O dojmech a pojmech...

O dojmech a pojmech poprvé…

Než napíšeme opravdové první řádky dvaadvacátého ročníku naší rubriky, nelze se vyhnout zmínce o tragické události a na Filozofické fakultě University Karlovy. Byl to opravdu smutný zimní slunovrat. Smutná je zmínka o opravdu naprosto nezvládnuté roli médií a zejména veřejnoprávní televize, která se jako mávnutím kouzelného proutku stala tím nejbulvárnějším médiem v zemi. Media potvrdila v reálném čase, že pro ně neexistuje událost, v rámci které by dokázala zachovávat zdrženlivost, pietu a v maximální možné míře mediální ticho…Prezident řekl večer, bezprostředně po strašné násilné události, takřka zlatá slova, že naše země potřebuje pietu, zdrženlivost a soudržnost. Apeloval na všechny, politiky, média i občany, aby hrůzné události nezneužívali… Marně…Sami studenti žurnalistiky napsali otevřený dopis odsuzující necitlivou až vulgární roli médií a dočkali se posměchu od starších kolegů i veřejnosti.

Znovu se tak ukázalo, že se naše chování a jednání nese většinově znaky toho, že nám nic není hanba a neumíme se stydět. Komu tyto diskvalifikující pocity zůstaly, je pokládán za slabocha nehodného jakéhokoliv společenského přijetí nebo dokonce uznání. Je důležité si tuto smutnou skutečnost uvědomovat, když se budeme snažit porozumět našemu, tedy českému, světu kolem nás, jeho malosti, ubohosti, bezohlednosti, bezcharakternosti a touze po pornografii všeho druhu. Jistě nedokážeme zabránit podobným činům psychicky vyšinutých jedinců, ale můžeme zlepšit naše prostředí tak, aby se v něm zlo cítilo alespoň o trochu hůře než doposud. Připomeňme si snížení kriminality na počátku našeho století v New Yorku v důsledku výrazného zlepšení kvality, a především čistoty veřejného prostoru. Veřejný prostor jsme zejména my sami a je v našich možnostech být alespoň o trochu lepšími, moudřejšími, pokornějšími, citlivějšími a laskavějšími k druhým.

V souvislosti s tématem letošní rubriky, tedy s dojmy a pojmy, nelze nepřipomenout způsob řešení této situace z pozice vedení UK i její filozofické fakulty. Jde o záměr budovu FF UK rituálně očišťovat od zla, kupříkladu řízeným a tematickým nasvěcováním a rozsvěcováním. Zřejmě podle hesla více světla, více dobra… Rád bych poznamenal, že to jsou právě akademici a studenti, kteří často pohrdlivě shlížejí na lidi, kteří jsou ochotni sdílet na sociálních sítích nejrůznější údajně pochybné skutečnosti. Pokud je akademická elita této země ochotna přistoupit na tento způsob boje se zlem na akademické půdě, je v této oblasti možné už v podstatě všechno. Je to takové selhání rozumu, které zavání systémovým kolapsem vzdělanosti a masovou debilizací společnosti. Připomeňme si tiše všechny osobnosti filozofické fakulty, které obětovaly ve jménu rozumu a svobody myšlení a slova své životy. Vzpomeňme si namátkou napříč staletími Jana Husa a Jana Palacha. Připomeňme i praktické zrušení výuky na FF UK, dobrovolnost zkoušek a bezměrnou benevolenci prakticky ve všem. Je to takřka totální vítězství dojmů nad pojmy na akademické půdě, kde nemají dojmy cokoliv dělat.

Rok 2024, do kterého jsme vstoupili před pár týdny, je tradičně spojen se spoustou očekávání, předpokladů a prognóz. Pro zajímavost si připomeňme tradiční prognózu SAXO Bank, kterou si budeme moci na konci roku celkem jednoduše zkontrolovat. Říká, že se prezidentem USA stane Robert F. Kennedy jr., Saúdové koupí franšízu Ligy mistrů, ropa dosáhne 150 USD za barel, EU zdaní radikálně bohaté, USA osvobodí nákup dluhopisů od daní, Japonsko dosáhne 7 procent růstu HDP a největší světoví dlužníci se sdruží do klubu, aby mohli lépe prosazovat své zájmy. Jsou to sice prognózy spíše extrémní, ale nabádají k tomu, že by investoři měli uvažovat co nejvíce možností, včetně těch méně pravděpodobných. To platí i o nás, dělnících na vinici Páně, kteří se každý den rozhodujeme, kam napřít své skromné síly a popřípadě tu trochu peněz, která nám zůstala, abychom přežili v dnešním složitém světě.

Z těch domácích prognóz připomenu jenom tu, která zněla unisono od českých věrozvěstů – politiků, odborníků a médií, že již na počátku roku budeme svědky zázraku, v rámci kterého se inflace s vydá skokem dolů a bude radostně atakovat inflační cíl ČNB. Mimochodem, v prosinci byla česká inflace nejvyšší v EU, čímž jsme se stali First in inflation a navázali jsme tak na další tragický vládní úspěch známý jako First in covid.  Nehledě na všeobecnou chabost těchto prognóz a jejich autorů je třeba si upřímně přát, aby se toto proroctví naplnilo, protože inflace citlivě zasahuje nejen hospodářský život společnosti, ale především životy nejpotřebnějších jednotlivců a rodin. A zejména ve jménu inflací těžce postižených je si třeba přát, aby se tato proroctví chudých duchem naplnila. Pokud se naplní, budeme svědky toho, že si tento úspěch bude přičítat kdekdo, včetně těch největších a nejhorších trubců, ale to není podstatné…

Jak bylo výše uvedeno, letošní rubriku budeme věnovat dojmům a pojmům, nejrůznějším společenským legendám a jejich uvádění na pravou míru v duchu saturninovské Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Často se nám stává, že se dostáváme do zajetí nebo spíše příjemného objetí nějakého dojmu o našem prostředí. Stejně tak upadáme do zajetí nejrůznějších pocitů a dojmů, že je kolem nás úplně všechno špatně, že se svět neodvratně hroutí a naše životy s ním. Člověk na rozdíl od všeobecných představ, že je myslícím racionálním jedincem, který občas podléhá svým pocitům, naopak spíše uzlíčkem emocí, který občas, ale opravdu jenom občas myslí. Když už jsme se zmínili o lidech postižených inflací, možná by bylo skvělé se podívat na jednu krásnou českou legendu o tom, jak je naše společnost příjmově a majetkově nediferencovaná, jak široké je její střední příjmové majetkové pásmo, ze kterého se snad jen pouhou náhodou vydělují nějací chudí a na straně druhé nějací bohatí. Tato legenda či možná mantra si v ničem nezadá se známou legendou o Češích a Slovanech obecně jako o holubičích povahách.

Nejprve ale učiňme několik poznámek na téma odlišnosti mezi pojmy rovností a rovnostářství, které má samo odlišné významy a konotace, a to nejen v daném čase v různých místech. Důležité je uvědomovat si jejich kontext v různých dobách, a to nejen z historického pohledu, ale často i z pohledu různých období, které prožíváme jako jednotlivci. Stejně tak je důležitý uvědomovat si dobře rozdíl mezi rovností v příjmu a rovností v majetku. Neméně důležité je se podívat, kdo onu mantru o rovnostářství a rovnosti do společnosti šíří.

Rovnostářství, známé také jako egalitářství, je názor, který hlásá rovnost, jako určitou podobu vztahu mezi lidmi nebo mezi lidmi a institucemi. Rovnost je jednou ze základních hodnot největších sociálních revolucí lidských dějin. Volnost, rovnost, bratrství – liberté, egalité, fraternité se opakují v různých podobách a pořadích v základních dokumentech a normách nových společností i společenských procesů a hnutí, která je ustavila. V těchto společenstvích a společnostech žije dnes na Západě většina z nás a pořád opakujeme, někdy až omíláme, tatáž slova, aniž bychom měli na mysli tytéž podoby hodnot, které představují. Jenom je v tom trochu více angličtiny a preferována je především hodnota svobody. Základní problém je dokázat pochopit, jak se změnil společenský kontext po završené společenské změně. Po každé společenské změně je klíčové moderovat původní revoluční ideály, a nikoliv je konzervovat nebo dokonce prosazovat ve zvýšené míře, podobně jako to učinily některé revoluce, třeba teoriemi o zostřování třídního boje nebo zakládáním výborů pro veřejné blaho, prověrkových komisí a podobných revolučních institucí, které požíraly vlastní děti.

Máme tu tedy celou řadu docela různorodých obsahů, které spojují pojmy rovnostářství a rovnost. Nabízí se celá řada otázek na téma, jakou rovnost má rovnostářství hlásat. Máme mít všichni stejný nebo podobný příjem nebo máme být rovni v jakémsi zaručeném příjmu…?!? Máme omezovat extrémně vysoké příjmy zdaněním nebo jinou sankcí, anebo motivovat skutečně bohaté k zajímavým investicím ve prospěch těch kteří mají problém vyjít z výplaty nebo jsou na tom ještě hůře. Nebo máme apelovat na majetkovou a příjmovou elitu podle úsloví, že majetek zavazuje nebo dokonce podle úsloví, že stejně zavazující je samotná příslušnost k elitě. Noblesse oblige. To má u nás několik problémů. Tím prvním je skutečnost, že naše společnost prakticky žádnou elitu nemá a pokud ano, tak elitu natolik diskrétní, že o sobě dává jen minimálně vědět a těch několik desítek opravdových mecenášů to opravdu nevytrhne. Noblesa, a zejména noblesa ducha zůstává vzácným kořením. Znovu jsme si to bolestně uvědomili, když jsme hleděli na grand zero, které zůstalo v obrazu horních pater naší společnosti po odchodu Karla Schwarzenberga. Na druhé straně máme až neuvěřitelnou schopnost poskytnout prostředky bližním v případě jakéhokoliv neštěstí nebo závažné nemoci. Peníze posílají i lidé, kteří je sami potřebují.

Zatímco příjmová nerovnost dynamicky narůstá, ale pořád je pod průměrem EU, pak majetková rovnost v naší zemi už dávno neexistuje. Stále menší skupina bohatých vlastní již drtivou většinu majetku v zemi. Skupina superbohatých není ještě tak úzká jako leckde ve světě, ale všeho do času, jenom Bůh na věky. Často kolem sebe, v médiích, a především na sociálních sítích slyšíme o tom, jak za socialismu bylo lépe. To podstatné, v čem se období před čtyřmi desítkami let odlišovalo od dneška, byla skutečnost, že průměry nejrůznějších celospolečenských datových souborů se daleko více přibližovaly jejich mediánům. Dnes můžeme obecně konstatovat, že se životní úroveň společnosti se od roku 1989 zdvojnásobila, u důchodců se zvýšila ještě o něco více. Problémem je právě nižší homogenita společnosti. Dnešní situaci vnímají subjektivně nejhůře lidé, kterým bylo za převratu mezi 40 až 50 lety a objektivně nebyli příliš schopní. Nebyli tedy schopni se ani v novém systému odpíchnout, mohli sice cestovat, ale velký nárůst životní úrovně už je nečekal. Jednotlivé příjmové skupiny se také snaží prosadit zprávy o příjmových a majetkových poměrech do médií a politiky.  Že mají větší mediální i politickou sílu bohatí, kterým vyhovují legendy o spravedlivém uspořádání, je nabíledni. 

V roce 1989 jsme brali v průměru něco přes 3000 korun hrubého. O 20 let později už to bylo 23 tisíc, aktuálně činí průměrná mzda 42 658 Kč. Zhruba dvě třetiny lidí na průměrnou mzdu nedosáhnou. Medián, který realitu odráží více, činí kolem 37 tisíc. V EU se pohybujeme mezi třetím a pátým místem v rovnosti příjmů. Za minulého režimu byly rozdíly mezi příjmy ještě nižší. Pokud jsou příjmy domácnosti pod 60 procenty mediánu, pak je domácnost ohrožena tzv. příjmovou chudobou. Podle Eurostatu se to týká 10,2 procent Čechů, více než milionu. Česko patří podle Eurostatu mezi pět evropských zemí, kde lidé trpí „závažnou materiální a sociální deprivací“ nejméně. I podle čerstvé zprávy Poverty Watch 2023 žije milion Čechů pod hranicí chudoby a dva miliony dalších těsně nad ní. Každý třetí Čech nedokáže nic uspořit na stáří, často mu výplata nestačí ani na pokrytí měsíčních výdajů, plyne z průzkumu PAQ Research pro Český rozhlas. Česko má ve srovnání se zahraničím dvě specifika, která životní úroveň významně ovlivňují. Vysoký podíl lidí v exekuci a nadprůměrně vlastníků nemovitosti. Alespoň jednu exekuci má 660 tisíc lidí. To má samozřejmě na životní úroveň velký dopad. U nás je poměrně hodně rodin, které na tom z hlediska příjmů nejsou dobře, ale mají svůj vlastní domek, byt, případně i druhý. Taky důchody jsou ve vztahu ke mzdám aktuálně v průměru vyšší. Dokonce historicky nejvyšší za celou dobu existence penzijních systémů.

Pokud jde o skutečná data a možnost si ověřit svou vlastní společenskou pozici je užitečné se podívat na výzkum s názvem Rozděleni svobodou, který vyšel poprvé v roce 2019. Pro silnější pozici pojmů oproti dojmům je důležité se s výzkumem seznámit a rovněž si zodpovědět a vyhodnotit otázky, které jsou v něm položeny. Do vyhledávače stačí jednoduše zadat rozděleni svobodou.

