Nastavené zrcadlo

Nastavené zrcadlo I.

Tato rubrika přichází ke čtenářům  KONKURSNÍCH NOVIN již podruhé v roce, který má ve svém číselném kódu dvě dvojky a dvě nuly. Poprvé se objevila v roce 2002 a dospěla až do roku 2020. Jestli lze dnes něco s jistotou říci, tak určitě to, že to je podruhé a naposledy. Je to jedna z mála jistot, kterou nám a naší rubrice tenhle rok s kouzelnými až magickými dvojicemi dvojek a nul nabízí. Pokud mi bude dáno, rád bych tenhle rok věnoval obrazům, které nám nabízí naše prostředí. Název je volně inspirován legendární frází, kterou televizní hlasatelky a hlasatelé zdůvodňovali výskyt programů západní provenience na všech dvou programech Československé televize. Základní linie obhajoby byla vedena tím, že dotčený pořad bez jakýchkoliv ohledů kriticky zobrazuje západní společnost. Tato skutečnost se časem ustálila do fráze, že film „nastavuje nelítostné zrcadlo“. Zřejmě ke zvláště rafinovaným dílům našich ideových nepřátel, pořádala Československá televize úvodní proslov nějakého zasloužilého vymítače západního ďábla, popřípadě následnou diskusi několika vymítačů. To vše s cílem, aby si divák mohl uvědomit, co vlastně uvidí, popřípadě, co vlastně uviděl. Tato totalitní a hlavně hloupá praxe by už dávno upadla v zapomnění, kdyby nebylo častých repríz Menzelova filmu „Vesničko má středisková“, kde jinoch, modelář, v podání Rudolfa Hrušínského nejml., hodlá jít sledovat údajnou americkou „céčkovou“ detektivku „Harpuna“ až poté, co „oni“ „nastaví zrcadlo“. „Až nastaví zrcadlo“ tak vešlo do seznamu špičkových filmových hlášek a obohatilo český jazyk o další ustálený obrat. Pokud budeme citovat scénář, že „film nastavuje nemilosrdně zrcadlo měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života“, tak se i dnes oprávněně zdá, že je zase komu co nastavovat, protože měšťáctví a poměřování světa penězi je kolem nás zase dost a dost. A možná ani nepřestalo být. Nemohu na závěr tohoto úvodu nevzpomenout, že naše, tedy Česká televize rovněž občas organizuje podobné debaty vymítačů ďábla socialismu, když uvede nějaké staré nebo i nové dílo, které by mohlo hrozit svedením českého nadšeného budovatele kapitalismu z jediné správné cesty. Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak smutné a hlavně nebezpečné.

Každý víme z vlastní životní zkušenosti, že jsou zrcadla všelijak pokřivená a zrcadla přímá. Každému se vybaví nějaké to zrcadlové bludiště nebo vlastní zpitvořený obraz tam, kde bychom ho nečekali.  Jakkoliv je to zvláštní, náš svět je takový, že přímost je v něm velkou vzácností.  Jak už to tak chodí, škola nás naopak nejprve donutí myslet v přímkách, vnutí nám pravítko, pak kružítko a až nakonec nám půjčí křivítko, namísto toho, aby postupovala přesně obráceně. Jak říkal můj školou povinný synek, „logiku v tom nehledej, to je prostě škola“. Česká škola tak věrně reprodukuje středověkou úroveň poznání, sledovanou a posvěcenou katolickou církví. Ta pečlivě hlídala a ovládala jediný jednoduchý přímý svět a jeho prostor. Byla to především idea více různých světů, která přivedla Giordana Bruna roku 1600 na římskou hranici. „Přímá“ Euklidova geometrie, kde se rovnoběžky protínají v nekonečnu, stačila ještě Newtonovi, Descartovi nebo Eulerovi a mnohým dalším. Teprve ruský matematik Nikolaj Lobačevskij, maďarský matematik Farkaš Bolyai se svým synem Jánošem, a jeho spolužák, „kníže matematiky“, Fridrich Gauss, přišli v první polovině devatenáctého století víceméně nezávisle na sobě s ideou zakřiveného, eliptického a hyperbolického prostoru. Gauss měl údajně s myšlenkou křivého prostoru obrovské potíže a ani jako svobodný zednář nesměl výsledky svého zkoumání zakřiveného prostoru publikovat, protože by tím rozvrátil církevní paradigma představ o světě. Lobačevskij prý byl označen akademiky v Sankt-Petěrburgu za blázna a zakázali mu opouštět Kazaň. Teprve ve druhé polovině devatenáctého století a především na počátku dvacátého byly tyto myšlenky standardně publikovány a navíc se ukázalo, že křivost prostoru může být i dynamicky proměnlivá, že prostor a později časoprostor jsou aktivními herci a účastníky podoby a povahy našeho prostředí a nikoliv pouhou statickou scénou, na které se odehrává našeho světa běh.

