Za zrcadlem...

Za zrcadlem poprvé…

Bývá hezkou tradicí, že si na počátku každého ročníku připomínáme události, které mají v daném roce menší nebo větší výročí. Tak se letos dočkáme mimo brexitu online deseti let od posledního startu raketoplánu, dvaceti let od pádu newyorkských dvojčat a založení Wikipedie, třiceti let od zániku SSSR, čtyřiceti let od otevření Paláce kultury, padesáti let od zahájení výstavby Jižního Města a otevření prvního úseku D1, šedesáti let od prvního letu člověka do kosmu, sedmdesáti let o zahájení veřejného vysílání barevné televize, osmdesáti let od přepadení SSSR Německem a USA Japonském, devadesáti let od otevření pražské zoo, sto let od Washingtonské konference, dvou set let od vzniku prvního českého vědeckého časopisu Krok, tří set let od vzniku Ruského impéria, čtyř set let od exekuce na Staroměstském náměstí, pěti set let od morové epidemie v Českém království, šesti set let od Čáslavského sněmu, sedm set let od velikých povodní v Praze a osm set let uplynulo od vyhlášení stavovských privilegií církevního majetku Přemyslem Otakarem I. Někdy před tisíci lety se zadělávalo na tzv. „velké schizma“, před dvěma tisíci lety bylo Ježíškovi dvacet jedna a v západní Evropě vyhynuli lvi.

Rok 2021, který právě začal, je zcela nepochybně obdobím, ve kterém budeme všichni očekávat změnu k lepšímu. Jsme už prostě takoví, že směřujeme za lepším co nejkratší cestou nejmenšího odporu. Připomenu jenom, že vědecky zformuloval tuto myšlenku vynikající antropolog Aleš Hrdlička ve svých třech obecných zákonech šíření lidstva. Problém je v tom, že každý z nás vidíme ono lepší trochu v něčem jiném, někde jinde a někdy dokonce u jiných, a to je důvodem celé řady nedorozumění a sporů.

Podobně, jako každý jeden z nás individuálně ve svůj osobní prospěch, se neméně usilovně mnozí z nás snaží nalézt ono „lepší“ nebo dokonce „lepší svět“ i pro druhé nebo celé skupiny lidí, společenství a společnosti. Když se k tomu přidá jakési aktuálně platné vyšší společné blaho, pak se z nedorozumění a sporů mohou stát  revoluce, války, hladomory, genocidy a jiné společenské katastrofy. Hledání dobra pro druhé a zejména vnucování nalezeného dobra druhým je tedy podnikem vysoce rizikovým, přesto to často bývá „největší show ve městě“, protože dokáže přinést pocity slávy a moci a to, co nazýváme „ společenským pokrokem“.

„Pokrok“ opravdu není sprosté slovo, ale ve spojení se společenskými procesy je prostě příliš omezené, protože cílí především na procesy a jevy které se dají kvantifikovat. Hodí se proto k technickým a obecně produkčním oborům, ale rovněž všude tam, kde se dá nalézt společný univerzální ekvivalent, ve kterém je denominována cena. Současný svět je posedlý daty, nejlépe pak „tvrdými“ a touhou určité skupiny osob je vše, co nelze ocenit, označit jako bezcenné, nehodné naší pozornosti a dokonce nebezpečné pro naši duši, už, už polapenou do sítě matrixu nul a jedniček. Pouhými nulami a jedničkami jsou už dávno i peníze. Cedulky s číslicí u zboží v nekonečných skutečných i virtuálních regálech současnosti představují cenu a symbolizují skutečnost, že se dané zboží dá při pouhém dostatku peněz jednoduše koupit.   

Slovo „rozvoj“ naproti tomu je spjato s procesy a jevy obtížně kvantifikovatelnými, spojenými s hodnotovými a nikoliv cenovými parametry, často takovými, jako jsou, krása, vědomí a víra, mezi kterými jak napsal na sklonku života Gregory Bateson „se i andělé bojí…“ Slovo rozvoj zná i poněkud starší možná umělečtější podobu a tou je „rozkvět“. Rád bych na tomto místě nabídnul nádherné drobné dílko Zdeňka Neubauera, bohužel, jedno z jeho posledních, které nazval „Rozkvétání ibišku“.