Společnost výzkum rozdělil do šesti skupin, které nazývá nepříliš nápaditě třídami. Zajištěná střední třída je nejmajetnější z nich. Nastupující kosmopolitní třída má oproti ní menší majetek, který ale může rychle stoupat díky kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem. Dohromady tyto dvě prosperující třídy tvoří zhruba třetinu společnosti. Do některé z nižších středních tříd spadá polovina české populace. Jsou to členové tradiční pracující třídy se solidním příjmem a majetkem, kterým ale chybí další zdroje. Ohrožená třída je na tom přesně naopak – má dobré kontakty a často i vzdělání a kulturní přehled, svůj potenciál ale nedokázala naplnit a přetavit ve vyšší příjem či majetek. Unikátní pro Česko je třída místních vazeb – lidé těžící z toho, že mají vlastní nemovitost a dobré kontakty tam, kde bydlí, z hlediska ostatních kapitálů jsou ovšem spíše chudí. Každý šestý člověk pak spadá do strádající třídy. Sociologové ji tak nazvali proto, že její členové postrádají všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i kulturní zázemí a nové typy kompetencí.

Závěrem našeho prvního setkání v roce 2024 si připomeňme slova Karla Čapka, která nad jeho rakví pronesl před 85 lety Eduard Bass. Ještě není vše ztraceno, ještě zbývá naděje… O naději mluvil ve svém vánočním projevu i premiér Fiala. Naděje, jak známo, umírá poslední. Nenechme si ji odnést do hrobu ani vlastní hloupostí, ani vlastní vládou, ba ani cizími penězi. Nepodléhejme tak snadno vlastním ani cizím dojmům, ale hledejme kolem sebe skutečné pojmy. Není to lehké, ale pomáhá to spoluutvářet prostor vlastního svobodného myšlení a zdroj svobodného ducha pro všechny…

Popřejme si nejen do nového roku, aby se nám dostalo daru, že nebudeme příliš potřebovat ani postrádat to, čeho se nám právě nedostává, a dokážeme být tady a teď spokojeni s tím, čeho se nám právě dostává, a užívat si toho…

Buďme více moudří, zdrženliví a soudržní …

 

O dojmech a pojmech podruhé…

Únorové pokračování, druhé ve dvaadvacátém ročníku rubriky, bude částečně navazovat na to první o podobě příjmových a majetkových rozdílů v naší společnosti a jejích důsledcích. Letošní leden přinesl několik odpovědí na otázky, které byly v centru pozornosti nejen politiků, jejichž hysterické parlamentní hrátky obvykle nikoho nezajímají a víceméně jenom svou agresivitou otravují lidem život. Ústavní soud rozhodl, že se zkrácením valorizací penzí bylo vše v pořádku. Bylo to rozhodnutí očekávané. Potřebnou devítičlennou skupinu podporovatelů vládního konání tvořili výhradně soudci jmenovaní novým prezidentem se souhlasem Senátu. Jistě šlo jenom o čistou náhodu, že se všichni prezidentovi soudci a soudkyně postavili proti návrhu opozice, ve které nelze opravdu, ale opravdu nic jiného hledat. Na straně druhé je opravdu, ale opravdu obtížné podpořit opoziční návrhy, které jsou pohříchu tou nejlepší podporou konání vládní koalice. Disentní hlasy tří ústavních soudců a výměna soudce zpravodaje svědčí o tom, že to celé bylo trochu víc na sílu, než je v takovém případě zdrávo.

Ústavní soud České republiky by sice neměl být politickém tělesem, třetí komorou Parlamentu, jak se někdy říká, ale stejně tak platí, že politickým úvahám a mocenským kontextům se při svém rozhodování úplně vyhnout nemůže. Na podporu většinové apolitičnosti tohoto rozhodnutí je třeba uvést, že toto až příliš jednoznačné usnesení ve prospěch jedné strany, legitimizuje stranu druhou k tomu, že podobné politické rozhodnutí, podpořené ÚS ČR, po příchodu k moci prostě zruší. Pokud by bylo rozhodnutí Ústavního soudu opravdu politické, mělo by být vyváženější a nebýt jako celek hozenou politickou rukavicí. Ústavní soud dal opozici do ruky jeden z možných úhelných kamenů jejího budoucího programu, a tím je zvýšení valorizace důchodů ve prospěch seniorů. Teprve při jednání Ústavního soudu o obrácené normě se ukáže, zda je obráncem ústavnosti nebo konkrétního politického režimu. Spokojme se tedy zatím s konstatováním, že zákon o krácení valorizací penzí v neprospěch seniorů a způsob jeho přijetí nebyly neústavní nebo protiústavní a vyčkejme věcí příštích snad za několik let. Nenechme se jako občané unášet aktuální politickou dojmologií a my starší občané nenechme cloumat hněv naším majestátem a snášejme naši chudobu ve prospěch lidu s důstojností sobě vlastní.

Opozice rozpoutala ve Sněmovně další bouři ve sklenici vody. Jde o hysterické odmítání korespondenční volby našich občanů v zahraničí. Tady už můžeme hovořit o střetnutí dojmů a pojmů přímo klasickém, a to na obou stranách sporu, který je představován přímo jako útok na demokratický právní řád a samotnou podstatu ústavnosti volebního systému. Co je na tom nejvíce obveselujícího je to, že část opozice, tedy hnutí ANO, mělo korespondenční volbu dlouhodobě ve svém programu. Ve volbách v roce 2021 však obdrželo ANO ve volbách v zahraničí někde kolem pouhých pěti procent hlasů, a to z něj udělalo zapřisáhlého nepřítele všeho, co by mohlo váhu voleb v zahraničí navýšit. Na druhou stranu strany koalice, které získaly nepoměrně více, se staly jejími příznivci a rozhodly se protlačit korespondenční volbu na sílu ještě pro toto volební období, jinými slovy změnit pravidla hry v jejím průběhu a zároveň provést takový malý gerrymandering po česku. Nejde tedy o nic jiného než o hlasy ve sněmovních volbách 2025.

Pro připomenutí rozměru problému za současného stavu lze nahlédnout do dat ČSÚ a tam se dozvíme, že v zahraničí hlasovalo v roce 2021 asi 13 tisíc našich občanů, což představovalo účast okolo 70 procent. Celkově tedy v zahraničí mohlo v roce 2021 hlasovat okolo 20 tisíc našich občanů. K tomu připojme odhad, že v období voleb se v zahraničí pohybuje okolo půl miliónu našich občanů. Bylo by dobé mít lepší přehled o tom, kolik z nich, na jak dlouho a v jakém typu pobytu se v zahraničí nachází. Je totiž prakticky nemožné určit, o kolik občanů více se prostřednictvím korespondenční volby oproti stávajícímu stavu zúčastní. O to lítější je sněmovní řež prakticky o suché z nosu.

Nelze opomenout některé argumenty, především ze strany opozice, kterými se nejen sněmovní lavice, média, ale i celý veřejný prostor jen hemží. Celé se to nese v duchu, že o nás budou rozhodovat jacísi cizáci popř lidé, kteří tu neplatí daně nebo lidé, kteří se neúčastní společenského života v Česku. Tato národní či vlastenecká struna, drnčící nejen na téma Čechy Čechům, ale co více Čechy Čechům doma sedícím připomíná smutnou praxi totalitního socialismu. Lidé tehdy při delším pobytu v zahraničí, než se mocipánům líbilo, ztráceli rozhodnutím strany a potažmo ke všemu ochotných soudců a mnohých dalších nejen občanská práva, ale i majetek. Možná by dnešní čecháčky uspokojilo, že bychom se při opuštění České republiky vzdávali písemně, prohlášením, nejlépe na předtištěném formuláři, volebního práva, podobně, jako jsme museli v totalitě odevzdávat vojenskou knížku. Je patrné, že tohle by se spoustě lidí zase líbilo, ostatně podobně jako se to mnohým líbilo tenkrát.

Na straně druhé koalice také, obrazně řečeno, tlačí na brus… Přichází se svěží myšlenkou skupiny svých poslanců, že by se mělo automaticky udělovat statní občanství ČR do čtvrtého kolena. Jinými slovy, kdo prohlásí, že jeho pradědeček nebo prababička byly občany Československa nebo Česka, má nárok na občanství. Je patrné, že jde o alegorii zákona o pradědečkovi, podle kterého bylo po občanské válce v USA přiznáváno volební právo pouze těm, kteří byli schopni identifikovat svého pradědečka, což byla samozřejmě, vzhledem k okolnostem, mezi bývalými otroky naprostá menšina. Moc hezky o tom vykládá starý černoch, uprchlý otrok Tom v Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kouzelné knize Marka Twaina. Nápad koalice je takovým zákonem o pradědečkovi naruby, protože má u konkrétní skupiny lidí opačný cíl.

Výsledkem je, že se teď šíří částí společnosti strach z toho, že úplně neznámí lidé ze světa ovládnou českou politiku, protože jejich po generace nenaplněným celoživotním snem bylo hlasovat v českých volbách. Sociálními sítěmi proskakují nejrůznější vtipy, z nichž lze připomenout snad jenom ten, kdy smutný Old Shatterhand sděluje ještě smutnějšímu Vinnetouovi, že již není díky hlasování v Bulharsku náčelníkem Apačů. Kde se vzali Apačové v Bulharsku vtip nikterak nerozvádí, asi jde o vzbuzení hrůzy z toho, že bude moci hlasovat kdokoliv o čemkoliv a komukoliv.

Pokud pomineme tradiční lidovou satiru, je to celé velmi, velmi smutné, protože je z toho patrné, jak hluboko je čecháčkovství, fangličkářství a prázdné vlastenčení zakořeněno v naší společnosti a do jaké míry a jak na něj společnost už po více než dvě století pozitivně reaguje. Jak absurdně dokážeme reagovat na samozřejmou pravdu, že se žádná společnost nemůže obejít bez svých lidí v zahraničí, kteří tam šíří dobré jméno své země a snaží se jí pomáhat, a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou občany. Je povinností každé země pečovat o své krajany a snažit se všestranně posilovat jejich vztah k rodné zemi a nabízet jim uplatnění jejich znalostí, zkušeností a dovedností ve prospěch jejich původní domoviny. U dalších by měla být vytvářena možnost pro jejich, alespoň dočasný, návrat domů za důstojných podmínek tak, aby to, co nabyli v zahraničí, uplatnili přímo zde a nebyli terčem šikany od těch, kteří trpěli doma za mrzký peníz.

Dovolím si zde připomenout dlouholetou, bezmála stoletou systematickou práci ve prospěch krajanů, českého jazyka a školství, kterou rozvíjí Československý ústav zahraniční, jehož mám tu čest být již po více než tři desetiletí členem. Připomínám rovněž cenu Gratias Agit, kterou každoročně uděluje Ministerstvo zahraničí ČR osobnostem, které se zasloužily o dobré jméno České republiky v zahraničí. Nakonec si dovolím připomenout památku nedávno zesnulých profesorů Milana Zeleného a Františka Janoucha, kteří toho pro svou zemi v zahraničí tolik vykonali a byli s ní bytostně spojeni. Připomenutí si zaslouží tisíce a tisíce bezejmenných lidí, kteří v zahraničí neztratili vztah ke své vlasti a pomáhají, kde mohou. Těm všem současná opozice, podporovaná nenávistnými pseudovlastenci a fangličkáři všeho druhu, plive do tváře… Naší zemi nehrozí to, že naši lidé v zahraničí budou volit, naši zemi ohrožuje to, že se budou snažit na ni raději zapomenout, než by snášeli urážky a ponižování ze strany hnutí domácích čecháčkovských mentálních trpaslíků. Výkřiky typu, že někdo působí v zahraničí za naše peníze má se tedy pokorně vracet domů, aby mohl hodit lísteček do urničky a políbit nejlépe Babišovi prsten, aby mohl zase odjet, nikomu v dnešní době na vztahu k vlasti nepřidá…

Nezbývá než věřit, že současný přitroublý politický boj o korespondenční volbu v zahraničí a výroky s ním spojené volbu nenapáchají mezi našimi lidmi v zahraničí více škody než užitku.

Do třetice se našemu Parlamentu po deseti letech usilovné debaty v kuloárech i na plénech podařilo po deseti letech od jejího podpisu odmítnout Istanbulskou úmluvu. Je to téma hodné naší rubriky, protože jenom málokde lze nalézt takové zmatení pojmů s dojmy jako v případě procesu parlamentní ratifikace této smlouvy. Není v žádném případě úkolem této rubriky hodnotit složitou problematiku násilí, kterou úmluva nějak zpracovává. Lze pouze konstatovat, že odpůrcům úmluvy nahrávala skutečnost, že desetiletá praxe ukázala, že smlouva v zemích, které ji přijaly do svého právního řádu, v podstatě nic pozitivního nepřináší. Platí to zejména tam, kde je v právním řádu země nepřijatelnost násilí mezi lidskými bytostmi zakotvena dlouhodobě a organicky vychází z toho, co je v dané společnosti legitimní. Navíc text úmluvy je zaplevelen definicemi genderu, jeho nejrůznějších podob a preferencí, což je pro slušnou legislativní úpravu opravdový mor. Pojem genderu ještě jednoduše nezískal nejen v naší společnosti dostatečnou legitimitu a jenom čas ukáže, jestli se mu to kdy podaří.

Je velký rozdíl, když pociťujeme přirozený respekt k pocitům a citům druhé lidské bytosti nebo jestli jsme k tomu apriori nuceni zákonem a sankcemi. Kupříkladu pokud například jako žák základní školy odmítám respektovat pocit spolužačky, že je pes, na hodinách štěká a o přestávkách vrtí bůhvíčím, vyplazuje jazyk a obskakuje spolužáky. Rodiče jsou voláni před školní soud, který žádá omluvu zraněným citům spolužačky a snad jenom poznámka otce, že nikde ve školním řádu nenašel ani zmínku o tom, že by v ní měla být vzdělávána zvířata a položil otázku, jaký názor má na přítomnost zvířete při výuce hygienická zdravotní služba, přinutil pokrokářskou školu zahrát tento případ tak trochu do ztracena. Mimochodem, tento případ se v minulém školním roce skutečně stal.

