Evropa a úpadek 22

Evropa a úpadek 22- I.

Začíná dvacátý ročník této rubriky, a pokud mi bude osud milostivý, bude snad i dokončen. Když se člověk může podívat dvě desetiletí zpět na své názory a úhly pohledu, dozví se o sobě někdy i více, než je mu milé. Někdy se až diví, jak to mohl takhle napsat. Rozhodně je to ovšem způsob, jak udělat krůček k naplnění věčného a nenaplnitelného sokratovského úkolu „poznej sám sebe“. Před necelými dvěma desetiletími v lednu 2003 se v KONKURSNÍCH NOVINÁCH objevila rubrika s názvem „Evropa a úpadek“. Rád bych se k názvu po letech symbolicky vrátil a poukázal na možné klíčové události, které nás přivedly do situace, ve které se v roce 2022 nacházíme.

Byl bych nerad, kdyby obraz našeho života, který se budu snažit čtenářům nabídnout, byl ovlivněn pouze všeobecnou skepsí a kovidovou beznadějí, popřípadě krizemi všeho druhu, mezi kterými v poslední době vyčnívá krize energetická a krize na Ukrajině. Tamní situace hrozí celému svému prostředí válkou zdaleka nejen s Ruskem nebo dokonce zhroucením celé země. To je jedno z klíčových rizik nejen v portfoliu NATO. Zhroucený stát zasáhne podobně jako imploze nebo černá díra své okolí a v něm se nachází mimo jiné EU. Ukrajině bych rád věnoval únorové nebo březnové pokračování, protože tehdy bude možné s větší pravděpodobností určit, zda Ukrajina překoná hospodářsky a především energeticky tuto zimu.

Byl bych naopak rád, kdyby se mi podařilo čtenářům nabídnout způsob utváření jejich vlastního obrazu skutečnosti a kritického pohledu na svět i sebe samé. Rád bych se tedy věnoval především otázce, jak se mají čtenáři kolem sebe i na sebe dívat, než otázce, co mají vidět… Chci doufat a věřit, že se mi to podaří a tenhle ročník této rubriky se tak stane oním symbolickým závěrem, který korunuje v tomto případě dvacetileté dílo. Pořád platí od dob starého Říma, že finis coronat opus.

Otázkou za „milión plus“ je ta, kde začít, abychom se dokázali kolem sebe dívat bez zbytečných předsudků, představ a vášní a zaujetí. Tedy sine ira et studio, jak stojí v latinských knihách. Zkusíme se podívat na to, jak je nám neustále z různých strana zdrojů podsouváno, že to, co právě prožíváme, není to pravé ořechové, to správné. Dokonce je nám podsouváno, že žijeme v rozporu s jakousi nepojmenovanou normou, která má velice různorodou kvalitu, mimo jiné časoprostorovou. Že to správné a dobré je jindy a jinde a vše je pochopitelně jinak. Když se s touhle prastarou manipulací trochu přitlačí na brus, tak je z toho rozporu s onou záhadnou normou hřích a jakýsi svazující pocit viny. Tomuto pocitu viny, bohužel, masově podléháme a jsme neméně masově ochotni se polepšovat. Zpracovávání nejrůznějších provinění je obecně naší velkou slabinou, ale znovu a znovu platí, že to neustále povstává z toho, že jsme ve vleku představ daných zmanipulovaným časoprostorem kolem nás.

Schopnost vnímat realitu je nám do určité míry vrozena a tak, jak už to u vrozených vlastností bývá, nedostává se nám tohoto vkladu do života každému rovnou měrou a už vůbec nikoliv měrou vrchovatou. Záleží velice na tom, jak je tato vrozená schopnost rozvíjena vzděláním a  výchovou. Nejen v dětství v rodině nebo ve škole, ale celoživotně, kdy jde především o práci na sobě samém. Poznání sebe samého je úzce propojeno s poznáním našeho prostředí. Jde  o učení dovednosti rozpoznávání významných rozdílů a změn v našem prostředí, které jsou nositeli klíčových informací, důležitých pro naše přežití a rozvoj. Jak se budeme v této dovednosti zdokonalovat, zapojovat nové poznatky i vlastní zkušenosti budeme schopni získávat informaci i z velmi jemných rozdílů a zdánlivě nepatrných změn. Obrazně řečeno, změníme se ve vztahu k přírodě z městských „zelenáčů“ postupně v pravé indiánské stopaře.

Snad to nejdůležitější, co je úhelným kamenem všeho, o čem budeme v této rubrice letos hovořit, je utváření, existence a rozvoj vlastního přístupu, způsobu a metody poznávání našeho prostředí. Výsledkem spojení jakýchkoliv talentů, výchovy, vzdělávání a zkušeností by měl být jedinečný pohled každého z nás na naše prostředí, který je zároveň klíčovou charakteristikou naší vlastní jedinečné osobnosti. Jsme určeni naším pohledem a názorem na naše prostředí, jehož jsme nedílnou součástí. Nejde tady vůbec o to, že bychom měli být originální za každou cenu, odmítat, negovat nebo jakkoliv parodovat názory a pohledy druhých. Je ovšem třeba k cizím názorům, které nám jsou více nebo méně zprostředkovaně sdělovány, přistupovat vždy obezřetně s uplatněním zásad kritického myšlení.

Kritické myšlení, kritický postoj nebo také kritičnost z řeckého kritikos je schopnost či dovednost rozhodnout či rozlišit, též od krinó, což znamená, rozlišuji nebo soudím. Mimo jiné to pro nás znamená nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled a v neposlední řadě si vytvořit vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob. Jedním nejen z našich nejznámějších autorů, kteří se široce zabývají kritickým myšlením a jeho důležitostí pro jednotlivce, lidská a občanská společenství, od těch základních rodin a obcí přes státy až k těm nadnárodním a globálním, je český lékař a vědec František Koukolík. Řada jeho vynikajících knih jsou nejen slabikáři či učebnicemi, ale především oslavou kritického myšlení. Připomeňme jenom tituly Mozek a jeho duše, Já, Rozhodování, Mocenská posedlost, O lidech a životě, Zvíře politické, Jádro nebo již klasickou Vzpouru deprivantů napsanou s Janou Drtilovou. Jeho dílo bude, pokud půjde o kritické myšlení, vždy jedním z důležitých zdrojů textů, a to zdaleka nejen v této sice letité, leč prosté rubrice.

Rád bych se v prvním pokračování této rubriky věnoval jednomu konkrétnímu jevu, podobě manipulace, která je nám předkládána tu jako řešení, tu na uklidnění, tu jako zdroj znepokojení. Jde o to, že je nám sdělováno stav, situace nebo jev nejsou původní, že jako řešení postačí věci navrátit do původního stavu. Jako uklidňující verzi poslouží sdělení, že se se současný stav uvede do původního stavu sám, že jde o běžnou homeostázi, tedy zápornou zpětnou vazbu. Jako zneklidňující verze slouží sdělení, že jde o pozitivní zpětnou vazbu, že bychom si mohli na staré dobré časy počkat nebo na ně zapomenout. Na tomto místě stojí za to připomenout, že bychom jako lidé s elementárním vzděláním a životní zkušeností odmítnout nejrůznější nabídky návratu k původním stavům. Je zvláštní, že nad rozbitou sklenicí bychom se asi jen těžko nechali přesvědčit, že náprava spočívá v návratu do původního stavu. Celá naše životní zkušenost nám říká, že se střepy nedají dohromady a sklenice se nevrátí na místo, odkud spadla. Všichni známe moudrost, že „není třeba a je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem“ nebo „co se stalo, to se nedá odestát“ popřípadě „dějiny se opakují výhradně jako vlastní fraška“ Toto poznání odpovídá základům fyziky makrosvěta, jde o klíčovou přírodní zákonitost, kterou se podařilo popsat přírodními zákony a jejíž zkoumání přináší stále nové a nové ovoce. Je proto pozoruhodné, jak snadno se necháme ukolébat tím, že je žádoucí nebo naopak nežádoucí návrat k jakýmsi minulým poměrům.   

Síla určitého stavu věcí, nazývaného status quo, je v určitém ohledu nezměrná a tvořena vírou velkého počtu lidí, že právě tohle je to „pravé ořechové“. To je ta správná základna jakékoliv skutečné moci, která není udržována pouhým strachem z násilí elit a jejich ozbrojeného i neozbrojeného byrokratického aparátu. Je na místě připomenout, že současný stav společnosti je, bohužel, charakterizován právě tím, že ona společná víra, tvořící základ legitimity, se rozkládá na straně jedné na řadu osobních názorů. Na straně druhé přirozeně legitimitou nekorigovaná legalita systému postupně směřuje ke stále intenzivnějšímu byrokratismu, technokracii, často i násilnými metodami. Přirozený zdroj společenského pohybu v demokratických systémech, tedy určité vzájemné napětí právě mezi legalitou a legitimitou, se vytrácí a zdá se, že v dohledu není adekvátní náhrada. Zde je namístě připomenout další klíčovou skutečnost. Skutečná demokracie a její kvalita, stejně jako kvalita demokratického rozhodovacího procesu zaleží především na tom, zda demokracie jako živý tvůrčí proces, utvářející živou společnost, stojí na skutečných živých demokratech či zda jde jenom o Demokratickou Potěmkinovu vesnici, nakašírovanou a ověšenou nabubřelými frázemi o svobodě demokracii a lidských právech. Řečeno parafrází TGM: „demokracie máme dost, máme jí plnou hubu, ale demokratů je málo…“  Masaryk prý po vzniku Československa řekl: Demokracii bychom měli, teď ještě nějaké demokraty. Problém zdaleka nejen dnešního Česka, ale prakticky celé EU a Západu vůbec, je podobný: je demokracií bez demokratů. Bez lidí, kteří by věděli, co demokracie je, a nestyděli se ji nahlas bránit. Taková demokracie bez demokratů nakonec demokracií být přestane. A demokraté, co tu zbydou, ji budou jen velmi těžko a pomalu vracet do života. I k těmto jednoduchým pravdám se budeme celý rok obracet a vracet.

Rád bych rovněž připomněl nejen v této souvislosti dva snad nejznámější údajné návraty, které mají ukolébávat nebo naopak znepokojovat veřejnost. Prvním, tím aktuálně frekventovaněji komunikovaným utěšujícím návratem, je návrat k poměrům roku 2019. Je univerzální odpovědí na otázky týkající se plánů řešení současných poměrů, které určuje podstatné zhroucení hospodářských i společenských vazeb zdaleka nejen v důsledku koronavirové pandemie, ale především v důsledku obecného morálního hazardování již při jejich zakládání a utváření. U kolébky zhroucených vztahů stály jako trojice sudičky Flexibilita, Optimalizace a Neodpovědnost. V koutku plakala béčková trojka Redundance, Resilience a Odpovědnost, která se nedostala vůbec ke slovu a byla naopak terčem posměchu těch, kteří udělali standard ze stavby domu od střechy a od omítek. Kvintesencí podobných manipulací a legend o návratech do starých dobrých časů, je legenda o návratu do časů bezvirových. Vzpomeňme si na to, kolikrát jsme v posledních měsících slyšeli, že jsme ve válce s virem, že ho musíme porazit a vrátit život do jakýchsi starých dobrých časů, kdy nebyla po pandemii ani památka. Podobnými bláboly nás nezásobují jenom politici, ale bohužel i jejich „přídvorní“ odborníci na viry a epidemie všeho druhu. Je smutné pozorovat, jak se mění názory těch honosně titulovaných akademiků, kteří byli ode dvora odehnáni, jak najednou otáčí a přestávají slibovat „bezvirový ráj na zemi“.  Naopak přizvání ke dvoru ve Strakově akademii způsobuje podobný obraz naruby. Vědci si jsou dobře vědomi své pozice a její role poblíž sídla moci, kde nahradili v našich zemích katolickou církev, a zejména hesla: „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Je samozřejmé, že veškeré rozpory jsou pečlivě sledované a zveličované médii, což dohromady tvoří stokrát dobrý dort, z něhož je všem jenom špatně.

To, co skutečně schází, je jasný hlas, který označí tento a podobné návraty za nemožné, že nový status quo musíme hledat v budoucnosti a na jeho hledání se musíme všichni velice aktivně podílet, protože jinak určí jiní a budou přitom myslet především na sebe a nikoliv na nás. Hlas, který jasně sdělí, že propagace návratové cesty je lživá a ve své podstatě podvodná, protože hlasatelé podobných cest musí vědět, že podobné návraty nejsou možné.

S tím úzce souvisí i  onen druhý silně frekventovaně komunikovaný návrat, který sehrává ve společnosti naopak roli znepokojující. Jde o návrat k poměrům před rokem 1989. Podstatný rozdíl je v tom, že v rámci průběhu společenské změny, kterou známe pod pojmem „sametová revoluce“, existovalo ve společnosti široké souznění v tom smyslu, že se staré dobré časy totality už nikdy nevrátí. O to různorodější představy panovaly o budoucnosti a budoucím status quo tehdejší československé společnosti. Jak to dopadlo a jaké status quo se podařilo ustanovit nebo snad neustanovit, to nechť posoudí každý laskavý čtenář zvlášť. Zdá se, že nejsilnější, zůstává shoda na tom, že návrat není možný, ale se zároveň necháváme ve svém jednání a chování a příliš často svazovat nejrůznějšími podezřeními, zda naše konání nemá za cíl právě návrat „předlistopadových“ poměrů. Měli bychom vědět, že to není možné, a chovat se a jednat sebevědomě podle vlastního názoru. Jakkoliv se projevují určité tradiční figury a vlivy působící „v nových kabátech“ například proti svobodě slova, pak jejich nositeli jsou především právě ti, kteří před návratem totality až rituálně varují. Často však dokážou probudit v ostatních určité projevy autocenzury. Taková autocenzura má svou sílu i po více než třiceti letech, což naznačuje, že současná společnost nemá dost témat pro vlastní budoucnost, je obrácená do minulosti a jedním z klíčových měřítek posuzování společenského pohybu je právě obava z návratu do totality. Problém je v tom, zda právě tato všudypřítomná a masově komunikovaná obava nenahrává návratu určitých neblahých poměrů, zda není iatrogenií svého druhu, zda neplatí staré moudrosti, že „odříkaného chleba největší kus“ nebo „o kom nebo čem se mluvívá, nedaleko bývá“ popřípadě varování: „dávejme si pozor na vlastní přání, mohla by se splnit…“

První pokračování dvacátého ročníku této rubriky se chýlí ke svému závěru. Snad se podařilo formulovat některé obecné přístupy i konkrétní příčiny, které způsobují krize, kolapsy a úpadek na nejrůznějších úrovních sociálně ekonomických uspořádání v rozmanitých prostředích. Bylo by naplněním poslání tohoto textu, kdyby si další a další lidé uvědomili, že jakékoliv staré dobré, ale ani staré špatné časy se prostě nejen jen tak nevrátí, ale ani vrátit nemohou. Pokud již přijdou nějaké dobré nebo špatné časy, budou to zcela nepochybně nové časy a my na nich budeme mít svůj podíl. Jaký ten podíl bude, záleží na mnoha okolnostech, ale mimo jiné i na nás. Jsme spolutvůrci nejen své vlastní budoucnosti a měli bychom se tedy  tak i chovat a jednat.    

   

Evropa a úpadek 22 II.

Únorové nebo březnové pokračování této rubriky bývá tradičně dopisováno v rakouském Ramsau am Dachstein, kde už dlouhá léta trávím s rodinou jeden zimní týden bez ohledu na to, že se nás jarní školní prázdniny už několik let netýkají. Letos si dovolím využít této skutečnosti k náhledu na téma rozdílného a různorodého národního přístupu k řešení problémů s koronavirem a jeho pandemií v zemích EU. Je to mimo jiné skoro dokonalá kontrastní látka, která zvýrazňuje a zřetelně vykresluje problémy fungování současné Unie. Také bychom mohli v duchu názvů posledních dvou ročníků těchto textů říci, že pandemie nastavuje EU zrcadlo, a to i tomu, co se skrývá za zrcadlem.

Obecně se dá říci, že pandemie na jedné straně přinesla zintenzivnění vědecké spolupráce především ve farmaceutickém výzkumu. Vývoj nových léků i vakcín zaznamenal pozoruhodné úspěchy. Změnila se řada starých přístupů, dlouho zaběhnutých termínů a lhůt, což na jedné straně umožnilo urychlit dosažitelnou jednotlivých přípravků, ale na straně druhé vzbudilo nedůvěru, protože se oproti dřívějšku zdá, že jsou méně vyzkoušené a tím i méně bezpečné. Velký úkol, který pandemie postavila před vědecký svět, měl v tomto ohledu sjednocující efekt. Tento úkol trvá a zdá se nepochybné, že bude alespoň v určitých ohledech úspěšně zvládnutý. Kupodivu se ukázalo, že lépe se spolupráci vědců dařilo v globálním měřítku, než v tom evropském. Nabízela se naděje, že pandemie a řešení problémů s ní spojených přinese celkově novou kvalitu spolupráce v Evropě. Bohužel, nestalo se. Naopak, postupovalo se až příliš často podle starého úsloví „bližší košile než kabát“. Možná tedy lze hovořit o nové kvalitě spolupráce, ale spíše v negativním smyslu. Bylo by skvělé, kdyby se nová situace stala novým výchozím bodem k lepší spolupráci, ale zatím to tak nevypadá. Spíše se zdá, že se místo, ze kterého by bylo možné vyrazit po nové cestě evropské spolupráce, nachází někde úplně jinde. Ukazuje se, že Evropě bolestně chybí sjednocující element. EU byla vytvořena pro dobré časy, ale v těch špatných selhává a trvá jí příliš dlouho, než dokáže vygenerovat nějaké stanovisko nebo dokonce akci. Je to bolestně patrné na příkladu energetické závislosti na cizích zdrojích a způsobech jejího řešení, které snad ani řešením není. Místo jasného postupu jsme svědky ohromné porce neuvěřitelných žvástů politických i odborných elit, ale skutek utek. Nedávno evropské elity oznámily veliké vítězství spočívající v tom, že budeme mít v EU během několika let jednotný konektor nabíječky mobilních zařízení. Když se podíváme do historie, zjistíme, že tenhle veleskok trval EU s přípravami více než desetiletí.

Vraťme se k pandemii. Z EU se stala v jejím průběhu nepředvídatelná, tu více, tu méně, neprůchodná pandemická džungle, která je výsměchem jejímu vlastnímu  pilíři volného pohybu osob. Nejsou to jenom nežádoucí různorodost opatření mezi jednotlivými státy. Svá velice různorodá a často absurdní pravidla si určují i dopravní společnosti. EU nedokázala udržet ani základní společná pravidla pro volný pohyb, nemluvě o pohybu na jejich hranicích. V současnosti se objevuje v europarlamentu iniciativa, která si klade za cíl alespoň sjednocení přístupu členských zemí k platnosti očkování. Iniciativy se účastní i čeští europoslanci, ale při pomalosti postupu bude po podstatě problému, tedy pandemii, zřejmě daleko dříve, než se sjednotí postup při řešení jeho důsledků, tak, jak jsme si na to ostatně už v EU dávno zvykli.

Dalším problémem je zcela rozdílný přístup v jednotlivých zemích EU k míře intenzity jednotlivých protipandemických opatření, jak jsou jednotlivé lockdowny nebo pravidlo 3R, kterému v EU téměř všeobecně schází čtvrté R, reprezentující rozum. V poslední době se objevuje rozdílný přístup k povinnému očkování. Právě Rakousko je v tomto ohledu průkopníkem, zatímco Česko se tohoto principu ústy nové vlády zřeklo. Již několikrát bylo v této rubrice poznamenáno, že zajíci se sčítají až po honu, a proto si na vyhodnocení účinnosti jednotlivých přístupů budeme muset počkat  minimálně do další virové sezóny na podzim tohoto roku. To ovšem nikterak nebrání tomu, aby se i tento problém nestal obětí neuvěřitelné žvanivosti politiků, odborníků a samozřejmě novinářů. Zatímco novináři a zejména politici mají žvanění tak říkajíc v popisu práce, u vědců je to jev pohříchu smutný. Nicméně doba je taková, že kdo dnes nežvaní, jako kdyby nebyl. Jakmile lidé nezáměrně nebo i záměrně mluví o myšlenkách, o nichž málo vědí, jednoduše žvaní. Žvanění je v současné společnosti natolik rozšířené, že se stalo běžnou společenskou aktivitou a především mediálním a politickým standardem.

Pokud se chceme držet klíčového letošního tématu, tedy kritického myšlení, pak kromě mnoha jiných pojmů musíme zavést i pojem žvaněn či žvást, který má anglický ekvivalent bullshit a už má i počeštěnou podobu bulšit. Podle prestižních výkladových slovníků, jako je například ten oxfordský nebo Merriamův-Websterův, jde o říkání nesmyslů se záměrem zavádět nebo podvádět, popřípadě o vyprávění nesmyslů, konin a blbostí, schopnost prožvanit se vyprávěním nesmyslů. Některé autority uvádějí blízkosti slova bullshit slovu humbug, který známe z počeštěné podoby humbuk. Bullshit je prý vulgárnější, ale podstata je stejná. Jde o podvodnou a zavádějící prezentaci myšlenek pocitů a činů nějaké osoby. Je to téměř lež tvořená okázalými slovy nebo činy.

Při žvanění jde řečníkovi především o ovlivňování a manipulaci s posluchači s cílem udělat se lepším, oddaným vysokým morálním kvalitám, jestli ne přímo Bohem či jinými autoritami vyvoleným bytí prorokem a později spasitelem. Žvanění se obecně příliš nezabývá podstatou toho, o čem mluví. Jeho úkolem je vytvořit pouhý dojem, obraz, jehož určitou podobu spojení s podstatou nelze popřít, ale který vyzdvihuje pouze určité kvality podstaty tak, aby se stala nepostradatelnou. Tak je žvanění základem všech možných kampaní od informačních přes reklamní až po ty politické.

Připomeňme na tomto místě, že intelektuální standardy jsou jasnost, přesnost, věcnost, dostatečné šířka,  hloubka a logika výkladu. Žvanění je na štíru obvykle skoro se všemi těmito standardy. Někdy sice vládne železnou logikou, ale i ta je jenom nástrojem žvanění. Žvanění je někdy vyhýbavé, to když záplavou slov neodpovídáme na položenou otázku. Žvanění je rovněž zavádějící, to když mlhou slov posluchače o něčem přesvědčujeme, vedeme je tam, kde je chceme mít. Angličtina dokonce zná žvanění malé chickenshit žvanění normální bullshit a žvanění velké elephantshit, sahající od běžného hospodského blábolení až po intelektuální salónní debaty o podstatě nejen našeho světa. Nezbývá než požádat laskavého čtenáře, aby se poohlédl po žvanění ve svém okolí a ty odvážnější laskavé čtenáře i o to, aby kriticky pohlédli na své vlastní projevy.