Na rozkvétání a naší neschopnosti jakéhokoliv kvantitativního a v konečném výsledku dokonce obecně jazykového, popisu jevu v prostředí kolem nás natolik obvyklého, ukazuje Zdeněk Neubauer, jak je naše poznání o velmi důležitých věcech obtížně sdělitelné. Vždyť rozkvétání v nejrůznějších podobách je, ať už chceme nebo nechceme, jednou z podstatných součástí života. Pokrok se svými kvantifikovatelnými parametry ho nemůže ve společenském, natož přírodním kontextu nahradit. Ostatně, myslím, že spojení „přírodní pokrok“ je natolik absurdní, že ho málokdo z nás použil, četl nebo slyšel. Na druhou stranu, lidí natolik hloupých, že vidí pokrok ve všem a chtěli by „ukrást Slunce“ nebo „poručit větru, dešti“, je pořád dost a často mají tolik peněz, aby si zaplatili nějaké ty „své“ servisní a servilní vědce nebo novináře.

Malá odbočka k právu a častým výtkám, že „se to mělo napsat pořádně…“ Připomenu Vojtěcha Cepla a jeho „Vzkaz.“ na ČT24. Už v šedesátých letech dospěli oxfordští právníci a lingvisté v čele s profesorem Herbertem Hartem k závěru, že ze samotné povahy lidského života a jazyka není možné ani pravidla lidského chování ani veškeré životní situace popsat jak z hlediska kvantitativního tak i kvalitativního prostým jazykem. Je to další kamínek do mozaiky toho, že život je bohatší a složitější než jakýkoliv jeho popis, že šedivá je teorie a zelený je strom života.

Zvláště smutnou interpretací vztahu života a jeho popisu jsou výroky typu, že „příroda se řídí přírodními zákony“. Proti tomu stojí výroky profesorů Batesona a Neubauera, že „věda není o životě“, „mapa není krajina“ a „jméno není pojmenovaná entita“. Skutečnost je přitom taková, že pozorováním odhalujeme v přírodě určité zákonitosti a ty se pak snažíme  lépe nebo hůře popsat popisy, z nich některé nazýváme pravidly a jiné zákony. Jako klasický příklad je možné uvést několik generací gravitačního zákona. Důležité je i to, že se nejen příroda, ale samozřejmě i její zákonitosti neustále, mimo jiné evolučně, vyvíjejí. Rozhodně se však přitom neřídí literou přírodního zákona.

Problém „společenského pokroku“, nejlépe pak zákonitého, probíhajícího po předem známé trajektorii, třeba od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu, liberalismu nebo fašismu, spočívá v tom, že se z něj dříve nebo později odstraní člověk s jeho běžnými tužbami, radostmi, strastmi a bolestmi. Byl to historický materialismus, který učinil před půldruhým stoletím nevyhnutelným komunismus, a označil ho za konečnou beztřídní fázi dějin třídních bojů. Americký novinář Fukuyama zřejmě v rámci strategie urychlení a pocitu nadřazenosti našel před třiceti lety konec dějin v liberální demokracii. Někde mezi tím se měl stát koncem dějin v Evropě nacionální socialismus a fašismus. Pokud se vrátíme o sto let zpět, tak naši dědové a pradědové, báby a prabáby nevyjímaje, když se rozhlíželi kudy kam poté, co se oklepali ze španělské chřipky, tak se jim jako alternativy, velmi volně řečeno, nabízely fašismus, komunismus a liberalismus. Zamysleme se nad tím, až se oklepeme z koronaviru, jaké alternativy se budou nabízet nám, a zda je budeme vůbec schopni rozpoznat.