Jakoukoliv právní normou, nařízením nebo mezinárodní úmluvou se nedá vynutit to nejdůležitější, co jakákoliv oběť násilí potřebuje nejvíce, a to je laskavé přijetí, porozumění a pocit bezpečí. To je daleko důležitější než výše trestu za násilí, o které se teď tak hystericky debatuje ve veřejném prostoru v souvislosti s podmínečným trestem za znásilnění, který vynesl krajský soud v Brně. Přijetí obětí násilí a jejich podpora je v naší společnosti stále nedostatečná a má daleko širší a závažnější konotace, než si jsme ochotni připustit. Přesto cesta nevede přes nějaké direktivy. Trochu by to připomínalo známé úsloví proletáři všech zemí spojte se, nebo střelím…

Istanbulská úmluva je něco jako stokrát dobrý dort Čapkových pejska a kočičky. Dohromady jsou ty dobroty opravdu nestravitelné, ale to neznamená, že jednotlivé ingredience nemohou v konkrétním době a společnosti být ku prospěchu. Bylo by rozumné, kdyby podobné normy měly podobu švédského stolu a každý by si mohl vybrat právě to, co se mu hodí a nebýt nucen brát to povinně všechno dohromady a také to dohromady konzumovat. Možná by také bylo dobré, kdyby u ratifikace některých evropských norem nezaznívalo, že to musíme udělat, protože jak bychom před druhými vypadali. Nakonec tedy Istanbulská úmluva ratifikována nebyla. Chybělo pár hlasů v Senátu. To, co však chybělo nejvíce byla racionální debata o tom, co potřebuje naše společnost v dané oblasti řešení násilí nejvíce, a jak k tomu mohlo přispět zakotvení Istanbulské úmluvy v českém právním řádu. Odmítnutí ratifikace je tak opravdu spíše výsledkem celé řady dojmů a emocí a její mizernou kvalitu a délku nemůže ospravedlnit žádný výsledek.

Závěrem dnešního textu bych se rád vrátil k výše zmíněným závažným kontextům a konotacím nedostatečného přijetí a podpory obětem násilí. Mají přímou vazbu k tématu dělení naší společnosti podle majetkových a příjmových poměrů, k otázkám bohatství a chudoby, úspěchu a neúspěchu, problematiky soužití silnějších jedinců se slabšími jako klíčového faktoru společenské soudržnosti. Opravdu, jenom v málokteré společnosti je tak hluboce zakořeněno přesvědčení, že svou nedostatečností v nejrůznějších ohledech je si každý vinen sám. Na straně druhé, úspěch je většinově interpretován jako zneužití bližních, jako něco apriori podezřelého a nekalého, něco, oč se dotyčný úspěšný jedinec rozhodně nezasloužil. Nevím, kde se tohle vzalo, možná je to dáno naším většinově až vyhroceným ateismem, možná nedostatkem víry, která věřící v nejrůznějších denominacích nabádá k tomu, abychom milovali bližního svého jako sebe sama. Položme si otázku, kdo je nám v současné v české společnosti bližní, když odmítáme ty slabší a podezříváme ty silnější…?!? Jsme my hoši, co spolu chodíme, jak to popsal geniálně v očekávání transportu na smrt Karel Poláček ve svém díle Bylo nás pět…?!? A položme si další otázku bude to stačit…?!? Nebude nás, co spolu chodíme, stále méně a méně, až nebudeme stačit skoro na nic…?!?

Měl jsem možnost se seznámit s 37 doporučeními, která navrhnul NERV vládě. Nebudu je komentovat, zajímavým způsobem tak již učinil mimo jiné Václav Klaus. Jenom mě zarazilo, že tato opatření vůbec nereagovala na skutečnost, že naše společnost je hluboce rozvrácena a skupinky těch, co spolu chodí, na nějakou významnější změnu prostě nemají…

 

O dojmech a pojmech potřetí…

Březnové pokračování naváže ve svém úvodu na závěr toho únorového. Týkal se připomenutí nádherného díla Karla Poláčka Bylo nás pět jako alegorie současného stavu naší společnosti, která je roztříštěna do malých skupinek osob, které spolu chodí. Na samotný závěr je konstatováno, že tyto malé skupinky nejsou úplně schopny vytvořit společný potenciál, který by byl schopen zabezpečit jakoukoliv širší společenskou změnu. Původ tohoto kardinálního problému je v tom, že máme jako jednotlivci velice přezíravý vztah ke slabším a zároveň velice podezřívavý vztah k silnějším. Takže vyhledáváme výhradně společnost podle našeho názoru sobě zdánlivě rovných, těch, co spolu chodíme. To je samozřejmě přímo spojeno s naší až neuvěřitelnou schopností třídit, posuzovat a soudit druhé a cokoliv s nimi spojené. K Poláčkovým hochům, co spolu chodí, přinesly sociální sítě ty, co máme mezi přáteli. Sociální sítě nám systematicky nabízí do party ty, co mají podobné názory a přinášejí nám uspokojující svědectví o našich správných názorech. Už není ani třeba spolu chodit, stačí spolu sdílet a zdánlivě se přátelit. Je dojemné číst, jak se lidé na sítích radují nad tím, že mají tolik a tolik přátel, kteří je neznepokojují odlišnými názory a znepokojujícími otázkami. U dětí se někdy hovoří dokonce o uvíznutí v králičí noře, což zhruba znamená, že jsou obklíčeni jednotným názorem, který jim konvenuje a který je izoluje od okolního pestrého světa, plného nejen různých názorů, ale dokonce i plného zajímavých skutečných událostí. Když se podíváme optikou kritického myšlení na mnohé své bližní, jako kdybychom viděli králíkárnu plnou spokojených ušáků, kteří čekají jenom na to, až po nich do jejich kotců někdo hrábne.

Vzpomínám si, podobně jako mnohokráte v této rubrice, na svou babičku, která měla velice jednoduchá pravidla chování a jednání. Učila mě, že slabším máme pomáhat, abychom byli lepšími lidmi. Od silnějších se máme učit, abychom byli silnějšímu lidmi. Do třetice se máme zdržet soudů o druhých. Babička tak navázala plynule na biblické, jakým právem chceš odsuzovat toho, jehož pánem nejsi Ty, ale Bůh? Je jen Boží záležitostí, zda člověk stojí nebo padá – a i v pádu ho Bůh dokáže zadržet…Babička byla poněkud explicitnější, když mi tvrdila, že druhé lidi soudí jenom sebestředný vůl…Věděla dobře, proč to říká, měla to, bohužel přímo v naší rodině, z první ruky… Nevím, zda mě tenkrát více zasáhla babiččina moudrá slova nebo zmíněný rodinný odstrašující příklad, ale v každém případě si tohle pamatuji celý život. Snad jenom dodám, že není úplně jednoduché vždy úplně rozlišit, kdo je ten slabší a jakou potřebuje pomoc, a kdo je ten silnější, a co se od něj učit…Platí jako vždy, že šedivá je teorie a zelený je strom života, ale mohu svědčit, že jako princip se mi tenhle přístup v uplynulém půlstoletí v mém životě v drtivé většině případů osvědčil.

Před lety jsem v této rubrice v KONKURSNÍCH NOVINÁCH komentoval sociální nepokoje v různých končinách České republiky, mimo jiné v Českých Budějovicích a Varnsdorfu, kde lidé na pokraji sociálního pádu sprostě nadávali a házeli různé předměty na ty, kteří už měli ten pád už za sebou. Samozřejmě, že tomu bylo tak i opačným směrem. Napsal jsem tehdy, před více než desetiletím, že kdyby ten kámen letěl poněkud déle než obvykle, mohl by ještě stihnout zasáhnout toho, kdo je hodil. Ten mezitím totiž přejde často doslova v mžiku na stranu těch druhých, nepřizpůsobivých, neschopných. Těch, kteří si jsou svým sociálním kolapsem sami vinni a nic, než ránu kamenem do hlavy si od spořádaného občana nezaslouží. Kamenem hozeným otcem od rodiny, který se potom odebere spokojeně a spořádaně k chudému obědu a spočine na kanapi s lahváčem a dobrým pocitem, že vykonal něco pro lepší společnost a budoucnost své rodiny. Z ničeho nic je však tenhle spokojený přitroublý fotřík drobnou změnou poměrů vyřazen ze ctihodné strany kamenujících opor společnosti a ocitne se na straně kamenovaných, neschopných, nepřizpůsobivých příživníků. Schopnost vytvářet podobné ostré zlomy ve společnosti i mezi lidmi, kteří jsou si z vnějšku skoro k nerozeznání podobní, svědčí o tom, že lidé jsou opravdu v zajetí celé řady dojmů, iluzí a legend o tom, kým vlastně jsou a jaké je jejich skutečné společenské postavení.

Protože o peníze jde až v první řadě, šlo samozřejmě o to, že kamenující jsou tvůrci dávek, které kamenovaní zneužívají. Zneužívání dávek je jedním z největších mýtů v naší společnosti, který ovšem spolehlivě funguje, kdykoliv se s ním začne ve veřejném prostoru manipulovat a zvedat vlnu vášní. Bylo by velmi jednoduché udělat seriózní studii o možné míře zneužívání dávek. To by ovšem byly mnohé politické programy významně ochuzeny a vděčný motiv, že na chudé lidi musí být přísnost. Německo podobnou studii má a bylo zjištěno, že míra zneužívání dávek je asi tři procenta, maximálně do pěti procent. Pokud se u nás na dávky vydává ročně o něco více než padesát miliard korun, dělalo by pětiprocentní zneužívání asi čtvrt miliardy ročně. Šlo by asi o jednu osmi tisícinu výdajové stránky státního rozpočtu.

Skutečností však je, že to nevíme a ani to vědět nechceme, protože bychom přišli o vysoce efektivní strašidlo, a především o nádherný důvod k regulování všeho možného a restrikcím všeho druhu. Podobných argumentací typu nemůžete nic dostat, protože se zneužívají dávky, je široce společensky akceptované vysvětlení všemožných regulací. Navíc je to vítaný zdroj nejrůznějších urbánních legend o nepřizpůsobivých, kteří ověšeni zlatem nosí igelitky s dávkami do mercedesů, a mnohých jiných. Přitom prokazatelnější je skutečnost, že mnoho skutečně potřebných se k dávkám díky absurdním pravidlům nemůže dostat. Odmítání těchto potřebných je rovněž politicky velmi populární a společensky přijatelné. Platilo to i o pozdě přiznávaných a nevyplácených starobních důchodech. Kdo by se chtěl podívat podrobněji na to, jak to vypadá s dávkami, jejich strukturou a valorizací podrobněji v poslední dekádě, ať se podívá na stránky IDEA CERGE-EI. (Ne)zvyšování sociálních dávek v letech 2012–2023: přehled (cerge-ei.cz)

Na závěr minulého pokračování byl zmíněn také soubor námětů NERV, které měly posloužit vládě k nastartování české ekonomiky. NERV sám sebe veřejně označuje jako brigádníky, kteří vykonávají svou činnost dobrovolně, bezplatně a musí se mimo tuto činnost také postarat o vlastní živobytí. Přesto se zdá, že NERV je nějakým zvláštním způsobem činěn odpovědným za vládní rozhodnutí. Je těžko říci proč. Možná je to proto, že je na první pohled patrné, že intelektuální potenciál a vzdělání brigádníků z NERVu je daleko od intelektuálního potenciálu a vzdělání členů vlády. Lidé si proto zřejmě myslí, že intelektuální převaha je zdrojem i převahy mocenské a klíčovým zdrojem vlivu. Je to tragický omyl. Dobré rady nedělají dobré šéfy a jejich dobrá rozhodnutí. Naopak… Dobří šéfové vyžadují dobré rady. Je to docela jednoduché. Pokud nevím, co chci, nemohu toho dosáhnout. Vláda, která očekává od svých poradců radu, jak má vládnout, prostě není vládou. Schopnost vytyčovat cíle a prostředky k jejich dosažení je kvintesencí odpovědnosti, kterou si musíme uvědomovat a nést, pokud chceme zabezpečit dostatečnou míru životaschopnosti společenství, jehož jsme členy nebo občany nebo dokonce osobami spoluodpovědnými za jeho vedení. Představa, že za životaschopnost určitého společenství je odpovědná jenom určitá elita, je dětinská. Přesto jsme stále ještě svědky aktivního prosazování názorů, že lidé mají toliko hlasovat ve volbách a zbytek ponechat na zvolených zástupcích nebo poslancích. Občanská společnost je u nás často a neobyčejně hloupě stavěna do opozice proti zastupitelské demokracii. Někdy se zdá, že lidé, kteří chtějí měnit svůj svět kolem k sebe podle svých představ k obrazu svému, jsou nepřátelé jakýchsi vyšších záměrů od politických až po ty boží a jejich různými způsoby volených nebo vyvolených nositelů…

Když už jsme u brigádníků z NERVu, pak je důležité zmínit jeden z jejich návrhů, a to nejen kvůli jeho samotnému, ale spíše pro to, že ukazuje, jaká je politická reakce na podobné návrhy. NERV navrhnul opatření v následujícím znění. Modernizace zákoníku práce s ohledem na vyvíjecí se potřeby trhu, jeho pružnost v oblasti náboru nových zaměstnanců, regulace pracovní doby, propouštění zaměstnanců. Možnost propuštění zaměstnance bez udání důvodu, v rozumné lhůtě s odstupným závislým například na výši odpracovaných let apod. Inspirace ze zahraničí, zejména dánský model flexicurity. Tento návrh vzbudil na politické scéně bouři ve sklenici vody. Padala silná slova, až po návrat k otroctví. Nejen z tohoto textu jednoho opatření, ale z celého textu NERVu Jak rozhýbat Česko, se pozornost politiků, odborářů, expertů a médií upřela skoro výhradně k sousloví možnost propuštění zaměstnance bez udání důvodu. Dokonce ani v jakékoliv obecné souvislosti s tím, že péče o pracovní trh jako o významný veřejný statek je přirozenou součástí dobrého vládnutí. Připomeňme si, že za dobré vládnutí je obecně pokládáno to, které pečuje o spravedlnost, bezpečnost a trojí společenskou reprodukci. Biologickou, sociálně-ekonomickou a duchovní. Právě efektivně fungující trh práce patří mezi pilíře sociálně-ekonomické reprodukce.

