Cena života...

Cena a hodnota života…, ale co je vlastně život…?!?

Nedávno jsme byli svědky spravedlivého rozhořčení části veřejnosti nad textem Mojmíra Hampla a Zdeňka Tůmy, ve kterém kladli jistě provokativní otázku: „necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku?“ Od uveřejnění textu uběhl měsíc a mimo jiné je patrné, že se stále jasněji rýsuje neblahá odpověď v tom smyslu, že prostě „necháme“.

Bylo zajímavé sledovat, s jakou intenzitou byli oba autoři napadáni s tím, že kalkulují cenu života, co si to dovolují, vždyť je to neetické a zvrhlé atd. atd. V zásadě padly toliko dvě teze. První v tom smyslu, že cena lidského života není nekonečná a druhá, že podle  logiky, matematiky a metodiky zdravotního pojištění vychází u nás cena života něco kolem miliónu a čtvrt. Česká republika není jediná, kde se podobná tématika ceny lidského zdraví nebo života versus zdraví nebo života ekonomiky nastoluje. Nedávno se o to pokusili i v sousedním Německu, které díky koncentračním táborům a jejich účetnictví v této oblasti bruslí opravdu na tenkém ledě. Přesto Němci před časem ocenili lidský život výnosovou metodou asi tak na milión euro. Podobné polemiky zaznívají i z Velké Británie, Španělska, Itálie, samozřejmě USA, Číny, Ruska a dalších zemí.

V zásadě se tato diskuse otevřela všude, kde z nejrůznějších příčin došlo k disproporci mezi vývojem epidemie a vládními opatřeními k jejich potlačení. Tam kde se opatření vlády zdají příliš slabá a viru se daří, tam se žehrá na to, že jsou vládě lidské životy lhostejné a naopak tam, kde je tuhý režim a virus se drží na uzdě, znějí hlasy, že následky zastaveného hospodářství budou strašnější než následky epidemie. Ale obecně platí ono okřídlené, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

To, co mně na tom všem vadí úplně nejvíc, je skutečnost, že je zase nějaké téma označované jako tabu. Nemravné, neetické, nepřípustné tabu a za tím vším se skví idol posvátného života. Dovolím si několik poznámek a provokativních otázek.

Nejprve k úzké problematice lidského života, který je vnímán spíše jako individuální existence lidského jedince. Je to velmi nešťastné, ale z této pasti nelze jednoduše uniknout. Je přirozené, že to vede k pohledu „bližší košile než kabát“ a názoru, že cena mého života je pro mě opravdu nekonečná. Vnímání pojmu právo na život se pak scvrkne do karikatury „krysího krále“, spočívající v tom, že jsem předurčen nakonec zůstat na světě sám. O to více se spravedlivě rozhořčujeme nad tím, že když se nám více nebo méně oprávněně zdá, že jiní lidé našemu životu nepřikládají patřičnou důležitost a dokonce, ta drzost, bazírují na tom svém „paživotě“. Samozřejmě zcela nevkusně a nespravedlivě.

Otázku práva na život bychom měli vždy posuzovat v kontextu povinnosti chránit právo na život druhých. Tak bychom měli obecně přistupovat k právům a osobovat si je jenom v míře, v jaké jsme ochotni vzít na sebe povinnost chránit práva druhých. Máme rovněž právo očekávat totéž od druhých. Tady někde je podstata etického pohledu na věc. Etické hledisko by mělo vždy hledat oblast rovnováhy, jednoty práv a povinností. Tady je také východisko pro odpověď, jaká je hodnota našeho života. Ta se dá nepochybně měřit mírou užitečnosti pro druhé životy. Nicméně abych nevypadal jako naiva největší, připojím důležitou poznámku, že těžko mohu pečovat o druhé a chránit je, když se neumím postarat sám o sebe. Často je to jako kyslíkovou maskou v letadle. Nejdříve sobě… V každém ohledu ovšem platí, že je žádoucí se posunout od vnímání života jako individuální existence k vnímání důležitosti životaschopnosti lidského druhu jako celku.

