Faktory a katalyzátory změn globálního hospodářského systému…
Vážení kolegové, přátelé, dámy a pánové…
Přijměte srdečné pozdravy z malého alpského městečka Ramsau am Dachstein. Vašeho pozvání ke kulatému stolu si opravdu vážím a děkuji za něj. Nyní mi dovolte několik slov k tématu našeho kulatého stolu.
Začnu myšlenkou, že základním faktorem změny globálního hospodářského systému je skutečnost, že celý systém prochází určitou podobou deglobalizace nebo glokalizace. Jde především o to, že podstatná část dnešního světa se brání tomu, aby byly globální hospodářské vztahy hegemonizovány jedním aktérem, konkrétně kolektivním Západem, popřípadě USA, nebo, po staru řečeno, euroatlantickou civilizací.
Dalším faktorem je dlouhodobý a systematický přesun pozornosti globálních hospodářských a politických aktérů z atlantického prostoru do prostoru asiatsko-tichooceánského. Například Sovětský svaz a následně Rusko tak činí, alespoň podle mého názoru, již bezmála půl století.
Letošní rok pak přinesl hned několik vážných událostí, které lze označit za faktory nebo možná katalyzátory globálních změn.
Nejprve z Pekingu zazněla na počátku února jasná slova Ruska a Číny, která jednoznačně deklarovala, že nikdo na světě nemá patent na standard té správné demokracie a ani právo říkat někomu druhému, jak má vést své záležitosti, tím méně Číně nebo Rusku.
„Strany berou na vědomí, že demokratické principy se uplatňují nejen v domácí správě, ale i na globální úrovni. Pokusy jednotlivých států vnucovat ostatním zemím své "demokratické standardy", přisvojovat si monopolní právo posuzovat úroveň dodržování demokratických kritérií, vést dělící linie na ideologickém základě, včetně vytváření úzkých bloků a situačních aliancí, jsou ve skutečnosti příkladem eroze demokracie, odklonu od jejího ducha a skutečných hodnot. Takové pokusy o hegemonii představují vážnou hrozbu pro globální a regionální mír a stabilitu a podkopávají udržitelnost světového řádu“.
V červnu na Sankt-Petěrburském ekonomickém fóru zazněla jasná slova Alexeje Millera, že komoditní trhy začínají nabývat převahu nad trhy finančními.
„Vidíme, že dominance dolaru se vytrácí. Vzniká zúčtování v národních měnách. A nakonec se paradigma mění. A pokud si vzpomenete na klasické schéma „peníze - zboží - peníze s apostrofem“ - tedy na „brettonwoodské“ paradigma, nyní se do popředí dostává zcela jiný vzorec: „zboží - peníze - zboží". Nejdříve plyn prodávali, pak ho těžili. Naším zbožím jsou naše pravidla. Nehrajeme hry, jejichž pravidla jsme nevymysleli my. Někdo řekl: „Zákon je Atlantik." Jiní říkají: „Zákon je tajga".
V uplynulých dvou nebo třech týdnech zaznamenáváme hned tři zajímavé události.
Především je to jednání Šanghajské organizace spolupráce a jeho Samarkandská deklarace, která jasně ukázala, že naděje na to, že se otěže změn globální hospodářské soustavy se vrátí do rukou kolektivního Západu, jsou zcela liché. Před námi je multipolární, mocensky deglobalizovaný svět.
Na nedávném Valném shromáždění OSN zazněla slova jejího generálního tajemníka Gutterese о tom, že se národy a státy ocitly v globální situaci „disfunkce“ a nejsou připravené nebo ochotné a možná ani schopné řešit problémy, jež ohrožují budoucnost lidstva a osud planety. Není lepšího symbolu toho, že časy staré dobré globalizace a ambic na ovládnutí globalizovaného světa jedním hráčem nenávratně končí.
„Jsem tu, abych bil na poplach: svět se musí probudit. Jsme na pokraji propasti a míříme špatným směrem. Náš svět nikdy nebyl v takovém nebezpečí a nikdy nebyl tak rozdělený…“
„Tudy cesta nevede, soudruzi...“, řekl by Michail Sergejevič Gorbačov, dej mu pánbůh věčné nebe.
Závěrem připomenu úmrtí a pompézní pohřeb královny Alžběty II., který byl ve skutečnosti pohřbem staré dobré imperiální Británie a také neméně staré a dobré Evropy. Tento smuteční průvod uzavírá symbolicky éru starého, již poněkud unaveného bílého muže, která začala v době, kdy celý svět byl globalizován v rukách tři bratranců... Anglického krále, německého císaře a ruského cara... Nebylo jim to dost a tak jeden přišel o jméno rodiny, druhý o trůn a třetí o život s celou svou rodinou...
Nezbývá mi, než nám všem, vážení kolegové, přátelé, dámy a pánové, společně popřát, aby nastupující éra mladého, žlutého muže, svěžího jako mladá okurka, byla alespoň tak úspěšná, jako éra, která odchází s Alžbětou II. na věčnost...
Děkuji vám za pozornost…