Čas sluhů a dluhů VIII.

V našem poznání je naše moc…a v našem strachu moc nad námi…

Toto pokračování rubriky o sluzích a dluzích navazuje na předchozí text, který byl věnován možnosti a její rozmanitosti jako významnému zdroji. V jeho závěru byla otevřena řada témat, včetně příslibu novinek z oblasti problematiky temné hmoty a temné energie, zatím spíše pouze tušeného, než poznaného  zdroje netušených možností. Ve vzduchu se vznáší otázka na věčné téma, co když je všechno jinak…?!? Pro moudré lidi je jednou ze základních jistot právě to, že věci se mají jinak, než se zdají, ale stále drtivá většina lidí věří jen tomu, co je patrné na první pohled. Nalezení, určení, popsání a pochopení temné hmoty a energie zřejmě nepřinesou velký kvalitativní zlom v našem myšlení, ale nepochybně půjde o významný kvantitativní posun, který přinese ještě výrazněji poselství, že víme nejen příliš málo, ale ještě daleko méně o tom, kdo vlastně jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. To, co je důležité, je to, do jaké míry nás přesvědčení, že někdo něco, čemu sami příliš nerozumíme, ovládá, činí nás samotné nesvobodnými a ovladatelnými a naopak. Takové přesvědčení je v našem vědomí a především podvědomí neodmyslitelně spojeno s nejistotami, obavami a strachem všeho druhu.

Je důležité si uvědomit, že v lidských dějinách i v mýtech jsou zaznamenány taková poznání a prohlédnutí, které mají sílu změnit mocenské poměry, zejména pokud dotyčná moc stojí na jediném pravém ideologickém základu. V naší západní kultuře je nejznámějším a také, co do následků, nejnevinnějším, příklad prohlédnutí na základě dětského výkřiku „císař je nahý“, Andersenových Císařových nových šatů. Lidé se prostě smáli a opakovali to. U nás před čtvrt stoletím sehrál roli tohoto výkřiku Jakešův projev z Červeného Hrádku. Lidé se tehdy také smáli a opakovali to. Poznali, že se už nemusí a nemají čeho bát, že KSČ je nahá. Vzhledem k tomu, že každá vláda dříve nebo později degraduje k tomu, že jenom distribuuje strach, je takové poznání lidí, že se už nemusejí bát, předznamenáním jejího konce. V momentu, kdy v jednotlivci skupině nebo dokonce ve společnosti zmizí určitý strach, začíná vždy čas pohybu a změn. Všeobecně známá průpovídka, že „někdo „ztuhnul strachem“ má nutně i své opozitum. Pokud se zbavíme strachu, otevřou se před námi zákonitě nové možnosti.

Nejde jen o nedemokratické režimy vládnutí, které šíří strach mezi ovládanými, jak by se mohlo zdát podle císaře a Jakeše. Již mnohokrát jsme si připomínali v KONKURSNÍCH NOVINÁCH, že současný styl vládnutí evropských vlád a zejména ze strany Bruselu zdegeneroval na pouhou distribuci strachu, a to zejména ze sociální nekompetence mezi občany EU. Nejsme dost flexibilní, dost gender, free a cool, dost proškolení, dost „multikulti“, dost postmoderní. Jsme tlustí, uplácíme, pijeme alkohol moc a balenou vodu málo, kouříme, fetujeme, souložíme, ale neplodíme… Ani se nechce domýšlet, čím vším nás jednoho každého a všechny najednou neustále vyřazují z účasti na budoucím ráji dotací a slibují nám plameny pekelné v podobě poklesu trhu a plošné chudobě. Florentský Savonarola nebo bratr Kániš byli proti dnešnímu Bruselu a vládám evropským států pouhým trapnými naivními věřícími amatéry. K tomu přistupuje šíření strachu z toho, co nás přesahuje, a tím základním tajemnem dnešní doby je trh. Nemáme se mu snažit porozumět, máme to nechat na jeho veleknězích a mázích, kteří ovládají tajemné křivky trajektorií růstu. Je třeba takové zbožštění trhu principiálně odmítnout. Tržní síly neexistují ve vakuu, nezávisle na naší vůli. Jsou to lidé a jejich vůle, které ji formují. To tvrdí nejen nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a celá řada jiných autorit. Při troše zamyšlení dojdeme k závěru, že tomu jinak nemůže být. Složitost trhu vyplývá z počtu jeho účastníků a objemu a kvality hodnot, které se nabízejí ke směně. Princip trhu však zůstává stejný a princip jeho regulace rovněž.