Jenže o dobré vládnutí jde v této zemi dlouhodobě až v poslední řadě. Žádné téma není pro naše politiky dost velké, aby je přimělo k hledání spolupráce a dohody, která by přetrvala jedno volební období. Znovu je třeba podtrhnout, že obviňovat z toho současnou koalici nebo opozici je výrazem určité zpozdilosti. Měli bychom si uvědomit, že politici jsou odpovědni nám všem, a nikoliv jen těm, kteří je bezprostředně zvolili. Jednoduchým výsledkem jejich nedohody je to, že nemáme nikdo nic a politikům zůstávají jejich naprosto nemravné platy, které si vždy nemravně zvýší, když hrozí to, že by si mohli, jakkoliv pohoršit. S o to vetší přísností postupují proti těm nejpotřebnějším a ohánějí se zájmem rozpočtové odpovědnosti a budoucích generací. Přesto lid s nadšením sleduje, jak se jejich zástupci zuřivě utkávají o to, jak lépe lidem ničit život, aby se potom v zákulisí při skleničce vesele objímali a smáli se hlupákům, kteří jsou ochotni za jejich vyhecované žvásty hulákat a vyhrožovat komukoliv v ulicích. Podporovat názory politických stran a politiků v ulicích a v jejich jménu urážet bližní je pokleslé a hloupé. Jediné, čím si můžeme být jisti je to, že tímto způsobem posilujeme svého největšího nepřítele, a tím je už počátku věků naše vlastní hloupost. Ta je také odpovědí na otázku, proč to všechno politikům u nás tak snadno prochází. Jsou v podstatně jako my. Nemohou být ani o moc lepší ani o moc horší. Ostatně mentální úroveň politiků okamžitě vynikne, když se debatě střetnou s kýmkoliv, kdo je gramotný, něčemu rozumí a není postižen stádní fóbií z toho, že řekne něco, zač ho stádo vyvrhne z kola ven. Jak nedávno poznamenal na kameru OVM Václav Moravec, když před tím rezignoval na moderaci zmatené hádky dvou politiků o jakémsi nesmyslu. Inu, vážení televizní diváci, pracujeme tady s tím, co nám sem posíláte…

Na nedávném setkání v užším kruhu, na kterém byl diskutován současný stav a krátkodobá prognóza vývoje české ekonomiky a s tím spojené možnosti, jak pohnout s poněkud zasukovaným Českem, bylo konstatováno, že na úrovni vlády neexistuje mechanismus efektivní shody. Nejde jenom o přetrvávající rozdílné politické preference a programy, ale také o to, že tyto rozdíly se v souvislosti s blížícími se volbami prohlubují. Volby jsou katalyzátory politické neodpovědnosti a ekonomické štědrosti, a proto na setkání zaznělo mimo jiné, že by bylo nejlepší, kdyby vláda nedělala nic nebo co nejméně, protože by mohla ohrozit i to málo, čeho bylo dosaženo. Trojí volby druhé kategorie a sněmovní volby v roce příštím by nám měly být dostatečným varováním před aktivním vládním provozem. Zbývá připomenout, že v České republice se politická shoda hledá obtížně bez ohledu na to, jaké je složení Parlamentu. Mimo veškeré politologické úvahy, počty a kvalitu programů stran, je tu oprávněný pocit, že politici dostanou více hlasů, když budou předvádět agresivní politiku vůči těm druhým. Kdybychom po nich jako voliči chtěli vidět shodu a výsledky ve jménu prospěchu obce, chovali by se jinak. U nás je politická shoda prašivý kompromis a lid za ním vidí nějakou boudu na své oprávněné zájmy a v lepším případě slabost. Radost z toho, že jsme jim to zase nandali, takové to chléb a hry po česku jsou nám většinově nade vše. Konečně stojí za to připomenout, že nad politickou shodou se v našich politických luzích a hájích vznáší strašidlo zcela nezvládnuté opoziční smlouvy velmi neblahé paměti. Její dědictví je významným katalyzátorem nedohod a agrese.

Debata o námětu spočívajícím v možnosti propustit někoho bez udání důvodu ukázal bolesti naší veřejné sféry v celé jejich hrůzné nahotě. Letos už po několikáté. Nikdy bychom neměli zapomínat, že podstatným zdrojem těchto bolestí jsme my sami. Naše myšlení, chování a jednání. Nemůžeme od našich elit chtít více, když ani sami nevíme a asi ani nechceme vědět, co vlastně chceme. Nakonec jsme možná rádi, že naše společnost nemá žádné cíle, protože kdyby je měla, museli bychom pro ně, nedej bože, něco udělat. Snad i v tom spočívá původ toho našeho permanentního amatérského společenského kutilství, velké pestrosti a rozsahu občanské společnosti. Vždyť u nás působí více než sto padesát tisíc neziskových organizací o dalších oficiálních a neoficiálních společenstvích ani nemluvě.

Naše společnost je tedy vysoce fragmentovaná a mezi některými fragmenty společnosti narůstá polarizace. Stále více citelně objektivně postrádá dobré vládnutí. Jedním z největších problémů je skutečnost, že po dobrém vládnutí schází v naší společnosti a v mnohých společenstvích dlouhodobě širší poptávka. Je to možná důsledek určité nezodpovědnosti, možná nechuti ke spoluzodpovědnosti za druhé, a především k zodpovědnosti za sebe samotné.

Ale odpovědnost je úzce spojena se svobodou…

 

O dojmech a pojmech počtvrté…

Další pokračování naší rubriky vzniklo v čase Velikonoc, v týdnu, který všichni známe jako pašijový. Název je odvozen od latinského výrazu passio, což znamená utrpení a odkazuje k nelehkým posledním dnům Ježíše na jeho pozemské cestě před ukřižováním na Golgotě. Jde bezesporu o největší křesťanský svátek, svátek vzkříšení. Velikonoce mají hluboké předkřesťanské tradice v řadě kultur a jejich společnými mnoholičnými symboly jsou vejce a zajíc. Mladší a o něco méně mnohostranný je beránek. Staré je i mléko s medem, které odkazuje na dvojjedinost osoby již od starého Egypta. Velikonoce jsou úžasnou přehlídkou nejrůznějších tradic a symbolů, z nichž řadu jsme již zapomněli nebo jim nerozumíme a jiné vnímáme jenom jako obrazy a neumíme ani naznačovat, o co jde… Ale každému z nás Velikonoce připomenou, že je tu zase jaro. Jsou oslavou znovuvzkříšeného života.

V pátek před Květnou nedělí zasáhla do života bezmála dvou stovek lidí v moskevském prigorodu Krasnogorsku smrt při návštěvě koncertu. Tento text se vyhne jakékoliv spekulaci o tom, co a jak. Připomenutí si však zaslouží slova ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka v pořadu Interview ČT24. Uvedl, že se pokusil na sociálních sítích vyjádřit, že každý terorismus je hnusný a odporný a zároveň politovaní nad zmařenými životy v Krasnogorsku a dostalo se mu nejen zdrcující až hnusné kritiky v tom smyslu, že nad ruskými životy nám nemá a nesmí ukápnout ani slza. Dodal, že ho až vystrašilo, jak snadno je opouštěna základní lidská dimenze, kolik nenávisti a nesnášenlivosti je v naší společnosti a jak hluboko je naše společnost rozdrobena. Vyjádřil i obavu nad tím, že tento stav společnosti může do značné míry ovlivňovat i chování politiků, kteří se ucházejí o hlasy voličů. Martin Dvořák tak upozornil v souvislosti s masovou teroristickou vraždou, byť spáchanou u Moskvy, na jeden ze základních problémů nejen české, ale do značné míry celé západní společnosti. Obecně totiž platí, že každé společenské uspořádání je založeno na podobě a způsobu komunikace, která v daném čase probíhá mezi jejími organizacemi a jednotlivci.

Navážeme tak oslím můstkem ministra Dvořáka volně na problém fragmentace a polarizace ve společnosti, tak jak byl popsán v závěru minulého, březnového pokračování naší rubriky. Chceme-li překonat fragmentaci a polarizaci ve společnosti a dosáhnout obnovy smyslu a určité jednoty mezi organizacemi, společností a v neposlední řadě i jednotlivci, existuje základní podmínka "sine qua non". Je to hledání toho, co nás spojuje s našimi bližními, partnery, ale i nepřáteli…Hlavním nástrojem k naplnění této podmínky je svobodná a odpovědná diskuse ve společnosti. Ty se však z našeho prostředí postupně vytrácejí. Nahrazuje je důraz na odlišnosti, které upřednostňují individualismus, hlavního nepřítele každé společnosti a organizací, které ze své podstaty ničí. Je pravda, že zdůrazňuje kvality jednotlivců, ale po čase je také jednoho po druhém postupně ničí...

Podobnosti a rozdíly jsou často vzájemně závislé. Podobnosti jsou jiného logického typu než rozdíly. Dalo by se říct, že podobnosti jsou jakýmsi polem, na němž mohou vyrůstat rozdíly. Měli bychom hledat podobnosti, hledat to, co nás spojuje, co nás povede k obnově společnosti, organizací, co nám dá nový smysl. Společensky, kolektivně i individuálně nahlíženo je to velmi účinná a produktivní cesta. Zároveň je však obtížnější, složitější a méně okázalá. Proto se příliš často rozhodujeme krmit vlka odlišnosti, odlišování a agrese v sobě, v organizacích a ve společnosti, a tento vlk přirozeně vítězí. Rozdílnost názorů je příležitostí k agresi nejen proti samotné rozdílnosti názorů, ale také proti jejím nositelům. A co je nejhorší, užíváme si to... Chybí nám společenská nebo skupinová poptávka po změně chování... Chybí nám dokonce i podobná osobní poptávka ve vztahu k našim bližním i nepřátelům a v neposlední řadě i k nám samotným...

Naše společnost, naše organizace i my sami, jako jednotlivci, jsme stále méně životaschopní. Životaschopnost je funkcí komunikace. A komunikace dnešní doby je obrem na hliněných nohách. Slovo komunikace je doslova všudypřítomné, máme sociální sítě, umělou inteligenci, metadata, big data a bůhví co ještě. Na druhé straně jsme svědky stále větších obav z přímé komunikace z očí do očí, jak říkají Francouzi, tête-à-tête… Osobně si vzpomínám na zděšení mladého personálu nejmenovaného fastfoodového řetězce, kdy jsme s kolegou seniorského věku důstojně minuli objednávací panely a dorazili k pultu, abychom si objednali kávu. Ale situace je ještě vážnější. Můj příbuzný, mimochodem mezinárodně významný a vážený profesor Karlovy univerzity, musel v rozhovoru do studentského časopisu konstatovat, že musí nemalou část prvního semestru věnovat tomu, aby jeho studenti porozuměli psanému textu a mluvenému slovu.

Ztrácíme schopnost, dovednost a postupně i samotnou možnost efektivně jednat, vyjednávat a dosahovat dohod. Ubývá možností svobodně vyjadřovat názory a svobodně a odpovědně o nich diskutovat. Trpí tím i samotná akademická půda, která by mělo být přirozeným domovem takových diskusí. Nejde zdaleka jen o různé politické a jiné vnější tlaky. Odlišné názory a diskuse o nich stále častěji odmítají i sami studenti a vyučující. Chtějí učit a slyšet jediný správný názor, který pak má být vnášen jako jediná správná víra do společnosti.

Univerzity se tak často mění v nástroje pro vytváření dogmat. Tím je popřena sama podstata univerzity, kterou je svobodné samosprávné společenství studentů a učitelů. Jen svobodní a odpovědní lidé, kteří se navzájem respektují, mohou vést svobodnou a odpovědnou diskusi. Jediným učitelem hodným toho jména je ten, který vzbuzuje ducha svobodného myšlení a rozvíjí cit osobní odpovědnosti, to řekl J. A. Komenský před čtyřmi stoletími.

Nejen univerzity, ale i nejrůznější organizace, doslova každý z nás se musíme zasadit o to být zdrojem životaschopnosti, svobodného a odpovědného životního stylu a standardů svobodných a odpovědných diskusí jak uvnitř společnosti, tak i navenek ve vztahu k partnerům, bližním i nepřátelům zjevným i skrytým. Je třeba se právě prostřednictvím otevřených diskusí systematicky bránit jedinému správnému názoru a svobodnou a odpovědnou diskusi pokládat za standard, a nikoliv za poloilegální činnost. V reakci na vystoupení autora na toto téma na jednom mezinárodním kulatém stolu se ozvala v následné diskusi poznámka, že univerzity odmítají rady odborníků na svobodnou diskusi, jejichž návrhy spočívají v tom, že by podobné diskuse na univerzitu pomohli instalovat. Už jenom samotná existence odborníků na svobodnou a odpovědnou diskusi tam, kde by měla být přirozeným základem a podstatou všeho, je poněkud absurdní.