V dnešní době není poměřování hodnoty života ničím neobvyklým. Připomeňme si jenom hledání pravidel pro autonomní vozidla a umělou inteligenci obecně. Jaká rozhodování jim dáme do vínku…?!? Mají v krizové situaci srazit více lidí nebo méně…?!? Nebo mají chránit více malé lidi - děti než velké lidi - dospělé…?!? A co lidi s holí nebo na vozíku…?!? Co takhle modré a bílé límce…?!? Jaký bude poměr pro rozhodnutí stroje…?!? Problém je totiž v tom, že stroj nakonec to rozhodnutí skutečně udělá. Když tato všeobecně známá dilemata předložíme lidem, dokážou po určité úvaze dojít k nějakému rozhodnutí, ale méně už je známo, že podstatná většina lidí v krizové situaci neudělá vůbec nic… To se programuje docela těžko…  Nesměřuje to nakonec celé k tomu, že by se autonomní stroje lépe orientovaly mezi lidmi, kteří by měli pod kůží čip se svým osobním ratingem…?!? Občane, chceš na ulici přežít, nech se očipovat…Nebudou nakonec těmi nejchráněnějšími novodobí kyborgové, kteří si dnes říkají „grinders“ nebo „bodyhackers“. Nebo se budeme při programování chování autonomních strojů řídit poznámkou profesora Zrzavého v tom smyslu, že z  hlediska evoluce je existence generace 60+ zcela nepodstatná...?!?

Teprve nedávno jsme překonali některá dogmata doby osvícenství, která byla osvícená mnohem méně, než o sobě ona sama tvrdila a byla charakterizována mimo jiné tím, že na zvířata bylo nahlíženo jako na jakési bezmyšlenkovité stroje bez citu, bez schopnosti vnímat teplo, zimu, bolest, utrpení. Pak ovšem vyvstává problém, co se zvířaty na silnici z pohledu umělé inteligence. Dnes víme, že zvířata nám jsou daleko podobnější a bližší, než bylo ještě před půlstoletím známo. Rozvoj etologie, genetiky a dalších věd ukazuje, že osvícenství bylo v řadě ohledů velice tmářské. Vždyť ještě v temném středověku byla zvířata dokonce souzena podle práva, pokud způsobila škodu či újmu na zdraví, životě nebo majetku. Dnes usilujeme o nápravu právního řádu, alespoň v tom smyslu, aby zvíře nebylo pouhou věcí a zabránili jsme nejhoršímu týrání. Jistě najdeme již dnes řadu lidí, kteří jsou přesvědčeni, že přejet zvíře je větší zločin než přejet člověka. Ostatně bohatá škála vtipů o brzdných drahách před přejetými příslušníky jednotlivých profesí, zejména advokáty, hovoří za vše. Nechci to nikterak rozebírat, jen chci naznačit, že tady máme celou novou baterii etických dilemat, protože v krátké době prostě nebude možné zvířata nebo spíše živočichy obecně z etického rozhodování vyjmout. Pojem života a jeho ceny nebo hodnoty se nám tak dál a dál utěšeně rozrůstá.

V tomto ohledu je snaha některých ekonomů ocenit lidský život docela nevinným a přitom užitečným počinem… Vždyť seriózní ekonom nemá v podstatě jiné nástroje než je bilance a diskont. A jaká by to byla bilance sportovního klubu, kdyby v ní nefigurovalo nějakým způsobem ocenění sportovců se smlouvou...?!? Nezaslouží si snad sportovci jinou metodiku oceňování než tu, která se používá pro chovné stádo…?!? Moralizování a hysterický pokřik nejsou na místě. Jeho autory omlouvá jen mimořádná snaha vlády, odborníků a médií rozporuplnými informacemi i zcela nekonzistentními přijatými pravidly všechny k smrti vyděsit.

Myslím, že bychom se měli před tím, než začneme vést vášnivé spory o ceně lidského života a odsuzovat ty, kteří se o něco v tomto smyslu snaží, alespoň zamyslet nad tím, co je to vlastně život. Jsem přesvědčen, že ty vnímavější z nás tato otázka doslova pohltí a zapomenou na spory. Ostatním, kteří mají spory a urážky jako pramen a smysl života, nepomůže stejně nic…