Ale ani to „úplně za všech nejvíc nejrovnější zrcadlo“, jak by řekl Forrest Gump, však neposkytuje správný a skutečný obraz toho, čemu nebo komu je nastaveno. I ten nejvěrnější zrcadlový obraz je stranově převrácený, což je oblíbeným klíčem k řešení celé řady detektivních záhad a zdrojem těch nejhezčích amatérských i profesionálních fotografií. Tohle všechno uvádím v úvodní části tohoto textu o nastavování zrcadla proto, abychom si byli vědomi,  jakou je nastavování zrcadla opravdu netriviální, komplexní činností. Na straně druhé je to právě onen obraz v zrcadle, který by nás měl svou odlišností inspirovat a přinést důležitou informaci o zrcadlené skutečnosti. Vždyť informace není ve své podstatě ničím jiným než významným rozdílem nebo rozdílem, který má význam.   

Nastavená zrcadla mohou mít nejrůznější podobu. Obecně se dá jistě říci, že takové zrcadlo má podobu a povahu kontextu, do kterého se dotyčná věc, jev nebo událost zasadí. Mohou to být na straně jedné zrcadla individuální. Například zrcadlo kritického myšlení každého z nás, stejně tak naše vlastní zrcadlo etické nebo citové a řada dalších. Na straně druhé pak zrcadla kolektivní, například zrcadlo rodinné, zrcadlo nás hochů a dívek „co spolu chodíme“, zrcadlo sousedské, zrcadlo stranické, církevní až po velebné zrcadlo doby nebo jenom zrcadlo jejího ducha.

Nabízí se otázka, zda existuje nějaké zrcadlo, které by bylo jakýmsi zrcadlem zrcadel, dalo by se nastavit skoro vždy, všude a čemukoliv. Dovolím si připomenout test, kterým podrobují své kroky členové Rotary klubů po celém světě. Je to typické etické zrcadlo, které si může nastavit každý sám sobě i někomu nebo něčemu jinému. Jde o čtyři jednoduché otázky, které si ovšem zaslouží naši pozornost. 1)Je to pravda? 2)Je to slušné ke všem zúčastněným? 3)Bude to rozvíjet dobrou vůli a lepší přátelství? 4)Bude to výhodné pro všechny zúčastněné? Chtěl bych se pozastavit nad otázkami druhou a čtvrtou, protože otázka 1) a 3) a zejména odpovědi na ně jsou, alespoň podle mého názoru, více otázkou individuálního přesvědčení nebo dokonce víry, než objektivního posouzení. Pravda, rozvoj dobré vůle a přátelství, to jsou opravdu složité otázky a přinášejí nejednoznačné odpovědi. Otázky 2) a 4) naproti tomu vedou k něčemu, co lze nazvat „potlačením informační asymetrie“.