Na univerzitách je ovšem často pozdě bycha honit. Základem jsou přirozeně diskuse v rodině, a nejen v rodině. Vzpomínám si, že už od školky jsem byl neustále vychováván v tom, jak vyjadřovat své názory, jak je obhajovat a jak dosahovat dohody s odlišnými názory a jejich nositeli. Základem všeho byl pokyn učitelek a učitelů řekni to vlastními slovy. Vyjádřit vlastními slovy před druhými lidmi svůj pocit, vizuální nebo sluchový vjem, to je základ všeho. Zkuste o to dnes požádat nejen děti nebo mladé lidi, kteří žijí na sociálních sítích nebo dokonce už v pochybném bezpečí minule zmiňovaných králičích nor. Stejně problémy však mají dnes prakticky všechny generace. Počet lidí, se kterými lze diskutovat o rozličných vlastních názorech kolem nás dramaticky klesá. A tak se zase vracíme k opakovaně zmiňované společenské tragédii kluků, co spolu chodí…

V březnu se objevily výsledky tradičního výzkumu týkajícího se štěstí s názvem World Happiness Report. Je třeba připomenout, že je vydáván vždy za tři uplynulé roky, tedy v tomto případě za léta 2021-2023. Udrželi jsme místo v první dvacítce a posunuli jsme se na celkově 18. místo, kde setrváváme už několik let, a předběhli jsme například nejen USA, ale i Velkou Británii. Právě posuny v hodnocení jsou tím nejzajímavějším, co WHR přináší. Soubor kritérií, na základě kterých je pořadí zemí vytvořeno, je jistě jenom jedním z mnoha a ve vztahu k pocitu štěstí v různých zemích a společnostech je jistě v různých ohledech sporný, Ale pokud jde změny pořadí může být index do určité míry vypovídající, i když v průběhu času se mění i podoba odpovědí na stejné otázky.

Zřídkakdy se mluví o tom, co se při sestavování těchto národních skóre skutečně využívá: HDP na obyvatele a sociální podpora, která je vyjádřena odpovědí na otázku, zda se mohou lidé v případě potíží obrátit na příbuzné nebo přátele. Dále je to očekávatelná zdravá délka života, která je převzata z údajů Světové zdravotnické organizace hodnotících stovky různých zdravotních faktorů, svoboda rozhodovat o svém životě, vyjádřená odpovědí na otázku jste spokojeni nebo nespokojeni se svobodou zvolit si, jak naložíte se svým životem…?!? Poslední pár tvoří štědrost daná odpovědí na otázku darovali jste během posledního měsíce peníze charitě…?!?" a konečně vnímání korupce ve veřejné i soukromé sféře…

Spornost výsledného hodnocení má podobný základ jako u všech podobně konstruovaných indexů. Jde o spornost a nejednoznačnost jeho složek a jejich kombinací. Je tu doslova legendárně sporný ukazatel národní HDP přepočtený na americké dolary, který nemůže určit pořadí vnímaní dostatku. Dále tu jsou i další odpovědi, které nelze snadno porovnávat napříč kulturami. Typickým příkladem je vnímání svobody volby, ale i hodnocení na základě objektivních a vypovídajících proměnných, kupříkladu očekávatelná zdravá délka života.

Měli být spíše skeptičtí ohledně nějakého přesného hodnocení. Když se podíváme pozorně na to, co se v médiích nikdy neobjeví, zjistíme že je to skutečné skóre země, a to hned s přesností na tři desetinná místa..!!! Lze vůbec říct, že někdo nebo dokonce společnost nějakého státu je o zlomek procenta třeba i jenom o tisícinu procenta šťastnější…?!? Na druhou stranu je pravda, že celé zprávy WHR nikdo nečte, takže si tyto otázky ani nemůžeme pokládat a správnou odpovědí na ně je to, že o tohle vůbec nejde. Snad by ovšem bylo moudřejší, kdyby se pořadí neurčovalo podle jednotlivých zemí, ale třeba právě ve skupinách po dvaceti nebo jiném vhodném počtu.

Pro srovnání s přístupem a parametry WHR je zajímavé postavit vedle nich metodiku hrubého národního štěstí (HNŠ), který je součástí ústavy státu Bhútán od roku 2008 a již v roce 1972 bylo v rozhovoru pro časopis TIME deklarováno bhútánským králem jako důležitější než HDP. Má čtyři pilíře a devět oblastí. Pilíři HNŠ jsou udržitelný a spravedlivý sociálně-ekonomický rozvoj, ochrana životního prostředí, zachování a šíření tradiční kultury a dobrá vláda. Mezi oblastí HNŠ patří duševní pohoda, dobré zdraví, správné využití času, vzdělání, kulturní různorodost, dobrá vláda, vitalita komunity, ekologická diverzita a životní standard. Každá oblast se skládá ze subjektivních a objektivních indikátorů. Všechny oblasti mají stejnou váhu, ale jednotlivé indikátory v rámci konkrétních oblastí mají váhu různou. To, co odlišuje HNŠ od ostatních indexů, jako jsou Gross National Well-being, OECD Better Life Index nebo Social Progress Index, včetně toho ze zprávy WHR, je skutečnost, že ostatní modely nezahrnují do sebe náboženské chování.

Štěstí je něčím, co každý školák zná jako mušku jenom zlatou. Americká Deklarace nezávislosti zakotvuje právo na hledání štěstí slovy Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí… 

Až budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyhle řádky, bude už znám nový prezident Slovenské republiky. Autor těchto řádků se narodil ve státě, který se jmenoval Československá republika, a dnešní Slovensko je tedy jeho vlastí. Nechci a nemohu jakkoliv zpochybňovat vůli slovenských voličů, ale je jasné, že mi na výsledku jejich rozhodnutí záleží více než v případě jiných států a společností. Je jenom dobře, že do druhého kola předvolební kampaně zasáhly Velikonoce a poněkud zmírnily dusno mezi oběma kandidáty, které se začalo po poklidné atmosféře prvního kola celkem přirozeně vytvářet. Je nešťastnou tradicí české nebo spíše pražské politiky již od dob TGM, že trpí neovladatelnou touhou se ke slovenským záležitostem vyjadřovat z pozice jakéhosi staršího bratra, bohužel, bratra poněkud přitroublého.

V poslední době se česká vláda rozhodla řešit rozdílné pohledy na některé mezinárodní otázky tím, že se nebude dočasně účastnit společných zasedání vlád obou zemí, čímž tento dvoučlenný konzultativní mezivládní orgán přestane existovat. Jde o diplomatickou marginalitu, protože společné zasedání vlád je vysoce nadstandardním vyjádřením kvality vzájemných vztahů. Ale, bohužel, v předvolebním kvasu je to zneužíváno na obou stranách k prohlášením, která mezi přáteli nemají místo. Jako ukázku opravdu mentálně košatého vyjádření si připomeňme prohlášení již zmíněného ministra Martina Dvořáka, který poskytl lidovému publiku přirovnání, že společné zasedání vlád Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava by asi také nikdo neočekával…

Připomeňme si závěrem, že podstatou mezinárodních vztahů nad rámec mezinárodního práva, které stojí na zásadách pacta sunt servanda a rebus sic stantibus, je právě tolerance k různorodosti. Slováci nebyli, nejsou a nikdy nebudou našimi mladšími bratry. Mohou být jenom unikátními komplementárními partnery. Kdo by hledal jádro vzájemné odlišnosti, nechť si připomene znění preambulí našich současných ústav. Pro pořádek a nedostatek místa uvádím toliko první slova. Zatímco na Slovensku za začíná preambule slovy My, národ slovenský…, u nás to jsou slova My, občané české republiky... Tím je sice o vzájemných rozdílech řečeno mnohé, ovšem zdaleka nikoliv všechno…

Popřejme si tedy jako občané České republiky, abychom nehledě na mentální nedostatečnost našich elit projevili více tolerance i moudrosti a usilovali o dobré vztahy s našimi sousedy a bližními…

 

O dojmech a pojmech popáté…

Je květen a přichází další již páté setkání s rubrikou O dojmech a pojmech. Bude věnováno našemu poněkud zmatenému vnímání rizik a nebezpečenství, která nás v našem prostředí číhají. Nicméně už tradičně bude jeho součástí také poznámka a okraj dění doma i ve světě. Mnohé se vzácně propojilo v rámci události, kterou byla státní návštěva premiéra České republiky Petra Fialy v USA, včetně setkání s prezidentem USA Joe Bidenem u krbu v legendární Oválné pracovně. Nechyběla ani přijetí a jednání v sídle CIA a v Kongresu USA na nejvyšší úrovni. Tématy rozhovorů byla Ukrajina, která stále více trpí nedostatkem podpory ze strany Západu, a Blízký Východ, kde jsme svědky nové úrovně války mezi Íránem a Izraelem. To vše přineslo do domácích luhů a hájů pocit, že jsme nabyli ve světě na významu. Spíše však šlo katalyzátor všeobecně přítomného sebepřeceňování, které je charakteristickým rysem individuálního i skupinového života a netýká se zdaleka jenom lidí, ale i ostatních živáčků. Jinými slovy, obecně si sami přikládáme větší důležitost, než nám přikládají jiní. Na straně druhé, kdyby nebylo všudypřítomného sebepřeceňování a možná svého druhu pýchy, nebylo by života. Jenom každému z nás živáčků pomáhá a stačí k sebepřeceňování něco jiného. A pro českou politickou elitu a její sebepřeceňování je podobné přijetí ve Washingtonu jako živá voda. V každém případě byl český premiér ve správném čase na správném místě.

Jako jeho kontext byla při setkání v Bílém domě přítomná i stále silnější obava EU, že ji USA už nebudou tolik všestranně podporovat, což se dlouhodobě projevuje například nechutí USA podporovat vojensky nejen Ukrajinu, ale i evropskou část NATO. Přes veškeré spory a nepřehlednou situaci v americkém Kongresu, kde se otevřeně vyhrožovalo odvoláním předsedy Sněmovny reprezentantů, pokud dá o návrhu pomoci Ukrajině, Izraeli a Taiwanu jenom hlasovat. Nakonec se ale byl balík pomoci, který byl zároveň společný i oddělený pro jednotlivá teritoria, 20. dubna schválen. Jistě se lze optimisticky domnívat, že malým kamínkem na misce vah byla i návštěva a jednání českého premiéra ve Washingtonu. Ale to vše je jenom taková pěna dní na silném a zatím nezvratném spodním proudu.

Již dlouhá léta se pozornost světových velmocí přemísťuje do pacifické oblasti. Pacifik spojuje nejen Rusko, USA, Čínu, ale i Japonsko, Austrálii, Kanadu, Indonésii, Malajsii…  Pacifik spojuje svět, který je dostatečně vzdálen od EU nejen teritoriálně, ale především mentálně. Je dynamický, proinovativní, nepřeregulovaný. Pokud zůstaneme u změn v politickém myšlení USA, pak k tomuto procesu oslabování atlantických vazeb dochází dlouhodobě, ale urychluje se a zintenzivňuje se tou měrou, jak americkou politickou scénu opouštějí politici, kteří pamatují studenou válku.

A ještě jednu důležitou charakteristiku má dnešní svět. Je mu úplně ukradený převážně evropský resentiment na antagonismy Východ vs Západ, totalita vs demokracie, komunismus vs liberalismus. Jsou to resentimenty studené války a svůj skanzen mají bohužel právě v Evropě, a především v EU. Proto jsme u mentálně zastydlých politických elit EU svědky neustálých pokusů dělat přes Atlantik business as usually. Dožadují se amerického mléka jako odstavené tele. Před nimi a celou EU je hrůzná perspektiva nevyhnutelnosti postarat se sami o sebe. Proto je tu také hrůza ze zvolení Donalda Trumpa, protože Joe Biden je jeden z posledních mohykánů studené války, od kterého se mohou něčeho dočkat, a ještě chvilku nic nedělat a vymýšlet směšné regulace. Nejsou schopni pochopit, že přes veškerou bizarnost je to Donald Trump, který představuje minimálně přechod od starého světa Atlantiku k novému světu Pacifiku. Tento nový svět říká jasně, byť různým způsobem, že ho spory a antagonismy starého světa nezajímají, že mu v minulých staletích velice uškodily, škodí mu doposud a chce na ně zapomenout, a vůbec nejlepší by bylo, kdyby úplně zmizel… Nechuť světa k tomu, čemu se říká západní nebo evropské hodnoty, není ani tak dán jejich obsahem, jako spíše jejich brutálním prosazováním ve světě a přenášením sporů a válek o ně do vnějšího světa se všemi tragickými důsledky. Dnes v této nechuti hraje významnou roli mimo jiné i obraz současné EU, která se svými, ad absurdum uplatňovanými hodnotami doslova dusí a přestala být zajímavá. Zůstává cílem migrace, která ji postupně zničí, ale v zásadě přitahuje ty jedince, kteří chtějí dobře žít jako černí pasažéři EU, podobně jako celá EU se neustále, ale stále méně úspěšně, snaží být černým pasažérem USA. Tak trochu svůj k svému… Ve skutečném světě, který, jak už bylo řečeno, EU zajímá čím dál tím méně a spíše jako mentální skanzen starých dobrých časů, musí příchozí, pokud jsou vůbec vítáni, pracovat a dodržovat zákon. Co je nejhorší, svět začíná se zájmem sledovat slábnoucí EU jako možné závislé území a trpělivě čeká na další postupující slábnutí atlantické vazby s USA. Zatím rozvrací EU systematicky zevnitř, především nároky environmentalistů, genderistů, migrantů a islamistů. S radostí se dozvídá, že politický islám do Evropy prostě patří, jak se vyjádřila paní Mogheriniová. Green Deal je potom pro nepřátele EU rajskou hudbou. Z pařížské Sorbonny zazněla varovná slova prezidenta Macrona, že Evropa je smrtelná a záleží jen n nás, jak to s ní dopadne…Bylo to velice explicitní vystoupení, ale člověk se jen těžko může ubránit pocitu alegorie hlasu volajícího na poušti.

