Sto roků hledání trůnu

Sto roků hledání trůnu…I.

Před několika dny začal rok 2018, který bude nepochybně prezentován jako výročí sto let novodobé české státnosti. V tomto roce uplyne století od založení Československa. Není to však zdaleka jediné výročí, které si budeme  v tomto „osmičkovém“ roce připomínat. Namátkou připomenu osmdesát let od Mnichova a konce první republiky, sedmdesát let od konce parlamentní demokracie v Československu, padesát let od Pražského jara a začátku sovětské okupace, dvacet pět let uplynulo od definitivního konce Československa a před desetiletím začala hospodářská krize.

Když jsem začal psát své pravidelné úvahy pro KONKURSNÍ NOVINY, připomínalo se 84. výročí založení Československa. Československo už tu ovšem více než deset let nebylo. Začal jsem si lámat hlavu, co vlastně kolem nás to celé století vydrželo, co zůstalo zachováno, tudíž, co by mohlo být motivem názvu letošního, již 16. ročníku této rubriky, která začala kdysi vycházet s titulkem „Evropa a úpadek“. Jediné, co mě napadlo jako symbol přetrvávající a charakterizující celé století, je okolnost, že jsme byli zbaveni vlády habsburského trůnu, ba i jiných dynastických vlivů. Sto roků jsme bez trůnu. Nedá se to ovšem tvrdit o korunovaných hlavách, protože o řadě našich vedoucích činitelů se nejen v průběhu uplynulého století dalo i dá říci bez jakékoliv nadsázky říci, že to byl nebo je opravdu „korunovanej …“.

Je to zvláštní, ale opravdu je obtížné najít něco, co kromě absence trůnu u nás právě těch sto let vydrželo, aby se to dalo jako stoleté výročí slavit. Uplynulo sice sto let od roku 1918, ale těžko říci, co nám tady zrovna z té doby opravdu zůstalo. Máme neustále pocit, že existují v dějinách nějaké tečky, jako mezi větami, popřípadě tlusté čáry, které lze dělat v čase za nějakým mocensky, ideologicky nebo politicky zpětně stanoveným úsekem minulosti. Nejkouzelnější je okolnost, že většina obyvatelstva věří, že s minulostí se lze „vypořádat“ a nechává se k takovému „vypořádání“  nejrůznějšími manipulátory a krysaři celkem pravidelně a relativně snadno ponouknout. Vidíme to všude kolem sebe a jde o mantru svého druhu. Zejména, když společenskovědní experti hledají odpovědi na otázky, proč se v naší společnosti něco nedaří, často zazní hláška, že „se česká společnost dostatečně nevypořádala s minulostí“. Popřípadě dojde na doplněk, že „tak neučinila dostatečně ve srovnání“ s německou, polskou, maďarskou nebo jakoukoliv jinou společností. „Vypořádání se s minulostí“ vypadá tak, že se na experty označené období nakydá hnůj, zatímco na jiné padne slunce slávy. Vrcholným výkonem expertů a s podporou politiků je označení nějakého období na den přesně určeného a režimu v něm za zavrženíhodné a zločinné, tak, jak se to povedlo u nás. Představa, že něco tak komplexního jako „režim“ se stane přes půlnoc zločinným a zavrženíhodným a po více než 40 letech opět přes jinou půlnoc normálním, zavání absurditou a lehkým šílenstvím. Nicméně papír unese všechno a popisy, včetně legislativních, nemusí mít přece se skutečností nic společného.

Skutečnost je taková, že se naše minulost spřádá  jako nit, filc nebo jiná netkaná textilie z celé řady nestejně dlouhých a navzájem zapředených až zašmodrchaných vláken individuálních osudů. Dějiny nelze k nějakému datu jakkoliv přerušit, vypořádat, udělat bilanci, zaplatit daně. To může učinit jenom každý jeden z nás individuálně, pokud ovšem dokáže potlačit a vymazat své vzpomínky. Je to sice možné, ale je to zároveň mimořádně obtížné, protože minulost má tu neblahou vlastnost, že se nám dokáže připomenout a doslova zpřítomnit po vlákně, které je někdy až nečekaně dlouhé. Poněkud jistější je prostě dostat amnézii. Ovšem ve dvou už tak nějak jednotně zapomenout nelze, dokonce i v rámci jednoho těla a jedné duše, jak popisují literáti osoby bližší než blízké. Vždycky tam je nějaký ten posun v čase nebo v horizontu událostí. To, že by například rodina nebo nějaká širší společenství nebo dokonce společnost jako celek učinily čáru za minulostí, má vždy jen deklaratorní, politický nebo ideologický charakter. Vypořádávání se s minulostí, jako údajný akt historické spravedlnosti, je tak vždy spojeno s novou nespravedlností a bezprávím, které ovšem bude možné napravit až v budoucnosti vypořádáváním se s minulostí, která je aktuálně současností. A tak pořád dokolečka dokola, takové malé perpetuum mobile, pořád je co dělat… Někdy se vznosně hovoří o kole dějin, které se otočilo, někdy se mluví prostě jenom o korouhvičce, kterou ovanul duch doby. Proto si zachovávejme úctu ke všem, kteří dokážou takovému ovanutí odolat a neroztáčet nekonečné kolečko vypořádávání se s něčím, s čím se ani vypořádat nedá… Navíc je tu taková nepěkná zkušenost, že v každém dalším kole se „vypořádávání se s minulostí“ vypořádá s mnohými přičinlivými organizátory předchozího „vypořádávání se s minulostí“ jaksi přednostně. Ti hlavní ideoví otcové a organizátoři „vypořádávání se s minulostí“ však bývají poměrně věční.

Leitmotivem tohoto ročníku je naše hledání před stoletím ztraceného  trůnu „stařičkého mocnářství“. Chybějící trůn je symbolem toho, že už si nemáme kam chodit stěžovat, když se nám něco nepovede. Nemáme možnost svádět svou vlastní neschopnost na „žalář národů“. Absence trůnu je symbolem možnosti dospět, stát se, když ne suverénními, tak alespoň autentickými a odpovědnými jako společnost sami za sebe. A dosavadní sto let trvající poměrně klikatá a složitá cesta české společnosti k dospělosti je také skutečným tématem tohoto ročníku. V duchu zaměření KONKURSNÍCH NOVIN to bude také sto let vzestupů a úpadků hospodářských i společenských. Budeme přitom mít na vědomí slova Tomáše Bati z roku 1932. Jsou to slova pro mnohé z nás doslova a do písmene „profláknutá“, ale při pohledu na společenské dění se zdá, že naprosté většině z nás jejich smysl částečně nebo dokonale uniká.

Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.

Budeme se věnovat nejen významným datům a etapám dějin v průběhu onoho století, budeme se věnovat tomuto století i průřezově, pokusíme se hledat procesy a jevy, které se tímto stoletím táhnou jako příslovečná „červená nit“. Některé z nich samozřejmě svou délkou uplynulé století přesahují, a protože už bylo řečeno, že dějiny nikde nezačínají a zřejmě ani nekončí a česká státnost také není úplně izolovaná nebo aspoň ostrovní, budeme se kromě inkriminovaného období 1918-2018 a vývoje české státnosti v jeho rámci zabývat rovněž jejich časovým i prostorovým kontextem. Rozhodně nebude na škodu alespoň se základními konturami tohoto kontextu letošní cyklus zahájit. Jak kdysi poznamenal William Blake: „moudří vidí obrysy, a proto je kreslí“. Snad tedy budeme dost moudří…

České školství má ten nepěkný zvyk, že neučí širšímu pohledu na dějiny, ale uplatňuje zákonitě poněkud úzkoprsý, v nejhorších případech pragocentristický pohled to, co se kolem dělo. Je to celkem přirozené, protože nejvíce materiálů ke studiu českých dějin se najde v pražských archivech, kam je uložili pražští archiváři a nic na tom nezmění ani poctivá snaha osvícených historiků regionů, měst a obcí, aby součástí osnov byla kvalitní výuka o malých místních dějinách. Stejně tak jsou v osnovách sirotkem takzvané „velké dějiny“. Jde o multidisciplinární přístup k té největší historii, k historii našeho vesmíru, od velkého třesku až k antropocénu. V tomto velkém časoprostorovém schématu se celá historie lidstva může jevit jako poznámka pod čarou. Nicméně člověk je pravděpodobně jeden z mála druhů, který dokáže dominovat na naší planetě tak výrazně, že mimo věku dinosaurů se dá hovořit přímo snad právě jenom o době člověka. Lidská kultura se prosadila především díky schopnosti přenosu poznání z generace na generaci. Přes veškeré výhrady je to právě proces učení, který posouvá lidstvo kupředu. Lze jen litovat, že naše zkostnatělé školství tereziánského typu v tomto přenosu sehrává stále méně důstojnou roli a v některých ohledech se jeví přímo jako přežitek.  Přitom právě koncept velkých dějin by měl být vyučován jako multidisciplinární rámec, do kterého je možné zasazovat celou řadu poznatků, které jsou dnes chaoticky vykládány v různých předmětech a různých ročnících školní docházky.

Rok 1918, ve kterém se rozpadlo Rakousko-Uhersko a na jeho území vznikly malé samostatné národní státy, byl posledním rokem Velké války, která se až později stala první světovou. Pro české země to byl poslední rok příslovečné „třistaleté poroby“ po bitvě na Bílé hoře. „Třistaletá poroba“ ovšem byla zase částečně jenom konstruktem, který měl zpětně ospravedlňovat národní obrození a český nacionalismus. Kromě „třistaleté poroby“ jsme tu měli „dobu temna“, „jezovity“, mor a bůhvíco ještě. Přesto byla česká společnost ve věci samostatnosti rozpolcená a zásadní kroky začala část českých elit činit až na počátku a v průběhu války. Skutečností je, že hospodářství v českých zemích bylo v nejlepší kondici těsně před válkou. O tom vypovídala i Historická statistická ročenka, která vyšla v polovině 80. let minulého století. 19. století bylo v českých zemích obdobím dvou bezmála padesátiletých mírů, které přerušila jenom prusko-rakouská válka v roce 1866. V loňském roce uplynulo 150 let od rakousko-uherského vyrovnání. Upřímně řečeno, kdyby nebyl v Budapešti velký koncert vídeňských filharmoniků, který nám pustili do televize o vánocích, tak bychom si snad takové výročí jinak ani nepřipomněli.

Pokud tedy chceme mluvit o kontextu uplynulého století, pak je nutné si systematicky zasazovat „naše české“ dějiny do dějin Svaté říše římské, Rakouského císařství a Rakousko-Uherska, do dějin habsburské monarchie a evropské reformace. Je nutné si přiznat, jak hluboko se některé vzorce provinčního chování vryly do zemí Koruny české. Je neobyčejně obtížné se z takové pozice postavit na nohy. Bylo by dobré se více identifikovat s dějinami  říší, jichž jsme byli součástí a zdůrazňovat více náš vklad a podíl na všem dobrém a špatném, co přinesly těmto říším i světu. Někdy se zdá, jako kdyby ty správné dějiny začaly teprve v roce 1918. Je to první neblahý pokus o tlustou čáru za minulostí, kterých jsme ovšem byli následně za uplynulé století svědky hned několikrát. První republika negovala vše rakouské, německé a katolické, druhá republika demokracii, protektorát vše demokratické, české, slovanské a židovské, třetí republika byla parodií na demokracii a poúnorový vývoj nastolil nový počátek lidově demokratických a posléze socialistických dějin. Ty byly po sametové revoluci prohlášeny za zločinné a zavrženíhodné, ale dnes až příliš často hovoříme s despektem o divokých devadesátkách a opoziční smlouvě, takže „suma sumárum“ české dějiny pro mnohé z nás aktuálně začínají vstupem do EU a v rámci těchto necelých patnácti let dějiny rozkvétají znovu a znovu bezmála s každou novou českou vládou, která je přece konečně ta správná, spravedlivá a poctivá… Tragikomické bylo zejména vymezování se Sobotkovy vlády oproti svým předchůdkyním.