Je to opravdu zcela klíčová otázka. Náš svět je složen z nerovnováh a asymetrií, které jsou zdroji možných změn v našem prostředí. Prostřednictvím těchto změn naše prostředí také přednostně vnímáme. Jsme tak prostě geneticky nastaveni. Vnímáme změny jako významné rozdíly neboli informace. Svět je nám dán jako informace a my ho nejsme schopni ani jako něco jiného vnímat, ať již smyslově nebo mimosmyslově, s technickou podporou nebo bez ní. Asymetrie, kterým jsme vystaveni, jsou asymetrie ve vztahu k našim „sousedům“. V našem trojrozměrném prostoru totiž nelze vytvořit jinou než dvojrozměrnou síť vztahů a naše vztahy s partnery nebo se „sousedy“ jsou tedy výhradně duální. V každé dvojici, v každém páru je nějaká asymetrie. Stejně tak, jako neexistuje absolutně rovné zrcadlo, tak neexistuje absolutně symetrický vztah. Z praktického pohledu se dokonce nabízí otázka, zda má dokonale symetrický vztah vůbec smysl, a zda vztahu nedává smysl právě asymetrie, kterou obsahuje a představuje dvojice jeho účastníků. Asymetrie znamená, že každý z účastníků daného vztahu má rozdílné postavení. Pokud je účastníků více, pak se jejich vztahy dají vždy rozložit do dvojic. Rozdílné postavení účastníků může mít řadu důvodů. Ty se dají rozdělit na vnější a vnitřní, tedy podle toho, zda do odlišných asymetrických postavení byli oba účastníci postaveni vnějšími okolnostmi nebo zda se rozdíl vytvořil mezi nimi samotnými. Další dělení může být podle toho, zda se do svých postavení dostali účastníci zaslouženě nebo nezaslouženě nebo dokonce poctivě nebo nepoctivě. Kritérií může být víc. To podstatné je to, jak se obě strany postaví k asymetrii, která může být, jak víme z podstaty našeho světa, koneckonců pouze informační. Jinými slovy, jak s ní naloží, jak ji využijí nebo zneužijí. A tady nastupují dvě inkriminované otázky, které jednoznačně každá svým způsobem směřují k tomu, aby „všichni zúčastnění“ měli vzájemnou informační asymetrii v komunikaci nebo transakci, které se účastní, co možná nejmenší. Když se podíváme na podobu jednotlivých slibů našich ústavních činitelů, pak jenom u členů vlády a členů NKÚ najdeme slib nezneužití funkce nebo postavení. U všech ostatních postačuje „pouhé“ dodržování ústavy, zákonů nebo jiných norem.

Nezneužití postavení znamená, že bychom neměli před ostatními účastníky komunikace nebo transakce tajit informace, které máme, a dávají nám výhodu, co do jistoty toho, jak daná záležitost dopadne. Tedy bychom měli dbát o to, abychom si byli rovni v nejistotě. Je to stará babylonská a potom i středomořská obchodní zásada, která je dnes uchována v obchodních praktikách mezi židy a muslimy. Je mimo jiné i pevnou součástí práva šaría. Naše západní tradice je už dlouhodobě, už od římských dob, naopak určována zásadou „caveat emptor“, tedy že je to kupec, který se má být na pozoru. Říká nám, že prodávající je oprávněn tajit kupujícímu určité informace, které mají vliv na podobu, povahu a zejména cenu transakce. Informační asymetrie je v západním světě tedy nejen legální, ale i legitimní, a nic na tom nemohou změnit paragrafy o zneužití informací v obchodním styku. Pokud bychom tedy měli navrhnout nějaké univerzální etické zrcadlo, pak by otázka mohla znít: „nezneužívám svého postavení?!?“  

V této souvislosti je možné zmínit ještě takzvané zrcadlo zpovědní. Jde o zpovědní pomůcku, která je pomáhá zpovědníkovi zpověď strukturovat a pomoci tak zpovídanému, aby zpověď byla úplná. Podle zpovědního zrcadla lze samozřejmě i samostatně rozjímat nebo zpytovat svědomí. Jsou široce diferencovaná pro nejrůznější sociální a věkové skupiny. Některá zrcadla jsou dokonce pojmenována podle významných církevních osob.  Jako aktuální příklad můžeme uvést zpovědní zrcadlo papeže Františka. Taková zrcadla ovšem nejsou v konečném důsledku etická, ale jsou spíše morální. V příštím pokračování se pokusíme si tento důležitý rozdíl rozklíčovat a ukázat, že morálka je více o loajalitě nějakému právě platnému souboru pravidel, zatímco etika je více o osobní integritě a postoji při hodnocení procesů a událostí, které v našem prostředí probíhají.