To, co je podstatné, je empiricky daná skutečnost, že vyvrácení dopadu nebo dojmu pocházejícího ze žvanění vyžaduje daleko více úsilí než jeho dosažení žvaněním. Je to dáno tím, že vlastní myšlení je namáhavý, bolestný proces a výsledek je často znepokojující, zatímco přijetí žvástu je pohodlné, bezbolestné a uspokojující. Proto je vlastní myšlení a názory z něj pocházející v současné společnosti stále méně populární a lidé se raději hromadně přiklánějí k jakémusi podivnému instantnímu mainstreamu určovaného právě žvaněním. Nemít názor a nemyslet se dnes stalo žádoucím. Došlo to tak daleko, že už jsou souzeny odchylky od předem nespecifikovaného standardu jako takové, bez ohledu jaké jsou a zda vůbec jsou, zda existují. Když je třeba dnes někoho obvinit z úchylky, prostě se znovu a jinak vyloží včerejší standard. Celé to připomíná slavnou bulu papeže Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus z roku 1484, která měla podpořit středověké tmářství v podobě pronásledování jakýchkoliv odchylek a vykládat je jako čarodějnictví a legitimizovat inkvizitorskou činnost dominikánů Kramera a Sprengera, pozdějších autorů známého díla Malleus maleficarum, a jejich následovníků. Mimo jiné se v papežské bule praví:

… Všichni, kdož je (inkvizitory) budou obtěžovati, všichni rebelanti, kteří by se jim chtěli vzpírati a jakkoliv jim brániti, ať již mají jakékoliv hodnosti, … nechť jsou stiženi klatbou, ortely a zákazy a tresty. … Nikomu není dovoleno proti tomuto nařízení jednat. Kdyby se toho někdo odvážil, nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha i hněv jeho svatých apoštolů Petra a Pavla….

Inocenc VIII. měl sice být údajně zděšen tím, co se v několika severních oblastech Německa, v diecézích Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír a Salcburk) událo. Podivoval se nad tím, že někdo může tolik lidí obojího pohlaví, kterým se přičítá moc ďáblů a démonů, obviňovat, že by zkazil tolik dobytka, zahrad a vinic. Tento papežův žalozpěv je vykládán zpočátku existujícím obecným odporem proti teroru čarodějnických tribunálů, jeho naturelu a stylu života ovšem příliš neodpovídá. Papež však v bule, oproti předchozím vyjádřením a církevnímu zákonodárství, které se k čarodějnictví stavělo jako k pověře a čemusi, co se nezakládá na pravdě, naopak upozorňuje na nebezpečí čarodějnictví v Německu. Bulou papež výslovně ruší všechna předchozí nařízení ve věci obou inkvizitorů, a doporučuje štrasburskému arcibiskupovi namátkové zpřísňování rozsudků inkvizičních tribunálů. Papež též vypočítává četné údajné zločiny čarodějnic. Podle historiků bula přispěla významně k tomu, aby se už tak dost vžitá epidemie čarodějnických procesů dále šířila. Papež místo toho, aby vykořeňoval středověkou pověrčivost, ještě ji podněcoval. Každá pochybnost o realitě čarodějství, jak bylo v bule Inocence VIII. popsáno, byla jako heretická trestána.  Bula se stala ostrou municí v rukou lovců čarodějnic a stala se také ideologickým základem pro  již zmíněnou knihu Malleus maleficarum, vydanou o dva roky později. Autoři pochopitelně papežskou bulu uvedli jako dobrozdání pro svou knihu, byť k tomuto účelu sloužit samozřejmě neměla, protože papež o ní ani při své příslovečné neomylnosti nemohl vědět. Zbývá dodat, že o tom, jakou měly čarodějnické procesy podporu mezi, to je třeba zdůraznit, gramotnými lidmi, svědčí skutečnost, že příručce Malleus maleficarum patří v „popularitě“ údajně druhé místo mezi tištěnými knihami, hned za Biblí svatou.

Většina z nás, kdož jsme si uchovali zbytky vzdělání a kritického myšlení, ví, co z tohoto vatikánského spisku v celém křesťanském světě v příštích staletích vzešlo. Víme také, že by to nebylo možné, kdyby se lidem udávání a posléze likvidace bližních tolik nezamlouvala. Navíc tudy vedla cesta k pomstě, bohatství a moci. Víme, proč totalitní vůdci naší země zakázali legendární český film Kladivo na čarodějnice, protože oni sami používali při stranických prověrkách stejné metody, snad jen s tím, že lidi neničili upalováním, ale sociální likvidací. Pravicovým revizionistou se v prověrkách mohl snadno stát i ten, komu řekli, že on krok vpravo neučinil, ale že strana udělala nepozorovaně krok doleva. To stačilo. KSČ si také vydala svou bulu Summis desiderantes affectibus pod názvem Poučení z krizového vývoje… Pokud si přečteme Kladivo i Poučení, jsou to kabinetní ukázky žvanění a žvástu.

Právě v den, kdy předchozí pokračování odešlo do redakce, se objevilo v médiích prohlášení pěti jaderných mocností, členů Rady bezpečnosti OSN. „Prohlašujeme, že v jaderné válce nemůže být vítěze a nesmí být nikdy rozpoutána,“ uvádí se v textu. Jak říká klasik, to by němej neřek, ale v dnešní době velkých nejistot, kdy se ani někteří naši politici nebojí a nestydí říci, že „jaderná válka by byla bojem za svobodu“, je takové prohlášení povzbuzující. Dává naději, že snad ještě někomu někde ve světě nepřijde pojem „mír“ jako sprosté slovo. Přečetl jsem si znovu Čapkovu Bílou nemoc a uvědomil jsem si, jak lákavé je pro politiky vyhovět narůstající touze občanů s někým si to vyřídit. Radikální řešení, včetně války má kdekoliv a kdykoliv daleko více fanoušků, než si dokážeme přiznat. Je až absurdní, kolik obyčejných a zejména mladých lidí vidí ve válce cestu k údajně všeobecně lepším zítřkům. Příkladem může být fin du siécle a touha po lepších zítřcích za jakoukoliv cenu. Než po Velké válce nastaly úplně jiné zítřky,  těžko říci o kolik lepší, stálo to včetně španělské chřipky několik desítek miliónů lidských životů a opravdu bezměrné množství lidského utrpení.

Plyne z toho důležité poučení, které by mělo být pevnou součástí kritického myšlení.  Dnes více než jindy platí, že podoba společenských elit a jejich konání je v úzké souvislosti s podobou společnosti nebo společenských skupin, které reprezentují. Přitom je lhostejné, jakým způsobem a s jakým podílem skutečně demokratických procedur  se do jejich čela tyto elity dostaly. Je smutné pozorovat některé až zuřivé politické a mediální kampaně, ať již jsou vedeny profesionálně nebo samodomo, které vůbec neberou v potaz to, že jejich autoři jsou v zásadě stejní jako cíle jejich útoku. Je to dáno mimo jiné tím, že legitimita elit se neodvozuje od legitimity jejich názorů a argumentů, ale stále více od jejich schopnosti reagovat jako chameleónova kůže na okamžitou podobu nálad ve společnosti. To vede přímo k zopakování toho, že se jeden ze zdrojů společenského pohybu spočívající v určitém napětí a tvůrčím potýkání mezi legalitou a legitimitou vyčerpává, protože se struktury obou pólů napětí rozpadají.

Mimo jiné je rozkládá právě žvanění, které slyšíme zejména tam, kde je třeba jasné, argumentované sdělení. Je to velmi nebezpečné. Ještě nebezpečnější je, jak snadno se většina lidí smiřuje s tím, že vycházejí nová Poučení a nová Kladiva všeho druhu. Opět jsme vystavováni tlaku nevolených, samozvaných a skrytých elit na to, co můžeme a nemůžeme říkat, co je správné a co správné není. Opět jsou vytvářeny neuchopitelné, tekuté standardy chování. Lidé začínají věřit tomu, že lidé, kteří se chtějí chovat svobodně, ohrožují jejich bezpečnost. To už zde bylo v dějinách mnohokrát a návrat ke svobodě stal mnoho krve potu a slz…

Podvolení je drahé…

 

Evropa a úpadek 22 III.

Tento text nemůže, bohužel, začít jinak než konstatováním, že v Evropě začala opět po třiceti letech válka. Rusko přepadlo Ukrajinu a jen těžko lze najít strašnější důkaz úpadku, než to, že je nutné jej řešit válkou. Všichni, kdož se na rozpoutání tohoto konfliktu podíleli, by se měli prostě a jednoduše stydět. Je to, opět bohužel, především EU, která by se měla zamyslet nad svou neschopností této válce zabránit. Sliboval jsem věnovat únorový nebo březnový text právě Ukrajině, ale nyní by to bylo nošení sov do Atén.

Třetí a čtvrté pokračování textů o kritickém myšlení a orientaci v bezměrném oceánu žvástů, který nás obklopuje a ve kterém se často utápíme, bude věnováno břitvám. Nepůjde o holící nástroje, které se občas používají k nonverbální komunikaci zejména v určitých skupinách vysoce přizpůsobivého obyvatelstva. Půjde o nástroje symbolické, sloužící k základnímu oddělení zrna od plev při kritickém zkoumání nejrůznějších názorů, které k nám doléhají. Pojem břitva implikuje to, že jsou z kvalitního materiálu, osvědčené roky používání, dostupné širokému spektru zájemců, ostré a dokážou účinně vyčistit zarostlé nepřehledné pole informací a žvástů stejně jako strnisko na bradě. Zároveň pro ně platí, že se to s nimi musí umět, protože jinak napáchají více škod než užitku.

O rozšiřování povědomí o břitvách jako nástrojích kritického myšlení se u nás významně zasloužil František Koukolík. Když však pohlédneme na to, jak jsou tyto nástroje většinou z nás používány, pak musíme konstatovat, že nám František Koukolík zanechal pole jenom skoro neorané, sem tam brázda… Celoživotní úsilí vynikajícího jedince nestačí změnit přístup lidí ke světu, pokud je čeká na cestě ke změně přístupu něco tak obtížného jako samostatné myšlení. Mimochodem, právě během přípravy tohoto textu se František Koukolík rozloučil s rozhlasovým pořadem Meteor, do kterého přispíval pravidelně více než třicet let.

Jednou z nejznámějších břitev je břitva Occamova. Je základem principu logické úspornosti či „ekonomie myšlení a výkladu“. Říká, že je vhodné použít nejjednodušší možné vysvětlení jevu. Svůj název nese po Williamu Occamovi (1290–1349) někdy psanému „Ockham“. Byl to významný anglický františkánský teolog, logik, filosof a politický myslitel. To neznamená, že tuto metodu nepoužívali jiní před ním. Učí nás, že výklad čehokoliv má být proveden nejmenším počtem známých prvků, tj. „v minimu slov maximum informací“. Má mnoho nejrůznějších podob a vyjádření. „Jednotlivosti nebuďtež zmnožovány“, zní jedna její podoba. Soupeří-li dva nebo více výkladů některé skutečnosti, má přednost ten, který užívá nejmenší počet prvků. Teprve tehdy, nedaří-li se jimi jev vyložit, lze užít k výkladu neznámého jevu prvky další. Jednoduchá tvrzení, jde-li nám o vědění, se musí cenit výše než tvrzení méně jednoduchá, protože nám říkají více, protože je jejich empirický obsah větší, a protože jsou lépe testovatelná. Jakkoliv jsou ostatní obecně známé břitvy uváděny jako zvláštní, při hlubším zamyšlení dojdeme k závěru, jak jsou s Occamovou břitvou propojeny a jak spolu principem úspornosti a jednoduchosti souvisejí navzájem.

Zdánlivě nejvíce „z jiného soudku“ je Popperova břitva, která ve stručnosti říká, že nemá smysl zabývat se teoriemi, které nelze vyvrátit. Právě její princip popiratelnosti leží v základu vědecké metody. Když občas zaslechneme z vědeckých kruhů průpovídku, že „to není ani špatně“, naráží se tím právě na okolnost, že o dané teorii nebo hypotéze nelze rozhodnout, protože ji nelze ani vyvrátit ani potvrdit. To je dáno například tím, že není možné vytvořit podmínky pro experiment, který by mohl být pro takové ověření platnosti dotyčné hypotézy nebo teorie v reálném světě využitý. Popperova břitva je odvozena od tezí rakousko-britského filozofa, sira Karla Raimunda Poppera (1902–1994), jenž své filozofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako kritický racionalismus. Podle této břitvy se vědecké teorie ověřují zamítáním-falzifikací, nikoliv dokazováním-verifikací. Libovolný počet verifikujících důkazů, daných singulárními pozorováními nebo výskyty, neprokazuje, že teorie platí, zatímco jediný vylučující, zamítací či falzifikující doklad ukazuje, že teorie neplatí. Na „vyšším stupni“ pak teorii považujeme za falzifikovanou až tehdy, objevíme-li reprodukovatelný jev, který teorii vyvrací - falzifikující hypotézu.

V tomto ohledu  je třeba se zamyslet nad různou pozicí matematiky, přírodních  a společenských věd ve vztahu k popiratelnosti. Zatímco matematika, která je univerzálním jazykem modelování reality se škálou kategorických tvrzení, kde se to jenom hemží kategorickými slůvky jako „každý“, „všichni“, „žádný“, „právě jeden, dva…až X“ a dalšími, přírodní vědy si takovou kategoričnost tvrzení mohou dovolit jen s velkou opatrností a stále více používají modely, které jsou nediskrétní, statistické nebo stochastické. O společenských vědách by tohle mělo platit mnohonásobně, protože jen obtížně dokážeme zachovat odstup od předmětu našeho zkoumání. Velkým problémem je postavení experimentu ve společenských vědách. Nedávná Nobelova cena za ekonomii byla věnována jedné z možností uplatnění tzv. „přírodního experimentu“. Ostrost popiratelnosti by se tedy měla snižovat s neurčitostí předmětu vědy, ale zejména s tím, nakolik jsme jako pozorovatelé součástí prostředí, jehož zákonitosti máme vědecky popsat. Je dobré mít vždy na paměti, že v životě je každé pravidlo spojeno s výjimkami, které je nevyvracejí, ale naopak potvrzují.

Kdo by chtěl klasický příklad katastrofálního tvrzení, popírajícího samotnou podstatu Popperovy břitvy, pak lze připomenout vystoupení českého ministra zdravotnictví. Ten na přelomu předloňského a loňského roku národu sdělil po asi týdnu chaotického „očkování - neočkování“ vakcínou Pfizer, ještě před tím, než mohl kdokoliv dostat druhou dávku, radostnou zvěst, že „očkovaný jedinec se nejen nemůže nakazit, ale navíc nemůže nakazit nikoho jiného“. Jednalo o živé lidské jedince v komplexním sociálním, kulturním a přírodním prostředí a k tomu variabilní pandemickou situaci, včetně jejího mutujícího původce. V tomto kontextu šlo tvrzení na hranici čisté lži, zvláště když si uvědomíme, že dotyčný je lékařem, ba docentem medicíny. Ten nejen věděti mohl, ale vědět měl, ba přímo musel. Po více než roční zkušenosti lze s opatrností tvrdit, že očkování snižuje pravděpodobnost určitých zdravotních stavů v určitých věkových kohortách, především pak těžkých průběhů nemoci. Zbývá dodat, že nyní je ministrem zdravotnictví opět lékař, profesor medicíny, rovněž z Brna, ale úroveň jeho výroků je snad ještě bídnější než u jeho předchůdců, což se zdálo v praxi obtížně dosažitelné, jestli ne přímo nemožné až zázračné.

Popperova břitva je propojena s břitvou Occamovou právě důrazem na jednoduchost ověřitelnosti. Čím je navržený způsob experimentálního ověřování složitější, tím je menší pravděpodobnost nejen toho, že se experiment povede, ale zároveň i to, že sama dokazovaná teorie je správná. Složitá teorie nebo hypotéza, která postrádá vnitřní souvislost a určitou eleganci, na které je právě možné postavit experimentální důkaz, je většinou také mylná.    

Další všeobecně známou břitvou je Humeova břitva. Jejím tvůrcem je anglický filozof David Hume (1711–1776). Zabývá se důkazem zázraku a uvádí, že zázrak nelze dokázat. Doslova zní: „Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“ Poněkud lapidárněji lze Humeovu břitvu definovat jako tvrzení, že lež nebo omyl pozorovatele je pravděpodobnější než samotný zázrak. Propojení Humeovy břitvy s tou Occamovou je opět nabíledni. Důraz je opět podobně jako v případě Popperovy břitvy kladen na jednoduchost a úspornost řešení. Jistě lze vystavět velice složitou konstrukci, která má vést k důkazu dotyčného tvrzení, tvrzení o zázraku nevyjímaje, ale daleko snadnější a drtivé většině případů i správnější je konstatování, že je to celé nepravdivý výrok, nesmysl nebo prostě blbost, to podle kontextu.

Tři klasické břitvy jsou někdy doplňovány břitvou Hanlonovou, která se zabývá velmi praktickým poučením, které zní: „Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost." Tato břitva je zároveň oslím můstkem k celé řadě užitečných mouder, mezi kterými bych připomněl velké moudro Jana Wericha, který plně v duchu Hanlonovy břitvy pokládá otázku, která umí podobně jako břitva rozdělit informační pole na dvě části. Otázka zní: „Děláte to z vlastní blbosti nebo za cizí peníze…?!?“ Popřípadě je tato „Werichova břitva“ prezentována v jedné ze slavných leč dávných forbín V+W jako méně ostrá ve výroku: „…já to dělám částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze…“ Hloupost je jev ve společnosti velice frekventovaný, a proto je důležité ho klást na misku vah vždy, když se nám nedaří nalézt v absurdním počínaní našich bližních jakoukoliv racionalitu. Při této příležitosti je důležité připomenout, že když něčemu nerozumíme, měli bychom vždy pečlivě zvážit, zda nejsme ve vztahu k danému počínání našich bližních poněkud „za blbce“ my sami, protože pýcha rozumu a to zejména toho „zdravého selského“ páchne až příliš často blbostí neméně jako legendární optimismus nebo bolavá noha. Když si připomeneme starou pravdu, která zní i ve Werichově „Fimfáru“, že sice spousta hlupáků kolem nás ze sebe dělá mudrce, ale jenom ti nejmoudřejší z nás ze sebe dělají hlupáky, pak seznáme, že soudit na hloupost druhých je pohříchu ožehavá praxe a často se nám může vrátit mezi oči jako bumerang nebo nám aspoň nastavit zrcadlo, ve kterém obvykle  neuvidíme nic pěkného.

Tyto tři klasické břitvy, které pomáhají po staletí kritickému posuzovaní světa a jevů v něm probíhajících, mají jeden vážný nedostatek. Byly přednostně určeny k učeným disputacím, nikoliv nepodobným té, kterou známe z knihy Umberta Ecca „Jméno růže“ nebo většinou ještě lépe a radostněji ze stejnojmenného filmu. Debaty „o zázraku“ nebo „o čem je věda“, Kusánského „Trialogus de possest“ a podobné sedánky byly určené pouze úzkému počtu účastníků, „břitvy“ byla konstruovány do uzavřeného prostředí „pouze pro zvané“ a často pro přímý dialog osob vzdělaných, jak se dříve často říkalo, opravdových učenců. Pojem „být učencem“, obsahoval v minulosti mimo znalosti navíc nejen předpoklad žádoucího způsobu chování v duchu určité etikety, ale zároveň tu byl i předpoklad  určitého etického jednání. Je přirozené, že právě tato společenská pravidla na nároky na učence své doby byla potvrzována různě četnými výjimkami. Dnes, na počátku třetího tisíciletí po Kristu, stejně jako v průběhu celých dějin nelze nic takového očekávat od těch, kteří šíří zaručené pravdy. Od šamanů, věrozvěstů, spin doktorů kazatelů a spasitelů všeho druhu, samozvaných i organizovaných v nejrůznějších církvích, věroukách nebo „think tancích“. Před naší dobou stojí možná více než před dobami minulými otázka, jak mají lidé čelit tlaku mocných tohoto světa, jejich politických loutek, učených poskoků a samozřejmě „kašpárků“ z masmédií.

Není to rozhodně otázka nová. Je třeba si připomenout způsob, kterým ovládla katolická církev a její výklad křesťanské ideologie různé středověké společnosti, jak ještě dodnes můžeme pozorovat, do jaké míry se i ve středoevropském prostoru posuzují kostelním pořádkem každodenní rodinné a občanské události. Česká společnost patří tradičně k ateistickým, které odolávají tlaku systémového tmářství tradičních církví. O to více je znepokojivé, jak snadno začíná ovládat tmářství moderní a postmoderní, které jako by završovalo dobu osvícenství, které jako by bylo dlouhou několikasetletou trnitou cestu jedné náruče tmářství do druhé. Zatímco jedno tmářství je utvářeno prostřednictvím omezeného přístupu celých velkých skupin lidí ke vzdělání a jeho určení pouze úzkým vrstvám elit. Paradoxně zdrojem tmářství tedy byla a je až nekritická důvěra nevzdělaných nebo méně vzdělaných lidí k lidem vzdělaným, kteří „to přece musí vědět“. Říkal to pan farář, pan doktor, pan lékárník… Není to nepodobné tolik časté replice podtrhující nepochybnou pravdivost a důvěryhodnost nějakého sdělení, která zněla, že to přece „ukazovali v televizi“, „říkali v rádiu“ nebo „psali v novinách“. Taková nekritická důvěra ve sdělovací prostředky a obecně cizí autority je tedy obecně jedním ze základních zdrojů tmářství.

Druhým zdrojem tmářství je stejně paradoxně rovnostářská metoda, která vštěpuje každému jeho právo na vlastní názor a jeho hlásaní bez ohledu na kohokoliv a cokoliv. Jde o variaci na biblické podobenství o zmatení jazyků, jehož výsledkem je, že každý si říká to svoje, nerozumí, ale ani neposlouchá druhé a není schopen se podílet na jakémkoliv společném díle. Nejen na stavbě babylonské věže, ale i na dílech drobných. Jsme svým osamělým individualismem hnáni do záhuby, neboť bez porozumění bližnímu přestáváme být lidmi. Kdo by chtěl vidět parodii na dané téma, tomu lze doporučit film britské skupiny Monty Python „Život Briana“. Zdá se, samozřejmě s trochou poněkud černé nadsázky, že tehdejším židovským a římským autoritám v Judeji nezbylo než přemnožené věrozvěsty a spasitele různým způsobem zabíjet, aby jim byla dána možnost vstát z mrtvých a prokázat tak své nepochybné spasitelské kvality včetně božského původu. Ostatně i další „montypythonovský“ film „Smysl života“ ukazuje i těm méně bystrým z nás na absurditu organizovaného tmářství všeho druhu…

Možnostem, jak můžeme v dnešním světě čelit informačnímu tlaku, chaosu žvástů i účelových manipulací, se budeme věnovat příště. Začneme u slov mé babičky, která řadu informací, které k ní dolehly, komentovala slovy: „No, chleba pro to levnější nebude…“ Nezapomeneme ani na starou pravdu, že se necháváme nejvíce ovládat informacemi, po kterých toužíme. Dávejme si tedy pozor na svá přání, aby se nám nesplnila více, než je zdrávo. Rusko se ve své agresi na Ukrajinu také nechalo vést vlastní propagandou a výsledky tomu od počátku také odpovídaly…

 

Evropa a úpadek 22 IV.