Toto neustálé začínání dějin pokud možno s čistým stolem charakterizuje uplynulé „české století“ podobně jako radostné hledání nových trůnů  za ten ztracený vídeňský. V českých dějinách bylo vždy dost a dost těch, kteří se chtěli tulit k nějakému tomu dubisku na  východě i jiných světových stranách. Ve stínu trůnu ovšem nelze dospět. Na druhou stranu bývají drobky z panského stolu často bohatší odměnou než domácí sklizeň. České elity tak mají tradičně dvě základní polohy, jedni dávají přednost životu a prebendám u cizího dvora a druzí usilují o to, aby je neméně dobře živil dvoreček domácí. Za posledních sto let vystřídali hledači nových trůnů „sladkou Francii i hrdý Albion“, Berlín, Moskvu, Washington a nejnověji Brusel s Berlínem. Ti první odrážejí kritiku tím, že svou přítomností u cizího dvora dělají tak trochu ten náš, ti druzí vidí cizí dvůr výhradně jako zdroj potíží a základní důvod, proč budovat ten vlastní. Někdy jim trochu uniká, že „vlastenectví“, kterým se vehementně ohánějí, nemá svůj původ ve slově „vlastnit“, ale ve slově „vlast“.

To všechno dává tušit, že nebudeme mít v Česku nikdy jenom jedny dějiny. Různí lidé je budou vždy vidět a formulovat jinak. Možná by bylo skvělé, kdybychom si dokázali různé pohledy na totožné události navzájem tolerovat a dbali spíše o to, abychom byli vzájemně schopni různé konstrukce dějinných událostí pochopit. Abychom se učili společně metodám výkladu dějin metodami kritického myšlení a pozitivního vztahu k různosti, ale nevykládali je stejně a neusilovali o jednotu výkladu za každou cenu pro nějakou ideologii, totalitu nebo školní osnovy. Vždyť by bylo smutné dokázat vytvořit z neuvěřitelně bohatého přediva minulých osudů jenom jednu nit, na kterou potom navěsíme všechno možné, abychom uměle vytvořeným kauzálním řetězcem zdůvodnili, že stav přítomnosti je jediný možný, když ne dokonce jediný správný. Dvorní historici všech dvorů a dvorečků to dělají od nepaměti. Je to hloupé, nebezpečné a výnosné…

Popřejme si tedy, abychom v letošní rubrice o století hledání ztracených trůnů dokázali, že to jde i jinak, že opravdovým zdrojem společenské identity mohou být jen dějiny s nezbytnou variabilitou.

 

Sto roků hledání trůnu II.

Zatím se podle politických událostí první dvanáctiny tohoto roku zdá, že bychom se mohli dočkat událostí, které tento rok budou připomínat i jinak než jako rok stého výročí založení československé republiky. Máme sice zvoleného našeho budoucího prezidenta, ale stále nemáme vládu a potenciální premiér je poněkud v prekérní situaci. Přes veškeré pochybnosti, která způsob jeho trestního stíhání nabízí, a díky kterým ho bezesporu lze označit za mimořádně nešťastný, je jen obtížně pochopitelné, proč se dotyčné Čapí hnízdo vrátilo jako Švejkův pes do náruče Agrofertu v době, kdy už byl Andrej Babiš nejen v politice, ale byl i místopředsedou vlády a ministrem financí. I kdybychom v duchu ryzího právního formalismu uvěřili tomu, že když někdo jako podnikatel předá firmu svým dětem a bratrovi životní partnerky, se kterou má jiné děti, tak automaticky přestane s touto firmou cokoliv společného, musíme tomu stejně tak okamžitě přestat věřit, když se dotyčnému, už jako významnému politikovi, tato firma z čista jasna vrátí, a to bohatší o dotaci z veřejných peněz. Celý způsob komunikace kolem této kauzy, a to ze všech možných i nemožných stran, je mimořádně destruktivní pro  utváření tolik důležité společenská a politická důvěry. Dá se bez nadsázky říci, že komunikace kolem Čapího hnízda je dokonce destruktivnější než kauza sama, která je samozřejmě pro naši zemi velkou ostudou.  Hodně té ostudy jde na vrub jen těžko uvěřitelného amatérismu v celé věci. Našim elitám je to tradičně lhostejné, stejně jako osud země a jejich občanů.

Jen v málokteré skutečně suverénní zemi s vyspělou a autonomně utvářenou kulturou by se mohlo stát, že podobná aféra zbaví politickou scénu a její aktéry zbytku jakéhokoliv pocitu odpovědnosti za osud země a občanů, kteří je zvolili.  Svědčí to mimo jiné o tom, že si sami politici uvědomují, že na nich mnoho nezáleží  a jediné, co je pro ně důležité, jsou platy a privilegia. Pokud jim někdo připomene, že by bylo fajn mít fungující ústavní instituce, zahrnou nás příklady, že jinde je to ještě horší a v poslední době někteří z nich naznačují, že v parlamentní demokracii není vláda bez důvěry a premiér jednou nohou v base zase tak nic strašného. Ze všeho špatného obviňují ty druhé a navíc tvrdí, že si voliči měli lépe rozmyslet, komu dají hlas. Přenášení moci směrem vzhůru a odpovědnosti směrem dolů je zajímavým fenoménem této doby všude tam, kde se moc, odpovědnost a politika poněkud rozešly. Bylo by jistě zajímavé pozorovat, jak by se politici a jimi jmenovaní byrokrati chovali, kdyby nepobírali v obdobích, kdy některé věci díky jejich liknavosti a bohorovnosti nefungují, tak jak mají, jenom zanedbatelnou část svého platu.

Celý obraz současné politické situace celkem dobře zapadá do celé struktury moderních českých dějin, kterým se chceme věnovat v KONKURSNÍCH NOVINÁCH  tento rok. Minule jsme hovořili o dějinách jako netkané textilii tvořené s nestejně dlouhými vlákny jednotlivých událostí. Dějiny ale tvoří  strukturálně rovněž velký „soběpodobný“ útvar, který Benoit Mandelbrodt pojmenoval jako fraktál. Jde o jev, kdy celek i jeho časti a části těchto částí jsou utvářeny na podobných principech a charakteristikách. Soběpodobnost českých dějin v malém, prostředním i velkém časovém i prostorovém měřítku rovněž stojí na několika principech a charakteristikách, které lze nazvat, zdůrazněme, že v dobrém i zlém, provincialismem, nesamozřejmostí a již zmíněným amatérismem. Nesamozřejmost českých dějin, zejména v období po národním obrození, je myšlenka, se kterou přišel před více než půlstoletím na sjezdu spisovatelů Milan Kundera. Můžeme s klidným svědomím konstatovat, že projevů nesamozřejmosti, stejně jako amatérismu a provincionalismu jsme byli svědky i následujícím půlstoletí až do dnešních dnů, ve kterých prožíváme zrovna takový jejich malý festival. Stále platí, že máme ve svých rukách jen málo věcí, které nemůžeme v dnešním turbulentním světě ztratit. Je to dáno i tím, že svou zemi v zásadě nebudujeme a příliš věci kolem nás jsou dílem méně nebo více šťastné nebo naopak nešťastné náhody.

Zmíněné charakteristiky jsou pak zcela přirozeně doprovázeny absencí jakéhokoliv rozumného plánu, přirozené odpovědi na otázku, co dělat, strategie nebo, jak se teď módně říká, projektu. Kdysi jsem slyšel vystoupení rakouského prezidenta Hanse Fischera u příležitosti rakouského státního svátku 26. října a ten ho věnoval právě otázce toho, jak formulovat pro každou Rakušanku a každého Rakušana projekt Rakousko tak, aby si ho vzali za svůj. Hans Fischer o tom hovořil jako o klíčovém společenském a zároveň státnickém úkolu pro rakouské politiky a i rakouskou politiku jako celek. Na závěr řekl Hans Fischer, že tento úkol nebude zcela naplněn, dokud jeho součástí nebude rakouský podíl na evropském projektu.

Při vědomí rozdělení společnosti na „občany“ a „světoobčany“, tak jak jsme ho popsali v posledním loňském pokračování této rubriky, je zcela přirozené, že lidem většinově leží na srdci zájmy země, ve které žijí a kde platí jednotný ústavní pořádek a jurisdikce, určitý druh jednoty práv a povinností. Dnes se nejčastěji nazývají státy a většina z nich je charakterizována nějakým mixem občanského a národního principu. Trochu jinak jsou lidé spojeni se zájmy obce, jejíž jsou aktuálně bezprostředními členy. Do třetice platí, že každá země měla, má a nutně bude mít i svůj mnohovrstevnatý kontext, tedy pokud se nejedná zrovna o Velikonoční ostrov nebo Galapágy, které mají ovšem velmi významný kontext spočívající v tom, že vlastně žádný kontext, kromě toho mořského, nemají. Organizace, které utvářejí kontext státních jurisdikcí, mají v současnosti nejrůznější charakter, ale v minulosti vznikaly jako impéria nebo říše na bázi kombinace silné a životaschopné kultury a především násilí. Výsledkem jejich působení bylo více moci, lepší obranyschopnost a vyšší soběstačnost a snadnější vnitřní komunikace. Tam, kde na sebe v daném čase a prostoru impéria narážela, docházelo k velkým válkám a kulturním transferům. Tam, kde se impéria hroutila, docházelo k chaosu a zmatkům, úpadkům, které zasahovaly nejen jednotlivé země a obce, ale i jednotlivce a jejich rodiny. Byly to doby a místa kolapsů, velkých změn a velkých příležitostí, a tak jako jakýmkoliv dobám ani dobám kolapsů, velkých změn a chaosu není jistě konec. Dnes je patrné, že lidé jsou stakeholdery, držiteli zájmů, nejen své země a své obce, ale nutně i onoho kontextu. Tak, jak jde společenský vývoj, lidé se ve stále větším počtu stávají stakeholdery aktivními, a to nejen v obci, kde to bez nich už tisíce let vůbec nemůže fungovat, ale i v rámci země, kde vytvářejí struktury občanské společnosti, které konkurují standardním mocenským institucím, ale stále více hledají možnosti, jak se podílet i na utváření onoho kontextu, impéria, které zahrnuje jejich zemi. V Evropě k tomu existuje unikátní příležitost, protože poprvé v historii není Evropa sjednocována ohněm a mečem, ale jinými prostředky, mezi kterými vyniká obchodní a hospodářská spolupráce, které hledají své ideové a kulturní zakotvení a raison d´etre. Na úrovni obce, země i impéria, kontextu země, našem případě především EU, by měl existovat plán rozvoje účasti lidí jejich utváření, o kterém hovořil Hans Fischer a který dnes nejen v naší zemi tolik chybí.