Každodenní praxe, paradoxně podporovaná společenskými vědami, je taková, že kdo se nepodvolí, kdo se pokusí okusit ovoce ze stromu poznání, ten bude nejen vyhnán z tržního ráje, ale bude zároveň i zatracen a utracen. Tak se k těm dvěma distribuovaným strachům z nekompetence a z tajemného, vše přesahujícího transcedentna připojuje do třetice strach z konce, ze smrti, lhostejno, zda fyzické nebo sociální. Přiznejme si zároveň, že rádi bojíme a rádi čteme o strachu a nedostatcích druhých. Jsme tím přitahováni a z toho těží média a roztáčejí kolo byznysu s nejistotami, obavami a strachem. Výsledkem toho všeho má být to, že se máme cítit dlužníky někoho, koho ani neznáme, ale máme být připraveni permanentně splácet něco, co nikdy splatit nemůžeme. Navíc jsme ochotni za uvedení tohoto stavu paralýzy strachem ještě zaplatiti neuvěřitelné peníze. Za této situace je velmi těžké se necítit dlužníkem, je k tomu třeba nejen hodně odvahy, ale i znalostí. Nebát se, umět a nedlužit a necítit se dlužníkem je dnes velmi, velmi těžké. Niccolo Machiavelli ve svém vladaři varuje před strachem, protože ten vede rychle k nenávisti. Na straně druhé však tento klasik preferuje strach před láskou jako stálejší zdroj moci. Tím správným zdrojem stálosti moci vladaře nad lidem je podle něho respekt, pokud možno vzájemný.

Dnes jsme na jedné straně svědky toho, že se stále více prosazuje jediná  pravá ideologie svobodného trhu a na druhé straně jsme svědky praxe stále větších mocenských zásahů do jeho svobody všude tam, kde může skutečně svobodným být. K tomu už více než století existují nejen vědecké teorie, ale i praktické zkušenosti, hovořící z obecného i konkrétního hlediska o tom, že jde o velký nesmysl. Konec konců sám Adam Smith tvrdil, že volný trh je utopie. Není to jen utopie, volný trh je jednoduše nonsens. Základní mýty ideologie svobodného trhu jako tržní rovnováha, někdy ve slabších chvílích s přívlastkem dynamická, předvídatelnost nebo samoregulace byly mnohokrát vyvráceny teoreticky a nepotvrdily se ani v praxi. Úspěchy kapitalismu nejsou úspěchy trhu, jsou to naopak důsledky jeho omezení mocenskými politickými rozhodnutími o nejrůznějších netržních  imunitách, jako monopolech, licencích, clech, dotacích a omezené odpovědnosti. Jako příklad může posloužit například rozkvět anglického textilního průmyslu v 19. století, který byl dán uvalením vysokých cel a na textilní produkci britskou korunou ovládané Indie a její následnou likvidací. Dalším příkladem může být uvolnění zákonných restrikcí volného trhu zvedených v důsledku velké hospodářské krize, ke kterému došlo na konci devadesátých let. Do deseti let se uvolněný finanční trh zhroutil.

Československo a Česká republika zažila mnohonásobnou likvidaci svého průmyslu a zemědělství v důsledku mocenských a ideologických rozhodnutí. Začalo to vylepšováním poměrů starého mocnářství za první republiky a přes dvě okupace jsme se dostali až k nadšené masové samolikvidaci hodnot z ideologických důvodů v letech devadesátých, kdy český průmysl byl obětována jako symbol totality, a dalším k likvidacím, například českého cukrovarnictví, na pokyn Bruselu jako vstupenky do EU. Již deset let nás likviduje systém všemožných dotací. Dotace má dvě dcery, insolvenci a exekuci, říká Bolek Polívka a jako klaun i jako zkušený muž má pravdu. A sestru korupci, dodávám já. I ten největší prosťáček ví, že dotace zakládá nerovnost a ničí lidskou iniciativu, svobodu a normální komunikaci. Veškeré kroky, ať již restrikční nebo liberalizační, kterých jsme ze strany zastánců „volného trhu“ svědky, směřují k vyvolání krizí a strachu z budoucího vývoje. Důvod je jednoduchý, v krizi jsou vždy větší zisky a vystrašení lidé se lépe ovládají. Klíčem je tedy opět strach.