Bývá rovněž tradicí, že v rámci každého eseje je věnováno několik řádků aktuálnímu dění, situaci, ve které se nacházíme. To, co charakterizuje dnešní dobu, je  právě podivné rozčarování Západu a jeho liberální demokracie, které se prohlásily vyvrcholením a koncem dějin z toho, že najednou čelí hned z několika pohledů zcela neúspěšně skutečnosti, že se totalitarismus nejen nezhroutil, ale naopak směřuje v podobě Číny a mnohých jiných států ke světovému ekonomickému primátu. A nejen ekonomickému. Čína a další více nebo méně totalitní režimy se vypořádávají úspěšněji i s aktuální koronavirovou pandemií. Svět nic nedbá na jakési západní standardy čehokoliv, včetně lidských práv, a snaží se jednat jednoduše a účinně. Dokonce „totalitní“ svět nic nedbá ani na to, že už se měl podle názoru Západu odebrat dávno na smetiště dějin. Reakce Západu je neuvěřitelně hloupá a spočívá především v tom, že označuje vše, co neodpovídá jeho vidění světa za propagandu, fake news a  snahu ničit jakési západní hodnoty. Vzhledem k tomu, že nepochybně první hodnotou Západu by měla být svoboda slova, tak neustálými útoky na odlišné názory a jejich nositele prakticky Západ likviduje sama sebe. Podobně je to i vládou pravidel a práva podle římského „non sub hominem, sed sub legem“.

Stále více jsou slova hodnocena podle toho, kdo je říká, a pravidla mohou platit jenom pro některé, zvláště uvědomělé a ještě prověřené zastánce naprostého vítězství liberalismu. Ostatní jsou v permanentním podezření, že jde o protispolečenské živly nového typu. Vytváříme pořád nové a nové bariéry a příkopy, které dělí společnost a brání ji v efektivní akci proti problému, který ji ohrožuje, a přitom pomalu, ale jistě likviduje svou podstatu. Kdesi jsem četl, že koronavirus již usmrtil více Britů než německé bombardování a vypadá to celé obrazně asi tak, jako kdyby tenkrát Churchill měl největší problém s protesty obyvatelstva na téma, že nemohou jet na dovolenou do Bretaně, zatemnění omezuje noční život a masky jsou nejen neúčinné, ale jejich nošení vede ke skolióze a prošoupaným kabátům od popruhu. Kdybychom to měli shrnout, jde o existenciální krizi Západu, ve které svým největším ohrožením sebe sama je Západ sám, protože ustupuje od hodnot, na kterých dosud stál. My, kteří pamatujeme reálný socialismus, který už byl čistou parodií na kapitalismus a jeho tržní principy, si tento ústup z vlastní cesty pod tlakem „reality a realismu“ dobře pamatujeme.

 Na druhé straně je naše různorodé hemžení při hledání toho našeho lepšího úžasným zdrojem společenského pohybu. Chtělo by se parafrázovat, že na počátku bylo slovo a to slovo byl vlastní názor. Vlastní názor je to, co nás činí spolutvůrci našeho světa. Je to tím úžasnější, mocnější a účinnější zdroj, čím je právě různorodější. Ona různorodost spočívá nejen v tom, jaká je prostá kvantita různých názorů. Jde samozřejmě i o jejich kvalitu a podobu. Jde o to, zda tyto názory reprezentují nějaké skupiny, organizace, ať již jsou přirozené jako rodina nebo účelové jako jsou obchodní korporace. Je třeba rovněž zvažovat uspořádanost a neuspořádanost názorů, stejně jako jejich intenzitu. V neposlední řadě je to kvantita i kvalita samotné komunikační sítě. Je zřejmé, že jakákoliv síť může být v našem světě složená výhradně z párů. Záleží samozřejmě také na tom, kolik je přímých spojení, a kolikrát se musíme dostat z jednoho místa do druhého přes jiná místa, s jakýmsi přestupem, přes řadu párových spojení.