Tento nedostatek přirozené strategie pronásleduje tuto zemi dlouhá léta a zdaleka se to netýká jen uplynulého století. Také proto jsme tak často svědky hledání ztraceného trůnu, protože až příliš často máme pocit, že nevíme kudy kam, že by to možná někde u trůnu, panského stolu nebo u mohutného dubiska bylo přece jenom lepší. Jako kdybychom byli mláďaty, která se někam vybatolí, ale po čase hledají opuštěné doupě nebo hnízdo, které už tam však není a tak se tak trochu bez plánu potácíme životem a dějinami, dokud si nás někdo nepřivlastní nebo nenajdeme jiné doupě nebo hnízdo. Je paradoxní, že to platí o těch letech českých dějin, kdy byl plán společenskou mantrou, stejně jak v letech, kdy to bylo ve společenském diskursu doslova sprosté slovo. Dnes jsou už dokonce předmětem diplomových prací popisy a analýzy nejrůznějších strategií, plánů, projektů, které vznikaly a vznikají s lepšími nebo horšími úmysly v nejrůznější kvalitě v různých dobách na nejrůznějších úrovních v nejrůznějších institucích. Výsledky celkem shodně říkají, že jde o donekonečna v různých intervalech se opakující písničku. Kdo by si chtěl posloužit, ten nechť si srovná texty Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ a text Jana Antonína Bati „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“. Mimochodem, mezi oběma těmito texty, které se sobě svým stylem i záměrem tolik podobají, uplynulo dlouhých osmdesát let. Dnes platí, že existují statisíce stran dokumentů o tom, co a jak je třeba dělat, ale zůstávají bezpečně právě jenom v papírové nebo aktuálně v elektronické podobě. Na papíře zůstaly i Baťovy vize a je nanejvýše pravděpodobné, že tam zůstanou i ty Babišovy. Dodnes, ani po osmdesáti letech, například nelze dojet po dálnici z Prahy do Košic, ale ani do Ostravy, Lince, Varšavy nebo Vidně. Pokud bychom hovořili byť jen o minimálním dopravním komfortu, tak se nelze z Prahy kromě leteckého spojení dostat skoro vůbec nikam. Kdo by snad chtěl hledat jeden stoletý nekonečný příběh naší neschopnosti, nechť se seznámí s příběhem překládání brněnského nádraží…  

Výše uvedená nesamozřejmost českých dějin, amatérismus a provincialismus všudypřítomné v naší společenské a politické praxi totiž nedávají podobným společenským vizím, ale ani daleko skromnějším plánům a  jejich uskutečnění prakticky žádnou šanci. Jednou z příčin je i skutečnost, že jsme v uplynulém století měli jen  málo času na to, abychom si byli schopni uvědomit důležitost komplexu veřejných a soukromých vlivů v kombinaci s mocenskými zásahy shora a občanskými iniciativami zdola. Teprve tenhle koktejl tvoří něco, co se dá nazvat skutečnou společenskou identitou, která má jednak tu hodnotu, že má velkou dynamickou stabilitu, že se nedá snadno vychýlit ani na stranu moci ani na stranu bezmoci ani na stranu veřejnou ani na stranu soukromou, a to ani, když je v pohybu. Společnost, která dosáhne podobné komplexní identity, má také mimo jiné jasno ve významu pojmu veřejný prostor, který nevnímá jako veřejný statek, ale právě jako komplex veřejných, soukromých, smíšených a klubových statků. Takovou identitu nelze od nikoho a odnikud opsat ani nařídit, ta se musí postupně a dlouhodobě utvářet kombinací celé řady vlivů. Důležitou podmínkou ovšem je, že každých několik let se dosavadní proces nezruší, jeho účastníci se neoznačí za nedouky nebo rovnou zrádce a začne nové kolo, které je i se svými protagonisty propagandisticky prohlašované za konečně a jedině správné. V takové atmosféře nemohou žádné vize ani vizionáři ani přežít ani nic uskutečnit. Společenské změny, které se kolem nás uskutečňují, jsou vnímány jako víceméně náhodné a to vede ke zvýšené potřebě takovou náhodu zasadit do logického a kauzálního rámce, což se projevuje boomem konspiračních teorií a úsilným hledáním „toho, kdo to celé řídí“. Někdy se tomu říká „hledání viníků“, což je v Česku tradičně a dlouhodobě zvláště oblíbená a výnosná činnost.

„Hledání viníků“ a s ním spojená zahleděnost do minulosti brání rozvoji pozitivních vztahů k inovacím a změnám vůbec. Jednoduše řečeno, vize budoucnosti jsou odmítány už jenom proto, že jsme se ještě dost nepohrabali v minulosti, abychom popsali příčiny přítomnosti. To vede k všeobecnému a médii podporovanému strachu z budoucnosti. Výsledkem toho všeho je, že často hovoříme jako o budoucnosti o něčem, co už mezi námi dávno je, nebo nás to už dokonce minulo. České společnosti tak  příliš často utíká život mezi prsty, pokud ovšem nějaké prsty má. Díky tomu, že se pořád ohlížíme, se nám život stává dějinami, dříve než ho dokážeme prožit a pořádně nebo alespoň trochu si ho užít…

Výšeuvedené skutečnosti mají poměrně významný a bohužel neblahý vliv na vztah české společnosti k řešení problémů, které před ní vyvstanou. Především jde o to, že společnost má problém rozpoznat skutečnou krizi, když ji není zcela jasná vlastní skutečná identita. Následně není schopna patřičně zareagovat už jenom proto, že jakákoliv reakce nutně vyžaduje vlastní změnu, nějakou inovaci vlastního stavu. Vztah k inovacím a změnám je však veskrze negativní a sleduje důsledně úsloví, že každá změna je k horšímu.  Schopnost dosáhnout správné změny v potřebném reakčním čase je pak v české společnosti prakticky nulová. Objektivně řečeno, nikdo za to politické elity ani příliš nekritizuje, schází společenská objednávka. Je to dané opět tím, že podstatná část společnosti je přesvědčena, že když ji vedou neschopní idioti, má větší prostor pro své vlastní soukromé nebo i veřejné iniciativy. Dlouhodobá zkušenost také lidem říká, že když to „ti naši nahoře“ s tou neschopností a okázalou idiocií přehánějí, tak „někdo přijde a srovná to do latě“. Proto je notoricky špatné vládnutí „bad government“ v Česku obecně spíše terčem humoru než rozhořčení a většině je tradičně lhostejné. Sluší se poznamenat, že současná okázalá neschopnost a idiocie těch našich nahoře je docela na maximu a přehánějí to hodně a nikdo se nechystá přijít, aby to srovnal do latě, tedy pokud pomineme univerzálního „zlouna“ Putina, kterým nás ti nahoře straší jako hejkalem, polednicí a vodníkem dohromady. Z nedostatku zahraniční nabídky na protektorát v Česku narůstá poptávka po domácí pevné ruce, což je to úplně nejhorší, co může malou společnost uprostřed Evropy potkat.

Tady opět stojíme před slovy Tomáše Bati o tom, že „příčinou krizí je  mravní bída“. Dalo by se možná říci, že příčinou krizí je bída identity, protože kde není vědomí nějaké širší identity, tam je nutně neúplný i hodnotový žebříček a morálka tak nějak kulhá na jednu, právě na tu veřejnou nohu, a opírá se o tu druhou soukromou, individuální a rodinnou.

To je ale na to, aby se dalo hovořit o nějakých dějinách státu, jurisdikce nebo národa, přece jenom trochu málo…

 

Sto roků hledání trůnu III.

Potřetí se dnes vracíme k uplynulému století českých dějin, které jsme v předešlých zamyšleních charakterizovali především jako léta více méně neúspěšného hledání vlastní identity. Proces tohoto hledání se kolébá mezi kolaborací, nekritickým přebíráním cizích vzorů a úporným domácím kutilstvím, které objevuje jinde již dávno objevené. Pokud máme tu možnost a díváme se opět na televizní seriál F. L. Věk, zjistíme, že proces národního obrození se od svého počátku kolébal mezi prakticky stejnými polohami. Mimochodem, seriál mohl být uveden jen bez posledního dílu, protože se domácí patolízalové chtěli zavděčit sovětské okupační moci, které to bylo úplně jedno. Když se podíváme do českých dějin ještě hlouběji a obecněji, tak zjistíme, že jsme měli jen málo období, kdy jsme se mezi těmito extrémy nekývali nebo jinak nepohybovali, respektive nebyli vláčeni a měli jsme vlastní pozici, která nás neponoukala, když ne rovnou ke kolaboraci, tak alespoň ke kopírování nebo kutilství. A nejde jen o časové úseky, ale rovněž o některé projekty a díla, které jsme vytvořili a za kterými stojí za to stát bez ohledu na aktuální duch doby…

Zmiňme ještě to, že toto přebíhání, kolísání nebo vláčení mezi zmíněnými polohami se zcela pochopitelně více týkalo  v dobrém i zlém příslušníků takzvaných elit, ať se již k tomuto pojmenování dostali jakýmkoliv způsobem. Elity jsou dnes obecně lidé, na které je z nejrůznějších důvodů tak nějak více vidět bez ohledu na to, co zrovna dělají a jak smýšlí. Připomeňme i to, že existuje pečlivě udržovaný mýtus, že Československo trpělo odchodem a likvidací elit, přičemž se dnes v tomto smyslu samozřejmě bere za podstatné jenom období od února 1948 do listopadu 1989, zatímco vliv světové hospodářské krize, druhé světové války a protektorátu byl zřejmě v tomto smyslu zanedbatelný, když ne přímo blahodárný. Větší škody na skutečných elitách udělala hloupá a nesmyslná politika při stranických více nebo méně násilných čistkách a prověrkách, především v první polovině padesátých a sedmdesátých let, než samotná emigrace. Málo se rovněž mluví o ohromném počtu lidí, kteří v uplynulém století do naší země přišli a významně přispěli k její podobě.

Dva předchozí odstavečky byly důležitým úvodem k tomu, abychom se mohli dále věnovat pohledu na české dějiny ze zorného úhlu, podle onoho biblického „po ovoci poznáte je“. Budeme se snažit ukázat, že uplynulé století nebylo stoletím promarněných příležitostí, jak se nám snaží mnozí namluvit a kreslí před námi chmurný obraz našich dějin, tak, jak jsme toho byli svědky při nedávném 70. výročí únorových událostí 1948. Nejprve si však pro pořádek připomeňme celý verš z Matoušova evangelia, ve kterém Ježíš řekl svým učedníkům:

"Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci."

Jak je patrné, nestačí se soustředit jenom na motiv celého verše, tedy na ono okřídlené a obecně známé „po ovoci poznáte je“. Zdálo by se, že je to nabádání k tomu, abychom určité lidské činy, události a procesy posuzovali mimo jiné podle jejich výsledků. To se zdá rozumné a produktivní. Verš z dotyčného evangelia je daleko košatější a mnohoznačnější a navádí své čtenáře nejen určitému, byť velmi pochybnému, způsobu kritického myšlení, ale zároveň k likvidaci stromů, jejichž ovoce se nám nelíbí nebo je vůbec nejsme schopni rozeznat a určit jeho význam. Pojem dobré a špatné ovoce a bezalternativnost celého verše svědčí o tom, že s takovým myšlenkovým základem lze nelítostně zlikvidovat kohokoliv, kdo se nám znelíbí, a ještě si myslet, že tím budeme Bohu blíže.

