Nastavené zrcadlo

Nastavené zrcadlo I.

Tato rubrika přichází ke čtenářům  KONKURSNÍCH NOVIN již podruhé v roce, který má ve svém číselném kódu dvě dvojky a dvě nuly. Poprvé se objevila v roce 2002 a dospěla až do roku 2020. Jestli lze dnes něco s jistotou říci, tak určitě to, že to je podruhé a naposledy. Je to jedna z mála jistot, kterou nám a naší rubrice tenhle rok s kouzelnými až magickými dvojicemi dvojek a nul nabízí. Pokud mi bude dáno, rád bych tenhle rok věnoval obrazům, které nám nabízí naše prostředí. Název je volně inspirován legendární frází, kterou televizní hlasatelky a hlasatelé zdůvodňovali výskyt programů západní provenience na všech dvou programech Československé televize. Základní linie obhajoby byla vedena tím, že dotčený pořad bez jakýchkoliv ohledů kriticky zobrazuje západní společnost. Tato skutečnost se časem ustálila do fráze, že film „nastavuje nelítostné zrcadlo“. Zřejmě ke zvláště rafinovaným dílům našich ideových nepřátel, pořádala Československá televize úvodní proslov nějakého zasloužilého vymítače západního ďábla, popřípadě následnou diskusi několika vymítačů. To vše s cílem, aby si divák mohl uvědomit, co vlastně uvidí, popřípadě, co vlastně uviděl. Tato totalitní a hlavně hloupá praxe by už dávno upadla v zapomnění, kdyby nebylo častých repríz Menzelova filmu „Vesničko má středisková“, kde jinoch, modelář, v podání Rudolfa Hrušínského nejml., hodlá jít sledovat údajnou americkou „céčkovou“ detektivku „Harpuna“ až poté, co „oni“ „nastaví zrcadlo“. „Až nastaví zrcadlo“ tak vešlo do seznamu špičkových filmových hlášek a obohatilo český jazyk o další ustálený obrat. Pokud budeme citovat scénář, že „film nastavuje nemilosrdně zrcadlo měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života“, tak se i dnes oprávněně zdá, že je zase komu co nastavovat, protože měšťáctví a poměřování světa penězi je kolem nás zase dost a dost. A možná ani nepřestalo být. Nemohu na závěr tohoto úvodu nevzpomenout, že naše, tedy Česká televize rovněž občas organizuje podobné debaty vymítačů ďábla socialismu, když uvede nějaké staré nebo i nové dílo, které by mohlo hrozit svedením českého nadšeného budovatele kapitalismu z jediné správné cesty. Bylo by to až komické, kdyby to nebylo tak smutné a hlavně nebezpečné.

Každý víme z vlastní životní zkušenosti, že jsou zrcadla všelijak pokřivená a zrcadla přímá. Každému se vybaví nějaké to zrcadlové bludiště nebo vlastní zpitvořený obraz tam, kde bychom ho nečekali.  Jakkoliv je to zvláštní, náš svět je takový, že přímost je v něm velkou vzácností.  Jak už to tak chodí, škola nás naopak nejprve donutí myslet v přímkách, vnutí nám pravítko, pak kružítko a až nakonec nám půjčí křivítko, namísto toho, aby postupovala přesně obráceně. Jak říkal můj školou povinný synek, „logiku v tom nehledej, to je prostě škola“. Česká škola tak věrně reprodukuje středověkou úroveň poznání, sledovanou a posvěcenou katolickou církví. Ta pečlivě hlídala a ovládala jediný jednoduchý přímý svět a jeho prostor. Byla to především idea více různých světů, která přivedla Giordana Bruna roku 1600 na římskou hranici. „Přímá“ Euklidova geometrie, kde se rovnoběžky protínají v nekonečnu, stačila ještě Newtonovi, Descartovi nebo Eulerovi a mnohým dalším. Teprve ruský matematik Nikolaj Lobačevskij, maďarský matematik Farkaš Bolyai se svým synem Jánošem, a jeho spolužák, „kníže matematiky“, Fridrich Gauss, přišli v první polovině devatenáctého století víceméně nezávisle na sobě s ideou zakřiveného, eliptického a hyperbolického prostoru. Gauss měl údajně s myšlenkou křivého prostoru obrovské potíže a ani jako svobodný zednář nesměl výsledky svého zkoumání zakřiveného prostoru publikovat, protože by tím rozvrátil církevní paradigma představ o světě. Lobačevskij prý byl označen akademiky v Sankt-Petěrburgu za blázna a zakázali mu opouštět Kazaň. Teprve ve druhé polovině devatenáctého století a především na počátku dvacátého byly tyto myšlenky standardně publikovány a navíc se ukázalo, že křivost prostoru může být i dynamicky proměnlivá, že prostor a později časoprostor jsou aktivními herci a účastníky podoby a povahy našeho prostředí a nikoliv pouhou statickou scénou, na které se odehrává našeho světa běh.

Ale ani to „úplně za všech nejvíc nejrovnější zrcadlo“, jak by řekl Forrest Gump, však neposkytuje správný a skutečný obraz toho, čemu nebo komu je nastaveno. I ten nejvěrnější zrcadlový obraz je stranově převrácený, což je oblíbeným klíčem k řešení celé řady detektivních záhad a zdrojem těch nejhezčích amatérských i profesionálních fotografií. Tohle všechno uvádím v úvodní části tohoto textu o nastavování zrcadla proto, abychom si byli vědomi,  jakou je nastavování zrcadla opravdu netriviální, komplexní činností. Na straně druhé je to právě onen obraz v zrcadle, který by nás měl svou odlišností inspirovat a přinést důležitou informaci o zrcadlené skutečnosti. Vždyť informace není ve své podstatě ničím jiným než významným rozdílem nebo rozdílem, který má význam.   

Nastavená zrcadla mohou mít nejrůznější podobu. Obecně se dá jistě říci, že takové zrcadlo má podobu a povahu kontextu, do kterého se dotyčná věc, jev nebo událost zasadí. Mohou to být na straně jedné zrcadla individuální. Například zrcadlo kritického myšlení každého z nás, stejně tak naše vlastní zrcadlo etické nebo citové a řada dalších. Na straně druhé pak zrcadla kolektivní, například zrcadlo rodinné, zrcadlo nás hochů a dívek „co spolu chodíme“, zrcadlo sousedské, zrcadlo stranické, církevní až po velebné zrcadlo doby nebo jenom zrcadlo jejího ducha.

Nabízí se otázka, zda existuje nějaké zrcadlo, které by bylo jakýmsi zrcadlem zrcadel, dalo by se nastavit skoro vždy, všude a čemukoliv. Dovolím si připomenout test, kterým podrobují své kroky členové Rotary klubů po celém světě. Je to typické etické zrcadlo, které si může nastavit každý sám sobě i někomu nebo něčemu jinému. Jde o čtyři jednoduché otázky, které si ovšem zaslouží naši pozornost. 1)Je to pravda? 2)Je to slušné ke všem zúčastněným? 3)Bude to rozvíjet dobrou vůli a lepší přátelství? 4)Bude to výhodné pro všechny zúčastněné? Chtěl bych se pozastavit nad otázkami druhou a čtvrtou, protože otázka 1) a 3) a zejména odpovědi na ně jsou, alespoň podle mého názoru, více otázkou individuálního přesvědčení nebo dokonce víry, než objektivního posouzení. Pravda, rozvoj dobré vůle a přátelství, to jsou opravdu složité otázky a přinášejí nejednoznačné odpovědi. Otázky 2) a 4) naproti tomu vedou k něčemu, co lze nazvat „potlačením informační asymetrie“.

Je to opravdu zcela klíčová otázka. Náš svět je složen z nerovnováh a asymetrií, které jsou zdroji možných změn v našem prostředí. Prostřednictvím těchto změn naše prostředí také přednostně vnímáme. Jsme tak prostě geneticky nastaveni. Vnímáme změny jako významné rozdíly neboli informace. Svět je nám dán jako informace a my ho nejsme schopni ani jako něco jiného vnímat, ať již smyslově nebo mimosmyslově, s technickou podporou nebo bez ní. Asymetrie, kterým jsme vystaveni, jsou asymetrie ve vztahu k našim „sousedům“. V našem trojrozměrném prostoru totiž nelze vytvořit jinou než dvojrozměrnou síť vztahů a naše vztahy s partnery nebo se „sousedy“ jsou tedy výhradně duální. V každé dvojici, v každém páru je nějaká asymetrie. Stejně tak, jako neexistuje absolutně rovné zrcadlo, tak neexistuje absolutně symetrický vztah. Z praktického pohledu se dokonce nabízí otázka, zda má dokonale symetrický vztah vůbec smysl, a zda vztahu nedává smysl právě asymetrie, kterou obsahuje a představuje dvojice jeho účastníků. Asymetrie znamená, že každý z účastníků daného vztahu má rozdílné postavení. Pokud je účastníků více, pak se jejich vztahy dají vždy rozložit do dvojic. Rozdílné postavení účastníků může mít řadu důvodů. Ty se dají rozdělit na vnější a vnitřní, tedy podle toho, zda do odlišných asymetrických postavení byli oba účastníci postaveni vnějšími okolnostmi nebo zda se rozdíl vytvořil mezi nimi samotnými. Další dělení může být podle toho, zda se do svých postavení dostali účastníci zaslouženě nebo nezaslouženě nebo dokonce poctivě nebo nepoctivě. Kritérií může být víc. To podstatné je to, jak se obě strany postaví k asymetrii, která může být, jak víme z podstaty našeho světa, koneckonců pouze informační. Jinými slovy, jak s ní naloží, jak ji využijí nebo zneužijí. A tady nastupují dvě inkriminované otázky, které jednoznačně každá svým způsobem směřují k tomu, aby „všichni zúčastnění“ měli vzájemnou informační asymetrii v komunikaci nebo transakci, které se účastní, co možná nejmenší. Když se podíváme na podobu jednotlivých slibů našich ústavních činitelů, pak jenom u členů vlády a členů NKÚ najdeme slib nezneužití funkce nebo postavení. U všech ostatních postačuje „pouhé“ dodržování ústavy, zákonů nebo jiných norem.