Ohromná lidská tragédie na Ukrajině, způsobená zločinnou agresí Ruska za podpory Běloruska na území sousedního suverénního státu a především neuvěřitelným barbarstvím putinovského režimu, získala minimálně celoevropský rozměr. Je důležité zdůraznit, že žádné okolnosti, jakkoliv více nebo méně pochopitelné, nejsou sto vpád Ruska na Ukrajinu jakkoliv ospravedlnit. Jde jednoznačně o zločin proti mezinárodnímu právu a lidskosti. Problém je v tom, že Rusko aktuálně uznává jenom právo „silnějšího“, soudy Západu ho nezajímají. Západ trestá Rusko sankcemi, odděluje ho od sebe, a tím pomáhá plnit klíčový ruský plán - oddělení se od Západu a jeho soudů.

Charta OSN obsahuje „zásadu svrchované rovnosti všech členů“ a rovněž zásadu „zdržení se hrozby silou nebo použití síly v mezinárodních vztazích“. Pouze Rada bezpečnosti OSN může rozhodnout, zda existuje ohrožení nebo porušení světového míru a jaká opatření, v extrémních případech použití síly, mají být přijata „k zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Použití síly bez souhlasu RB OSN je v rozporu s mezinárodním právem. 

Mocní našeho světa mají v duchu kantovského mírového imperativu z jeho spisu „K věčnému míru“ „ohnout kolena před zákonem“. Jednotlivé státy nesmějí zavádět  „červené linie“ opravňující je k použití násilí proti jinému suverénnímu státu podle jejich subjektivních zájmů. Rusko stanovilo vůči Ukrajině hned několik falešných červených linií v zásadě totožných s těmi, které Německo kdysi stanovilo vůči Československu.

Zároveň je třeba upozornit, že pokud mají některé státy právo veta v RB OSN, je třeba přijmout veto státu i v tom případě, že jde o jeho zjevné zneužití.  Někteří političtí představitelé Západu dnes volají po revizi a reorganizaci OSN, protože se zdá být málo akční, proti Západem aktuálně deklarovanému „ruskému zlu“. Připomeňme v tomto smyslu otázky spojené s útokem NATO v bývalé Jugoslávii, spojenou s legendárním „humanitárním bombardováním“, nebo kampaň „aliance ochotných“ v Iráku, která stála na falešné, zmanipulované domněnce existence zbraní hromadného ničení. Jistá reforma OSN je nutná, ale dnes nemožná.

Dopady ukrajinské tragédie v podobě rozvratu po desítky let stabilních evropských i globálních poměrů, statisíců běženců v naší zemi a miliónů v EU, mohou být pro nás všechny velkým poučením. Nejen v tom smyslu, že „válka je vůl“, což my, „obyčejní lidé“ dobře víme, ale i v tom, jak je snadné zdánlivě idylické mírové poměry a atmosféru pocitu lidské důstojnosti a materiálního dostatku rozvrátit. Trochu to celé připomíná vývoj názorů krocana na svět kolem něj v období před Díkuvzdáním. 

Je zároveň důležité si uvědomit, že nám lidem často stačí  jenom nepatrný, ba náhodný sociální úspěch, pocit toho silnějšího vůči druhým, a už naše oko hledá klacek, kterým bychom ten pocit podepřeli. Nesuďme proto jednotlivé osoby a celé personální obsazení ukrajinského konfliktu příliš příkře, protože to, že jsme nikdy nepoznali, tedy možnost někoho beztrestně ponížit, zabít nebo okrást, z nás ještě nedělá humanisty a mírotvorce. To, že neumíme krást, nebo jsme k tomu neměli příležitost, z nás ještě nedělá poctivce. Nechť je pro nás poučením především to, jak rychle můžou člověk i národ nebo lid zdivočet, tak jak se to teď stalo Rusku a mnoha Rusům a střílet bezhlavě po ženách a dětech a posléze na vše, co se hýbe. Dějiny i aktuální společenská praxe nám sice říkají, že jsme nepoučitelní, ale naděje umírá poslední.

Budeme rozvíjet metodu mé babičky spočívající v přirozené břitvě, která dělí informace na ty, které věští nebo nevěští změny poměrů, zejména těch osobních. Rozvíjet zmínku o nebezpečích, která přináší při plánování a realizaci nějakého projektu víra ve vlastní propagandu spojenou s projektem a způsobilostí jej úspěšně provést. Hledat odpověď na otázku, jak čelit mnohostrannému informačnímu tlaku, kterému jsme jako lidé neustále vystaveni. Jaké břitvy, meče, kosy nebo jiné nástroje máme používat k tomu, abychom dnes, uprostřed zdaleka nejen tohoto tlaku, zůstali lidmi. A právě maxima „zůstat člověkem“ je tím cílem, kterého si máme být vždy a za všech okolností vědomi. My sami a naše lidskost jsme tou univerzální mírou věcí a dějů kolem nás se nacházejících. Někdy je však poněkud obtížné určit, kým že bychom to měli vlastně zůstat, abychom zůstali člověkem. Pokusíme se z této maximy poněkud slevit a snad se nepropadneme až k pomyslné „minimě“, když si vytkneme základní úkol a míru v podobě „zůstat sám sebou“. Rozhodně lze daleko úspěšněji a lépe pozorovat a posuzovat změny, které na nás zanechává tlak informací, než posuzovat nakolik se blížíme nějakému ideálu člověka nebo lidství. Ideálu, který se navíc vlivem okolností na jednoho člověka až příliš často dynamicky mění.

Jistě se nabízí otázka, jak to udělat a jako odpovědi se nám nabízí dlouhá řada lidových moudrostí stejně jako vědeckých teorií a hypotéz. Nicméně pokud máme jakkoliv prospět  a přispět obecné „všelidové“ resilienci našich myslí vůči turbulentnímu informačnímu prostředí, pak tu máme tři základní úkoly, které musíme mít na mysli, pokud chceme být skutečně odolní nebo alespoň v tomto smyslu neztrácet naději. Úkol první zní: „nenech si vypnout mozek“, úkol druhý zní: „zastav se a rozjímej“ a třetí: „nezůstávej v tom nikdy sám“.  Vypadá to hodně primitivně, ale zdá se, že tenhle přístup je poměrně „blbuvzdorný“. Pojem „zůstat sám sebou“ má samozřejmě širokou škálu, ale bez těchto tří splněných úkolů zůstaneme „sami sebou“ jenom velmi těžko… 

Přes veškerou snahu po jednoduchosti se však nelze vyhnout uvědomění si významu několika zmíněných, jen zdánlivě prostých pojmů. Pojmů jako například „vypnutý mozek“, „zastavení“, „rozjímání“, „nezůstat sám“… Vypnutý mozek nebo vypnutý rozum znamená stav, kdy přestáváme rozumově zpracovávat určité podněty, které se týkají něčeho, v čem máme úplně jasno. Může se to nazývat posvátno, tabu, dogma, fanatismus víry v nějaký stav věcí, ale také vlastní pýcha, která nám nedovoluje poopravit rozumem názor daný nám obecnou vírou nebo vlastním omylem. Nenechat si vypnout rozum, znamená mimo jiné neubližovat lidem kolem nás. Pokud můžeme jakkoliv přispět k tomu, abychom ve svém okolí omezili vliv manipulátorů, udělejme to. Je pravdou, že taková aktivita může být velmi riskantní.  Nabízí se „správná“ teze, že riskovat je přece nerozumné, čímž se kruh vymývání a vypínání mozků uzavírá.

Proto je důležité nezůstávat osamělými a svůj osobní zápas s manipulátory změnit na zápas, ve kterém se budeme navzájem podporovat s těmi, které uznáváme a kterým věříme. Naše osobní individuální aktivita a její úspěšnost záleží na naší schopnosti a dovednosti zachovávat si časový i prostorový odstup, umění se zastavit a nechávat si všechno pomalu projít hlavou. Výsledky takového rozjímání nebo „usebrání“ však mohou pro nás být znepokojivé nebo vysloveně nepříjemné. Než rezignace na samostatné myšlení, autocenzura, včetně dobrovolného vypnutí mozku a vstupu do nějaké myšlenkové falangy, je lépe vynést výsledky našich myšlenkových pochodů na světlo. Mezi své skutečné blízké, nikoliv před autority, které je mají aprobovat. Katolická církev se bránila přílišnému znepokojení z vlastního myšlení instituty zpovědi a zpovědního tajemství, kde kněží sloužili jako vrby a svého poznání využívali k ještě kvalifikovanějšímu a rafinovanější manipulaci s dušemi svých oveček.

Dnešní doba nabízí i nezaujatému pozorovateli doslova otřesný pohled na indoktrinovanou ruskou společnost, která dlouhodobě odmítá reálný pohled na postup, chování a jednání putinovského režimu. Naopak většinově souhlasí se starou ruskou doktrínou „sabiránija zeměl“ a „putimskou“ doktrínou Veliké Rusi, kterou nelze uskutečnit bez Ukrajiny, která podle Putina neexistuje a je bolševickou kreaturou. Je jenom Velká, Bílá a Malá Rus. O Červené a Zakarpatské Rusi nemluvě. Nejde jenom o lidi mimo centra, kteří už zase žijí bez nutnosti myslet spokojeně v sovětském, občas nefunkčním přídělovém systému. Smutné to je zejména u skupiny, která je nazývána ruskou inteligencí. Ruské elity, včetně těch kremelských, vesměs podlehly vlastní propagandě o své takřka neomezené moci, dané penězi, luxusními nemovitostmi, ostrovy, jachtami a tryskáči. Především pak vlastním přáním a  propagandě o ruské předurčenosti a vyvolenosti spasit svět. Legendě o Moskvě jako o Třetím Římu. Teorie a hlavně praxe racionální volby pláče někde v koutě. Rusko začíná být prolezlé názorovými falangami “adinomyšljenikov“, kteří se navzájem hlídají, aby někdo z nich neučinil krok stranou a nestal se zrádcem. Celé to není nepodobné indoktrinaci a fascinaci podstatné časti německé společnosti nacionálním socialismem, Hitlerem a idejí „lebensraumu“. Totéž tenkrát platilo i o Evropě, která podlehla vlastní propagandě appeasementu a když procitla, bylo už pozdě. Stejně tak tomu pořád ještě je i dnes s Ruskem. EU jasně vidí, že Rusko se propojilo s Čínou, obě mocnosti při zahájení ZOH společně jasně deklarovaly, že odmítají se jakkoliv ohlížet na hodnotové rámce Západu. Rusko navíc už v loňském roce deklarovalo, že pro ni EU není partnerem k jednání, a to zdaleka nejen o Ukrajině. Připomenu slova Alexandra Jakovleva, který říkával, že v SSSR byl takový fašismus, že se o něm Hitlerovi ani nesnilo.    

Úkol zní, jak se vypořádat s informačním chaosem kolem nás, aniž bychom mu podlehli a pustili jej do našich myslí a tím dosáhli určité, leč zcela nežádoucí, harmonie. Aniž bychom chtěli podsouvat četným okolním zdrojům informací jakékoliv úmysly, skutečnost je taková, že jimi vysílané informace přirozeně způsobují náš neklid a mají tendenci uvést nás do pohybu. Dále způsobují tvorbu celého klasického spektra emocí, mezi kterými je na prvním místě ve svých mnoha podobách strach, který je často spojen se závistí. Je spravedlivé připomenout, že závist bývá někdy tmelem společnosti pevnějším než přejícnost, stejně jako platí Machiavelliho poučka, že strach je efektivnější než láska. Řečeno s klasikem: „Láska a strach mohou jen těžko existovat pohromadě, ale pokud si máme vybrat, je mnohem bezpečnější být obávaný, než milovaný“. Pro pořádek v základních emocích uveďme, že hněv, smutek, překvapení a znechucení jsou přítomny jaksi příležitostně, zatímco štěstí spíše výjimečně a platí, že štěstí bychom měli hledat opravdu jinde než uprostřed turbulentního informačního tlaku.  Na tomto místě je důležité připomenout, že na sebe, co se týče racionality, nesmíme být příliš přísní. Spíše než racionálními tvory s občasnými emocemi jsme spíše emočními bytostmi, které občas myslí. O to to máme těžší v disciplíně „zůstávání sami sebou“

Připomeňme si tři základní úrodná pole latentních obav v našich duších, které máme evolučně připravena, aby na nich vzešel strach, který nás dokáže mobilizovat, stejně jako paralyzovat. Jsou to obavy z konce, obavy z něčeho, co nás přesahuje, a obavy ze společenské nekompetence. Pokud se pokusíme o zkreslující zobecnění a zjednodušení, dá se říci, že v konečném důsledku jde o celou škálu strachů ze ztráty nejrůznějších statků. Pokud bychom měli hledat recept na tyto strachy ze ztráty, je nutné připomenout stoicismus, Seneku, jeho heslo „nihil perditi“ a talebovskou „antifragilitu“

Pokud se zaobíráme vlastním samostatným kritickým myšlením a  používáním rozumu vůbec, nelze nepřipomenout dvě biblická úsloví z evangelia sv. Matouše na jedno téma, která zní, volně interpretováno: „…nesuď, abys nebyl souzen…“ a „…kdo jsem já, abych soudil…“  Tak jako vždycky jde o výroky vytržené z kontextu, které lze na jedné straně použít proti notorickým sudičům, kteří ve své pýše vždy a všude nejlépe vědí, jak mají lidé a věci kolem nich vypadat a události probíhat. Na straně druhé je lze zneužít proti myslícím lidem, kterým je jejich samostatné kritické myšlení interpretováno jako pýcha a odchylka od „správných“ názorů  víry a dogmat. A jsme zpět u „Kladiva na čarodějnice“ a papežských bul a encyklik o škodlivých odchylkách od víry a lidských přáních.

Je třeba mít pevně a hluboce uloženo v našich vnitřních ustrojeních, že svobodné kritické myšlení není hřích nebo výstřednost, ale je samotnou podstatou, kvintesencí lidství, člověčenství a lidskosti. S tím úzce souvisí svoboda slova, které je podstatou a zároveň mírou jakéhokoliv lidského společenství, počínaje dvojicemi, páry, přes rodiny, obce až k celospolečenskému měřítku. Obrana svobodného myšlení je věcí každého z nás, obrana svobody slova je věcí nás všech a obě svobody jsou od sebe neoddělitelné a vzájemně podmíněné. Vzdáleně to připomíná známou tezi o společenském uspořádání, kde je svoboda každého podmínkou svobody všech. Svobodu myšlení a svobodu slova je třeba pěstovat od útlého dětství v rodinách, obcích, komunitách až přejdou tak říkajíc do krve. Tam pak je nutné tyto svobody udržovat, obnovovat a rozvíjet po celý život. Je to velká dřina a odpovědnost, protože svézt se s vypnutým mozkem na vlně toho správného názoru je velmi lákavé. Možná tu platí ono cimrmanovské: „můžeš i vypnout, ale nezapomeň zapnout“, ale všeho s mírou a především přiměřeně. 

Doba, kterou prožíváme, je velkou příležitostí k omezení svobody myšlení a především svobody slova. Zdaleka se tak neděje jenom v Rusku, Bělorusku nebo Číně. Připomeňme si hysterii kolem písmene „Z“, jehož použití je interpretováno jako podpora ruské invaze, protože se nachází na ruské obrněné technice, která se přepadu Ukrajiny účastní. Připomeňme si různé zákazy, omezení a útoky na pomníky nebo na naše bližní, kteří kdy měli něco společného s Ruskem. Konec konců, když platí, že „Oněgin byl Rusák“, tak proč ne kdokoliv, kdo se nám aktuálně znelíbí. Proč jen Nohavica nebo Čajkovskij, co takhle třeba soused nebo kolega v práci…?!? Putinovská agrese v nás probouzí pozapomenuté běsy a my jim, bohužel, až příliš snadno podléháme.

Není lepší ukázky nesvobody myšlení a jeho nekritické podoby než tento předpojatý dogmatismus, prosazování kolektivní viny a jednání ve jménu toho, co je aktuálně „správné“.

Fanděme Ukrajině, ale zůstaňme lidmi nebo alespoň sami sebou…

 

Evropa a úpadek 22 V.                                                          

Když jsem v prvním letošním textu formuloval své záměry ohledně podoby dvacátého a zřejmě závěrečného ročníku svých pravidelných úvah pro KONKURSNÍ NOVINY, nemohl jsem tušit, jak dokonale se na tyto mé představy hodí úsloví, když chceš pobavit Pánaboha, vykládej mu o svých plánech. Na straně druhé jsem mohl jen stěží očekávat, že budu moci na závěr mých úvah být svědkem skutečného konce řádu, do kterého jsem se narodil a prožil v něm svůj celý dosavadní život. Dosud jsem byl jenom svědkem umírajícího času, tulákem velkým přechodem epoch lidských dějin. Události související s válkou na Ukrajině, brutální ničení všeho, co se ruskému agresorovi dostalo na dostřel nebo do ruky, včetně vraždění civilního obyvatelstva, ničení památek, srovnání statisícových měst se zemí a celosvětová změna hospodářských vztahů a mezinárodně politického řádu dávají mým plánům nejen úplně nový rozměr, ale zároveň nastavují zrcadlo všemu, co jsem o Evropě a úpadku v nejrůznějších souvislostech v posledních dvou dekádách napsal. Budu upřímný, když vidím tu hromadu lidského neštěstí pramenícího z neschopnosti cokoliv změnit a hlavně neschopnosti se dohodnout, raději bych se svého svědectví těchto hrůz zřekl. I když je to až hrůzostrašně zajímavé, raději bych prostě nebyl.

Dnes už jsou patrné obrysy budoucího světa, který se vrací k uspořádání do bloků. Rýsuje se i vítěz této změny, kterým je nepochybně Čína a možná i Indie, tedy velmoci, které se do probíhajícího sporu Západu a Ruska programově zdánlivě nezapojily a jejích bonus je potvrzením úsloví,  když se dva perou třetí (a někteří další) se smějí. Z šerosvitu budoucnosti se však vynořuje ještě jeden zřetelný obrys. Nářek Západu  nad tím, že útok Ruska na Ukrajinu je útokem na celý jeho hodnotový systém, přinesl Rusku nové, možná nečekané, podporovatele. Rusko plánovalo vytvoření Veliké Rusi a faktickou likvidaci Ukrajiny, která nechtěla po rozpadu SSSR z „vandru domů“ do říše. Zároveň s tím plánovalo oddělení od Západu a jasně opakovaně deklarovalo, naposled v únoru společně s Čínou, že ho nadále západní hodnoty nezajímají a posuzování sebe sama na jejich základě odmítá. Ukončilo tak společně s Čínou mýtus o univerzálnosti západních hodnot, zejména liberální demokracie, žvást o konci dějin a konečném vítězství Západu a jeho hodnot na planetě. Rusko společně s Čínou hlásají otevřeně příchod nového řádu, jak jinak, nad jiné spravedlivého a stabilního.

Vynořil se ovšem, možná trochu nečekaně, leč předvídatelně, i třetí fenomén. Rusko se svou brutalitou úroku, vražděním civilistů a bořením měst a infrastruktury stalo v očích nemalé části světa mstitelem za zločiny západního imperialismu, kolonialismu a neokolonialismu, za kterým stály v uplynulém půltisíciletí především evropské státy. Ze světa se tak ozývají hlasy, že by bylo možná nejen dobré, aby se „kozácký kůň napil z La Manche“, ale že kdyby Rusko vyvrátilo evropské státy z kořenů, bylo by to jenom spravedlivé. Tento názor zaznívá především z Afriky a africké státy dobře vědí, jak mohou Evropě více a více ublížit, když spustí další a další migrační vlny, kterým se Evropa není schopna a pohříchu ani ochotna bránit. Právě proto, že příliš mnoho lidí si je v Evropě vědomo oné strašné viny bílého muže, který po staletí vyvražďoval, znásilňoval a zotročoval všechno a všechny, kamkoliv vstoupil. Nejsme aktuálně schopni dalšího organizovaného skutečného násilí a svět to ví. Kdo by pochyboval o skutečné situaci Západu a zejména EU ve světě, nechť se podívá na mapu světa a probere si největší kontinent světa Eurasii spojenou s Afrikou a hledá skutečně přátele. Při počítání na prstech možná bude stačit spíše jedna ruka, ale určitě dvě. Když se podíváme na školní mapy světa, na které hledí čínské a indické děti, pak zjistíme, že Evropa je na nich stejně nesmyslný a nevýznamný camfourek vlevo nahoře, podobně jako na těch našich třeba Aljaška nebo někdy Kamčatka. Kdo z čtenářů náhodou nechodil v Číně nebo Indii do školy, nechť se podívá pod správným úhlem na globus. Zdá se tedy být nabíledni, že to, co nás v příštích desetiletích čeká je komplexní prověrka životaschopnosti Západu, ale především Evropy. Svět dříve porobený Evropou nalezl v Rusku svého mstitele a je patrné, že je ochoten i schopen ho všestranně podporovat. Rusko si je této podpory plně vědomo a už hlásá například ústy šéfa rozvědky Sergeje Naryškina, že Západu hrozí totální liberálně nacistická diktatura a naznačuje, že je připraveno nás spasit. Pro první část našeho úkolu přežít je tedy důležité podporovat razantně bojovou schopnost Ukrajiny tak, aby se Rusko nemohlo, vedeno svým spasitelstvím a podporou Evropou v minulosti zotročeného světa, rychle vrhnout dál na Západ dříve, než svou životaschopnost znovu alespoň částečně vybudujeme. Pokud se snad mýlím a situace není tak vážná, pak je to minimálně jedno z posledních vážných varování, že je třeba opravdu něco dělat a přestat si hrát na zelený úděl, dekarbonizaci a elektromobilitu.

Souhrnným úkolem v rámci Zeleného údělu je snížení závislosti EU na cizích zdrojích a zvýšení základní soběstačnosti do té míry, že ji nebude možné vydírat. Připomenu základní pravdu, že vývoj každé společnosti a civilizace je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost růst ani udržet svou komplexitu. To je, bohužel, přesně stav, ve kterém se nachází Evropská unie. Nejen, že už nějakou dobu neroste ani vnitřně neposiluje, ale nyní jí docházejí zcela objektivně levné energie k udržení vlastní komplexity. To není zelený úděl, to je úděl vlastní hlouposti, úděl obskurní ideologie maskované do páchání nejrůznějších forem dobra i za cenu nejhoršího zla. Každý, kdo za něco odpovídal či něco řídil, ví, že k nápravě věcí vede cesta volby menšího zla a nikoliv většího dobra. Je stále méně plátců daní a stále více příjemců dotací. Stále tu je reálná možnost řídit probíhající kolaps EU tak, aby z něj vzešlo nové východisko na další reálnou trajektorii pohybu Evropy světovým děním. Sice již nikolivěk jako hegemona, ale snad jako životaschopného útvaru poučeného z vlastních chyb. Společenství, které dokázalo zvládnout vlastní kolaps a využít ho ve svůj další prospěch v budoucnosti. Problémy, které máme dnes, nejsou ničím proti problémům, které nastanou, když ty stávající nebudeme řešit. Problémy, které se dají neřešit, popřípadě zamést pod koberec, nejsou skutečnými problémy.