Celá teze o ovoci jako důležitém významu má minimálně ještě jeden rozměr. Dílo námi vytvořené o nás vypovídá daleko více, než jsme si byli kdy schopni připustit. To, co vědomě vytváříme rukama, to co vzniká v našich hlavách, stejně jako to, co je nevědomými nebo  nechtěnými důsledky tvorby, to vše nás a naše činy zrcadlí možná lépe než texty, obrazy a legendy. Jsou to sice také výsledky tvorby, ale jsou přednostně vnímány jako zdroj informace. Někdy je tomu však tak, že celková podoba knihy vypovídá o době svého vzniku více než text v ní zachycený, i když v něm jde o dobovou aktualitu. Sekeromlat z dávných věků poví o jeho uživateli i tvůrci vnímavému pozorovateli spoustu subtilních faktů, jde o zcela originální zdroj informace. Věci, které nás nejvíce oslovují, mají v sobě ve vzájemné rovnováze svoji formu, obsah i smysl. Jde o tvorbu, užitek, krásu i symboliku. Vidíme kolem sebe na každém kroku mnoho krásného, co bylo u nás vytvořeno lidskýma rukama v uplynulém století, od drobných předmětů užitného umění až po urbanistické celky, opět nehledě na podobu zřízení. Vidíme i to, co se příliš nepovedlo, ale to užitečné, krásné a symbolické přetrvává.

Stejně tak o nás vypovídají naše myšlenkové konstrukty, které nelze zhmotnit rukama, proměnit je v nějaký artefakt. Jde o nejrůznější teorie, pravidla, styl řízení a správy věcí veřejných i soukromých. Možná by bylo zajímavé se zabývat v tomto zorném úhlu diskusí a materialismu a idealismu, protože se na první pohled zdá, že jedno bez druhého nemůže dobře fungovat a pokud se týče priority a „vedoucí úlohy“ tak možná „každý chvilku tahá pilku“. Česká věda, kultura a umění v uplynulém století prokázaly naprosto nepochybně to, že jsou dobrým ovocem. Různá politická období měla pochopitelně své kulturní preference, někdy zbytečně potlačující to ostatní, ale celkově jde o velmi pestrý a hezký obraz toho, co lidé na území České republiky ve vědě, kultuře a umění v nehmotné sféře vytvořili.

Do třetice tu po nás zůstávají po naší tvůrčí, ať již fyzické nebo duševní, činnosti zbytky, odpad, chceme-li. Nejen v detektivkách a archeologii jsou odpadkové koše, skládky a smetiště, stejně jako odpadové jámy a stará ohniště zdrojem poznání, výpovědí o událostech a lidech, kteří jimi procházejí. Je to stará pravda, která říká, že odpad a zbytky poměrně přesně vypovídají o tom, z čeho pocházejí. Po uplynulém století toho u nás zůstalo v rámci odpadů mnohé. Je dobré, že se to snažíme v maximální míře rekultivovat a recyklovat, a to nejen v oblasti životního prostředí. Nedaří se to vždycky a zdá se, že pro některé je hrabání se v odpadu všeho druhu, když ne přímo posláním, tak určitě koníčkem.

Snad teď je čas podívat se na mísu ovoce, podle které můžeme poznat strom uplynulého „českého století“. Za uplynulých sto let českých dějin jsme, nehledě na názory skeptiků, dokázali skutečně mnohé. Bezesporu na prvním místě je nutné jmenovat emancipaci Slovenska a Podkarpatské Rusi. Můžeme si sami o sobě myslet cokoliv, ale skutečnost, že v jednom státu se podařilo bez vnějšího tlaku během sedmdesáti let emancipovat po všech stránkách podstatně zaostalejší teritorium natolik, že se mohl tento stát, Československo, až na několik hysterických výkřiků, pokojně rozdělit a obě jeho části, Česko a Slovensko i lidé v nich, zůstaly nejbližšími spojenci a přáteli a sešly se během deseti let jak v EU, tak i v NATO, je něčím, pro co budeme těžko hledat v moderních dějinách naší civilizace obdobu. Je zvykem neustále zdůrazňovat rozpory, které se v průběhu oněch let objevily, ale to na výsledku nemůže nic změnit. Je jen škoda, že takový výsledek není zdůrazňován jako opravdový „šedévr“ naší moderní historie. Zdá se, že je to především pro to, že na tomto díle bylo mnohé vykonáno zejména během období socialismu, které bylo zákonem označeno jako zavrženíhodné. Zbývá dodat, že stačilo pouhých dvacet let první republiky k tomu, aby ještě obyvatelstvo dnešní Zakarpatské Ukrajiny vzpomínalo na období Československa jako na období největšího rozvoje tohoto regionu. Československo  vneslo do tohoto regionu nejen celou řadu strukturálně vhodných investic, ale na svou dobu i velice moderní a hlavně kvalitní regionální a místní správu. To vše přes tu skutečnost, že mnozí představitelé veřejné a státní správy se na Podkarpatskou Rus nedostali rozhodně za odměnu.

Budování veřejných systémů, jako jsou školství, tělovýchova a sport, zdravotnictví, doprava a spoje, obrana, bezpečnost, spravedlnost bylo tradičně silnou stránkou naší společnosti především v minulém století, nehledě na to, že mnohé plány zůstaly na papíře, například jako v minulém pokračování  zmíněná baťovská vize „Budujme stát pro 40 miliónů lidí“. Nelze ovšem zapomenout ani na to, čemu rád říkám „období rachotu“, která jako mor zasahují tuto zemi, nehledě na aktuální politický systém. Jsou, bohužel, rovněž plodem, ovocem, po kterém nás lze poznat. Pokusím se popsat, oč jde…

Je to necelých čtyřicet let, co veřejný prostor ČSSR ovládl složitý pojem „Soubor opatření ke zdokonalování soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“, zkráceně zvaný „Soubor opatření“.  Nechci s odstupem let cokoliv hodnotit, jen připomenu vtip, který se záhy objevil a koloval, a to i ve vyšších nomenklaturních a odborných kruzích. Máme dva plechové kýble. Jeden z nich je plný šroubů. Šrouby přesypeme do prázdného kýble. Máme opět dva plechové kýble a  jeden je plný šroubů. Ten rachot při přesýpání je Soubor opatření…

Nejen na podobné přitroublé Soubory opatření, nejrůznější Poučení a zejména prázdný rachot z nich pocházející minulý režim během necelého desetiletí své další existence hanebně dojel. Není to zrovna jednoduché konstatování, ale už několik let se zdá stále jasněji, že v této zemi se ozývá velký rachot přesýpaných šroubů doslova ze všech stran. Neschopnost veřejné správy země reagovat byť jenom trochu rozumně na požadavky občanů a doby je do očí bijící snad ještě více než tenkrát, v takzvaném reálném socialismu…

Nerad váženým čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN něco podsouvám, ale věřím, že doslova každý z nich, kdo bude tyhle řádky číst,  nějaký ten  prázdný rachot nebo aspoň „rachůtek“ ve svém okolí slyší a nepříjemně k němu doléhá. Václav Havel, kdysi velmi trefně poznamenal, že „…tato země nevzkvétá…“ Nabízí se  parafráze v tom smyslu, že „…tato země jde navzdory velkému úsilí tisíců poctivých a pracovitých lidí v soukromém i neziskovém sektoru celkem vzato nenápadně leč nezadržitelně ke dnu…“ Bývá naším dobrým zvykem vinit z takového stavu domácí elity, ať již jsou jakékoliv, nebo cizí moc, ať již sídlí ve Vídni, v Berlíně, Moskvě nebo v Bruselu. I to je součástí našich dějin. Není to pravda, ale my o tom povětšinou nechceme nic slyšet. Nesmíme ani na okamžik zapomínat na to, že naše elity nemohou být konec konců o moc lepší,  než jsme my sami a že dělají především to, co jim my, občané a voliči, dovolíme a zejména to, co jim nabídneme jako alternativu. Je to mimo jiné i pasivita občanské společnosti, nezájem o věci veřejné, které dělají z veřejných institucí skleněné věže, které potom pouštějí na občana strach místo toho, aby mu usnadňovaly život. Nesmíme zapomínat na to, že každá společnost má takovou vládu a správu, jakou sama zaslouží.

Před tímto prázdným rachotem nebylo imunní ani období první republiky. Lze připomenout například dvacet let nekončící a nikam nevedoucí debatu o tom, zda budeme jezdit automobilem vpravo nebo vlevo. Svého času byly dokonce na kraji Prahy svého druhu výhybky, protože se v Praze a ostatním území jezdilo různě. Moudrou debatu a neustálý rachot z ní pocházející ukončily až německé transportéry, které projížděly ulicemi, z jejich amplionů znělo „rechtsfáren“ a bylo po debatě. Rachot ustal ze dne na den.

Období rachotu jsou neblahou charakteristikou, poněkud nahnilým ovocem českých dějin a neomezují se zdaleka jen na poslední století. Současné období rachotu je velmi nepříjemné v tom smyslu, že dává tušit nějakou změnu, která nemusí být nutně změnou k lepšímu. Problém je zejména v tom, že schází jakýkoliv plán nebo postup, jak se současného rachotu zbavit. Naopak, většina návrhů, kterých jsme svědky, jenom tvrdí onu kakofonii, bere občanům další a další svobody, činí z nich nesvéprávné jedince, diktuje jim, co je pro ně dobré a co špatné a v neposlední řadě utužuje síť kontroly nad životy a myšlením lidí.

V závěru tohoto textu se vraťme do uplynulého století a připomeňme si, kolik všeho možného jsme my, obyvatelé Čech, Moravy a Slezska dali nejen sobě, ale i světu. Především bych připomenul národnostní toleranci a preferenci zemské příslušnosti před jazykovou, které procházejí až na ojedinělé excesy celými našimi dějinami. Podobně se můžeme pyšnit velkou náboženskou tolerancí, ekumenická idea je u nás v praxi na jedné z nejvyšších úrovní široko daleko. Stejně tak je ve vztahu k Židům po národní i náboženské linii, v tomto ohledu patříme, minimálně v Evropě, minimálně k nemnohým. Nic na tom nezměnilo ani v tomto smyslu poněkud šílené uplynulé století. Celé toto století přicházeli na naše území lidé postižení nejrůznějším neštěstím ve své vlasti, ať již to byli Rusové, Němci, Židé, Řekové, Vietnamci, Jugoslávci nebo Ukrajinci a mnoho dalších,  a vždy tu nalezli domov anebo možnost spočinout a připravit se na další cestu. V tomto smyslu je domácí i cizí obviňování České republiky a jejího obyvatelstva z xenofobie doslova urážlivé. 

Emancipace Slovenska a Podkarpatska, naše národnostní a náboženská tolerance a jejich poselství okolnímu světu jsou tři plody, pro které je možné strom, ze kterého vzešly, označit jako dobrý a úrodný. Je to strom nás lidí, kteří žili, žijí a chtějí žít v této krásné zemi. Je to strom, který opravdu není třeba porážet a házet do ohně, jak by nejen dnes mnozí věrozvěsti úsilně chtěli. Smysl českých dějin tak asi, jak se zdá, opravdu spočívá především v masarykovském humanismu a čapkovském člověčenství. Nezbývá než si přát, aby to  tak zůstalo a náš humanismus a člověčenství nebyly zahnány do pozadí rachotem, který občas dává na okamžik zapomenout, že jsme především lidmi.  

 

Sto roků hledání trůnu IV.

Toto pokračování textu o klíčových charakteristikách uplynulého století dějin naší společnosti vzniká o Velikonocích, které jsou z mnoha ohledů nejvýznamnějšími svátky celého roku. Jde o svátky jara, klíčové svátky judaismu i křesťanství, svátky spojené s mnohými mystérii. Není to jen samotný Boží hod velikonoční nebo triduum, čas od Jidášovy zrady do Kristova vzkříšení, nejsou to jen čtyři dny volna od Velkého pátku do Velikonočního pondělí, nebo snad takzvaný Velký, Svatý nebo Pašijový týden.  Pokud vezmeme v úvahu i dobu postní, jde prakticky o celou čtvrtinu roku od masopustu do letnic. Snad i pod vlivem atmosféry Velikonoc je tento text věnován otázkám náboženství a víry v české společnosti.

