Potíže pána a otce všech dluhů a jeho sluhů...
Čas sluhů a dluhů X.
Potíže pána a otce všech dluhů a jeho sluhů…
Je toho mnoho, o čem bych rád v posledním pokračování této rubriky v roce 2014 napsal. Přidržím se však tématu sluhů a dluhů a navážu na minulá pokračování. Použiji toho tématu k tomu, abych se pokusil vyložit současné změny ve světě jako důsledky globální redistribuce dluhů a přesměrování s tím souvisejících finančních toků. Kupodivu zcela paralelně budeme hovořit i o moci, protože, to je to, oč tady jde až v první řadě, jak říká klasik.
U klasiků zůstaňme, i když si budeme klást otázku, co je to moc. Max Weber říká, že moc je možnost prosadit svou vůli i proti vůli druhých nebo prostě možnost určovat pravidla. To je nejen klasický, ale i skvělý popis, ale neříká nic o mechanismu vzniku moci. Niccolo Machiavelli učinil základem svých úvah o zdroji moci starořímské „divide et impera“. Markýz de Condorcet, známý řadou moudrých myšlenek a základních pouček o volebních pravidlech, je znám i svou tezí, že „síla nemůže podobně jako názor vydržet dlouho, pokud tyran nerozšíří svou říši tak daleko, aby před lidem, který rozděluje a jemuž vládne, skryl tajemství, že skutečnou moc nemají v rukou utlačovatelé, ale utlačovaní“ Říká se tomu „Condorcetovo tajemství“ a jeho jednoduchá formulace zní, že je třeba utajit, že vládce potřebuje poddané daleko více než oni jeho. Básník a filosof Wiliam Blake poznamenal, že „pouta vlastní myslí ukutá jsou stejně skutečná jako pouta ukutá cizíma rukama.“ Připomenu ještě klasika antropologie, Aleše Hrdličku, který ve svých třech zákonech vyjádřil myšlenku, že „lidé směřují za lepším cestou nejmenšího odporu…,“ a biologa a kybernetika Gregory Batesona, který řekl, že informace „je rozdíl, na kterém záleží…“
Dovolím si malé shrnutí myšlenek klasiků do teze, že tvorba moci zaleží na vzájemně propojených procesech tvorby nějaké informace a tvorby souhlasu s její distribucí. Zní to velmi jednoduše, ale má to několik netriviálních souvislostí. Tou první je slovo informace. Zdá se, že by bylo lepší, kdyby na místě informace bylo něco více hmotného nebo konkrétního, přímo se nabízí pojem „hodnota“ nebo dokonce „statek“ nebo jednoduše „přebytek.“ Z hlediska nejen zobecnění, ale i praxe se však ukazuje, že všechny tyto výrazy mají společného jmenovatele, a to je to, že jsou zaznamenatelné a mají pro někoho význam, jsou žádoucí, jsou tedy zaměnitelné výrazem informace podle Batesonovy definice. S takto formulovaným pojmem informace se pak daleko lépe pracuje v oblasti procesu distribuce a vytváření souhlasu s ní. Na druhé straně nás praxe učí, že mnohokrát stačí k ovládnutí lidí i nějaké tajemství, které přitahuje, aniž by bylo kdy jasné, jestli kdy existovalo. Ten, kdo dokáže lidi přesvědčit, že tajemství ovládá, ten jimi dokáže i manipulovat. A to i tehdy, když si ho sám vymyslel. Zvláštní pozornost ovšem zaslouží ještě jeden výraz, a tím je „nedostatek“, deficit. I on je zaznamenatelným rozdílem a víme dobře, kolika lidem se hodí před daňovým přiznáním. Je však daleko všestrannějším médiem. Ano, i deficit, v dikci naší rubriky „dluh“ může být zdrojem moci. Zkrátka a dobře, i „nedostatek“ je „statek“, a v češtině zní tento bonmot zvláště hezky.