EU přestává být partnerem pro významná mezinárodní rozhodnutí. Rusko a USA dlouhodobě více nebo méně diplomaticky naznačují, že je obtížné se v Evropě s někým odpovědným bavit, protože tam jednoduše nikdo takový není. Evropa stála u všech dosavadních velkých mezinárodních jednání o uspořádání světa, mimo jiné proto, že o osudu světa se rozhodovalo právě v Evropě. Připomenu například Vestfálský mír, Vídeňský kongres, kongres ve Versailles, triádu Teherán, Jalta, Postupim. Poslední byly Helsinky v roce 1975. Evropa nebyla iniciátorem podobné velké a hlavně potřebné konference na přelomu tisíciletí, přestože politických i teritoriálních důvodů bylo víc než dost. Namísto toho Evropa podlehla Fukuyamově iluzi o konci dějin a konečném vítězství liberální demokracie, což byla sice do nebe volající hloupost, ale byla zároveň uklidňující, konejšívá, že už není třeba nic dělat, že už vlastně máme hotovo. Navíc jsme vytvořili EU a bude to nová podoba světového hegemonu. Byla to taková předběžná opatrnost. Raději nic nedělat, aby se něco nestalo…Ale stalo se… Jak říká klasik Jan Neruda, Kdo chvíli stál, stojí opodál. S EU už se nikdo doopravdy vážně nebaví a nedávné zmatené výzvy EU například k Číně, jak se má chovat k Rusku, jsou ve světě už spíše k smíchu. Svědčí to o tom, že EU vůbec nechápe své postavení a nechce slyšet na to, že její názory ve skutečnosti nikoho nezajímají ani na to, že EU stojí už opravdu hodně opodál světového dění.

Je třeba si s veškerou naléhavostí uvědomit, že starý svět, ve kterém Evropa dominovala, už tu doopravdy není. Bude nutné se znova zamyslet nad nejzákladnějšími hodnotami člověčenství a nad tím, co je v právu a postavení člověka skutečně důležité. Takový úkol neměli nejen právníci desítky let. Od vymýšlení práv desítek pohlaví, bude třeba přejít k definování hodnot, pro které stojí za to žít a také kvůli nim umřít. Pravidlo, které dává každému jenom tolik práv, kolik je on sám ochoten a schopen garantovat ostatním. Pravidlo důsledné jednoty práv a povinností.

Evropa musí znova redefinovat podmínky vlastní životaschopnosti v podmínkách, kdy se z pána světa stala v očích tohoto světa nejen kořistí lovnou, ale i škodnou. Lov už začal. Jedinou jistotu, kterou dnes EU má, je to, že dosavadní přístup vede k vlastní apokalypse. A pátým jezdcem evropské apokalypsy je dnes jednoznačně podivuhodná věc, zvaná předběžná opatrnost. V tomto pojmu se propojují základní témata Evropy a úpadku s tématem informačního tlaku, manipulací a odpověďmi na otázku jak být vůči nim odolnější nebo dokonce jak využít jejich energii ve svůj prospěch. Ostatně Čechy mají v tomto smyslu hezké podobenství o dávném posázavském poustevníku Prokopovi, který zapřáhl čerta do pluhu a oral s ním. To už si prohlášení za svatého a jednoho z patronů české země opravdu zaslouží. Předběžná opatrnost je mantrou EU, která je schopna potlačit jakoukoliv inovaci, jakoukoliv změnu, jakýkoliv projev životaschopnosti, který neodpovídá tradicím. Paradoxně je tak předběžná opatrnost v konfliktu se dvěma ostatními známými mantrami a to pudem sebezáchovy a přirozenou plachostí, které  známe spíše z biologie, přesto, že by je měla harmonicky doplňovat. Namísto harmonizace je hegemonizuje a s nimi celý rozhodovací proces, který často rozhoduje o našem bytí a nebytí. Předběžná opatrnost vede k přehnané sekuritizaci celé řady řešení problémů dneška a tím je neúměrně zdržuje a prodražuje. V neposlední řadě předběžná opatrnost probouzí hysterický alarmismus namířený proto všemu, co by mohlo cokoliv řešit. Klasickým příkladem je hnutí Rebelie proti vyhynutí (XR), které varuje před vyhynutím způsobem, v důsledku kterého se vyhynutí stane nevyhnutelným.

Předběžná opatrnost je právní, etický i politický princip z oblasti řízení rizik, který říká: „I když není jisté, zda hrozící nevratné nebo závažné poškození skutečně nastane, není to důvod pro odklad opatření, jež mu mají zabránit“. Původně měl tento princip své hájemství v právu životního prostředí, ale postupně, jak začala EU zelenat, pronikl do posuzování jakékoliv změny, protože ta se konec konců nějak zprostředkovaně týká životního prostředí. Jinými slovy, je možné jednoduše a spolehlivě zabít jakoukoliv změnu s tím, že přece sama věda toho z vlastní povahy vědecké metody více neví, než ví. Úplnou informaci nemůžeme mít nikdy a nejlepším opatřením jak fiktivním důsledkům změny zabránit je změnu jednoduše neprovést. Je patrné, že taková manipulace je vysoce selektivní protože lze naopak provést bezodkladně libovolnou zmatenou blbost, pokud je označena jako opatření, které zabraňuje jakémusi hrozícímu fiktivnímu nebo teoretickému poškození v budoucnosti. Předběžná opatrnost je tak dokonalým Kladivem na čarodějnice naší doby namířeným k potírání politicky nevhodných a nekorektních společenských změn o technickém a společenském pokroku nemluvě. Předběžná opatrnost je matkou všech manipulací, matkou autocenzury, zdrojem i distributorem nejhoršího lidského i společenského strachu, strachu ze změny. Je to zároveň taková Hlava 22 dneška, na kterou odkazuje, jak už bylo dříve řečeno, letošní název rubriky.

Zároveň však syntetická povaha předběžné opatrnosti, jako manipulace manipulací, jednoznačně poukazuje na metody a způsoby, kterými se jí dá čelit. Doposud jsme psali o nejrůznějších břitvách klasických i těch současných, kterými je možné se nějak rozebrat v informačním chaosu a tlaku. Klíčovým nástrojem v tomto zápasu s manipulacemi však není nástroj na vyznání se v názorech druhých, ať již pocházejí odkudkoliv nebo od kohokoliv. Klíčovým nástrojem nebo nástroji jsou ty, které nám pomáhají s tvorbou vlastního názoru, vlastního programu, vlastního pohledu na svět i na nás samotné, jako jeho nedílnou součást. Pokud se naše jednání a chování bude skládat pouze s reakcí na názory druhých, nikdy nemůžeme být sami sebou, a to i v případě, že naše reakce budou poučené a správné, přičemž budeme zacházet se všemi břitvami se zručností střihorukého Edvarda. Ano, budeme odolní, ba resilientní, budeme čelit úspěšně manipulacím, ale to možná stačí k přežívání. Spíše se dříve nebo později dostaneme do situace, kdy nás cizí názory a naše ohledy na ně zbaví zcela toho vlastního a tak vlastně přestaneme být sami sebou a staneme se tak trochu všemi a zároveň nikým. Je to podobné, jako s jinou evropskou mantrou udržitelnosti. Každý z nás, kdo se snažil pouze něco udržet, dříve nebo později to pustil. Víme to všichni, ale o udržitelnosti všeho možného píšeme hromady disertačních prací a jiných mudrosloví, pořádáme stovky a tisíce konferencí a je nám jedno, že je to ze své podstaty hloupost.

K těm z nás, kdož si jsou vědomi svého postavení spolutvůrců světa, kdož mají skutečnou autentickou aktivní náplň svých životů, kdož vědí, že domy se staví od základů a schody se myjí shora dolů, manipulace všeho druhu pronikají daleko obtížněji, než k těm, kteří se pořád ohlížejí přes rameno, co kdo říká tomu, co si právě myslí, říkají nebo dělají. O masovém  až fanatickém provozování doomscrollingu nemluvě. Je to právě autenticita našeho myšlení, slov, skutků, jednání a chování, která nás drží pohromadě, činí nás odolné proti vnějším tlakům, činí nás námi samými a umožňuji nám zůstat sebou samými.  Dát na vlastní instinkty, nepodceňovat se a nenechat se uvádět do stavů pocitu strachu ze sociální nekompetence. Vědět, co chci, musím a mohu dokázat.

Lidé uvažují tak, že všichni by chtěli do ráje, ale umřít nechce nikdo. Když chceme něčeho dosáhnout, musíme něco obětovat. Nemůžeme dosáhnout všeho za nic a být v šoku z toho, že naše problémy a jejich řešení vyžadují oběti.

 

Evropa a úpadek 22 VI.

Za několik dnů tu budou prázdniny, ale zdá se být nabíledni, že to v žádném případě nebudou dva měsíce klidu a oddechu. Naopak toto léto, jakkoliv o něm platí, že tento jeho způsob je poněkud nešťastným, bude patřit mezi léta, na která se bude nadcházející zima ptát s neúprosnou naléhavostí. Bude jen na nás, co odpovíme, až se nás zeptá, co jsme jeden každý z nás i všichni dohromady dělali v létě.

Nebude to tázání pouze v tradičním smyslu, který spočíval v zajištění dostatku jídla, otopu a nějaké „zimní“ práce, které by dávaly drobný příjem. Práce na přípravě hospodářství na jaro byly samozřejmostí. Zní to absurdně, ale dnes nám z řady důvodů opět hrozí významný energetický diskomfort, a to nejen v podobě cenové a dokonce faktické nedosažitelnosti nositelů energií včetně potravin. Od elit domácích i evropských slyšíme spoustu výmluv a obviňování, slyšíme spoustu nesmyslů, ale nakonec se dozvíme jenom to, že nás Evropská komise žaluje kvůli nedostatku evropských filmů v distribuci, což jsme nepochybně již dlouho vnímali jako nesnesitelnou duchovní újmu, proti které jsou desetitisícové doplatky za energie pouhou malichernou potíží s mrzkými penězi.

Hospodářské nebo dokonce národohospodářské hledisko pro řešení stávajících problémů jsou pro současné elity nepotřebná a často vysmívaná veteš. Přitom hospodářská politika dnes představuje tři základní úkoly, které už jasně formuloval kontext kovidové pandemie a stav válečného konfliktu jenom potřebu jejich naplňování zdůraznil. Jde o zvýšení soběstačnosti, zvýšení spolehlivosti dodavatelsko-odběratelských řetězců a hledání nových zdrojů, jinými slovy transformaci neužitečného v užitečné. Tato transformace představuje mimo všemožné inovace konkrétní úkol přepracování neúměrného množství odpadů na suroviny. Současné české elity jsou připraveny v rámci pofiderního fangličkářského boje proti Rusku zničit naše hospodářství, ožebračit milióny obyvatel a zároveň přicházejí s panskou ideou, ať si lidé najdou druhou nebo i třetí práci. Samy chtějí na navrhovaných řešeních bezohledně vydělávat, vydělávat na distribuci strachu, když už z ničeho, tak z opičích neštovic. Pro šíření strachu pouštějí na obrazovky neustále několik desítek let staré záběry dětí postižených a znetvořených epidemií pravých neštovic v Africe, zatímco dnes jde o nemoc mladých mužů jednotlivců, která má svůj zdroj na jednom trochu divokém mejdanu na Kanárech.  

Doba kovidové pandemie a následně válka na Ukrajině, která je mimo jiné pandemií skutečného zla, přispěly k vážnému narušení duševního stavu mnoha jednotlivců, ale i psychologie celých skupin. Z Pandořiny skříňky plné neřešených problémů ve vzájemných vztazích mezi nejrůznějšími mocenskými, politickými, obchodními a ideologickými subjekty včetně náboženských uteklo všechno to, o čem píší antické báje, tedy nemoci, bída, zlo, hoře, strádání, závist, pohromy, neštěstí, spory, vády a války. Pandora víko rychle přibouchla a na dně v nově uzavřené skříňce zůstala naděje, která se tak na svět nedostala.  Zní to hrozně, ale současné choutky některých evropských států, především Francie, Itálie a Německa, tuto skříňku rychle uzavřít a ukončit tak  nejviditelnější projevy neblahého stavu v mezinárodních vztazích, tedy ničivou a krvavou válku na Ukrajině, by ponechaly v Pandořině skříňce opět jenom tolik potřebnou naději.

Ozývají se dokonce hlasy, které se obávají toho, že by Ukrajina mohla vyhrát a panují obavy, že by Putin neměl být poražen, protože by to mohlo Rusko destabilizovat a kazilo by to kšeft. Tomu nemůže normální člověk porozumět a do jeho duše se vkrádá nejistota a strach. To vše je posilováno hlubokým nezájmem elit o osud obyčejného člověka, růstem cen, nedostatkem potravin a nemožností dosáhnout celkového minimálního energetického komfortu. Mnozí lidé pociťují doslova bytostný, existencionální strach, pociťují „ontologickou nouzi“, jak o ní píše například česká filosofka, fenomenoložka Anna Hogenová. Smutné je pozorovat zejména starší osamělé spoluobčany, kteří po celoživotní práci řeší nad důchodem otázku, zda vydají poslední peníze za jídlo, topení nebo léky a cestu k lékaři. Hraběcí nestoudné rady elit, že si tito lidé mají  vyřídit dávky po internetu a hlavně se nemají stydět, jsou prostě k pláči i smíchu zároveň.

Podobně smutný obraz poskytuje možný vývoj vztahu Ukrajiny a části EU. Je patrné, že Ukrajina a Ukrajinci mohou krvácet ve válce, kterou my sami označujeme za „válku o hodnoty Západu“, které jsou ohroženy zločinným putinovským režimem. Na druhé straně z téhož Západu zaznívají hlasy, že Ukrajina se prostě nemůže stát členem EU, protože nesplňuje jakési podmínky a je to proti jakýmsi pravidlům. Západ znovu ukazuje, že v jeho chápání je Evropa jenom to, co se nazývalo říší Karla Velikého a co bylo posléze uspořádáno po jeho smrti mezi jeho syny Verdunskou smlouvou v roce 843. Nepatří do něj země Iberského poloostrova ani jih Itálie a toto uspořádání obsahuje za východními hranicemi Východofranské říše pás táhnoucí se od Baltu po Jadran a ten zahrnuje celou řadu států, dnešních členů EU, především těch, které přistoupily v roce 2004. Pás tvoří přirozené nárazníkové pásmo proti útokům z Východu a je pojmenován jako „Závislá území“. Je přirozené, že dnešní Ukrajina ležící daleko za tímto pásmem nepředstavuje pro tradiční starou dobrou franskou Evropu někoho, koho by si chtěla pouštět jako sobě rovného ke stolu. Krvácet v boji a otročit na stavbách to ano, ale uznat Ukrajince jako skutečné partnery, k tomu se bývalá Franská říše prostě nesníží. Nejde však zdaleka jenom o Ukrajinu. Je to vidět mimo jiné na neustálém kádrování a ostrakizaci zemí Visegrádu. Kdo by hledal kořeny brexitu, určitě jejich podstatnou část najde v tradičním nepřátelském postoji franské Evropy k Británii, který má rovněž tisíciletou tradici.

Období komplexní nestability a nerovnováh podobného stupně, kterého jsme svědky v současnosti, jsou samozřejmě zdrojem strachu a obav, ale zároveň jsou zdrojem naděje, že se podaří alespoň trochu pozměnit staleté stereotypy a vytvořit stereotypy nové, podobně úspěšné jako ty, které nás po staletí tak trochu utiskují nebo otravují život. Dnes se rýsuje určitá naděje v tom smyslu, že by se mohlo podařit vytvořit nový pás států mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem. Toto uspořádání zemí, vesměs členů EU, by se už mohlo stát emancipovaným partnerem staré franské Evropy. Existují dvě základní iniciativy a obě mají svůj původ v dlouholetých  ambicích Polska být regionální mocností.

Tou první je současné „Trojmoří“ a jeho kořeny můžeme hledat už v období mezi oběma světovými válkami v minulém století, kdy se ovšem jmenoval „Mezimoří“. Současná podoba „Trojmoří“ by mohla snadno inkorporovat i Ukrajinu a Moldávii, čímž by se objevil skutečně silný a životaschopný útvar, který by už mohl být „staré, dobré Evropě“ skutečným partnerem a nikoliv jenom opovrhovaným otloukánkem, kterého je možné neustále za cokoliv, nač si ta pravá Evropa vzpomene, beztrestně šikanovat a okázale mu měřit dvojím metrem. Navíc by se podařilo významně oddělit Rusko od Německa, což je prvořadý předpoklad míru v Evropě, zdroj oslabení spojenectví dvou států, které jsou kdykoliv ochotně a bez skrupulí odhodit demokratické chování jako nepotřebnou masku, napadat své sousedy, zabírat jejich území a vraždit jejich obyvatelstvo. Ve strategických úvahách USA o Evropě má oddělení Ruska a Německa dlouhodobě své pevné místo.

Druhou Polskou iniciativou je jeho hlubší propojení s Ukrajinou. Tento záměr odkazuje k Polsko-litevské unii, která ovládala podstatnou část dnešní Ukrajiny bezmála po čtyři století. Lze na něj nahlížet jako na dlouhodobě existující a fungující systém smluv o více nebo méně těsné vzájemné spolupráci na proměnlivém území. Je to plán, který získává na významu právě v současnosti, kdy ze Západu proniká do Evropy opět smrad hanebné zrady. Opět v ní budou hrát roli dvě mocnosti „Svaté aliance“ predestinované Vídeňským kongresem. Německo a Rusko jsou už více než dvě stě let přesvědčeny, že jejich společným posláním byl, je a zůstává  vídeňský „kvietismus“, tedy zachování klidu a pořádku v Evropě a to doslova až do posledního Evropana. Proto je důležité dosáhnout propojení Polska a Ukrajiny až do té míry, že by na jedné straně musela stará Evropa sáhnout k nové zradě Polska a Rusko by útokem na Ukrajinu už útočilo i na Polsko a tím i NATO. Pro Polsko je to opravdu vysoká hra, protože si Rusko a Německo rozdělily Polsko už mnohokrát. Z Ruska bezprostředně v reakci na polskou iniciativu už zazněly výhrůžky další likvidací Polska a není pochyb o tom, kdo na tom bude s Ruskem spolupracovat.  

Je důležitým úkolem zemí patřících po více než tisíc let do pásma „závislých území“ tu Západu, tu Východu, aby se pokusily využít příležitost stát se suverénními partnery Ruska i Západní Evropy. Cesta k tomuto vede v současnosti přes podporu Ukrajiny a Polska, jakkoliv lze mít, tak jako vždy ke všemu svoje více nebo méně oprávněné výhrady. Aktuálně není čas na hledání a zvýrazňování toho, co nás rozděluje. Máme unikátní šanci přestat být kanónenfutrem a kovadlinou, do které buší tu ten a  tu někdo jiný. Připomeňme si sílu Rakouské říše a obnovme z ní to dobré. Možná to je naivní, ale ono viribus unitis je dnes více než pouhou inspirací. Je to příležitost. Horai, nebo, jak se dnes píše na tabulích i hospod a barů, happy hour.  

V závěru minulého textu jsme formulovali klíčové nástroje, které nám umožní čelit v dnešní tekuté době, kdy je tak snadné ztratit pevnou půdu pod nohama, informačnímu tlaku a nejrůznějším manipulacím. Jde o nástroje, které nám pomáhají s tvorbou a uplatňováním vlastního názoru, vlastního programu, vlastního pohledu na svět i na nás samotné, jako jeho nedílnou součást. Tomuto tématu jsme se z různého úhlu pohledu věnovali v několika pokračováních a zaslouží si malé shrnutí.

Nejprve si připomeneme jednu myšlenku z knihy emeritního soudce Vrchního soudu v Praze Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem. Je to kniha myšlenkami nadmíru bohatá a jedna z nich zní: příroda počítá do tří. Jeden, dva, moc…Rozpracování této myšlenky je věnována podstatná část knihy a je svým způsobem jejím leitmotivem. Nám tato myšlenka pomůže uspořádat a systemizovat nástroje sloužící k rozvoji naší celkové odolnosti, resilience nebo antifragility vůči nejrůznějším vlivům. Když říkáme, že příroda počítá  jeden, dva, moc, pak nám v různých kontextech představuje různé trojice. V jazykovém kontextu to je singulár, duál, plurál. V kontextu kategorií mluvíme o singularitě, dualitě a pluralitě. Jedinosti, dvojnosti a mnohosti. Ve světě informací jde o informace emoční, lineární a nelineárnía podobně je to s unitaritou, linearitou a nelinearitou v kontextu matematickém.

V podstatě to znamená, že můžeme utřídit nástroje, které jsme v minulých textech popsali, jednak do skupiny těch, které se utvářejí v naší vnitřní komunikaci nás samých se sebou samými, jako jsou rozjímání nebo usebraní se. Dále do druhé skupiny těch, které vznikají v duální párové přímé komunikaci s našimi partnery, ať již je náš vzájemný vztah jakýkoliv, a do třetice do skupiny nástrojů, které vznikají naší komunikací s určitými agregáty komunikací třetích osob. Tyto agregáty reprezentují nejrůznější mnohočetné entity, ve kterých je obtížné, ne-li nemožné, určit jejich jednotlivé, agregací více nebo méně anonymizované složky. Jde především o nejrůznější pravidla, ale i ideje, nejrůznější instituty a komunikace institucí, mediální informace nebo to, co obecně nazýváme ideofakty.

Pokud hovoříme o pravidlech, pak i zde můžeme nalézt různé přístupy. Jednak ten, který říká, že co není povoleno, je zakázáno. Dále ten, který nám říká, že co není zakázáno, je povoleno a v neposlední řadě je přístup, který říká, že co není zakázáno, je nutné nebo povinné. Ten poslední přístup je ten, který používá spíše přírodní evoluce, ty první dva spíše evoluce kulturní.    

Všechny tři skupiny tvoří jeden celek, nejedná se nutně o množiny, ale spíše o polomnožiny s nevyhrazenou identitou vzájemného přechodu. Žádná z těchto skupin není nadřazena ostatním, nejde ani o tři soustředné kruhy obrany, ani o tři nezávislé pevnůstky, skupiny se vzájemně se podmiňují a vzájemně se posilují. Pokud se jakákoliv z nich vytrácí nebo dokonce absentuje, je to zdroj možného vážného problému v kvalitě naší odolnosti. Modelem takového uspořádání může být známý Vennův diagram pro tři skupiny prvků. Je dobré si takový diagram namalovat a zamyslet se nad tím, jaké nástroje v jednotlivých skupinách máme každý jeden z nás, které nám scházejí a kterých máme naopak nadbytek.

Psali jsme o důležitosti být sám sebou, utváření vlastního názoru a postupně celého komplexu autenticity. S tím souvisejí další důležité ingredience. Určitý vnitřní klid, odstup, nadhled a především humor. Není žádný způsob, žádný postačující popis toho, jak důležitý je humor pro udržení vlastní autenticity a integrity. Zkrátka a dobře, to se nedá slovem vypovědět ani perem vypsat. Pokud snad přece jen lze doporučit nějaké moudré texty, které mohou inspirovat naše chování a jednání v těchto těžkých časech, pak si dovolím upozornit na stoiky, především Seneku s jeho nihil perditi, a potom na spisek moudrostí známý pod názvem Tao Te ťing.