Existuje zakořeněná teze, že Češi jsou notoričtí neznabozi, bezvěrci a neznabozi,  což je navíc velmi často zmateno s pojmem ateismu. Podobně velmi volně s těmito pojmy pracují i průzkumy. Nedávno se v médiích objevily výsledky evropského průzkumu, který uvádí, že ve dvanácti evropských zemích se většina mladých lidí v posledních letech neztotožňuje s žádným náboženstvím. „Nejateističtější“ zemí je samozřejmě Česko, kde se 91 procent respondentů ve věku 16 až 29 let označilo za osoby bez vyznání. Nejvíce mladých věřících mělo z 22 zkoumaných evropských zemí Polsko, kde se 82 procent respondentů označilo za křesťany, polovina jich zároveň uvedla, že se alespoň jednou týdně modlí mimo bohoslužby. I v Česku se všichni mladí věřící podle výzkumu hlásí ke křesťanství, bylo jich však jen devět procent. Sedm z deseti Čechů uvedlo, že se vyjma mimořádných událostí nikdy nezúčastnilo náboženských obřadů. V podílu ateistů je ve studii za ČR s poměrně značným odstupem Estonsko (80 procent), následované Švédskem, Nizozemskem a Británií. Na opačném konci hodnocení se kromě Polska nachází Litva (25 procent) a Rakousko (37 procent). Náboženství podle analýzy v Evropě skomírá. Mladí dospělí, s některými zřejmými výjimkami, se čím dál tím méně ztotožňují s náboženstvím nebo jej praktikují. Křesťanství jako výchozí norma je pryč, a to nejspíš nadobro, nebo alespoň na příštích 100 let. Náboženská identita už se nepřenáší z rodičů na děti. Mezi jednotlivými zeměmi jsou však značné rozdíly, nejen v podílu mladých věřících, ale také v míře jejich angažovanosti v duchovním životě. Odhaduje se, že za 20 nebo 30 let budou členské základny hlavních církví ještě menší, ale zbývající stoupenci budou církvi a víře silněji oddaní.

Než se soustředíme na události posledního století, ponoříme se trochu hlouběji do českých dějin a začneme christianizací českých zemí. Křesťanství začíná do českých luhů a hájů pronikat z Byzance, z Říma i z Francké říše. Nešlo jenom o záměnu pohanství a polyteismu za křesťanský monoteismus. Šlo rovněž o to, jaké křesťanství bude mít na našem území hlavní slovo. Zda převládne vliv Byzance nebo Říma. Velkou roli sehráli v této hře o vliv soluňští bratři Cyril a Metoděj. Na dlouhá století to zároveň byly i jediné osobnosti, které lze označit za intelektuály, učitele, kteří položili základy kritického myšlenkového přístupu k tehdejšímu světu. Jak už to tak u nás v Čechách chodí, nedopadlo to tak, ani tak a Čechy a jejich obyvatelstvo byly od počátku k novým vlivům velice podezřívaví a obrazně řečeno se ptali doma pečlivě uschovaných pohanských model, zda se mají jít pomodlit k jedinému Bohu. Bylo jim rovněž divné, že se musí zříci svých rodičů proto, že nebyli pokřtěni a byli pohani, byť ničím jiným být nemohli. Tato podivnost a neustálé vyžadování, aby lidé udělali tlustou čáru za špatnou minulostí a s nadšením se oddali světlým zítřkům, se táhne českými dějinami jako červená nit. Tato skutečnost je možná jedním zdrojem klíčové tradice českého skepticismu, používání kritického myšlení a zdravého rozumu. Nedostatek nadšení a určitá alergie na „hurá“ není v obyvatelstvu nic vrozeného, nemá nic společného s krví. Nedá se však popřít, že v různých společenstvích existují zvyky a předává se historická paměť. A česká historická paměť prostě učí místní obyvatelstvo, aby bylo alergické zejména na budoucí bojovná dobra a deklarovaná minulá zla. Ne kvůli těm dobrům, ale kvůli té přitroublé plakátové bojovnosti. V Česku jsme prostě ostražití ke svatým válkám, tažením a kampaním všeho druhu. Bez ohledu na to, jak moc svaté jsou. Někteří nadšení bojovníci těchto svatých válek, tažení a kampaní nám jako celku tu ostražitost vyčítají. Dávají nám dnes za příklad západní nadšení pro kampaně a změny, případně východní vlastenectví a ochotu za správnou pravdu padnout. Prostě ten, kdo nebuduje s nadšením, ten nebuduje vůbec. Je to taková parodie na demokratický centralismus, který ukládal poraženým vykoupit svůj omyl, spočívající v tom, že měli vlastní názor, tím, že budou dělat to, co nechtěli, ještě lépe a radostněji než ti, kteří to dělat od počátku chtěli. Česká nechuť k plamenným „hurá“ tažením nás zachránila před zkázou mnohem častěji, než si jsme ochotni připustit. Na druhé straně nám také možná až příliš často zabránila dosáhnout některých cílů. I když, možná je to jinými slovy totéž.

Ovšem uplatňování zdravého rozumu v otázkách náboženství a víry, které ze své podstaty zdravý rozum vylučují anebo dokonce pronásledují, přineslo do katolické církve sémě reformace, které vyklíčilo, vyrostlo, vykvetlo a dalo mnohé plody jak jinak, než právě v českých zemích. Nejde jenom o české reformátory a pozdější husitské hnutí. Jde především o to, jak se podařilo v českém království dosáhnout náboženského smíru mezi zastánci reformace a katolictví. Jestliže husitství předběhlo německou reformaci o sto let, pak kutnohorský náboženský smír předběhl evropské události o několik set let a myšlení možná ještě o víc. Dnes jsme svědky toho, že ekumenické hnutí a náboženská tolerance v Česku je daleko před jinými teritorii v Evropě i ve světě. Reformace nám dala rovněž celou řadu významných myslitelů, jako byl Hus, Chelčický a Komenský, kteří dokázali prezentovat originální názory na víru, náboženství, církev, společnost a její uspořádání. Promýšlení vztahu k Bohu určitě není českou specialitou, ale jen málokde dojde toto promýšlení k tak zajímavým projevům a důsledkům jako právě u nás. Často bereme spoustu věcí v naší společnosti jako samozřejmost, ale teprve když vyrazíme do zahraničí a trochu se tam porozhlédneme, tak zjistíme, že nám tam něco nepojmenovatelného, leč typicky českého, chybí.     

 Uplynulé století  v tom smyslu nebylo poznamenáno nejen hledáním trůnu, ale protože se s trůnem ztratilo i Jeho Apoštolské Veličenstvo, rovněž hledáním nového mocnáře a nového Boha, který by nebyl úplně tím Pánembohem, kterého nám vnucovala po tři století pobělohorské doby v zásadě neomezená moc katolické církve. Jeho Apoštolské Veličenstvo bylo jako aristokratická figurka poměrně hladce nahrazeno samotným prezidentem Masarykem, který splynul s obrazem stařičkého mocnáře díky vousům, uniformě, jízdě na koni, vysokému věku a zejména způsobu obcování s prostým lidem téměř dokonale. Přitom to byl právě TGM, který jako profesor a skutečný filosof, myslitel a následovník největších duchů českých dějin promýšlel ještě  na konci 19. století podobu nového náboženství vhodného pro osvobozený český národ. Málokterému tématu věnoval TGM tolik intelektuálního úsilí jako právě otázkám náboženské víry. Byl si jist, že má duši, danou mu Bohem a v péči o duši viděl jeden z klíčových smyslů života. Jeho náboženské představy však neměly nic společného nejen s katolicismem, který vnímal spíše jako systémového nepřítele, ale výrazně se lišily i od nejrůznějších protestantských zásad. Masaryk věrný svému krédu hledal něco svébytného a individuálního, popírajícího tradiční náboženská dogmata a úzce propojeného a souznějícího s každodenním životem a jeho potřebami. Známá česká otázka byla pro TGM v mnoha ohledech otázkou náboženskou, české dějiny pro něj byly právě dějinami emancipace lidského ducha od církevního dogmatu. Podle Masaryka jen ten, kdo věří v Boha, může mít naději, že bude svobodný a v Boha věříme proto, abychom tuto možnost „být svobodný“ vůbec měli a mohli ji naplnit. Takové nedogmatické pojetí náboženství ovšem vedlo k řadě nepochopení, nedorozumění a sporům, které Masaryk vedl s církevními mysliteli a hodnostáři, s kterými své myšlenky probíral. Stal se tak kritikem katolické církve, nejen podle své životní zkušenosti s hlubokými rozpory v kázáních a hlásáních kněží na straně jedné a jejich chováním a jednáním na straně druhé, ale i v rovině teoretické. Otevřeně prohlásil, že „mnozí ateisté jsou lepší než právě katoličtí teisté“. Masaryk došel k logickému závěru, že se odvracíme od církve proto, že chceme zůstat poctiví a nemůžeme v katolictví pokračovat a jeho obroda není možná. Závěr je ten, že je nutné se s katolictvím rozejít.

 Mravnost stojí u Masaryka nad příslušností k jakékoliv církvi.  Odmítal zjevené náboženství, odmítal racionální důkazy o existenci boží, odmítal církevní autoritu ve věci víry, ale na druhé straně často nedokázal přesně vyložit, čemu přesně věří on sám. Pravdou je, že jeho pojetí Boha jako osoby blízké, spíše kamaráda než autority a tím méně nadpřirozené autority, je neslučitelná nejen s katolictvím, ale s křesťanstvím obecně, jako s takovým. Masaryk byl skutečně vynikajícím myslitelem, který se stal neméně vynikajícím státníkem. Dnes nám chybí jak myslitelé, tak státníci. V průběhu celého století snese s TGM srovnání snad jenom Jan Patočka, který mimo jiné přichází  s myšlenkou, že důležitým úkolem dneška je domýšlet křesťansko-židovskou tradici bez Boha. Toto domyšlení je si ovšem jasně vědomo toho, že je velmi nekřesťanské a nejudaistické, a proto samo sebe nazývá kacířstvím. Už tu není Bůh jako absolutní vnější opora, která předpisuje pravidla chování, dává mu řád a cíl, a zaručuje možnost spásy. Jen těžko si lze představit větší odpadlictví, ale podle všeho právě toto usilování o svobodnou vůli a žití bez Boha stála za celou řadou sociálních hnutí a změn, které společnosti přinesly.

Vznik samostatného Československa byl mimo jiné v důsledku myšlenek TGM doprovázen intenzivním hnutím za nápravu víry proti klerikalismu, jak bylo dobově nazýváno zneužívání náboženství k politickým účelům. Spojili se v něm nejen kněží, kteří měli výhrady k fungování církve, ale spolu s nimi i celá řada nejrůznějších organizací a hnutí „neznabohů“, jako třeba byla „Volná myšlenka“, kterou známe ze Švejka. Výsledkem byla církevní organizace s názvem Církev československá, která byla označovaná za „církev novou, lepší a křesťanštější“. Především měla být nezávislá na Římu a katolickém univerzalismu. Vznikající československý stát se síly katolické církve obával a navíc byla ztělesněním třistaleté pobělohorské poroby. Církev československá měla jako jeden ze svých úkolů osvětu v tom smyslu, že měla víru uvést do souladu s poznatky vědy, rovněž svoboda svědomí je spíše politickým než duchovním programem. Tak, jak je u nás často  zvykem, došlo k pozoruhodnému paradoxu a možná až absurditě. Církev československá, která vznikla z kořenů boje s klerikalismem, tedy zneužívání náboženství k politickým účelům, byla sama založena právě nikoliv z duchovních, ale spíše z pragmatických, politických důvodů, aniž by se s tím jakkoliv skrývala. Byla vytvořena doslova na míru pro potřeby nového státu a v jejím čele stanul jako patriarcha Karel Farský.

Jak je v kraji zvykem, nová církev měla doslova raketový nástup popularity. Karel Farský si vytýčil smělé cíle. Dnes nám může jako zvláště aktuální připadat jím deklarované úsilí k odstranění rozpolcenosti české národní povahy, která měla podle něho svůj původ v nedostatku pevného náboženského přesvědčení. Vytvořil celou novou liturgii Církve československé a zpracoval i katechismus. Je především třeba zmínit to klíčové a tedy Farského podobu Boha, který byl „věčnou Myšlenkou, věčným živým zákonem světa“. Bůh tedy nebyl bytostí, byl odosobněn a mohl na sebe brát různé podoby, například podobu určitého souboru přírodních zákonů. Farský reagoval na kritiku, že může jednat o jakýsi panteismus, prohlášením, že československá církev odmítá jakákoliv dogmata a hlásá naprostou svobodu vědy. Tato církev měla mimo Krista a jeho apoštolů i vlastní „československé autority“. Byli to právě Cyril a Metoděj, Jan Hus, Petr Chelčický a Jan Ámos Komenský. Měli připomínat nejen čtyři evangelisty, ale zjevně i čtyři patrony země české.

Církev československá dokázala v počátcích československé státnosti připravit spolu s dalšími katolickou církev o více než milión věřících, přičemž si dobrou polovinu dokázala přivést do svých řad, v roce 1930 měla tři čtvrtě miliónu členů a v roce 1950 dosáhla bezmála miliónu věřících. V roce 1971 do svého názvu přijala slovo „husitská“, jejím přirozeným centrem je Betlémská kaple. Po roce 1990 nastal úbytek členů z necelých dvou set tisíc na stávajících zhruba čtyřicet tisíc věřících. Církev má i svou bohosloveckou fakultu na Karlově univerzitě a zůstává důležitou součástí duchovního a náboženského života české společnosti. Má mimo jiné i první biskupku v zemích postkomunistické Evropy. Chystá oslavit století své existence, které připadne na rok 2020 pod heslem „Sto let služby Bohu a pomoci člověku“.

Dnešní Církev československá husitská a celá její historie je dalším z plodů, po kterých můžeme poznat strom posledního století české státnosti. Je plodem, který ukazuje, jakou neuvěřitelnou kreativitu dokážeme vyvinout, když k tomu dostaneme prostor, jak netradičně a přitom produktivně dokážeme myslet. Většinu času českých dějin je kreativita a mentální úsilí našeho obyvatelstva obecně věnovány na to, jak obejít pravidla cizí moci, jak něco vytvořit ve ztížených podmínkách. Jakmile dostane tato kreativita prostor, dokáže takřka neuvěřitelné. Bohužel však také dokáže uplést si sama na sebe bič, vytvořit takovou strukturu správy věcí veřejných, která samotnou kreativitu dokáže potlačit a zahnat ji do mlhy standardizované šedi.

Nejsme neznabozi ani bezvěrci, jenom si chceme věřit po svém a tomu, co uznáme za vhodné…

 

Sto roků hledání trůnu…V.

Až vyjdou tyto řádky v KONKURSNÍCH NOVINÁCH, bude bezmála konec května a podobně jako v uplynulých sedmi měsících se budeme s nejvyšší možnou pravděpodobností stále ještě těšit na to, že budeme mít konečně po volbách vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny. Začíná to trošku připomínat čekání na Godota, ale málokdo si uvědomuje, že je to spíše Antigodot, protože sice na něj všichni čekají, ale on už je tu dávno s námi, máme ho každý doma, přestože ho všichni vyhlížejí a vedou o tom rádoby chytré řeči. Tímto Antigodotem je jednobarevná týmová Babišova vláda sice bez důvěry, ale v zásadě s plnými pravomocemi, která prostě vládne plnou parou bez ohledu na stav vyjednávání. Jen málo lidí si umí do důsledků představit, kolik velmi vlivných nástrojů na regulaci, posun nebo dokonce změnu stávajících pravidel a poměrů, včetně finančních toků, mají k dispozici jednotlivá ministerstva nebo dokonce celá vláda. Zároveň je dobré si uvědomit, že pro jakoukoliv efektivitu vládnutí je každé koaliční partnerství jenom na škodu. A pro partnerství se současnou rozvrácenou ČSSD to platí několikanásobně. Při pohledu do ústavy je pak zřejmé, že v současném stavu může tento způsob vládnutí v České republice vydržet velmi dlouho. Jediným zaručeným lékem na status quo je rozpuštění sněmovny, ovšem za současného stavu věcí, kdy poslanci berou za opravdu nicotný výkon historicky  nejvíce peněz, tedy poměr cena výkon se blíží nekonečnu, je sebrání tří pětin kapřích hlasů pro vypuštění rybníka plného šampaňského a kaviáru opravdu z říše snů.

V této situaci, kdy se zdá, že přestávají platit určité zvyklosti a začínají se formovat jakési nové, ovšem neblahé, se nám začíná ve zvýšené míře projevovat nešvar, který se táhne posledním stoletím českých dějin jako červená nit a zaslouží si v našem cyklu o hledání ztraceného trůnu zvláštní pozornost. Tímto jevem je arogance úřednictva, státní a veřejné správy jako takové ve vztahu k občanům i obyvatelům země. Je až s podivem s jakou intenzitou a doslova na každém kroku se tato arogance projevuje. Vyvolává to samozřejmě řadu otázek, ale je možné konstatovat, že tento nešvar tvoří velice neblahou komplexitu s další českou národní tradicí a tou je odvěká touha podstatné části obyvatelstva nějak obejít pravidla a autority, a tak nějak poškozovat vlastní stát, společnost a v konečném důsledku sama sebe. Obě dvě tradice na sebe narážejí a mají vzájemně sebe posilující účinek, který je v konečném důsledku zničující pro jakýkoliv systém pravidel a jakýkoliv systém vládnutí, byť byl zaveden původně se sebelepšími úmysly. Mezi veřejnou a státní správou a občany v České republice byla spuštěna železná opona nedůvěry, chtělo by se parafrázovat fultonský projev Winstona Churchilla. Přitom není pro takovou nedůvěru dán v zásadě žádný rozumný důvod, protože neefektivita této zákopové války mezi občany a jejich státem je na první pohled zřejmá. Úředníci vycházejí z toho, že občané jsou zločinci, které je třeba neustále z něčeho podezírat a slušného normálního člověka berou jako výjimku potvrzující toto pravidlo. Občané se domnívají, že úřednictvo je zkorumpovaná neschopná banda a rovněž existenci slušného a vstřícného úředníka berou buď jako rafinovanou lest nebo onu výjimku potvrzující pravidlo.

Výsledkem je, že úředníci pořád nějak omezují možnosti občanů je o něco požádat a vymýšlejí stále rafinovanější pravidla vyřizování i těch nejbanálnějších záležitostí, aby byli nad občany absolutními pány. Občané se snaží touto džunglí prorazit pomocí obálek i advokátů, ale dlužno podotknout, že se jim to daří stále hůře a hůře. Pokud se začnou zlobit a veřejně proti neschopnosti a zvůli veřejné správy vystupovat, přijde na ně studená sprcha, že jsou „zpovykaní“ a nevědí, co by ještě chtěli. To neslyší samozřejmě od úředníků, kteří by si s takovými bláboly nekazili klidnou živnost a pověst, ale už od politiků, které mají úředníci díky obecné informační asymetrii, své praktické nepostradatelnosti, neodvolatelnosti a naprosto zvrhlé podobě takzvané „definitivy“ samozřejmě zcela v hrsti.

Je zvláštní, že každé nové období, každá změna ve společenském vývoji v posledním století přinesla jakousi proklamovanou naději, že politika je službou veřejnosti a úředníci se mají chovat k občanům a jejich požadavkům jako ke svým zaměstnavatelům, tedy slušně a s úctou. Není to nic nového, připomeňme si jenom nedávno opakovaný televizní seriál F. L. Věk, ve kterém byla míra arogance vrchnosti, té malé v Dobrušce, té větší na Opočně i  té velké pražské, častým tématem. Bylo patrné, jak se vrchnost snaží obnovit své pochybné právo na absolutní zvůli, které bylo poněkud potlačeno josefínskými reformami, které daly lidem právo hájit svá práva před autoritami, před kterými musela sklonit hlavu i byrokratická vrchnostenská hydra.

Pamatuji si vyprávění své babičky, která vrtěla hlavou nad tím, jak lidé doufali v lepší zacházení od Československé republiky a kolik z nich potom, tváří v tvář zvůli úřednictva první republiky, vidělo naději v příchodu Němců. Totéž se opakovalo po válce, v Pražském jaru i po sametové revoluci. Výsledkem dnešních dnů je narůstající touha mnoha lidí tuto zemi opustit, nebo alespoň společně s ní opustit EU, protože cítí, že proti úřednické zvůli a aroganci nemá nikde dovolání. Svalování viny za současný stav na Brusel je sice tradiční způsob argumentace, ale ve všech etapách existence novodobé české státnosti se cizí autority podivovaly nad tím, jak české úřednictvo krutě tiskne své vlastní občany, i když to od něj nikdo nechtěl. Dnes jsme této zvůle a poškozování vlastních občanů svědky při aplikaci pravidel EU, ale podobně nadšeně tisklo naše úřednictvo lid jménem SSSR, RVHP nebo Třetí říše. Období první republiky pak bylo charakterizováno odstřiháváním se od starého Rakouska-Uherska, což se podařilo tak dokonale, že mnozí viděli spásu v Hitlerovi, protože v takovém „švajneraj“ se nedalo prostě žít. Přitom za protektorátu fungovaly úřady daleko „uměřeněji“ než za první republiky, protože úředníci měli strach. Pak zase nastoupilo období, kdy se byrokrati ebáli čerta anděla a pak zase období strachu a tak pořád dokolečka, až to dospělo do současného stavu, kdy se naši úředníci nebojí nejen čerta s andělem ale ani samotného jejich šéfa.

Je tu nějaké principiální nepochopení, jsou tu nějací vtipálci, řečeno se scénářem filmu „Hoří, má panenko“, kde se v organizované tmě postupně ztrácí věci z tomboly místo toho, aby se do ní předměty vracely. Možná tu schází cosi, co by neblahý stav věcí poněkud zmírnilo. Je možné takřka s určitostí říci, že to něco představuje autorita, která by dokázala nejen překonávat současnou míru nedůvěry, ale zároveň by držela zvůli úřednictva a vynalézavost občanstva v jejím obcházení v příslušných mezích. Rád bych zdůraznil, že hovořím o celé veřejné správě, nikoliv pouze o úřednících na jednotlivých úřadech státní a veřejné správy. Málo důvěry je mezi dětmi, rodiči a školami, mezi lékaři a pacienty a v neposlední řadě i mezi policisty a občany. Je to důsledek nebezpečného trendu, který rozvrací důvěru právě tam, kde je v řadě ohledů pro úspěch klíčová. Zdravotnictví už nemá pacienty, školství žáky. To je chybná koncepce a podle nového má jít a také jde o klienty. Podobně se o klientech hovoří v sociálních službách a postupně dalších systémech veřejných služeb. Tento trend vrcholí postupně tam, kde se veřejné služby nabourávají aktivně do rodin a přebírají jejich funkci namísto toho, aby rodinám se všemi jejími chybami a nedostatky zajišťovaly všemožnou podporu. „Barnevernetizace“ péče o děti a rodinu podle zvrhlého norského vzoru, který si nijak nezadá s nacistickým Lebensbornem, u nás nejen plíživě, ale stále otevřeněji postupuje a veřejný sektor dává najevo, že on ví nejlépe, co je pro naše děti a partnerské vztahy dobré.