Posledním strategickým tahem zastánců tržního hospodářství je stále narůstající restrikce a sankce volného trhu mezi Ruském a Evropou a zároveň se snaží prosadit tzv. Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích (TTIP), která ve svém důsledku neznamená nic jiného než potlačení pozice především evropských národních států v  jejich sporech se soukromými nadnárodními korporacemi. USA jako politická zástěrka „soukromého“ Fedu a nesvéprávná EU, která je stále ještě závislá na vůli „veřejných“ členských států, zahájí v zájmu korporací harmonizaci svých, zdaleka nejen podnikatelských, prostředí. Půjde zřejmě o konec evropského sociálně ekonomického uspořádání, tak jak jsme ji doposud znali. Ptejme se každý sám sebe, jestli je to dobře nebo špatně. Popravdě řečeno, současný styl evropského vládnutí, který stojí na distribuci moci prostřednictvím distribuce strachu a peněz, bez jakéhokoliv náznaku sounáležitosti elit s občany a obyčejnými lidmi vůbec přivádí stále větší skupinu Evropanů k závěru, že než tohle, tak cokoliv. Takový závěr, spočívající v racionálním i iracionálním odmítnutí status quo, stojí v základech prosazení libovolných inovací, těch dobrých, ale i těch zlých. Máme tedy v Evropě našlápnuto k pořádné změně. Je dobré si uvědomit, jaké jsou alternativy odmítnutí TTIP za situace, kdy EU vyhrotila vztahy s Ruskem a to e stále hlouběji integruje do BRICS. Alternativy jsou dvě. Rozpad evropské integrace, vstup některých zemí do BRICS a společné protiválečné úsilí, zaměřené na zřetelné tendence v politice USA vyřešit své dluhy měnovou reformou a válkou. Druhou možností při odmítnutí USA jako smluvního partnera TTIP je podlehnutí tlaku BRICSu a zhroucená EU se sama stane záminkou, aby USA přišla s internacionální pomocí staré vlasti na obranu atlantické civilizace. Uzavření TTIP přinese změny, ale budou to změny v rámci jedné civilizace. Minimálně to změní kvalitu vazalského poměru EU k USA, protože po uzavření této smlouvy ztratí tento poměr význam.

V souvislostech výše uvedeného se nabízí otázka, jestli vůbec, zda a jak můžeme dluhy se svého prostředí eliminovat. Jakkoliv je jasné, že to určitě není  možné úplně, že se nelze stát čistým věřitelem svého prostředí, nepochybně existuje způsob, jak se nejen celé řadě konkrétních případů dluhům v našem životě vyhnout, tedy metoda „jak nedělat dluhy“. Stejně tak existuje i metoda, jak z obecného pohledu příznivěji nastavit místo rovnováhy mezi symbolickými „Má dáti“ a „Dal.“ Vrátíme se opět k problematice času a pokusíme se odpovědět na otázku, jaké vnímání času nás nejméně zavazuje, spoutává a tím zbavuje pocitu dluhů a morálních závazků, které jsou nám nejen dány nebo získány výchovou, ale zejména nám jsou neustále masivně podsouvány těmi, kteří nás chtějí ovládat.