Do závěru tohoto textu nezbývá, než připomenout, že opravdu není čas na to čekat, zda z našich nezodpovědných elit vypadne něco, co by nám mohlo opravdu pomoci. Dnes je doba, kdy pomocnou ruku nacházíme takřka výhradně na konci vlastní paže. Pokud máme navíc funkční rodinu a přátele, dobré bilaterální vztahy, pak jenom dobře… Až se každého jednoho z nás horší časy zeptají, co jsme dělali v časech lepších, aby ty horší časy pro nás nebyly zničující, měli bychom umět odpovědět. Zvyšovali jsme vlastní duševní i fyzickou soběstačnost, hledali jsme nové zdroje odolnosti a přežití. Dbali jsme o rodinu, své přímé sociální a obchodní vztahy a v neposlední řadě jsme se snažili o klid a mír v širším společenství. Zachovali jsme si veselou mysl, humor a nadhled… 

 

Evropa a úpadek 22 VII.

Než se vydáme za tématy tohoto léta, připomenu pro lepší orientaci v problémech dneška  pár základních skutečností, které určují, podle mého názoru, současný běh událostí. Připomenu obsah čínsko-ruské deklarace z počátku února, která nám ve své podstatné části sděluje, že oba státy si už nenechají od Západu mluvit do ničeho, co dělají. Názor Západu už tedy pro ně není důležitý a musel by jim být vnucen silou, což jak ukázaly následující události, je opravdu málo pravděpodobné. Druhou velmi podstatnou skutečností je počínající převaha komoditních trhů nad těmi finančními. Jinými slovy, již nebude možné svobodně si vybírat, co si kde za své peníze koupím, ale budu podstatně omezen tím, co mi kde budou ochotni za mé peníze prodat. Na setkání SPIEF to vyjádřil šéf Gazpromu, Alexej Miller, slovy: Jsme svědky rozvoje dvou systémů – systému zdrojů a systému centrálních bank. Centrální banky regulují nominální hodnotu peněz, úrokové sazby a směnné kurzy. Prostřednictvím těchto nominálních nástrojů řídí a kontrolují poptávku, ale nekontrolují nabídku zboží,“ Důraz ve vztahu mezi komoditami a penězi se dle jeho slov přesunul na stranu komodit: …A naše komodita, naše pravidla... Globální finanční systém ztratil kontrolu nad tokem zboží a stal se pouhým generátorem nejsilnějšího inflačního impulsu. Poptávka po komoditách už nyní nahrazuje poptávku po devizových rezervách, což dává držitelům komodit příležitost určovat pravidla hry při jejich distribuci.

Toto významně zvýší váhu tvůrců skutečných hodnot oproti „penězoměncům“ a nabízí se novodobá alegorie jejich vyhnání  Ježíšem z Chrámu jeho otce. Minimálně však platí, že peníze již nikdy nebudou tím, čím bývaly před současnou krizí. Kdo bude skutečným vítězem v procesu jejich ústupu z výsadní mocenské pozice, si budeme jistě muset ještě počkat. Mnozí odborníci již hovoří o nastupujícím systému Bretton-Woods III. Připomeňme, že Bretton-Woods I. se narodil na konci druhé světové války a skončil kolem roku 1970 v podstatě s rozpadem systému zlatého standardu. Podstatnými skutečnostmi tedy jsou tedy konec poručníkování Západu a často násilného vnucování jeho údajně univerzálních hodnot celému světu a konec nadvlády finančních trhů,  a tedy i dolaru nad všemi a vším. S použitím slov J.R.R. Tolkiena: Blíží se konec časů, kdy jedna měna vládla všem.

Aniž by bylo mým cílem jakkoliv ovlivňovat čtenáře, doporučuji seznámit se se závěry summitů G7 a BRICS, které probíhaly prakticky současně na konci června. Jenom si dovolím upozornit na propastný rozdíl v počtu obyvatelstva i teritoriu, které obě nadnárodní struktury představují, a také v obsahu obou závěrečných deklarací a zejména v jejich dikci. Připomínám nedávné summity EU, které se staly přehlídkou ztraceného času a licoměrnosti ve vztahu k Ukrajině. Mimochodem, EU se snaží omezit nakládání s kovy, což je v kontextu jejího až zběsilého tlaku na údajně zelenou a šetrnou elektromobilitu a při současné nutnosti produkce lithiových baterií poněkud paradoxní až absurdní. Pokládal bych za rozumné, kdyby EU pracovala na své energetické nezávislosti a neinterpretovala celou záležitost jako  hodnotové, sankční a přitom radostné odpojení se od ruské ropy a zejména plynu. Zároveň se rozpoutává hysterie, že Rusko vypne plyn už v červenci. Mimochodem ruské uhlovodíky proudí na světové trhy až v několikanásobné míře a objemu prostřednictvím nejrůznějších překupníků, například indických.

Na domácí půdě stojí za připomenutí absurdní debata o možnosti doživotně zakázat pedofilům práci s dětmi. Zdá se to být jasné. Názory na pedofily se mohou různit, ale je naší povinností v maximální možné míře zabránit tomu, aby mohli útočit na děti a mladistvé, protože to jsou v každém případě oběti. Ministerstvo spravedlnosti to ovšem vnímá jinak a odmítá doživotní zákaz, protože ten byl v Československu uplatňován v padesátých letech, a tudíž nemohl být správný. Cituji ze zprávy Českého rozhlasu: Ministerstvo spravedlnosti ale namítá, že desetiletá délka zákazu je dostatečná a není důvod ji měnit. „Doživotní zákaz činnosti bylo možné uložit podle trestního zákoníku od roku 1950 do roku 1956. O doživotním zákazu, tedy návratu do padesátých let, neuvažujeme,“ napsala Markéta Poslušná z tiskového oddělení resortu. O trvalém zákazu jako jedné z možností, jak chránit děti před zneužíváním, přitom mluví směrnice Evropského parlamentu a Rady z prosince 2011. Dodávám, že v EU platí v 11 členských státech.

Nelze než věřit, že s podobným přístupem se bude česká vláda cítit v předsednictví EU jako doma... A nyní už za tématy léta…

Úsloví „Léto budiž pochváleno“ z Léta Fráni Šrámka a „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ z Rozmarného léta Vladislava Vančury, patří bezesporu k nejznámějším výrokům o tomto ročním období v české literatuře vůbec. Úsloví znamenají něco rozdílného, jsou jakoby v opozici a přesto obě díla oslavují v zásadě totéž. Lásku, přírodu, přirozené lidské hodnoty a člověčenství. Naši předkové léto vnímali jako dobu dozrávání, sklizně a vyvrcholení první poloviny roku, kterou uzavírá letní Slunovrat. Pomalu, ale jistě začíná Slunci síla ubývat. Mezi senosečí a žněmi byl čas na odpočinek, využití žhavých letních dnů k radosti a bezstarostnosti, načerpání síly do druhé části přirozeného běhu roku. 

Tento poněkud poetický úvod k letním pokračováním není samoúčelný a předznamenává téma, kterému bych se rád věnoval nejen v letních měsících, ale pokládám ho za natolik komplexní a důležité, že s ním možná uzavřeme dvacet let trvání této rubriky. Jde o obecné téma kvality rozhodovacího procesu ve společnosti, a to zejména ve veřejné sféře. Každý z nás se setkal v životě s případem, že než bylo o jeho věci, námětu nebo inovaci rozhodnuto, tak bylo tak říkajíc „po válce“. Nemluvíme tady samozřejmě zdaleka jenom o soudních sporech, jde o celou řadu rozhodnutí, která se ve veřejné i statní správě každodenně spíše nekonají, než konají. Podobně na tom jsou rozhodnutí politická. Jistě bych hledal dlouho slova a snad i našel, ale dám slovo povolanějšímu, prezidentu NKÚ Miloslavovi Kalovi. Cituji z úvodního slova k výroční zprávě NKÚ za rok 2018, které se dostalo ve vládních kruzích ostrého nesouhlasu a prezident NKÚ byl označen díky následujícímu textu za bezmála politického aktivistu.

V roce 2018 se Nejvyšší kontrolní úřad vedle svých běžných povinností na národní úrovni plně zapojil do mezinárodních aktivit. Už dříve jsme byli vybráni mezinárodním sdružením 50 kontrolních institucí organizace EUROSAI jako budoucí předsednická země. To znamená, že připravujeme KONGRES EUROSAI 2020 v Praze, velmi významnou a prestižní mezinárodní událost, na které převezmeme na další tři roky prezidentství této instituce. Náš úřad uspěl s projektem 3C – Comparison, Cooperation and Communication. Myšlenka je to vlastně jednoduchá. Žijeme v dynamicky se vyvíjejícím světě, který čelí novým hrozbám, počínaje udržitelností života na naší planetě, oteplováním, nedostatkem energií, vody a potravin až po zásadní změny ve společnosti, stárnutí populace, ale třeba také hledání zdrojů pro financování veřejných služeb. S těmito otázkami se potýká každá země a rolí účetních dvorů a kontrolních institucí již není přinášet odpovědi jen na národní úrovni. Chceme hledat příklady dobré praxe ze zemí, které řeší podobné problémy, chceme ukazovat, jakých výsledků tyto země dosáhly a jaké postupy pro to použily – zkrátka vše, co stojí za inspiraci. Vzájemné sdílení těchto informací a praxe přináší zásadní změnu kvality poselství, která nejvyšší kontrolní instituce společnosti přináší. A to je pro nás prioritou – aby naše výsledky byly co nejužitečnější. Výroční zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu přináší řadu takových srovnání. Na rozdíl od soukromého sektoru, který se dynamicky změnám přizpůsobuje, veřejný sektor výrazně zaostává. V roce 2018 zhodnotilo Světové ekonomické fórum konkurenceschopnost České republiky 29. místem ze 140 hodnocených zemí, zatímco výkonnost veřejného sektoru nás zařadila až na 97. příčku, tedy za země, jako jsou Moldávie, Ukrajina či Rumunsko. Toto srovnání je pro veřejný sektor varováním, že veřejná správa není připravena na dynamické změny ve společnosti a dosavadní úpravy často neřeší podstatu problémů. Adaptace na dynamické změny je obtížná v každé době. První podmínkou pro nalezení řešení je uvědomit si závažnost situace. Uvědomit si, že máme „zasukovaný“ stát, který neumí dokončit dálniční síť. Stát, který nedokázal reagovat na kůrovcovou kalamitu. Stát, kde se prohlubuje rozdíl mezi centrem a periferií. Stát s nedostatkem dostupných bytů. A to přesto, že do těchto oblastí často vynakládá nemalé množství peněz. Pojďme se podívat k bližším či vzdálenějším sousedům, jak těmto a dalším výzvám čelí a jak se s nimi vypořádávají. Je třeba vyhodnotit vládní regulaci, její nezbytnost a účinnost, podívat se na právní rámec a jeho efektivitu při řešení sporů, koncipovat vládní intervence s ohledem na poměr nákladů a výnosů. Pojďme „rozsukovat“ náš stát…(březen 2019)

Situace popisované v citovaném textu mají ve veřejné i statní správě naší společnosti fraktální charakter. To znamená, že jsou přítomny na všech správních úrovních a zdá se, že mají podobný ne-li stejný základ i podobu, vznikají podle jednotného vzorce. Musíme si přiznat, že i my sami se často dostáváme do pozice, kdy se neumíme včas a účinně rozhodnout. Přešlapujeme na místě, připomínáme příslovečného Buridanova osla mezi dvěma hromádkami sena. Ten osel nakonec chcípnul hlady, což je podobenství, které ukazuje, že nerozhodnost při řešení problému má daleko tragičtější důsledky než jenom neřešený problém. Opakování je matkou moudrosti a proto si dovolím zopakovat v této dvacetileté rubrice snad po dvacáté a prvé, že dnešní problémy nejsou ničím proti problémům, které přijdou, když ty dnešní nebudeme řešit. Na téma Buridanova osla se vyjádřil kdysi člověk nad jiné povolaný, vynikající myslitel Baruch Spinoza.

Jestliže člověk nejedná ze svobodné vůle, co se může stát, když popudy k jednání jsou vyrovnané jako v případě Buridanova osla? Musím připustit, že by člověk postavený před vyrovnaný stav – equilibrium, tedy jmenovitě, jestliže pociťuje hlad a žízeň a má po ruce stejně dostupné jak jídlo, tak tekutinu, mohl zemřít hlady nebo žízní. Jestliže se mne zeptáte, zda takový jedinec nemá být považován spíše za osla než za člověka, odpovídám, nevím, ale je možno ho považovat za dítě, blázna, šílence či něco podobného.

Ponechám na laskavém čtenáři, aby se zamyslel nad tím, kolikrát byl svědkem toho, že někdo byl nebo je, v důsledku vlastní nebo cizí nerozhodnosti vystaven umírání uprostřed dostatku. Jedno z nejkrásnějších vyjádření této nešťastné pozice obsahuje báseň Francoise Villona, která začíná nesmrtelným veršem: „Já u pramene jsem a žízní hynu…“

Já u pramene jsem a žízní hynu,

horký jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

směji se v pláči, doufám v zoufání,

mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,

já sílu mám a žádný prospěch z ní,

srdečně přijat, každým odmítán…

 

Dovolil jsem si tuto „letní“ citaci Villonových veršů jednak proto, že je prostě krásná, a také proto, že už od školních let a prvního přečtení cítím v jeho verších takřka nepopsatelný amalgám „poněkud nešťastného“ souběhu a střetu vnitřního ustrojení básníkovy osobnosti a vnějších okolností. Byla to i tyto verše, které mě přivedly k lepšímu pochopení toho, co se v kvantové teorii i obecně nazývá komplementarita. Nevíme přesně, kam Villona přivedl tento rozpor, protože známe, i když jenom neúplně, pouze prvních třiatřicet let jeho života, ale můžeme se právem domnívat, že ho pronásledoval až do konce jeho dnů a nepopřál mu klidu. Ale vraťme se od citátů do každodenní reality a položme si otázku, proč je kolem nás obraz Buridanova osla v mnoha variacích tak častý…?!? Co způsobuje to, že se lidé, ale i rodiny a nejrůznější společenství, obce a organizace nemohou tak často dobrat důstojných podmínek pro svou existenci a fungování…?!?

Byl bych velmi nerad, kdyby odpovědi na otázky uvázly v kritice současných společenských a politických poměrů. Bylo by to laciné a nedůstojné čtenářů KONKURSNÍCH NOVIN a při vší skromnosti i autora. Museli bychom si totiž připustit, že tyto „současné společenské a politické poměry“, které mají být předmětem kritiky, zde nenastaly přes noc, že jsou budovány krok za krokem po mnohá desetiletí, ba staletí. Navíc, nízká kvalita rozhodování není zdaleka charakteristikou pouze naší společnosti. Nás všech se bolestně dotýká až tragicky nízká kvalita  rozhodování na úrovni EU.

Závěrem si dovolím několik základních myšlenek, které budou podrobeny hlubšímu rozboru v příštím pokračování, které bude na toto první letní bezprostředně navazovat. Především je důležité si uvědomit, že každý rozhodovací proces se týká nějaké změny. Je proto důležité si dokázat uvědomit povahu takové změny, ať již má původ v našich plánech, plánech někoho jiného, leč bližního, nebo je jejím původcem někdo „třetí“, cizí nebo dokonce vyšší moc. Další tezí je moudrost mé již mnohokrát  vzpomínané babičky, která mě vždy učila, že na všechno musí být dva. Tudíž platí, že naše problémy, jakkoliv je můžeme vnímat jako důsledek našich nedostatků, mají konec konců své hnízdo v předivu našich duálních vztahu. Snad nejvíce opomíjeným momentem je podoba a povaha stavu, kterého se změna týká, který hodlám změnit. Je až pozoruhodné kolik neznalosti je spojeno s prostředím o kterém máme rozhodovat. Klíčovou otázkou je, zda měním stabilní či nestabilní poměry, zda je stav věci přechodný, nouzový nebo dokonce výjimečný, zda máme pro své záměry platný řád věcí jako oporu nebo jako nepřítele. Zda existuje vůbec nějaký řád nebo jsme uprostřed chaosu…?!? Neméně důležité je celkové prostředí změny, o které máme rozhodnout a v neposlední řadě je to naše vnitřní ustrojení, vnímající změnu jako něco přirozeného nebo naopak nepřirozeného.

Záleží přece na tom, jakého vlka v sobě krmíme…

 

Evropa a úpadek 22 VIII.

Jak bylo v minulém pokračování zdůrazněno, toto druhé letní zamyšlení bude právě na něj navazovat a rozvíjet hledání odpovědi na otázku, proč je u právě u nás rozhodovací proces tak zasukovaný… A nejen u nás v České republice, ale i u nás v Evropské unii. Každý, kdo by chtěl o tomto stavu jakýkoliv důkaz, ten se může takřka každodenně podívat na naprosto zmatené chování a jednání našich představitelů doma i v Bruselu a přesvědčit se o tom, že tento způsob vedení a správy věcí veřejných je poněkud nešťastným. Navíc se nám teď obě úrovně přímo doma před očima pěkně prolínají, protože tenhle festival bezvýsledného chaosu údajně koučuje vláda naší země, což nevěstí mnoho dobrého.

Přelom druhé a třetí dekády července, kdy byl tento text dokončován, byl poznamenán několika klíčovými událostmi, které potvrzují skutečnost, že označení festival bezvýsledného chaosu není nadsázkou. Na prvním místě je třeba jmenovat plán Evropské komise na snížení spotřeby plynu v zemích EU o patnáct procent. Připomeňme si genezi tohoto geniálního plánu. Němci propadli oprávněnému strachu z toho, že by jim jejich odvěký blízký spolubojovník a spolupracovník Rusko mohl přestat dodávat potrubím Nordstream po jeho plánované odstávce plyn. Mimo jiné i proto, že Kanada zadržuje Rusku zařízení, které je pro chod takové dlouhé roury nutné, konkrétně turbínu, která tam byla na opravě. Německo okamžitě navrhlo fatální porušení všech pravidel embarga, popřelo celý jeho smysl a vydupalo si návrat turbíny do rukou Gazpromu.

Nedosti však na tom. Německo v rámci vytvořené hysterie, že z Ruska přestane téci plyn, prosadilo v EK rozhodnutí o šetření plynem a energiemi, včetně toho, že kdyby snad si někdo z členů EU nenechal do své energetiky mluvit, lze ho k neracionálnímu chování přinutit většinovým hlasováním. Pokud by se podobné úspory prosadily  v České republice, znamenalo by to propad ekonomiky minimálně o pět procent. Je to taková hamletovská figura. Podobně jako spikleneckými teoriemi indoktrinovaný Hamlet bere vidinu a halucinaci za bernou minci a ve jménu své zmatenosti šíří neštěstí, zkázu a smrt, Německo  na základě domněnky, že mu asi nepoteče do země plyn, kterým by následně mohlo vydírat své sousedy, začalo šířit kolem sebe hysterii šetrnosti a zadělalo na s ní spojenou hospodářskou krizi nebývalého rozsahu. To je samozřejmě velmi blízké bruselským elitám a jejich institucím, které notoricky šíří strach, systémem nesmyslných pravidel podlamují společnosti svých členů a potom je vyhladovělé částečně uspokojují prapodivným systémem dotací, na kterých je postupně činí závislými, podobně jako dealer feťáka na jehle… Je úplně jedno, že plyn začal opět téct…

České vládě to samozřejmě nevadí, protože její recept je od počátku úsporný. Netopit, nosit vícero svetrů a chodit do vícera prací. Jednak se zahřejeme pohybem v pracovním procesu nebo přesunem mezi jednotlivými procesy a snad tak i částečně pokryjeme inflaci. Spotřeba plynu se však netýká jen domácností. Jsou to třeba těžký průmysl, chemie, pekárny, živočišná výroba, sklárny, porcelánky, jejichž výrobky se vzhledem k opatření jiných vlád v Evropě budou stávat nekonkurenceschopnými. Bezprostředním problémem je právě energeticky náročná potravinářská výroba. Již dnes jsme svědky likvidace pekáren a dalších potravinářských podniků i celých oborů.

Žijeme v době, kdy trh patří nabídce. Kdo má plyn, je na koni a poptávka rozhodně nedominuje. Dětinská představa EU, že odmítne ruský plyn a ruský režim se zhroutí, je směšná. Dopady krize by mohla naše vláda podstatně zmírnit. Nemusíme být pouhým indoktrinovaným otrokem toho, co se děje v globální ekonomice. Navíc otrokem, který se ze svého podstavení nadšený a důsledně potírá všechny, kdož mají jiný pohled na věc. Náš stát má pořád dost nástrojů, jak tyto tendence směřující k energetické chudobě zbrzdit a zjemnit. Neudělá to, protože sloužit bezmyšlenkovitě německým a bruselským pánům nevyžaduje žádné rozhodování, žádné znalosti a jakoukoliv iniciativu.

Vláda označila na počátku července za své velké vítězství, že Europarlament, navzdory skutečnosti, že k němu krátce před hlasováním promluvil český premiér, ponechal  milostivě plyn a jadernou energii mezi přijatelnými zdroji. Méně už se hovoří o tom, že omezení, která jsou zejména s milostí pro jadernou energetiku spojena, jsou takového charakteru, že si nikdo nemůže být jistý, že v těchto zelených omezujících chapadlech neuvízne. Je to tedy v návaznosti na naše téma o zasukovaném rozhodovacím procesu ono rozhodnutí ve stylu chytré horákyně. Ani obutá, ani neobutá, v zásadě ANO, ale… a ještě dalších sto malých ale, které tvoří v praxi jedno velké NE. Podstatou poselství, kterého se nám z Bruselu dostalo, je tedy blahosklonné sdělení, že si dál můžeme myslet, že jsou jaderné zdroje čisté a nebudeme za to popotahováni, když to ovšem nebudeme nikde říkat moc nahlas. Je ponižující, když nám někdo blahosklonně povoluje něco si myslet, a radovat se z toho je stav blízký idiocii. Přitom generace našich i zahraničních odborníků jasné prokázaly, že jaderná energie je, i když možná ne jedinou cestou, ale rozhodně jednou z klíčových cest k energetickému dostatku a energetické soběstačnosti nejen České republiky.

V závěru červencového textu  jsou vyjmenovány některé problémy, se kterými je nízká kvalita rozhodovacího procesu spojená, ale některé z nich jsou z vyšších pater úvah, a proto stojí za to připomenout si ty základní, které vytvářejí v systému veřejné a státní správy onu zasukovanost.  Dovolím si připomenout jako naprosto klasické díla na toto téma knihy, seriály a divadelní představení Jistě pane ministře a Jistě pane premiére, které excelentním způsobem popisují rozhodovací proces v prostředí mezi britskou politikou a britskou veřejnou správou. Pověsti říkají, že se dílem Antony Jaye a Jonathana Lynna se dobře bavila i samotná Margaret Thatcherová a dokonce prý občas přispěla nějakým námětem. To podstatné, co činí seriál věčným, je právě brilantní popis onoho hraničního pásma mezi politickými vlivy a výkonem státní správy. Je to pásmo plné života, plné tvůrčího potýkání, ale také vzájemného respektu, vycházející ze zkušenosti, že se politika a byrokracie jedna bez druhé neobejdou, že by jedna bez druhé rychle zdegenerovala. Toto vědomí u nás fatálně schází. Není lepšího důkazu pro toto tvrzení, než to, že stávající vláda si nevšímá  nastupující chudoby podstatné obyvatelstva, ale usiluje o to, aby odstranila z ministerstev odborné náměstky a nahradila je neomezeným počtem náměstků politických. Chce naprosto rozvrátit stávající služební zákon a veškerá psaná i nepsaná pravidla, která se za léta jeho platnosti ustanovila. Vládě jde jenom o vlastní politická koryta a neomezenou moc kohokoliv z úřadu na hodinu vyhodit z práce. Historická zkušenost je taková, že byrokracie takový útok ze strany politiků už mnohokrát přežila a přežije ho v tomto případě. V rámci hnutí odporu však bude sabotovat naprostou většinu politických požadavků současné vlády. Úroveň vládnutí je ovšem taková, že už ani nelze určit, zda to náhodou nebude nakonec zemi ku prospěchu. Vládní politici si nejsou schopni uvědomit, nakolik politice prospívá, když existují pro ni obtížně ovlivnitelné záležitosti nebo dokonce přímo politické „no-go zóny“. Pocit absolutní moci je pro ně, bohužel, vším a my víme, že tento pocit také absolutně korumpuje.

