Špatné vytlačuje dobré...?!?

„Bad money drives out good“ zní v originále Greshamův zákon, který popisuje jeden z nejobecnějších zákonitostí nejen ve financích a ekonomice, ale i ve společnosti. Česky by se to dalo formulovat asi takto: „Špatné peníze vytlačují z oběhu dobré.“ Budiž řečeno, že jde o jednosměrnou tendenci ke zlevňování měny, protože v českém jazykovém prostředí umožňuje text chápat pohyb oboustranně. Anglický význam asi lépe popisuje české, že „dobré peníze jsou vytlačovány špatnými“. Tento jev byl nazván Greshamovým zákonem až v roce 1857, kdy ho anglický ekonom Henry D. McLeod připsal siru Thomasu Greshamovi. Byl úspěšným obchodníkem, jako královský zmocněnec radil anglické královně Alžbětě I. v záležitostech týkajících se měnové reformy. Poukazoval na to, že její otec, Jindřich VIII., kvůli zlehčování svých mincí vyvolal pokles směnného kurzu anglických mincí a odliv veškerého ryzího zlata z království. Poprvé o této finanční zákonitosti rozsáhle pojednal někdy po roce 1377 Francouz Nicholas Oresme, biskup z Lisieux v díle Tractatus de Origine, Natura et Mutationibus Monetarium se stavěl proti úpravám peněz králem pro královo obohacení. Prohlásil takové zlehčování mincí za nespravedlivé a nepřijatelné, protože vede k demoralizaci lidí, narušuje obchod a k odlivu vzácných kovů ze země. Mikuláš Koperník napsal ve svém De Monetae Cudendae: „Není možné, aby mince se správnou vahou a mince zlehčené obíhaly zároveň. Všechny dobré mince jsou hromaděny, roztaveny nebo vyvezeny a v oběhu zůstávají pouze mince zlehčené.“ Ludwig von Mises uvádí, že ve skutečnosti je Greshamův zákon pouze případem obecnějšího ekonomického zákona, podle nějž není v tržním hospodářství nikdy žádná komodita využita k plnění funkce, kterou může stejně dobře naplnit i komodita levnější.

Víme dobře, že ekonomika a zejména finance, které ekonomiku jako systém stále více ovládají, jsou systémy bez plné odpovědnosti, a proto se v jejich rámci nemá do cesty devalvaci měny v zásadě cokoliv postavit. Jinak je tomu v systémech společenských, kde hraje odpovědnost důležitou roli. V České republice, kde si někteří lidé neustále namlouvají, že společnost je možné řídit na principu omezené odpovědnosti, jsou tyto otázky obzvláště aktuální. Ze strany zastánců firemního stylu řízení společnosti jde o nepřijatelný tlak na demokracii a společenské dění, které degraduje pouze na systém finančního hospodaření podle principů „má dáti-dal“ a  „kdo dá více“. Jakýkoliv lidský nebo společenský rozměr včetně společenské odpovědnosti a lidskosti se z tohoto přístupu vytrácí. Pokud  jako libovolné společenství podlehneme pokušení nechat se řídit jako firma, dočkáme se neblahých konců a hlavně připravíme strašný osud těm, kdož přijdou po nás. Nedopusťme, aby nám pravidla určovali ti, kteří nenesou plnou odpovědnost a nemají a nechtějí mít s naším prostředím, teritoriem, dobou ani s námi samotnými nic společného a chtějí jenom naši krev, pot a slzy, ze kterých bohatnou.

Společenská diskuse by se měla se veškerou vážností zaměřit na otázku, proč sebedemokratičtější politický systém není schopen vytvořit dostatek svobody, proměnlivosti a variability v celé společnosti. Je to tím, že distribuce moci ve společnosti se stále více odlišuje od distribuce politických informací, které stále více nesou plané řeči a na skutečné dění mají stále menší vliv. S tím úzce souvisí odpověď na otázku, proč stále více přebírají moc ekonomické systémy, zejména velké korporace. Když se podíváme na to, co tak posiluje roli soukromých korporací, pak vidíme, že je právě systém politické demokracie a jeho právní řád, který jim prostor k rozletu. To, co jim dává křídla, není Red Bull, ale právním řádem udělená imunita omezené odpovědnosti a celá řada dalších privilegií, kterými jim společnost uděluje právo ji samotnou nekontrolovaně ovládat. Je celkem nabíledni, že omezená odpovědnost přináší v libovolné komunikaci s osobou s plnou odpovědností výraznou výhodu. Kdo může ztratit méně, ten je svobodnější, může více riskovat a snadněji vyhrát. Zejména v dlouhodobém měřítku je převaha systémů s omezenou odpovědností jasně patrná. Variabilita ekonomických systémů je přirozeně nízká, protože jsou orientovány na konkrétní výsledek, a to ovlivňuje negativně variabilitu celé společnosti. Samotná míra variability jejich tržních vztahů nemá na společnost tak pozitivní vliv, aby ten negativní zvrátila. Často naopak jenom slouží posílení role omezené odpovědnosti ve společnosti. Správně tušili Karel Marx a Bedřich Engels, že ti, kteří mohou ztratit jen své okovy, budou nejlepším nástrojem rozvratu společenského řádu. Neodpovědní, slabí sice mohou staré uspořádání rozvrátit, ale nejsou schopni vytvořit nové a spokojí se s novou nesvobodou, která jim dá jen o trochu větší sousto.

