O vinách a dluzích
O vinách a dluzích I.
Tento text vzniká ve vánočním čase na přelomu let 2022 a 2023. Je tedy jenom přirozené, že v něm budou doznívat témata roku odcházejícího a otevírat se témata roku přicházejícího. Tématem loňského roku bylo kritické myšlení, jako hodnota, etická kotva, nástroj pro tvorbu vlastního názoru a proti manipulaci. Několikrát jsme se zamýšleli nad tím, proč jsou naše česká společnost i evropská společenství poněkud „zasukované“ a společenský pohyb v nich připomíná mobilitu opilé mátohy stojící po kolena v bahně. Texty roku 2022 byly samozřejmě ovlivněny agresí ruského putinovského režimu na Ukrajině, která přerostla v neuvěřitelně barbarskou válku proti suverénní zemi, které navíc Rusko v roce 1994 zaručilo společně s ostatními zeměmi bezpečnost na konferenci v Budapešti. Dnes je více než patrné, že se Kreml rozhodl vymazat Ukrajinu z mapy. Používá k tomu v neposlední řadě zbraně, které Ukrajina Rusku před třemi desítkami let odevzdala výměnou za garanci svých hranic a své mírové existence. Bohužel toto barbarství a jeho důsledky budou nejen v těchto textech, ale i v našich životech přítomny ještě dlouho. Ne vždy nutně k tomu horšímu. Byla to mimo jiné právě tato válka na Dněpru, která alespoň trochu probudila Evropu z její vznešené podřímlosti a donutila ji k tomu, aby alespoň trochu začala pracovat na své odolnosti, soběstačnosti nebo, chcete-li, antifragilitě či resilienci. Dnes je však patrné, že ono alespoň trochu je pro zvládnutí situace, do které jsme se dostali, opravdu ale opravdu žalostně málo.
Je lednovou tradicí této rubriky, že připomínáme výročí některých událostí, která nás v daném roce očekávají. Před pěti lety oslavovala naše země sto let od založení samostatného československého státu a tomuto tématu byla věnována celoroční série Sto let hledání trůnu. Před třiceti lety vznikl samostatný český stát s názvem Česká republika. Často ovšem zapomínáme, že současná česká státnost se odvíjí od zákona o československé federaci, který vešel v platnost 1. ledna 1969, tedy již více než před půlstoletím. V roce 1963 byl zavražděn John Fitzgerald Kennedy. V roce 1953, před sedmdesáti lety, bylo zahájeno pravidelné vysílání Československé televize a proběhla měnová reforma, která dokončila zbídačení lidí a nastavila násilně absurdní podobu rovnostářství ve společnosti. V roce 1943 se uskutečnily tři významné mezinárodní konference. Nejen Casablanská konference, ale i třetí Moskevská, o které nevíme skoro nic, stejně jako o první a druhé, a Teheránská konference, o které jsme se sice všichni učili, ale o její podstatě ani po těch osmdesáti letech stále nevíme dost. V roce 1943 zazněly poznaňské projevy Heinricha Himmlera k elitám SS. Je to pozoruhodné vystoupení, které kabinetní ukázkou toho, jak široký může být pojem etika. Už jsme o tomto vystoupení také v naší rubrice před několika lety psali. V roce 1933 se dostal v Německu Hitler k moci, v Československu proběhl fašistický puč a byl podepsán organizační pakt Malé dohody. Je tomu už sto let, co bylo zahájeno vysílání Československého rozhlasu, byly založeny Československé aerolinie, začal fungovat Sovětský svaz, umřel Jaroslav Hašek a přišli na svět moji rodiče. V roce 1823 byla prohlášena stále platná Monroeova doktrína o tom, že USA jsou suverény celého amerického kontinentu a potažmo západní polokoule. Uplynula tři století, kdy nás opustil genius Jan Blažej Santini. Před čtyřmi sty lety, v roce 1623, Jan Amos Komenský dokončil své umělecky nejvýznamnější dílo, Labyrint světa a ráj srdce. Dochovala se i zmínka o první konzumaci brambor v českých zemích, a to na hostině u místodržícího Viléma Slavaty, který proslul o pět let dříve jako jeden z protagonistů pražské defenestrace. Neblahou tečkou za celým rokem 1623 se stal prosincový patent císaře Ferdinanda II. o státním bankrotu. Oběživo ztratilo až 98 % své hodnoty a většina lidí tragicky zchudla, podobně jako o 330 let později. Naopak Albrecht z Valdštejna a další členové mincovního konsorcia pohádkově zbohatli. To je něco, co by nás v dnešních reáliích naprosto zbytečné inflace a zdražování ani nenapadlo a můžeme se jenom ptát, kdo si takto nakradl v roce 1953 a kdo si nakrade v současné inflační vlně. Malé kalendárium uzavřeme letopočtem 623, kdy podle našich učebnic vzniká Sámova říše.