Nezneužití postavení znamená, že bychom neměli před ostatními účastníky komunikace nebo transakce tajit informace, které máme, a dávají nám výhodu, co do jistoty toho, jak daná záležitost dopadne. Tedy bychom měli dbát o to, abychom si byli rovni v nejistotě. Je to stará babylonská a potom i středomořská obchodní zásada, která je dnes uchována v obchodních praktikách mezi židy a muslimy. Je mimo jiné i pevnou součástí práva šaría. Naše západní tradice je už dlouhodobě, už od římských dob, naopak určována zásadou „caveat emptor“, tedy že je to kupec, který se má být na pozoru. Říká nám, že prodávající je oprávněn tajit kupujícímu určité informace, které mají vliv na podobu, povahu a zejména cenu transakce. Informační asymetrie je v západním světě tedy nejen legální, ale i legitimní, a nic na tom nemohou změnit paragrafy o zneužití informací v obchodním styku. Pokud bychom tedy měli navrhnout nějaké univerzální etické zrcadlo, pak by otázka mohla znít: „nezneužívám svého postavení?!?“  

V této souvislosti je možné zmínit ještě takzvané zrcadlo zpovědní. Jde o zpovědní pomůcku, která je pomáhá zpovědníkovi zpověď strukturovat a pomoci tak zpovídanému, aby zpověď byla úplná. Podle zpovědního zrcadla lze samozřejmě i samostatně rozjímat nebo zpytovat svědomí. Jsou široce diferencovaná pro nejrůznější sociální a věkové skupiny. Některá zrcadla jsou dokonce pojmenována podle významných církevních osob.  Jako aktuální příklad můžeme uvést zpovědní zrcadlo papeže Františka. Taková zrcadla ovšem nejsou v konečném důsledku etická, ale jsou spíše morální. V příštím pokračování se pokusíme si tento důležitý rozdíl rozklíčovat a ukázat, že morálka je více o loajalitě nějakému právě platnému souboru pravidel, zatímco etika je více o osobní integritě a postoji při hodnocení procesů a událostí, které v našem prostředí probíhají.

Je tedy nejen co, ale i čemu nastavit, a proto se o to pojďme poprvé pokusit.

Můžeme se pokusit kupříkladu nastavit zrcadlo času tomu, co je obecně známé pod názvem „brexit“. Jde o velice komplexní jev, jehož podstatou je opouštění sféry vlivu nadnárodní organizace evropských států, nazývané Evropská Unie, jedním z jejich významných členů, Velkou Británií. Stručně řečeno-„Londýn se vymaňuje z vlivu Bruselu“. Kolem brexitu se neustále vedou více nebo méně divoké politické a mediální spekulace, vytváří se iluze něčeho neobvyklého, unikátního, nepředvídatelného. Přitom je jen málo historických událostí v Evropě, které jsou tak mnohostranně a pestře umělecky i vědecky popsány a pojednány, jako je legendárních „šest žen Jindřicha VIII.“ Jednou z klíčových zápletek vlády Jindřicha VIII. je jeho rozhodnutí dát se rozvést se svou první ženou Kateřinou Aragonskou. Není rozhodně záměrem této rubriky vytvářet jakýkoliv historický exkurz nebo dokonce výklad událostí, které následovaly po roce 1525, kdy údajně anglický král pojal myšlenku nahradit zákonitou a katolickou církví posvěcenou manželku Annou Boleynovou. To, co můžeme konstatovat, je skutečnost, že tím byl zahájen proces „vymaňování se Londýna z vlivu Vatikánu“. Každý gramotný člověk se může seznámit historickými událostmi, které následovaly a byly a jsou rovněž předmětem celé řady uměleckých i vědeckých zpracování. Můžeme konstatovat, že ono „vymaňování se od vlivu Vatikánu“ s nejrůznějšími peripetiemi trvalo až do vlády Viléma Oranžského na konci XVII. století, tedy bezmála dvě století a při troše pozorného zkoumání trvá tak trochu dodnes. Nelze odolat a nenastavit toto prostinké zrcadlo současnému hemžení kolem brexitu, které je plné velkohubých prohlášení o tom, kdy brexit nastane, za jak dlouho se stihne, kdy bude úplný atd. atd. Přitom každý z nás, kdo zcela neprospal ve škole dějepis, ví, že brexit je pouhou epizodou v tisíciletém potýkání se mezi kontinentální a ostrovní politikou, která kolísá mezi ostrovní ideou „splendid isolation“ na straně jedné a kontinentální ideou federální nebo dokonce unitární EU jako superstátu, podobnému USA. Británie byla tři a půl století jako provincie Britannia součástí Římského impéria, byť vždy jenom částečně, například k legendárním Antoninovu nebo Hadriánovu valu. Stejně tak celá staletí a tisíciletí před  příchodem Římanů probíhala čilá kulturní i obchodní komunikace mezi ostrovními a kontinentálními keltskými a jinými kmeny a kulturami. Z tohoto širšího pohledu se opravdu nic zvláštního neděje. Brexit je opravdu jenom další epizodka, ale na druhé straně je tady a teď s námi. Je nepochybnou změnou status quo a bude mít svým průběhem a trváním na naše životy bezprostřední vliv a stane se  jejich součástí a faktorem jejich kvality. Ale to už je zase úplně jiné zrcadlo, jiný kontext, jiný úhel pohledu.

Tolik úvodní text k nadcházejícímu snad celoročnímu cyklu vyprávění o nastavování zrcadel. Pokládám za důležité zdůraznit, že otázky spojené s problematikou konkursu a vyrovnání jsou otázkami nejen legality, ale i legitimity a etiky. Abychom dokázali zvládnout složitý sociálně ekonomický proces, jakým je řízený zánik nebo transformace právnické osoby, pak zákonnost našich kroků je podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující.

Jak říkal Ježíš Kristus: „nebude-li  vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do království nebeského…“  

     

 Nastavené zrcadlo II.

Únorové pokračování „Nastavených zrcadel“ nemůžeme začít jinak, než zamáčknutou slzou nad dvěma evergreeny politického a mediálního prostoru poslední doby. Jde o brexit a impeachment.. Nemusíme však smutnit příliš, protože mediální prostor má nového hrdinu, koronavirus, který se po světě šíří z Číny. Opět, znovu a znovu, jsme svědky toho, že podobně jako jeho předchůdci SARS,MERS, ptačí a prasečí chřipka způsobí za vydatné podpory politiků a novinářů i nový koronavirus všeobecnou paniku a následně velký kšeft pro farmaceutické firmy a výrobce ochranných pomůcek. Tato epidemie však má i novou kvalitu, které se budeme věnovat v příštím pokračování. Nyní se krátce zastavíme u brexitu a „trumpíčmentu“.

Brexitu jsme nastavili zrcadlo minule a dnes víme, že jako takový proběhl o půlnoci z pátku na sobotu 1. února 2020. Z Bruselu pořád zaznívá jako přitroublý leitmotiv hlas, že brexit musí Británii bolet a symbolem této přitroublosti může být mimo jiné vypnutí mikrofonu britským europoslancům a speciálně Nigelu Farageovi při závěrečných vystoupeních na rozloučenou. Británie oslavila návrat kontroly do svých rukou v duchu doby. Kromě alkoholu tekoucího proudem a bujarého zpěvu až řevu došlo i na tradiční pálení vlajek bruselského impéria. To si mohli „rowdies“ odpustit, už jenom proto, že se Velká Británie vtírala před půlstoletím celé desetiletí do tehdejšího EHS jako Pitralon. Nebyla hospodářsky v nejlepší kondici, členství pro ni bylo životně důležité, ale přes Francii Charlese de Gaulla prostě nemohla projít. Došlo k tomu až za George Pompidoua v roce 1973, ale už záhy, za vlády Margaret Thatcherové, dostala Velká Británie v EHS nálepku věčného potížisty. Kampaň Thatcherové „take our money back“ se stala předobrazem kampaně „take control back“, která stála u počátku brexitu. Pokud Brusel ve své pýše nepochopí, že už teď nejedná se svým členem, rozumné dohody se nedočkáme.

Několik řádků k „trumpíčmentu“, krachu dalšího zoufalého pokusu amerických demokratů odstranit Donalda Trumpa z politického života jako cosi nepatřičného, i když zvoleného. Nejde ani tak o to, nastavit mu zrcadlo, protože sám trumpíčment je zrcadlem nastaveným neblahému, nešťastnému způsobu myšlení velké skupiny lidí dnešní doby. Tito lidé jsou přesvědčeni o tom, že jsou něco lepšího než ti, kteří volili Donalda Trumpa, nebo Miloše Zemana, popřípadě hlasovali pro brexit. Tito lidé se ve jménu zavilého liberalismu pokoušejí změnit postranními cestami, byť jakkoliv ústavními nebo zákonnými, výsledky voleb. Pouhá skutečnost, že si můj spoluobčan a spoluvolič myslí o komkoliv, že hlasoval špatně, mylně nebo dokonce neměl hlasovat vůbec, je přímým ohrožením demokracie. Znamená to totiž, že je popírán základní princip rovného volebního práva, který nespočívá pouze v hledisku kvantitativním, tedy v tom, že má každý právě jeden hlas nebo jinak strukturovanou, ale identickou možnost hlasovat. Podstatou je to, že každý z voličů má i stejně kvalitní nebo hodnotný hlas.