Dovolím si připomenout klasické dílo Marka Twaina „Dobrodružství Toma Sawyera“ a jeho české filmové zpracování s názvem „Páni kluci“. Tom, zahnán tetičkou do úzkých, natírá plot a dokáže tuto odpornou povinnost prodat jako lákavou výsadu svým kamarádům za neuvěřitelné poklady včetně barevných lístečků, co by poukázek na pozici nejlepšího žáka školy. Jeho hmotné i společenské postavení podstatně vzrostlo a na počátku tohoto růstu byl jenom problém, deficit. Tom nejen že dokázal vykreslit svůj problém jako žádoucí výsadu, ale získal všeobecný souhlas s jeho distribucí mezi přihlížející kolektiv a ještě zvládnul efektivně recyklovat externality, které z této distribuce povstaly. Také Tomáš Sawyer je klasikem mocenské praxe v duchu starého dobrého úsloví, že každý velký průser se dá rozdělit na řadu dílčích úspěchů…
Nyní je na místě poznámka, týkající se vztahů lidí a moci. Obecně platí, že se lidé otřásají hnusem a moc pokládají za něco nečistého, s čím obcují výhradně nějací „oni“ nebo „ti nahoře.“ Přitom každý z nás touží po uznání, po nějaké té síti vztahů, ve které má „vliv“ nebo „slovo“, nazvěme to, jak chceme. Odtud už je jen krůček k touze takovou síť ovládat, mít nad ní moc, vytvořit si své panství nebo alespoň „panstvíčko.“ Není to nic špatného, je to přirozené a normální. To, co je nenormální, je hypertrofovaný nebo naopak zcela atrofovaný vztah k moci. Je důležité si uvědomit, že bez vůle k moci, moci samotné a jejího utváření do mocenských systémů nemůže žádná společnost ani fungovat, ba ani existovat.
V minulém pokračování jsme v pěti tezích přiblížili utváření mocenských systémů, a protože opakování je matkou moudrosti, dovolím si je tady zopakovat.
1) Prostředí má tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům
2) Prostředí je uspořádáváno mimo jiné tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu
3) Prostředí je uspořádáváno hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí
4) Složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat
5) Části prostředí bez rozmanitosti, diversity nebo optioversity (viz. ČSD VII.) nemohou přetrvat ani přežít
Do poněkud delšího obecného úvodu patří ještě jedna poznámka, a ta je o tom, co je největším problémem kapitalismu nebo lépe řečeno tržního hospodářství, protože kapitalismus je komplexnější pojem, zahrnující i politická uspořádání. Celkem v souladu s elementárními poučkami jde o to, že kapitalismus je tvořen, utvářen, poháněn, ale také ohrožován a ničen tržními nerovnováhami. Klíčovou otázkou existence a reprodukce kapitalismu je tedy distribuce a amortizace salda, ať již v podobě přebytku nebo deficitu. Jde mimochodem o podivuhodnou paralelu s Carnotovým popisem druhého termodynamického zákona a účinnosti tepelných strojů, který hovoří o „chladné jímce“, ale to bychom se dostali opět do říše velkých teorií skoro všeho. Určitě nám postačí prosté konstatování, že přece každý školák ví, že funkčnost čehokoliv záleží na tom, jak si dokáže poradit s vlastním odpadem, aby se mu nestal neblahým osudem. Z tohoto prostého faktu jasně vyplývá, jak si jsou ekonomie a ekologie blízké, ale ony žijí spíše z toho, že to tvrdošíjně popírají a bojují spolu, než aby hledaly společné zrno. Rozumné to není, ale asi to nese více peněz z grantů.
