Co dělat…?!?

V minulém příspěvku jsem si kladl otázku, co je dnes opravdu důležité a postupně jsem došel k závěru, že to, co tvoří lesk a bídu pojmu „lidský kapitál“ je zakleto právě v syntaktické podobě jeho samotného. Myslím, že bychom se měli pozastavit nad tím, že člověk je pouhým přídavným jménem k podstatnému jménu kapitál. Je to zcela v souladu se současnou podobou vnímání našeho světa, ve kterém hraje kapitál a zejména ten finanční takřka absolutní prim. Jde o největší selhání západní politiky a společenských věd v dějinách, protože lehkomyslně dopustily takřka naprostou nadvládu jednoho malého subsystému. Dokonce prohlásily liberální kapitalismus a demokracii za vrchol společenského vývoje a tedy i za konec dějin. Neselhávají však pouze systémy, selhávají především lidé. Politici i vědci selhali v tomto ohledu tragicky a mnohokrát. Obecným základem těchto selhání bylo a zůstává to, že se jednoduše nechali a nechávají koupit. Stávají se hlásnou troubou názorů svých kupců a své znalosti, vědomosti a míru moci a odpovědnosti přitom používají takřka výhradně jako zesilovač. Přesto však je nutné seriózně odpovědět na otázku, jestli současná politika a věda nemají už ve svém základu uložený virus, který, pokud je jeho vliv rozpoznán, vede jedince uvnitř systému k racionální volbě, že jediným východiskem je nechat se koupit, dokud je ještě po mém hlasu a hlásné troubě poptávka. Otázka tedy zní. Jsou dnes věda a politika autentické společenské systémy nebo jsou jen pouhými obslužnými systémy skutečné moci?!? A možná se tu naskýtá příslovečná otázka za milión, která zní: je dnes vůbec možné se neprodávat?!?  A pokud ano, do jaké míry je to efektivní?!? Je tato klíčová otázka stejně platná jak pro námezdní nekvalifikovanou sílu, tak pro kvalifikovaného vědce?!?

Nebojme se podívat kolem sebe a zapomenout na mantry současné ekonomické vědy o flexibilitě, efektivitě a řízení nákladů. Co uvidíme?!? To první, co nás udeří do očí je nepoměr mezi těmi, co tvrdě pracují a přitom živoří a těmi, kteří nepracují a přitom neživoří. To podstatné je to, že práce nedává lidem pocit důstojnosti a možnost normální obživy. Čím dál více je patrné, že pracovat se prostě nevyplácí. To platí v zásadě o všech úrovních práce ve mzdě, a to zejména na těch pracovních místech, kde se tvoří nové hodnoty. O trochu lépe na tom jsou pohaněči a šafáři všeho druhu, ale i oni musí být stále krutější a bezohlednější, aby si udrželi svůj standard. Odpověď na otázku jejich životního osudu a štěstí nám nejlépe dávají jejich pitevní zprávy. Pitevní obraz organismu asi tak čtyřicetiletého, úplně zdravého, vyběhaného a biopotravinami nasyceného manažera připomíná ohledání egyptské mumie. Stres se podepsal snad úplně na všem, a to se ještě nedá pitvat duše. Mozek a srdce, kde prý duše bydlí, jsou však pěkně zkornatělá hnízda, takže i dušička musí být pěkně omlácená. Zkrátka a dobře, lidé, kteří pracují v nějakém systému, organizaci, jsou pod takovým tlakem, že zcela přirozeně hledají možnost, jak se z něj vymanit, jak ho narušit, cizím slovem korumpovat. Hledají tak to, co jim současné společenské systémy nejen neposkytují, ale soustavně berou. Svobodu, vlastní důstojnost, uznání a ocenění své práce nejen v penězích.

Je to dáno tím, že i ty největší organizace - zaměstnavatelé jsou koneckonců jen stroje na zisk a jejich majitele vůbec nezajímá, jestli dělají rakety či vložky do bot nebo někam jinam. Sebevětší organizace nebo firmy jsou pouhá časově omezená, dočasná sdružení lidí, kteří si navzájem pomáhají tvořit a produkovat, aby tak pomáhali druhým lidem uspokojovat jejich potřeby a plnit jejich přání. Problém je v tom, že v pojmu jiným lidem jsou často zahrnuti nejen zákazníci, ale i majitelé. Majitelé často vnímají celou organizaci jako pouhý instrument, jeden z mnoha z té ohromné krabice s nářadím, který používají k dosažení svých cílů. Osudy lidí, které jsou na tom kterém instrumentu závislé, jsou hluboko pod jejich rozlišovací schopností. Nedá se říci, že je lidé nezajímají, nebo že jim chtějí škodit. Oni je prostě nevnímají. Naprosto oprávněně a bez jakýchkoliv skrupulí staré nářadí vyhazují a nahrazují ho novým. Konec konců, ani my se příliš nezabýváme údržbou domácího nářadí, a pokud něco ohneme, zlomíme či otupíme, spíše koupíme nové, než abychom opravovali nebo přibrušovali.