V naší zemi se rozmohl další takový nešvar. Množí se nám tu nejrůznější hranice. Hranice společenské, politické, sociální, materiální, duchovní a v neposlední řadě i ty územní. Pro jednoduchost si připomeňme historickou zkušenost, že pohraničí české země bylo vždy poněkud problematické. Bylo spíše doménou cizinců, především Němců, kteří byli do Čech několikrát pozváni, když bylo patrné, že se českému živlu z kotliny do drsného prostředí nechce. Je to ale dvojí tvář každé hranice. Na straně jedné jsou hranice místem setkávání, místem, kde se stýkají dvě prostředí a jsou skvělým místem pro život. V přírodě se taková územní hraniční pásma nazývají ekotony. Typickým ekotonem je například kraj lesa, kde se to hemží spoustou živočišných i rostlinných druhů, o houbách nemluvě. Ekoton je přechodná zóna, která se nachází v hraničním pásmu mezi dvěma či více sousedními biocenózami a ve které dochází k více či méně plynulé přeměně jedné biocenózy v druhou, přičemž zde dochází k jejich aktivní interakci a jsou zde přítomny osobité vlivy a mechanismy, které se nevyskytují v sousedících biocenózách. Hranice mezi společenstvy může být ostrá, daná například změnou obhospodařování pozemku, nebo naopak pozvolná, mozaikovitá či difúzní. V místech přechodu může docházet k již zmíněnému ekotonálnímu efektu, kdy v ekotonu je vyšší počet druhů než v kterékoli z obou sousedních biocenóz, neboť krom druhů obou z nich se zde navíc mohou vyskytovat druhy specifické pouze pro tuto přechodovou zónu, není to však pravidlem. Tato slova jsou v určitém smyslu aplikovatelná i na kulturní a politické prostředí.

Politické hranice často nejsou tak úplně místem tvůrčího setkávání, ale jsou spíše zemí nikoho. Čím dál od centra nějakého teritoria, tím více klesá zájem o dění a jeho správu. V České republice platí všichni daně, ale občané v pohraničí mají notoricky horší školství, veřejné zdravotnictví i dopravu. Stát ruší v pohraničí i poštovní služby. Tyto veřejné služby jsou dále omezovány, protože jsou pro stát údajně nerentabilní. Je to však ještě daleko horší. Před čtvrtstoletím se stát rozdělil na čtrnáct krajů, které obmyslně nazval VÚSC a svěřil jim nemalé pravomoci. Výsledky se dostavily rychle a byly neblahé. Nejen, že mnozí čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN jistě zaznamenali, že zde dlouhodobě funguje čtrnáct soudních republik, což se neblaze projevovalo především v úpadkovém a konkursním právu. Jistě jen málokde ve světě platí okřídlené úsloví, že soud se nenechal zmást ani návrhem žalobce, ani řečí obhájce, pominul i platnou právní úpravu a rozhodl, jak je v kraji zvykem. Za dobu, která od zřízení krajů uběhla, se prosadil efekt země nikoho kolem hranic krajů, které nejen, že svou délkou mnohonásobně přesahuji hranici statní, ale navíc, symbolické pohraniční hvozdy, které kolem nic vyrostly, jsou často mnohem neprostupnější.

Tento proces, který má významný podíl na zasukovávání rozhodovacího procesu, můžeme obecně nazvat fragmentace pole, na kterém má být rozhodováno. Jinými slovy, obecně jde o fragmentaci jurisdikce, tedy pole platnosti určitých pravidel, kterými je toto pole charakterizováno. Děje se tak nejen živelně pod heslem Caesarovým, že je lépe být v poslední vesnici v římském impériu prvním, než v samotném Římě druhým. Řada fragmentací vzniká organizovaně a jsou organickou součástí projektů, plánů i zákonodárství. Mohli bychom najít řadu smutných ukázek, toho fenoménu, ale zůstaňme u rozdělení České republiky na kraje. V kulturní evoluci a tedy i politice záleží podoba pohraničí opět na tom, kterého vlka krmí elity příslušných satrapií. Naše krajské elity v sobě nacpávají vlka sebestřednosti a provozují zlovolně pravidlo „Cuius regio, eius religio“, které se stalo součástí podstaty Evropy v důsledku Vestfálského míru. Tento jev, který je subsidiaritou naruby, nebezpečným protispolečenským jevem, má fraktální podobu a prosakuje do měst a obcí, městských čtvrtí a končí něčím, co si nezadá s pouličními  gangy. V zásadě jde o to blokovat jakékoliv rozhodnutí nebo projekt, jehož jsem stakeholderem, dokud nedostanu výpalné…

Navíc se začínají objevovat podivná společenství, které tento neblahý způsob uvažování institucionalizují a mají tendenci tvořit protiváhu nadřízenému centru. Typickým příkladem může být podivný spolek zvaný Asociace krajů, jehož určitou část činnosti lze nazvat až protistátní. Na druhou stranu vidíme na straně centra svalovat na podřízené útvary část odpovědnosti za svá rozhodnutí, jak tomu bylo v případě řešení dopadu kovidové pandemie. Tím se celý systém řízení společnosti jenom dále a dále rozpadá a směřuje k chaosu. Důkazem toho budiž i působení spolku Svazu měst a obcí, který podobně jako Asociace krajů usiluje o prosazení zájmů města obcí. Problém je v tom, že většinové uvažování představitelů podobných spolků i představitelů jednotlivých členů je nastaveno kompetitivně a nikoliv kooperativně.

Nejde jenom o teritoriální fragmentaci. Fragmentace může probíhat v jakémkoliv kulturním systému, který se jí aktivně nebrání a nechává se trhat na pašalíky všeho druhu. Jde o naprosto obecný systémový jev, který leží v základu podstatné části nerozhodnutí nebo věčného rozhodování doslova o všem možném. Příklad českých poměrů byl použit jenom proto, že se bezprostředně a bohužel negativně dotýká naprosté většiny z nás. Ale kupříkladu současné špičkové výzkumy české egyptologie jasné ukazují na neblahý vliv tohoto procesu v tisíciletých dějinách Starého Egypta, kdy období chaosu mezi jednotlivými Říšemi byly charakterizovány mimo jiné právě procesem satrapizace a omezováním vlivu centrální moci.

Dnešní zamyšlení bylo věnováno tomu, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Sousedství může být nádhernou příležitostí ke spolupráci, společnému rozvoji a rozkvětu. Společná hranice mohou ovšem také být doslova úhorem nenávisti a sousedství prostředkem všeobecného zmaru. Je tu třetí možnost, kdy si každý ze sousedů hraje jenom na svém písečku, a souseda ignoruje. Hledí si pouze svého a od souseda se odděluje všemožným způsobem. Je smutné pozorovat, že v naší veřejné správě je patrná byrokratická tendence vykolíkovat si svůj referát, učinit se nepostradatelným. To je úzce spojeno s tezí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a každá iniciativa a dobrá vůle musí být po zásluze potrestána. Je třeba zdůraznit, že toto nelze zobecňovat na všechny a každého, ale celkový trend jasný. Zvrátit ho měla právě úřednická definitiva, kdy se úředník mohl ve své pozici trochu uvolnit a byl chráněn před politickou zvůlí.

Poslední kroky vládnoucích elit svědčí o tom, že chtějí neblahý pocit absolutní moci nad každým a vším…      

 

Evropa a úpadek 22 IX.

Do úvodu tohoto pokračování se nabízí fráze, že tyto řádky budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst, když už bude v plném běhu nový školní rok. Letos však je a bude v běhu, bohužel, také celá řada jiných událostí.

V průběhu let bývalo nepsaným zvykem věnovat několik řádků zářijového pokračování této rubriky situaci v Řecku. Řecko se po mnoha letech dostalo ze zvláštního režimu dohledu, který byl zaveden díky rozvratu řeckého hospodářství. Dvacátého srpna 2022 skončil v Řecku rozšířený program finančního dohledu, ESF. Balkánský stát tak oficiálně ukončil dlouhou éru konsolidace a reforem, která následovala po finanční krizi. Ta začala, pro osvěžení paměti, v říjnu 2009, kdy ministr financí oznámil, že rozpočtový schodek dosáhne závratných 12,5 procenta HDP. Krátce na to, začátkem roku 2010, se ukázalo, že některé klíčové statistiky byly zfalšované a že Řecku hrozila akutní platební neschopnost. Krize se rozhořela naplno. Konec dobrý, všechno dobré? Jak se to vezme. Je pravda, že průběh řecké finanční krize mohl být ještě horší. I tak si ovšem tato země užila svůj očistec. Ten zanedlouho čeká i nás, jenom o tom ještě spousta lidí, rodin a firem neví nebo tomu nevěří. Budiž nám skutečnost, že Řecko se vyhrabalo z nejhoršího, naději, že se to podaří také nám. Vše projde, i tohle projde…Nic neprojde.

A nám projít ani nemůže… Především díky neschopnosti, tuposti a aroganci, kterou předvádí naše vláda, pokud jde o zajištění energií na nadcházející zimu. Po půlroce odhalený „úsporný tarif“ připomíná větu Cimrmanova náčelníka Karla Němce, který hladovějící výpravě sdělil, že potraviny spočítal dobře, ale zapomněl to vynásobit dvěma. V případě svého tarifu vláda zapomněla násobit alespoň deseti. Podobně se vláda předvedla, když naslibovala všem, jejichž náklady na bydlení přesahují plus minus jednu třetinu příjmů, úhradu rozdílu. Zapomněla však tentokrát na zastropování podobné pomoci vlastních normativů. Zapomněla i na to, že požádat o cokoliv tento stát, je ponižující martyrium. Kdo by se chtěl podívat, jak se chová tento stát k lidem, kteří něco potřebují, mohl navštívit úřad práce v pražských jatkách, nyní Pražské tržnici. Tam je zacházeno s Ukrajinci, kteří nemají jinou možnost, kam se obrátit, v mnohahodinových frontách, bez možnosti si dojít na toaletu a pod šikanou státem najaté řvoucí ochranky jako s dobytkem. Chybějí už jenom psi a elektrické obušky.

Je tedy přirozené, že se lidé nehrnou do komunikace se státem, který vyžaduje kvůli pár stovkám asi třicet ověřených papírů. Opravdu to snad raději další svetr nebo možná i sebevražda jsou důstojnější, než ponížení, které musíte prožit, aby vám stát vrátil jenom maličkou část z toho, co jste mu celý život odevzdávali. Aby bylo ponížení dokonalé, jsou starší lidé, kteří nemají ani na oběd, vyzýváni k vyřízení si věcí on-line. Především pro tyto úřednické povaleče, nikoliv pro učitele, policisty nebo záchranáře, vymohly naše chrabré odbory desetinový nárůst příjmů. Je patrné, že ani od ČMKOS, ani od jejich náhle v manekýna a hlavně ve vsjoznajku proměněného prezidentského kandidáta Středuly se vůči této vládě žádných reálných kroků nedočkáme. Zřejmě by ho jeho volební pasáci pokárali.

Opozice to rovněž nemá jednoduché, protože naráží neustále na vládní většinu a primitivní a násilný odpor jejích fanatických příznivců v médiích i ulicích proti osobě Andreje Babiše. Je patrné, že útoky na jeho příznivce jsou paušalizovány a zlehčovány tím, že si za tyto útoky může Babiš sám. Kdyby dal pokoj, tak žádné útoky nejsou. Kdyby si někdo dal práci s tím, co jsou hlavní rysy fašismu, jistě by mezi nimi našel i násilné potlačování cizích názorů. Rovněž oblíbený sport vládní koalice, hlasovat o tom, jestli jí vůbec někdo z opozice může být navržen k hlasování, je daleko, daleko za hranicemi demokratické kultury.

Je tak jenom otázkou času, kdy se příležitosti, kterou představuje narůstající znepokojení společnosti stran její budoucností, uchopí nejrůznější mimoparlamentní síly. Začíná být zřetelné, že se dokážou shodnout na tom, že vláda musí odejít. Až budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, už bude daleko jasněji a po obecních volbách ještě více.

Ještě před tím, než tento text odešel do redakce, začínají se i z řad vlády ozývat hlasy, konkrétně ministra Blažka, ale i dalších, například hejtmanů, že pokračovat v nastoupeném kursu, kdy vláda dává občanům jedinou jistotu, že na ně zvysoka kašle, by mohlo být nebezpečné a hrozit nějakou pouliční bouří, nedej bože, revolucí. Prý by mohl být dokonce ohrožen politický systém. Ten jak známo rozvrátila pětikoalice tím, že pokládá příznivce opozice za ne-voliče, ne-občany a možná i za ne-lidi. Jak je známo z krásné české tradice defenestrací, je to úplně jedno, když letíte z okna, kolik hlasů a mandátů jste měl ve volbách. Premiér začíná nesrozumitelně mumlat o tom, že by se měla zastropovat cena energií. Není schopen pochopit, že v Česku je za to zodpovědný on sám. Místo toho, aby konal, začal žebrat v Bruselu a v Berlíně o možnost svolat k tomu zasedání příslušných ministrů EU, a dostal milostivé svolení na 9 září…

Jako třešničku na dortu tu máme informaci z Norska, že z cen pro EU nesleví ani vorla, což je ten klasický evropský jev, pro který máme ten krásný výraz solidarita, jak se o něm mluví ve filmu Hoří má panenko. Rusko přitom ostentativně pálí na hranicích s EU ohromné množství plynu z daleka, ba z kosmu viditelným plamenem, aby bylo jasné, kdo tady má problém. Společně EU sankcionovala, společně by měla následky svého počínání také řešit.

To vše přímo vyzývá k tomu, abychom pokračovali v hledání odpovědi na otázku, proč je rozhodovací proces ve veřejné sféře takový poněkud zasukovaný. Na počátku zářijového hledání si dovolím vzpomínku na časy nejen minulé, ale podle platné legislativy i časy zločinné a zavrženíhodné. Leč byly to také časy, kdy jsem se na nejrůznějších úrovních řízení a na různých úrovních odbornosti učil disciplíně zvané sice různě, ale se stejným obsahem. Snad nejeufemističtější termín té doby zněl politicko-organizátorská a řídící práce. Od toho také POZ neboli politicko-organizační zabezpečení. Byl jsem nadšeným čtenářem časopisu Moderní řízení a studoval jsem tajuplné vědy jako například operační analýza, teorie řízení nebo řízení výroby a opravárenství. Už v těch letech jsem také o řízení začínal sám přednášet. Účastnil jsem se bezpočtu jednání, jejichž cílem bylo vytvořit smysluplný proveditelný postup dosažení určitého cíle. Neméně často jsem se snažil podobné a jiné postupy sám naplnit a dosáhnout předpokládaných cílů.

Rád bych připomněl, že jsme tehdy prakticky neměli k rukám výpočetní techniku a software, které by se podobně jako dnes významně podílely na tvorbě nejrůznějších postupů. Měli jsme ovšem čtverečkovaný, ba milimetrový  papír, a když hrozilo, že ztrácíme přehled, tak jsme na něj vytvářeli síťové grafy. Uměli jsme to různobarevnými tužkami nebo i obyčejnou tužkou čarami různě šrafovanými. Důležitá byla skutečnost, že se vše psalo ručně nebo na stroji, kde se dal opravit maximálně překlep. To vedlo k důkladnému přemýšlení nad tím, co se napíše a posilovalo to pravidlo, co je psáno, to je dáno. Rozmnožovací a kopírovací technologie byly pod přísnou evidencí a povětšinou na uzavřených a sledovaných místech, což mělo pozitivní vliv na stav našich dřevin pod heslem: Šetřte naše lesy!!!

V těchto pralesních ba pravěkých podmínkách vznikaly plány a postupy na vytvoření  elektráren, včetně atomových, dálnic, přehrad, celých měst a městských částí. A nejen to, ty plány se z valné části také uskutečnily. Jakkoliv je to zvláštní, k úspěchu postačily odpovědi na čtyři základní otázky: co je třeba udělat, jak to dá udělat, kdo to udělá a do kdy to udělá. Precizní odpovědi na tyhle otázky však zároveň daly hodně přemýšlení a práce. Přirozeně jsme používali třívrstvou metodu dosažení cílů, aniž jsme tušili, že se jmenuje finální nexus. Dnes se objevuje Amerika, popřípadě vynalézá kolo, když se na Davoském fóru a ve Velkém resetu Klause Schwaba hovoří o stakeholderech, tedy zainteresovaných nebo také dotčených osobách. My jsme ovšem tenkrát zcela přirozeně řešili otázky: Kdo nám může pomoci…?!?, dále: Kdo nám do toho může hodit vidle…?!? A v neposlední řadě: Kam se pohne mlčící většina…?!? Rovněž jsme měli po krátké diskusi celkem jasno, kdo nám musí pomoci, kdo nám může pomoci, kdo nám nemůže pomoci a kdo nám nesmí pomoci. Též jsme měli poměrně jasno v tom, kdo o našich plánech ví nebo neví, musí vědět, měl by vědět, neměl by vědět a nesmí vědět. Nebo jsme si alespoň mysleli, že to víme. V rámci plánování, přípravy i realizace jsme tedy měli k dispozici představu o tom, co můžeme zvládnout sami, v čem nám mohou pomoci naši kamarádi a v čem společenská atmosféra, zvaná duch doby…

Dnes bychom svolávali tři konference na téma popisu současné podoby sociálního pole a jeho dynamiky v daném čase, shlédli bychom řadu počítačových simulací, modelů a kouzel umělé inteligence, vyslechli bychom podobnou řadu moudrých teorií a rad a výsledkem by byl ještě větší zmatek než před tím, protože každý pracuje s různými pojmy a stejné pojmy různě vykládá. Plánování je týmová práce a tvorba takového týmu je opravdu vyšší dívčí personální, dříve kádrové, a organizační práce. Budování dlouhodobě efektivně fungujících týmů je dnes naopak nemožné až nežádoucí. Na výkonu veřejné správy to je vidět až tragickým způsobem.

Připomenu jen poslední estrádu neschopnosti, když nám pražský magistrát suverénně sdělí, že se oprava Barrandovského mostu zpozdí, protože se v železobetonové konstrukci našlo moc železa. To vše po několikaleté přípravě a při současné technické vyspělosti detekčních metod. Jediným vysvětlením je, že za přípravu odpovídala osoba ducha mdlého nebo nenasytného. Podobně jsme vystavení údivu Správy železnic, že pokud opravují tratě za provozu, jezdí jim tam vlaky a pravidelně postávají na nádražích, zejména o víkendech desetitisíce lidí, o které se prý mají postarat dopravci. Stát si myje ruce a cestující platí všechno svými penězi, nervy a časem, zatímco firmy si platí nesmyslné harmonogramy prací uplácením státních úředníků. Lze totiž jen obtížně uvěřit, že by za přípravu staveb na straně státu odpovídali idioti, kteří přece nemohou očekávat, že do daného místa dorazí vlak, když mají k dispozici jízdní řád. Když se děje ve veřejné správě něco v rozporu se zájmy lidí, je to buď za cizí peníze, nebo z vlastní blbosti. Míru vlivu nechť laskavý čtenář posoudí sám…  

Další část vzpomínek věnuji tomu, že nám tenkrát v mládí bylo jaksi přirozeně dáno, že věci se musí udát v určitém časoprostoru, tedy v určitém místě, času a za určitých podmínek. Nebo jednoduše řečeno, že to musí do určitého termínu fungovat, protože se to později už nedá udělat, nebo to nebude fungovat, nebo to fungování už nebude mít smysl. Aktuální podmínky se prostě  v určitém čase změní natolik, že plánování se stane věštěním z křišťálové koule a plán představuje zbytečné riziko nebo je za daných okolností zbytečný. Dnes bychom mohli hovořit o horizontu události, za kterým už je všechno jinak. Pro představu se dá uvést, že po určitou dobu tvoří naše podmínky nebo situaci určitý amalgám podmínek, který ovšem po uplynutí této doby změní své složení. Někdy také  slyšíme frázi, že za dané situace se mají věci tak a tak…

Nyní se podívejme na to, co se o současných metodách plánování a řízení můžeme dočíst ve vědeckých textech. Pojmem, který se v postmoderní době vynořuje ve vědeckém diskursu, je například evergetika. Původně, ve starověku, měly evergetické organizace podobu kolegia, fondu, nadace či dobrovolného sdružení občanů. Jejich smyslem bylo přispívat ke kultuře obce a k solidární pomoci zchudlým a nemocným občanům. Šlo o první praktické pokusy čelit  tragédii společné pastviny, která byla už v antice, mimo jiné díky Aristotelovi, dobře známa. Ostatně v řečtině znamená slovo evergétis  patrona či dobrodince.

R. L. Ackoff kdysi inicioval diskusi o možnosti takového způsobu uspořádání společnosti, který by stimuloval větší sociální a individuální rozvoj, než to dělá socialismus nebo kapitalismus a nazval jej „rozvojovou společností“. N. Wiener ve své monografii Kybernetika a společnost vytyčil svá očekávání kybernetizace společenského života, které spojil s využitím nově vznikajících možností ve prospěch člověka, nikoliv jen pro zisk. Úspěch kybernetizace společnosti však nebyl způsoben tím, že svět se stal laskavějším, ale jejím bouřlivým instrumentálním výkonem. Do popředí se dostalo široké využití informatiky a výpočetní techniky, které se často staly cílem samy o sobě. Člověk se svými životními potřebami a duchovními nároky až příliš často nebo dokonce zcela vypadl tvůrcům kybernetických systémů z dohledu. Snad právě tady vznikla u některých odborníků iluze, že stojí mimo systém a plně ho ovládají, včetně lidí.

Dnes bývá evergetika považována za kybernetiku třetího řádu a dokonce za základ Společnosti 5.0. Předpokládá harmonickou spolupráci autonomních systémů umělé inteligence spolu s lidmi, jako představiteli přírodní inteligence v daných podmínkách, které určuje naše prostředí, ať již kulturní nebo přírodní. Tím je situace dnešních a budoucích tvůrců nejrůznějších plánů odlišná od té naší, protože my jsme skládali dohromady jenom vlivy našich vlastních schopností a dovedností, spolu s naší partnerskou zdatností a  přízní nebo nepřízní společenských pravidel, zákonů a ducha doby. Člověk je v tomto konceptu, uvažujícím  spolupráci umělé a přirozené inteligence, jednak subjektem vybaveným metodami a možnostmi rozhodování, jak řešit konkrétní situace, ale zároveň je i objektem pro komunikaci s dalšími lidmi a s umělou inteligencí.