Chtělo by se vykřiknout, že to snad ani prostě není možné, že lidé podléhají takovým zničujícím ideologiím, ale možné to jednoduše je. Náš profesor deskriptivní geometrie na venkovském tanvaldském gymnáziu, že kterého se posléze vyklubal docela významný filozof a autor Slovníku filozofických pojmů současnosti, nám vždycky říkal: pamatujte si, že když už něco je, pak je to také možné… Jednoduchá racionalita, která se uplatňuje zejména v technickém myšlení a jednoduchých matematických modelech nemá v uvažování lidí o jejich prostředí a dění v něm mnoho místa. Uveďme jeden ze základních příkladů takového rozporu. Je to příklad uplatňování tranzice. Pokud platí, že B je vetší než A a zároveň C je větší než B, pak zákonitě platí, že C je větší než A. Kdo tento zákon nezná, ten v matematice ani v technice neuspěje. Ale stačí tranzici přepsat tak, že pokud dávám přednost A před B a C před B, pak otázka, zda dávám přednost C před A zůstává otevřená, a to přesto, že se zdá přece jasné, že tomu tak je nebo dokonce musí být. Nemusí, není a odpověď, proč tomu tak je, není zdaleka triviální a přinesla nejen zásadní změnu pohledu na svět, ale významně ovlivnila ekonomii, sociologii i další obory a v neposlední řadě přinesla svým v roce 2003 Nobelovu cenu.

Odpověď přinesli dva izraelští vědci Daniel Kahneman a Amos Tversky. Tversky se udělení Nobelovy ceny nedožil, jinak by ji získal s Kahnemanem nepochybně bok po boku. Již před více než půlstoletím přišli s novým pohledem na svět, který se opíral více o psychologii než o matematiku. Provedli celou řadu experimentů, orientovaných na lidské rozhodování. Jejich výsledky a teorie, které na jejich základech vznikly, jakkoliv se ukázaly v mnohých ohledech vysoce inovativní a nosné nejsou samozřejmě univerzální ani samospasitelné, ale zařadily se mezi ty, které bychom neměli při zkoumání světa i nás samotných pominout. Problém, o kterém je pojednáno výše, byl pojednán v Tverského článku z roku 1969, který nesl název Netranzitivita preferencí. Podstatou této netranzitivity je skutečnost, že naše preference a hodnoty s nimi související nejsou natolik triviální, aby je bylo možné vyjádřit jednoduchou číselnou hodnotou, která podléhá triviálnímu vztahu větší-menší-roven.

Dalším důvodem, proč reagujeme na rizika často zmateně a neadekvátně, je skutečnost, že vnímáme a bez dalšího přijímáme nikoliv jejich podstatu a skutečné možné dopady, ale jejich obrazy a často manipulativní interpretace těchto obrazů. Často máme před sebou dvě zcela totožná rizika, ale pouhý jejich rozdílný popis vyvolá zcela odlišné reakce. To potvrzují i experimenty a teorie Kahnemana a Tverského. Jedním z jejich objevů, které vzbudily největší nepochopení a zároveň měly značné dopady, bylo zjištění, že reakce člověka na racionální otázku může záviset nejen na logické podstatě daného problému, ale stejně tak i na způsobu, jakým je problém předložen. Kahneman a Tversky tyto zvláštní účinky na rozhodování označili pojmem selhání invariance a vyvinuli behaviorální model, nazvaný prospektová teorie, který je má vysvětlit. Tato teorie jim v mnoha případech umožnila úspěšně předpovídat, pro kterou ze dvou alternativních formulací rovnocenných možností se lidé s větší pravděpodobností rozhodnou.

Dalším důvodem toho, jak jsou rizika vnímána je frekvence výskytu jejich obrazů a jejich interpretací v našem prostředí. Panuje nesoulad mezi tím, co nás skutečně ohrožuje, ubližuje nám nebo na co umíráme, a tím, jak moc se o těchto příčinách nebezpečí píše, mluví a ukazuje v médiích. Dalo by se také říct, že v médiích hledáme, co nás děsí, ale když chceme zjistit něco o tom, co se nás pravděpodobně týká, nepřemýšlíme, ale hledáme odpověď na internetu. Je třeba uvést starou pravdu, že cokoliv rizikového ve sděleních vyvolává naši pozornost na rozdíl o bezproblémových sdělení. Jde o naše evoluční nastavení, zvané přirozená plachost nebo pud sebezáchovy. To samozřejmě posiluje frekvenci a košatost sdělení o rizicích a nebezpečenstvích a tím i čtenost a prodejnost médií.

Na další problém narazíme, když se lidí zeptáme, jak moc se bojí určitých věcí. V jejich odpovědích se může odrážet neznámá kombinace různých aspektů: závažnost dané hrozby; pravděpodobnost, že hrozící skutečnost nastane; vnímaná nepříjemnost potenciálně způsobeného utrpení, a to jak individuálně, tak všeobecně. U různých lidí se tyto aspekty budou mísit s různou intenzitou, způsobem, o němž sami nebudou mít tušení. Paul Slovic, americký profesor psychologie napsal v roce 1987 velmi vlivnou práci Vnímání rizika, která obsahovala seznam 30 aktivit, které různé skupiny lidí seřadily podle vnímané rizikovosti. Tyto aktivity sahaly od použití jaderných či ručních palných zbraní, přes používání domácích spotřebičů až po očkování. Hodnocení skupin, k nimž patřila Liga voliček, vysokoškolští studenti nebo různí odborníci, ukázalo některé zajímavé rozdíly. Zatímco voličky i studenti ve svých seznamech umístili jaderné zbraně na přední místa, odborníci jim přiřkli až 20. místo. Naopak odborníci na 7. místě zmiňovali rentgenové záření, které studenti odsunuli na 17. místo a voličky až na 22. místo. Největší nesoulad se objevil u plavání, které se u odborníků vešlo do první desítky, zatímco voličky ho zařadily na 19. místo a studenti na 30. místo, tedy jako aktivitu méně nebezpečnou než cokoli jiného. Slovic došel k závěru, že když míru rizika posuzují odborníci, jejich odpovědi silně korelují s odbornými odhady ročních údajů o úmrtnosti …

Posuzování rizik a nebezpečí laiky souvisí spíše s jinými charakteristikami daného nebezpečí, například s katastrofickým potenciálem či ohrožením budoucích generací. Tragickým příkladem je otázka jaderné energetiky. Výzkumy ukazují, že lidé hodnotí přínos jaderné energie jako poměrně malý, zatímco související rizika jako nepřijatelně vysoká. To koresponduje s obecným názorem, že tato rizika jaderné energetiky jsou neznámá, strašná, nekontrolovatelná, nespravedlivá, katastrofická a pravděpodobně budou mít negativní dopad na budoucí generace. Na tento seznam věcí vyvolávajících hrůzu z neznámého můžeme přidat i rizika, která jsou sice známá, ale s nimiž lidé nemají osobní zkušenost, jako je například srážka Země s asteroidem takové velikosti, jaký způsobil vyhubení dinosaurů. Podle jednoho z odhadů můžeme takovou katastrofickou srážku očekávat zhruba jednou za 250 000 let a zemřelo by při ní nejméně 7,5 miliardy lidí, a přesto jen málo lidí trpí meteorofobií. Nad hrozbou srážky s asteroidy pokrčíme rameny v naději, že náš vědecký vývoj pokročí natolik, že je dokážeme včas odhalit a odstřelit mimo dráhu Země. Přece to není zas tak velké riziko, protože úmrtnost 7,5 miliardy lidí jednou za 250 000 let v průměru vychází jen na nějakých 30 000 mrtvých ročně, což je daleko za dopravními nehodami…

Možná by se z úplně jiného pohledu dalo říct, že máme přirozené obavy a strach ze sociální nekompetence, z toho, co nás přesahuje a z vlastního konce, ale i z konce čehokoliv, k čemu máme nějaký pozitivní vztah. Tyto strachy a obavy jsou nám tak systematicky vkládány do našich myslí. Nejen zvenčí, těmi, kteří nás chtějí ovládat, ale bohužel, až příliš často i námi samotnými…

Co napsat závěrem…?!? Nabízí se návrat na začátek textu, k potížím, které má v současnosti sám se sebou náš Západní svět, a zejména EU. Mnohokráte jsme v této rubrice uváděli, že se dobrá otázka nemá měnit za dobrou odpověď. Dovolte proto otázku, kterou položil již před 45 lety americký politolog Aaron Wildavsky. Nejbohatší, nejdéle žijící, nejlépe chráněná a nejvynalézavější civilizace, s nejvyšším stupněm porozumění vlastním technologiím, je na nejlepší cestě stát se tou nejvystrašenější… Není to zvláštní…?!? Dnes můžeme, bohužel, konstatovat, že jsme došli po této cestě až skoro k hořkému konci. Jsme vystrašeni a strašíme se tím více, čím více jsme vystrašeni. Distribuce a management strachu, na které zdegenerovala podstatná část západní politiky se ukázala jako cesta do pekel. Dosáhli jsme toho, že se začínáme bát projevů klíčových hodnot naší kultury, kterými jsou svoboda jednotlivce a demokracie. Těmi projevy jsou svobodné vlastní myšlení tvořící vlastní názor na svět a svobodná, odpovědná a tvůrčí diskuse o těchto názorech. Dosáhli jsme toho, že jsme se začali bát sami sebe…

Rad bych zde připomenul slova, která bezmála před čtyřmi desítkami let předznamenala definitivní pád toho, co nazýváme různě. Někdo totalitou, jiný komunismem, další reálným socialismem nebo dobou stagnace. Protestujeme proti tomu, aby nám byly jinými kladeny otázky, které se bojíme položit sami sobě…To se nesmí…

 

O dojmech a pojmech pošesté…

Červnové pokračování esejů o dojmech a pojmech v našem prostředí nelze začít nikde jinde a jinak než zamyšlením nad květnovým atentátem na slovenského premiéra Roberta Fica. Nejde vůbec o to, že by se snad o této události nedostávalo informací. Naopak pro obyčejného člověka bylo neustálé opakování okamžiku vražedné střelby a následného nesení premiéra do auta jeho ochrankou daleko za hranicí dobrého vkusu. Je smutné, že se k tomu propůjčila jako tradičně veřejnoprávní televize. Zřejmě tam někdo rozhodl, že tento pokus o vraždu má nějakou zvláštní veřejnoprávní hodnotu, protože ho Česká televize opakovala pomalu i v rámci pořadů o vaření…To, co zcela chybělo, byla a je nabídka nějakých východisek. Z médií se ozývaly se neuvěřitelně farizejské výzvy k tomu, aby se zjitřená atmosféra zklidnila, čehož využili politici k neméně farizejským prohlášením na toto téma. České odbory dokonce zrušily ve jménu zklidnění stávku, na kterou by stejně nikdo nepřišel, byla by zcela k ničemu a skončila další žluťáckou ostudou.

Pravda, zejména na Slovensku, nevyzývali ke zklidnění zdaleka všichni. Tam se mnohá prohlášení rychle zvrhla na vyhlašování válek a pomsty všeho druhu. Společná výzva úřadující a zvolené hlavy Slovenska k jednání představitelů politických stran u kulatého stolu byla některými okázale ignorovaná, a nakonec byla prezidentkou nepochopitelně zrušená. Aby se přililo oleje do ohně, objevily se na Slovensku průzkumy na téma, kdo za to může, aby bylo ukázáno na viníky, kterými jsou novináři a vůbec lidé, kteří nesdílejí jediný správný názor hlásaný Ficovou vládní klikou a jejími nohsledy. Je třeba spravedlivě říct, že bylo ve volbách i sociologických průzkumech opakovaně potvrzeno, že tento názor má mezi lidmi na Slovensku většinovou podporu, ostatně jako většina hloupých názorů. U nás není situace o mnoho lepší, spíše podobná. Důvodem je dlouhodobě platné Gaussovo rozložení schopnosti lidí orientovat se ve složitějších situacích. To dokáže pouze podstatná menšina, zatímco většina z nás hledá notoricky někoho, kdo jim řekne, kde je sever a jaké písně mají zpívat, protože křičet s křičícími je jednou z největších lidských kolektivních slastí…Řečeno s Abrahamem Lincolnem vláda hlupáků, hlupákům a pro hlupáky je dnes opravdu in a lze ji nazvat směle idiokracií.

Pokus o vraždu slovenského premiéra je tragickou událostí, která upozorňuje na dlouhodobý stav společnosti, který nelze označit jinak, než jako poněkud nešťastný a k tomu stále nešťastnější… Zkrátka a dobře, máme tu opravdu, ale opravdu velký společenský problém, který nejen metastázuje do všech sociálně ekonomických subsystémů, ale má fraktální charakter a zasahuje i ta nejmenší společenství, a dokonce i rodiny a, přátelství a partnerství všeho druhu. Navíc se se rozlézá po západní civilizaci jako mor. Ten problém se jmenuje společenský rozvrat a všeobecná nechuť k dohodě. Je dobré si připomenout Wolkrova lékaře, který u rentgenu smutně říká nemocnému dělníkovi, že nejhlouběji vidí nenávist. Dříve se Wolkrovu chudému a zničenému dělníkovi připisovala automaticky nenávist třídní, protože Wolker byl brán jako guru proletářské poezie a správný proletář je ztělesněním třídní nenávisti. Po sto letech od básníkovi smrti si musíme přiznat, že každá generace a s ní každý z nás je odsouzen k prožití své těžké hodiny. V tom je dílo Jiřího Wolkera geniální a takřka dokonale nadčasové. Žádná nálepka ho nemůže poškodit nebo zničit. Nenávist v nejrůznějších podobách je integrální součástí naší psýchy a záleží jen na tom, jak úrodné pole se jí pro její dračí setbu nabízí. Jak víme, vítězí v nás ten vlk, kterého v sobě lépe krmíme.