Než přistoupíme k hlavnímu tématu dvacátého prvního ročníku této rubriky, nelze opominout téma prezidentských voleb. Nedojde k žádným politickým názorům, natož k nějakým agitkám ve prospěch jednotlivých kandidátů. Omezíme se na upozornění na to, že samotný proces organizace tohoto významného volebního a politického aktu je odpovědnými státními orgány České republiky opět, již potřetí, naprosto nezvládnutý. Připomenu jenom frašku z první prezidentské volby, kdy ministerstvo vnitra prokázalo, že počítání s procenty na úrovni základní školy je pro jeho úředníky španělská vesnice. Největší problém celé prezidentské volby spočívá v lidsky i demokraticky nedůstojném nepoměru váhy hlasu občana, poslance a senátora při podpoře kandidatury. Připomenu jenom, že na hlas jednoho senátora je roven hlasům dvou poslanců a… pěti tisíc občanů. Schází už jenom to, že by kandidátovi stačil podpis jednoho prezidenta. Navíc se nám tu rozmohl takový nešvar, že úsilí těch, kteří se chtějí podrobit martyriu sběru 50 000 podpisů občanů, házejí klacky pod nohy někteří jim nepřející lidé tím, že vytvářejí zcela úmyslně a účelově falešné archy podporovatelů. Kandidáti nemají žádnou možnost si platnost jednotlivých podpisů ověřit a jsou proti podobné zlovůli při současné módě až absurdní ochrany osobních údajů a GDPR zcela bezmocní. Nelze ani spravedlivě požadovat, aby byly statisíce podpisů ověřovány nebo požadovat dosud málo rozšířený elektronický podpis. Jednoduchým řešením by bylo vytvořit databázi, ve které by si mohl občan po příslušném ověření své identity vybrat příslušného kandidáta nebo kandidáty a vyjádřit jim svou podporu. Když bylo možné vymyslet systém, který dokázal na určité úrovni bezpečnosti objednávat občany na očkování, vytvořit podobný systém na podporu kandidátů by určitě nemohl být problém.
Další ostudou státních orgánů jsou kromě potíží s podpisy občanů opakující se nejasnosti v rámci podpisů senátorů a poslanců. Může jeden poslanec nebo senátor podpořit více kandidátů…?!? Platí hlasy v období, kdy končí mandáty „starých“ senátorů a už platí mandáty „nových“, tedy krátký čas, kdy máme až 108 možných senátorů…?!? Mohou kandidáti sbírat podpisy politiků v době, kdy ještě nebyly vyhlášeny volby…?!? Je to pořád dokolečka dokola a i těm méně bystrým z nás je jasné, že kdybychom přistupovali k organizaci svých životů podobně jako náš stát k prezidentským volbám, dopadli bychom rychle dost tragicky. Od politiků a mnohých expertů za to neustále slýcháme, jaká to byla strašná chyba svěřit volbu prezidenta do rukou lidu. Je to výraz prastaré figury, která říká, že společnost by fungovala bezvadně, jenom kdyby v ní nebylo tolik lidí… Základem změn v organizaci volby prezidenta by však mělo být především zlepšené postavení občanů, jejich snadnější dostup k podpoře kandidáta a změna nedůstojného poměru 5000:2:1 mezi rovnými, rovnějšími a nejrovnějšími z nás. V době na přelomu roku, kdy vzniká tento text, existuje stále ještě malá naděje, že se volby nezvrhnou v jakousi estrádu umělců z Prahy, která má především pobavit a nechat zapomenout na starosti a strasti všedního dne. Zejména chystané televizní debaty a super debaty, které v minulosti sloužily především v České televizi k sebeprezentaci některých ambiciózních moderátorek, zamindrákovaných moderátorů a ostudně primitivně návodné prezentaci jediného správného nebo špatného kandidáta, mají ohromný potenciál udělat z celé prezidentské volby frašku.