Proti těmto faktorům zvyšujícím různorodost působí celá řada jiných, kteří různorodost naopak snižují. Tím prvním je to, že spousta z nás se raději k někomu přidá, než by si stála za svým. Pokud dostanou legendární otázku: „koho volíš, Losnu nebo Mažňáka…?!?“, už je ani nenapadne přemýšlet o vlastním kandidátovi. Dva cizí jim k pocitu vlastní svobody stačí. Spousta z nás hledá ve svém prostředí skutečné a potenciální vítěze a přidává se více nebo méně racionálně či intuitivně právě k vítězům. Elity by vždycky měly, než začnou ve své pýše hlásat, že za nimi stojí lid, popřemýšlet, zda skutečně vyhrály proto, že je lid podporoval, či zda je lid podporuje jenom proto, že byly z nějakých důvodů odsouzeny k vítězství. Je na nás vyvíjen až příliš veliký, systematický mediální politický i institucionální tlak, abychom ztratili co nejdříve podobu pestrých originálů, se kterou přicházíme na svět. Je patrná touha, možná potřeba či objednávka, abychom se stali šedými kopiemi, snadno ovladatelnými, použitelnými. Spotřebním materiálem pro zájmy elit. Bohužel, až příliš často se na této tvorbě šedých kopií podílí naše školství. Od doby Marie Terezie učí děti poslušnosti jiným lidem a nikoliv pravidlům platným pro všechny.    

Vážení čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN, dovolte mi, abych věnoval, pokud mi ovšem bude zdaleka nejen shůry dáno, tento rok 2021 úvahám na téma „…za…“ Přivedl mě k tomu přirozeně loňský název „Nastavené zrcadlo“ a k tomu se vážící název světoznámé Carrolovy knihy „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“. Vyšlo mi z toho jednoduše „Za zrcadlem“. V češtině není „za“ jenom předložkou, ale i předponou a nabízí nám nejen pojmy jako „zásvětí“ všeho druhu, třeba podhoubí, nebo „záhrobí“, ale v širším pojetí i „zázrak“. Z antiky k nám přišla předpona meta-, značící „něco za“, „přesah“ původního pojmu. Připomeňme si pojmy z různých vědních oborů, jako jsou metadata, metafyzika, metajazyk, metapopulace nebo metamorfóza či metainformace. Angličtina-současná lingua franca má pro ono „za“ například pojem „beyond“.

Rád bych se neskromně pokusil nabídnout inspiraci k přemýšlení tam, kde už bychom podle některých měli jenom opakovat dávno poznané. Náš svět se neustále vyvíjí a opakování, pokud nejde o technické normy, je luxusem, který si nemůžeme dovolit. Potřebujeme nové otázky a nikoliv staré odpovědi. Byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo v rámci letošních esejů ukázat i krásu a neobyčejný vyjadřovací potenciál češtiny. Již připomínaný prof. Neubauer napsal, česky myslící jedinec má výsadní postavení ve světě. Je to ovšem vykoupeno tím, že své postavení nemůže opustit.

Jestli bych závěrem dnešního textu chtěl čtenářům něco doporučit, pak kromě útlé knihy „Rozkvétání ibišku“ od Zdeňka Neubauera navrhuji vrátit se k „Malému princi“ Antoina de Saint-Exupéryho. Je to kniha, která je opravdu plná toho, co je „za“, navíc je sama návodem, jak věci a jevy „za“ nalézat a snažit se z nich něco pochopit. Je to jedna z mála věcí, která nás může přenést přes současné potíže, kdy se zdá, že nás hodnoty, které inspirovaly tím či oním způsobem celý svět přivádějí k propasti tmářství, debilizace a zakázaných myšlenek. Dovolím si na samotný závěr tohoto úvodního eseje oprášit starou myšlenku, že když nevíme kudy kam, je dobré začít hledat východ tam, kde byl dříve vchod... Možná tam není, ale určitě si při tom hledání připomeneme okolnosti, které nás tímto vchodem přivedly. Můžeme se zamyslet nad tím, které metody a postupy nás mohou dostat jinam, do lepší pozice.

