Co je skutečně důležité…?!?
Nelze se ubránit dojmu, že se mezi pojmy jako „lidský kapitál“ a „lidské zdroje“ nějakým zvláštním způsobem ztratil člověk. „Člověk“ jako pojem, ale především člověk jako živá bytost. Objevil se nám nový pojem „financování odvětví produktivních služeb“, který je údajně komplexnější než pojmy dosavadní, např. „investování do lidského kapitálu.“ Klademe si dokola stále stejné otázky, ale nedáváme na ně odpovědi, které by měly praktickou vypovídací hodnostu. Možná je načase položit si otázku, jestli jsou naše otázky vůbec zodpověditelné, zda nejde více o peníze vynakládané na hledání neexistujícího, než o výsledek samotný. Často je obtížné se vyhnout při pohledu na takové úsilí myšlence na obraz alchymistické dílny z filmu Císařův pekař.
Snad by bylo dobré si konečně říci, že poskytovatelé jakýchkoliv prostředků, které jsou směřovány do osobního rozvoje jednotlivce, si musí být vědomi toho, že jakkoliv samozřejmě vznikající závazek má potenciál ovlivnit jednání onoho jednotlivce žádoucím způsobem, v delším časovém horizontu je takové jednání zcela nevyzpytatelné. Jinými slovy, konečný „předmět“ financování je poněkud nestabilní, už z toho důvodu, že je prostě živý a má celou řadu zájmů, mezi kterými se může takový závazek v podobě „přenesené ceny“ velmi snadno rozplynout. Představa spořádaně splácejících několika chudých chlapců, kteří se prosadili mezi harvardsko-oxfordskou elitu a chtějí se vzorným chováním udržet v druhořadých klubech obslužných elit, je tváří v tvář dnešní realitě, kdy podstatná část rodičů nemá už na školní obědy na základní škole, prostě úsměvná. Myšlenka, že lidé, kteří se vypracovali z prostředí pouličních rvaček do prostředí rvaček obchodních a politických, budou dbát nějakých pravidel, tomu může věřit jenom prostoduchý frekventant nedělní školy.
Je zvláštní, že to jsou často titíž lidé, kteří na straně jedné brojí proti „druhému důchodovému pilíři“ a na straně druhé usilovně montují dohromady „financování odvětví produktivních služeb“ pomocí „přenesené ceny“. Přicházejí s tezí nutnosti dynamického růstu a tvrdí, že to dokonce ani jiný než dynamický růst nemůže být. Tady nejde o nějaký zázračný růst. Tady jde o nastolení určité normality v celém procesu vlivu společnosti na mladou generaci. Především jde o to, že je důležité zřejmě referendem nastolit taková pravidla, na která nebudou vliv mít politické strany a politici, přemýšlející jen v horizontu příští volební kampaně. Je zřejmě neblahým osudem společností před kolapsem nebo v jeho počáteční fázi, že intenzivně tvoří scénáře a řešení pro situace, které už nenávratně minuly. Trochu to připomíná rekonstrukce slavných bitev minulosti, provozované Werichovými Třemi veterány. Je to důsledek celkové degenerace elit, spojené s jejich leností a hloupostí. Tomu se přizpůsobují houfně elity obslužné, mezi které patří na čestném místě společenskovědní akademická obec. Nelze z toho dovozovat, že je nutně také líná a hloupá, ale lze z toho dovodit, že se snaží vyhovět panstvu a vědecky aprobovat jeho konání, což je podstatou existence společenských věd. Platí staré dobré, jaký pán, takový krám. Ospravedlnit, odůvodnit a podpořit existenci a konání hlupáka ve funkci moudrým a společensky přínosným způsobem opravdu nelze. A tak se provádějí neustálé vědecké rituály, jejichž závěry odůvodňují status quo. Připomeňme si tu řadu koryfejů politické ekonomie socialismu, kteří nějakým zázrakem mezi listopadem a prosincem 1989 přešli na pozici „economics“ a stali se nadšenými koryfeji liberálního kapitalismu.
