O vinách a dluzích 2023

O vinách a dluzích I.

Tento text vzniká ve vánočním čase na přelomu let 2022 a 2023. Je tedy jenom přirozené, že v něm budou doznívat témata roku odcházejícího a otevírat se témata roku přicházejícího. Tématem loňského roku bylo kritické myšlení, jako hodnota, etická kotva, nástroj pro tvorbu vlastního názoru a proti manipulaci.  Několikrát jsme se zamýšleli nad tím, proč jsou naše česká společnost i evropská společenství poněkud „zasukované“ a společenský pohyb v nich připomíná mobilitu opilé mátohy stojící po kolena v bahně. Texty roku 2022 byly samozřejmě ovlivněny agresí ruského putinovského režimu na Ukrajině, která přerostla v neuvěřitelně barbarskou válku proti suverénní zemi, které navíc Rusko v roce 1994 zaručilo společně s ostatními zeměmi bezpečnost na konferenci v Budapešti. Dnes je více než patrné, že se Kreml rozhodl vymazat Ukrajinu z mapy. Používá k tomu v neposlední řadě zbraně, které Ukrajina Rusku před třemi desítkami let odevzdala výměnou za garanci svých hranic a své mírové existence. Bohužel toto barbarství a jeho důsledky budou nejen v těchto textech, ale i v našich životech přítomny ještě dlouho. Ne vždy nutně k tomu horšímu. Byla to mimo jiné právě tato válka na Dněpru, která alespoň trochu probudila Evropu z její vznešené podřímlosti a donutila ji k tomu, aby alespoň trochu začala pracovat  na své odolnosti, soběstačnosti nebo, chcete-li, antifragilitě či resilienci. Dnes je však patrné, že ono alespoň trochu je pro zvládnutí situace, do které jsme se dostali, opravdu ale opravdu žalostně málo.

Je lednovou tradicí této rubriky, že připomínáme výročí některých událostí, která nás v daném roce očekávají. Před pěti lety oslavovala naše země sto let od založení samostatného československého státu a tomuto tématu byla věnována celoroční série Sto let hledání trůnu. Před třiceti lety vznikl samostatný český stát s názvem Česká republika. Často ovšem zapomínáme, že současná česká státnost se odvíjí od zákona o československé federaci, který vešel v platnost 1. ledna 1969, tedy již více než před půlstoletím.  V roce 1963 byl zavražděn John Fitzgerald Kennedy. V roce 1953, před sedmdesáti lety, bylo zahájeno pravidelné vysílání Československé televize a proběhla měnová reforma, která dokončila zbídačení lidí a nastavila násilně absurdní podobu rovnostářství ve společnosti. V roce 1943 se uskutečnily tři významné mezinárodní konference. Nejen Casablanská konference, ale i třetí Moskevská, o které nevíme skoro nic, stejně jako o první a druhé, a Teheránská konference, o které jsme se sice všichni učili, ale o její podstatě ani po těch osmdesáti letech stále nevíme dost. V roce 1943 zazněly poznaňské projevy Heinricha Himmlera k elitám SS. Je to pozoruhodné vystoupení, které kabinetní ukázkou toho, jak široký může být pojem etika. Už jsme o tomto vystoupení také v naší rubrice před několika lety psali. V roce 1933 se dostal v Německu Hitler k moci, v Československu proběhl fašistický puč a byl podepsán organizační pakt Malé dohody. Je tomu už sto let, co bylo zahájeno vysílání Československého rozhlasu, byly založeny Československé aerolinie, začal fungovat Sovětský svaz, umřel Jaroslav Hašek a přišli na svět moji rodiče. V roce 1823 byla prohlášena stále platná Monroeova doktrína o tom, že USA jsou suverény celého amerického kontinentu a potažmo západní polokoule. Uplynula tři století, kdy nás opustil genius Jan Blažej Santini. Před čtyřmi sty lety, v roce 1623, Jan Amos Komenský  dokončil své umělecky nejvýznamnější dílo, Labyrint světa a ráj srdce. Dochovala se i zmínka o první konzumaci brambor v českých zemích, a to na hostině u místodržícího Viléma Slavaty, který proslul o pět let dříve jako jeden z protagonistů pražské defenestrace. Neblahou tečkou za celým rokem 1623 se stal prosincový patent císaře Ferdinanda II. o státním bankrotu. Oběživo ztratilo až 98 % své hodnoty a většina lidí tragicky zchudla, podobně jako o 330 let později. Naopak Albrecht z Valdštejna a další členové mincovního konsorcia pohádkově zbohatli. To je něco, co by nás v dnešních reáliích naprosto zbytečné inflace a zdražování ani nenapadlo a můžeme se jenom ptát, kdo si takto nakradl v roce 1953 a kdo si nakrade v současné inflační vlně. Malé kalendárium uzavřeme letopočtem 623, kdy podle našich učebnic vzniká Sámova říše.