Je nepochybné, že se náš svět blíží k horizontu událostí nebo prostě jenom k horizontu, za kterým my lidé již tradičně doufáme v jiný a lepší svět. Rád bych připomenul, že v pohádkách je standardem horizontů aspoň sedm. Za sedmero nebo za devatero horami…, tak začíná řada z nich. A v některých z nich je tam brána do pekel…

 

Evropa a úpadek 22 X.

Desáté pokračování nelze začít jinak než stručnou zprávou o stavu naší společnosti po komunálních volbách. Volby dopadly tak, jak dopadne v Česku všechno, k čemu se vážou velká očekávání, typu „referendum o vládě“. Společností se šířily hysterické výzvy na téma ani hlas pro pětikoalici, což velmi silně připomínalo známé heslo ani muže ze závodů, ani haléř ze mzdy. Jistě se mnoho nespletu, když řeknu, že obě hesla vypadla z jednoho ideového hnízda, a to rovnou na hlavu. Lidé dali ve volbách poměrně jasně najevo, že nechtějí podléhat nejrůznějším zběsilým agitkám a zároveň to, že si myslí, že to stávající politika opravdu nevytrhne a většina z nich k volbám ani nepřišla. Jasně se prokázal dlouhodobý trend, který říká, že čím větší obec, tím více celostátní politiky a méně skutečné práce pro lidi. Volby nakonec jasně a zřetelně ukázaly, že nedůstojná snaha vlády a justice dostat Andreje Babiše těsně před volbami k soudu a s ní spojená zběsilá mediální kampaň mu možná více pomohly, než uškodily. Dokonce ani mediální běsnění kolem úmrtí britské královny nesundalo Babišův proces z piedestalu národní mediální modly. Už se mi v jednu chvíli zdálo, že na světě není lepší systém než britské království, které podporuje asi 105 procent Britů. To už ani nemluvím o tom, že v jeho stínu probíhalo kdesi za mořem Valné shromáždění OSN a v kdesi ve Střední Asii, v Samarkandu, zasedání Šanghajské organizace spolupráce, které řeklo o budoucnosti světa daleko více než žvanivé noční summity EU. Konec konců, i komunální volby jsou pro naše média jenom epizoda v seriálu „Popravte Babiše“, podobně jako celá druhá světová válka bývala kdysi jenom epizodou Slovenského národního povstání, zejména v období jeho výročí. Je to únavné a hloupé, ale taková už je doba a její politika. Chce se parafrázovat Kunderův Žert: Optimismus je opium lidstva. Duch doby páchne blbostí. Ať žije, kdokoliv chcete…

Nicméně není pochyb, že se lidi nepodařilo opit vládními poněkud natvrdlými rohlíky, tedy ani zastropováním cen daleko nad jejich možnostmi, ani zmateným úsporným tarifem, ani příspěvkem na bydlení, k jehož konzumaci vybízí občany vládní kampaň tak hloupá, že může být skutečně jenom vládní. Pro většinu lidí je už jenom pojmenování všech nesmyslných podkladů a dokladů naprostá džungle. Navíc naprostou většinu potřebných dokladů má stát k dispozici, ale úřednické povaleče nepřinutí k práci v podstatě nic. Tento stát požaduje vše doložit písemně i v případě vdovského důchodu, i když ví, že dotyčný umřel, že má pozůstalého partnera a rovněž ví, jaké byly zesnulého příjmy. I z této prostinké záležitosti dokáže zdivočelá česká byrokracie udělat pro pozůstalého partnera nedůstojný festival marnosti trvající týdny a měsíce. Lidé oprávněně očekávají od vlády něco více než povýšenou aroganci a přitroublé tvrzení, že jejich situaci může Babiš s Putinem. Uzavřeme tedy povídání o volbách a jejích výsledcích podobenstvím z filmu Pelíšky, kde se vláda ptá na své kroky ústy Bolka Polívky lidu: …a co myslíte, bude to stačit…?!? A lid už mimo scénář filmu odpověděl volebním hlasováním, zřetelně a jasně: Ne, nebude…!!! Na druhé straně, nakládačka, kterou opozice dostala od voličů v senátních volbách, ji odkazuje zpátky do kouta…

Lidé si však také hned po prázdninách vyzkoušeli, že když masově vyjdou na náměstí, že se vláda přece jenom trochu lekne a je s ní lepší řeč. Teď dojde k tomu, že lidé zjistí, že na svých radnicích v povolební rvačce o koryta toho mnoho nevyřídí, a to je znovu může obrátit k pouličnímu tlaku na stát, aby něco konal. Skutečností je, že vláda vůbec netuší, do jakého sociálního Tartaru své občany svrhává. Stav je dokonce tak tristní, že když přišel jihočeský hejtman Kuba s vlastním krajským programem sociální podpory, vrhli se na něj ostatní hejtmani jako psi, že jim nastavuje zrcadlo, že jsou asociálové, a to včetně hejtmanů členů ČSSD. Nesouhlasné vrčení se ozývalo i ze Sněmovny a Strakovy akademie, protože přece jenom my, dámy a páni obdaření statisícovými příjmy z práce těch, kteří dřou bídu, máme patent na rozum, kolik můžeme chudákům pustit kyslíku, aby nám mohli plnit kapsy dál. Obě demonstrace na Václavském náměstí i jinde v zemi vláda přešla bohorovnými a zesměšňujícími žvásty o tom, že jde o zmanipulované rusofily. Ani na okamžik nepřišla sebereflexe našeho panstva v podobě přiznání, že lidem je skoro jedno, kdo na náměstích mluví a kdo demonstrace svolává. To podstatné, co lidi žene z domu je skutečnost, že na složenkách a cenovkách se objevují čísla, která jsou daleko za hranicí jejich poctivou prací nabytých příjmů.

Nicméně, jak říkalo už mnoho klasiků válečného umění, včetně Švejka, situace na frontě se mění každým okamžikem. Není tomu jinak ani při stávajícím až neuvěřitelně dynamickém globálním politickém a hospodářském pohybu, jehož důsledkem je válka na Dněpru. Rusko v posledních týdnech eskalovalo konflikt na Ukrajině tím, že na základě absurdních referend uprostřed válečného stavu na cizím okupovaném území připojilo východ, složený ze čtyř oblastí Ukrajiny, k Rusku. Tím je definitivně snaha Ukrajiny obnovit svou územní suverenitu Ruskem nadále vnímána jako agrese proti svrchovanému území Ruské federace. Absurdita krymského referenda z roku 2014 byla po všech stránkách překonána a vedle stávajících referend vypadá to krymské jako akt podle mezinárodního práva. Dalším podstatným příspěvkem ke změně situace je okolnost, kdosi, zatím neznámý, zničil vedení plynovodů Nord Stream v Baltickém moři. Samozřejmě nastává masové hledání viníků, ale to je to nejhorší, co můžeme dělat. Hledání a označení případného viníka nebo viníků je v nově nastalé situaci opravdu pouhou ztrátou času. Daleko důležitější je uvědomit si důsledky a přesně pojmenovat novou situaci a možnosti jejího zvládnutí. Je třeba si přiznat, že i po půl roce platí, že je to Rusko, které si drží iniciativu a vytváří politické a hospodářské podmínky sporu, zatímco Západ zatím jenom více nebo méně účinně, ale pořád spíše zmateně reaguje. Samozřejmě ne všechno Rusku vychází a je to nejen ukrajinská protiofenzíva, ale rovněž přetržení rusko-německé pupeční šňůry, narušují ruské plány. Propojení plynovody dávalo Rusku naději, že Německo se nakonec rozhodne kolaborovat a budovat s Ruskem novou Evropu, což je jeho prastarý sen už od kancléře Bismarcka. Připomeňme si, že Nord Stream byl projekt od počátku namířený proti Ukrajině, Polsku a řadě dalších zemí ve střední Evropě, včetně České republiky s jasným cílem posílit dominanci Německa v EU. Rusku je dlouhodobě jasné, že Evropu nemůže nic poškodit více než německá dominance. S německým šafářem s plynovými důtkami v atlantickém prostoru by se mohlo klidněji věnovat svým mocenským hrám v asijsko-tichooceánském prostoru.

Dalším tématem tohoto pokračování bude úpadek současné Evropy tváří v tvář nutnosti řešit problémy, které pocházejí částečně z pandemie koronaviru, energetické krize, nebo konfliktu s Ruskem. Snad až na pandemii koronaviru jde povětšinou o dílčí projevy dynamické transformace globálního hospodářského a mocenského systému. Podstatou problémů, které v důsledku toho všeho pociťujeme, je neschopnost EU je analyzovat a popsat situaci, které je třeba čelit. Připomeňme si slova C. S. Lewise o tom, že se nemůžeme  vrátit zpět a změnit začátek, ale můžeme začít tam, kde jsme a změnit konec… Neschopnost dostát této prostinké skutečnosti způsobila, že se EU stala hlavním spolutvůrcem a viníkem svých vlastních problémů, ať již za jejich zdánlivou příčinu sama označuje cokoliv nebo kohokoliv. Z pozice občanů České republiky jsme v současnosti prokletí hned trojí úrovní propojené neschopnosti zároveň. Tou domácí pětikoaliční, dále neschopností zeleně indoktrinované vlády sousedního Německa a potom okázalou neschopností přicházející z Bruselu.

Dlouhodobě jsme doslova zavaleni neuvěřitelným množstvím žvástů o evropských hodnotách.  Připomeňme si již zapomenutou historii Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jejíž tvorby se na počátku století ujala skupina zasloužilých Evropanů, nazývaná Konvent, v čele s Valéry Giscard d´Estaing, bývalým prezidentem Francie. V Preambuli návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl původně citát z Thukydida „Tato naše Ústava … se zakládá na principech demokracie, neboť zaručuje, že moc je v rukou ne menšiny, ale co největšího počtu občanů.“ To bylo na tehdejší politiky příliš a hlavy států a vlád ji odstranily během jejich první Mezivládní konference, která se tímto návrhem zabývala. Vypukl pseudospor o to, jaké jsou kořeny Evropy, zda židovské, křesťanské, islámské, antické, egyptské nebo bůhví jaké jiné. Tehdy jsme také byli zaplaveni všemi možnými evropskými hodnotami, s těmito tradicemi spojenými, se kterými údajně EU a Evropa stojí a padají. Než se naprosto nepodstatný, leč o to lítější, spor vyřešil, bylo mezitím jasné, že žádná ústava nevznikne, Konvent byl rozpuštěn a ústava byla posléze horko těžko nahrazena paskvilem zvaným Lisabonská smlouva. Ten byl dalším potvrzením staré pravdy, že EU je mistrem v groupthinku a přijímání závěrů, které nejméně nevyhovují každému ze zúčastněných, což je světový unikát, který dlouhodobě posílá EU krok za kokem tam, kam patří. Do světového kabinetu kuriozit…

Pravda je, alespoň podle mého skromného názoru, daleko jednodušší, jedinou skutečně evropskou hodnotou je kritické myšlení. Všechno ostatní jsou deriváty této hodnoty nebo nepotřebný balast. Jde rovněž o takové hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, které jsou mezi těmi evropskými nebo západními snad nejprofláknutější. Bez kritického myšlení nejsou ničím. Na druhé straně jako každá hodnota je i kritické myšlení křehkou květinkou. Kdo chce zlomit Evropu a její duch, tomu stačí odstranit z myslí Evropanů právě kritické myšlení. Mnohokrát zde zmiňovaná všeobecná debilizace evropské společnosti a šířící se tmářství jsou pro Evropu větší hrozbou než cokoliv jiného. Právě dnes však kritické myšlení nabývá  v souvislosti se známou poučkou, že jádrem politiky je hledání rozumného kompromisu mezi etikou hodnot a etikou odpovědnosti. V době, kdy kolem sebe vidíme široké selhání politiky a nástup hrozby silou a degradace mezinárodního práva na právo silnějšího, stojí za to se na tuhle tezi podívat blíže. Neobejdeme se přitom  bez myšlenek klasiků, jakým byl především Karl Jaspers nebo Hans Jonas či Max Weber.   

Karl Jaspers po druhé světové válce ve snaze umožnit Němcům vyrovnat se s totalitní minulostí napsal útlou knihu Otázka viny. Její obsah se vztahuje v následujících desetiletích až do dnešních dnů mnohým jiným národům a  dnes patří především Rusům.  Duševní rozpoložení Němců popsal takto: Nechtějí slyšet o vině, o minulosti; světové dějiny se jich nedotýkají. Chtějí přestat trpět, chtějí se dostat z bídy, chtějí žít, ne přemýšlet. Jaspers v knize uvažoval celkem o čtyřech kategoriích viny: kriminální, politické, morální a metafyzické. Kriminální, nejjednodušší vinu nese zločinec, který porušil zákon; jeho jednání posuzuje soud. Politická vina vyplývá z odpovědnosti občanů za to, jakou mají vládu; míru této viny určuje názor vítěze. Měřítkem morální viny je svědomí, jehož příkazy a námitky mají mít přednost třeba před vojenským rozkazem. Metafyzická vina činí člověka odpovědným i za zločiny, které sice nespáchal, avšak které se děly za jeho života s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Měřítkem takové viny je Bůh. Poslední typ viny známe, mimo jiné, od vězňů z koncentračních táborů. Vyčítají si, že vlivem osudu přežili, zatímco jejich bližní na základě téhož osudu zahynuli. O stejném typu viny se však dá uvažovat třeba také v souvislosti  s balkánskými nebo rwandskými masakry a genocidou. O zločinech proti civilistům, ke kterým tam docházelo, věděla celá světová veřejnost, aniž svět proti nim dlouho cokoli podnikl. Dnes víme o zvěrstvech na Ukrajině, ale před ruským jaderným klackem a především pro vlastní pohodlí zase skláníme hlavu a zavíráme oči.

V knize Atomová bomba a budoucnost lidstva vyslovil Karl Jaspers svého času kategorický imperativ poválečné filosofie. Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně. Podmínkou svobody a míru je skutečná, celosvětová, neomezená svoboda zveřejňování. Princip pravdivosti vyžaduje uznávat fakta, stavět se na stanovisko druhého, vidět diferencované zájmy a přiznávat skutečné motivy vlastního jednání. Přesvědčení, že ve věku nukleární moci je otevřená komunikace s ideovým soupeřem podmínkou vlády rozumu, se, bohužel, ze západní politické filosofie i praxe vytrácí. Je to jeden ze zdrojů ukrajinské tragédie, která je jaderným předpeklím současného světa. Vytrácí se rozumný kompromis mezi etikou hodnot a etikou odpovědnosti. Rozumný kompromis mezi hodnotami a odpovědností, které žádnou etiku nemají, prostě není možný vůbec nebo je parodií na sebe sama. Možná, kdyby hodnoty zastupovalo kritické myšlení se svou etikou, pak by se jistě mohla odpovědnost a její etika, se kterou  by rozumný kompromis neměl být problém.

Etika odpovědnosti je rozumná ve vztahu ke sledovanému cíli.  Charakterizuje ji pozornost věnovaná prostředkům a jejich účinnosti při dosahování cíle. Max Weber ji někdy kvalifikuje jako etiku úspěchu nebo etiku přizpůsobení možnému. Etika odpovědnosti klade zvláštní důraz na předpovídání a predikci. Etika hodnot není nutně etikou nezodpovědnosti, ani neidentifikuje etiku odpovědnosti s absencí přesvědčení. To znamená, že etika hodnot a etika odpovědnosti nejsou v rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují a společně vytvářejí autentický a komplexní vztah člověka k dané situaci.

Před pětašedesáti lety mohl ještě Kundera žertovat na téma rozumu, protože ho bylo všude dost. Dnes končíme toto pokračování smutným konstatováním, že rozum je vzácným kořením a politika je jej v zásadě prostá. Tím se současná podoba politiky stává nebezpečnou zemím, státům, jejich lidem a celému světu…

 

Evropa a úpadek 22 XI.

Toto listopadové pokračování je významné především tím, že je předposlední před tím doopravdy posledním prosincovým pokračováním. Pomalu se tedy uzavírají dvě dekády, po které mé texty vycházely v KONKURSNÍCH NOVINÁCH. Když jsem si někdy o loňských Vánocích představoval, jaký by měl být obsah tohoto ročníku, předpokládal jsem, že to bude velmi zajímavý rok a opravdu bude o čem psát, ale že to bude až tak zajímavé, jsem opravdu netušil. Netušil jsem, že průběh tohoto roku potvrdí celou řadu neblahých okolností v politické, sociálně ekonomické i duchovní praxi EU, na které bylo v této rubrice dlouhodobě sine ira et studio upozorňováno se vzrůstajícími obavami. Způsob evropské integrace, který si EU zvolila, ji stále více a více oslabuje, činí  ji křehkou a stále méně životaschopnou. Je to neradostné, protože jakkoliv to současní vlastenci vehementně popírají, Evropa je náš domov. Před více než třiceti lety se nám Evropa otevřela celá, doslova z Čech až na konec světa, jak kdysi napsal Václav Šašek z Bířkova. Vyrazili jsme do ní nejprve na autobusech vyzbrojeni řízky mezi chleby a poznávali jsme na vlastní kůži to, co většině z nás bylo přístupné v obrázkových knihách, cestopisech  a občas v televizi. S malou poválečnou přestávkou jsme  byli od zbytku Evropy izolováni válkou a železnou oponou rovných padesát let. Připomínám to půlstoletí totality a izolace od svobodného myšlení především proto, aby bylo jasné, že nelze spravedlivě očekávat, aby se všechno vrátilo do starých kolejí za pouhé tři desítky let. Otázkou je, zda se vůbec podařilo za dvě desítky let první republiky po třech stech let totality apoštolského trůnu rakouského vůbec nějaké ty koleje položit. Druhou otázkou je, zda se na tyto koleje, které připomínají spíše nedávno zrušenou trať za Telnicí, dá vůbec po těch letech navázat. Spíše než o vlasteneckých a demokratických tradicích je tedy na stole debata, jak budovat český stát a jeho obce v evropském kontextu a současně se podílet na jeho podobě. 

Do Evropy prostě patříme, je naším osudem, jsme s ní propojeni více, než si dokážeme přiznat, ale současné, zdaleka nejen české, vlastenčení a fangličkářství nás od ní opět mentálně vzdaluje. Evropa je totiž pocit a evropanství není teritoriální poloha, ale především stav mysli. Je to právě stav mysli v podobě kritického myšlení, které je mimo jiné leitmotivem obsahu letošní rubriky. Je to různorodost, která je nejen krásná, ale i užitečná a je klíčovým zdrojem společenského pohybu.  Je to neustálé hledání toho, co nás sjednocuje a umožňuje nám v této různorodosti společně jednat a konat. Je to neustálé učení se z chyb. Tohle všechno je Evropa a každý, kdo z ní činí plochou šedivou a jednotnou kaši připomínající legendární UHO, Evropu ničí. Naštěstí platí, že podobně jako na dně Dantova Pekla nalezne poutník naději, tak i v současném neblahém stavu EU lze naději objevit. Spočívá v tom, že současnou krizi lidé pochopí jako poslední zvonění. Hemingwayovská otázka: komu zvoní hrana, je zbytečná. Zvoní nám všem s výjimkou takových gigantů mysli, jako je kupříkladu pan Borrell, kterého chytlo básnické střevo a přirovnal Evropu k líbezné zahrádce a okolní svět k divoké džungli, která zahrádku ohrožuje. Zde je citát. Evropa je zahrada. Postavili jsme zahradu, kde všechno funguje. Je to nejlepší kombinace svobody, ekonomické prosperity a sociální koheze. Většina světa je džungle a džungle může napadnout zahradu. Zahradníci by se o zahradu měli starat, ale nemohou to dělat stavěním zdí, protože zeď nebude nikdy dost vysoká, aby zahradu ochránila. Tohle může říci opravdu jenom samolibý a nekvalifikovaný blázen, opilý tradicí neokolonialismu a vyvražďování Indiánů španělskými conquistadory. Tento člověk zodpovídá za zahraniční politiku EU. A takových jsou v Bruselu a Štrasburku tisíce a tisíce. Mají obrovské nezasloužené platy a vidinu takřka nekonečné penze. Pro Evropany nehnou prstem, jediné, co potřebují, je udržet si svou agendu, čím absurdnější, tím lépe. Tak, jak jejich počet narůstá, narůstají i absurdní agendy, které je mají udržet při moci a nás a naši pestrou a různorodou Evropu zadusit. Říjnová jednání formálních i neformálních summitů EU ukázala, jaká je jejich síla, protože tváří v tvář opravdu kolosálním problémům, před kterými EU stojí, dokázali nastolená možná racionální řešení opět nechat uvíznout v bažině nekonečných žvástů. Velké a pro evropskou životaschopnost fatální problémy elegantně rozmělnili do skoro nekonečné řady dílčích úspěchů. Na druhé straně se zdá, že stále více a více zemí a lidí v EU si uvědomuje, že energetická krize a válka na Ukrajině jsou proti svěrací kazajce a náhubku, kterou Evropě nasadila bruselská byrokracie, problémy dílčími. EU zdegenerovala na oligarchicko- byrokratický moloch a ten posiluje svou moc likvidací kritického myšlení plošnou i cílenou debilizací lidských společenství a jednotlivců. Znovu vyvstává v naší Evropě německá hrozba. Bohaté Německo, když bylo zbaveno možnosti vydírat své sousedy plynem z plynovodů Nord Stream, rozhodlo se dotovat vlastní hospodářství takovou částkou, že to v praxi znamená nekonkurenceschopnost hospodářství především v sousedních zemích. To se týká zejména průmyslového Česka.

Kromě všeobecné debilizace a tmářství je to ještě jeden evropský trend, který je málo patrný a až skrytý. Je to ve společenské praxi stále obtížnější užívání něčeho, čemu se dá říkat implicitní právo, nebo v určitém úhlu pohledu základní právní zásady nebo principy, nebo možná spíše předpoklady nebo premisy těchto zásad nebo principů. O české společnosti to platí snad ještě více než jinde, ale tento trend lze odhalit v celoevropském měřítku, a to doslova na všech úrovních. Jde o prostý pocit, že něco se prostě nedělá, i když na to zrovna není paragraf v psaném právu. Jde o schopnost nechat se ve svém jednání vést vlastním svědomím a dokázat pociťovat stud, když se to nepovede. Dnes jsme naopak stále častěji svědky toho, že nás elity a jejich novináři přesvědčují o tom, že dostačujícím předpokladem pro výkon vedoucí společenské nebo politické funkce je to, že dotyčného nedopadla ruka zákona, a to podle okamžité nálady v různém stupni. Dnes konkrétně je to lidovecká kauza s obsazováním postu ministra životního prostředí. Lidovci by měli mít trochu toho křesťanského svědomí, ale není to z jejich komunikace patrné. Opozice zase žádá, aby se ke kandidátovi vyjádřila policie. Těžko hledat lepší alegorii společenského úpadku, než je okolnost, že pro to, kdo má dělat v této zemi ministra, je klíčové jakési blíže nespecifikované potvrzení policie. Úpadek vlivu implicitního práva na naše jednání ostře kontrastuje s neustálými výkřiky a politickými proklamacemi o vládě práva.  S tím souvisí přebujelý právní pozitivismus a neustálá touha upravit život dalšími a dalšími psanými zákony.  Je za tím naivní představa, že lidé podle těchto pravidel budou žít, přečtou si je a  budou radostně korigovat své jednání. Když ne, tak přijde trest. Je to panská pýcha spojená s přesvědčením, že autoři pravidel nejlépe vědí, co je pro lidi dobré a zároveň, že lidem lze nepřehlednou změtí psaných pravidel nalinkovat život. Jde mimo jiné o projev nedostatečného školního vzdělání, protože díky škole lidé věří tomu, že příroda se řídí a funguje podle přírodních zákonů. Není to pravda, protože příroda se neřídí ničím. Evoluční proces, který leží v jejím základu, vykazuje při pozorování určité zákonitosti a právě jejich projevy se my, lidé, snažíme v rámci vědeckého zkoumání popsat přírodními zákony. Znovu je třeba podtrhnout, že vědecké poznání není o přírodě, je to pouhý model, podobně jako mapa není krajina, ale pouze její 2D model. To nebrání sociálním inženýrům a právním pozitivistům v přesvědčení, že pravidla jsou víc než sám život a mohou jej a lidskou společnost dokonce ovládat.