Pokud chceme hovořit o dluzích, pak se musíme vrátit ke smlouvě, která jediná může být jejich zdrojem, a to pokud možno, až k jejímu počátku, kdy došlo v důsledku komunikace dvou dříve sobě neznámých jedinců ke smlouvě o vzájemně výhodné spolupráci. Podívejme se i slavné smlouvy lidské historie i mytologie. Za zmínku stojí nejen prvotní smlouva ze zahrady Eden podle knihy Genesis, ze které povstal údajně prvotní dluh. Zůstává otázka, co asi vládne v ráji, když se z něj pro poznání vyhání mečem plamenným. Zřejmě rajská hloupost. Zajímavé jsou i starozákonní smlouvy Hospodina s Abrahámem nebo Mojžíšem. Křesťanství pak přineslo tzv. Novou Smlouvu, ale to jsou všechno pouze významné smluvní akty monoteistické křesťansko-židovské tradice, zaznamenané v Bibli. Řecká mytologie, stejně jako Epos o Gilgamešovi přinášejí celou řadu příkladů úmluv s božskými silami, které nedopadly úplně dobře.  Smlouvy s bohy jsou tradičně ošidné a vyznačují se tím, že si božský partner osobuje měnit pravidla hry uprostřed průběhu trvání smlouvy. Je pravdou, že lidé také chytračí a porušují smlouvy, ale rafinovanosti svých božských protějšků nedosahují. Daleko úspěšnější jsou lidé ve smlouvách s bytostmi z podsvětí a pekel. Ty svou část dohody na rozdíl od svých božských protějšků plní, a když přijdou s úpisem, tak přichází nějaká ta lidské chytráctví a čert je ošizen a vrací se s hanbou do pekel. Faustovské téma je věčné. Mnohokráte se však přitom zapomíná, že soudit jenom Fausta a jeho touhu po poznání je krátkozraké, protože ona je přece pouhým předmětem sázky. Jeho smlouva Mefistofelem je pouhým derivátem smlouvy mezi Mefistofelem a Bohem. Znovu tak vystupuje do popředí důležitost toho, abychom uzavírali smlouvy na základě důvěry a nikoliv jen víry. To platí pro bohy, čerty i lidi. Každému, kdo by se chtěl podrobněji seznámit s problematikou dobra zla a jeho vazeb na ekonomickou teorii lze vřele doporučit knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, která postihuje celou problematiku s inteligentním nadhledem. Jeho pozice je na hony vzdálena zejména českým ekonomům většinově papouškujícím to, co zrovna frčí, a zejména to, co jim někdo otiskne, přinese teplé místo v poradenské branži nebo by mohlo podpořit pád drobku z panského stolu v podobě nějakého toho grantu nebo lukrativního místa ve státním podniku. Bylo by zbytečné rozebírat něco, co už velmi kvalitně rozebral někdo jiný.

Snad pro pořádek se sluší připomenout, že dobro a zlo jsou singularity, kategorie nebo tajemství. Pokud totiž dobro nebo zlo jakkoliv definujeme, pak po chvilce spokojenosti nad vlastní mazaností se nám to naše definované dobro ukáže jako možné zlo. A naopak sebevíce rafinovaně definované zlo se najednou zjeví jako dobro. Singularity se prostě svému vyvlečení do světa lineární informace  a definic úporně brání a podle toho je také můžeme identifikovat. Můžeme tak pouze vyslovit tezi, že dobro a zlo nemohou existovat samostatně, jsou vzájemně spjaty a to, co ve svých životech vnímáme nejsilněji, je jejich vzájemná dynamika. Pokud platí poučka významného antropologa Aleše Hrdličky, že se ve svých životech snažíme směřovat od zlého k dobrému cestou nejmenšího odporu, pak je zřejmé, že to nebývá cesta přímá a často dokonce nikam nevede. Naproti tomu trh žádným tajemstvím není. Je to lidský produkt a problémy s ním nastávají nikoliv proto, že bychom jej neuměli definovat, ale proto, že když je nás na trhu moc, tak se nám mění před očima příliš rychle, než aby nám jakákoliv definice byla v praxi k něčemu platná. Znovu tak vystupuje do popředí poučka, že redukce mezi světy nelineární a lineární informace je velmi obtížná a často nemožná. 