Nosným tématem letošních textů budou viny a dluhy a vztah společnosti k nim. Tento vztah nelze rozebírat a popisovat bez pomoci opravdu košatého a mnohovrstevnatého pojmu odpuštění a neméně komplexního pojmu trest. Pokusíme se na těchto pojmech formulovat základní hodnotu, která leží v centru pozornosti členů jakékoliv společnosti. Touto hodnotou je spravedlnost. Bude to trochu jiný pohled na dluhy než ten, který měli čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN možnost sledovat v sérii Čas sluhů a dluhů v letech 2014 a 2015. Je to sice sotva deset let, ale svět kolem nás se významně a s nejvyšší možnou pravděpodobností nevratně změnil a my se měníme s ním. Často více než jsme si ochotni přiznat a také, než je nám samotným milé. To mění i podobu a postavení viny, dluhu, trestu, odpuštění a spravedlnosti v nové době. Je to dáno i tím, že nová doba poukazuje k odlišným hodnotovým rámcům než doba minulá. Často je to celé prezentováno jako vítězství ekologie nad ekonomií, hovoří se o nové základně a nadstavbě o novém stavění světa z hlavy na nohy. To vše ovšem zavání jakousi snahou o vyrovnávání starých účtů ve starých souřadnicích starého světa. Pokusíme se i v tomto ohledu se přidržet pojmu, v této rubrice mnohokrát zmiňovanému a definovanému, a tím je pojem prostředí.
Připomeňme si, že prostředí jsme obecně popsali jako vše, čeho jsme součástí, včetně nás samotných. Prostředí je uspořádání nerovnováh v časoprostoru a má tedy přirozeně trojí obsah. Časoprostorový, energetický a informační. Tyto obsahy se nacházejí mezi polaritami času a prostoru, energie a hmoty, chaosu a informace. Tyto polarity můžeme nazvat podle typu prostředí různě, jedna z nejjednodušších variant zní tak, že jde o vnější a vnitřní, aktivní a pasivní, známé a neznámé. Nerovnováhy, které jsou podstatou prostředí a zdrojem jeho pohybu prostřednictvím změn, mohou být nejrůznější povahy a ve společenském kontextu jde zcela přirozeně o lidské zájmy. Pokud pomineme skutečnost, že samotné dluhy a viny vytvářejí v lidských společenstvích nerovnováhy, ať již vznikly jakkoliv, pak platí, že mezi zájmy patří i zájem být něčím vinen nebo dlužit, být černým pasažérem nebo lapidárněji řečeno parazitem. Ale stejně tak je kolem nás patrný zájem některých osob, aby byly věřiteli, aby k nim jiné osoby byly povinnými až vinnými. Jde nejen o banky a jiné finanční instituce nebo o lichváře, ale rovněž o jednotlivce, deprivanty, kteří kolem sebe vytvářejí falešnou auru zásluh a očekávají vděk a obdiv bližních. V konečném důsledku se tak v určitém prostoru potkávají věřitelé s dlužníky, obrazně řečeno, v jednom pytli. Z vnějšího pohledu je skoro lhostejné, kdo je kdo, kdo je dlužník a komu dluží, protože důležitější je, kolik představuje onen konkrétní dluh nebo pohledávka. Z hlediska posouzení celé situace v širším kontextu je důležité, jaká je suma dluhů a jaké je jejich rozdělení v dané společenské entitě.