V rámci zkoumání chování a jednání nás lidí, jako individualit, zároveň příslušníků lidských společenství a lidského druhu Homo sapiens sapiens, je třeba věnovat zvláštní pozornost pojmům morálka a etika. Morálka se týká souboru osobních nebo společenských přesvědčení, hodnot a principů, které určují, co je správné a špatné chování. Je to systém norem, který je obvykle založen na kulturních, náboženských nebo společenských tradicích. Etiku lze pojmout jako systematický přístup k porozumění a řešení morálních dilemat.

Člověk je nevyhnutelně morálně uvažující tvor, ale jakmile v debatě naznačíme, že si nejsme jisti, jestli se bavíme s morálně přijatelným člověkem, je tím debata narušena. Někdy jdeme v moralizování tak daleko, že své partnery vystavujeme obavám, že jejich svobodná volba je vyloučí ze slušné společnosti nebo mainstreamu. Niklas Luhmann psal o metodologické dehumanizaci společnosti. Zní to strašidelně, ale paradoxně nám prý toto odlidštění zajistí respekt i svobodu. Co taková dehumanizace znamená…?!? Že na společnost nepohlížíme jako na sumu lidí, ale pouze na výsledky jejich komunikace. Ale není to právě člověk, který komunikuje s druhými lidmi…?!? Žádné slovo při této komunikaci nereprezentuje samotné individuum, ani žádný jeho nejvlastnější problém. Individuum je doslova nevyslovitelné, a tak to má zůstat, protože v tom tkví naše svoboda. Když komunikujeme na úrovni jednotlivých společenských subsystémů, třeba na úrovni práva, musíme svoji jedinečnou kauzu přeložit do obecně nahlédnutelného a pro právo srozumitelného jazyka. V komunikaci není přítomna osoba s konkrétní minulostí, svými záměry a zvláštnostmi. Je třeba vytvořit tezi, která nikdy nebude zcela ztotožnitelná s konkrétní osobou a jejími zájmy. Lidský jedinec sice dává zvnějšku komunikaci základní ráz, ale jeho individuum nesmí být transformováno do konkrétního obsahu komunikace. Zní to složitě, avšak vyznění je vlastně banální. Říká se tím: Odsuzujme výroky, nikoliv lidi.

Morálka nehledí na výroky, hned se sápe po celém člověku. Je-li někdo špatný člověk, obtížně se nám bude postulovat, že to bude dobrý lékař, politik nebo učitel. Morálka má jasno. Ale za jakou cenu…?!? Problém je dvojí. Za prvé není jasné, kdo je to špatný člověk a za druhé se v otázkách dobrého a zlého člověka dost často pleteme, přinejmenším stejně často jako v jiných soudech. Moralizování ničí komunikaci mimo jiné i proto, že je zdrojem nenávisti. Nenávidět lze jen nepřesně – jakmile toho vidíme víc, začneme pochybovat. Proto si nenávist nerozumí s myšlením. Existuje dobrá nenávist…?!? Nebo aspoň srozumitelná nenávist…?!? Není nenávist občas občanskou povinností…?!? Bertolt Brecht na to má odpověď, jež dosud nebyla překonána. Tváří v tvář nacistickému Německu se budoucím generacím omlouval za svou nenávist: I nenávist k nízkostem pitvoří rysy. I hněvem nad bezprávím hrubne náš hlas. Ach, my, kdož jsme půdu chtěli připravit laskavosti, sami jsme nemohli být laskaví. Vy však, až všechno bude tak daleko, že člověk člověku bude pomáhat, vzpomeňte na nás shovívavě.

Neexistuje právo chovat se k tomu, koho nenávidíme, jako k někomu, kdo je nenávidění hodný. Lidskost tkví ve vhledu, že důstojnost neztrácí ani největší darebák. Je to myšlenka, která tvoří linii mezi civilizací a jejím pádem. Obavy, že se ztrácí to, co je podstatné pro demokracii a svobodnou odpovědnou diskusi, která je její podstatou, jsou namístě. Vytrácí se respekt, který je spjat s retrospekcí a odstupem. Respectare znamená zpětné prohlížení, sledování z odstupu. Jinými slovy, chceme-li vyhodnotit druhého člověka, potřebujeme odstup, a to i od jeho tváře, podoby a všeho souvisejícího. Chybí-li nám odstup, nevymezujeme se vůči obsahu vzájemné komunikace, ale vůči konkrétnímu člověku.

Jak již bylo naznačeno, individuální nenávist může způsobit nejednu lidskou, a dokonce i společenskou tragédii. Platí to dnes více než kdykoliv jindy v dějinách, protože současná ničivá síla jednotlivce a zejména jednotlivce, který je připraven se obětovat pro to, aby uškodil lidem a společnosti ještě více, je nebývalá… Daleko horší je ovšem nenávist kolektivní, která je obecnějším pojmem k legendární nenávisti třídní. Kolektivní nenávist v malém známe jako vendetu, která k nám naštěstí promlouvá spíše prostřednictvím brokovnicí prostřílených dopravních značek na našich dovolených ve Středomoří. Známe i několik legendárních rodových nenávistí, které k nám promlouvají z uměleckých děl nebo přímo z dějin. Shakespearovy veronské Monteky a Kapulety, rody Yorků Bílé a Lancasterů Červené růže a mnohé další… Válka růží ovlivnila dějiny Anglie ve druhé polovině 15. století a byla jednou z prvních skutečných občanských válek, která navazovala na porážku Anglie ve válce stoleté.

Je patrné, že z malého konfliktu může povstat velký. Připomeňme jenom komentář Járy Cimrmana k levicovému časopisu Jiskra. Lenine pozor…!!! Jiskra může zažehnout oheň… Důraznější varování ovšem obsahuje rčení, že dnešní problémy nejsou ničím proti těm, které přijdou, když ty dnešní nebudeme řešit. To se plně týká počínajících a zdánlivě nicotných společenských rozbrojů. Podstatou úspěchu jakékoliv společnosti spočívá v tom, že se dá vůbec společností nazvat, tedy, že nese podstatné znaky shody. Společné teritorium a jazyk jsou sice shodnými znaky příslušníků společnosti, ale rozhodně to nejsou znaky společenské shody. Vzpomeňme si na rozdělení Československa a prohru toho, co se nazývalo československou společností. Najednou se ukázalo, že na české ani slovenské není dostatek společných znaků a zájmů potřebných k tomu, aby toto nadnárodní společenství vytrvalo. Nabyla ani žádná politická síla, která by jeho existenci prosazovala. Dnes je tu spousta sentimentálních nářků a obviňování tehdejších politiků, ale pravda je taková, že tehdejší politici měli dost zdravého rozumu, že Československo rychle rozdělili a zabránili tak výbuchu emocí, který by ohrožoval nejen majetek a mezinárodní pověst země, ale i zdraví a životy lidí.

V evropských a amerických parlamentech proti sobě na jedné straně stojí ti politici a voliči, kteří podporují další rozvoj otevřené společnosti, jak se utvářela od dob nizozemské revoluce. A na druhé straně ti, kdo chtějí společnost uzavřít a chránit před nebezpečím zvenku, i kdyby to znamenalo omezit svobodu a práva jednotlivce, nebo přímo demokracii. Nové rozdělení rolí dobře ilustrují slova britského expremiéra Tonyho Blaira. Přijmeme výzvu ještě víc otevřené společnosti, anebo proti ní začneme stavět přehrady…?!? Pokud nebudeme tuto dělící čáru reflektovat a intenzivně s ní pracovat, můžeme se dočkat velmi smutných konců. Vše, co se nám podařilo v západní civilizaci za poslední dvě a půl století vytvořit, především ono úžasné, jakkoliv nerovnoměrné zbohatnutí je funkcí lidské svobody, ať již jde o tu individuální nebo tu, která přináší svobodu tvorby a vyjádření názorů a odpovědnou diskusi o nich.

Moderní civilizace přinesla prostřednictvím svobody obyčejným lidským bytostem i jejich malým i velkým skupinám nejen větší svobodu, ale i bohatství a důstojnost, než měly kdy předtím. Zdá se, že se tento trend díky nerovnoměrnosti dělby celkového růstu bohatství vyčerpal a stále větší a větší váhu má lokální pohled na vývoj menších společenství. Stále častěji je jako hodnota akcentována uzavřenost oproti otevřenosti, udržení sociální koheze oproti sázce na individuální nebo skupinový úspěch a zisk. To není nic proti rozumnému uvažování. Platí, že životaschopnost organismů i organizací je úzce spojena s podobou uzavřenosti a rozhraní, které odděluje jejich prostředí od okolí. Stejně tak platí, že životaschopnost závisí na způsobu komunikace a variabilitě prostředí. V průběhu historie se trendy otevřenosti a uzavřenosti v různých společnostech střídají. Podmínkou je ovšem to, že tyto společnosti toto střídání trendů přežijí. U některých je kolaps trendu k uzavřenosti nebo naopak k otevřenosti tak hluboký, že v podstatě začínají od nuly. Naopak krásným příkladem je střídání těchto trendů v tisíciletých dějinách čínské společnosti. Je nabíledni, že liberalismus a otevřenost směřující nade všechny meze musí nutně vést k zániku západní civilizace. Platí to o všem, co začne růst nade všechny meze. Takový růst bývá v kontextu přírodní i kulturní evoluce jednoduše zhoubný. Pokud ale současný trend, který bere svobodu a svobodnou komunikaci jako základ společenské shody, v západní civilizaci zkolabuje a vezme náhle zcela za své, může nastat zcela nepředvídatelný nový temný věk, proti kterému jsou Orwellovy nebo Huxleyovy vize pouhými útěšnými pohádkami.

Současný problém je v tom, že lze jen obtížně identifikovat jednotlivé skupiny a jednotlivce stojící za jednotlivými trendy. Jak již bylo řečeno v této rubrice mnohokrát, doba je tekutá. S tématem tekutých časů a života ve věku nejistoty přišel už před desetiletími Zygmunt Bauman, ale zdá se, že jsme se z jeho myšlenek poučili jenom velmi málo. Ostatně už v Manifestu, blahé paměti, stojí, že mizí všechno, co bylo pevné, všechno posvátné je zneuctěno, a lidé jsou konečně donuceni střízlivě hodnotit svět a své místo v něm. Tradičně jim to moc nešlo a mnozí podlehli vábení nejrůznějších krysařů a křičeli s křičícími. Připomeňme si, že šlo o rok 1848, který přinesl do Evropy ovládané Svatou Aliancí Ruska, Pruska a Rakouska ve jménu dodržování tradičního řádu postaveného na křesťanské solidaritě. Jen pro zajímavost, Romanovci byli pravoslavní, Hohenzollernové luteráni a Habsburkové katolíci. Revoluční chaos té doby se podařilo vládcům, policiím a armádám Svaté Aliance potlačit, přesto však otevřel Evropě nové možnosti a cesty pokroku. Dodnes nám od té doby v hlavách straší mytický ideál revoluce jako tvůrčího momentu, ve kterém aktéři, kteří usilují o nový pořádek věcí, zničí svět a podle své vize vytvoří nový. Pokud polykrize moderní doby natlačí Evropu, západní svět a nás s ním do nových revolucí, což je velmi pravděpodobné, protože nerevoluční řešení je nám, zdá se, vzdáleno, pak mohou proběhnout stejně chaoticky jako v onom roce 1848. Zůstává však otázkou, zda se jim podaří otevřít ony nové cesty k pokroku. Stojí před námi otázka za milión. Jaký obsah a význam má dnes pojem pokrok...?!?

Možná je to společenská shoda, že nic netrvá věčně. Trendy k uzavřenosti a otevřenosti se střídají stejně přirozeně jako když dýcháme. A dokud dýcháme, doufejme…

 

O dojmech a pojmech po sedmé…

Toto léto je obdobím formování politické scény evropské, britské a francouzské…

Volby do europarlamentu v České republice proběhly v relativně vzrušené atmosféře, ve které převažoval motiv prvního českého předsednictví z roku 2009 Evropě to osladíme. Na otázku, jak volby dopadnou, byla odpověď bohužel dlouho dopředu jasná. Při pohledu na kandidátky a kandidáty a při vyslechnutí jejich plánů na působení v roli europoslanců se voliči rozdělili na dvě části. Ti, kteří patřili a patří k euroskeptikům a jejich cílem je v Bruselu provádět sabotáže všeho druhu, ti se museli cítit před bohatým švédským stolem. Jejich přesvědčení o tom, že poslanci zvolení za Českou republiku mají úkol bránit jakési blíže nespecifikované národní zájmy a odmítat vše nadnárodní a proevropské, souznělo velmi intenzivně s politickou nabídkou drtivé většiny kandidátů do eurovoleb. Naopak ti z nás, voličů, kteří si myslí, že europarlament a jeho poslanci jsou tu od toho, aby formulovali takové evropské politiky a projekty, které učiní celkovou atmosféru v EU pro členské státy i jejich občany více přijatelnou a zejména pospolitou, si museli připadat jako u snědeného krámu nebo tomboly z filmu Hoří má panenko. Nabídka byla kromobyčejně chudá, co do počtu, a byla, až na opravdu řídké výjimky, i kromobyčejně chudá duchem.