Základní podmínkou srovnatelné hodnoty volebního hlasu je to, že jde o hlas autentický, odevzdaný po zralé úvaze. To, co nás svádí k tomu, že hlas nebo volba někoho jsou méně nebo více hodnotné, je právě nedostatek autenticity, zralé úvahy a mentální lenost, se kterou mnozí přistupují k volbám a svému vlastnímu volebnímu právu. Generace našich předků, kteří pro nás vybojovali všeobecné, rovné a tajné volební právo, by se zděsili, kdyby viděli, jak s tímto dědictvím, které je stálo, zdraví, životy, osobní i rodinné štěstí, lehkomyslně zacházíme.

Pokus o odstranění Donalda Trumpa plně obnažil úmysly těch, kteří se v USA nazývají demokraté. Nastavil jim zrcadlo, podobně jako tomu bylo v případě opravdu primitivního pokusu našeho Senátu sesadit z Hradu Miloše Zemana. Dovolím si několik citovat nakolik ironicko-satirických poznámek z blogu bývalého analytika CIA. „Je tu několik náznaků, z nichž lze usuzovat, že sága Trumpova „impíčmentu“ pro demokraty neskončí tak, jak doufali. Oční lékaři po celých USA se hroutí pod návalem pacientů, kteří se pokusili vydrápat si oči poté, co byli donuceni sledovat jedinou hodinu procesu. Radikální muslimští vězni v Guantánamu, kteří byli připoutáni do křesel, s očima násilně rozevřenýma lepicí páskou a nuceni sledovat „impíčmentová“ slyšení, se dožadují toho, aby byli raději waterboardováni. Už se do toho vložila i Komise OSN pro lidská práva, podle níž nutit vězně sledovat slyšení je tou nejpodlejší, nejďábelštější formou mučení. Farmaceutický koncern Sanofi-Aventis mezitím podal žalobu na Demokratický národní výbor pro porušení ochranné známky, neboť „impíčmentová“ slyšení zhoršují prodej prášků na spaní.“ Tolik analytik CIA a každý, kdo si myslí, že jeto nadsázka, nechť si přečte svěží dílka českých senátorů, vesměs dospělých mužů, kteří věří tomu, že jsou spasiteli liberální demokracie a posledními spravedlivými. Hezky jim nastavuje zrcadlo text pod názvem „Dopis 19 synátorů“, který elegantně reaguje na to, že si čtvrtina senátorů osobuje právo kádrovat kandidáty do mediálních rad.

Nastavit někomu nebo něčemu zrcadlo je svého druhu umění, a pokud se k tomu připojí trochu humoru, je to přímo „majstrštyk“ „šedévr“. Mistry v tom byli legendární královští a jiní šašci, Palečkové, Enšpíglové a Nasredinové všeho druhu. Dovolím si v tomto kontextu připomenout laskavému čtenáři temnou dobu totality, kdy v humoristicko-satirickém týdeníku Dikobraz vyšel kreslený vtip Vladimíra Renčína, kde na obrázku byly příprava jakéhosi televizního rozhovoru nebo projevu Renčínovy typicky „dlabáčkovské“ postavičky a jeden z televizních pracovníků říká druhému: „Postavte vedle něj nenápadně krabičku zápalek, ať je vidět, jak velký je to blb…“ Nic zvláštního, kdyby na obrázku nebyly mimo jiné nenápadně vyvedeny stolní hodiny, které celý národ dobře znal z novoročních projevů prezidenta tehdejší ČSSR, ve kterých byly kromě postavy státníka bezesporu nejvýraznějším artefaktem. Ani nevím, proč jsem si na to zrovna v souvislosti zejména s některými našimi senátory vzpomněl.

Nedávná doba přinesla mimo jiné nastavené zrcadlo zcela mimořádné kvality, které jedním poukázalo na mnohé shnilé v republice české. Nějakým způsobem, jaksi mimochodem došlo k tomu, že jsme se dozvěděli, že stát připravuje e-shop na dálniční známky, nevypsal výběrové řízení  a zakázka má stát necelou půlmiliardu korun českých a s jakýmisi dalšími prodejními místy miliardu rovnou celou. Tady udělal „někdo“ hrubou chybu nebo možná rafinovanou manipulativní insinuaci, protože tuhle podivnou zakázku pojmenoval způsobem lidu blízkým. Co je to e-shop přece ví každý a kdo se jen trochu vyzná, navíc ví, za kolik se dá na internetu takový prodejní nástroj v základu pořídit a co stojí jeho následné přizpůsobení konkrétnímu byznysu. Kde se vzala, tu se vzala iniciativa lidí, kteří takovým věcem na rozdíl od státních úředníků doopravdy rozumějí. Zorganizovali dvoudenní „hackaton“, a vytvořili za 48 hodin celý funkční e-shop na elektronické dálniční známky zdarma. Bylo jich asi šedesát, takže kdyby nespali, tak to bylo asi tak tři tisíce člověkohodin. Určitě ale nebyli na holešovickém hackathonu všichni pořád. Sami účastníci této akce, jak sami říkají „Letné ajťáků“, hovoří o tom, že vytvoření tohoto díla představuje asi tři milióny korun.

Jak se ovšem následně ukázalo, jenom zdánlivě šlo o to, v jaké míře jsou rozkrádány naše veřejné prostředky. Vyšlo najevo, že  celá zakázka byla v režii tajných služeb, že celé zavedení elektronické známky bylo jenom „modem operandi“, jak uvést do života opravdu „velkého bratra“, který bude sledovat pohyb vozidel i osob na českých dálnicích. Slušná společnost projednání takových zakázek svěřuje parlamentu. Je skutečně těžké pochopit, proč celá zakázka nebyla veřejná, proč občané nebyli seznámeni, že se připravuje a jaké bude mít zařízení technické schopnosti. Sledování vozidel na hlavních tazích je něco, s čím se prostě při pohybu v současné EU počítá a je mimo jiné i přirozenou podmínkou existence schengenského prostoru.

Český stát tak pokračuje v tom, že systematicky a zcela neeticky zneužívá své postavení vůči svým občanům, snaží se je neustále při něčem přichytit. Když se mu to nedaří, tak změní pravidla v průběhu hry. Z hlediska nás, občanů, tedy není naším státem. Je spíše šafářem, pohánějícím nás tu jako poddané, tu dokonce jako nevolníky jménem blíže nedefinovaného panstva. Proto většina z nás dělá všechno proto, aby mu šla z cesty. Na druhé straně jsme se stejně dobře naučili rozeznávat svým etickým citem různé státní, rádoby deklaratorně morální, boudy a podvody na nás na hony daleko a občas jim i nastavit ono příslovečné zrcadlo. Zatím však poněkud zvrácená státní morálka kladení pastí na chybující občany je před námi přece jenom pořád o kousek napřed.

V rámci boudy pod názvem „e-shop na dálniční známky“, stále více vystupuje do popředí jakási podivuhodná politicko-mediálně-zpravodajská hra dezinformací, skrytých kamer, udání, trestních oznámení a údajných úplatků, jejíž obětí je zatím ministr Kremlík s několika úředníky a samozřejmě i předmětná zakázka. Nelze ovšem vyloučit, že na konci bude obětí úplně jiná figura a my se budeme ptát, kdo že to tady zase zavrtěl psem. V každém případě je dobře, že se nám podařilo do téhle šarády nejen přispět v rámci hackatonu svou troškou do mlýna, ale zároveň možná někomu někam i hodit vidle. Do čeho že to vlastně, to ještě určitě uvidíme.

Přišel čas splnit slib z minulého pokračování a zabývat se rozdílem mezi etikou a morálkou, které mnozí z nás celkem lehkomyslně zaměňujeme nebo pleteme. Morálka je soubor pravidel a norem, které nám říkají, jaké jednání je dobré nebo špatné. Morálek máme spoustu a často jsou nějak kulturně, místně nebo časově, podmíněné. Naproti tomu etika je naše vnitřní reflexe morálky, která převádí vnější morální přikázání do kategorie toho, co si naši úctu zaslouží a co ne. Zatímco morálka předpokládá společenský konformismus, poslušnost a následování normy, etika předpokládá vlastní úsudek a schopnost rozhodnout se, co je v dané situaci správné a následováníhodné. Je smutnou stránkou našeho národního společenského diskursu, že v něm až příliš často panuje zmatení, spočívající v neschopnosti rozlišit morálku od etiky a naopak.

Jedni z nás se bijí tak dlouho za určitou morálku a druzí proti ní, že se v tomto lítém boji zcela ztrácí skutečnost, že profesní i osobní životy bojovníků obou stran vždy provází etika. Etika jako předpoklad schopnosti se rozhodovat a jednat tak, abychom se nemuseli sami za sebe stydět a neztratili úctu nejen k sobě, ale i k ostatním. S morálkou je vždycky problém, protože ta se ve jménu boje za dobro může kdykoliv proměnit ve fanatický a absolutní boj na život  a na smrt. V moderní době se morálka sama o sobě stala postupně rizikem. Moderní společnost tak vyžaduje nové vyšší stupně morálnosti i amorálnosti, protože její problémy nelze jednoduše podřídit kategoriím dobra a zla. Nietsche správně varoval před  morálkou, která vede k průměrnosti a z lidí děla poslušné bytosti, sledující řešení obecných pravidel a postrádající smysl pro ironii, humor, absurditu stejně jako individuální ctnosti. Připomeňme si na tomto místě Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a krvavý válečný spor dvou morálek načínání vajec na tlustším nebo tenčím konci, přestože by to přirozeně z etického pohledu mělo být věcí každého. Stejně tak vnitropolitický spor morálek nositelů vysokých a nízkých podpatků a existenci těch, kteří pajdali, protože se nemohli rozhodnout.

Morálka představuje často pomíjivou moc normy. Naproti tomu etika představuje potenciálně vždy a všudy přítomnou kritiku každé normalizace a absolutizace. Je možností, ale často se nestává skutečností, protože je prostě pohodlnější přijmout aktuální morálku. Právě etika má varovat před každou morálkou, která by spočívala v účelovém sledování nebo dokonce zneužívání nějakého, ať již soukromého nebo i veřejného, prospěchu prostřednictvím obecně očekávaných vzorců chování nebo morálkou, jejímž smyslem je někomu způsobit újmu. Dalo by se říci, že etika je nástrojem identifikace cest vedoucích společnost do pekel, předem pěkně vydlážděných, ať již vědomě nebo nevědomě, z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze, dobrými úmysly.