Otázka míry a distribuce odpovědnosti ve společnosti je klíčová. Nízká odpovědnost by neměla být nikdy spojena s právem určovat společenská pravidla. Nikoliv nadarmo varoval Alexander Hamilton před tím, aby volební právo náleželo nemajetným a nesvobodným. Nejde o elitářství, ale o riziko morálního hazardu při správě společnosti u těch, kteří nemají co ztratit. Nezapomínejme, že se tržní hospodářství úspěšně prosazovalo vždy, když nebylo univerzálním společenským principem, ale nad ním byl určitý řád v podobě souboru hodnot a pravidel, který ztělesňovali lidé nad obchodní vztahy mocensky, majetkově i morálně povznesení či od nich jinak odděleni. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes. Tito lidé mohou být diktátory nebo mohou být součástí mocenských struktur. V Číně řídí aktuálně největší tržní hospodářství planety Komunistická strana Číny, globálně nejúspěšnější pravicová strana. V USA hospodářství i politiku po celé století ovládá soukromý Fed a zdaleka nejen Singapur pozvedla vize a pevné zásady jediného muže. Kabinetním příkladem konfliktu plné a omezené odpovědnosti jsou rodinné firmy. Pokud v nich má přirozený hodnotový systém rodinných vztahů převahu, patří rodinné firmy k těm nejlepším a nejodolnějším. Na druhé strany není horšího rozvratu rodiny než ten, pokud v ní převládnou firemní systémy hodnot. Rodina se opravdu nedá řídit jako firma a v násobné míře to platí o státu.

Pokud se nyní vrátíme ke Greshamovu zákonu, pak si v návaznosti na Ludviga von Misese dovolím tvrdit, že jde ještě o obecnější a hlubší zákonitost společenskou nebo kulturní, spočívající v tom, že každá úroveň komunikace má sobě přiměřenou kvalitu svých prostředků. Že jde o jev obecnější, ostatně naznačuje nejranější popis obecného jevu ve hře Žáby aténského dramatika Aristofana. Překlad příslušné pasáže zní: „Naše město se chová stejně k mužům i k penězům. Má věrné a ctihodné syny. Má ... mince nezkažené, zlaté či stříbrné, všechny dobře vyražené, prověřené a čistě zvonící. A přesto je nikdy nepoužíváme! Jiné putují z ruky do ruky, bídná mosaz, vyražená teprve minulý týden a označená mizernou značkou. Stejné je to s muži, které známe pro ctnostný, bezúhonný život a vznešená jména. Místo nich dáváme přednost mužům mosazným...“

Je patrné, že v tomto společenském nebo kulturním kontextu už jde o obousměrnou vzájemnou vazbu, která si hledá své optimum. Podle mého názoru má i původní „finanční“ Greshamovo pravidlo své meze právě tam, kde zlehčovaná měna, jako materializovaná důvěra, přestává být schopna právě tuto roli nositele důvěry plnit. Vzpomeňme jen na český groš, který byl eurem dávno před EMU, ale postupně svou funkci díky zlehčování ztrácel, až ho bylo nutno nahradit po třicetileté válce tolarem. Platí tedy i to, že všechno má své meze, tedy jak zlehčování měny, tak i jednosměrná substituce prostředků komunikace obecně. Nastavení takové meze ovšem vyžaduje aktivní zásah v rámci společenské odpovědnosti a řízení.

Vzájemné ovlivňování úrovně komunikace a jejích prostředků a možnost nastavit prostřednictvím vstupu společenské odpovědnosti meze zlehčování jsou také mou korekcí zdánlivě beznadějného obrazu fungování zákonitosti popisované Greshamovým zákonem. Sám velký Tomáš Akvinský se snažil hledat východisko z tohoto pochmurného pravidla a přišel s jednoduchou antitezí, že dobré se světem šíří rychleji než špatné. Jev popisovaný Greshamovým zákonem musel Tomáše hodně trápit, když proti němu vystoupil s takovou prostoduchou razancí. Pro jím tvrzenou skutečnost totiž nelze najít v našem prostředí žádný rozumný příklad, nehledě na to, že dobré a špatné jsou natolik subjektivní pojmy, že jsou často zaměnitelné. Charles Darwin se kromě obrazu kapitalismu volné soutěže určitě držel Tomášova učení, a proto tvrdil, že přežívá to lepší, ergo lépe adaptované. I proto máme na světě daleko více krys a potkanů než třeba antilop a zeber, jak upozorňuje prof. Stanislav Komárek. Ten také upozorňuje na jeden příklad, ve kterém se středověký scholastik se svou tezí „neuťal“. Tím je vyhánění „špatného“ metylalkoholu z organismu „dobrým“ etylalkoholem.