Vidíme tedy kolem sebe, že ty systémy, které byly ještě před pár lety zdrojem sociální stability, dnes tuto funkci neplní. Stále více je patrné, že se vyplácí život na hranicích dvou nebo několika prostředí v tzv. ekotonu. Obecná poučka zní, stát mimo systém, pokud možno mu nic nedávat, ale tak abych neztratil alespoň část výhod, které poskytuje a nedostal se s ním přitom do konfliktu. Systémy, které dnes fungují, jsou náchylné ke korupci především proto, že neposkytují nic, než mizernou almužnu a je proto jenom přirozené, že lidé, kteří v nich působí, se z nich snaží získat co možná nejvíce a to doslova za jakoukoliv cenu. Ničí tím systémy, ale ničí i sami sebe. Dokud budou společenské systémy dnešní doby stát na principech, který hlásá současný ekonomický mainstream, tedy na principech finanční efektivity, pak můžeme očekávat, že podobně se bude chovat každý jednotlivec v nich působící a systémy se rozpadnou. To platí pro spravedlnost, obranu a bezpečnost, školství, zdravotnictví a především veřejnou správu jako takovou. Podobně jako jsme přestali být studenty, žáky nebo pacienty, přestaneme být postupně i občany. Staneme se klienty čehosi, co se bude ještě chvilku jmenovat stát, ale spíše to bude už nějaká soukromá obchodní korporace. Tendence, které můžeme pozorovat ve svém prostředí, tomu nasvědčují. Mimo obecnou tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům, to jsou konkrétní tendence k finanční kvantifikaci všech kvalit lidskosti a lidské komunikace, tendence k finanční efektivnosti ve stále větší části prostředí a ve stále jemnější struktuře, tendence k mocenskému zprostředkování stále většího objemu komunikace, tendence ke stále větší závislosti právnických i fyzických osob na vůli, na kterou nemají žádný vliv, nebo kterou ani neznají a neposlední řadě tendence k naprostému odcizení mezi stakeholdery a shareholdery.

Pojem lidský kapitál přímo implikuje nutnost, aby člověk část své existence uvedl na trh. Učinil ji vlastnictvím, o které se mohou ostatní ucházet. Jakkoliv by se mohlo zdát, že to, co je uváděno na trh  je jen „ius fructis“, tedy právo na užití výsledků či plodů lidských znalostí, velmi často je pod touto záminkou předmětem obchodu celý člověk nebo podle některých autorit a faustovského tématu alespoň jeho duše. Jde o staré téma karteziánského dualismu „res extensa“ a „res cogitans.“ Každému normálnímu člověku je jasné, že jedno bez druhého nemá smysl, a tedy ani cenu. Obchod s lidským kapitálem tak není ničím jiným než obchodem s lidmi, který jen zdánlivě vypadá civilizovaněji než ten, na kterém vznikla moc Říma, USA a většiny států západní Evropy. Snad by bylo v rámci nového diskursu lépe pracovat s pojmy, ve kterých by člověk jako bytost stál nikoliv na prvním místě, ale byl v postavení organické součásti svého prostředí. Měli bychom hledat pojmenování pro účast člověka ve společnosti a nepreferovat pouze jeho účast na systému hospodářství. Měli bychom hledat nový obraz společnosti a usilovat o to, aby se lidé stávali přirozenou součástí svého prostředí a nikoliv pouze stále více jen zdrojem bohatství úzké diskrétní elity, která je za to podle svého uvážení udržuje práceschopné na prahu fyzické a hluboko ve stavu sociální smrti. Člověk by měl mít možnost se svobodně rozhodnout, zda se prodá nebo zaprodá nějakému účelovému systému a měl by proto mít i sebesložitější alternativu důstojného života v rámci přirozených korporací, tedy především rodiny, ale i družstev a dalších samosprávných societ. V ideálním případě by ml mít možnost se ze svého zaprodání vykoupit, ale jak víme, cesta z ráje i z pekla bývají trnité.

Na samý závěr si dovolím několik námětů o tom, co bychom měli lidi na školách učit, aby získali zdravý vztah ke svému prostředí. Měli bychom Učit lidskosti v její singularitě, dualitě i pluralitě, učit úctě k životu, uznání role člověka a účasti na komunitním životu, učit o nebezpečné iluzi „instantní změny ze supermarketu“, učit metodám poznávání prostředí a přímé komunikace s ním, učit základům utváření soustavy dorozumívání a porozumění v prostředí, učit o třech základních fóbiích: ze smrti, z tajemna a trancedentna, ze sociální nekompetence, učit metodám rozvoje přirozené plachosti a využívání dynamiky prostředí.

A to hlavní, učit lidi, jak se ne(za)prodat…