Za připomenutí zde stojí slova rakouského prezidenta Heinze Fischera, který ve svých projevech k milým Rakušankám a Rakušanům vždy zdůrazňoval mimo vztahu člověka k bližním a rodině také vztah občana k obci, k zemi, k Rakousku a také k hledání a nalézání přirozeného vztahu k tomu, co nazýval společným evropským projektem. V českých evropských volbách tedy nepochybně zvítězili ti, kteří odmítají přijmout EU za svůj projekt nebo k němu alespoň hledat cestu. Jak výše uvedeno, lidé s jiným názorem v podstatě neměli koho volit. V tomto ohledu je komická politická debata, kdy se vládní strany nejsou schopny domluvit na osobě kandidáta na eurokomisaře, odmítají zavedení eura a další evropské projekty, ale pořád ubezpečují veřejnost, že jejich cílem je silné portfolio, přičemž ho nejsou schopny opět ani naformulovat. Ohánějí se údajně úspěšným českým předsednictvím v Radě EU v roce 2022, ale o něm v Bruselu už nikdo nic neví a Česko se vrátilo na evropskou periférii jako notorický potížista. Od symbolického černého Petra pseudoevropanství zachraňuje Českou republiku jenom Viktor Orbán a politika FIDESZ. Dalším zachráncem českého politického evropanství je politika Ficovy vlády, která dokázala mimo jiné v rekordním čase omezit politické a občanské svobody a zrušila veřejnoprávní média. Jak řekla Věra Jourová – co trvalo Orbánovi deset let, stihne Fico za deset měsíců. Mimochodem Slovensko je zemí, ve které v eurovolbách zvítězila politická strana, které je blízké evropské vidění politiky. Otázkou je, zda zvítězila díky tomu, že je proevropská nebo proto, že je protificovská.

Po vyhlášení výsledků voleb zavládla v euroskeptických kruzích naší společnosti ohromná radost. Bylo to vítězství těch, kteří slibovali věčný život spalovacích motorů a blahosklonně slibovali, že EU nezruší, jenom ji pořádně opraví. Vzbuzovali dojem, že na jejich geniální myšlenky EU čeká a až vstoupí do jednacího sálu Europarlamentu, tak zhyne starý podlý svět a rovněž nad EU vyjde slunce zdravého selského rozumu. Pojďme si uvědomit několik skutečností. Česká delegace, většinově složená z bojovníků za národní zájmy v Bruselu má 21 členů, které je možné rozdělit asi tak na třetinové skupinky, které se vzhledem ke svému domácímu českému politickému hnízdu navzájem nesnášejí. V Europarlamentu je 720 poslanců a prostým dělením zjistíme že naše jedenadvacítka přestavuje necelá tři procenta osazenstva a každá ze tří skupinek asi tak něco kolem jednoho procenta. Přesto se naši politici pilně pustili do debaty, kdo bude nebo nebude, resp. může nebo nemůže být na čtyřech klíčových postech EU, aniž by si uvědomili, že se jich nikdo na nic neptá a ani ptát nebude. Mnozí z našich europoslanců, ať již skupinově nebo individuálně ještě nemají ani jasno, do jaké frakce nebo delegace by chtěli patřit a už vůbec nevědí, jestli je tam bude někdo chtít. Andrej Babiš to vzal po svém a spoluvytvořil alianci Patrioti pro Evropu, která se má stát nosičem nové frakce v EP.

Shrnuto podtrženo, eurovolby dopadly v České republice pro evropskou myšlenku tragicky, a to programově, názorově i personálně. Je to bezesporu pravdivý obraz toho, jak o EU většinově smýšlíme. Platí sice okřídlené vox populi, vox Dei, ale neměli bychom si následně stěžovat na to, že nám EU nejde příliš na ruku, když jsme tam vyslali z podstatné části naší ekipy sabotéry, kteří se se svými plány minimálně blokovat vše evropské ani netají. To přinese v dalším období jenom prohlubování českých protievropských nálad, na které bude EU reagovat dalším odsunem České republiky na periférii své mentální mapy, jakkoliv teritoriálně jde o srdce Evropy. Je to bludný kruh, ve kterém se točíme a válíme jako hovniválové svou kuličku trusu, které říkáme honosně národní zájmy a vlastenectví. Je přirozené, že naše delegace v Bruselu nemůže být o moc jiná. Radost z toho, jak to zase jednou Evropě osladíme a natřeme, bude vystřídána poznáním vlastní bezvýznamnosti a občasnými zuřivými spory našich politických titánů o zmíněnou kuličku.

Pokud jde o významné sportovní události, které proběhly nebo proběhnou v Evropě v jarních a letních měsících, pak je třeba upozornit na to, že politická i společenská atmosféra kolem nich je rovněž spojena se spoustou dojmů a pojmů. Především jde o to, že existuje velká iluze, že úspěch na velké sportovní akci dokáže společnost nějak spojit, zahrnout příkopy, které se v ní vytvořily. Mentálně zastydlí národovci a vlastenci hovoří o národní hrdosti, a dokonce o obnově velikosti národa. Hanka s Lindou by zaplakali štěstím. Česká společnost má za sebou legendu zvanou Nagano, která byla nedávno přenesena na hokejové mistry světa z Prahy pod variantou Pragano. Bylo dojemné pozorovat, jak se staré, trochu vyčichlé Nagano resuscitovalo a vstoupilo do Pragana. Připomeňme, že Nagano bylo bráno jako lék na tehdejší blbou náladu a Pragano se mělo stát lékem na pomalu, ale jistě se rozpadající českou společnost. Aspoň to bylo tak interpretováno při setkáních s různými více nebo méně ústavními činiteli. Představa, že fandění jednoho promile společnosti v O2 aréně a několika promile dalších na ulicích, v hospodách a doma u televize dokáže překonat důsledky systematické dlouhodobé plánovité dezintegraci společnosti, je opravdu dětinská.

Na druhou stranu podobné vzedmutí emoci, byť nepatrné časti lidu, jednoznačně politikům ukazuje, kudy by mohla vést cesta k obracení destruktivních trendů v naší společnosti. Jde o to, podchytit přirozenou touhu lidí být součástí něčeho velkého, co je přesahuje, být součástí něčího úspěchu, který by si mohli tak trochu přivlastnit. Viděli jsme to na nedávném turnaji EURO ve fotbale v Německu, který dopadl pro naši reprezentaci jednoznačným neúspěchem a na náš tým se, slušně řečeno, nedalo koukat. Přesto s týmem mezi dvěma vzdálenými německými města Hamburkem a Lipskem táhly tisíce českých fanoušků, kteří fandili jako o život a toužili po tom stát se součástí alespoň drobného úspěchu. Snad jenom v posledním utkání s Tureckem převládl nad vítěznými emocemi emoce skepse a naši fanoušci prodali velké množství vstupenek fandům tureckým, kteří se nám za to potom veřejně posmívali. Přesto ti, co na tribuně v Hamburku zůstali, nepískali, nenadávali a děkovali týmu za zážitky.

I méně bystré přitom napadne, že jednou cestou ke znovuobnovení alespoň trochu normálních společenských vztahů by mohla vést přes nabídku zajímavých projektů a cílů na nejrůznějších úrovních vedení společnosti, tak jak o tom mluvil zmiňovaný rakouský prezident Heinz Fischer. Druhou cestou, která je nabíledni, je nebránit lidem ve vytváření nejrůznějších zájmových, profesních a duchovních aliancí a platforem. Dnešní stav je bohužel takový, že projekty cíle, při jejichž realizaci by mohli lidé pocítit něco jako zadostiučinění nebo dokonce úspěch, fungují jenom v malé části více než šesti tisíc obcí. Kraje a celostátní měřítko jsou v tomto smyslu doslova pustinami. Naopak politici a byrokrati bedlivě horlivě sledují lidské aktivity, o kterých nerozhodli, a snaží se je zničit. Občanská společnost je u nich ve stále větší nelibosti, tím více, čím šířeji nahrazuje jejich povinnosti, které nejsou schopni nebo ochotni plnit. Oběma neblahým trendům v činnosti našich politiků a byrokratů vládne jejich hloupost, průměrnost, lhostejnost, lenost a neschopnost…

Je to takový obraz malé tragédie současné české společnosti, která dozrávala dlouze, postupně, doslova krok za krokem. Stojí na objektivní skutečnosti, že v každé společnosti je daleko méně lidí, kteří jsou schopni či ochotni efektivně přispívat k řešení svých a společenských problémů než těch, kteří toho schopni, ani k tomu ochotni, nejsou a očekávají řešení svých a zejména společenských problémů od druhých. O tom jednoznačně vypovídá Gaussova křivka. Další objektivně danou skutečnosti je to, že ještě daleko méně je potom v každé společnosti těch, kteří jsou skutečně schopni společnost efektivně vést. Nazvěme je vyvolenými. Pro jednoduchost použijeme Paretovo pravidlo a uvidíme, že méně schopných je 80 % schopných 16 % a vyvolených asi 4 %... Toto rozdělení společnosti, jakkoliv můžeme použít i jiné, obecně přijímané statistické rozdělení, se v demokracii propojuje se skutečnostmi rovněž objektivně danými a tou je rovné volební právo a krátký, čtyř nebo pětiletý volební cyklus...

K příčinám subjektivním patří především skutečnost, že ona čtyři procenta objektivně vyvolených nejsou personálně ani zdaleka totožná se skupinou k řízení skutečně povolaných. Tedy těch, kteří společnost skutečně řídí. Dalším problémem je okolnost, že povolaní jdou v souladu s přirozeným během světa cestou nejmenšího odporu pouze za prostým počtem hlasů, a proto se soustředí na přízeň těch neschopných, protože těch je jednoduše nejvíce. Navíc získat ve větším počtu hlasy schopných je nemožné, protože jich je plus mínus jenom pětina počtu neschopných. Navíc je obtížnější schopnými manipulovat, protože podstatná část z nich má vlastní, a přitom velice různorodé názory, kterých si váží a dokážou za nimi stát.

Důvodem odlišnosti skupin vyvolených a povolaných vést společnost je právě tato strategie lovu hlasů, která vynáší vzhůru primitivní asociální osobnosti a potom skutečné deprivanty a sociální predátory. Jde tedy o vzájemně se posilující trendy. Převaze neschopných i všehoschopných asociálů mezi povolanými nahrává i systém jejich výběru prostřednictvím filtrů, nastavených politickými stranami a hnutími. Ty jsou zakotveny v demokratických ústavách jako základní a preferované uhelné kameny politických systémů. Skupina povolaných je tedy z podstatné části tvořena nikoliv schopnými, ale všehoschopnými nebo neschopnými, kteří všehoschopným slouží... Jejich dalším úkolem je vyhledávání a eliminace možných vyvolených, kteří by je samotné, jejich způsob ovládání společnosti a jejich panství mohli ohrozit. K tomu cíleně likvidují skupinu schopných, ve které se nacházejí jedinci, kteří se dokážou postarat sami o sebe, jsou svým způsobem nezávislí a svobodní. Nezávislost a svoboda jedince je narušením dokonalosti závislosti všech na úzké skupině povolaných nebo dokonce na jednom.

Tragédie společnosti se prohlubuje tím, jak si skupina povolaných uvědomuje, že jsou schopni si zařídit dostatek hlasů, prebend i moci jenom tím, že budou udržovat, a dokonce rozšiřovat svou základní voličskou základnu neschopných, líných a neochotných... Základním nástrojem je vytváření závislosti všeho druhu právě na jejich skupině povolaných. Děje se tak prostřednictvím vyvolávání chaosu a strachu. Známá průpovídka, že pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos a neméně známé úsloví rozděl a panuj zde nabývá jako sebeposilující se dualita nejen absurdních, ale doslova tragických rozměrů... Povolaní, zejména sociální predátoři a deprivanti, narušují systematicky společenské vazby.  Nejen ty vytvořené jejich předchůdci, ať již účelové nebo již více nebo méně tradiční. Daří se jim likvidovat i vazby přirozené, včetně rodinných, profesních a kulturních... Využívají k tomu přírodních zákonitostí, které obsahují přirozenost tendencí z rozpadu. Namísto toho, aby jim čelili v souladu povahou života, tyto tendence k zániku společností posilují...

Výsledkem výše uvedeného je politická a společenská realita, kterou dnes vidíme kolem sebe. Realita, ve které je patrná tendence k nahrazení společnosti atomizovanou skupinou držitelů hlasů, kteří je odevzdávají těm, kteří je krmí, baví a zbavují je starostí o ně samotné, jejich bližní i jejich širší společenství…

Zároveň výše uvedené skutečnosti implikují nutné kroky a postupy, kterými je možné neblahou společenskou a politickou realitu měnit a současný tragický trend brzdit a postupně snad i obracet. Jde především o kladení rozumných splnitelných a přitažlivých cílů. Mohou lidi zaujmout a dát jim pocit úspěchu. Kladení cílů a projektování je uhelným kamenem jakéhokoliv řízení, ať již jde o společenské nebo technologické procesy v jakémkoliv měřítku. Druhou metodou je zlepšování kvality řízení společnosti v tom smyslu, aby prioritní podmínkou bylo zachování opravdových společenských vztahů. To implikuje přirozeně potlačení vlivu sociálních predátorů a deprivantů všeho druhu mezi vedoucími elitami. Do třetice se musí většinové skupině v současnosti neschopných a zároveň neochotných starat se o sebe, své bližní nebo dokonce širší společenství, názorně ukázat, že doba hojnosti skončila a nikdo není povinen jejich povalečství a parazitismus sponzorovat a platit jim za lístečky vhozené do volebních uren, po novu rovněž do poštovních obálek…

Základním dojmem našich životů je to, že za stav světa kolem nás i v nás samotných mohou ti druzí. Skutečností je, že za to můžeme všichni a do značné míry dokonce my sami…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu