Člověk naší doby...

Člověk naší doby…

Vážení kolegové, dámy a pánové…

Dovolte mi nejprve, abych poděkoval Univerzitě Kuzmy Minina (mininuniver.ru) a Institutu vědecké komunikace (www.archilab.online) za pozvání a možnost vystoupit před tak váženým publikem. Jak už víte, tématem mého vystoupení je „Člověk naší doby“. Důvodů, které mě tomuto tématu přivedly, je hned několik.

Samozřejmě, byl jsem si především vědom odkazu díla Michaila Jurjeviče Lermontova „Geroj našeho vremeni“, které vznikalo v Petrohradě před 180 lety, a to zdaleka nejen kvůli podobnosti názvu.

Vždyť obraz společenské prázdnoty a zbytečného člověka v ní je i dnes vysoce aktuální. Zbytečný člověk je nutně hrdinou prázdné doby. Prázdná doba ani jiné hrdiny mít nemůže. Prázdní a zbyteční lidé tvoří prázdnou společnost a dobu. Prázdná doba a společnost naproti tomu pomáhají tvořit zbytečné lidi. Zbytečné lidi v mnoha ohledech. Především to jsou ti zbyteční lidé, kteří jsou jaksi nepotřební a jsou vytlačováni mimo prostor a čas doby i společnosti. Dále to jsou ti, kteří udržují společnost svými prázdnými a zbytečnými rituály zdánlivě při životě a v chodu. A v neposlední řadě to jsou ti, kteří takovou společnost vedou. Připadají si důležití, ale ve své podstatě jsou také zbyteční, dokonce více než všichni ostatní, protože nejsou schopni dát lidem a společnosti to, co ve skutečnosti potřebují nejvíce.

Lidé a jejich společenství potřebují především tři základní životní momenty. Jsou to zejména tytéž momenty, které udržují v dobré kondici naše lidské mozky. Jsou to především vnější a vnitřní podněty, za druhé to je uznání, včetně sebeuznání, a do třetice to je určitá struktura nebo morfologie jejich prostředí.

Dnešní tekutá doba nám neposkytuje především dostatek struktury, ztrácíme v ní pojem o tom, co je dole a co je nahoře, co je napřed a co je potom. Stará moudrost nás sice učí, že než přemýšlet o těchto věcech, je lépe se nenarodit, ale ukazuje se, že se bez nich nedá ani žít.

Je smutnou skutečností, že naše současná společnost trpí nadprodukcí zbytečných lidí daleko více než doba Lermontovova a navíc část z nich už vnímá přímo jako zbytečný odpad. A co je ještě horší, svoláváme konference o technologickém rozvoji, ekologii a recyklaci odpadu všeho druhu, ale málo přemýšlíme nad tím, jak vrátit do společnosti lidi, které jsme z ní sami vytlačili. Často v nás převládá neuvěřitelně surová víra, že to oni si jsou sami vinni svými osudy a že nic jiného nezaslouží. Někdy jsme dokonce rádi, že existují lidé druhé a třetí kategorie, kteří jsou zbaveni rovné možnosti ucházet se o společenské statky a zdroje.

Mimo jiné to byly i „hedlajny“ a témata nejrůznějších setkání a konferencí, včetně vědeckých, která mě přivedla k názvu a hlavně k motivu mého vystoupení…Především mi jde o tu řadu velkých slov a pojmů, které tyto názvy obsahují. Omluvám se, vážení kolegové, ale mně prostě ve všech těch velkých slovech o vědě, budoucnosti, inovacích, digitalizaci, umělé inteligenci, vědecko-technické revoluci, lidském kapitálu, intelektuálních zdrojích, vědecko-vzdělávacích platformách a především v těch největších slovech o pokrocích a  rozkvětech všeho druhu postrádám obyčejného skutečného člověka a jeho city a pocity z toho všeho, co se na něj valí…

Postrádám mezi všemi těmi velikými a největšími slovy člověka naší doby, který jediný může svými činy rozhodnout o tom, jaká bude doba budoucí. Nevidím tam jednoduše sám sebe a své blízké. My všichni jsme lidé naší doby a my jediní v naší době neseme společnou odpovědnost za to, jaké budou budoucí časy.

Máme až příliš často plná ústa i odborné a politické texty společnosti, společenských jevů, pohybů a změn. Máme nejen již zmíněné společenské pokroky a rozkvěty, máme i společenské pády, rozpady a rozvraty. Naproti tomu ale máme nemenší hromadu slov a textů, které tvrdí, že žádná společnost ani neexistuje, že jsou „jenom jednotliví muži a ženy“, jak říkávala „Železná lady“ Margaret Thatcherová, blahé paměti. Často se ptám sám sebe, zda zdravou a životaschopnou společnost více poškozuje kolektivismus, ve kterém jsem prožil své mládí, anebo individualismus, ve kterém žiji posledních třicet let. Chápu, že příklon k individualismu je v postsovětském prostoru důsledkem předchozího důrazu na kolektivismus, ale snad už je čas pochopit, že ani jeden z těchto extrémních pohledů na společnost se nemohou stát základem jejího přirozeného fungování. Fungování pro lidi a prostřednictvím lidí.  

Dovolte mi otázku. Co je to společnost bez člověka…?!? Nebo opačně. Co je člověk bez společnosti…?!? Nebo ještě lépe, co je společnost bez mezilidských vztahů…?!?  Když se podíváme na blíže na síť společenských vztahů, vidíme, že je složena ze samých párů. Měli bychom více přemýšlet o tom, že do jaké míry jsme utváření svými vztahy napříč časem a do jaké míry jsme formováni dědičností v linii času.