Zvláštní kapitolou ve výčtu toho, kam jsme ve vztahu veřejný sektor došli, je tvorba nejrůznějších regulací a jejich pokud možno nenápadné, leč zásadní, změny, které umožní kriminalizovat některé nepohodlné lidi a zastrašovat ostatní. Hezkým příkladem je „státní“ zavádění fotovoltaické energie do tzv. energetického mixu. Nejprve bylo zcela zbytečně a účelově vytvořeno prostředí, ve kterém bylo zřejmé, že se na tenhle byznys dá skoro každý, protože ziskovost byla zcela absurdní. Pak si ovšem někdo řekl, že je to byznys až moc a dotace cen dramaticky poklesly. Nastala etapa číhání na někoho, kdo zcela zákonitě na rozhraní klopýtne. Stát nalajnoval absurdní hřiště, pak ho překreslil a ty, kteří zůstali za novou čárou v autu, označil za zločince. Následně zahájil hon na čarodějnice, který ovšem musel mít zcela po vzoru skutečných čarodějnických procesů a komunistických procesů svou vlajkovou loď. Roli faráře Lautnera a později Rudolfa Slánského a mnohých dalších obětí převzala Alena Vitásková, samotná šéfová ERÚ, která byla mnohým zákulisním byrokratickým i politickým hráčům trnem v oku. Nebyla upálena ani popravena, nakonec byla osvobozena, ale je otázkou, zda se jí podaří nastartovat novou kariéru, jako se to kdysi podařilo Věře Jourové.

Poslední kapitolu pak tvoří regulace, které umožňují takřka absurdní zvůli orgánů veřejné moci a není to zdaleka jenom při parkování a měření rychlosti v obcích. Jde o definici muže na šlapadle jako „vůdce plavidla“ a jeho šikanu za vypité pivo, jde o vysoké pokuty těm, kteří prostě jenom upadnou na kole, s tím, že policisté tvrdí, že vlastně nemohou nic jiného dělat, protože jim to zákon neumožňuje. Zejména jsou bezmocní tam, kde jde o udání, tedy jak se dříve říkalo „občanské upozornění z místa bydliště“. Ani nejrafinovanější systém pastiček a pastí kladených lidem na jejich cestě životem by nebyl tak účinný a důvěru ve společnosti zničující, kdyby ho nepodporovala nezanedbatelná část obyvatelstva. Každá pastička má doslova svůj fanklub. Zvláštním příkladem takového fanklubu jsou tzv. „ekoteroristé“ například z organizace Děti země. Zde se dostáváme do zcela opačného gardu. Vysoce kvalifikovaní zastánci mnohdy absurdních norem ochrany životního prostředí je systémově využívají proti jejich autorům, politikům a byrokratům a díky hmotné znalosti problematiky a vynikajícímu právnímu servisu je porážejí v jedné bitvě za druhou, ovšem, bohužel, až příliš často ke škodě nás všech. Je patrné, že autoři norem, kteří jimi běžně šikanují méně znalé občany, neumí vlastním normám dostát a protože neuspěli ani s kriminalizací ani s vydíráním a násilím, začínají normy chaoticky měnit ve svůj prospěch, aby tak posílili potenciál vlastní neomezené zvůle nad osudy, životy a majetky občanů a organizací. Lze tedy uzavřít, že pokud vás boj s úřady baví a nebojíte se potíží, pak nejste bez naděje na úspěch. To, co vás nakonec rozhodí a bolí možná nejvíce, je nepochopení vašeho okolí, které je stejně zasažené morem byrokracie, ale z obav „aby to nebylo ještě horší“ a „pro klid v domě“ se přidává na stranu utiskovatelů a slouží posilování jejich zvůle. Je to zvláštní podoba „stockholmského syndromu“.

Neblahá komplexita až úchylných vztahů, ničící důvěru mezi veřejným sektorem a občany, existuje tedy v naší společnosti dlouhodobě v mnoha podobách. Je důležité si uvědomit, že pracovníci veřejného sektoru nemohou být příliš jiní, než jsme my, občané, a konec konců, často jsou sami v roli prostých občanů ve vztahu k veřejnému sektoru, když potřebují blíže neurčené razítko, často v počtu, který je i v banalitách rozhodně větší než malý a navíc neustále roste. Je rovněž důležité si uvědomit, že zmíněná neblahá komplexita nejen že likviduje důvěru ve společnosti, ale má zničující dopad na konkurenceschopnost české ekonomiky, snižuje ochotu zapojit se do podnikání a obecně způsobilost o něco se pokusit, zejména se o sebe postarat. Je důležité tuto komplexitu, která si v ničem nezadá s pohádkovou nesmrtelnou tetou Jiřiny Bohdalové, nejen pojmenovat, ale i analyzovat a postupně eliminovat. Je hezkou tradicí této rubriky, že se snaží, pokud je to v jejích chabých silách, o to, aby přišla alespoň s nějakým názorem na možný postup při řešení problému, které nastolila.

Možná to zní až příliš jednoduše, ale řešením je právě implementace autority do naší společnosti. Jde tedy, zcela v souladu s letošním základním motivem i názvem této rubriky, o „nalezení ztraceného trůnu“. Nejen onoho velkého, habsburského, ale celé řády různých trůnů, včetně tisíců malých, které jsou ovšem vždy obsazeny konkrétními lidmi, kteří mají naši úctu a přirozenou autoritu. V naší společnosti bolestně chybí autority, které by moderovaly využívání a zneužívání litery zákonů a pravidel do krajnosti a byli nejen dobrými strážci jejich ducha, ale především jeho aktivními spolutvůrci. Rád bych tu připomenul onu biblickou moudrost, že „pouhé“ žití podle zákona prostě nestačí. Jakkoliv to asi Ježíš ve svém kázání proti zákoníkům a farizejům asi myslel daleko v širším kontextu, jde, bůh mi odpusť tu zkratku, o klasickou a prastarou výzvu ve smyslu: „…fandi, ale zůstaň člověkem…“ Mělo by být v našem nejvlastnějším zájmu mít ve svém okolí lidi s autoritou, s přesahem a nadhledem. Možná dříve to bývali příslušníci aristokracie, kteří plnili tuto roli, a s nimi celá řada kněží, lékařů, učitelů a jiných vzdělanců, ale i vynikajících řemeslníků, odborníků, prostě lidí, kteří něco dokázali. Lidé se k nim obraceli s důvěrou a byli rádi, že jim věnuje někdo svůj čas. Dnes je tento mezilidský vztah institucionalizovaný, klientský a tržní…Společnost, která je namísto důvěry prosáklá bilancemi vzájemných vztahů ve smyslu má dáti-dal, vlastně už ani není společnost. Kdysi někdo napsal, že problém společnosti spočívá v tom, že jsme propustili boha z funkce manažerů svých osudů a „vzali jsme to za něj…“ Dovolím si navázat, že jsme podobně propustili lidi kolem sebe z funkce svých bližních a děláme si bližní sami sobě…

Tato mentální samohana naší vlastní lidskosti stojí v konečném důsledku za tím, že už si nejsme navzájem ani vlky… už si nejsme navzájem skoro vůbec ničím. Těžko pak hledat kolem sebe i v sobě autoritu, když jsme sami…

 

Sto roků hledání trůnu… VI.

Na úvod splňme roli kronikáře a připomeňme, že právě v těchto dnech jmenoval prezident republiky podruhé premiérem Andreje Babiše. Vzhledem k tomu, že o termínu podzimních komunálních a senátních voleb je již rozhodnuto, zdá se, že Andrej Babiš povládne víceméně nerušeně minimálně až do jarních voleb do Evropského parlamentu.  Dosavadní praxe ukázala, že na důvěře poslanecké sněmovny nezáleží, nejméně pak samotným poslancům, kteří si rybník nevypustí a Sněmovnu nerozpustí. Mohou toto ústavní panoptikum kdykoliv ukončit a hodit několika schopným politickým hráčům karty do kanálu. Peníze a prebendy jsou jim samozřejmě přednější. Věci jsou tak daleko, že se dá bohužel říci, že důvěra této Sněmovny je něco, oč není co stát. Referendum v ČSSD a odpor KSČM k vojenským misím a požadavek zdanění církevních restitucí jsou v celé záležitosti jenom nutným folklórem, který má dokladovat činorodé úsilí klíčových hráčů při sestavování vlády a legitimovat vládu podle not Hradu. Je možné konstatovat, že prodejnost, zbabělost a hrabivost zákonodárců provázejí českou politiku již od dob stavovských sněmů. Je zároveň spravedlivé poznamenat, že to není zdaleka jen tragédie české politiky. Je to tragédie zastupitelské demokracie jako takové. Od jejího počátku až příliš často platí, že „senátoři jsou dobří muži, ale senát je bestie“, popřípadě, že „když zasedá parlament, nikdo si není jistý majetkem ani životem…“ Čest výjimkám.

Tímto textem se uzavírá první polovina dvanácti letošních úvah věnovaných století, které uplynulo od doby, kdy z politické mapy světa zmizelo Rakousko-Uhersko a na jeho místě se objevilo hejno malých států, mezi nimi i Československo. Je to už čtvrtstoletí, co se toto hejno rozrostlo nejen o Česko a Slovensko, ale rovněž o některé státy rozpadlé Jugoslávie. Vývoj na tomto teritoriu byl formován v posledních staletích nejen mocenskými zápasy, procesem reformace a celou řadou větších nebo menších válek, ale rovněž významnými ujednáními kongresů a konferencí, jako byly vestfálský, vídeňský, versailleská, jaltská  a helsinská. Každé z těchto velkých ujednání vneslo do Evropy určitý řád při určitém respektu k řádu, který přinesla ujednání předchozí. Zdá se, že nyní začínáme prožívat období, kde všeobecně uznávaný řád plynoucí z velkého mezinárodního ujednání schází, jakkoliv jsme uprostřed teritoria, které je pod Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou utvářející Evropskou unii. Mezinárodní právo začíná velmi nebezpečně stále více splývat s právem silnějšího. Negativní vývoj vztahů EU s Ruskem, USA a Velkou Británií na straně jedné a rostoucí vliv Číny na straně druhé při značné vnitřní nejednotě členských států vytváří kvalitativně novou situaci, která hrozí celou řadou nepříjemných problému a konfliktů. Jejich oběťmi budou především lidé, kteří žádné mocenské ambice nemají a chtějí žít a pracovat v klidu a míru v kruhu své rodiny, přátel a blízkých. Nedávno tomu bylo čtyři sta let, kdy z nevinné půtky v kanceláři zemských desek na Pražském hradě povstal hrozný konflikt, který trval tři desítky let a české země podobně jako okolní Evropa v něm přišla o třetinu obyvatelstva a celou polovinu mužů. Jinými slovy, bylo by dobré alespoň se pokusit nějakou konferencí a jejím ujednáním blížícímu se konfliktu předejít, než skládat novou podobu Evropy a světa jako slepé puzzle z válečných trosek.

Uplynulé století se samozřejmě rozvíjel fenomén, který měl a má podstatný vliv na českou společnost již od počátků národního obrození. Tímto fenoménem je neobyčejně bohatý spolkový život v českých zemích, doslova „spolkaření“, dnes spíše známý jako pod nepřesným, ale zaužívaným a často zneužívaným pojmem „občanská společnost“. Kamkoliv  po nich se podíváme do historie posledních dvou století, jen těžko budeme hledat obec, kde by nefungovaly spolky spojující nejrůznější lidi podle nejrůznějších zájmů, profesí nebo prostě místní příslušnosti.

Dlouhodobě platilo a platí, že tyto spolky měli a mají dohromady více členů než je počet obyvatelstva, i když to samozřejmě neplatí úplně v každém místě naší země. Je patrné, že sdružování se v nejrůznějších spolcích není zdaleka jenom útěkem před totalitou, jak se to snažili novodobí ideologové vyložit, když likvidovali Národní frontu. Naopak, právě svobodné poměry ukazují, že spolkaření jen a jen kvete. Kamkoliv oko pohlédne, vidíme nejen spolky, ale i svazy, společnosti, sdružení, asociace, kluby, jednoty, komory, kruhy, či jak všelijak se společenství, které mají podle občanského zákoníku právní formu „zapsaného spolku-z.s.“ jmenují.

Spolky, jejich sdružení a svazy, jsou důležité prvky, které měly, mají a vše naznačuje, že nadále budou mít dlouhodobý významný vliv na utváření celé naší společnosti. Dá se říci, že v Čechách je dlouhodobě a historicky to, co má být podstatou takzvané „občanské společnosti“, nejen přirozenou součástí, ale jedním ze základů utváření a fungování společenských vztahů. Je proto pozoruhodné, jak obtížně a neobratně reaguje společnost i politická sféra na činnost některých věrozvěstů „té jediné správné“ ze západu přicházející podoby občanské společnosti, která často nesahá naši spolkům a struktuře naší občanské společnosti ani po paty. Většinou je to způsobeno tím, že lidé se nechají vyděsit tím, že vše, co tu bylo, včetně spolkového života, je dílem zločinného komunismu, který tu ostatně nikdy nebyl. Občanská společnost je pro mnohé modlou a její neustálá adorace dráždí politiky a svým způsobem celý systém zastupitelské demokracie, přestože se její principy přirozeně a nutně uplatňují v samotném spolkovém životě a ten je její nedílnou součástí. Problém je zřejmě v tom, že tak jako vše, co je k nám některými nadšenci vnášeno ze Západu, tak i podoba „té jediné správné“ občanské společnosti, má okázalý charakter jakéhosi falešného povinného nadšení, exhibicionismu, exaltovaných thymolinových úsměvů a tenduje k dalšímu z mnohých –ismů, který v Čechách tradičně dost dobře nesnášíme. Má to i historický kontext. Jak už bylo řečeno, na českém území se občanská společnost v pravém slova smyslu začala formovat v průběhu 19. století ve spojitosti s národním obrozením. Toto formování probíhalo specifickým způsobem na rozdíl od ostatních, především západoevropských zemí, kde se občanská společnost rodila na základě národních států. Česká společnost oproti tomu vznikala jako protiváha habsburského státu. To vše bylo zapříčiněno nejistou existencí národů uvnitř habsburského mocnářství a především všeobecným latentním odporem v „žaláři národů“ proti Vídni. Kořeny častého pocitu, že občanská společnost je něco protistátního nebo disidentského, jsou tedy daleko starší a sahají hlouběji než do reálného socialismu. 

V České republice je v současnosti registrováno okolo sto dvaceti tisíc spolků a spolků pobočných. Bezmála tři tisíce obecně prospěšných organizací, okolo půl tisícovky nadací a půldruhé tisícovky nadačních fondů a přes čtyři tisíce církevních právnických osob. Finanční podporu z veřejných zdrojů nezískal ani každý desátý z nich, přičemž daleko nejúspěšnější byly obecně prospěšné společnosti, kde to bylo více než pětina. Například v roce 2014 šlo o celkovou částku třináct a půl miliardy korun a nejvíce, bezmála pět procent z nich získal, jak jinak, fotbalový svaz. Lze proto označit neustálé obecné útoky na občanskou společnost, kvůli tomu, že projídá veřejné prostředky, jako zcela neopodstatněné, byť to jako všechno neplatí vždy a všude. Do kritiky tzv. “neziskovek” se zejména v poslední kromě nově vzniklých politických hnutí a KSČM zapojili i politici tradičních politických stran. Jedním z nejvýraznějších byl například bývalý poslanec Jeroným Tejc z ČSSD nebo Václav Klaus mladší z ODS, který neziskové organizace nazýval na svém blogu “parazity na inkluzi”. Jak patrno, „parazit“ je oblíbené pojmenování všech, kteří se politikům nehodí do krámu. Jan Mládek a další členové ČSSD tak systematicky nazývali živnostníky, čímž se stali důstojnými pokračovateli politiky KSČ po roce 1948. Obecně platí, že nejsnadněji se lidé dají poštvat proti těm, o kterých se jim podaří namluvit, že žijí na účet druhých a především těch, kteří mají být poštváni… Buďme hrdí na to, že vyvolávat podobnou hysterii se v Česku zatím daří jen omezeně. Je to díky relativně vysoké míře kritického myšlení a poměrně širokému a hlubokému přesvědčení, že politici a novináři jsou společenská spodina. Dnes jsou zahrnuti pod pojem „pražská kavárna“, což si kavárny, a zejména ty pražské, opravdu nezaslouží.

Občanská společnost je pro fungování svobodného a demokratického státu klíčová z několika důvodů. Dává příležitost občanům ovlivnit dění ve státě vlastní participací v organizacích, nebo například politickým tlakem na řešení určité otázky. Usnadňuje tak zapojení jednotlivců do dění v zemi. Díky své nezávislosti na státních strukturách legitimizuje státní moc a ospravedlňuje uspořádání státu. Naplňováním zájmů občanů stát získává důvěru, v opačném případě ji ztrácí. Tato důvěra státní moc legitimizuje a posiluje. Zároveň je občanská společnost také překážkou pro příliš rozpínavou státní moc usilující o nadměrnou kontrolu nad životem jednotlivce. Vytváří pocit sounáležitosti mezi občany a loajality vůči státu. Občané spojující se v určitém zájmu mezi sebou vytváří kolektiv nutný pro soudržnou společnost a svou participací na dění ve státě k němu získávají důvěru a mají zájem na jeho fungování.

Náš text o spolkovém životě v Čechách na Moravě a ve Slezsku by nebyl úplný, kdybychom si nepřipomněli dva muže, jejichž pohledy na věc tvoří kvintesenci názorové polarity kolem občanské společnosti. Václav Havel viděl demokracii a občanskou společnost jako „dvě strany téže mince“ a v její tvorbě a kultivaci viděl jeden z hlavních cílů české polistopadové politiky. Moderní demokratický stát potřeboval dle něj pestrou občanskou společnost, nikoliv jen státní správu, politické strany a soukromé podniky. Do této společnosti zahrnoval veškeré na státu nezávislé instituce. Akademickou obec, spolky, neziskové organizacecírkve a odbory, v určitém smyslu i místní samosprávy. Všechny tyto instituce umožňovaly člověku, dle Václava Havla, žít mnohem plnější a tvořivější život, přispívaly ke stabilitě státu a zároveň vytvářely nejlepší obranu proti „každému pokusu uzurpovat moc“. Pohled Václava Klause byl diametrálně odlišný. Klaus se stavil k myšlence občanské společnosti nedůvěřivě – viděl v ní mimo jiné prvky korporativismu, ve kterém organizace bez demokratického mandátu zasahují do veřejného dění. Občanská společnost u Klause ztělesňovala komunitarismus, „neideologickou doktrínu“, která se z jeho pohledu snažila o „překonání“ západní demokracie a standardní demokratické politiky a vybízel k ostražitosti před obhájci „‚nepolitické politiky‘, elitářských přístupů a třetích cest“.  Zatímco Václav Havel tedy zdůrazňoval nutnost občanů účastnit se dění v zemi skrze nejrůznější nestátní organizace, ovlivňovat tak politiku a zároveň tvořit hráz pro roztahující se státní moc, Václav Klaus přikládal význam jedinci sledujícímu vlastní zájmy a vliv na dění ve státě si přál svěřovat jen voleným politickým stranám.

Tento poměrně obsáhlý exkurs do obsahu pojmu „občanská společnost“ by se měl stát základem pro objasnění další podoby, další fazety našeho komplexu dlouhodobého a často velice zmateného hledání nového trůnu, který spočívá v názorovém střetu, který je někde viditelný více, někde méně, ale ve skutečnosti je ukryt někde hluboko v samotném ustrojení a historické zkušenosti obyvatelstva českých zemí, jako jednotlivců nebo skupin, i české společnosti jako celku. Jde nejen o tradiční střet mezi svobodou jednotlivce a totalitou, ale zejména dvěma podobami demokracie. Mezi demokracií zastupitelskou a demokracií participativní, který byl podstatou sporu Václava Havla a Václava Klause. Přitom jde o spor naprosto zbytečný, protože platí, že dnešní složitou společnost nelze utvářet, spravovat a vést podle jednoho mustru, podle jediného principu výstavby.

Čím více se blížíme k základně společenského uspořádání, která by měla být co nejširší, tím více by měla převládat participativní podoba demokracie a směrem k jejím vrcholům by měla být uplatňována demokracie zastupitelská. Horizontály by měly být více participativní, vertikály více zastupitelské. Důsledně uplatňován by měl být princip subsidiarity, ale ten by měl být ustaven tak, aby mohl sloužit i k vedení shora a dokonce tak, aby za určitých okolností mohla minimálně v jakémsi jádru společnosti zavládnout totalita, diktatura, která je schopna lépe čelit vnějšímu nebezpečí. Stejně tak nelze zatracovat individualismus a jeho svobody „a priori“, protože praví liberálové vždy byli, jsou a zůstanou solí každé země, každé společnosti, a to zejména v krizových dobách.

Při sporu o podobu demokracie platí více než kdekoliv jinde, že když se dva perou, třetí se směje. Zbytečně tak v nesmyslném boji o jedinou správnou, a přitom neexistující podobu demokracie otevíráme pole působnosti silám, kterým demokracie vadí. Jsou to především síly trhu, kterému vyhovuje nebo je spíše ochoten tolerovat jím zmanipulovanou extrémně čistou zastupitelskou demokracii, která pro lidi začíná a končí vhozením lístku do urny. Cokoliv se  tomuto modelu vymyká a chce žít mimo tržní vztahy a účastnit se formování společnosti, protagonisté tržních sil zuřivě napadají a chtějí takovou činnost znehodnotit oceněním v penězích a zdanit. Vidí společnost jako jednu ohromnou bilanci, podobně jako ji Maocetung viděl jako jeden veliký stroj. Rovněž Lenin byl uchvácen vizí společnosti v podobě německé pošty nebo železnice. Společnost nemůže přežít ani jako podnik, dokonce ani jako německý podnik, ale pořád je to méně zrůdné než degradace společnosti na jednu velkou bilanci. 

Na samotný závěr dnešního textu o spolkaření v Čechách Moravě i ve Slezsku patří zmínka, že tento fenomén má rovněž svou hospodářskou podobu v neobyčejně bohaté tradici českého družstevnictví. Pokusím se českému družstevnictví věnovat příští, sedmé pokračování.