Otevřenost je dobrá, pokud neztratíme schopnost zavřít…

Jakkoliv je opakování matkou moudrosti, všeho mnoho škodí, a tak se místo opakování odkážu na jeden za svých loňských textů s názvem „Meze budiž pochváleny“, který byl uveřejněn na mých stránkách www.zaking.cz. http://www.zaking.cz/clanky/meze-budiz-pochvaleny/

Dnes bych chtěl poukázat na mediální, politickou a bezmála všelidovou hysterii kolem některých kroků Donalda Trumpa, které jsou prezentovány jako ztráta otevřenosti, uzavírání se a odmítání vnějšího vlivu obecně. Z toho je usuzováno, že takový režim bude bránit lidem v komunikaci, obchodu a nakonec i v cestování. Otevřenost je tedy vykládána a prosazována jako jakési obecné dobro a světlo, zatímco uzavřenost je naopak zlo a temno. Je to velký nesmysl a hloupost, jen nevím, zda se mi podaří dostatečně přesvědčivě vysvětlit proč.

Život na této planetě stojí v posledních několika miliardách let právě na uzavřenosti, kterou můžeme nazvat klausurou, abychom si dovedli představit pojem uzavřenosti na velice příhodném příkladu kláštera. I když klausura je jenom jednou, právě onou přísně uzavřenou částí kláštera, alegorie s klášterem jako celkem se přímo nabízí. Tenkrát, před miliardami let se začaly zárodky života organizovat do buněk. Velice zajímavě o tom píše ve svých knihách například významný český biolog Anton Markoš. Pokud použijeme podobenství kláštera, pak v době „předbuněčné“ či „předklausurní“ lze hovořit o časech osamělých poustevníků, mágů, mystiků, šamanů a jiných duchovních osamělců. Teprve, když jich bylo dost a měli některé společné znaky a vnímání svého okolí, začaly se ve své partě uzavírat světu. Klausur je kolem nás nepřeberné množství. Školní třída, stát, rodina, kmen, druh, klub, jazyk, vězeňská nebo klášterní cela. Žádná z nich není úplně uzavřená, vždy existuje mezi klausurou a prostředím nějaká látková nebo informační výměna. Mají však tu klíčovou schopnost, že dokážou svou otevřenost resp. uzavřenost regulovat. Žádná funkční klausura, buňka, mnohobuněčný organismus nebo organizace netrpí stresem z toho, že se rozhodne vzhledem ke změně vnějšího nebo vnějšího prostředí regulovat svou otevřenost.  Svůj postup přirozeně komunikuje s jinými klausurami podle toho, jak si s nimi rozumí. Aby to bylo možné, klausura potřebuje funkční meze či hranice, buněčnou membránu, jejichž chválu nechci opakovat.

Žijeme v časech, které Zygmunt Bauman nazval tekutými. Je to velmi trefné, ale zároveň to předpokládá, že současné meze nejsou sto udržet vnitřní látkovou a informační autenticitu a identitu klausur a že se klausury pomalu, ale jistě rozpouštějí. Radostný hýkot ničitelů současných mezí a věrozvěstů otevřenosti, průhlednost a globalizace si v ničem nezadá se svatým nadšením rozorávačů mezí a věrozvěstů kolektivizace padesátých let. Ti dnešní možná mají o trochu lepší kravaty, ale myšlení mají stejně tupé. Překročit meze a vymazat hranice to je mantra dneška. Najednou se začínají objevovat kacíři, kteří si myslí, že by se mělo brzdit, a chtějí meze a s nimi spojené klausury autenticity a identity začít obnovovat. Někteří s tím už dokonce začínají a mnozí kolem nich procitají ze snu, že vše bude a zůstane navždy tak krásně tekuté, neuchopitelné, neautentické bez jakékoliv identity, za kterou se vyplatí stát, za kterou stojí bojovat a snad i zemřít.

Vidíme to všude kolem sebe. Česká vláda ani EU nemá žádnou pozici k vyjednávání o brexitu a čeká  na to, s čím přijde Británie. EU bez zřetelné identity odmítá chránit své hranice a vyvolává oprávněný dojem, že přijme jakoukoliv identitu zvenčí. To zvyšuje přirozenou agresi jiných kultur i států vůči EU, jako někomu, kdo si neváží své identity a neustále relativizuje hodnoty. Tekutost doby vyvolává představu roztoku hodnot ve lhostejnosti k nim samotným. Česká předvolební politická scéna jasně ukazuje, co to znamená mít nějakou identitu. Hnutí ANO je jediné, které má svou jasnou identitu, která spočívá v tom, že se distancuje od tradiční politiky. Je to sice tragicky málo, ale mezi slepými i jednooký králem. Právě tradiční  poltické strany nechtějí samy za sebe vyhrát volby, ony nechtějí, aby vládl Andrej Babiš a hnutí ANO. Dělají mu tím neuvěřitelný P.R. zdarma. Máme tady jedno hnutí ANO a mnoho stran ALE. ČSSD, TOP09, ODS, KDU-ČSL i STAN. Nejméně jsou ALE v KSČM, ale její politika pomalu, ale jistě upadá do bezvýznamnosti. Zatím autenticky si vytváří svou hodnotovou identitu strana Realisté, bude zajímavé sledovat, jak bude tento styl úspěšný. Pokud  vydrží, tak mezi pouhými odpůrci Andreje Babiše a hnutí ANO může stoupat relativně rychle. Celkově však i pohled na českou politickou scénu dává obraz rozostřený, rozpuštěný a připravený k vypuštění.

Rodina, jako nositelka celé řady hodnot, je předmětem intenzivního útoku spočívajícím v relativizaci a zpochybňování všeho, co představuje. Podobně jsou na tom pojmy jako vlast, národ, rodný jazyk, které vyžadují jasný hodnotový postoj. Smutnou skutečností je to, že většina z nás už takového postoje není schopna. Stále více a více z nás se nechá zbavit své hodnotové identity a slastně splývá s mnohými dalšími ve velké nádrži roztoku plném rozpuštěných hodnot.

Otázka zní, jestli konec této slasti bude v nehybnosti termodynamické smrti nebo v rychlém proudu do kanálu…?!? V každém případě platí, že konec přijde, když už se ta otevřenost nedá přivřít… Na přehradách a jaderných elektrárnách by mohli vyprávět, pokud přežili…