ESG a udržitelný rozvoj jako Potěmkinovy vesnice…?!?

Pokud jde o dnešní téma, mohu říci, že jde zejména o tři písmena. Pojem „tři písmena“ má ruštině bohatou tradici, ale tady jde naštěstí opravdu o jiná „tři písmena“. Jde trojici ESG. Začala se objevovat v materiálech OSN někdy okolo roku 2005, ale byla od počátku spojena s definicí udržitelného rozvoje z konce 80-tých let minulého století a Vennovým diagramem, který problematiku udržitelného rozvoje tak pěkně a názorně reprezentuje. Trojice ESG je tu s námi už bezmála čtyři desítky let, ale nyní přichází tak říkajíc „do módy“.

Nejsem příznivcem pojmu „udržitelný rozvoj“, protože většinu toho času byl spíše legendární „Potěmkinovou vesnicí“, něčím na efekt. Daleko více salónním trikem „lepších lidí“, než něčím opravdu užitečným pro zemi a její lid.  Věřím v rozvoj, který probíhá podle pravidel evoluce. Evoluce, ani ta přírodní ani ta kulturní, se nás neptá, jestli ten rozvoj zvládneme nebo udržíme v určitých mezích. Udržitelný rozvoj je pro mě také výrazem naší pýchy svého druhu, která vychází z toho, že v antropocénu se bez naší vůle a skutků nepohne ani myš. Prostě, že to máme v rukách, že jsme kompletně odpovědni za vše kolem nás. Čím měně odpovědnosti je dnes v lidech za věci obyčejné a všední, za bližní, rodinu a obec, tím více se uspokojujeme mýty o naší velké odpovědnosti, jako je ten o udržitelném rozvoji, ESG, magnetickém přepólování planety, hrdinném boji s globálním oteplováním a mnohé další.

Uvedu tři příklady. Ještě před rokem byly investice do zbrojního průmyslu označovány vůdci hnutí udržitelného rozvoje za toxické, neetické, neekologické až zavrženíhodné. Zbrojní výroba nebyla E ani S ani G. Tato slova měla svou váhu nejen mezi lidmi, ale i mezi institucionálními investory. Zdálo se, že zbrojařům „pšenka nepokvete“. Dnes je situace zcela jiná, slova současných věrozvěstů udržitelného rozvoje jako kdyby se zbrojařského průmyslu netýkala a investoři do zbrojovek rádi a masově investují. Dnes je lidem jasné, že minimálně v příštích deseti letech to budou zbrojovky, které budou skvělou investiční příležitostí. Došlo k radikálnímu nekontrolovatelnému rozvoji díky našemu rozhodnutí z naší vůle, jehož důsledky se nám začínají pomalu ale jistě vymykat z rukou. Těžko vést udržitelnou válku. Kulturní evoluci je to jedno.

Druhým příkladem je tragédie v Turecku. Syrsko-turecké pomezí se pohnulo jen o několik metrů a najednou je všechno jinak. Veškeré plány, záměry, lidské osudy, zdraví i životy miliónů lidí i vlád se v několika vteřinách změnily. Doslova není co udržet,  vše co jsme drželi, nám proklouzlo díky přírodní katastrofě mezi prsty a zmizelo v nenávratnu. Jak říká klasik, když chce někdo pobavit Pána boha, vykládá mu o udržitelném rozvoji. Přírodní evoluci je to ovšem celé úplně jedno.

Třetím příkladem je „zlatá rýže“. Spadá do kategorie GMO. Lidé ukájející se svým skvělým ESG bojují proti GMO jako proti zlu a se svými naditými břichy hlásají do hladového třetího světa, jaké dobro na něm páchají, že mu nedovolí jíst „zlatou rýži“. Než mé vystoupení dospělo až sem, umřelo na naší planetě asi tak 50 dětí hladem. Mohli bychom jim dát zlatou rýži a další GMO a tento strašný počet snížit, ale to bychom nebyli dost ekologicky odpovědní. Nebyli bychom dost E. Přitom aniGMO hnutí je pouhá pustá ideologie, která nemá žádnou oporu ve skutečné vědě. Celé to stojí jenom panské pýše a tezi, že by se „možná mohlo někomu někdy někde něco stát“. Stojí na mantře předběžné opatrnosti, pravém to kladivu na společenský pokrok, absurditě, proti které je Hlava XXII úplné nedochůdče…

Duch doby prostě v určitých kruzích „páchne ESG“. Duch doby to chce a duch doby to má dostat. Pokud už přijmeme v jakékoliv podobě a z jakéhokoliv důvodu hru na udržitelný rozvoj, měli bychom se zamyslet nad tím, jak se dozvíme, že už jsme dostatečně udržitelní, dost ESG. Dovolím si několik slov k tomu, jak budeme reportovat o ESG a jak bude probíhat ověřování tohoto reportingu neboli audit.

Možností nemáme mnoho a záleží jenom na nás, jak k ESG a jeho kvalitě přistoupíme. Jistě se najdou externí ESG auditoři, podobně, jak k tomu bylo při finančním reportingu. Ověření účetní závěrky nezávislou auditorskou společností bylo hitem devadesátých let. Pak přišly skandály ENRON a Parmalat, zhroucení důvěry ve firmu Arthur Andersen. Externí audit už prostě není to, co býval. Institucionální investoři dávají přednost zprávám vlastního risk managementu. Externí audit zdegeneroval na jednu skromnou stránku ve  výročních zprávách, které skoro nikdo nečte. Jak se říká, „nová hra-nové štěstí a možná nový úspěch“ Nejrůznější ESG odborníci přijíždějí, jako vždy, z jiného města, a přicházejí se svými zaručenými nabídkami a skvělými smlouvami. Přijíždějí s nabídkou kvalitního ESG.

Je to zcela neoprávněný pocit moci, který dobrovolně vkládáme do cizích rukou. Moci nám říkat bez jakékoliv odpovědnosti, co děláme špatně, co máme dělat a ještě si za to nechat dobře zaplatit. Jistě lze těmto věrozvěstům lepších udržitelných zítřků podlehnout a platit jim za líbivou potěmkinskou fasádu ESG.

Především je důležité si uvědomit, proč vlastně chceme ESG „provozovat“. Chceme úvěr nebo jiné zdroje..?!? Nebo nám jde skutečně o to, aby se věci kolem nás trochu zlepšily, abychom deklarovali, že HDP, zisk a vydrancovaná příroda nejsou jedinými cíli hospodářské činnosti…?!? Chceme ukázat, že jsme docela obyčejně a neokázale odpovědní ke svému prostředí.

Pokud chceme zdroje, stačí, když si dobře zjistíme, co se poskytovateli konkrétního zdroje líbí, co chce od nás napsat do reportingu a kdo je jeho oblíbený ověřovatel. Zkrátka vědět, „kudy běží zajíc“. Možná přidat trochu peněz do správných kapes a máme tu utěšenou ESG potěmkinskou vesnici, kterou nakonec vyměníme za potřebný zdroj. Je smutnou skutečností, že záleží jenom na distributorovi vzácného zdroje, komu ho dá… Ostatní pravidla jsou potěmkinská, jenom pro ozdobu.

Jako možná alternativní cesta se ukazuje založení určitého společenství, klastru nebo konsorcia firem, které se zaváže k postupnému zlepšování parametrů ESG ve svém prostředí. Každá firma bude mít kvalitní vnitřní kontrolu a nadto budou členové společenství provádět navzájem křížové kontroly a jejich výsledky budou sloužit všem k poučení a zkvalitnění práce. Vzájemná podpora uvnitř společenství v oblasti ESG povede jak k posunu jednotlivců, tak i celého společenství, k lepšímu stavu udržitelného rozvoje. Taková společenství budou také nepochybně silnější a sebevědomější ve vztahu k případným poskytovatelům zdrojů a ostatním partnerům. Nejde o to vyhýbat se radám. Jde o to, nebýt na nich závislí.

Vytváření něčeho, co se dá nazvat „ESG společenství“ a v jeho rámci specializovaných týmů  orientovaných na jednotlivé klíčové komponenty dobrého hospodaření, například recyklaci, nové zdroje nebo nové podoby reprodukce, je podle mého skromného názoru něčím, co má smysl.   Vzniká něco, čemu jde o víc, než jenom zisk, spotřebu zdrojů, patřících všem pro blaho několika. Jde mu o víc než o privatizaci výnosů a socializaci nákladů. Je čas začít přemýšlet o komplexních pojmech „etika produktivity“ a „produktivita etiky“.

Přeji nám všem, aby toto naše setkání v Pjatigorsku bylo významným krokem a impulsem k tomu, aby trojice písmen ESG nebyla jen další Potěmkinovou vesnicí, ale stala se základem pro něco skutečně smysluplného. Něco, co pomůže udělat náš svět opět různorodým a barevným světem lidí a nikoliv jenom jednotvárným a šedým světem pouhých mocenských zájmů.