To vše směřuje ke klíčové úloze, kterou bych rád na dnešní konferenci zdůraznil jako prioritu priorit. Není to nic nového, určitá podoba této úlohy byla vytesána nad vchodem do starořecké věštírny v Delfách. „Gnothi seauton“- „Poznej sám sebe“ tam stojí. Tento nápis vítal všechny příchozí do delfské věštírny a měl upozornit na to, že nikdo nemůže pochopit jevy kolem sebe, zákonitosti přírody, ostatní členy společnosti a svou budoucnost bez toho, aniž by znal to nejdůležitější - sebe. A já dodávám:

 Soustřeďme se v této době na to, abychom se sami lépe poznali. Možná se mi to jenom zdá, ale mám pocit, že naše dosavadní poznání o nás samých neodpovídá tomu, jak se pod tlakem doby chováme a jak jednáme. Měli bychom se nejen zamýšlet sami nad sebou, ale měli bychom svému chování a jednání věnovat více pozornosti i vědeckém životě. Odlehčeně řečeno, měli bychom se zabývat nejen umělou inteligencí, měli bychom se nově zamýšlet i nad tou vlastní a pečlivě ji zkoumat. Rozvíjet to, čemu říkáme neurovědy a vrátit člověka a jeho mozek do centra uvažování o dnešním světě.

Vím, že tato konference se odehrává na universitě, která mimo jiné vzdělává a vychovává budoucí pedagogy. Kde jinde bychom měli zkoumat a poznávat žáky a učitele naší doby a především jejich vztahy v dnešní době. Měli bychom si klást otázku, jestli vůbec můžeme nějak ovlivňovat podobu tohoto vztahu do budoucna, když víme tak málo o jeho kvalitě dnes, tedy mimo několika všeobecných politických a mediálních floskulí a frází. Přitom právě vztah učitel a žák, jeho podoba a kvalita, je pro budoucnost společnosti velmi důležitý. Nechci tento vztah nikterak hodnotit, necítím se k tomu povolán. Mohu pouze prohlásit, že se tento vztah významně podílí na jevu, který pozorujeme kolem sebe. Tím jevem je všeobecná debilizace společnosti.

Debilizace je úmyslné, cílené i plošné omezování pozitivně tvořivých rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přirozeně přicházejí na svět. Dá se říci, že debilizace zbavuje lidi sebe samých.

Pokládám sice debilizaci za permanentně přítomnou v lidských dějinách, jde o tradiční nástroj ovládání jednotlivců i lidových mas. Nicméně současná podoba komunikace, která charakterizuje naši společnost nejen v lokálním a regionálním, ale i národním a globálním měřítku, a zejména její technické možnosti, dávají debilizaci úplně nový rozměr a účinnost.

Řešení problému debilizace společnosti ve jménu zachování lidskosti spočívá  ve vytváření co nejrozmanitější sítě sítí sousedských, přímých neprostředkovaných mezilidských vztahů, která by měla právě humanismus ve společnosti a lidskost v jednotlivcích uchovávat a rozvíjet. Síť se nemusí omezovat na nějaké teritorium nebo být dokonce spojen s určitou jurisdikcí. Jako alternativa současného paradigmatu má naději na existenci a uspokojování potřeb lidí a jejich skupin, kteří si takový způsob života vyberou. Jako pružná síť svých „stakeholderů“ se dá také daleko lépe chránit než jako nějaký stabilní útvar, který bude obsahovat vnitřního nepřítele ve větší míře než síťové uspořádání.

Zaleží jen na nás, jak rychle a kvalitně se dokážeme navrátit ke kritickému myšlení, vztahu k poznání, objevování jejich vlastních skrytých vloh a talentů, sousedství, setkávání, kooperaci a komunikaci. Samozřejmě je důležité, jak tohle všechno dokážeme zvládnout sami, bez zbytečných prostředníků.  Elity žijící a bohatnoucí z toho, že nás systematicky debilizují, nám v tom určitě nepomohou.

Závěrem bych se rád vrátil ještě k jedné prastaré moudrosti, kterou patří ke kultuře našich starších bratři ve víře, Židů. Zní: kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět. Dovolte mi vážení kolegové, dámy a pánové, abych zde provedl analogii možná alegorii na bezpečnostní instrukce v letecké dopravě, které se týkají kyslíkových masek. Říkají nám, že máme nejprve nasadit masku sobě a potom teprve ostatním, včetně našich dětí.

Je tedy naším úkolem, abychom mezi námi všemi lidmi naší doby, kteří jediní jsme dnes tvůrci budoucnosti, zachránili nejprve sami sebe. Zachránili v sobě svou lidskost, zachránili se jako lidé, odmítli debilizaci všeho druhu a poznali přitom lépe sami sebe. Je to neobyčejně složitý a celoživotní, trvalý úkol pro každého z nás, kdo si ho vezme za svůj. Teprve v rámci jeho plnění můžeme podat pomocnou ruku druhým. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že už záchrana sama sebe jako člověka schopného pomoci druhému je dobrým krokem k záchraně světa a jeho budoucnosti.  V tomto světě naší doby je mnoho důležitého, ale pro náš svět jsme nejdůležitější my, jeho lidé…

Pouze my, lidé našeho světa a naší doby, můžeme způsobit, že překonáme prázdnotu, která nás a náš svět pomalu pohlcuje a zachráníme tak podobně jako v „Nekonečném příběhu“ člověčenství a fantazii…

Děkuji vám za pozornost…