Další skutečnost, kterou nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, je to, že když mluvíme o dluzích, nikdy nesmíme sklouznout k tomu, že jde pouze o dluhy finanční. Je to sice banální, ale klíčové. Jakékoliv společenství je plné viníků a dlužníků, jejich vin a dluhů, ale tendence k tomu převádět tyto viny a dluhy na společného jmenovatele, vyjadřovat je v penězích a dávat je do bilancí a tvořit nesmyslné zápočty jednotlivých čísel proti sobě je pro každé lidské společenství cesta do zatracení. Neměli bychom se nechat zmást ani tím, že je řada řečí, ve kterých je možné viny a dluhy vyjádřit jedním výrazem a skoro ve všech lze jeden výraz opsat s použitím výrazu druhého. Zdá se, že je tomu tak od počátků dějin lidské řeči. Redukovat lidská společenství na bilanci posunující se v čase pomocí nástroje zvaného diskont je výsadou vědy, možná spíše svobodného umění, zvané ekonomie. Není to rozhodně její vina, vždyť i Václav Klaus vždycky říkával, že opravdoví ekonomové nemají jiné nástroje, než jsou právě bilance a diskont. To by mělo obecný lid poněkud varovat před jejími šamanskými předpověďmi, které chrlí do světa ekonomové, politici a novináři. Každý převod velikosti na kolikost je redukcí, která až příliš často není schopna udržet kvalitu obsahu nebo dokonce podstaty věci.
Do třetice do úvodního textu náleží několik poznámek na téma trestu a odpuštění. Je to jeden z nejmocnějších nástrojů a nejúspěšnějších metod řešení nejrůznějších problémů, jejichž původ leží v nerovnováhách prostředí daných vinami a dluhy. I zde však platí více než kdykoliv a kdekoliv, že přiměřeně a všeho s mírou. Odpuštění nemůže být samozřejmé a jak jeho nedostatek, tak jeho přebytek probouzejí ve společenství věci neblahé. Odpuštění může být svého druhu trestem a trest může být cestou k odpuštění. Snad je zde na místě připomenout Dostojevského Zločin a trest. Je to nejen dílo klasické ruské a světové literatury, ale je to i kabinetní ukázka toho, jak se v čase mění pohledy společnosti a odborníků na určitou situaci. Dostojevský je dodnes taková berlička pro psychology kutily, ale ve skutečnosti se v řadě svých názorů mýlil. Bylo to dáno tím, že jeho etický pohled na svět formoval vrchní prokurátor Posvátného synodu pravoslavné církve Konstantin Pobědonoscev, a to nebyl zcela jistě člověk s jakýmkoliv porozuměním pro motivy chování a jednání obyčejných lidí. Dostojevský pod jeho vlivem šířil myšlenku, že zdrojem správného morálního chování je víra v Boha. Je to samozřejmě nesmysl a František Koukolík věnoval Dostojevského omylům celou knihu, s vypovídajícím názvem Proč se Dostojevský mýlil? Její text nám sděluje, že lidé nábožensky věřící, bez ohledu na druh víry, se chovají jak morálně, tak amorálně, a to někdy do krajnosti, úplně stejně jako lidé nábožensky nevěřící. Z této zkušenosti a vývoje poznatků sociokognitivních neurověd posledních desetiletí plyne, že nikdy, za žádných okolností, nebylo, není a nebude lidem věřícím ani nevěřícím dovoleno vše, přestože se dopouštěli a dopouštějí zločinů. Kořeny lidského vědomí, empatie, altruismu, lásky, zla i religiozity jsou přirozené a je nutné hledat je hlouběji, a to jak v biologické, tak kulturní evoluci.
Závěrem si dovoluji vyslovit pozdní novoroční přání. Nechť přirozená plachost a pud sebezáchovy zvítězí nejen nad lží a nenávistí…Pro jeho splnění je třeba v našem prostředí mnohé vykonat…
O vinách a dluzích II.