Můžeme už dnes odpovědně říci, že bez hledání, poznávání, víry, krásy, odvahy, lásky a naděje se nepohneme nikam, ať již vidíme své lepší kdekoliv. Stejně tak je naivní čekat na to, že někdo přijde s lucerničkou a hotovým návodem s mapou, popřípadě  s „tři v jednom“ v mobilu…

 

Za zrcadlem podruhé…

Úvodem jenom malé, možná zbytečné doplnění minulé, úvodní lednové úvahy.  V tradičním malém kalendáriu z prvního pokračování bylo uvedeno, že letos uplyne tři sta let od vzniku Ruského impéria. Hodí se připomenout, že přesně polovina této doby uplynula už v lednu od sjednocení Německa. Oba tyto státní útvary sehrávaly a sehrávají klíčové role v osudech Evropy a samozřejmě České republiky. Právě v současnosti, v době měnícího se společenského paradigmatu a probíhající koronavirové pandemie, jsme svědky neobyčejné pestrého obrazu intenzivního vlivu Německa a Ruska na dění kolem nás.

Německo bylo lídrem úsilí o společný postup zemí EU při zajištění vakcín. Dnes je zřejmé, že tento, jinak velmi rozumný plán selhal. Ukazuje se, že jediným správným postupem bylo soustředit úsilí nikoliv na společný evropský nákup  vakcíny, ale na společný evropský vývoj vakcíny. Orgány EU i členských zemí měl varovat i způsob, kterým EU a Velká Británie směřovaly k brexitu. Bylo zřejmé, že jediná „čistě evropská“ vakcína, která měla šanci na jakýsi úspěch, tedy vakcína firmy AstraZeneca, se dokončením brexitu octne částečně mimo jurisdikci EU a švédský podíl na společnosti na tom nic nezmění. Naopak stane se předmětem nejrůznějších politických hrátek a vydírání. Je to prostě „oxfordská“ vakcína a směšné poštěkávání EU s tím nic neudělá. Německo se snažilo a snaží podpořit německou firmu BioNtech, která má práva ke společné vakcíně s americkou společností Pfizer. Snad Angela Merkelová zaznamená úspěch a v německém městě Marburg se v únoru rozeběhne výroba stovek milionů dávek ročně této zatím jediné skutečně fungující a dostupné vakcíny, schválené EMA. Snad to přinese rovněž pomoc stagnujícímu očkování v zemích EU. Jinak se znovu ukázalo, že projekt evropské integrace je v krizových momentech až tragikomicky k ničemu a také to, jakou ohromnou moc mají soukromé korporace, a to i ve vztahu k nejmocnějším státům světa. Je správné a spravedlivé připomenout, že pokud Německo nakonec ve svém úsilí získat dostatek vakcíny uspěje, pak díky malé německé firmě BioNtech, kterou založili dva turečtí přistěhovalci a stále v ní mají rozhodující slovo. Bylo by dobré, abychom o tom přemýšleli, než začneme na přistěhovalce a přistěhovalectví paušálně plivat a obviňovat je ze všeho zlého.