Můžeme tedy docela dobře předpokládat, že dvě největší dosud známé hospodářské krize, ta, kterou prožíváme, a ta, která je známá jako Velká deprese z 30. let minulého století, mají svůj základ v tom, že se světové hospodářství nedokázalo vypořádat s odpovědí na nerudovskou otázku „kam s ním…?!?“ Pokud hovoříme o světové krizi pak i řešení otázky odpadu v podobě přebytku nebo deficitu, jinými slovy nepotřebného salda musí být globální. Velkou debatu o takovém řešení zažila konference v Bretton Woods v roce 1944. Jestliže konference v Jaltě predestinovala rozdělení světa na budoucí desítky let, pak konference v Bretton Woods určila způsob jeho fungování. Většinově je známo, že produktem této konference byl tzv. brettonwoodský systém pevných kurzů jednotlivých měn vůči dolaru, které mohly kolísat v rozmezí plus minus jedno procento. USA se zavázaly, že budou držet pevný kurs 35 USD za unci zlata a garantovaly komukoliv z účastníků systému směnu dolaru za zlato. Tím se dolar stal de facto i de jure světovou rezervní měnou. Důležitější však bylo jasné pochopení toho, že již není možné řešit hospodářskou krizi lokální na úrovni států, ale pouze v nadnárodním, globálním měřítku. Vznikly klíčové instituce jako Světová banka, přesněji Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a mezinárodní měnový fond (IMF), právě s cílem čelit tržním nerovnováhám a řešit harmonizaci mezi deficitními a přebytkovými částmi světového trhu, které byly nejčastěji reprezentovány jednotlivými státy, protože vliv států byl tenkrát ještě podstatný. Klíčovou otázku tenkrát nanesl John Maynard Keynes, který přišel na konferenci s projektem Mezinárodní měnové unie (ICU) s univerzální, globální měnou zvanou „bancor“. Motivem takového návrhu byla právě snaha řešit z globální pozice recyklaci lokálně dlouhodobě přetrvávajících přebytků a deficitů, jako svého druhu obtížného a potenciálně nebezpečného odpadu fungujícího kapitalismu. USA návrh Keynese velice diplomaticky, ale o to důrazněji odmítly, protože byly přesvědčeny, že tuto recyklační roli zvládnou samy s dolarem. USA věděly, že to brána ne cestě ke globální moci. Mimochodem poté, co v roce 2008 přišel s myšlenkou oprášit myšlenku Keynesovy ICU prezident IMF Dominique Strauss-Kahn, netrvalo dlouho a udala ho za znásilnění americká uklízečka v americkém hotelu. USA tím daly jasně najevo, že jejich brettonwoodská karta ještě ve hře něco znamená a žádný Frantík jim do toho nebude házet vidle. Je důležité nevnímat brettonwodské dohody jako geniální plán, který myslel na všechno desetiletí dopředu a určil nějaký jediný možný scénář. To, co je třeba ocenit, je šíře a flexibilita založení celého systému, který je schopen po celá ta desetiletí pružně reagovat na změny vnějších podmínek i na vlastní chyby a omyly.
A tak začal v Bretton Woods příběh toho, jak USA nejprve ovládaly svým přebytkem a jeho exportem v podobě zboží i investic západní Evropu a Japonsko. Nejprve prosadily v Evropě proti vůli Francie a Velké Británie, které trvaly na deindustrializaci Německa, Marshallův plán a následně, když začala korejská válka, prosadil MacArthur obdobu tohoto plánu pro Japonsko. Následovala tvorba institucí. V Evropě to bylo ESUO, EHS a následně EU, v Japonsku založily USA MITI. Je důležité si uvědomit, že EU je jen jedna z mnoha institucí, které založily po válce USA, aby mohly globálně vládnout. Její ambice při vyjednávání s otci zakladateli jsou povětšinou jen divadlem pro občany EU, kteří si mají myslet, že EU je subjektem a nikoliv objektem globálního mocenského uspořádání. USA zároveň prostřednictví celé řady politických, diplomatických i vojenských kroků, aby zajistily svým zónám odbytu v Evropě a v Asii, odbyt jejich vlastních přebytků a urychlily jejich růst. Systém recyklace přebytků za fungování brettonwoodského systému kurzů přinesl jeden ze zlatých věků kapitalismu v 60. letech.