Nabízí se základní rada pro dosažení stavu, jak se vyhnout dluhům. Rada zní: neuzavírejte žádné smlouvy!!! Je to rada dokonalá, ale ryze hraběcí, která si v ničem nezadá s radou, která zní: neposlouchejte žádné rady!!! Neexistuje totiž žádná možnost, jak může jakýkoliv organismus nebo jakákoliv organizace přežit nebo přetrvat, reprodukovat se nebo replikovat, bez směny nejrůznějších hodnot se svým prostředím. V základu této směny je výměna informací a komunikace, která se projevuje v mnoha konkrétních podobách látkovou výměnou počínaje a obchodem s finančními deriváty typu CDO a CDS konče. Pokud jde o ideové soustavy nebo filosofie, které omezují nebo naopak povzbuzují lidské touhy po obcování s prostředím, pak opět odkazuji na Tomáše Sedláčka a jen pro pořádek připomínám morální přísnost Kantovu a řecké stoiky na straně jedné a na straně druhé  Rabelaisovu chválu dluhu a Mandevillovy včelky…

Peníze, dluhy, moc, strach… Dovolme si malou logickou úvahu. Bylo řečeno, že nejen evropské vládnutí postupně zdegenerovalo na distribuci strachu. Nástrojem vládnutí jako distribuce moci je ovšem také distribuce peněz, a protože peníze jsou nejdokonalejší evidencí dluhů, pak zřejmě také platí, že evropské vládnutí je také distribucí dluhů. Jednoduchým příkladem distribuce dluhů je politika evropských dotací. Sofistikovanějším způsobem je neustálé šíření strachu ze sociální nekompetence, které neznamená nic jiného než, že se máme cítit povinnými býti lepšími Evropany. To jsou veřejnoprávní způsoby uvrhování občanů a podnikatelů do dluhových pastí a pastiček. Ze soukromých především obchodních kruhů se dozvídáme, že nemáme tu správnou spotřebu, málo utrácíme a nemáme správné auta, mobily, dovolené, kecky nebo vložky. Pojďme si tedy říci, že vládnoucí elita má k distribuci moci k dispozici několik nosičů. Jsou to peníze a strach, kterými zadlužuje účetně i morálně své poddané. Na tomto místě je důležité připomenout, že by bylo lepší, kdyby strach byl nahrazen respektem, který předpokládá důvěru. To je ovšem pro dnešní pseudodemokratické elity příliš sofistikované, zdlouhavé a hlavně nepotřebné. Otevřeně dávají najevo, že je lidé a jejich názory a problémy nezajímají, protože oni patří a slouží těm, kteří jim platí kampaně. Spoléhají na obnovení koloniálních tradic Evropy a bezostyšně ji vyžírají zevnitř.

Na samotný závěr snad přece jenom navrhněme něco rozumného, osvědčeného a funkčního. Zkusme se mezi sebou bavit jako lidé, oproštění od společenských rolí, vytvářejme tak tady a teď mikroprostory sounáležitosti, obyčejné lidskosti a především vzájemného uznání. Snažme se je udržet při životě tím, že na ně budeme navazovat a budeme je řetězit. Vytvářejme něco víc, než pouhé má dáti-dal, hrajme hry s nenulovým součtem, a vězme, že právě proto, že jsme jen lidé, tak to nemůžeme nikdy dokázat individuálně, ale právě jen a jen v přímé duální komunikaci. Mluvit se dvěma lidmi najednou dost dobře nejde. To je svět, kterému rozumíme a umíme ho zvládat. To je svět, do kterého se obtížně vstupuje cizí moci. Pokud se budeme ve svém jednání i chování držet principu úcty k životu a uznání mezi lidmi, dokážeme vytvořit jiný svět, kde se bude neúcta a zneuznání na indexu. Nelze do nekonečna žít ve světě, kde je zneuznání a neúcta standardem. Nelze žít ve světě, ve kterém není nikomu nic dost hanba.  Někdo by mohl v duchu tohoto textu namítnout, že právě takoví, co se nebojí čerta, anděla, jsou osvobozeni od zmiňovaného strachu a jsou tudíž svobodní a schopní. Dlužno dodat, že schopní všeho a oproštěni od odpovědnosti k bližním. Tato schéma lidské existence je ještě horší než život ve strachu a bázni boží. Je prostě nelidská…