Je tedy nejen co, ale i čemu nastavit, a proto se o to pojďme poprvé pokusit.

Můžeme se pokusit kupříkladu nastavit zrcadlo času tomu, co je obecně známé pod názvem „brexit“. Jde o velice komplexní jev, jehož podstatou je opouštění sféry vlivu nadnárodní organizace evropských států, nazývané Evropská Unie, jedním z jejich významných členů, Velkou Británií. Stručně řečeno-„Londýn se vymaňuje z vlivu Bruselu“. Kolem brexitu se neustále vedou více nebo méně divoké politické a mediální spekulace, vytváří se iluze něčeho neobvyklého, unikátního, nepředvídatelného. Přitom je jen málo historických událostí v Evropě, které jsou tak mnohostranně a pestře umělecky i vědecky popsány a pojednány, jako je legendárních „šest žen Jindřicha VIII.“ Jednou z klíčových zápletek vlády Jindřicha VIII. je jeho rozhodnutí dát se rozvést se svou první ženou Kateřinou Aragonskou. Není rozhodně záměrem této rubriky vytvářet jakýkoliv historický exkurz nebo dokonce výklad událostí, které následovaly po roce 1525, kdy údajně anglický král pojal myšlenku nahradit zákonitou a katolickou církví posvěcenou manželku Annou Boleynovou. To, co můžeme konstatovat, je skutečnost, že tím byl zahájen proces „vymaňování se Londýna z vlivu Vatikánu“. Každý gramotný člověk se může seznámit historickými událostmi, které následovaly a byly a jsou rovněž předmětem celé řady uměleckých i vědeckých zpracování. Můžeme konstatovat, že ono „vymaňování se od vlivu Vatikánu“ s nejrůznějšími peripetiemi trvalo až do vlády Viléma Oranžského na konci XVII. století, tedy bezmála dvě století a při troše pozorného zkoumání trvá tak trochu dodnes. Nelze odolat a nenastavit toto prostinké zrcadlo současnému hemžení kolem brexitu, které je plné velkohubých prohlášení o tom, kdy brexit nastane, za jak dlouho se stihne, kdy bude úplný atd. atd. Přitom každý z nás, kdo zcela neprospal ve škole dějepis, ví, že brexit je pouhou epizodou v tisíciletém potýkání se mezi kontinentální a ostrovní politikou, která kolísá mezi ostrovní ideou „splendid isolation“ na straně jedné a kontinentální ideou federální nebo dokonce unitární EU jako superstátu, podobnému USA. Británie byla tři a půl století jako provincie Britannia součástí Římského impéria, byť vždy jenom částečně, například k legendárním Antoninovu nebo Hadriánovu valu. Stejně tak celá staletí a tisíciletí před  příchodem Římanů probíhala čilá kulturní i obchodní komunikace mezi ostrovními a kontinentálními keltskými a jinými kmeny a kulturami. Z tohoto širšího pohledu se opravdu nic zvláštního neděje. Brexit je opravdu jenom další epizodka, ale na druhé straně je tady a teď s námi. Je nepochybnou změnou status quo a bude mít svým průběhem a trváním na naše životy bezprostřední vliv a stane se  jejich součástí a faktorem jejich kvality. Ale to už je zase úplně jiné zrcadlo, jiný kontext, jiný úhel pohledu.

Tolik úvodní text k nadcházejícímu snad celoročnímu cyklu vyprávění o nastavování zrcadel. Pokládám za důležité zdůraznit, že otázky spojené s problematikou konkursu a vyrovnání jsou otázkami nejen legality, ale i legitimity a etiky. Abychom dokázali zvládnout složitý sociálně ekonomický proces, jakým je řízený zánik nebo transformace právnické osoby, pak zákonnost našich kroků je podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující.

Jak říkal Ježíš Kristus: „nebude-li  vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do království nebeského…“  

     

 Nastavené zrcadlo II.

Únorové pokračování „Nastavených zrcadel“ nemůžeme začít jinak, než zamáčknutou slzou nad dvěma evergreeny politického a mediálního prostoru poslední doby. Jde o brexit a impeachment.. Nemusíme však smutnit příliš, protože mediální prostor má nového hrdinu, koronavirus, který se po světě šíří z Číny. Opět, znovu a znovu, jsme svědky toho, že podobně jako jeho předchůdci SARS,MERS, ptačí a prasečí chřipka způsobí za vydatné podpory politiků a novinářů i nový koronavirus všeobecnou paniku a následně velký kšeft pro farmaceutické firmy a výrobce ochranných pomůcek. Tato epidemie však má i novou kvalitu, které se budeme věnovat v příštím pokračování. Nyní se krátce zastavíme u brexitu a „trumpíčmentu“.

Brexitu jsme nastavili zrcadlo minule a dnes víme, že jako takový proběhl o půlnoci z pátku na sobotu 1. února 2020. Z Bruselu pořád zaznívá jako přitroublý leitmotiv hlas, že brexit musí Británii bolet a symbolem této přitroublosti může být mimo jiné vypnutí mikrofonu britským europoslancům a speciálně Nigelu Farageovi při závěrečných vystoupeních na rozloučenou. Británie oslavila návrat kontroly do svých rukou v duchu doby. Kromě alkoholu tekoucího proudem a bujarého zpěvu až řevu došlo i na tradiční pálení vlajek bruselského impéria. To si mohli „rowdies“ odpustit, už jenom proto, že se Velká Británie vtírala před půlstoletím celé desetiletí do tehdejšího EHS jako Pitralon. Nebyla hospodářsky v nejlepší kondici, členství pro ni bylo životně důležité, ale přes Francii Charlese de Gaulla prostě nemohla projít. Došlo k tomu až za George Pompidoua v roce 1973, ale už záhy, za vlády Margaret Thatcherové, dostala Velká Británie v EHS nálepku věčného potížisty. Kampaň Thatcherové „take our money back“ se stala předobrazem kampaně „take control back“, která stála u počátku brexitu. Pokud Brusel ve své pýše nepochopí, že už teď nejedná se svým členem, rozumné dohody se nedočkáme.

Několik řádků k „trumpíčmentu“, krachu dalšího zoufalého pokusu amerických demokratů odstranit Donalda Trumpa z politického života jako cosi nepatřičného, i když zvoleného. Nejde ani tak o to, nastavit mu zrcadlo, protože sám trumpíčment je zrcadlem nastaveným neblahému, nešťastnému způsobu myšlení velké skupiny lidí dnešní doby. Tito lidé jsou přesvědčeni o tom, že jsou něco lepšího než ti, kteří volili Donalda Trumpa, nebo Miloše Zemana, popřípadě hlasovali pro brexit. Tito lidé se ve jménu zavilého liberalismu pokoušejí změnit postranními cestami, byť jakkoliv ústavními nebo zákonnými, výsledky voleb. Pouhá skutečnost, že si můj spoluobčan a spoluvolič myslí o komkoliv, že hlasoval špatně, mylně nebo dokonce neměl hlasovat vůbec, je přímým ohrožením demokracie. Znamená to totiž, že je popírán základní princip rovného volebního práva, který nespočívá pouze v hledisku kvantitativním, tedy v tom, že má každý právě jeden hlas nebo jinak strukturovanou, ale identickou možnost hlasovat. Podstatou je to, že každý z voličů má i stejně kvalitní nebo hodnotný hlas.

Základní podmínkou srovnatelné hodnoty volebního hlasu je to, že jde o hlas autentický, odevzdaný po zralé úvaze. To, co nás svádí k tomu, že hlas nebo volba někoho jsou méně nebo více hodnotné, je právě nedostatek autenticity, zralé úvahy a mentální lenost, se kterou mnozí přistupují k volbám a svému vlastnímu volebnímu právu. Generace našich předků, kteří pro nás vybojovali všeobecné, rovné a tajné volební právo, by se zděsili, kdyby viděli, jak s tímto dědictvím, které je stálo, zdraví, životy, osobní i rodinné štěstí, lehkomyslně zacházíme.