Když hovoříme o odpovědnosti, nemůžeme se vyhnout její zvláštní karikaturní podobě, která je známá pod oblíbenou politicko-mediální frází „globální odpovědnost“ a nosí nejčastěji kýčovitě zelený kabátek. Projevuje se to mimo jiné tak, že jsme kdykoliv připraveni k vymetání Augiášových chlévů v zásadě kdekoliv na světě, ale ne u nás doma, tedy NIMBY, jak říkají dnešní mladí. Děsíme se představy, že by někdo náš nahromaděný hnůj, ve kterém už dávno nejsme jenom po kolena, vymetl silou spojených řek ve stylu velkého Hérakla, protože ono by nám s tím hnojem mohlo uplavat něco cenného a příjemného včetně nostalgie za vlastním hnojem.  Ozývají se hlasy zdůrazňující globální odpovědnost, včetně neuvěřitelně dětinských přestav o snižování teploty naší planety prostřednictvím organizovaného celoplanetárního festivalu odpovědnosti. Tak jako většina rádoby dobrých úmyslů a páchání dobra vede k dosažení svého přesného opaku, přirozené odsouvání odpovědnosti z našeho dvorku na dvorky sousední nevede k ničemu jinému než ke globální neodpovědnosti.

Stará moudrost říká, že problémy, které jsou řešitelné penězi, nejsou problémy. Další moudrost tvrdí, že problémy nelze řešit metodami, prostřednictvím kterých vznikly. Pokud tedy máme odpovědět na titulní otázku, pak je třeba uvést, že klíčem je nenechat společnost nevratně zamrznout a odsoudit ji k pomalému nebo rychlému zániku. V tomto konkrétním případě je klíčové zcela změnit náš postoj celé situaci. Změna postoje spočívá především v tom, že si musíme uvědomit, že problém, ve kterém se nacházíme, není řešitelný penězi. Tupost, se kterou se snažíme ze situace vyplatit, je pozoruhodná. Jen těžko hledat lepší příklad primitivismu ve stylu něco za něco je smlouva s Tureckem, která nebude fungovat, ale i kdyby fungovala, problém migrace nevyřeší žádné peníze.

Naše společnost je však prosáklá vztahy postavenými na něco, za něco. Pokud jsme zobecnili Greshamův zákon až na obecnou úroveň prostředků komunikace, pak musíme konstatovat, že hodnota prostředků současné komunikace evropské společnosti je hluboko pod svým optimem  a bude nutné se vrátit ke komunikaci na vyšší úrovni než je ta, ke které stačí jako prostředky pouhé peníze. Nebude to jednoduché, protože peníze jsou vynikajícím prostředkem komunikace a zcela přirozeně mají tendenci ovládat, další a další komunikační kanály a nahrazovat jejich komunikační prostředky. Přesto je patrné, že na skutečně důležité problémy nestačí a ty je třeba řešit bez nich. V průběhu uplynulého čtvrtstoletí jsme uvěřili tomu, že se můžeme z našich potíží vykoupit penězi, a to byla základní chyba. K tomu je nutné se vypořádat s usilovným neustálým zdokonalováním modelu evropské společnosti, která vychází z přesvědčení, že v základu každé úspěšné společnosti musí ležet liberální demokracie, tržní hospodářství, a tedy zase preferovaná komunikace prostřednictvím peněz. Bezalternativnost řešení v kombinaci s politickou korektností přispívá k rychlému zamrzání společnosti, její normalizaci a hluboké stagnaci při vysoké křehkosti, která ji činí vysoce zranitelnou.

Shrnuto, podtrženo a s nadsázkou řečeno, žijeme v době, kdy společenské bytí přestalo předbíhat společenské vědomí, protože mu prostě zmizelo z dohledu. Možná je tomu tak proto, že společenské vědomí a na něm postavené rozhodovací procesy v EU jsou oslepovány a paralyzovány politickou korektností, normalizací a bezalternativností, podobně jako před třemi desítkami let v Československu. Řešením je rychlé uvolnění, zvýšení variability a hledání jiných způsobů myšlení. Jde o to vytvořit vzájemně se doplňující dvojice, které by se mohly efektivně spolurozvíjet. Zkrátka a dobře, chtělo by to nejen „svěží nový vítr“, ale přímo spojenou sílu řek, které by vypláchly hnůj stagnace, který se nám tady v EU nashromáždil.  

Jenže, kde najít Hérakla, který by vpustil řeky do našeho EUova chléva…?!? Dokud si budeme myslet, že to nejlepší, co máme je náš vlastní hnůj a z něj pocházející teploučko a smrádeček, těžko najdeme byť jen Augiáše, který by o tendru na čištění chlévů rozhodl. Konec konců i onen antický Augiáš se nakonec handrkoval s Héraklem o odměnu stejně uboze jako ČSSD s advokátem Altnerem. Nihil novum sub sole.

Věci kolem nás nemusí jít k horšímu, když se nevzdáme své zodpovědnosti...