Není tak žádnou záhadou, proč si neklademe otázky, jejichž řešení by představovala skutečné kvalitativní změny. Proč se neptáme na to, proč každý občan a každá firma nemá v rámci české jurisdikce svůj účet, na který povinně přicházejí veškeré příjmy?!? Proč z těchto účtů není automaticky strháváno konkrétní procento a zbytek nezůstává permanentně plně k dispozici občanům a firmám. Proč není pro stržené prostředky zřízen zvláštní fond, jehož podílníky jsou občané. Mimo společný fond nebo účet je v něm rovněž systém jednotlivých občanských účtů, na který jsou směřovány další prostředky, které jsou získány například z poplatků za využívání primárních zdrojů teritoria nebo spíše jurisdikce, kde společnost funguje. Určité procento ze společného fondu je fixně alokováno na správu teritoria a udržování jurisdikce, podobně, jako je tomu např. ve zdravotních pojišťovnách, a ostatní prostředky jsou k dispozici občanům na financování jejich přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a důchodovému zabezpečení. Občanské podíly ve fondu se nedědí a ukončení účasti v něm se zbylé prostředky rozdělí ve prospěch všech ostatních. Jejich čerpání je omezeno na několik konkrétních aktivit, jako jsou vzdělávání, péče o zdraví, sociální zabezpečení. Členství ve fondu a účet vzniká narozením a lze se ho po dovršení plnoletosti vzdát. Pro tyto osoby potom ve vztahu k občanství nebo obecně k pravidlům pobytu v dané jurisdikci platí jiný systém fiskálních povinnosti.
Zdá se to být jednoduché a dokonce nelze ani vyloučit, že to nemusí být úplně dobře, ale určitě by to znamenalo ohromnou úsporu administrativy a omezení vlivu politiků a snad by to přineslo i větší aktivitu občanů v tom smyslu, že nejdůležitějším zákonem by se stal, spíše než státní rozpočet, státní závěrečný účet. Taková změna není, při všech možných objektivních nedostatcích, možná především proto, že to naše elity nechtějí.
Pokud se týče vzdělávání, pak je třeba se zamyslet nad tím, k čemu je dnes, na počátku 21. století, skutečné vzdělání dobré. Smiřme se už jednou pro vždy s tím, že se vzděláním je to jako se sexem. Nelze vyloučit, že sem tam přinese nějaký konkrétní výsledek nebo výhodu, ale proto po něm netoužíme ani ho proto neprovozujeme, pokud ovšem nebereme v úvahu prostituci. Životní zkušenost učí, že kvalita a úroveň libovolného vzdělávacího procesu významně utrpěla, pokud se jeho absolutorium stalo klíčovou podmínkou nějakého sociálně ekonomického statusu. Ze starých časů valenvpřipomenu podmínku maturity pro všechny příslušníky SNB a z doby dnešní maturita nebo absolutorium bakalářského studia pro všemožné pracovníky veřejné správy. Druhou osudnou ranou pro úroveň vzdělávacího procesu je možnost jeho modifikace prostřednictvím mimorozpočtových peněz a mocenských vlivů. Vzdělávání jako aktivitě by neobyčejně prospěla větší otevřenost a samozřejmě i větší konkurence. To, nač je třeba upozornit, je možnost existence otevřených zkoušek. Každý může přijít na určené místo a složit více nebo méně anonymní zkoušku, jejíž výsledek je uznán pro daný účel bez toho, že by zkoušený dokládal, jak prověřovaných znalostí dosáhl. Být vzdělaným člověkem je ryze osobní záležitost, ale k samotnému uznání nebo dokonce získání pracovní pozice je to málo. Mělo by být jasné, že společenskou prioritou musí být zajištění možnosti se vzdělávat, možnosti tyto znalosti prokázat a následně zajistit prokazatelnou souvislost mezi tímto prokázáním a společenským uznáním. Příkladem může být systém státní správy ve staré Číně a dalších civilizacich. Jistě nejde o všeobecně přijatelný recept, ale na druhé straně je spektrum použitelnosti takového přístupu velmi široké.
Opět jde především o to, jak rozetnout onen bludný kruh věčného nedostatku peněz, učitelů, posléze i žactva… Nesnažme se za každou stranu učit a pak lomit rukama nad vyhozenými prostředky na vzdělání u těch, kteří u zkoušek neuspěli. Snažme se nabídnout systém zkoušek, jejichž absolutorium reálně zvýší pravděpodobnost uplatnění na trhu práce. Budiž principiálně lhostejné, kolik je komu let, kam chodil do školy a kolik za to kdo zaplatil. Ptejme se, zda prošel systémem zkoušek…
Prosím všechny čtenáře, aby tento text brali jako pokus, abychom se na ctihodné půdě VŠFS pod patronátem známého rebela Radima I. Válečníka trochu odvázali… :-)
Ladislav Žák