Etika či spíše etické zkoumání našeho prostředí spočívá ve schopnosti rozlišování, která chrání různorodost společnosti. Právě různorodost společnosti a její variabilita jsou tím, co jí činí nejen legitimní, ale i životaschopnou.  Právě v podmínkách různorodosti systému není možné, aby jeden subsystém absolutizoval svůj prospěch a potlačoval jiné. Tedy, etika znemožňuje nebo alespoň potlačuje a moderuje zneužívání postavení určitých sociálních systémů nebo  dokonce jednotlivců ve společnosti. Znovu jsme se  dostali k tomu, jak úzce a mnohovrstevnatě souvisí etika a zneužívání postavení. Etika je nutně spojena s určitou strukturou, uspořádáním, byť proměnlivým. Etika je tedy obranou před liberalismem dneška. Liberalismus zaznamenal v posledních čtyřiceti letech ohromný úspěch a dnes začíná pociťovat jeho zničující důsledky…

Právě etika, ne morálka, nejvíc ohrožovala a ohrožuje vytvoření liberálního jednotlivce. Hlavní ambicí a podstatou úspěchu liberalismu bylo vytvořit jinou podobu světa nezávislého jak na přírodě, tak i na kultuře. Dosáhnout naprostého zapomenutí na minulost, lhostejnosti k budoucnosti a celkové bezohlednosti k místům hodným toho, aby je lidé milovali a žili na nich po generace. Záměna kultivovaného jednání lhostejnou a uniformní antikulturou je další úspěšnou tendencí liberalismu a patří k největším ohrožením našeho dalšího společného života. Samotný základ úspěchu liberalismu však znovu a znovu odhaluje podmínky jeho zániku.

V základech cesty k jeho potlačení je schopnost lidského jedince zkoumat kriticky a eticky své prostředí. Je to cesta trnitá, možná křížová, nevede však do pekel, ale ke spáse. Člověk a s ním společnost jí musejí projít, aby si vrátili kulturní různorodost, životaschopnost a vláda jejich věcí se k nim navrátila…

 

Nastavené zrcadlo III.

Je tu březen, astronomické jaro klepe na dveře a my se již potřetí pokusíme nastavit zrcadlo času, místu a prostředí, které právě prožíváme. Inspirací nechť nám nejsou bohaté dámy, které se zejména v USA scházejí na drahých večeřích a tam se spontánně zpovídají z rasismu, podobně, jako to známe ze skupinových terapií v psychiatrických léčebnách všeho druhu. Nádherným skutečným zrcadlem je naopak epidemie koronaviru, která názorně ukazuje celou škálu jevů a dějů, které normálně zůstávají skryty nebo alespoň unikají naší pozornosti. Zmíníme se i o zrcadle, které změnilo obraz politiky na Slovensku, a zrcadle, které neprozíravé bezpečnostní politice EU nastavilo Turecko.

Kam naše společnost, nebo alespoň některé její vrstvy, pomalu, ale jistě spěje, o tom vypovídá nový fenomén v americké debatě o rasismu. Bílé liberální dámy, především demokratky, platí tisíce dolarů za večeře, během kterých si mají uvědomit svůj podvědomý rasismus a snažit se ho konfrontovat v moderovaném, uměle vytvořeném prostředí. Vypadá to tak trochu jako v kulinářské reality show „Prostřeno“. V kuchyni se připravují nejrůznější lahůdky, v krbu praská oheň a plameny osvětlují lovecké výjevy na stěnách nejlépe dubových knihoven. V jídelně sedí kolem dlouhého dřevěného stolu skupina žen a debatují.  Na rozdíl od „Prostřeno“ to jsou pouze ženy a nejde o společenskou konverzaci, ale svéráznou psychoterapii na téma jejich latentního rasismu. Přiznávají se například k tomu, že když uvidí z auta černocha, tak si hned myslí, že provádí nějakou neplechu. Vzápětí se ubezpečují, že si ihned uvědomily, že je to tak špatně, že to není černoch, ale člověk. Následují teatrální otázky na téma „proč já tak hrozně rasisticky přemýšlím…?!?“. To vše v kulisách, které podtrhuje nepřekonatelnou vzdálenost těchto znuděných dam ani ne tak od černochů, ale od kohokoliv, kdo není „jejich třída“.

Celé to falešné zrcadlo se jmenuje „Race to Dinner“. Princip nebo snad formát „pseudozrcadla“ je jednoduchý. Plus minus osm bělošek uspořádá večeři, během které se snaží pohlédnout do zrcadla a uvědomit si svůj rasismus, byť podvědomý. Debatu moderují černoška nebo snad lépe Afroameričanka nebo snad dáma s afroamerickým pozadím Regina Jacksonová a Saira Raová, která má indické kořeny nebo, jak se má říkat korektně, pozadí. Právě tahle dvojička celou akci vymyslela a za jednu večeři si účtují kolem dvou a půl tisíce dolarů. Ve své podstatě jde o ukázku toho, jak lze z bohatých znuděných paniček tahat peníze. Celé to stojí na jednoduché úvaze, že podobné dámičky by kvůli léčení svého latentního rasismu nikam nešly, ale na druhé straně je jim hloupé odejít od drahé večeře u přítelkyně. Rituální výchova bílé dámy to prostě nedovoluje a nutí k páchání pitomostí všeho druhu. Je celkem jedno, jestli se u toho prodávají vysavače, setkání s dušemi mrtvých nebo léčení skrytého rasismu.

Moderátorky přítomné ženy ve chvíli, kdy se podává předkrm, vyzývají, aby uvedly nějaké rasistické činy, výroky nebo jen pouhé myšlenky. Některé dámy se poctivě snaží odpovídat, protože dobře vědí o svých skrytých předsudcích. Na některé je potřeba přitlačit, jiné utěšit. Každá dáma si také musí před akcí nastudovat povinnou literaturu, bestseller White Fragility, která popisuje údajnou neschopnost bělochů mluvit o rasismu. Když jsou s tímto tématem konfrontováni, tak často reagují podrážděně a ujišťují, že „oni se přece chovají ke každému stejně“. Jenže pokud nikdo není rasista, jak je možné, že je rasismus stále největším americkým problémem…?!? Bojí se snad běloši, že něco ztratí, když budou naslouchat…?!? Ohrozilo by je nějak, kdyby v tomto tématu byli pokorní…?!? To jsou prý otázky, které vedou nevyhnutelně k závěru, že především v USA je nutné rasismus chápat jako mocenský systém, který určuje fungování celé společnosti.

A právě s takzvaným systémovým nebo institucionalizovaným rasismem, jehož obraz samy pomáhají vytvářet,  chtějí organizátorky akce „Race to Dinner“ bojovat. Nejde prý o boj proti Trumpovi, Ku-klux-klanu nebo nacismu. Odmítnout něco takového je prý pro bělochy strašně jednoduché. Daleko těžší je ale podívat se do zrcadla a přiznat si, že se jako bílý Američan aktivně podílíte na udržování bílé nadvlády, píše se na stránkách této lehce pološílené aktivity.

Zamysleme se nad tím, co si má obyčejný americký dělník nebo prostě zaměstnanec a k tomu běloch pomyslet, když mu vysvětlují, že svou pletí demonstruje své privilegium. Amerika je díky tomu nejstrašnější rasistická a sexistická společnost na světě, patriotismus je k smíchu.  Kapitalistický systém i židovsko-křesťanské hodnoty je zapotřebí zlikvidovat, aby povstala zcela zbrusu nová společnost. Podobné nesmysly ovládly nejen univerzity, ale i hlavní „politicky korektní“ proud sdělovacích prostředků. Člověk tomu všeobecnému zmatení identit, což se nazývá „intersekcionalita“,  dost dobře nerozumí. Má celkem oprávněný pocit, že jej zejména „neomarxistická“ inteligence považuje za blbce bezmála nehodného života.

Je to opravdu celé trochu šílené a poukazuje to na to, že už nestačí soudit naše skutky nebo slova. Klíčové se stává soudit naše myšlenky, a to nikoliv jenom v rovině, že si něco myslím, ale dokonce i v rovině, že bych si něco myslet mohl. A protože si konec konců každý z nás může myslet cokoliv a rozhodně z toho může být obviněn, tak tu máme takové malé kladivo na čarodějnice. Z možného obvinění se ovšem můžeme vyplatit. Předraženou rituální večeří nebo čímkoliv jiným, co budí dojem ctihodné protislužby. Ve skutečnosti jde o fíkový list, který velice chabě zakrývá, že jde o ubohé kupčení s odpustky.