Pokus o odstranění Donalda Trumpa plně obnažil úmysly těch, kteří se v USA nazývají demokraté. Nastavil jim zrcadlo, podobně jako tomu bylo v případě opravdu primitivního pokusu našeho Senátu sesadit z Hradu Miloše Zemana. Dovolím si několik citovat nakolik ironicko-satirických poznámek z blogu bývalého analytika CIA. „Je tu několik náznaků, z nichž lze usuzovat, že sága Trumpova „impíčmentu“ pro demokraty neskončí tak, jak doufali. Oční lékaři po celých USA se hroutí pod návalem pacientů, kteří se pokusili vydrápat si oči poté, co byli donuceni sledovat jedinou hodinu procesu. Radikální muslimští vězni v Guantánamu, kteří byli připoutáni do křesel, s očima násilně rozevřenýma lepicí páskou a nuceni sledovat „impíčmentová“ slyšení, se dožadují toho, aby byli raději waterboardováni. Už se do toho vložila i Komise OSN pro lidská práva, podle níž nutit vězně sledovat slyšení je tou nejpodlejší, nejďábelštější formou mučení. Farmaceutický koncern Sanofi-Aventis mezitím podal žalobu na Demokratický národní výbor pro porušení ochranné známky, neboť „impíčmentová“ slyšení zhoršují prodej prášků na spaní.“ Tolik analytik CIA a každý, kdo si myslí, že jeto nadsázka, nechť si přečte svěží dílka českých senátorů, vesměs dospělých mužů, kteří věří tomu, že jsou spasiteli liberální demokracie a posledními spravedlivými. Hezky jim nastavuje zrcadlo text pod názvem „Dopis 19 synátorů“, který elegantně reaguje na to, že si čtvrtina senátorů osobuje právo kádrovat kandidáty do mediálních rad.

Nastavit někomu nebo něčemu zrcadlo je svého druhu umění, a pokud se k tomu připojí trochu humoru, je to přímo „majstrštyk“ „šedévr“. Mistry v tom byli legendární královští a jiní šašci, Palečkové, Enšpíglové a Nasredinové všeho druhu. Dovolím si v tomto kontextu připomenout laskavému čtenáři temnou dobu totality, kdy v humoristicko-satirickém týdeníku Dikobraz vyšel kreslený vtip Vladimíra Renčína, kde na obrázku byly příprava jakéhosi televizního rozhovoru nebo projevu Renčínovy typicky „dlabáčkovské“ postavičky a jeden z televizních pracovníků říká druhému: „Postavte vedle něj nenápadně krabičku zápalek, ať je vidět, jak velký je to blb…“ Nic zvláštního, kdyby na obrázku nebyly mimo jiné nenápadně vyvedeny stolní hodiny, které celý národ dobře znal z novoročních projevů prezidenta tehdejší ČSSR, ve kterých byly kromě postavy státníka bezesporu nejvýraznějším artefaktem. Ani nevím, proč jsem si na to zrovna v souvislosti zejména s některými našimi senátory vzpomněl.

Nedávná doba přinesla mimo jiné nastavené zrcadlo zcela mimořádné kvality, které jedním poukázalo na mnohé shnilé v republice české. Nějakým způsobem, jaksi mimochodem došlo k tomu, že jsme se dozvěděli, že stát připravuje e-shop na dálniční známky, nevypsal výběrové řízení  a zakázka má stát necelou půlmiliardu korun českých a s jakýmisi dalšími prodejními místy miliardu rovnou celou. Tady udělal „někdo“ hrubou chybu nebo možná rafinovanou manipulativní insinuaci, protože tuhle podivnou zakázku pojmenoval způsobem lidu blízkým. Co je to e-shop přece ví každý a kdo se jen trochu vyzná, navíc ví, za kolik se dá na internetu takový prodejní nástroj v základu pořídit a co stojí jeho následné přizpůsobení konkrétnímu byznysu. Kde se vzala, tu se vzala iniciativa lidí, kteří takovým věcem na rozdíl od státních úředníků doopravdy rozumějí. Zorganizovali dvoudenní „hackaton“, a vytvořili za 48 hodin celý funkční e-shop na elektronické dálniční známky zdarma. Bylo jich asi šedesát, takže kdyby nespali, tak to bylo asi tak tři tisíce člověkohodin. Určitě ale nebyli na holešovickém hackathonu všichni pořád. Sami účastníci této akce, jak sami říkají „Letné ajťáků“, hovoří o tom, že vytvoření tohoto díla představuje asi tři milióny korun.