Rusko se po ústavních změnách v loňském roce stále více vydává vlastní cestou bez ohledu na to, co oněm ostatní svět soudí a otevřeně to deklaruje. Přesto se podařilo ihned po nástupu nové americké administrativy ratifikovat bez podmínek prodloužení smlouvy o nešíření jaderných zbraní o pět let. Je stále obtížnější odpovědět na otázku, co se vlastně v Rusku děje. Není jenom otázka obsahu, ale i formy. Je nejen obtížné dění v Rusku úspěšně identifikovat. Neméně obtížné je najít vhodné výrazové prostředky, aby se zjištěné dění dalo popsat. Trochu to připomíná oblíbené úsloví s ruských bylin a bajek, tedy: „To se nedá slovem vypovědět ani perem vypsat…“ V každém případě platí, že se Rusko stále více orientuje na svět, ve kterém ho neustále někdo nepoučuje, nemistruje, neopravuje a neříká mu, co má dělat, jak se má chovat a polepšovat. Existuje dlouholetá, ještě sovětská strategie, která přesouvá hlavní váhu politického úsilí ruského státu ze severoatlantického směru do asijsko-tichooceánského regionu. I proto je současné „dění-nedění“ v Rusku evropskou a priori předpojatou, nadřazenou, a tudíž lehce přitroublou optikou a rétorikou tak obtížné popsat. V Rusku, jak se zdá, platí nejen ono klasické „bylo-nebylo“, ale současně „bude-nebude“ a to vše se potkává v aktuálním „je-není“. Je to celé o to obtížnější, protože právě v EU stále více vítězí ideologická předpojatost, politická zadání a obecné tmářství nad skutečně racionálním přístupem k druhým osobám, ať již jde o jednotlivce organizace nebo státy. Rusko je v poslední době u nás představováno takřka výhradně optikou lidí typu Alexandra Navalného jako „reaganovská říše zla 2“. Když už je řeč o Německu a Rusku, pak nelze nezmínit jejich klíčový společný projekt plynovodu Nordstream 2. Jeho postup je jedním z mála indikátorů reálných vztahů mezi Německem a Ruskem. My všichni, kteří žijeme mezi nimi, si přejme, aby byly a zůstaly minimálně korektní, ne-li dobré...

Dnešní pokračování textů věnovaným tématu „za“ bude věnováno tomu, co probíhá za oponou, kulisami a celým „spektáklem“ koronavirové pandemie a přední linie boje s ní, na které je upřena veškerá možná politická, mediální a rádoby odborná pozornost. Dá se velmi zjednodušeně říci, že tam probíhá opravdová revoluce, ve které jak už to tak v revolucích bývá, nebe a štěstí přejí připraveným. Kvalita i rozměr změn, které ona revoluce představuje, jsou srovnatelné jenom se změnami, které do společnosti přinášejí války včetně obou světových i té studené ve XX. století. Pokud při tom zůstane a bude zachován alespoň v nějakém ohledu mír, měli bychom, obrazně řečeno, dát na modlení a zapálit svíčku. Pandemie především pomohla k urychlení digitalizace, díky které se nejen podniky a obchodní sítě, ale i celá řada sociálních systémů, jako jsou například školství a zdravotnictví v nepříznivých podmínkách udržely v chodu. Byli jsme okolnostmi nuceni sblížit se s digitálním světem. Zjistili jsme, že digitální svět je rychlejší, levnější, a ještě k tomu zdravější. Tato digitální revoluce je zatím zdánlivě pozitivní a bezproblémová, tak si jí možná tolik nevšímáme. Ve srovnání s ostatními, například francouzskou nebo ruskou revolucí, je poněkud méně problémová a snad také méně krvavá.

Konec formuláře

To nejdůležitější, co pandemie přinesla, přináší a ještě přinese, je to, co jsme už několikrát v této rubrice nazvali „novou dobou“. Stejně tak bylo opakovaně připomenuto, že každé společenské uspořádání stojí na způsobu komunikace, která probíhá v dané době mezi společenskými skupinami i jednotlivci. Klíčovými jsou v tomto smyslu dialektika vztahu mezi kulturou a přírodou, dialektika vztahu mezi jednotlivcem a společností, dialektika vztahu mezi egoismem a altruismem v každém jednotlivci. Tyto vztahy jsou přítomny v každém společenském  uspořádání, ale nabývají v něm různou podobu, kvalitu i kvantitu. V návaznosti na  základní dialektické vztahy však existuje celá řada dalších vztahů, které tvoři velice složitou komunikační síť, která se v rámci každého uspořádání vyvíjí opakovaně až na hranici chaosu a potom prochází určitými kolapsy, jejichž prostřednictvím se od hrany chaosu opět vzdaluje.

Stejně tak z druhé strany platí, že i podoby našich životů jsou dány podobou komunikačních sítí, které jsme si kolem sebe postupně vytvořili nebo do kterých jsme byli z nejrůznějších důvodů vtaženi. Mezi individuálními životy a velkými společenskými systémy leží existence celé řady lidských společenství a organizací, ať již přirozených, jako jsou zejména rodiny, nebo účelových, jako jsou především nejrůznější obchodní korporace. Samozřejmě i na podobu těchto entit má způsob jejich komunikace klíčový vliv. Je třeba zdůraznit, že mimo zapojení do komunikačních sítí, představují tato společenství, organizace či korporace také samozřejmě podobu své vnitřní komunikace. Zbývá poznamenat, že dlouhodobá existence takové entity společenské entity je důsledkem a zároveň příčinou určité harmonie na přechodu mezi vnitřní a vnější komunikací.

To podstatné, co se za oponou neustále ostentativně medializované první linie „boje“ s Covidem-19 odehrává, je rozpad stávající podoby komunikace, která je podstatou současného společenského uspořádání. Nejde o „standardní“ kolaps u hrany chaosu, jde o rozpad komunikace, ať již má jakoukoliv podobu, kolem naprosté většiny uzlů. Především se to týká osobních komunikačních sítí a „bublin“ kolem nás samotných, lidských jedinců. Není tajemstvím, že jedním z klíčových faktorů, které mají vliv na naše zdraví, pohodu a délku dožití je komfort v našem sociálním prostředí. Jsme součástí našeho prostředí a jeho kvalita souvisí přímo s kvalitou našeho života. Pandemie a především vládní primitivismus při řešení jejich dopadů, jehož součástí a bezmála mantrou je omezení sociálních kontaktů, toto naše prostředí významně poškozují a tím ničí i nás. Jistě můžeme zemřít na samotnou nemoc, ale státem ordinované sociální živoření je ještě daleko horší. Okřídlená fráze, že je lépe zemřít ve stoje, než žít na kolenou, dostává novou, zcela konkrétní náplň.

Stejně tak se omezení sociálních kontaktů dotýká všemožných přirozených i účelových lidských společenství. Ty přirozené vytváříme nebo se jich účastníme především proto, abychom mohli efektivněji utvářet kolem sebe a svých bližních prostředí důvěry a sociální kapitál, ale i v těch účelových nám záleží na našem společenském i funkčním postavení, a to bez nejrůznějších podob komunikace prostě není možné. Najednou není možné pořádat nejrůznější společenská setkání, sportovní utkání, je omezeno cestování, zavřená jsou místa, kde je možné se setkat. Veřejný prostor ve své klasické podobě pomalu, ale jistě přestal existovat. Bylo by skutečně obtížné popsat tu hromadu analýz, psychologických, sociologických, politických i ekonomických spisů, které se zabývají důležitostí veřejného prostoru, a najednou se zdá, že je v důsledku omezení sociálních kontaktů a mobility obyvatelstva pryč a odpovědným to vůbec nevadí a na lidi, kteří po setkávání ve veřejném prostoru přirozeně touží, posílají policii za potlesku a pilného udavačství především těch spoluobčanů, kterým veřejný prostor nic neříká a účast na věcech veřejných je nezajímá. Jedněmi z posledních veřejných prostorů, které fungují, jsou příroda a veřejná doprava. Řada lidí si zakoupí někde u okénka kelímek kávy nebo ji mají v termosce sebou a organizují své schůzky v tramvajích, kterými křižují města s kávou v ruce z konečné na konečnou. 