Zrcadlem zrcadel dnešních dnů je ovšem koronavirus a z něj plynoucí onemocnění nazvané přitrouble „covid-19“. Kdo se těšil na „wuchana“ nebo „netopýří chřipku“, byl zklamán. Klíčovou charakteristikou kvality tohoto zrcadla nastaveného současnému světu je skutečnost, že to není sociální prefabrikát, jako výše zmíněné antirasistické večeře zazobaných demokratických dam, ale něco reálného, skutečného, nepocházejícího z politických, mediálních a společenských hrátek. Tedy skutečný problém, který se objevil v našem prostředí jaksi mimo naši vůli. Když chceme poznat funkčnost svého sociálně ekonomického prostředí, je dobré čas od času provést zátěžový test, podobně jak se to dělá třeba v bankách nebo při požárních cvičeních. Už, už jsem chtěl napsat „při cvičeních Civilní obrany“, ale tahle instituce byla z našeho demokratického a svobodného života dávno vymazána, takže jenom s údivem sledujeme chaos kolem nás kdykoliv, když se někde něco neočekávaného přihodí. Vůbec  nechci jakkoliv shazovat úroveň našich záchranářů a celého integrovaného záchranného systému, ale podoba rozdílu v bezpečnostních kompetencích mezi profesionály a obecným lidem, je až na výjimky, které představují například dobrovolní hasiči nebo vojenské aktivní zálohy, v praxi reálného ohrožení opravdu těžko překonatelným problémem. Fráze „tohle není cvičení“ je tak noční můrou pro všechny, kteří za naši bezpečnost zodpovídají a přitom nás nesmí v ničem cvičit nebo poučovat, aby to nepřipomínalo socialismus nebo dokonce obranu vlasti. Civilní obrana, branná, zdravotní a vlastenecká výchova jsou dnes pro elity sprostá, ba zavrženíhodná slova a pojmy. Stále převládá jakási prapodivná víra, že přece platím daně, tak ať se stát a veřejná správa postarají. Trochu to připomíná každodenní obraz našich spoluobčanů, kteří se v kapucích do čela, se sluchátky na uších a očima upřenýma na mobil vrhají  přes přechod do jízdní dráhy. Mají přece přednost a tomu debilovi za volantem je přece třeba ukázat, kdo je tady pánem… Někdy si ani nestačí uvědomit, jak zemřeli.

Bohužel, je tu ještě třetí společenská vrstva, která má rozhodující podíl na tragickém obrazu řešení jakéhokoliv skutečného problému v současné společnosti, a tou jsou politické a byrokratické elity a jejich mediální hlásné trouby, ať již v parazitické nebo symbiontní podobě. Jsou to naši milí volení i nevolení vyvolení. Jsou obecně nepříliš kvalifikovaní, je mezi nimi spousta deprivantů, mají nebezpečnou tendenci vystavovat se na odiv a hlavně mají, bohužel, v rukách moc nad těmi, kteří ještě problému více nebo méně rozumějí. Většinu času tráví tím, že vymýšlejí způsoby, jak vyvolat spektakulární problémy, které potom za přítomnosti médií neméně spektakulárně řeší a sbírají za to politické body a volební hlasy. Když se potkají se skutečným problémem, jsou až příliš často skutečně nebezpeční svému okolí a především oprávněným zájmům občanů a ve vážnějších případech i občanům samotným.

Epidemie koronaviru nastavuje zrcadlo podobě vlády a správy věcí veřejných nejen u nás doma, ale v celé Evropské unii. Jednoznačně ukazuje, že jde především o distribuci strachu.  Stejně tak poukazuje na to, že ve státech s autoritářskými systémy naopak v případě problémů eskaluje vládnutí v podobě distribuce radostných zpráv. Je přitom charakteristické, že když se vlády rozhodnou distribuovat zprávy, které jsou ve zvýšené míře v souladu se skutečností, lidé jim prostě nevěří. V českých obchodech i obecně ve společnosti zavládla ta správná panika, až když naše vláda začala tvrdit, že se vlastně nic zvláštního neděje. Na druhé straně jsme svědky toho, že když nějaká ta pravda uklouzne totalitní moci, lid to většinově odmítne a tvrdí dál něco v tom smyslu, že „republiku si rozvracet nedáme“ nebo jiný podobný nesmysl. Ukazuje se, že lidé reagují daleko živěji na odchylku od komunikačního standardu mezi elitami a lidmi než na standard sám, ať již je jakýkoliv. Dá se říci, že reálný problém rychle zvýrazňuje a prohlubuje rozpor mezi dlouhodobým komunikačním standardem a tím, co je v daném okamžiku nevyhnutelné sdělit, aby bylo možné odvrátit hrozby. Dalo by se také říci, že vládnutí jako distribuce umělého strachu, což je způsob vlády převládající v různých podobách po celé planetě, nehledě na politický systém nebo režim, je poněkud v koncích, když se ukáže, že ve společnosti převládá strach autentický z něčeho skutečného.

Ve dnech, kdy vzniká tento text, dorazil konečně koronavirus do České republiky a politická a s nimi mediální kola se roztočila naplno. Nic je nemůže zastavit. Jsou vymýšleny obskurní konstrukce na téma, „co by kdyby…“ Vláda se snaží situaci uklidňovat, ale v rámci uklidňování pak je učiněn nejmenovaným významným členem vlády pokus o vyhlášení tzv. „nouzového stavu“, který je zdůvodňován tím, že by měly mít elity přednostní zásobování a vůbec větší vliv na tržní poměry. To lidi opravdu neuklidní. To, co je vůbec nejhorší, je okolnost, že není operováno s faktickou nebezpečností účinků koronaviru, která je obecně velmi nízká a nejvíce zasahuje v souběhu s dalšími chorobami osoby starší sedmdesáti let. Namísto toho je řešeno a spekulováno, zda má třicetiletý zaměstnanec chodit do práce, když se jeho kolega vrátil z cesty po severní Itálii nebo jiných místech. Skutečnost je taková, že skutečné účinky epidemie koronaviru nedosahují zatím zdaleka dopadu každoroční epidemie chřipky, ale ekonomické, společenské i lidské dopady strachu z této nové epidemie jsou opravdu hrozivé. Zastavuje se globální doprava, klesají burzy, jsou paralyzovány celé oblasti společenského života.

Do třetice je v březnovém pokračování naší rubriky nevyhnutelné zmínit slovenské parlamentní volby. V době, kdy byl tento text dokončován, probíhají na Slovensku první povolební vyjednávání v rámci maximálně možné široké koalice. Průběh a výsledek voleb je přímým důsledkem zrcadla, které před dvěma lety nastavila slovenské politice a stavu celé společnosti brutální nájemná vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Pohled do tohoto zrcadla zřejmě nebyl z nejpříjemnějších, protože to s celou slovenskou společností pořádně zahýbalo. Uvědomila si, že s obyčejnými lidmi a občany je zacházeno tak trochu jako s nesvéprávným dobytkem, je jim upírán rovnoprávný přístup k právu a v reakcích na jejich oprávněné požadavky je popírána jejich důstojnost. Vlnu odporu k tomuto poněkud nešťastnému zacházení s lidmi se podařilo udržet a nakonec rozhodujícím způsobem ovlivnila volby. Nešlo jen o lidi, kteří se začali scházet na náměstích velkých měst, ale uvědomění si potřeby změny bylo hlubší a zasáhlo všechny vrstvy společnosti. Nic na tom nezměnilo zvednutí důchodů a další sociální úlitby schválené na poslední chvíli vládní koalicí. Znovu a znovu se tak naštěstí potvrzuje, že dávat lidu jenom kus žvance nebo peníze prostě nestačí.    

V neposlední řadě je v tomto čase potřebné zmínit zrcadlo turecké, nastavené neobyčejně neprozíravé politice EU ve vztahu k její vlastní bezpečnosti. Jsou to elementární etudy, ale dovolím si je v této rubrice bezmála po sté a prvé zopakovat. Vlastní svobodu a bezpečnost si nelze koupit. Dohoda EU s Tureckem, že mu bude EU platit za to, že Turecko nebude pouštět především syrské uprchlíky do schengenského prostoru a EU vůbec. Pokud jde o skutečnost, že někdo platí mafii nebo jiným vyděračům za svou „bezpečnost“, tam je i těm méně bystrým z nás jasné, že to není úplně suverénní dohoda uzavřená ze svobodné vůle. Podobně je zřejmé, že EU není ve vztahu k Turecku úplně suverénní, protože není schopna si svou bezpečnost zajistit jinak než úplatkem, kozí daní z kapes nás všech. Je dokonce možné, že by nás vlastní obrana stála víc než platby Turecku, ale šlo by o budování systému, který máme pod kontrolou. Dnes je situace taková, že Turecko se rozhodlo ve smlouvě nepokračovat a pustilo uprchlíky k hranicím s Řeckem, které jenom obtížně může čelit masovějšímu exodu. Důvodem tohoto kroku je tlak dalších uprchlíků ze Sýrie, který hrozí tím, že počet uprchlíků v Turecku se přiblíží pěti miliónům. EU hraje v konfliktu v Sýrii naprosto pasivní roli a nepodporuje turecké zájmy v oblasti. Znovu se ukazuje, že neschopnost EU budovat vlastní obranu a bezpečnost může mít fatální dopady.

Uzavřeme březnové pokračování „Nastavených zrcadel“ konstatováním, že se o našem prostředí dozvíme nejvíce, když jsou jeho podoba a fungování konfrontovány s neočekávanou skutečností…

 

Nastavené zrcadlo IV.

Asi by bylo zbytečné využít, či spíše zneužít, vzácný prostor KONKURSNÍCH NOVIN, který je mi jednou za měsíc k dispozici k pokračování popisu toho, jaké zrcadlo nastavuje naším životům i společnosti jako celku epidemie koronaviru. Konec konců, až se tento text dostane ke svým čtenářům, budeme mít všichni pravděpodobně už trochu jiné starosti, jiné existenciální obavy a strachy. Nacházíme se ve velice zvláštní situaci, kdy se objevilo něco, nová tvář konečnosti a smrti, před čím jsme si všichni poměrně rovni a nastavilo nám to jako jednotlivcům i jako společnosti zrcadlo. Ukazuje se v něm ovšem velmi zřetelně, že v rámci rovnosti jsme si mnozí rovnější. Žijeme v době, kdy už dávno vládnutí spočívá nikoliv v distribuci hmotných statků, ale především v distribuci rizik, jak o tom psal v letech devadesátých Ulrich Beck ve své práci „Riziková společnost“. V duchu tradic privatizace zisků a socializace ztrát, je tomu tak, že nejmenší rizika si ponechávají elity, které je rozdělují. Přirozeně jim tak zůstává za prsty největší část renty, kterou dobývají na veřejných statcích a systémech. Už dávno to není kapitalismus, proti kterému občas bojují lidé v ulicích a permanentně intelektuálové v salónech, už je to socialismus pro vybrané. Něco z renty samozřejmě zůstává i pro ty, kteří nesou drtivou většinu rizik, ale je to takzvané „držhubné“. Podoby a schémata fungování dobývání renty a jejího následného dělení jsou pečlivě připravované, a proto je najednou patrné, že v situaci, kterou nikdo nepřipravoval, vystupují na světlo boží věci, které měli obyčejnému lidu zůstat skryty. Trošku, jako když zvedneme větší kámen a  pozorujeme to zvláštní hemžení obyvatel dříve temné a znenadání světlé zóny, kteří zoufale hledají nový úkryt v přítmí.