Jak se ovšem následně ukázalo, jenom zdánlivě šlo o to, v jaké míře jsou rozkrádány naše veřejné prostředky. Vyšlo najevo, že  celá zakázka byla v režii tajných služeb, že celé zavedení elektronické známky bylo jenom „modem operandi“, jak uvést do života opravdu „velkého bratra“, který bude sledovat pohyb vozidel i osob na českých dálnicích. Slušná společnost projednání takových zakázek svěřuje parlamentu. Je skutečně těžké pochopit, proč celá zakázka nebyla veřejná, proč občané nebyli seznámeni, že se připravuje a jaké bude mít zařízení technické schopnosti. Sledování vozidel na hlavních tazích je něco, s čím se prostě při pohybu v současné EU počítá a je mimo jiné i přirozenou podmínkou existence schengenského prostoru.

Český stát tak pokračuje v tom, že systematicky a zcela neeticky zneužívá své postavení vůči svým občanům, snaží se je neustále při něčem přichytit. Když se mu to nedaří, tak změní pravidla v průběhu hry. Z hlediska nás, občanů, tedy není naším státem. Je spíše šafářem, pohánějícím nás tu jako poddané, tu dokonce jako nevolníky jménem blíže nedefinovaného panstva. Proto většina z nás dělá všechno proto, aby mu šla z cesty. Na druhé straně jsme se stejně dobře naučili rozeznávat svým etickým citem různé státní, rádoby deklaratorně morální, boudy a podvody na nás na hony daleko a občas jim i nastavit ono příslovečné zrcadlo. Zatím však poněkud zvrácená státní morálka kladení pastí na chybující občany je před námi přece jenom pořád o kousek napřed.

V rámci boudy pod názvem „e-shop na dálniční známky“, stále více vystupuje do popředí jakási podivuhodná politicko-mediálně-zpravodajská hra dezinformací, skrytých kamer, udání, trestních oznámení a údajných úplatků, jejíž obětí je zatím ministr Kremlík s několika úředníky a samozřejmě i předmětná zakázka. Nelze ovšem vyloučit, že na konci bude obětí úplně jiná figura a my se budeme ptát, kdo že to tady zase zavrtěl psem. V každém případě je dobře, že se nám podařilo do téhle šarády nejen přispět v rámci hackatonu svou troškou do mlýna, ale zároveň možná někomu někam i hodit vidle. Do čeho že to vlastně, to ještě určitě uvidíme.

Přišel čas splnit slib z minulého pokračování a zabývat se rozdílem mezi etikou a morálkou, které mnozí z nás celkem lehkomyslně zaměňujeme nebo pleteme. Morálka je soubor pravidel a norem, které nám říkají, jaké jednání je dobré nebo špatné. Morálek máme spoustu a často jsou nějak kulturně, místně nebo časově, podmíněné. Naproti tomu etika je naše vnitřní reflexe morálky, která převádí vnější morální přikázání do kategorie toho, co si naši úctu zaslouží a co ne. Zatímco morálka předpokládá společenský konformismus, poslušnost a následování normy, etika předpokládá vlastní úsudek a schopnost rozhodnout se, co je v dané situaci správné a následováníhodné. Je smutnou stránkou našeho národního společenského diskursu, že v něm až příliš často panuje zmatení, spočívající v neschopnosti rozlišit morálku od etiky a naopak.

Jedni z nás se bijí tak dlouho za určitou morálku a druzí proti ní, že se v tomto lítém boji zcela ztrácí skutečnost, že profesní i osobní životy bojovníků obou stran vždy provází etika. Etika jako předpoklad schopnosti se rozhodovat a jednat tak, abychom se nemuseli sami za sebe stydět a neztratili úctu nejen k sobě, ale i k ostatním. S morálkou je vždycky problém, protože ta se ve jménu boje za dobro může kdykoliv proměnit ve fanatický a absolutní boj na život  a na smrt. V moderní době se morálka sama o sobě stala postupně rizikem. Moderní společnost tak vyžaduje nové vyšší stupně morálnosti i amorálnosti, protože její problémy nelze jednoduše podřídit kategoriím dobra a zla. Nietsche správně varoval před  morálkou, která vede k průměrnosti a z lidí děla poslušné bytosti, sledující řešení obecných pravidel a postrádající smysl pro ironii, humor, absurditu stejně jako individuální ctnosti. Připomeňme si na tomto místě Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a krvavý válečný spor dvou morálek načínání vajec na tlustším nebo tenčím konci, přestože by to přirozeně z etického pohledu mělo být věcí každého. Stejně tak vnitropolitický spor morálek nositelů vysokých a nízkých podpatků a existenci těch, kteří pajdali, protože se nemohli rozhodnout.

Morálka představuje často pomíjivou moc normy. Naproti tomu etika představuje potenciálně vždy a všudy přítomnou kritiku každé normalizace a absolutizace. Je možností, ale často se nestává skutečností, protože je prostě pohodlnější přijmout aktuální morálku. Právě etika má varovat před každou morálkou, která by spočívala v účelovém sledování nebo dokonce zneužívání nějakého, ať již soukromého nebo i veřejného, prospěchu prostřednictvím obecně očekávaných vzorců chování nebo morálkou, jejímž smyslem je někomu způsobit újmu. Dalo by se říci, že etika je nástrojem identifikace cest vedoucích společnost do pekel, předem pěkně vydlážděných, ať již vědomě nebo nevědomě, z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze, dobrými úmysly.

Etika či spíše etické zkoumání našeho prostředí spočívá ve schopnosti rozlišování, která chrání různorodost společnosti. Právě různorodost společnosti a její variabilita jsou tím, co jí činí nejen legitimní, ale i životaschopnou.  Právě v podmínkách různorodosti systému není možné, aby jeden subsystém absolutizoval svůj prospěch a potlačoval jiné. Tedy, etika znemožňuje nebo alespoň potlačuje a moderuje zneužívání postavení určitých sociálních systémů nebo  dokonce jednotlivců ve společnosti. Znovu jsme se  dostali k tomu, jak úzce a mnohovrstevnatě souvisí etika a zneužívání postavení. Etika je nutně spojena s určitou strukturou, uspořádáním, byť proměnlivým. Etika je tedy obranou před liberalismem dneška. Liberalismus zaznamenal v posledních čtyřiceti letech ohromný úspěch a dnes začíná pociťovat jeho zničující důsledky…

Právě etika, ne morálka, nejvíc ohrožovala a ohrožuje vytvoření liberálního jednotlivce. Hlavní ambicí a podstatou úspěchu liberalismu bylo vytvořit jinou podobu světa nezávislého jak na přírodě, tak i na kultuře. Dosáhnout naprostého zapomenutí na minulost, lhostejnosti k budoucnosti a celkové bezohlednosti k místům hodným toho, aby je lidé milovali a žili na nich po generace. Záměna kultivovaného jednání lhostejnou a uniformní antikulturou je další úspěšnou tendencí liberalismu a patří k největším ohrožením našeho dalšího společného života. Samotný základ úspěchu liberalismu však znovu a znovu odhaluje podmínky jeho zániku.

V základech cesty k jeho potlačení je schopnost lidského jedince zkoumat kriticky a eticky své prostředí. Je to cesta trnitá, možná křížová, nevede však do pekel, ale ke spáse. Člověk a s ním společnost jí musejí projít, aby si vrátili kulturní různorodost, životaschopnost a vláda jejich věcí se k nim navrátila…