Sto roků hledání trůnu

Sto roků hledání trůnu…I.

Před několika dny začal rok 2018, který bude nepochybně prezentován jako výročí sto let novodobé české státnosti. V tomto roce uplyne století od založení Československa. Není to však zdaleka jediné výročí, které si budeme  v tomto „osmičkovém“ roce připomínat. Namátkou připomenu osmdesát let od Mnichova a konce první republiky, sedmdesát let od konce parlamentní demokracie v Československu, padesát let od Pražského jara a začátku sovětské okupace, dvacet pět let uplynulo od definitivního konce Československa a před desetiletím začala hospodářská krize.

Když jsem začal psát své pravidelné úvahy pro KONKURSNÍ NOVINY, připomínalo se 84. výročí založení Československa. Československo už tu ovšem více než deset let nebylo. Začal jsem si lámat hlavu, co vlastně kolem nás to celé století vydrželo, co zůstalo zachováno, tudíž, co by mohlo být motivem názvu letošního, již 16. ročníku této rubriky, která začala kdysi vycházet s titulkem „Evropa a úpadek“. Jediné, co mě napadlo jako symbol přetrvávající a charakterizující celé století, je okolnost, že jsme byli zbaveni vlády habsburského trůnu, ba i jiných dynastických vlivů. Sto roků jsme bez trůnu. Nedá se to ovšem tvrdit o korunovaných hlavách, protože o řadě našich vedoucích činitelů se nejen v průběhu uplynulého století dalo i dá říci bez jakékoliv nadsázky říci, že to byl nebo je opravdu „korunovanej …“.

Je to zvláštní, ale opravdu je obtížné najít něco, co kromě absence trůnu u nás právě těch sto let vydrželo, aby se to dalo jako stoleté výročí slavit. Uplynulo sice sto let od roku 1918, ale těžko říci, co nám tady zrovna z té doby opravdu zůstalo. Máme neustále pocit, že existují v dějinách nějaké tečky, jako mezi větami, popřípadě tlusté čáry, které lze dělat v čase za nějakým mocensky, ideologicky nebo politicky zpětně stanoveným úsekem minulosti. Nejkouzelnější je okolnost, že většina obyvatelstva věří, že s minulostí se lze „vypořádat“ a nechává se k takovému „vypořádání“  nejrůznějšími manipulátory a krysaři celkem pravidelně a relativně snadno ponouknout. Vidíme to všude kolem sebe a jde o mantru svého druhu. Zejména, když společenskovědní experti hledají odpovědi na otázky, proč se v naší společnosti něco nedaří, často zazní hláška, že „se česká společnost dostatečně nevypořádala s minulostí“. Popřípadě dojde na doplněk, že „tak neučinila dostatečně ve srovnání“ s německou, polskou, maďarskou nebo jakoukoliv jinou společností. „Vypořádání se s minulostí“ vypadá tak, že se na experty označené období nakydá hnůj, zatímco na jiné padne slunce slávy. Vrcholným výkonem expertů a s podporou politiků je označení nějakého období na den přesně určeného a režimu v něm za zavrženíhodné a zločinné, tak, jak se to povedlo u nás. Představa, že něco tak komplexního jako „režim“ se stane přes půlnoc zločinným a zavrženíhodným a po více než 40 letech opět přes jinou půlnoc normálním, zavání absurditou a lehkým šílenstvím. Nicméně papír unese všechno a popisy, včetně legislativních, nemusí mít přece se skutečností nic společného.

Skutečnost je taková, že se naše minulost spřádá  jako nit, filc nebo jiná netkaná textilie z celé řady nestejně dlouhých a navzájem zapředených až zašmodrchaných vláken individuálních osudů. Dějiny nelze k nějakému datu jakkoliv přerušit, vypořádat, udělat bilanci, zaplatit daně. To může učinit jenom každý jeden z nás individuálně, pokud ovšem dokáže potlačit a vymazat své vzpomínky. Je to sice možné, ale je to zároveň mimořádně obtížné, protože minulost má tu neblahou vlastnost, že se nám dokáže připomenout a doslova zpřítomnit po vlákně, které je někdy až nečekaně dlouhé. Poněkud jistější je prostě dostat amnézii. Ovšem ve dvou už tak nějak jednotně zapomenout nelze, dokonce i v rámci jednoho těla a jedné duše, jak popisují literáti osoby bližší než blízké. Vždycky tam je nějaký ten posun v čase nebo v horizontu událostí. To, že by například rodina nebo nějaká širší společenství nebo dokonce společnost jako celek učinily čáru za minulostí, má vždy jen deklaratorní, politický nebo ideologický charakter. Vypořádávání se s minulostí, jako údajný akt historické spravedlnosti, je tak vždy spojeno s novou nespravedlností a bezprávím, které ovšem bude možné napravit až v budoucnosti vypořádáváním se s minulostí, která je aktuálně současností. A tak pořád dokolečka dokola, takové malé perpetuum mobile, pořád je co dělat… Někdy se vznosně hovoří o kole dějin, které se otočilo, někdy se mluví prostě jenom o korouhvičce, kterou ovanul duch doby. Proto si zachovávejme úctu ke všem, kteří dokážou takovému ovanutí odolat a neroztáčet nekonečné kolečko vypořádávání se s něčím, s čím se ani vypořádat nedá… Navíc je tu taková nepěkná zkušenost, že v každém dalším kole se „vypořádávání se s minulostí“ vypořádá s mnohými přičinlivými organizátory předchozího „vypořádávání se s minulostí“ jaksi přednostně. Ti hlavní ideoví otcové a organizátoři „vypořádávání se s minulostí“ však bývají poměrně věční.