V týdnu před Velikonocemi, kdy vznikají tyto řádky, si dovolím několik poznámek k situaci, do které jsme se při řešení problému epidemie dostali. Upřímně řečeno, tak trochu bych rád uveřejnil své vidění situace, abych se v budoucnosti nemohl vymlouvat, že jsem to tenkrát viděl nebo myslel jinak. Stabilizovali jsme křivku nárůstu epidemie, začali jsme s plošným testováním, abychom dostali obraz rozšíření viru ve společnosti a mohli přijímat snad rozumnější a cílenější opatření. Začínáme hovořit o uvolňování opatření, ale nevíme přesně jak to udělat. Jako poněkud nežádoucí externalitu tohoto postupu se nám podařilo zastavit chod hospodářství. Začali jsme distribuovat finanční úlevy na poplatcích a snad i finanční prostředky na pomoc podnikům pro udržení zaměstnanosti a na pomoc v nouzi pro OSVČ. Ustavili jsme Ústřední krizový štáb a asi pět ekonomických týmů, které mají navrhnout postup, kudy vede cesta k obnovení chodu ekonomiky.

Zaznělo mnohé, ale mám ten neodbytný pocit, že si autoři návrhů neuvědomují, že ekonomika není systém, kde stačí obnovit nebo udržet při životě jeho subjekty. Daleko důležitější je držet při životě síť jejich vztahů, kterým se v temných časech totality říkalo dodavatelsko-odběratelské. Dnes se to hrdě nazývá SRM a CRM, tedy Supplier nebo Customer Relationship Management. Jde o to, že již v pašijovém týdnu často není co „menežovat“, protože spousta vztahů prostě zanikla a nechci být špatným prorokem, ale zdá se mi,  že ekonomická síť, která do krize vstupovala, je už dnes vážně narušená a soustředění se na udržení uzlů nemá valný smysl. Je tedy již dnes zřejmé, že podoba hospodářství před krizí je v zásadě neobnovitelná. Obnova některé její části pak bude spíše výjimkou. Existuje představa, že stačí podepsat nové smlouvy a všechno se zase rozeběhne, ale to je naprosto zásadní systémový omyl…

Představme si hospodářství jako multidimenzionální pole vztahů fyzických i právnických osob o velice rozdílné hustotě, které při zjednodušeném pohledu připomíná síť s různě velikými uzly s různým počtem vazeb. Toto pole je hluboce vrostlé do pole společenských vztahů a tato pole se vzájemně ovlivňují a není možné je od sebe oddělit. Čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN jsou povětšinou odborníky, kteří si umí velmi dobře představit podobnou vztahovou síť spojenou s fungováním nebo naopak krizí jednotlivých firem, podniků a korporací. V klíčových rizicích, která popisují manuály NATO, je významná položka nazvaná „zhroucený stát“. Jde v podstatě o kolaps velice komplexního uzlu informační sítě. To, k čemu v současné době pod tlakem lidí, kterým zachutnala nekontrolovatelná moc, v naší zemi a nejen v ní směřujeme, je z hlediska budoucího osudu země daleko nebezpečnější a složitější kolaps, než zhroucení některého sousedního státu nebo kupříkladu Ukrajiny.

Tito lidé postupují zcela podle myšlenky Michela Foucaulta z jeho díla „Dohlížet a trestat“ z roku 1975. „Epidemie je snem mocných, umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý podléhá přímému vlivu moci.“ Je paradoxní, že spousta lidí podlehla iluzi, že status quo plný restrikcí je třeba bránit za každou cenu před rozvratnými, nezodpovědnými svobodomyslnými živly a řídí se heslem „karanténu si rozvracet nedáme“. Lidé jsou připraveni v zásadě bránit cokoliv, jen když mají svůj klid. Když došlo na základě hlubšího poznání k posunu odborného pohledu na potřebnost restriktivních opatření a začalo se hovořit o strategii „promoření“, lidé zkoprnělí hrůzou začali malovat apokalyptické obrazy známé z filmů o středověkém moru a volat po ještě silnějším utažení šroubů. Znovu a znovu se ukazuje, jak účinným nástrojem vlády je debilizace společnosti, protože debilizované jednotlivce lze snadno vyděsit a ovládnout strachem tak, že sami šíří strach a hrůzu ve svém okolí, v rodinách, pracovních kolektivech, mezi přáteli, sami volají ještě po přísnějším režimu a ujišťují elity, že oni budou ti hodní, budou chodit včas všude, kam se jim řekne a udělají všechno tak, jak se jim řekne a budou pilně udávat všechny, kteří jen pomýšlejí na něco jiného nebo dokonce na odpor. Kdybychom dokázali někdy pochopit obrovské varování, kterého se nám nyní dostává z nastaveného zrcadla epidemie, varování o křehké hranici mezi svobodou a nesvobodou, a zachovat se podle něho, bylo by možné na epidemii dlouhá léta vzpomínat jako na dar z nebes.

Jak již bylo naznačeno, narušená pole a sítě sociálně ekonomických i obecně  společenských vazeb se s jistotou blížící se jedné nevrátí k původní podobě před krizí. Dochází k jejich kolapsu a je patrné, že aktuální stav dává šanci na změnu. Stejně tak jsou patrné tři základní scénáře, jak může budoucí cesta ke změně vypadat. První spočívá v tom, že necháme stávající síť dále rozpadat a pak ji necháme zase zcela přirozeně obnovovat. Má to několik nevýhod. Obnova bude probíhat v ohromném sociálním stresu obyvatelstva a tlaku elit na obnovu starých pořádků. Na konci to bude opravdu změna jako hrom, ale její náklady ponesou ti nejslabší a ne všichni z nich to vydrží. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak k neřízenému „promoření“ populace novým virem při současném vypnutí celého zdravotnictví.

Druhá cesta spočívá v tom, že se budeme všemožně a za každou snažit současnou síť zachránit, na konci ji nějak narychlo zalátat a všechno směřovat k udržení  podstaty a základů současné sítě s tím, že se významně zvýší naděje  na to, že po obnově bude celá sít obdobná jako ta před krizí. Je to cesta, kterou lze nazvat cesta konzervativního plánu, opírající se o skutečnost, že spousta lidí bude usilovat v duchu „stockholmského syndromu“ o zachování systému, který je nejen fyzicky i psychicky spoutává, ale navíc jimi víceméně pohrdá a zneužívá je. Kromě jiného, tato cesta nerespektuje skutečnost, že zkušenost z krize dala podstatné části společnosti doslova křídla, zkušenost, se kterou bude těžké jí znovu nasadit chomout a klapky na oči.

Třetí cesta je cesta dialektické jednoty evoluce nebo „laissez-faire“ a určitého přirozeného plánu. Za sporů v politice, ekonomice i ve vědě se zdá, že jedno vylučuje druhé, ale není to pravda. Plán a evoluce si jsou, zejména v sociálně ekonomické problematice a společenské praxi, daleko blíže, než si jsou zastánci obou táborů ochotni připustit.

V praxi by to mělo vypadat tak, že bychom již dnes měli začít hledat a identifikovat ve společnosti všechno to, co jí činilo v době epidemické krize více odolnou, životaschopnou nebo jak se dnes módně říká „resilientní“. Stejně tak bychom měli identifikovat všechno to, co společnost poškozovalo, oslabovalo její odolnost nebo se ukázalo jako zbytečné nebo nadbytečné. Krize a krizové řízení v jejím rámci odhalily slabé i silné stránky fungování společnosti a je na čase se začít podle tohoto poznání rozhodovat, přesně podle metody, že v nás zvítězí ten vlk, kterého krmíme. Bohužel v minulosti se u nás stalo smutnou tradicí, že sentimentálně podporujeme spíše to, co zaostává a navíc je to zbytečné, než to co je potřebné a táhne nás to kupředu. Je to zcela podle fungování našeho školství, kde se vždycky dozvíte, co máte udělat, aby vaše dítě nezaostávalo v něčem, co mu opravdu nejde, namísto toho, abyste se dozvěděli, co udělá škola, aby podpořila dítě v tom, v čem se mu daří a co ho baví. Bylo by dobré, abychom do budoucna dbali důsledně na rozumný postup a rozvíjeli především to, v čem jsme dobří.

Krize nám ukázala několik důležitých momentů, které určitě stojí za to rozvíjet. Na prvním místě je nepochybně uvědomění si lidí, že nejsou jenom objekty vládních a stranických hrátek, ale že jsou to suverénní bytosti, které mají, mohou a dokážou mít reálný vliv na dění ve společnosti i jinak, než jenom tím, čemu se souhrnně říká veřejné mínění. Lidé prokázali nepochybně nejen schopnost se o sebe postarat ale především schopnost tvořit a především schopnost postarat se o jiné. Jinými slovy ve společnosti se objevil velký potenciál spočívající v nové lidské identitě, v míře sounáležitosti neboli solidaritě a v neposlední řadě v ohromném potenciálu inovací.  Souhrnně řečeno objevil se sociální kapitál zcela odlišné kvality, než jak nás jako „ovčany“ vykreslují nejen masmédia, ale i mnohé politologické a sociologické práce. Padla i řada klišé, která nám jsou o naší společnosti a nás samotných neustále podsouvána v tom duchu, že jsme tlupa zaostalých totalitních zapáchajících idiotů, s ponožkami v sandálech, tleskajících v letadle. Že si vůbec nevážíme toho, když na nás moudře spočine laskavé oko Západu, aby nás osvítilo v naší temnotě. Dokonce jsme se i teď, v období vrcholící krize od „lepšoidů“ dozvěděli, že nejlepším důkazem toho, jací jsme prosťoučcí křupani, je právě to, že jsme si sami šili roušky a pomáhali jsme si navzájem, protože nám vůbec nevadí, že se o nás stát měl postarat a nepostaral.