Na druhé straně ze světa z oné Borrellovy džungle zazněla i tato slova bývalého ruského prezidenta Medvědova o tom, že kýčovitou západní myšlenku řádu založeného na pravidlech je třeba důrazně odmítnout jako neudržitelnou a pro lidstvo nesmírně škodlivou. Není prý nikým schválen, je zcela neurčitý a je prosazován v rozporu se stávajícími mezinárodními pravidly a institucemi, včetně samotné OSN. Samotná myšlenka je diktována obsedantní touhou Anglosasů poskytnout ideologický základ pro jejich snahu ovládnout svět. Jde o další jednoznačné potvrzení toho, jak se podstatná část světa distancuje od Západu, jeho způsobu života a jeho pravidel. Na druhé straně, když se podíváme na změť pravidel, která mají onen západní anglosaský řád představovat, je útok na řád dnes postavený v podstatě na právním chaosu velmi snadný a v zásadě  poukazuje na smutnou skutečnost.                  

Když už jsme v tom světě, pak klíčovou událostí minulých týdnů v džungli, když jistě nespravedlivě opomineme systematickou likvidaci ukrajinské infrastruktury, měst a lidí ruskými raketami a íránskými drony, byl  nepochybně XX. sjezd komunistické strany Číny. Závěry lze najít na internetu, i když dlouho vévodilo zpravodajství vyvedení předchůdce Si Ťing-pchinga ze sálu těsně před závěrem sjezdu. Podstatné však je, že v tom říjnovém týdnu byla porušena celá řada tradic a pravidel. Strýček Si posílil nebývalým způsobem svou moc. Je obklopen v sedmičlenném politbyru v podstatě jenom svými. Skončil tak mnohaletý spor mezi dvěma mocenskými skupinami, které se lišily vztahem k zahraničním korporacím a investicím a samozřejmě  v důsledku toho i různým politickým vztahem k Západu. Zvítězil jednoznačně trend politické konfrontace se Západem a na hlavu poražen byl trend směřující spíše ke kompromisu. Na jedné straně jde o tradiční pouzavření se Číny okolnímu světu a budování domácí poptávky, spojený ovšem se pokračováním globální expanze Číny všude tam, kde to bude jenom trochu možné. Jde tedy o propojení vnitřního a vnějšího rozvoje, protože ty dřívější doktríny, které střídaly preference a dokonce stavěly vnitřní rozvoj proti vnějšímu. Si Ťing-pching a jeho parta se evidentně ve svém třetím mandátu chce pokusit o harmonizaci obojího. Snad určitou zajímavostí je argumentace některých autorit ve prospěch politické konfrontace. Spočívá v tom, že poukazují na XX. sjezd KSSS v roce 1956, který se údajně vydal cestou spíše politického kompromisu, a tyto kompromisy se Západem podle jejich názoru posléze zničily SSSR a přivedli celý socialismus ve střední a východní Evropě na buben. Je to rozhodně zajímavá paralela, její relevantnost nechť posoudí laskavý čtenář sám.

Po dlouhých a dlouhých letech Sjezd KS Číny mimo také opravdu natvrdo sdělil světu, že Tchaj-wan je nedílnou součástí  ČLR a dokonce to zapsal do partajních stanov. Na ostrůvku Formosa je tedy zapíchnutá cedule s velkým nápisem Tady je Krakonošovo hned v několika jazycích. Nic s tím evidentně neudělá ani US Navy a dokonce ani paní Pekarová-Adamová, ani pan Lipavský s oblíbeným domácím senátním Tchajwancem Vystrčilem. Nicméně nyní čeká Čínu tradičně určité interregnum až do jarního jednání Všečínského shromáždění lidových zástupců, které teprve zvolí vládu a prezidenta a definitivně tak, nejen personálně, stvrdí výsledky stranického sjezdu. Právě v bezčasí interregna se může stát opravdu cokoliv, ale jsou i znalci, kteří říkají, že právě v tomto čínském se nestane nic, co by nastartovalo nevratné změny. Je-li to naděje nebo jenom nutný odklad dalšího násilí ve světě zůstává otázkou.

Když budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, bude po kongresových volbách v USA, které ukázaly, co nového můžeme očekávat v transatlantických vztazích a mimo jiné také to, jaká bude pozice USA ke konfliktu na Ukrajině. Prognóz bylo jako vždy více než dostatek, ale 8. listopad rozdal karty a lze jenom doufat, že nikoliv v tradicích výročí VŘSR nebo bitvy na Bílé hoře. Stav tohoto světa je takový, že v jistém ohledu záleží více na volbách, které jsou učiněny někde jinde než na těch, které se konají u nás doma. Říká se tomu globalizace. Naše prezidentské volby jsou jistě pro mnoho z nás důležité, ale v naší zemi dvojího lidu půjde jenom o to, čí kandidát se nakonec prosadí. Andrej Babiš se nakonec rozhodnul kandidovat, mimo jiné proto, že parlamentní volby a případný premiérský post jsou příliš vzdáleny a navíc se mu v tom vláda snaží aktivně zabránit opětovným zpřísněním lustračního zákona. Jde o další důkaz toho, jak hluboce má tato vláda tváří v tvář komplexní společenské krizi zmatené priority a zároveň toho, kolik lidí je jí to ochotno odpustit, protože hlavně když ne Babiš. Oznámením kandidatury Andreje Babiše je zřejmé, že budeme mít veselý advent, Vánoce, Nový rok i Tři krále bez ohledu na to, jestli budeme mít pod stromečkem na štědrovečerním stole poněkud poloprázdno…

Až v samotném závěru tohoto textu přijde řada a to, co prostupuje celým dvacátým ročníkem této rubriky. Na kritické myšlení. Je to skutečná pomocná ruka v každé těžké nebo nepřehledné situaci. Připomenu jenom, že kritické myšlení pro nás znamená především nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled a v neposlední řadě si vytvořit vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob. Situace, do které se jako společnost i jako každý jeden z nás dostáváme, je natolik složitá a bude trvat tak dlouho, že bychom opravdu měli tyto zásady učinit pevnou součástí našeho myšlení i života. Především nepodléhejme iluzím, že se svět kolem nás zase vrátí do času předkovidových. Každý z nás se musí nějak smířit s tím, že se musí sám aspoň trochu změnit, protože jinak nás může probíhající změna ovlivnit, případně ublížit ještě víc, než je nutné. Čas, který nadchází, je příležitostí nejen k adventnímu rozjímání a novoročním předsevzetím, ale měl by být letos zároveň časem ke kritickému pohledu kolem sebe, očistění se od žvástů politiků a médií a utvoření si vlastního názoru a pozice v této více než tekuté době.

Krásný a smysluplný Advent, milí čtenáři…

 

Evropa a úpadek 22 XII.

Úvodem letošního posledního předvánočního vydání se nelze vyhnout několika poznámkám na aktuální téma.

Především jde o nadcházející volbu prezidenta republiky, ale jde rovněž o širší kontext vnímání politiky a odpovědnosti občana za svůj stát, zemi a společnost. Kdysi oblíbená a stále platná průpovídka Vladimíra Renčína nás nabádala, že když se bere život jako muzikál, tak to jakžtakž jde… Moje choť používá průpovídku, že život nemáme brát příliš vážně, stejně z něj nevyvázneme živí a já jsem příznivec úsloví, že nejhorší smrt je z vyděšení a také, že když nejde o život, jde v podstatě o ….. nic. Problém, který se začíná docela nepěkně vkrádat do vztahu občanů a voličů k politice, je jakousi směsí poselství uvedených úsloví. Dnes už asi neumíme rozhodnout, zda byla dříve slepice nebo vejce v tom smyslu, že nevíme, zda prvotní byla nabídka bulvarizace politiky ze strany politiků nebo naopak poptávka voličů po větší bulváru spojeným s politikou. To, co je naopak jasné až příliš, je skutečnost, že se poptávka s nabídkou v tomto případě potkaly až neuvěřitelně a jedna druhou posilují v míře přímo nebývalé a mění zejména celostátní politiku na estrádu možná přímo řachandu, kterou známe z filmu „Prodavač humoru“.

Chléb a hry, to je to, co lidé očekávají od volby prezidenta, ale úsloví panem et circenses především charakterizovalo přístup císařů v pozdním úpadkovém období Římské říše, kdy byla za jídlo a hry získávána přízeň prostého lidu, která pak byla využita k jejich vlastním politickým cílům. S politikou dneška je to podobné jako se spoustou ostatních věcí naší doby. Musí především bavit. Pokud do města už zajede nějaký ten kontroverzní kandidát čehokoliv, lidé se sejdou, zařvou si a sem tam se i trochu pobijí, aby měli pár dní v hospodě nebo v garáži či doma s lahváčem o čem mluvit. O nic podstatného nejde, jenom o trochu té pokleslé lidové zábavy. Zdánlivá hysterie angažovaných lidových mas, která je uměle vyvolávána na sociálních sítích a občas i v ulicích, je jenom pěna dní, kterou občas našlehává pár bůhvíkým najatých lidiček, jako je třeba pan Vrábel.

A tohle je ten problém. Pokud pro nás vrcholný politický akt představuje jenom možnost se trochu pobavit estrádou šaškujících kandidátů, je trochu zle, protože se můžeme dočkat toho, že jednou vybereme klauny, se kterými přijdou slzy, o nichž psal Mario Simmel, nebo rovnou deprivanta superpadoucha Jokera, který se nezakecá….

Tímto textem se uzavírají dvě dekády mých pravidelných příspěvků pro KONKURSNÍ NOVINY. Je to malá příležitost k ohlédnutí se. Vždyť tyhle texty začaly vznikat v době, když jsme ještě nebyli ani členy EU a prezidentem české republiky byl ještě Václav Havel. Určitě teď nebudu vypočítávat skoro nekonečný seznam událostí, které měly vliv na naše osobní osudy i naši společnost. K návratům budu mít dost příležitostí, až když už budu ztrácet schopnost nalézt další cestu a tento čas se neúprosně blíží.  Rád bych nyní věnoval několik slov těm, kteří jsou klíčovou součástí každého textu, a tou jsou jeho čtenáři.

Podobně jako Vladimír Körner nazval ve svém románu Jana Jessenia svědkem nebo lékařem umírajícího času, čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN je možné označit především jako svědky a tak trochu i lékaře umírajícího hospodářského života především obchodních korporací, ale i mnohých svých bližních. Vím z vlastní zkušenosti, že to není úplně lehká pozice. Její složitost spočívá ve věčném dilematu a pochybnostech, zda ještě zachraňovat nebo už likvidovat. Za ta léta prošly různé profese krizového řízení velkou změnou, vývojem, o kterém může jenom čas říci, kudy a kam se vlastně krizové řízení ubírá. Není to jen změnou nejrůznějších předpisů, je to i změnou kontextu, celkového pohledu společnosti na závazkové vztahy, úspěch a neúspěch. V tomto pohyblivém světě pohyblivých cest jsou nejen cesty boží, ale i cesty lidí nevyzpytatelné. Pro cesty a osudy těch, kteří jsou schopni odstraňovat důsledky cizích vzestupů a pádů, úspěchu a úpadku druhých, to platí dvakrát. Je mou malou, ale čistou radostí, že jsem mohl takovým lidem tak dlouho předkládat své texty…

V průběhu druhé dekády rubriky jsme se několikrát dotkli právě tématu umírajícího času, stejně jako možné podoby úsvitu nové doby. Zazněla tu slova o vynořování Michelangelovy Piety Rondanini z kusu mramoru nebo Krista z šerosvitu Goyova obrazu, stejně jako slova o čekání na Godota nebo podobném čekání na kocourka Mikeše, který, ač vyhlížen na jedné straně obce Hrusice, přišel z druhé strany, a i když stále vyhlížen a očekáván, byl už ve skutečnosti doma. Dnes už můžeme na závěr dvacátého ročníku této rubriky říci, že nová doba už je tu s námi. Máme ji doma, i když ji mnozí ještě s obavami nebo radostným očekáváním vyhlížejí. To jediné, co o ní můžeme skutečně seriózně říci, je to, že všechno je jinak.

Rád bych ještě připomenul, že v tomto současném umírajícím času jsme svědky umírajícího hospodářského života celé naší společnosti.. Až vyjde tento text, budeme sice uprostřed vánočního času, ale mnozí z nás budou myslet nejen na to, jak se zachovají u prezidentských voleb. Nový rok přinese daleko více změn než jenom novou figurku na Hradě. Tato změna je vzhledem k situaci, kterou prožíváme, skutečně v podstatě pouze kosmetickou. Začátek roku bude poznamenán další vlnou zdražování energií, i když se nám vláda snaží hloupě nalhat, že tomu tak nebude. Navíc dojde ke zvyšování cen nájemného a to bude mít další neblahý vliv na ceny zboží. Těžko se v novém roce najde položka na vstupu, která by neměla mít tendenci růst. Samozřejmě čest výjimkám…

Zatím se vše tváří, jako kdyby se vůbec nic nestalo ani stát nemělo, ale skutečně už dnes můžeme pocítit pod nohama dmoucí se vlnu dalšího zdražování. Pořád jsme po kovidové pandemii ještě ne zcela ukojení spotřebitelé. Emoce ke spotřebě nám zakaluje rozum a ve spojení prachbídnou finanční gramotností ve společnosti vede k mnohým finančním katastrofám, osobním bankrotům a exekucím. Klíčové je se zabývat důsledně rozdílem mezi zdražováním a inflací. Tam, kde není spotřebitelská cena ve vztahu k nákladům těžko ospravedlnitelná, prostě předražené zboží nekupovat. Nehledě na neustálá vlezlá nabádání hlavního boha reklamy a marketingu Merry Christmasse nesmíme utrácet zbytečně, obrazně řečeno, nepřidávat plyn před zatáčkou. To je však pouze jedna strana mince, na které jsou činnosti, které může ve svůj prospěch a snad i ve prospěch svých bližních vykonat každý z nás, kdo je alespoň trochu nadán kritickým myšlením. Připomenu jen, že jsme se v této rubrice celý uplynulý rok věnovali více nebo méně otázkám kritického myšlení. Připomněli jsme si ho rovněž na závěr předposledního, listopadového pokračování.

Pravda je taková, že ani kdybychom většinové byli v kritickém myšlení a navazující finanční gramotnosti opravdovými přeborníky, naši aktuálně umírající ekonomiku a s ní celou společnost by to nezachránilo. Od určitého společenského rozměru měřítka problému nebo situace je totiž nezbytné, aby se ke kritickému myšlení připojilo i myšlení systémové a vytvořilo s ním postupně společensky nesmírně užitečný komplex. Nesmíme nikdy zapomínat na to, že ať už hovoříme o jakémkoliv společenském měřítku, nositelem schopnosti jakkoliv myslet je výhradně lidský jedinec. Bohužel, mezi lidmi, kteří působí a mají vliv ve společenském měřítku, které předpokládá aktivní používání tohoto komplexu ve prospěch lidí a společnosti, nacházíme až příliš často jenom mentální poušť. Někdy je to však ještě horší, než se může na první dobrou zdát. Až příliš často totiž jak v kritickém, tak systémovém myšlení i užívání jejich komplexu vynikají lidští jedinci, které nazýváme deprivanty.

Samotný pojem deprivace označuje nedostatečné uspokojení důležité psychické či fyzické potřeby jednotlivce. Nejčastěji bývá popisována jako citové strádání  jakýkoliv nedostatek citů a emocí pociťovaný jednotlivcem. Může se jednat o nedostatek prokazovaného a vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí, sdílené lásky nebo vzájemných sociálních vazeb, může ale jít i o osobní strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. Slovo deprivace má svůj původ v latinském jazyce privo, což znamená zbavit, ve své české podobě vzniklo pravděpodobně odvozením od anglického slova deprivatio  coby podstatného jména od slovesa deprive což znamená něco někomu odepřít. Slovo deprivace lze chápat jako ztrátu, zbavení, utrpení z nedostatku smyslových podnětů, dlouhodobé postrádání tělesných a psychických potřeb, smyslových podnětů u smyslové deprivace, ale zejména zbavení se toho druhého na úkor své sobeckosti nebo nedostatečné rodičovské, životní, sociální, biologické citové anebo jiné zkušenosti. Deprivaci lze také vnímat a chápat jako skrývání či odpírání zájmu. Tím, že před někým skrýváme ochotu a porozumění mu naslouchat a pomoci přesto, že je v naší moci podporu dávat, vyvoláme v tom druhém strádání. Odpíráme-li někomu lásku, přátelství, zájem, naslouchání nebo skrýváme-li před někým tuto možnost, tedy to, na co by měl mít z naší strany nárok, posilujeme v něm pocity zklamání a deziluze a nedostatku. Právě jedince trpícího nějakým druhem deprivace můžeme označit slovem deprivant.

Připomenu opět, že pojem deprivant je ryze český termín zavedený naším starým známým Františkem Koukolíkem k označení člověka, který z psychologických, biologických či sociokulturních důvodů nedosáhl lidské normality, případně o ni přišel. Deprivanty chápeme jako antropologickou, sociokulturní kategorii, nikoli jako kategorii diagnostickou, lékařskou.  Bohužel se ukazuje, že epidemický výskyt deprivantů a skupinové projevy jejich chování souvisejí s vývojem soudobé společnosti. Jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem. Vývoj  společnosti popoháněný zvrhlými asociály, to jistě nevěstí nic dobrého pro naši budoucnost. Velmi zjednodušeně  lze deprivanty rozlišit podle několika znaků. Mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci, majetku a na manipulaci jinými lidmi. To platí především pro obzvláště ofenzivní typy deprivantů. Mívají náhradní program lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do vysoce efektivních, destruktivních koalic. Systematicky ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Právě destruktivita je někdy jejich základní životní program,

Jediné, čemu tito deprivanti ve svých krajních podobách věří, bývá nediferenciovaný růst čehokoliv, co jim moc dává, nebo posiluje. Ti nejofenzivnější z nich bývají v tomto ohledu zcela nenasytitelní. Jejich chování připomíná chování zhoubného nádoru včetně důsledků pro skupinu, na kterou mají vliv nebo kterou kontrolují. Nemohou jinak. Moc je pro ofenzivní deprivanty prostředkem kontroly nad lidmi a světem. Lidé a svět jsou pro deprivanty nástrojem, prostředkem, nikoliv jevem o sobě majícím niternou, na pozorovateli nezávislou hodnotu. Pro deprivanty znamená vědecká teorie možnost vyrobit novou generaci zbraní, účinnější nástroje propagandy, nebo dokonalejší možnosti tajného sledování a ovlivňování lidského chov.

Tento trochu obsáhlý výklad o pojmech deprivace a deprivant je tu proto, abychom si uvědomili, jakou ničivou sílu může představovat komplex kritického a systémového myšlení v rukách a mozcích deprivantů, pro které je osobní moc a destrukce prostředí a ubližování bližním smyslem jejich života. Navíc mají již zmíněnou schopnost vytvářet efektivní aliance s podobnými jedinci a posilovat tak svůj vliv a moc. Teprve, když není co ničit, pustí se deprivanti do sebe navzájem a začne nelítostný boj o krále krysu nebo o deprivanta deprivantů. Bohužel, daleko pravděpodobnější je ovšem scénář, kdy je úzká skupina deprivantů schopna nalézt vzájemný modus vivendi uspokojovaný destruktivním ovládáním jejího prostředí. Tento systém vykazuje pozoruhodný stupeň stability, o kterém se nedeprivantům, nedestruktivním nebo dokonce tvůrčím typům, může jenom zdát. Je smutnou skutečností, že koalice deprivantů jsou neobvykle úspěšné především ve veřejné sféře a to čím výše, tím lépe a radostněji. Příkladem mohou být některé politické strany, ba i orgány veřejné výkonné moci, ústavní nevyjímaje.

Máme tu tedy tři komponenty, tři škály, které nám vytvářejí ve svých krajních podobách osm různých stavů, které reprezentují různé podoby myšlení. Jde o škálu tvůrčích a destruktivních osobností, které jsou v různé míře nadány kritickým nebo systémovým myšlením. Mezi oktanty najdeme dvě krajní podoby, tedy tvůrčí systémové a kritické myšlení a destruktivní systémové a kritické myšlení. Mezi nimi leží šest neúplných podob. Postrádají některou z komponent myšlení nebo dokonce obě, což reprezentuje nemyslícího tvůrce, což je málo pravděpodobné, nebo nemyslícího ničitele nebo deprivanta, což je jen o něco málo pravděpodobnější. Tento model nás učí důležité, možná klíčové věci. Ať již máme k dispozici jakékoliv nástroje, lhostejno jestli mentální nebo fyzické, to, co v konečném důsledku rozhoduje o podobě jejich účinku, je osobnost člověka. Jakkoliv je to banální, je to naše čapkovské člověčenství, které rozhoduje o osudu nás jako jednotlivců, stejně jako o osudu lidských společenství a v konečném důsledku o osudu světa. Teprve když máme schopnost být a zůstat člověkem, můžeme se úspěšně pokusit o vytváření zemí lidí, o kterých psal Antoine Saint Exupéry. Zbývá odpovědět na otázku, co to znamená být člověkem. Dovolím si ve své autorské pýše navrhnout tezi, že člověkem je lidská bytost, která cítí odpovědnost za druhé lidské bytosti a spravedlivě očekává, že ony cítí odpovědnost za něho. Tedy očekává, že jsou lidmi. Nezbývá než zopakovat, že klíčovou roli v tom, co z nás vyroste, jestli člověk nebo „nečlověk“ mají rodinné, partnerské a školní vztahy.

Vážení a milí čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN, uzavírá se dvacet let této rubriky. Na konci listopadu jsem dostal nabídku na další rok spolupráce a já jsem ji přijal. Rád bych konkrétně psal o vinách a dluzích na pozadí nové doby. Nebudu se tedy loučit, ale naopak, budu se těšit na další setkávání s vámi.

PF 2O23…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

  

  

 

 

 

 

 

České novinky1.eu