Leitmotivem tohoto ročníku je naše hledání před stoletím ztraceného  trůnu „stařičkého mocnářství“. Chybějící trůn je symbolem toho, že už si nemáme kam chodit stěžovat, když se nám něco nepovede. Nemáme možnost svádět svou vlastní neschopnost na „žalář národů“. Absence trůnu je symbolem možnosti dospět, stát se, když ne suverénními, tak alespoň autentickými a odpovědnými jako společnost sami za sebe. A dosavadní sto let trvající poměrně klikatá a složitá cesta české společnosti k dospělosti je také skutečným tématem tohoto ročníku. V duchu zaměření KONKURSNÍCH NOVIN to bude také sto let vzestupů a úpadků hospodářských i společenských. Budeme přitom mít na vědomí slova Tomáše Bati z roku 1932. Jsou to slova pro mnohé z nás doslova a do písmene „profláknutá“, ale při pohledu na společenské dění se zdá, že naprosté většině z nás jejich smysl částečně nebo dokonale uniká.

Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.

Budeme se věnovat nejen významným datům a etapám dějin v průběhu onoho století, budeme se věnovat tomuto století i průřezově, pokusíme se hledat procesy a jevy, které se tímto stoletím táhnou jako příslovečná „červená nit“. Některé z nich samozřejmě svou délkou uplynulé století přesahují, a protože už bylo řečeno, že dějiny nikde nezačínají a zřejmě ani nekončí a česká státnost také není úplně izolovaná nebo aspoň ostrovní, budeme se kromě inkriminovaného období 1918-2018 a vývoje české státnosti v jeho rámci zabývat rovněž jejich časovým i prostorovým kontextem. Rozhodně nebude na škodu alespoň se základními konturami tohoto kontextu letošní cyklus zahájit. Jak kdysi poznamenal William Blake: „moudří vidí obrysy, a proto je kreslí“. Snad tedy budeme dost moudří…

České školství má ten nepěkný zvyk, že neučí širšímu pohledu na dějiny, ale uplatňuje zákonitě poněkud úzkoprsý, v nejhorších případech pragocentristický pohled to, co se kolem dělo. Je to celkem přirozené, protože nejvíce materiálů ke studiu českých dějin se najde v pražských archivech, kam je uložili pražští archiváři a nic na tom nezmění ani poctivá snaha osvícených historiků regionů, měst a obcí, aby součástí osnov byla kvalitní výuka o malých místních dějinách. Stejně tak jsou v osnovách sirotkem takzvané „velké dějiny“. Jde o multidisciplinární přístup k té největší historii, k historii našeho vesmíru, od velkého třesku až k antropocénu. V tomto velkém časoprostorovém schématu se celá historie lidstva může jevit jako poznámka pod čarou. Nicméně člověk je pravděpodobně jeden z mála druhů, který dokáže dominovat na naší planetě tak výrazně, že mimo věku dinosaurů se dá hovořit přímo snad právě jenom o době člověka. Lidská kultura se prosadila především díky schopnosti přenosu poznání z generace na generaci. Přes veškeré výhrady je to právě proces učení, který posouvá lidstvo kupředu. Lze jen litovat, že naše zkostnatělé školství tereziánského typu v tomto přenosu sehrává stále méně důstojnou roli a v některých ohledech se jeví přímo jako přežitek.  Přitom právě koncept velkých dějin by měl být vyučován jako multidisciplinární rámec, do kterého je možné zasazovat celou řadu poznatků, které jsou dnes chaoticky vykládány v různých předmětech a různých ročnících školní docházky.

Rok 1918, ve kterém se rozpadlo Rakousko-Uhersko a na jeho území vznikly malé samostatné národní státy, byl posledním rokem Velké války, která se až později stala první světovou. Pro české země to byl poslední rok příslovečné „třistaleté poroby“ po bitvě na Bílé hoře. „Třistaletá poroba“ ovšem byla zase částečně jenom konstruktem, který měl zpětně ospravedlňovat národní obrození a český nacionalismus. Kromě „třistaleté poroby“ jsme tu měli „dobu temna“, „jezovity“, mor a bůhvíco ještě. Přesto byla česká společnost ve věci samostatnosti rozpolcená a zásadní kroky začala část českých elit činit až na počátku a v průběhu války. Skutečností je, že hospodářství v českých zemích bylo v nejlepší kondici těsně před válkou. O tom vypovídala i Historická statistická ročenka, která vyšla v polovině 80. let minulého století. 19. století bylo v českých zemích obdobím dvou bezmála padesátiletých mírů, které přerušila jenom prusko-rakouská válka v roce 1866. V loňském roce uplynulo 150 let od rakousko-uherského vyrovnání. Upřímně řečeno, kdyby nebyl v Budapešti velký koncert vídeňských filharmoniků, který nám pustili do televize o vánocích, tak bychom si snad takové výročí jinak ani nepřipomněli.

Pokud tedy chceme mluvit o kontextu uplynulého století, pak je nutné si systematicky zasazovat „naše české“ dějiny do dějin Svaté říše římské, Rakouského císařství a Rakousko-Uherska, do dějin habsburské monarchie a evropské reformace. Je nutné si přiznat, jak hluboko se některé vzorce provinčního chování vryly do zemí Koruny české. Je neobyčejně obtížné se z takové pozice postavit na nohy. Bylo by dobré se více identifikovat s dějinami  říší, jichž jsme byli součástí a zdůrazňovat více náš vklad a podíl na všem dobrém a špatném, co přinesly těmto říším i světu. Někdy se zdá, jako kdyby ty správné dějiny začaly teprve v roce 1918. Je to první neblahý pokus o tlustou čáru za minulostí, kterých jsme ovšem byli následně za uplynulé století svědky hned několikrát. První republika negovala vše rakouské, německé a katolické, druhá republika demokracii, protektorát vše demokratické, české, slovanské a židovské, třetí republika byla parodií na demokracii a poúnorový vývoj nastolil nový počátek lidově demokratických a posléze socialistických dějin. Ty byly po sametové revoluci prohlášeny za zločinné a zavrženíhodné, ale dnes až příliš často hovoříme s despektem o divokých devadesátkách a opoziční smlouvě, takže „suma sumárum“ české dějiny pro mnohé z nás aktuálně začínají vstupem do EU a v rámci těchto necelých patnácti let dějiny rozkvétají znovu a znovu bezmála s každou novou českou vládou, která je přece konečně ta správná, spravedlivá a poctivá… Tragikomické bylo zejména vymezování se Sobotkovy vlády oproti svým předchůdkyním.

Toto neustálé začínání dějin pokud možno s čistým stolem charakterizuje uplynulé „české století“ podobně jako radostné hledání nových trůnů  za ten ztracený vídeňský. V českých dějinách bylo vždy dost a dost těch, kteří se chtěli tulit k nějakému tomu dubisku na  východě i jiných světových stranách. Ve stínu trůnu ovšem nelze dospět. Na druhou stranu bývají drobky z panského stolu často bohatší odměnou než domácí sklizeň. České elity tak mají tradičně dvě základní polohy, jedni dávají přednost životu a prebendám u cizího dvora a druzí usilují o to, aby je neméně dobře živil dvoreček domácí. Za posledních sto let vystřídali hledači nových trůnů „sladkou Francii i hrdý Albion“, Berlín, Moskvu, Washington a nejnověji Brusel s Berlínem. Ti první odrážejí kritiku tím, že svou přítomností u cizího dvora dělají tak trochu ten náš, ti druzí vidí cizí dvůr výhradně jako zdroj potíží a základní důvod, proč budovat ten vlastní. Někdy jim trochu uniká, že „vlastenectví“, kterým se vehementně ohánějí, nemá svůj původ ve slově „vlastnit“, ale ve slově „vlast“.

To všechno dává tušit, že nebudeme mít v Česku nikdy jenom jedny dějiny. Různí lidé je budou vždy vidět a formulovat jinak. Možná by bylo skvělé, kdybychom si dokázali různé pohledy na totožné události navzájem tolerovat a dbali spíše o to, abychom byli vzájemně schopni různé konstrukce dějinných událostí pochopit. Abychom se učili společně metodám výkladu dějin metodami kritického myšlení a pozitivního vztahu k různosti, ale nevykládali je stejně a neusilovali o jednotu výkladu za každou cenu pro nějakou ideologii, totalitu nebo školní osnovy. Vždyť by bylo smutné dokázat vytvořit z neuvěřitelně bohatého přediva minulých osudů jenom jednu nit, na kterou potom navěsíme všechno možné, abychom uměle vytvořeným kauzálním řetězcem zdůvodnili, že stav přítomnosti je jediný možný, když ne dokonce jediný správný. Dvorní historici všech dvorů a dvorečků to dělají od nepaměti. Je to hloupé, nebezpečné a výnosné…

Popřejme si tedy, abychom v letošní rubrice o století hledání ztracených trůnů dokázali, že to jde i jinak, že opravdovým zdrojem společenské identity mohou být jen dějiny s nezbytnou variabilitou.