Pokud bychom měli formulovat některá poučení, kterých se naší společnosti v důsledku pandemie dostalo a neustále dostává, pak je celkem evidentní, že jako životaschopnější, odolnější nebo více resilientní bude před podobnými krizemi společnost nebo země, která bude mít více svéprávné obyvatelstvo, více samosprávné jednotlivé obce a ostatní organizace a do třetice bude nejen jako celek více soběstačná. Ona svéprávnost, samosprávnost a soběstačnost by se ovšem jako žádoucí vlastnosti a klíčové parametry životaschopnosti a resilience měly prostupovat celou společností a vytvářet v ní fraktální strukturu soběpodobných, v maximálně možné míře svéprávných, samosprávných a soběstačných součástí. Ta jediná může zajistit komplexní životaschopnost a resilienci naší země a její společnosti.

Z praktického pohledu stojí utváření celospolečenské i lokální svéprávnosti, samosprávnosti a soběstačnosti právě na trendech, které se u nás projevily v době krize, tedy na sounáležitosti, uvědomění si vlastní identity a důležitosti pro vlastní osud a tvůrčím přístupu k řešení problémů. Tento žádoucí pohyb zdola samozřejmě nestačí a tyto trendy je třeba podpořit systematickými politickými kroky shora. Jde především o politiku sbližování hrubého národního a hrubého domácího produktu. Jde o politiku řízeného vztahu otevřenosti a uzavřenosti našeho hospodářství. Tisíckrát jsme slyšeli z úst našich politiků, ekonomů a novinářů, že „jsme malá, extrémně otevřená ekonomika“. Tento popis je také klíčový pro popis východiska ze současných problémů. Měli bychom být o možná o něco větší, ale především o něco uzavřenější ekonomika. Ukázalo se, že nadnárodním korporacím je úplně a srdečně jedno, co se bude u nás dít a uzavřely všechny své továrny produkující osobní vozy a poslaly národní subdodavatele na žebráckou hůl. Odbory jim k tomu nadšeně tleskají a dokonce je k tomu ponoukají. Je to jednoduché. Odbory na jedné straně vedou licoměrnou kampaň proti vyvádění dividend tam, kam patří. Dobře vědí, že je to marná a hlavně nezákonná, leč líbivá snaha, která má jenom zastřít, že ve skutečnosti potupují ve shodě nebo přímo kolaborují se správními radami nadnárodních korporací. Radostně s nimi přihlížejí k likvidaci místní ekonomiky a všech, kteří nežijí jako zaměstnanci ze závislé práce. Jejich činnost je opravdovou parodií na to, čím byly odbory v době, kdy jim šlo především o solidaritu pracujících. Tyto nadnárodní molochy již dnes mají ve stínu a pod záminkou epidemie připravenou transformaci své výroby směrem k větší robotizaci a přechodu na elektromobilitu. Z toho vychází jediné, a tím je masová ztráta pracovních příležitostí. V průmyslu zasaženém epidemií se ovšem bude propouštět daleko snadněji, než v průmyslu zasaženém další průmyslovou revolucí.

Proto je třeba budovat nový, více „národní“ průmysl postavený na inovacích, moderních technologiích a „chytrých“ řešeních. Stejným způsobem vybudovat národní nebo zemskou energetiku a zemědělství a celou dopravní a informační infrastrukturu země. Tuto infrastrukturu pak dokázat napojit nad infrastrukturu našich sousedů a vytvářet síť bilaterálních nadnárodních vztahů. Jestli je něco evidentní, pak je to skutečnost, že ta stávající selhala.

To neznamená, že máme všechno to, co bylo, nějak ostrakizovat, zavrhovat nebo dokonce kriminalizovat. Jak by řekl major Terazky. „Čo bolo, to bolo, terazky ideme ináč…“

 

Nastavené zrcadlo V.

Až budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, nebude, jak se zdá, konec koronavirového a jiného šílenství všeho druhu. Počet odborníků na virus a epidemiologii již zřejmě překročí počet nakažených. Zástup generálů po bitvě bude daleko větší, než byly zástupy spoluobčanů v hobby marketech o Velikonocích nebo testování na protilátky chtivých spoluobčanů v pražské Kateřinské zahradě nebo Náměstí Míru. Ohromné fronty na jehlu a výtěr svědčily o nedostatku kulturního vyžití v metropoli, neboť bylo patrné, že šlo široko daleko o „jedinou show ve městě“. Kromě šílenství koronavirového se do života společnosti plně promítlo i šílenství spojené s výročím konce Druhé světové války v Evropě, od kterého uplynulo tři čtvrtě století. U nás je toho šílenství okořeněno poněkud chaotickou historií pražského povstání, po kterém nezůstal jenom název zastávky metra, ale i velký a nikdy neutuchající spor o to, kdo že to tenkrát v Praze vyhrál válku. Komu by se zdálo tři čtvrtě století jako dostatek času na ujasnění si historie několika málo dnů, tomu je třeba připomenout více než dvousetletý spor o pravost rukopisů královodvorského a zelenohorského. Jenom pro zpestření absurdity celého sporu je dobré vědět, že rozhodující vliv na dosud převládající názor, že jde o padělek, má vídeňský ministr kultu a osvěty, jakýsi Paul Gautsch baron von Frankenthurn. Ten prostě přesunul rukopisy z osnov staročeské literatury do osnov literatury novočeské a české školství se, jak všichni dobře víme, drží vídeňských mustrů víc než kdy Vídeň sama. Politicky v nové republice tento pohled Vídně zaštítil vůbec největší a tradiční odpůrce rukopisů, profesor T. G. Masaryk, který, jak víme, se stal naším prvním prezidentem. Osvoboditelem, kterému se neodporovalo. Odmítal jejich pravost, ale zpochybňoval i jejich básnickou úroveň. Masarykova neláska škodila rukopisům stejně jako neláska profesora a později ministra Zdeňka Nejedlého Antonínu Dvořákovi. Nikdy nebylo skutečně vědecky prokázáno, že jsou rukopisy falza. Tento, v zásadě akademický spor, který byl drtivé většině národa zcela ukradený, byl veden s takovou intenzitou a tak nevybíravými prostředky, že dnešní „pomníkiady“ jsou proti tomu etudami společenské konverzace. Měl i své oběti, akademiky, kteří pod mediálním tlakem oponentů, především odpůrců pravosti, spáchali sebevraždu. Je to takové „echt české“, takže se máme i v případě sporu o to, kdo v rámci tzv. Pražského povstání, které bylo ve skutečnosti povstáním zemským pod vedením ČNR, vyhrál válku, opravdu na co těšit…  

Pokud bychom si měli položit otázku na věčné téma, co dělat v takové turbulentní době, kdy se hovoří o tom, že jsme ve „válce s koronavirem“, je třeba zmínit důležitost dobré znalosti bojiště pro úspěch v bitvě a postupně i ve válce.

Už dva měsíce slyšíme o tom, že je třeba zlepšit plošným testováním odhad objemu a rozdělení zasažení virem v naší populaci. Na zahájení testování jsme až do posledního dubnového týdne a v době, kdy vznikly tyto řádky, jsou známy první výsledky. Ukázalo se, že přirozená imunizace naší společnosti je velmi nízká a že má u nás koronavirus stále válečné pole otevřené. Analýza výsledků bude pokračovat, ale předvídatelnost postupu viru je stále nízká. Ukázalo se, že příprava takového výzkumu, podobně jako příprava tzv. „Chytré karantény“, byla o něco složitější, než se zdálo. Svou roli jistě sehrálo i to, že obě první proaktivní opatření měla na náladu lidí velice příznivý vliv, takže o nich kde kdo s nadšením hovořil jako  o hotové věci a porcoval tak medvěda, který ještě nevylezl po zimním spánku z brlohu, natož aby běhal po lese. Zcela opačný vliv pak mělo nevinné slůvko „promoření“, které sice znamená ve skutečnosti přirozenou imunizaci, ale probudilo v řadě našich bližních reakci až hysterickou.

Vést válku na neznámém bojišti je, jako když slepý sráží klackem netopýry v tunelu a podle toho to v téhle válce také vypadá. Naslepo fungují jenom plošná opatření, která nutně dříve nebo později začínají být místo dobrého sluhy zlým pánem. Krásně to bylo vidět na tanečcích kolem nouzového zákona a zákona o zdraví lidu, při kterých se mimo jiné tak trochu tančilo na ústavních principech. Přitom se ukázalo, že lidé se lehkomyslně vzdají svobody, především slova, pohybu i shromažďování za pochybný slib pocitu bezpečí. Přitom víme, že kdo handluje vlastní svobodu za slib pocitu bezpečí, ten nakonec nemá jedno ani druhé.  

Podobně to vypadá na „frontě“, na které bychom měli „vyválčit“ obnovu hospodářství. Rovněž zde nemáme dostatečnou mapu bojiště, neznáme klíčové prvky sociálně ekonomické sítě, které zaslouží veřejnou podporu a mohou potom být zdrojem obnovy a nové kvality sítě sociálně ekonomických a dodavatelsko-odběratelských vztahů. Neznáme odvětví a podniky, ve kterých můžeme s malými náklady obnovit velkou část sítě. Jistě je to úkol pro ČSÚ, který má spoustu dat, ale zřejmě jenom málo satelitních účtů s daty, která by ukázala, kolik rozpohybuje vložená koruna hospodářských vztahů podle toho, kam je vložena. Jiné soubory dat musí ukázat podniky, které když se zhroutí, tak fatálně postihnou život lidí, rodin a obcí ve svém okolí. Třetím kritériem je, že bychom měli investovat nejrůznější prostředky do podniků, které jsou konečnými producenty a mají na našem území a pod naším vlivem i odbyt. Vytvoření kvalitní mapy tohoto bojiště není snadná práce, ale již dnes by to měla být priorita, na které by měli spolupracovat všichni, veřejná i soukromá sféra. Obce, města, kraje, stát, podnikatelské organizace, komory, NERVy a think-tanky všeho druhu, akademická sféra a především lokální zkušenost. Jde o určitý kvalitativně nový pohled na obnovu a funkčnost hospodářství ve smyslu  jeho odolnosti. Už by nemělo jít jenom o hrubý domácí produkt a o zisk, ale o hrubý národní produkt a resilienci.