Na konci 60. let, když se přebytek USA vytratil a brettonwoodský systém pevných kurzů se zhroutil, provedly Spojené státy geniální obrat a začaly během desetiletí svět ovládat svým obchodním i vnitřním deficitem. Dolary, které USA vydávaly do světa za přebytky ekonomik, které vybudovaly, především německé a japonské, ale i posléze i čínské, se jim ve své většině vracely na Wall Street, kde se nejvíce zhodnocovaly nejen spekulacemi, ale bazálně nákupem pokladničních poukázek, půjčkami americkým spotřebitelům a investicím do amerických korporací. Wall Street navíc vytvořil s londýnskou City ohromný „Golfský“ proud peněz, který měl svůj zdroj energie v recyklaci deficitu USA. V určitém momentě měl tento motor dost sil, aby poháněl celosvětový tok financí, který lze srovnat snad jenom s přírodním jevem, který nazýváme globální výměník tepla. Jde o systém oceánských proudů, které obepínají celou planetu a jsou spolutvůrcem podnebí, počasí a řady dalších základních podmínek pro život. Po určitou dobu globální finanční systém poháněný recyklací deficitu USA fungoval a přinesl další zlatý věk, než došlo před koncem minulého století ke zrušení zákonů z doby Velké deprese, k ohromnému derivátovému morálnímu hazardu a tvorbě nových peněz v podobě CDO a CDS. Představme si to tak, že hladina oceánu prudce stoupne a přirozeným důsledkem tohoto jevu je mimo jiné to, že se dosavadní systém proudění zpomalí a rozostří, protože i kdyby motor adekvátně zesílil, tak prostě při takto vysoké hladině nelze masy vody rozpohybovat. Došlo k tomu, k čemu dojít muselo. CDO,CDS a řada dalších produktů z trhu poté, co jejich masa ztratila dynamiku, zmizela, čímž hladina světového oceánu financí prudce poklesla, dokonce natolik, že se zdá, že už tu nemáme ani světový oceán, ale spíše několik bazénů, které jsou sice propojeny, ale obnova globálního systému finančních toků v původní podobě už není možná. Je důležité si přiznat, že podstatný podíl na ohromném morálním hazardu měly tři zcela mylné ekonomické teorie. Teorie efektivnosti trhu, teorie racionálních očekávání a teorie reálného hospodářského cyklu. Nelze zapomenout na Black-Scholesovu formuli, která dávala iluzi možnosti matematicky predikovat derivátový trh. Ekonomové v duchu nejlepších tradic vědy ve službách elit podpořili teoretickým bádáním právě to, že co elity činí, dobře činí. Dostalo se jim za to nejen grantů a míst ve správních radách, ale i Nobelových cen.
Důvody současné obtížné, ba nemožné obnovy zlatého věku kapitalismu šedesátých let a přelomu tisíciletí jsou dva. Ten první je ten, že zejména Čína má mocenské ambice vytvořit si svůj jüanový motor finančního pohybu ve svém bazénu a blokuje obnovu původního stavu, zejména, obrazně řečeno, v bazénu Indického oceánu a části Tichého. Pro pořádek je třeba doplnit, že o rozpohybování zbytku Tichého oceánu vede Čína zápas s USA s jeho apendixem Japonskem a částečně také s Ruskem. Nelze zapomenout na to, že fragmentizace podtrhuje význam nového bazénu a tím je Severní ledový oceán. Kdo vytvoří finanční systém navázaný na jeho využívání, ať již jako dopravní cesty nebo jako zdroje surovin, ten bude ovládat daleko větší část planety, než jaká tomuto bazénu přísluší. Půjde o střet Ruska a USA s apendixem EU. Druhým důvodem složité obnovy je to, že USA si havárii finančního proudu za vysokého stavu vody dobře uvědomují a důsledně přednostně obnovují svůj původní Golfský proud mezi USA a EU. Posledním projevem této obnovy a tvorby nové finanční soustavy je TTIP. Současné vyjednávání o TTIP je právě oním procesem tvorby souhlasu s distribucí dluhu, jako podmínky udržení moci. Navíc, USA mají ve své ekonomice pevně zabudovány dva systémy recyklace svých deficitů a přebytků. Jedním z nich je transferový systém, pocházející ještě z New Dealu, který fungoval jako jednoduchý transfer podpor z přebytkových teritorií do deficitních. Tím druhým je vojensko-průmyslový komplex., který se narodil ve druhé světové válce a který po dohodě s vládou alokuje své aktivity, postavené na státních zakázkách, přednostně do deficitních oblastí. EU nemá nic podobného a to ji činí zranitelnou. USA celkem pochopitelně nedovolily EU nikdy vytvořit si svůj nezávislý systém recyklace přebytků a deficitů. EU ukázala tragickou neschopnost řešit problém Řecka a bez spolupráce se Spojenými státy není schopna samostatně řešit v podstatě nic mimo křivost banánů a počet igelitových tašek.
