O dojmech a pojmech...

O dojmech a pojmech poprvé…

Než napíšeme opravdové první řádky dvaadvacátého ročníku naší rubriky, nelze se vyhnout zmínce o tragické události a na Filozofické fakultě University Karlovy. Byl to opravdu smutný zimní slunovrat. Smutná je zmínka o opravdu naprosto nezvládnuté roli médií a zejména veřejnoprávní televize, která se jako mávnutím kouzelného proutku stala tím nejbulvárnějším médiem v zemi. Media potvrdila v reálném čase, že pro ně neexistuje událost, v rámci které by dokázala zachovávat zdrženlivost, pietu a v maximální možné míře mediální ticho…Prezident řekl večer, bezprostředně po strašné násilné události, takřka zlatá slova, že naše země potřebuje pietu, zdrženlivost a soudržnost. Apeloval na všechny, politiky, média i občany, aby hrůzné události nezneužívali… Marně… Sami studenti žurnalistiky napsali otevřený dopis odsuzující necitlivou až vulgární roli médií a dočkali se posměchu od starších kolegů i veřejnosti.

Znovu se tak ukázalo, že se naše chování a jednání nese většinově znaky toho, že nám nic není hanba a neumíme se stydět. Komu tyto diskvalifikující pocity zůstaly, je pokládán za slabocha nehodného jakéhokoliv společenského přijetí nebo dokonce uznání. Je důležité si tuto smutnou skutečnost uvědomovat, když se budeme snažit porozumět našemu, tedy českému, světu kolem nás, jeho malosti, ubohosti, bezohlednosti, bezcharakternosti a touze po pornografii všeho druhu. Jistě nedokážeme zabránit podobným činům psychicky vyšinutých jedinců, ale můžeme zlepšit naše prostředí tak, aby se v něm zlo cítilo alespoň o trochu hůře než doposud. Připomeňme si snížení kriminality na počátku našeho století v New Yorku v důsledku výrazného zlepšení kvality, a především čistoty veřejného prostoru. Veřejný prostor jsme zejména my sami a je v našich možnostech být alespoň o trochu lepšími, moudřejšími, pokornějšími, citlivějšími a laskavějšími k druhým.

V souvislosti s tématem letošní rubriky, tedy s dojmy a pojmy, nelze nepřipomenout způsob řešení této situace z pozice vedení UK i její filozofické fakulty. Jde o záměr budovu FF UK rituálně očišťovat od zla, kupříkladu řízeným a tematickým nasvěcováním a rozsvěcováním. Zřejmě podle hesla více světla, více dobra… Rád bych poznamenal, že to jsou právě akademici a studenti, kteří často pohrdlivě shlížejí na lidi, kteří jsou ochotni sdílet na sociálních sítích nejrůznější údajně pochybné skutečnosti. Pokud je akademická elita této země ochotna přistoupit na tento způsob boje se zlem na akademické půdě, je v této oblasti možné už v podstatě všechno. Je to takové selhání rozumu, které zavání systémovým kolapsem vzdělanosti a masovou debilizací společnosti. Připomeňme si tiše všechny osobnosti filozofické fakulty, které obětovaly ve jménu rozumu a svobody myšlení a slova své životy. Vzpomeňme si namátkou napříč staletími Jana Husa a Jana Palacha. Připomeňme i praktické zrušení výuky na FF UK, dobrovolnost zkoušek a bezměrnou benevolenci prakticky ve všem. Je to takřka totální vítězství dojmů nad pojmy na akademické půdě, kde nemají dojmy cokoliv dělat.

Rok 2024, do kterého jsme vstoupili před pár týdny, je tradičně spojen se spoustou očekávání, předpokladů a prognóz. Pro zajímavost si připomeňme tradiční prognózu SAXO Bank, kterou si budeme moci na konci roku celkem jednoduše zkontrolovat. Říká, že se prezidentem USA stane Robert F. Kennedy jr., Saúdové koupí franšízu Ligy mistrů, ropa dosáhne 150 USD za barel, EU zdaní radikálně bohaté, USA osvobodí nákup dluhopisů od daní, Japonsko dosáhne 7 procent růstu HDP a největší světoví dlužníci se sdruží do klubu, aby mohli lépe prosazovat své zájmy. Jsou to sice prognózy spíše extrémní, ale nabádají k tomu, že by investoři měli uvažovat co nejvíce možností, včetně těch méně pravděpodobných. To platí i o nás, dělnících na vinici Páně, kteří se každý den rozhodujeme, kam napřít své skromné síly a popřípadě tu trochu peněz, která nám zůstala, abychom přežili v dnešním složitém světě.

Z těch domácích prognóz připomenu jenom tu, která zněla unisono od českých věrozvěstů – politiků, odborníků a médií, že již na počátku roku budeme svědky zázraku, v rámci kterého se inflace s vydá skokem dolů a bude radostně atakovat inflační cíl ČNB. Mimochodem, v prosinci byla česká inflace nejvyšší v EU, čímž jsme se stali First in inflation a navázali jsme tak na další tragický vládní úspěch známý jako First in covid.  Nehledě na všeobecnou chabost těchto prognóz a jejich autorů je třeba si upřímně přát, aby se toto proroctví naplnilo, protože inflace citlivě zasahuje nejen hospodářský život společnosti, ale především životy nejpotřebnějších jednotlivců a rodin. A zejména ve jménu inflací těžce postižených je si třeba přát, aby se tato proroctví chudých duchem naplnila. Pokud se naplní, budeme svědky toho, že si tento úspěch bude přičítat kdekdo, včetně těch největších a nejhorších trubců, ale to není podstatné…

Jak bylo výše uvedeno, letošní rubriku budeme věnovat dojmům a pojmům, nejrůznějším společenským legendám a jejich uvádění na pravou míru v duchu saturninovské Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Často se nám stává, že se dostáváme do zajetí nebo spíše příjemného objetí nějakého dojmu o našem prostředí. Stejně tak upadáme do zajetí nejrůznějších pocitů a dojmů, že je kolem nás úplně všechno špatně, že se svět neodvratně hroutí a naše životy s ním. Člověk na rozdíl od všeobecných představ, že je myslícím racionálním jedincem, který občas podléhá svým pocitům, naopak spíše uzlíčkem emocí, který občas, ale opravdu jenom občas myslí. Když už jsme se zmínili o lidech postižených inflací, možná by bylo skvělé se podívat na jednu krásnou českou legendu o tom, jak je naše společnost příjmově a majetkově nediferencovaná, jak široké je její střední příjmové majetkové pásmo, ze kterého se snad jen pouhou náhodou vydělují nějací chudí a na straně druhé nějací bohatí. Tato legenda či možná mantra si v ničem nezadá se známou legendou o Češích a Slovanech obecně jako o holubičích povahách.

Nejprve ale učiňme několik poznámek na téma odlišnosti mezi pojmy rovností a rovnostářství, které má samo odlišné významy a konotace, a to nejen v daném čase v různých místech. Důležité je uvědomovat si jejich kontext v různých dobách, a to nejen z historického pohledu, ale často i z pohledu různých období, které prožíváme jako jednotlivci. Stejně tak je důležitý uvědomovat si dobře rozdíl mezi rovností v příjmu a rovností v majetku. Neméně důležité je se podívat, kdo onu mantru o rovnostářství a rovnosti do společnosti šíří.

Rovnostářství, známé také jako egalitářství, je názor, který hlásá rovnost, jako určitou podobu vztahu mezi lidmi nebo mezi lidmi a institucemi. Rovnost je jednou ze základních hodnot největších sociálních revolucí lidských dějin. Volnost, rovnost, bratrství – liberté, egalité, fraternité se opakují v různých podobách a pořadích v základních dokumentech a normách nových společností i společenských procesů a hnutí, která je ustavila. V těchto společenstvích a společnostech žije dnes na Západě většina z nás a pořád opakujeme, někdy až omíláme, tatáž slova, aniž bychom měli na mysli tytéž podoby hodnot, které představují. Jenom je v tom trochu více angličtiny a preferována je především hodnota svobody. Základní problém je dokázat pochopit, jak se změnil společenský kontext po završené společenské změně. Po každé společenské změně je klíčové moderovat původní revoluční ideály, a nikoliv je konzervovat nebo dokonce prosazovat ve zvýšené míře, podobně jako to učinily některé revoluce, třeba teoriemi o zostřování třídního boje nebo zakládáním výborů pro veřejné blaho, prověrkových komisí a podobných revolučních institucí, které požíraly vlastní děti.

Máme tu tedy celou řadu docela různorodých obsahů, které spojují pojmy rovnostářství a rovnost. Nabízí se celá řada otázek na téma, jakou rovnost má rovnostářství hlásat. Máme mít všichni stejný nebo podobný příjem nebo máme být rovni v jakémsi zaručeném příjmu…?!? Máme omezovat extrémně vysoké příjmy zdaněním nebo jinou sankcí, anebo motivovat skutečně bohaté k zajímavým investicím ve prospěch těch kteří mají problém vyjít z výplaty nebo jsou na tom ještě hůře. Nebo máme apelovat na majetkovou a příjmovou elitu podle úsloví, že majetek zavazuje nebo dokonce podle úsloví, že stejně zavazující je samotná příslušnost k elitě. Noblesse oblige. To má u nás několik problémů. Tím prvním je skutečnost, že naše společnost prakticky žádnou elitu nemá a pokud ano, tak elitu natolik diskrétní, že o sobě dává jen minimálně vědět a těch několik desítek opravdových mecenášů to opravdu nevytrhne. Noblesa, a zejména noblesa ducha zůstává vzácným kořením. Znovu jsme si to bolestně uvědomili, když jsme hleděli na grand zero, které zůstalo v obrazu horních pater naší společnosti po odchodu Karla Schwarzenberga. Na druhé straně máme až neuvěřitelnou schopnost poskytnout prostředky bližním v případě jakéhokoliv neštěstí nebo závažné nemoci. Peníze posílají i lidé, kteří je sami potřebují.

Zatímco příjmová nerovnost dynamicky narůstá, ale pořád je pod průměrem EU, pak majetková rovnost v naší zemi už dávno neexistuje. Stále menší skupina bohatých vlastní již drtivou většinu majetku v zemi. Skupina superbohatých není ještě tak úzká jako leckde ve světě, ale všeho do času, jenom Bůh na věky. Často kolem sebe, v médiích, a především na sociálních sítích slyšíme o tom, jak za socialismu bylo lépe. To podstatné, v čem se období před čtyřmi desítkami let odlišovalo od dneška, byla skutečnost, že průměry nejrůznějších celospolečenských datových souborů se daleko více přibližovaly jejich mediánům. Dnes můžeme obecně konstatovat, že se životní úroveň společnosti se od roku 1989 zdvojnásobila, u důchodců se zvýšila ještě o něco více. Problémem je právě nižší homogenita společnosti. Dnešní situaci vnímají subjektivně nejhůře lidé, kterým bylo za převratu mezi 40 až 50 lety a objektivně nebyli příliš schopní. Nebyli tedy schopni se ani v novém systému odpíchnout, mohli sice cestovat, ale velký nárůst životní úrovně už je nečekal. Jednotlivé příjmové skupiny se také snaží prosadit zprávy o příjmových a majetkových poměrech do médií a politiky.  Že mají větší mediální i politickou sílu bohatí, kterým vyhovují legendy o spravedlivém uspořádání, je nabíledni. 

V roce 1989 jsme brali v průměru něco přes 3000 korun hrubého. O 20 let později už to bylo 23 tisíc, aktuálně činí průměrná mzda 42 658 Kč. Zhruba dvě třetiny lidí na průměrnou mzdu nedosáhnou. Medián, který realitu odráží více, činí kolem 37 tisíc. V EU se pohybujeme mezi třetím a pátým místem v rovnosti příjmů. Za minulého režimu byly rozdíly mezi příjmy ještě nižší. Pokud jsou příjmy domácnosti pod 60 procenty mediánu, pak je domácnost ohrožena tzv. příjmovou chudobou. Podle Eurostatu se to týká 10,2 procent Čechů, více než milionu. Česko patří podle Eurostatu mezi pět evropských zemí, kde lidé trpí „závažnou materiální a sociální deprivací“ nejméně. I podle čerstvé zprávy Poverty Watch 2023 žije milion Čechů pod hranicí chudoby a dva miliony dalších těsně nad ní. Každý třetí Čech nedokáže nic uspořit na stáří, často mu výplata nestačí ani na pokrytí měsíčních výdajů, plyne z průzkumu PAQ Research pro Český rozhlas. Česko má ve srovnání se zahraničím dvě specifika, která životní úroveň významně ovlivňují. Vysoký podíl lidí v exekuci a nadprůměrně vlastníků nemovitosti. Alespoň jednu exekuci má 660 tisíc lidí. To má samozřejmě na životní úroveň velký dopad. U nás je poměrně hodně rodin, které na tom z hlediska příjmů nejsou dobře, ale mají svůj vlastní domek, byt, případně i druhý. Taky důchody jsou ve vztahu ke mzdám aktuálně v průměru vyšší. Dokonce historicky nejvyšší za celou dobu existence penzijních systémů.

Pokud jde o skutečná data a možnost si ověřit svou vlastní společenskou pozici je užitečné se podívat na výzkum s názvem Rozděleni svobodou, který vyšel poprvé v roce 2019. Pro silnější pozici pojmů oproti dojmům je důležité se s výzkumem seznámit a rovněž si zodpovědět a vyhodnotit otázky, které jsou v něm položeny. Do vyhledávače stačí jednoduše zadat rozděleni svobodou.

Společnost výzkum rozdělil do šesti skupin, které nazývá nepříliš nápaditě třídami. Zajištěná střední třída je nejmajetnější z nich. Nastupující kosmopolitní třída má oproti ní menší majetek, který ale může rychle stoupat díky kontaktům, kulturnímu kapitálu a jazykovým a digitálním dovednostem. Dohromady tyto dvě prosperující třídy tvoří zhruba třetinu společnosti. Do některé z nižších středních tříd spadá polovina české populace. Jsou to členové tradiční pracující třídy se solidním příjmem a majetkem, kterým ale chybí další zdroje. Ohrožená třída je na tom přesně naopak – má dobré kontakty a často i vzdělání a kulturní přehled, svůj potenciál ale nedokázala naplnit a přetavit ve vyšší příjem či majetek. Unikátní pro Česko je třída místních vazeb – lidé těžící z toho, že mají vlastní nemovitost a dobré kontakty tam, kde bydlí, z hlediska ostatních kapitálů jsou ovšem spíše chudí. Každý šestý člověk pak spadá do strádající třídy. Sociologové ji tak nazvali proto, že její členové postrádají všechny typy kapitálů – příjem, majetek, sociální kontakty i kulturní zázemí a nové typy kompetencí.

Závěrem našeho prvního setkání v roce 2024 si připomeňme slova Karla Čapka, která nad jeho rakví pronesl před 85 lety Eduard Bass. Ještě není vše ztraceno, ještě zbývá naděje… O naději mluvil ve svém vánočním projevu i premiér Fiala. Naděje, jak známo, umírá poslední. Nenechme si ji odnést do hrobu ani vlastní hloupostí, ani vlastní vládou, ba ani cizími penězi. Nepodléhejme tak snadno vlastním ani cizím dojmům, ale hledejme kolem sebe skutečné pojmy. Není to lehké, ale pomáhá to spoluutvářet prostor vlastního svobodného myšlení a zdroj svobodného ducha pro všechny…

Popřejme si nejen do nového roku, aby se nám dostalo daru, že nebudeme příliš potřebovat ani postrádat to, čeho se nám právě nedostává, a dokážeme být tady a teď spokojeni s tím, čeho se nám právě dostává, a užívat si toho…

Buďme více moudří, zdrženliví a soudržní …

 

O dojmech a pojmech podruhé…

Únorové pokračování, druhé ve dvaadvacátém ročníku rubriky, bude částečně navazovat na to první o podobě příjmových a majetkových rozdílů v naší společnosti a jejích důsledcích. Letošní leden přinesl několik odpovědí na otázky, které byly v centru pozornosti nejen politiků, jejichž hysterické parlamentní hrátky obvykle nikoho nezajímají a víceméně jenom svou agresivitou otravují lidem život. Ústavní soud rozhodl, že se zkrácením valorizací penzí bylo vše v pořádku. Bylo to rozhodnutí očekávané. Potřebnou devítičlennou skupinu podporovatelů vládního konání tvořili výhradně soudci jmenovaní novým prezidentem se souhlasem Senátu. Jistě šlo jenom o čistou náhodu, že se všichni prezidentovi soudci a soudkyně postavili proti návrhu opozice, ve které nelze opravdu, ale opravdu nic jiného hledat. Na straně druhé je opravdu, ale opravdu obtížné podpořit opoziční návrhy, které jsou pohříchu tou nejlepší podporou konání vládní koalice. Disentní hlasy tří ústavních soudců a výměna soudce zpravodaje svědčí o tom, že to celé bylo trochu víc na sílu, než je v takovém případě zdrávo.

Ústavní soud České republiky by sice neměl být politickém tělesem, třetí komorou Parlamentu, jak se někdy říká, ale stejně tak platí, že politickým úvahám a mocenským kontextům se při svém rozhodování úplně vyhnout nemůže. Na podporu většinové apolitičnosti tohoto rozhodnutí je třeba uvést, že toto až příliš jednoznačné usnesení ve prospěch jedné strany, legitimizuje stranu druhou k tomu, že podobné politické rozhodnutí, podpořené ÚS ČR, po příchodu k moci prostě zruší. Pokud by bylo rozhodnutí Ústavního soudu opravdu politické, mělo by být vyváženější a nebýt jako celek hozenou politickou rukavicí. Ústavní soud dal opozici do ruky jeden z možných úhelných kamenů jejího budoucího programu, a tím je zvýšení valorizace důchodů ve prospěch seniorů. Teprve při jednání Ústavního soudu o obrácené normě se ukáže, zda je obráncem ústavnosti nebo konkrétního politického režimu. Spokojme se tedy zatím s konstatováním, že zákon o krácení valorizací penzí v neprospěch seniorů a způsob jeho přijetí nebyly neústavní nebo protiústavní a vyčkejme věcí příštích snad za několik let. Nenechme se jako občané unášet aktuální politickou dojmologií a my starší občané nenechme cloumat hněv naším majestátem a snášejme naši chudobu ve prospěch lidu s důstojností sobě vlastní.

Opozice rozpoutala ve Sněmovně další bouři ve sklenici vody. Jde o hysterické odmítání korespondenční volby našich občanů v zahraničí. Tady už můžeme hovořit o střetnutí dojmů a pojmů přímo klasickém, a to na obou stranách sporu, který je představován přímo jako útok na demokratický právní řád a samotnou podstatu ústavnosti volebního systému. Co je na tom nejvíce obveselujícího je to, že část opozice, tedy hnutí ANO, mělo korespondenční volbu dlouhodobě ve svém programu. Ve volbách v roce 2021 však obdrželo ANO ve volbách v zahraničí někde kolem pouhých pěti procent hlasů, a to z něj udělalo zapřisáhlého nepřítele všeho, co by mohlo váhu voleb v zahraničí navýšit. Na druhou stranu strany koalice, které získaly nepoměrně více, se staly jejími příznivci a rozhodly se protlačit korespondenční volbu na sílu ještě pro toto volební období, jinými slovy změnit pravidla hry v jejím průběhu a zároveň provést takový malý gerrymandering po česku. Nejde tedy o nic jiného než o hlasy ve sněmovních volbách 2025.

Pro připomenutí rozměru problému za současného stavu lze nahlédnout do dat ČSÚ a tam se dozvíme, že v zahraničí hlasovalo v roce 2021 asi 13 tisíc našich občanů, což představovalo účast okolo 70 procent. Celkově tedy v zahraničí mohlo v roce 2021 hlasovat okolo 20 tisíc našich občanů. K tomu připojme odhad, že v období voleb se v zahraničí pohybuje okolo půl miliónu našich občanů. Bylo by dobé mít lepší přehled o tom, kolik z nich, na jak dlouho a v jakém typu pobytu se v zahraničí nachází. Je totiž prakticky nemožné určit, o kolik občanů více se prostřednictvím korespondenční volby oproti stávajícímu stavu zúčastní. O to lítější je sněmovní řež prakticky o suché z nosu.

Nelze opomenout některé argumenty, především ze strany opozice, kterými se nejen sněmovní lavice, média, ale i celý veřejný prostor jen hemží. Celé se to nese v duchu, že o nás budou rozhodovat jacísi cizáci popř lidé, kteří tu neplatí daně nebo lidé, kteří se neúčastní společenského života v Česku. Tato národní či vlastenecká struna, drnčící nejen na téma Čechy Čechům, ale co více Čechy Čechům doma sedícím připomíná smutnou praxi totalitního socialismu. Lidé tehdy při delším pobytu v zahraničí, než se mocipánům líbilo, ztráceli rozhodnutím strany a potažmo ke všemu ochotných soudců a mnohých dalších nejen občanská práva, ale i majetek. Možná by dnešní čecháčky uspokojilo, že bychom se při opuštění České republiky vzdávali písemně, prohlášením, nejlépe na předtištěném formuláři, volebního práva, podobně, jako jsme museli v totalitě odevzdávat vojenskou knížku. Je patrné, že tohle by se spoustě lidí zase líbilo, ostatně podobně jako se to mnohým líbilo tenkrát.

Na straně druhé koalice také, obrazně řečeno, tlačí na brus… Přichází se svěží myšlenkou skupiny svých poslanců, že by se mělo automaticky udělovat statní občanství ČR do čtvrtého kolena. Jinými slovy, kdo prohlásí, že jeho pradědeček nebo prababička byly občany Československa nebo Česka, má nárok na občanství. Je patrné, že jde o alegorii zákona o pradědečkovi, podle kterého bylo po občanské válce v USA přiznáváno volební právo pouze těm, kteří byli schopni identifikovat svého pradědečka, což byla samozřejmě, vzhledem k okolnostem, mezi bývalými otroky naprostá menšina. Moc hezky o tom vykládá starý černoch, uprchlý otrok Tom v Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kouzelné knize Marka Twaina. Nápad koalice je takovým zákonem o pradědečkovi naruby, protože má u konkrétní skupiny lidí opačný cíl.

Výsledkem je, že se teď šíří částí společnosti strach z toho, že úplně neznámí lidé ze světa ovládnou českou politiku, protože jejich po generace nenaplněným celoživotním snem bylo hlasovat v českých volbách. Sociálními sítěmi proskakují nejrůznější vtipy, z nichž lze připomenout snad jenom ten, kdy smutný Old Shatterhand sděluje ještě smutnějšímu Vinnetouovi, že již není díky hlasování v Bulharsku náčelníkem Apačů. Kde se vzali Apačové v Bulharsku vtip nikterak nerozvádí, asi jde o vzbuzení hrůzy z toho, že bude moci hlasovat kdokoliv o čemkoliv a komukoliv.

Pokud pomineme tradiční lidovou satiru, je to celé velmi, velmi smutné, protože je z toho patrné, jak hluboko je čecháčkovství, fangličkářství a prázdné vlastenčení zakořeněno v naší společnosti a do jaké míry a jak na něj společnost už po více než dvě století pozitivně reaguje. Jak absurdně dokážeme reagovat na samozřejmou pravdu, že se žádná společnost nemůže obejít bez svých lidí v zahraničí, kteří tam šíří dobré jméno své země a snaží se jí pomáhat, a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou občany. Je povinností každé země pečovat o své krajany a snažit se všestranně posilovat jejich vztah k rodné zemi a nabízet jim uplatnění jejich znalostí, zkušeností a dovedností ve prospěch jejich původní domoviny. U dalších by měla být vytvářena možnost pro jejich, alespoň dočasný, návrat domů za důstojných podmínek tak, aby to, co nabyli v zahraničí, uplatnili přímo zde a nebyli terčem šikany od těch, kteří trpěli doma za mrzký peníz.

Dovolím si zde připomenout dlouholetou, bezmála stoletou systematickou práci ve prospěch krajanů, českého jazyka a školství, kterou rozvíjí Československý ústav zahraniční, jehož mám tu čest být již po více než tři desetiletí členem. Připomínám rovněž cenu Gratias Agit, kterou každoročně uděluje Ministerstvo zahraničí ČR osobnostem, které se zasloužily o dobré jméno České republiky v zahraničí. Nakonec si dovolím připomenout památku nedávno zesnulých profesorů Milana Zeleného a Františka Janoucha, kteří toho pro svou zemi v zahraničí tolik vykonali a byli s ní bytostně spojeni. Připomenutí si zaslouží tisíce a tisíce bezejmenných lidí, kteří v zahraničí neztratili vztah ke své vlasti a pomáhají, kde mohou. Těm všem současná opozice, podporovaná nenávistnými pseudovlastenci a fangličkáři všeho druhu, plive do tváře… Naší zemi nehrozí to, že naši lidé v zahraničí budou volit, naši zemi ohrožuje to, že se budou snažit na ni raději zapomenout, než by snášeli urážky a ponižování ze strany hnutí domácích čecháčkovských mentálních trpaslíků. Výkřiky typu, že někdo působí v zahraničí za naše peníze má se tedy pokorně vracet domů, aby mohl hodit lísteček do urničky a políbit nejlépe Babišovi prsten, aby mohl zase odjet, nikomu v dnešní době na vztahu k vlasti nepřidá…

Nezbývá než věřit, že současný přitroublý politický boj o korespondenční volbu v zahraničí a výroky s ním spojené volbu nenapáchají mezi našimi lidmi v zahraničí více škody než užitku.

Do třetice se našemu Parlamentu po deseti letech usilovné debaty v kuloárech i na plénech podařilo po deseti letech od jejího podpisu odmítnout Istanbulskou úmluvu. Je to téma hodné naší rubriky, protože jenom málokde lze nalézt takové zmatení pojmů s dojmy jako v případě procesu parlamentní ratifikace této smlouvy. Není v žádném případě úkolem této rubriky hodnotit složitou problematiku násilí, kterou úmluva nějak zpracovává. Lze pouze konstatovat, že odpůrcům úmluvy nahrávala skutečnost, že desetiletá praxe ukázala, že smlouva v zemích, které ji přijaly do svého právního řádu, v podstatě nic pozitivního nepřináší. Platí to zejména tam, kde je v právním řádu země nepřijatelnost násilí mezi lidskými bytostmi zakotvena dlouhodobě a organicky vychází z toho, co je v dané společnosti legitimní. Navíc text úmluvy je zaplevelen definicemi genderu, jeho nejrůznějších podob a preferencí, což je pro slušnou legislativní úpravu opravdový mor. Pojem genderu ještě jednoduše nezískal nejen v naší společnosti dostatečnou legitimitu a jenom čas ukáže, jestli se mu to kdy podaří.

Je velký rozdíl, když pociťujeme přirozený respekt k pocitům a citům druhé lidské bytosti nebo jestli jsme k tomu apriori nuceni zákonem a sankcemi. Kupříkladu pokud například jako žák základní školy odmítám respektovat pocit spolužačky, že je pes, na hodinách štěká a o přestávkách vrtí bůhvíčím, vyplazuje jazyk a obskakuje spolužáky. Rodiče jsou voláni před školní soud, který žádá omluvu zraněným citům spolužačky a snad jenom poznámka otce, že nikde ve školním řádu nenašel ani zmínku o tom, že by v ní měla být vzdělávána zvířata a položil otázku, jaký názor má na přítomnost zvířete při výuce hygienická zdravotní služba, přinutil pokrokářskou školu zahrát tento případ tak trochu do ztracena. Mimochodem, tento případ se v minulém školním roce skutečně stal.

Jakoukoliv právní normou, nařízením nebo mezinárodní úmluvou se nedá vynutit to nejdůležitější, co jakákoliv oběť násilí potřebuje nejvíce, a to je laskavé přijetí, porozumění a pocit bezpečí. To je daleko důležitější než výše trestu za násilí, o které se teď tak hystericky debatuje ve veřejném prostoru v souvislosti s podmínečným trestem za znásilnění, který vynesl krajský soud v Brně. Přijetí obětí násilí a jejich podpora je v naší společnosti stále nedostatečná a má daleko širší a závažnější konotace, než si jsme ochotni připustit. Přesto cesta nevede přes nějaké direktivy. Trochu by to připomínalo známé úsloví proletáři všech zemí spojte se, nebo střelím…

Istanbulská úmluva je něco jako stokrát dobrý dort Čapkových pejska a kočičky. Dohromady jsou ty dobroty opravdu nestravitelné, ale to neznamená, že jednotlivé ingredience nemohou v konkrétním době a společnosti být ku prospěchu. Bylo by rozumné, kdyby podobné normy měly podobu švédského stolu a každý by si mohl vybrat právě to, co se mu hodí a nebýt nucen brát to povinně všechno dohromady a také to dohromady konzumovat. Možná by také bylo dobré, kdyby u ratifikace některých evropských norem nezaznívalo, že to musíme udělat, protože jak bychom před druhými vypadali. Nakonec tedy Istanbulská úmluva ratifikována nebyla. Chybělo pár hlasů v Senátu. To, co však chybělo nejvíce byla racionální debata o tom, co potřebuje naše společnost v dané oblasti řešení násilí nejvíce, a jak k tomu mohlo přispět zakotvení Istanbulské úmluvy v českém právním řádu. Odmítnutí ratifikace je tak opravdu spíše výsledkem celé řady dojmů a emocí a její mizernou kvalitu a délku nemůže ospravedlnit žádný výsledek.

Závěrem dnešního textu bych se rád vrátil k výše zmíněným závažným kontextům a konotacím nedostatečného přijetí a podpory obětem násilí. Mají přímou vazbu k tématu dělení naší společnosti podle majetkových a příjmových poměrů, k otázkám bohatství a chudoby, úspěchu a neúspěchu, problematiky soužití silnějších jedinců se slabšími jako klíčového faktoru společenské soudržnosti. Opravdu, jenom v málokteré společnosti je tak hluboce zakořeněno přesvědčení, že svou nedostatečností v nejrůznějších ohledech je si každý vinen sám. Na straně druhé, úspěch je většinově interpretován jako zneužití bližních, jako něco apriori podezřelého a nekalého, něco, oč se dotyčný úspěšný jedinec rozhodně nezasloužil. Nevím, kde se tohle vzalo, možná je to dáno naším většinově až vyhroceným ateismem, možná nedostatkem víry, která věřící v nejrůznějších denominacích nabádá k tomu, abychom milovali bližního svého jako sebe sama. Položme si otázku, kdo je nám v současné v české společnosti bližní, když odmítáme ty slabší a podezříváme ty silnější…?!? Jsme my hoši, co spolu chodíme, jak to popsal geniálně v očekávání transportu na smrt Karel Poláček ve svém díle Bylo nás pět…?!? A položme si další otázku bude to stačit…?!? Nebude nás, co spolu chodíme, stále méně a méně, až nebudeme stačit skoro na nic…?!?

Měl jsem možnost se seznámit s 37 doporučeními, která navrhnul NERV vládě. Nebudu je komentovat, zajímavým způsobem tak již učinil mimo jiné Václav Klaus. Jenom mě zarazilo, že tato opatření vůbec nereagovala na skutečnost, že naše společnost je hluboce rozvrácena a skupinky těch, co spolu chodí, na nějakou významnější změnu prostě nemají…

 

O dojmech a pojmech potřetí…

Březnové pokračování naváže ve svém úvodu na závěr toho únorového. Týkal se připomenutí nádherného díla Karla Poláčka Bylo nás pět jako alegorie současného stavu naší společnosti, která je roztříštěna do malých skupinek osob, které spolu chodí. Na samotný závěr je konstatováno, že tyto malé skupinky nejsou úplně schopny vytvořit společný potenciál, který by byl schopen zabezpečit jakoukoliv širší společenskou změnu. Původ tohoto kardinálního problému je v tom, že máme jako jednotlivci velice přezíravý vztah ke slabším a zároveň velice podezřívavý vztah k silnějším. Takže vyhledáváme výhradně společnost podle našeho názoru sobě zdánlivě rovných, těch, co spolu chodíme. To je samozřejmě přímo spojeno s naší až neuvěřitelnou schopností třídit, posuzovat a soudit druhé a cokoliv s nimi spojené. K Poláčkovým hochům, co spolu chodí, přinesly sociální sítě ty, co máme mezi přáteli. Sociální sítě nám systematicky nabízí do party ty, co mají podobné názory a přinášejí nám uspokojující svědectví o našich správných názorech. Už není ani třeba spolu chodit, stačí spolu sdílet a zdánlivě se přátelit. Je dojemné číst, jak se lidé na sítích radují nad tím, že mají tolik a tolik přátel, kteří je neznepokojují odlišnými názory a znepokojujícími otázkami. U dětí se někdy hovoří dokonce o uvíznutí v králičí noře, což zhruba znamená, že jsou obklíčeni jednotným názorem, který jim konvenuje a který je izoluje od okolního pestrého světa, plného nejen různých názorů, ale dokonce i plného zajímavých skutečných událostí. Když se podíváme optikou kritického myšlení na mnohé své bližní, jako kdybychom viděli králíkárnu plnou spokojených ušáků, kteří čekají jenom na to, až po nich do jejich kotců někdo hrábne.

Vzpomínám si, podobně jako mnohokráte v této rubrice, na svou babičku, která měla velice jednoduchá pravidla chování a jednání. Učila mě, že slabším máme pomáhat, abychom byli lepšími lidmi. Od silnějších se máme učit, abychom byli silnějšímu lidmi. Do třetice se máme zdržet soudů o druhých. Babička tak navázala plynule na biblické, jakým právem chceš odsuzovat toho, jehož pánem nejsi Ty, ale Bůh? Je jen Boží záležitostí, zda člověk stojí nebo padá – a i v pádu ho Bůh dokáže zadržet…Babička byla poněkud explicitnější, když mi tvrdila, že druhé lidi soudí jenom sebestředný vůl…Věděla dobře, proč to říká, měla to, bohužel přímo v naší rodině, z první ruky… Nevím, zda mě tenkrát více zasáhla babiččina moudrá slova nebo zmíněný rodinný odstrašující příklad, ale v každém případě si tohle pamatuji celý život. Snad jenom dodám, že není úplně jednoduché vždy úplně rozlišit, kdo je ten slabší a jakou potřebuje pomoc, a kdo je ten silnější, a co se od něj učit…Platí jako vždy, že šedivá je teorie a zelený je strom života, ale mohu svědčit, že jako princip se mi tenhle přístup v uplynulém půlstoletí v mém životě v drtivé většině případů osvědčil.

Před lety jsem v této rubrice v KONKURSNÍCH NOVINÁCH komentoval sociální nepokoje v různých končinách České republiky, mimo jiné v Českých Budějovicích a Varnsdorfu, kde lidé na pokraji sociálního pádu sprostě nadávali a házeli různé předměty na ty, kteří už měli ten pád už za sebou. Samozřejmě, že tomu bylo tak i opačným směrem. Napsal jsem tehdy, před více než desetiletím, že kdyby ten kámen letěl poněkud déle než obvykle, mohl by ještě stihnout zasáhnout toho, kdo je hodil. Ten mezitím totiž přejde často doslova v mžiku na stranu těch druhých, nepřizpůsobivých, neschopných. Těch, kteří si jsou svým sociálním kolapsem sami vinni a nic, než ránu kamenem do hlavy si od spořádaného občana nezaslouží. Kamenem hozeným otcem od rodiny, který se potom odebere spokojeně a spořádaně k chudému obědu a spočine na kanapi s lahváčem a dobrým pocitem, že vykonal něco pro lepší společnost a budoucnost své rodiny. Z ničeho nic je však tenhle spokojený přitroublý fotřík drobnou změnou poměrů vyřazen ze ctihodné strany kamenujících opor společnosti a ocitne se na straně kamenovaných, neschopných, nepřizpůsobivých příživníků. Schopnost vytvářet podobné ostré zlomy ve společnosti i mezi lidmi, kteří jsou si z vnějšku skoro k nerozeznání podobní, svědčí o tom, že lidé jsou opravdu v zajetí celé řady dojmů, iluzí a legend o tom, kým vlastně jsou a jaké je jejich skutečné společenské postavení.

Protože o peníze jde až v první řadě, šlo samozřejmě o to, že kamenující jsou tvůrci dávek, které kamenovaní zneužívají. Zneužívání dávek je jedním z největších mýtů v naší společnosti, který ovšem spolehlivě funguje, kdykoliv se s ním začne ve veřejném prostoru manipulovat a zvedat vlnu vášní. Bylo by velmi jednoduché udělat seriózní studii o možné míře zneužívání dávek. To by ovšem byly mnohé politické programy významně ochuzeny a vděčný motiv, že na chudé lidi musí být přísnost. Německo podobnou studii má a bylo zjištěno, že míra zneužívání dávek je asi tři procenta, maximálně do pěti procent. Pokud se u nás na dávky vydává ročně o něco více než padesát miliard korun, dělalo by pětiprocentní zneužívání asi čtvrt miliardy ročně. Šlo by asi o jednu osmi tisícinu výdajové stránky státního rozpočtu.

Skutečností však je, že to nevíme a ani to vědět nechceme, protože bychom přišli o vysoce efektivní strašidlo, a především o nádherný důvod k regulování všeho možného a restrikcím všeho druhu. Podobných argumentací typu nemůžete nic dostat, protože se zneužívají dávky, je široce společensky akceptované vysvětlení všemožných regulací. Navíc je to vítaný zdroj nejrůznějších urbánních legend o nepřizpůsobivých, kteří ověšeni zlatem nosí igelitky s dávkami do mercedesů, a mnohých jiných. Přitom prokazatelnější je skutečnost, že mnoho skutečně potřebných se k dávkám díky absurdním pravidlům nemůže dostat. Odmítání těchto potřebných je rovněž politicky velmi populární a společensky přijatelné. Platilo to i o pozdě přiznávaných a nevyplácených starobních důchodech. Kdo by se chtěl podívat podrobněji na to, jak to vypadá s dávkami, jejich strukturou a valorizací podrobněji v poslední dekádě, ať se podívá na stránky IDEA CERGE-EI. (Ne)zvyšování sociálních dávek v letech 2012–2023: přehled (cerge-ei.cz)

Na závěr minulého pokračování byl zmíněn také soubor námětů NERV, které měly posloužit vládě k nastartování české ekonomiky. NERV sám sebe veřejně označuje jako brigádníky, kteří vykonávají svou činnost dobrovolně, bezplatně a musí se mimo tuto činnost také postarat o vlastní živobytí. Přesto se zdá, že NERV je nějakým zvláštním způsobem činěn odpovědným za vládní rozhodnutí. Je těžko říci proč. Možná je to proto, že je na první pohled patrné, že intelektuální potenciál a vzdělání brigádníků z NERVu je daleko od intelektuálního potenciálu a vzdělání členů vlády. Lidé si proto zřejmě myslí, že intelektuální převaha je zdrojem i převahy mocenské a klíčovým zdrojem vlivu. Je to tragický omyl. Dobré rady nedělají dobré šéfy a jejich dobrá rozhodnutí. Naopak… Dobří šéfové vyžadují dobré rady. Je to docela jednoduché. Pokud nevím, co chci, nemohu toho dosáhnout. Vláda, která očekává od svých poradců radu, jak má vládnout, prostě není vládou. Schopnost vytyčovat cíle a prostředky k jejich dosažení je kvintesencí odpovědnosti, kterou si musíme uvědomovat a nést, pokud chceme zabezpečit dostatečnou míru životaschopnosti společenství, jehož jsme členy nebo občany nebo dokonce osobami spoluodpovědnými za jeho vedení. Představa, že za životaschopnost určitého společenství je odpovědná jenom určitá elita, je dětinská. Přesto jsme stále ještě svědky aktivního prosazování názorů, že lidé mají toliko hlasovat ve volbách a zbytek ponechat na zvolených zástupcích nebo poslancích. Občanská společnost je u nás často a neobyčejně hloupě stavěna do opozice proti zastupitelské demokracii. Někdy se zdá, že lidé, kteří chtějí měnit svůj svět kolem k sebe podle svých představ k obrazu svému, jsou nepřátelé jakýchsi vyšších záměrů od politických až po ty boží a jejich různými způsoby volených nebo vyvolených nositelů…

Když už jsme u brigádníků z NERVu, pak je důležité zmínit jeden z jejich návrhů, a to nejen kvůli jeho samotnému, ale spíše pro to, že ukazuje, jaká je politická reakce na podobné návrhy. NERV navrhnul opatření v následujícím znění. Modernizace zákoníku práce s ohledem na vyvíjecí se potřeby trhu, jeho pružnost v oblasti náboru nových zaměstnanců, regulace pracovní doby, propouštění zaměstnanců. Možnost propuštění zaměstnance bez udání důvodu, v rozumné lhůtě s odstupným závislým například na výši odpracovaných let apod. Inspirace ze zahraničí, zejména dánský model flexicurity. Tento návrh vzbudil na politické scéně bouři ve sklenici vody. Padala silná slova, až po návrat k otroctví. Nejen z tohoto textu jednoho opatření, ale z celého textu NERVu Jak rozhýbat Česko, se pozornost politiků, odborářů, expertů a médií upřela skoro výhradně k sousloví možnost propuštění zaměstnance bez udání důvodu. Dokonce ani v jakékoliv obecné souvislosti s tím, že péče o pracovní trh jako o významný veřejný statek je přirozenou součástí dobrého vládnutí. Připomeňme si, že za dobré vládnutí je obecně pokládáno to, které pečuje o spravedlnost, bezpečnost a trojí společenskou reprodukci. Biologickou, sociálně-ekonomickou a duchovní. Právě efektivně fungující trh práce patří mezi pilíře sociálně-ekonomické reprodukce.

Jenže o dobré vládnutí jde v této zemi dlouhodobě až v poslední řadě. Žádné téma není pro naše politiky dost velké, aby je přimělo k hledání spolupráce a dohody, která by přetrvala jedno volební období. Znovu je třeba podtrhnout, že obviňovat z toho současnou koalici nebo opozici je výrazem určité zpozdilosti. Měli bychom si uvědomit, že politici jsou odpovědni nám všem, a nikoliv jen těm, kteří je bezprostředně zvolili. Jednoduchým výsledkem jejich nedohody je to, že nemáme nikdo nic a politikům zůstávají jejich naprosto nemravné platy, které si vždy nemravně zvýší, když hrozí to, že by si mohli, jakkoliv pohoršit. S o to vetší přísností postupují proti těm nejpotřebnějším a ohánějí se zájmem rozpočtové odpovědnosti a budoucích generací. Přesto lid s nadšením sleduje, jak se jejich zástupci zuřivě utkávají o to, jak lépe lidem ničit život, aby se potom v zákulisí při skleničce vesele objímali a smáli se hlupákům, kteří jsou ochotni za jejich vyhecované žvásty hulákat a vyhrožovat komukoliv v ulicích. Podporovat názory politických stran a politiků v ulicích a v jejich jménu urážet bližní je pokleslé a hloupé. Jediné, čím si můžeme být jisti je to, že tímto způsobem posilujeme svého největšího nepřítele, a tím je už počátku věků naše vlastní hloupost. Ta je také odpovědí na otázku, proč to všechno politikům u nás tak snadno prochází. Jsou v podstatně jako my. Nemohou být ani o moc lepší ani o moc horší. Ostatně mentální úroveň politiků okamžitě vynikne, když se debatě střetnou s kýmkoliv, kdo je gramotný, něčemu rozumí a není postižen stádní fóbií z toho, že řekne něco, zač ho stádo vyvrhne z kola ven. Jak nedávno poznamenal na kameru OVM Václav Moravec, když před tím rezignoval na moderaci zmatené hádky dvou politiků o jakémsi nesmyslu. Inu, vážení televizní diváci, pracujeme tady s tím, co nám sem posíláte…

Na nedávném setkání v užším kruhu, na kterém byl diskutován současný stav a krátkodobá prognóza vývoje české ekonomiky a s tím spojené možnosti, jak pohnout s poněkud zasukovaným Českem, bylo konstatováno, že na úrovni vlády neexistuje mechanismus efektivní shody. Nejde jenom o přetrvávající rozdílné politické preference a programy, ale také o to, že tyto rozdíly se v souvislosti s blížícími se volbami prohlubují. Volby jsou katalyzátory politické neodpovědnosti a ekonomické štědrosti, a proto na setkání zaznělo mimo jiné, že by bylo nejlepší, kdyby vláda nedělala nic nebo co nejméně, protože by mohla ohrozit i to málo, čeho bylo dosaženo. Trojí volby druhé kategorie a sněmovní volby v roce příštím by nám měly být dostatečným varováním před aktivním vládním provozem. Zbývá připomenout, že v České republice se politická shoda hledá obtížně bez ohledu na to, jaké je složení Parlamentu. Mimo veškeré politologické úvahy, počty a kvalitu programů stran, je tu oprávněný pocit, že politici dostanou více hlasů, když budou předvádět agresivní politiku vůči těm druhým. Kdybychom po nich jako voliči chtěli vidět shodu a výsledky ve jménu prospěchu obce, chovali by se jinak. U nás je politická shoda prašivý kompromis a lid za ním vidí nějakou boudu na své oprávněné zájmy a v lepším případě slabost. Radost z toho, že jsme jim to zase nandali, takové to chléb a hry po česku jsou nám většinově nade vše. Konečně stojí za to připomenout, že nad politickou shodou se v našich politických luzích a hájích vznáší strašidlo zcela nezvládnuté opoziční smlouvy velmi neblahé paměti. Její dědictví je významným katalyzátorem nedohod a agrese.

Debata o námětu spočívajícím v možnosti propustit někoho bez udání důvodu ukázal bolesti naší veřejné sféry v celé jejich hrůzné nahotě. Letos už po několikáté. Nikdy bychom neměli zapomínat, že podstatným zdrojem těchto bolestí jsme my sami. Naše myšlení, chování a jednání. Nemůžeme od našich elit chtít více, když ani sami nevíme a asi ani nechceme vědět, co vlastně chceme. Nakonec jsme možná rádi, že naše společnost nemá žádné cíle, protože kdyby je měla, museli bychom pro ně, nedej bože, něco udělat. Snad i v tom spočívá původ toho našeho permanentního amatérského společenského kutilství, velké pestrosti a rozsahu občanské společnosti. Vždyť u nás působí více než sto padesát tisíc neziskových organizací o dalších oficiálních a neoficiálních společenstvích ani nemluvě.

Naše společnost je tedy vysoce fragmentovaná a mezi některými fragmenty společnosti narůstá polarizace. Stále více citelně objektivně postrádá dobré vládnutí. Jedním z největších problémů je skutečnost, že po dobrém vládnutí schází v naší společnosti a v mnohých společenstvích dlouhodobě širší poptávka. Je to možná důsledek určité nezodpovědnosti, možná nechuti ke spoluzodpovědnosti za druhé, a především k zodpovědnosti za sebe samotné.

Ale odpovědnost je úzce spojena se svobodou…