Těžko začít toto pokračování naší rubriky jinak než konstatováním máme prezidenta, jak říkají katolíci, habemus papam. Slouží ke cti těmto textům, že se nedopouštějí politických názorů, i když, samozřejmě, dnes lze za politické názory označit cokoliv. Dopustíme se tedy názoru obecného, tedy, že klíčem ke skutečné demokracii je vědomí toho, že občan, zvolený do role nebo funkce prezidenta České republiky je výsledkem naší společné volby. Není rozhodující, kdo jak volil, prostě jsme se sešli u volebních uren nebo jsme zůstali doma a společně jsme rozhodli. Jistě existuje poražený kandidát, ale neexistuje poražený volič. Slova o tom, že dotyčný není mým prezidentem, protože jsem ho nevolil nebo slova o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou občané a voliči druhé kategorie a urážky mezi voliči svědčí o nepochopení samotného podstaty demokracie. Připomíná to slova Masaryka o tom, že demokracie máme sice plnou hubu, ale nedostává se nám demokratů. Žádný skutečný demokrat neuráží a neponižuje nositele jiného názoru. Často se říká, že demokracie je bezbranná proti názorům, které ji chtějí zničit, ale to není pravda. Demokracie a demokratická společnost je právě natolik silná, nakolik je v ní respektována společná volba, ať již dopadla jakkoliv. Nositele odlišných názorů nejsou ve skutečné demokracii nepřáteli, ale partnery.
Měli bychom to mít v naší malé zemi s hlubokými demokratickými tradicemi na paměti, než se nám podaří v demokratické společnosti vytvořit netolerancí skutečnou širokou antidemokratickou frontu. Je smutné, že jsme byli v této kampani opět svědky útoků na voliče protistrany, a to především opět ze strany kandidáta, který byl, bůhvíproč, označován za demokratického. Z tábora samozvaných demokratů pak urážky voličů protikandidáta jen pršely. Nebezpečí pro naši budoucnost představují právě tyto hlasy falešné demokracie, protože rozkládají společnost. Jsou nebezpečnější než nejrůznější demonstrace, jakkoliv si ani jejich účastníci neberou servítky, ale není z nich patrný úmysl dělit společnost. Demonstranti především protestují, nemají žádný program ani vedení. Právě hlasy o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou nehodní společnosti vítězů, může na náměstí přivést nejen větší počet lidí, ale především ty, kteří mají politické zkušenosti a mohou se pokusit protest proměnit v program a politické hnutí, daleko razantnější, než jsme byli v posledních několika desetiletích zvyklí.
Minule jsme slíbili, že se budeme věnovat pojmu spravedlnost, což je v současné společenské situaci nad jiné aktuální. Připomeneme, že spravedlnost je jednou z klíčových komponent komplexu, kterému se říká dobré vládnutí. Ostatními komponentami jsou bezpečnost a trojí reprodukce. Biologická, sociálně ekonomická a duchovní. Nelze říci, která komponenta je důležitější, i když v různých podmínkách mají různé komponenty různou váhu. Pokud jde o spravedlnost, pak úkolem dobrého vládnutí je zajistit dvě vrstvy tohoto pojmu ve společnosti. Tou jednou jsou systémové předpoklady spravedlnosti ve společnosti a tou druhou jsou pocity spravedlnosti kolektivních i individuálních členů společnosti. V řadě ohledů se procesy dobrého vládnutí v obou vrstvách míjejí, ale v jednom se nepochybně úzce prolínají. Jde o systémové předpoklady i pocit dynamické rovnováhy v celé společnosti nebo v jejích částech až k jednotlivcům. Pocit, že nikomu nic nedlužím a nikdo nic nedluží mě. Nejde zdaleka jen o peníze. Jde o celý komplex kvality postavení ve společnosti. Jde o individuální důstojnost, vzájemnou důvěru a přiměřený dostatek.