Uplynulé týdny ukázaly, jaké morální, lidské, mentální i inovativní kapacity se mezi našimi spoluobčany ukrývají. Jde jenom o to, aby je vláda nepohřbila dříve, než budou moci ukázat, co skutečně umí a dokážou. Způsob, jakým se vláda vypořádala s lednovou iniciativou „hackatonu“ nebo s nabídkou českých firem na výrobu ochranných prostředků, je opravdu varující. Způsob, kterým vláda „obchodovala“ s dovezenými ochrannými pomůckami, které lidi mezitím šili doma zdarma pro sebe, své sousedy i pro ty, které měla povinnost zásobovat vláda, je ostudný. 

Dá se říci, že slovo chaos je tím, co nejlépe vystihuje stav, do kterého jsme se díky souběhu epidemie, vnitřních společenských a politických sporů a v neposlední řadě i přetrvávajícího sucha, my, naše země a společnost dostali. Slovo „chaos“ hezky opsal doktor Rychetský, který označil některé signály za „nerozluštitelné“. Je možné hovořit o počínajícím kolapsu sítě dosavadních sociálně ekonomických vztahů. Při pozornějším sledování našeho prostředí si můžeme povšimnout projevů několika všeobecně známých školních pouček. Když se ovšem podíváme na to, zda za zvýšenou škodlivostí jednotlivých vlivů a zároveň za jejich společným, zdánlivě až skoro koordinovaným vlivem na situaci není nějaký společný jmenovatel, pak uvidíme jediné. Je to naše pýcha, morální hazard a masové zneužívání aktuálního společenského postavení doslova kýmkoliv, jakkoliv a proti komukoliv. Je to kolem nás patrné v takové míře, že by některým slabším povahám mohla daná situace zmutovat do podoby alegorie na sedm ran egyptských, popřípadě sedmi ran na konci času ze Zjevení svatého Jana. Neplést, prosím, tato biblická starozákonní i novozákonní podobenství se sedmi ranami sarajevskými, popřípadě se sedmi ranami do klobouku… Nicméně v těchto podobenstvích se možná ukrývá i alegorie možných řešení…

Když se kolem sebe podíváme, tak především registrujeme značnou neochotu lidí postaru žít a neschopnost elit po novu vládnout. Jde o klasickou učebnicovou situaci, kterou někteří klasikové nazývají revoluční a jiní klasikové zase jinak. Je to klasický projev stagnace, který některé autority nazývají zahníváním, jiné evolučním zamrzáním a na NKÚ „jaksi zasukovaným“. Jedna z únikových cest z takového „jaksi zasukovaného“ stavu je posun celého systému na jinou, pokud možno vyšší úroveň složitosti. Je to únik před stagnací, ale především před kolapsem, který má charakter spontánního, nikým neřízeného pádu na nižší úroveň složitosti. V souladu s touto možností pozorujeme tlak části elit a jejich následovníků posunout společnost a její hospodářský život na novou úroveň, zejména prostřednictvím nastupující průmyslové revoluce, nové etapy robotizace, automatizace a internetu věcí. Je evolučním pravidlem, že každý posun na vyšší nebo jinou úroveň složitosti je doprovázen několika jevy směřujícími ke změnám v dosavadním uspořádání.

Jde především o zvýšenou variabilitu a změnu specializací na základní úrovni uspořádání. Skutečnost je taková, že i když se daný systém dostane na vyšší úroveň uspořádání, jeho původní elementární součásti zůstávají zachovány, ale některé z nich mění své funkce a opakováním tohoto procesu se některé z nich stanou doslova jednoúčelovými mechanismy, a to tím více, čím jsou vzdálenější od nové vrcholové úrovně složitosti systému. Druhým jevem je větší a kvalitativně nový prostor pro uspořádání prvků určitých funkcionalit do modulárních subsystémů, zejména hned pod novou vrcholovou úrovní uspořádání. Tento proces tvorby modulárního uspořádání zasahuje až do té úrovně systému, kde už jednotlivé prvky jsou natolik specializované, že už nejsou spolupráce s ostatními schopny a plní takřka mechanicky své poslání. Slovo „takřka“ souvisí s tím, že i tyto elementární součásti živého systému jsou živé a nemohou být pouhými mechanismy. Kdysi jsme v této rubrice o mechanickém strašidlu, které svádí naše úvahy o životě a jeho podstatě na scestí, dokonce podrobně pojednávali.   

Zdá se, že historie života je charakterizována třemi megatrendy ve vývoji jeho složitosti: (1) vzrůstající komplexitou ve smyslu hierarchie, jejímž projevem je zvýšení počtu úrovní organizace uvnitř organismů; (2) zvýšení složitosti ve smyslu diferenciace, tj. zvýšení počtu různých typů součástí na úrovni těsně pod vrcholovou úrovní složitosti a (3) sestupný trend, ztráta diferenciace na nejnižších úrovních v organismech, určitý druh komplexního odtoku uvnitř částí. Tyto tři megatrendy jsou spolu propojeny a společně tvoří „evoluční syndrom“. Je to popis jevů, které se již mnohokrát opakovaly  v historii života v přírodní i kulturní evoluci. Zároveň, tak jako vždy, ponechávají tyto megatrendy ve fázovém prostoru změn vždy nějakou oblast, které se jejich vliv bezprostředně nedotýká.

Zmíněný současný souběh tlaku nepříznivých klimatických, biologických a společenských podmínek za spoluúčasti vlivu nových technologií a čtvrté průmyslové revoluce spustil nový projev evolučního syndromu, tentokrát v prostoru naší civilizace. To, co mohou jedni vnímat jako krizi, druzí jako kolaps, to vnímají jiní jako ohromnou šanci, příležitost ke změně, k naplnění svých odvážných snů o lepší budoucnosti nebo alespoň ke zničení toho, co je obklopuje v současnosti. Buď z jakéhosi hérostratovského syndromu, radosti z ničení nebo prostě jenom z třídní, osobní nebo jiné nenávisti. Nesmíme zapomenout ani na ty, kterých se změny zatím nedotkly nebo možná ani nedotknou. Po výčtu vnějších vlivů a hrubého přehledu rozdělení obyvatelstva na tradiční zastánce, odpůrce a nezúčastněné, aktivní, pasivní a vyděšené, zbývá připomenout klíčový vnitřní vliv, a tím je pýcha, morální hazard a zneužívání postavení, to všechno pod heslem „po nás potopa“. I to je znak toho, že jen málokdo už sází na budoucnost podle současného střihu.

Zní to možná až příliš čítankově či pohádkově, ale pro většinu z nás vedou ze současné poněkud nepřehledné situace pouze tři různé cesty. Tou první je prostě nedělat nic a čekat na to, co přijde. Tou druhou je dělat cokoliv za každou cenu a věřit, že to něco přinese. Třetí cestou je následování těch, kteří někam jdou, aniž bychom my sami tušili kam. Než se ovšem vůbec vydáme na cestu, měli bychom si vyjasnit, kam chceme jít a hlavně proč tam chceme jít, zda vůbec máme opustit místo, na kterém sedíme. Jinými slovy, když tlučeme hlavou do zdi, měli bychom vědět, že je za ní něco opravdu zajímavého. Ani jedna z těch zmíněných tří cest není úplně šťastná, ale existuje určitá jejich syntéza, která spočívá v tom, že si uprostřed chaosu změn a evolučních megatrendů je vždycky dobré vytvořit nějaké východisko. Je zřejmé, že v tomto úsilí o maximálně možný pevný bod, ze kterého lze pohnout zemí, budeme různě úspěšní podle toho, jaké bylo naše dosavadní sociální zázemí a míra důvěry, která nás obklopovala. To, bez čeho se však neobejdeme, to, co je podmínkou nutnou, ovšem nutně nikoliv postačující, je etické zkoumání našeho prostředí a kritické myšlení. Musíme se pokusit oddělit podle obou kritérií, obrazně řečeno, zrno od plev a zároveň se pokusit potlačit nejen v sobě, ale i ve svém okolí onu tendenci ke zneužívání svého postavení, k ryze bilančnímu vyhodnocování situací a přijímání řešení. Jinými slovy, než se vydáme nějakou cestou, měli bychom si kolem sebe vytvořit určitý mikrosvět, bublinu, ve které bychom mohli fungovat podle vlastních představ a zbytečně přitom neobtěžovali druhé.  Takových bublin může být celá řada, podle různých druhů vztahů, které jsme schopni navazovat a rozvíjet. Bublina místní, profesní, zájmová, věroučná… Možná je to pro některé směšně málo, ale zejména v turbulentních dobách je náš skutečný vlastní malý, ale odolný svět hodnotou, která převyšuje hodnotu často zavádějících představ o tom, že jsme součástí něčeho velikého a důležitého, i když to s námi hází jako s nudlí v bandasce, popřípadě s mastným papírem v průjezdu.

Snad to celé lépe pochopíme, že ta námi vytvořená bublina našeho světa je bublinou naší svobody, je předpokladem, že jsme vůbec schopni užívat velkých svobod zaručených ústavou a zároveň za ně ručit druhým. Jenom odolná síť bublin naší osobní svobody může čelit zavlečení jednotlivců i společnosti do novodobého otroctví…