Samozřejmě platí, že tam, kde se zhroutil veřejný prostor, tak, jak jsme ho doposud znali, kde přestávají fungovat plnohodnotné mezilidské vztahy a s nimi spojené emoce, tam začínají působit jejich nejrůznější náhražky. Jedním z klíčových nástrojů změny ve vztahu veřejného a soukromého sektoru je digitalizace. Poptávka po veřejném prostoru se radikálně mění a zdá se, že díky pandemii a digitalizaci vítězí ty síly, které dlouhodobě zastávají myšlenku degradace, redukce a minimalizace veřejného prostoru na pouhý systém temných a jednosměrných mravenčích cestiček mezi prostory soukromými, které slouží takřka výhradně k oběhu peněz a exploataci lidské pracovní síly. Není to v žádném případě vina digitalizace, protože ta je jenom nástrojem, který může být stejně tak dobrým sluhou jako zlým pánem. Totéž platí o zrychlujícím rozvoji přínosu umělé inteligence nebo koncepce SMART. Je tedy prvořadým zájmem všech lidí, kterým záleží na veřejném prostoru, aby věnovali jeho obnově do nové podoby své úsilí. Je dnes velmi obtížné vytvořit „postkovidovou“ představu veřejného prostoru. Základní manipulativní lží, kterou politici, média i takzvaní odborníci pouštějí směrem k občanům je mantra, že když budeme všichni hodní a poslušní každou chvilku jiném vzájemně si odporujícím nařízením, tak „se vrátíme k normálnímu životu“. Vytvářejí tak zdání, že jednou, až pandemie zatím neznámým způsobem odezní, tak bude náš život vypadat jako někdy předtím, když byl podle názoru jakýchsi anonymních autorit „normální“ nebo „původní“. Je to obdobné mantrám normality a původnosti, které zaznívají v celé řadě dalších oblastí společenského a politického života. Zvláště je to patrné v nejrůznějších ekologických návrzích, které neustále zdůrazňují jakési blíže nespecifikované „návraty přírodního prostředí do původního stavu“.

Každá změna a tím spíše společenská změna nebo dokonce revoluce takového měřítka, která probíhá na pozadí pandemické krize, je doslova plná příležitostí. Dá se parafrázovat staré úsloví, že krize přeje připraveným. Nestačí jenom tvrzení, že přece každý ví, že lidé nemohou bez osobního kontaktu existovat a tudíž se musí staré dobré časy nutně vrátit. Je to velký omyl, protože riziko dehumanizace společnosti nebo dokonce zániku společnosti v podobě, na kterou jsme byli plus minus zvyklí v uplynulých sto letech, má svůj zdroj dávno před příchodem koronaviru na scénu. Ti, kteří tvrdí, že jsme jako lidské zdroje málo efektivní, flexibilní a naše mozky se zabývají až příliš často něčím jiným než blahobytem elit, ucítili svou velkou příležitost, jak z nás vyrazit ještě větší výkon a podřídit naše životy jejich vůli a prospěchu. Důsledkem toho, že jsme přešli do „home office“ a digitálního prostředí, se pracovní čas natáhl a kalendář máme plný schůzek. Být „on-line“ na „home office“ vede k často nepřípustnému šmírování zaměstnanců prostřednictvím nejrůznějších sledovacích systémů, ale bohužel také k tomu, že zaměstnavatelé vyžadují, aby byli jejich pracovníci na drátě prakticky non stop. To už si vyžaduje přímé legislativní zásahy, které tyto praktiky moderního nevolnictví zakazují.

Není to ovšem jenom příležitost pro elity nebo obecně pro „ty druhé“, je to příležitost pro každého z nás. Měli bychom si všichni, kdož potřebujeme veřejný prostor, udělat inventuru svého prostředí a jeho komunikačních sítí, jejichž jsme tvůrci nebo pasivními či aktivními uživateli. V rámci inventury bychom měli konstatovat poškození, vylepšení a jiné změny, které přinesla nedávná doba. Při následném utváření nových sítí bychom se měli soustředit samozřejmě nejprve na ty části prostředí, které jsou pro nás podle našeho názoru životně důležité. Často zjistíme, že se bez lecčehos můžeme obejít nebo že čas činí důležité věci méně důležitými. Dále se soustřeďme na ty části komunikačních sítí, z jejichž fungování máme největší prospěch, a neměli bychom zapomínat ani na ty, které máme v maximální možné míře v své působnosti, a jsou pro nás svého druhou jistotou, když se nám v prvním nebo druhém případě zrovna nedaří.

Je to nutné minimum toho, co je třeba udělat, abychom se nenechali změnou, která kolem nás probíhá, pohltit, ale stali se jejími spolutvůrci a beneficienty. Nejde o nic menšího než o naši svobodu ve veřejném prostoru.