Zbývá pojmenovat největší slouhy tohoto otce všech dluhů, který pohání tu lépe tu hůře světové hospodářství, ať již se země BRICS a další mezinárodní organizace snaží dělat cokoliv. Systém brettonwoodských institucí má na tomto světě stále ještě podstatně navrch. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je také všechno, co s tím můžeme dělat. Stejně tak si musíme uvědomit, že tento brettonwoodské uspořádání dokázalo vytvořit funkční mocenský systém, který dokázal ovládnout svět jak s přebytkem tak i dluhem. Víme, že bilance musí být celkově vyrovnaná, ale záleží na největší jednotně ovládané sumě. Na tom, jestli na straně dluhu nebo přebytku je celkem lhostejné, důležitější je, jestli ovládající moc prokazuje schopnost tuto sumu distribuovat a její nedistribuované zbytky recyklovat. Pak se najednou taková hromada stane velmi přitažlivou a nalezne velmi rychle nejen své partnery, ale i alianci ochotných slouhů.
Důsledkem působení takových institucí, jakými jsou IMF, IBRD, EU, Wall Street, City, Wallmarkt a řady dalších, bohužel, zejména vědeckých institucí, dochází k ohromné dehumanizaci celých společností. Lidé se dostali v globálním měřítku do role potížistů. Kteří se množí a pořád něco chtějí, nejlépe tady a teď. Odmítají chápat velké strategické výhledy a obětovat pro budoucí bio(o)bědy svůj dnešní bůček se zelím. Tlak na lidskou důstojnost vzrůstá úměrně tomu, jak se mocenský systém dostává do potíží. V současné době se totiž nedaří vytvořit dostatečně velkou, jednotně ovládanou sumu, ať již přebytků nebo dluhů, navíc spolu perspektivně stále více nechtějí komunikovat asijské přebytky s americkými dluhy a každá parta si chce postavit svůj finanční systém. Nastupující možná multipolarita a oslabování globální role dolaru nevěstí nic dobrého, protože i když se, nejen podle Alberta Einsteina, problémy nedají řešit metodami, na základě kterých vznikly, úplně bez nich to také nejde. Musíme se smířit s tím, že bez dolaru se ze současného problému nedostaneme. Poslední krize totiž zdůraznila mocenský vliv hrozby bankrotem v postmoderních společnostech. Můžeme hovořit o „bankrotokracii.“ Nejvlivnějšími hráči se stávají ti, kteří dokážou efektivně Bankrot bettonwodských institucí, jak jej někdy radostně predikují nejrůznější think-tanky, analytici a především ti, kteří se nazývají levicovými mysliteli, by způsobil ve světě takový chaos, že by to mohlo znamenat jediné - kolaps takového rozměru, že je skoro nemožné dohlédnout míry zjednodušení, které by svět postihlo a zasáhlo by nejtvrději životy těch nejpotřebnějších, lidí, kteří už nejsou určeni k recyklaci, ale ještě nedozrál čas k jejich likvidaci. Jenom ve Velké Británii jsou oficiálně desetitisíce postmoderních otroků, a to jsou ti šťastnější.
Současný svět je nepředvídatelný právě tím, že není úplně jasné, zda jeho budoucnost bude stát na pokračující recyklaci dluhu, nebo zda se vrátí čas recyklace přebytku. Do hry vstupuje i prvek bankrotokracie, jako nejhorší možné kombinace hlouposti a zvrhlosti. Než budeme moci hledat nové uspořádání světa, budeme muset vybojovat zápas se sociálními predátory a deprivanty. Zdá se, že alespoň nějaký čas to bude tak, že atlantický prostor bude poháněn recyklací dluhu v rámci TTIP a východoasijský prostor včetně pobřeží indického oceánu bude hnán čínským přebytkem. Jejich vzájemné propojení zatím není v dohledu. Zdá se ovšem, že dluh je stabilnější zdrojem pohybu než přebytek. Problém je v tom, že této pohyb je daleko asociálnější a nehumánnější, protože dluhy za přebytky mění jen někdo a z dluhu se nenají. Distribuce přebytku přináší existenci daleko širšímu okruhu lidí, protože spotřebitelem přebytků se lze stát daleko snadněji než distributorem dluhů. Je to prostě méně sofistikovaný byznys a Gaussova křivka nelže.
Závěrem tohoto cyklu i závěrem roku 2014 si dovoluji popřát čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN jen to dobré a zejména to, aby měli možnost být účastni distribuce přebytků a nemuseli sloužit distribuci dluhů. Přeji všem hodně zdraví a trochu štěstí…