Systémové předpoklady jsou podmínkou nutnou, ovšem nikoliv postačující. Pokud nepřispívají k existenci a kvalitě individuálních pocitů spravedlnosti, zůstávají mrtvou normou. Stejně tak pocity spravedlnosti jsou nutné, ale bez systémových předpokladů tvoří poněkud chaotické pole. Pocit spravedlnosti by měl mít nejen svůj horizontální partnerský komparativní rámec, ale měl by se zároveň v daném společenství k něčemu vztahovat, mít svou vertikalitu. Opačná vertikalita by měla systémové předpoklady přibližovat lidem a jejich pocitům. A právě tahle vztahová vertikalita je důležitým propojením mezi systémovými předpoklady spravedlnosti ve společnosti a pocity spravedlnosti jednotlivců.
Utváření systémových předpokladů spravedlnosti, stejně jako celý komplex dobrého vládnutí, je přirozenou odpovědností elit. Do této odpovědnost patří i úkol zjednat spravedlnost. To se v demokratické společnosti děje obvykle prostřednictvím práva a justice. Této odpovědnosti se elity nemohou zříci, jakkoliv se o to pod nejrůznějšími záminkami jejich příslušníci neustále pokoušejí. Je to dáno mimo jiné tím, že v současné společnosti je hluboce zakořeněna mantra o tom, že každý si za svůj osud může výhradně sám. Tento projev vypjatého individualismu se snoubí s tím, že příslušníci elit jsou úspěšní, že se jim daří, prosperují, a to přirozeně pokládají za spravedlivé. Jako kdysi kalvinisté věří tomu, že úspěch je znakem spasení, že úspěšní lidé systémové předpoklady nepotřebují, natož, aby ztráceli čas s jejich tvorbou pro druhé. Je to pro ně omezující a jim samotným stačí jejich vlastní pocit spravedlnosti odvozený od jejich úspěchu a něj plynoucího sociálně ekonomického statusu. Tento nedostatek společenské odpovědnosti elit má hned čtyři velmi neblahé důsledky.
Prvním je skutečnost, že samotné právo a justice začínají sloužit jen vybraným. Starší ročníky to znají z otevřené teze z marxismu-leninismu, kde je právo otevřeně nazváno nástrojem třídního boje. Právo má třídní charakter - je tedy produktem a mocenským nástrojem třídy, která právě teď vládne. V nacistickém Německu a jiných vůdcovských státech včetně současného Ruska platilo a platí, že pramenem práva není ve skutečnosti zákon, ale duch národa. Existuje v nich koncepce práva jako politického rozhodnutí. Princip kdo má moc, ten tvoří právo nebo v duchu Vestfálského míru cuius regio, eius justicia. V těchto státech byla a je vůle vůdce právem, i když by byla vyjádřena neformálním způsobem. Nacismus vytvořil svébytný systém vůdcovského státu, ale současný ruský putinismus v tom v posledních deseti letech při rozkvětu Surkovovy doktríny suverénní nebo řízené demokracie nikterak nezaostal. Je překonána dělba moci v horizontálním smyslu-justice, legislativa a exekutiva se sjednotila v rukou vůdce. Zároveň byla také eliminována dělba moci ve vertikálním smyslu. Nástroje určení pravidel společenské selekce v přístupu ke spravedlnosti mají v historii lidstva nejrůznější podobu a povahu.
Druhým neblahým důsledkem rezignace elit na svou odpovědnost je to, že lidé začnou hledat oporu pro svůj pocit spravedlnosti jinde a u jiných. Totalitním a vůdcovským státům jejich vůdcům to tolik nevadí, protože mají vždy možnost takové lidi eliminovat. Ale pro demokratické státy a jejich společnosti takové hledání a nacházení alternativní spravedlnosti představuje smrtelné nebezpečí a nastoupenou cestu k od demokracie k totalitě. Je lhostejné, zda se lidé utíkají k nejrůznějším domácím mafiím, tak jak to známe z Itálie, nebo dokonce hledají spravedlnost u cizí moci, podobně jako mnozí Čechoslováci na konci první a za druhé republiky, kdy vzývali Hitlera a pilně pronásledovali Židy a demokraty. V tomto obchodě nepotkáte Žida nebo Judenfrei stálo na výlohách obchodů druhé republiky a Hugo Haas byl s mnohými dalšími odejit z Národního a jiných divadel. Našinci toužící po německé spravedlnosti uštvali k smrti Karla Čapka. Samostatnou kapitolou pak byli Slováci, kteří vyhlásili svůj samostatný stát, který byl přirozeně fašistický a nacistický, protože to byl hitlerovský fašismus a nacismus, který jim tu samostatnost umožnil.
Pražské jaro opět vyvolalo v mnohých našich lidech touhu po sovětské tuhé třídní spravedlnosti, kterou pak rozsévali a prosazovali v politických prověrkách a čistkách mezi soudruhy i bližními. Tato třídní spravedlnost pak jako pověstná Urválkova železná pěst dopadla i na děti těch neprověřených. Postupovalo se podle partajní inkviziční příručky Poučení z krizového vývoje novodobého Kladiva na čarodějnice. Opět se prokázalo, že lidem inkvizice, čarodějnické procesy a veškeré výbory veřejného blaha většinově nevadí. Stačí jim, když sedí na té správné straně stolu. Ti, kteří upozorňují na skutečnost, že tento způsob provozování spravedlnosti je poněkud nešťastný, jdou pod gilotinu, do plynu, do koncentráku, gulagu nebo prostě od válu jako první. Na závěr tohoto smutného odstavce je třeba splnit smutnou povinnost a poukázat na skutečnost, že v této zemi existuje nikoliv nepodstatná skupina našich spoluobčanů, kteří zase touží po ruské putinovské spravedlnosti.
Třetím důsledkem nedostatku systémových předpokladů spravedlnosti, těžko říci, zda nejméně blahým, je to, že lidé začnou brát spravedlnost do vlastních rukou. Společnost a její uspořádání, které mělo být dáno právě komplexem dobrého vládnutí, se zpravidla na nejbližší nižší úrovni rozpadá, fragmentuje a tento proces může dojít až na úroveň rodin nebo dokonce jednotlivců. Dějiny znají bezpočet příkladů od přechodných období mezi Starou, Střední a Novou egyptskou říší, kde se moc a spravedlnost faraonů rozpadla na spravedlnost jednotlivých satrapů až k naprostému chaosu v zhroucených státech a městech, kupříkladu v Istanbulu v průběhu pádu Osmanské říše. Ani současná doba není podobných hrůzných jevů ušetřena. Připomeňme si řádění hnutí žlutých vest ve Francii nebo Black lives matter v USA. Je tragickou zkušeností, že často se do čela násilné anarchie staví ty mocenské složky, které mají za normálních okolností spravedlnost prosazovat, včetně policejních sborů všeho druhu. Policejní násilí, které bylo dříve jednoznačně prezentováno jako rasistické ze strany bílých policistů a důvodem hnutí BLM, je dnes už dávno otevřenou záležitostí útoků černošských policistů vůči černochům. Je zvláštní, že skoro nic nevíme o tom, když policisté bez rozdílu barvy pleti zbijí bělochy. Asi převládá obecně názor, že v tomto případě platí okřídlené úsloví škoda rány, která padne vedle.
Čtvrtým možným důsledkem je to, že se jednotlivé části společnosti rozhodnou celý systém prostě ignorovat a jsou vůči němu lhostejné. Snaží se mu vyhýbat a nemít s ním cokoliv společného, aniž by jakkoliv aspirovaly na pozici tvůrce jakéhokoliv systémového předpokladu spravedlnosti. Udržují jenom vlastní systémovou integritu a dbají o dobrý pocit svých příslušníků. Jednoduše řečeno, starají se jenom o sebe. Často jsou nuceny principy svého fungování skrývat a tajit, zejména před totalitními systémy, které dbají na to, aby totalitní principy spravedlnosti prosákly až do nejnižších pater společnosti. Některá impéria v dějinách ponechávali a ponechávají moudře jednotlivým částem impéria na základní úrovni maximum možné volnosti. Kupříkladu v oblasti rodinného práva, vyznání nebo základního školství. Takovým tolerantním impériem byla Osmanská říše a svým způsobem i Sovětský svaz. Naopak dnešní Rusko a Čína potlačují zuřivě a násilně jakékoliv náznaky vlastního názoru poslední obcí počínaje a prezidentskými dvory Ruska a Číny dneška konče. Lhostejnost k podobě vládnutí je pro každé vládnutí jako jed nebo spíše jako leptavá látka, která ho dříve nebo později rozloží. Lhostejnost má samozřejmě mnoho podob a je velice snadno uchopitelná nejrůznějšími hnutími pasivního odporu nebo neprotivení se násilí nikoliv nepodobným indickému hnutí Mahátma Ghándího.
Když tady mluvíme o pocitu spravedlnosti, měli bychom se mimo jiné vrátit k základním pojmům letošního tématu, kterými jsou vina a dluh. Připomeňme si, že se významy obou pojmů v různých jazycích a v různých dobách více nebo méně prolínají. Klasickým příkladem je němčina, kde oba pojmy můžeme přeložit slovem Schuld. Náš pocit spravedlnosti je spjat úzce s tím, jak je ve společnosti nakládáno s našimi vinami a dluhy a samozřejmě také, jak je nakládáno s ostatními dlužníky a viníky, především pak s těmi, kteří se něčím provinili nebo dluží něco právě nám. Obecně se tedy dá opět konstatovat, že náš pocit spravedlnosti je spjat s obecnými pravidly přístupu k vinám a dluhům ve společnosti a zvláštní vliv na nás samozřejmě mají ty přístupy, které se nás bezprostředně týkají.
Různá společenství v lidských dějinách se s problematikou viny a dluhu vypořádávala a vypořádávají různě. Jde o to, že dluhy a viny jsou přítomné v každé společnosti bez ohledu na stav jejího společenského rozvoje. Obecně můžeme říci, že ve společnosti se různé přístupy k otázce viny a dluhu se pohybují mezi aktem uznání a aktem odpuštění. Někde mezi čistým uznáním a čistým odpuštěním se pohybuje trest, který je v různé míře doplňuje. Jsou situace ve kterých není uznání a není ani odpuštění. Zůstává jenom trest, msta nebo spíš prázdnota plná nejistoty.
Uznání viny má různých kulturách dlouhou tradici. Když se budeme toulat českou krajinou, najdeme v ní řadu smírčích křížů nebo křížových kamenů. Ty jsou mimo jiné symbolem toho, že někdo uznal svou vinu a mimo jiných povinností mu bylo uloženo postavit na místě jeho provinění smírčí kříž. Smírčí kříže byly spíše symbolem prominutí trestu za vraždu nebo zabití smírčím právem právě na základě uznání viny než symbolem odpuštění. Bylo to zejména proto, že mrtvý poškozený odpustit nemohl a jeho rodina tak nemohla učinit zejména z důvodu nerovného stavu. Usmrcení člověka byl skutek proti bohu, dárci života a smírčí kříž měl symbolizovat obnovení úcty k nejvyšší autoritě vyjádřené vykupitelovým křížem. Zpravidla bylo uloženo nápravné opatření v podobě odškodnění pozůstalých, pokud byli ochotni ho přijmout.
Akt uznání dluhu znají čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN lépe než kdokoliv jiný. Stejně jako směnka, smlouva a další možné způsoby zakládají nerovnost mezi dvěma osobami v mezích pravidel své doby. Takové uznání je ocenitelné a v některých případech daných zákonem je i obchodovatelné. Řešení dluhů je významnou součástí snad každé právní úpravy v dějinách lidstva. V třetím pokračování naší rubriky se na tuto problematiku zaměříme podrobněji.