Než přistoupíme k hlavnímu tématu dvacátého prvního ročníku této rubriky, nelze opominout téma prezidentských voleb. Nedojde k žádným politickým názorům, natož k nějakým agitkám ve prospěch jednotlivých kandidátů. Omezíme se na upozornění na to, že samotný proces organizace tohoto významného volebního a politického aktu je odpovědnými státními orgány České republiky opět, již potřetí, naprosto nezvládnutý. Připomenu jenom frašku z první prezidentské volby, kdy ministerstvo vnitra prokázalo, že počítání s procenty na úrovni základní školy je pro jeho úředníky španělská vesnice. Největší problém celé prezidentské volby spočívá v lidsky i demokraticky nedůstojném nepoměru váhy hlasu občana, poslance a senátora při podpoře kandidatury. Připomenu jenom, že na hlas jednoho senátora je roven hlasům dvou poslanců a… pěti tisíc občanů. Schází už jenom to, že by kandidátovi stačil podpis jednoho prezidenta. Navíc se nám tu rozmohl takový nešvar, že úsilí těch, kteří se chtějí podrobit martyriu sběru 50 000 podpisů občanů, házejí klacky pod nohy někteří jim nepřející lidé tím, že vytvářejí zcela úmyslně a účelově falešné archy podporovatelů. Kandidáti nemají žádnou možnost si platnost jednotlivých podpisů ověřit a jsou proti podobné zlovůli při současné módě až absurdní ochrany osobních údajů a GDPR zcela bezmocní. Nelze ani spravedlivě požadovat, aby byly statisíce podpisů ověřovány nebo požadovat dosud málo rozšířený elektronický podpis. Jednoduchým řešením by bylo vytvořit databázi, ve které by si mohl občan po příslušném ověření své identity vybrat příslušného kandidáta nebo kandidáty a vyjádřit jim svou podporu. Když bylo možné vymyslet systém, který dokázal na určité úrovni bezpečnosti objednávat občany na očkování, vytvořit podobný systém na podporu kandidátů by určitě nemohl být problém.

Další ostudou státních orgánů jsou kromě potíží s podpisy občanů opakující se nejasnosti v rámci podpisů senátorů a poslanců. Může jeden poslanec nebo senátor podpořit více kandidátů…?!? Platí hlasy v období, kdy končí mandáty „starých“ senátorů a už platí mandáty „nových“, tedy krátký čas, kdy máme až 108 možných senátorů…?!? Mohou kandidáti sbírat podpisy politiků v době, kdy ještě nebyly vyhlášeny volby…?!? Je to pořád dokolečka dokola a i těm méně bystrým z nás je jasné, že kdybychom přistupovali k organizaci svých životů podobně jako náš stát k prezidentským volbám, dopadli bychom rychle dost tragicky. Od politiků a mnohých expertů za to neustále slýcháme, jaká to byla strašná chyba svěřit volbu prezidenta do rukou lidu. Je to výraz prastaré figury, která říká, že společnost by fungovala bezvadně, jenom kdyby v ní nebylo tolik lidí… Základem změn v organizaci volby prezidenta by však mělo být především zlepšené postavení občanů, jejich snadnější dostup k podpoře kandidáta a změna nedůstojného poměru 5000:2:1 mezi rovnými, rovnějšími a nejrovnějšími z nás. V době na přelomu roku, kdy vzniká tento text, existuje stále ještě malá naděje, že se volby nezvrhnou v jakousi estrádu umělců z Prahy, která má především pobavit a nechat zapomenout na starosti a strasti všedního dne. Zejména chystané televizní debaty a super debaty, které v minulosti sloužily především v České televizi k sebeprezentaci některých ambiciózních moderátorek, zamindrákovaných moderátorů a ostudně primitivně návodné prezentaci jediného správného nebo špatného kandidáta, mají ohromný potenciál udělat z celé prezidentské volby frašku.   

Nosným tématem letošních textů budou viny a dluhy a vztah společnosti k nim. Tento vztah nelze rozebírat a popisovat bez pomoci opravdu košatého a mnohovrstevnatého pojmu odpuštění a neméně komplexního pojmu trest. Pokusíme se na těchto pojmech formulovat základní hodnotu, která leží v centru pozornosti členů jakékoliv společnosti. Touto hodnotou je spravedlnost. Bude to trochu jiný pohled na dluhy než ten, který měli čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN  možnost sledovat v sérii Čas sluhů a dluhů v letech 2014 a 2015.  Je to sice sotva deset let, ale svět kolem nás se významně a s nejvyšší možnou pravděpodobností nevratně změnil a my se měníme s ním. Často více než jsme si ochotni přiznat a také, než je nám samotným milé. To mění i podobu a postavení viny, dluhu, trestu, odpuštění a spravedlnosti v nové době. Je to dáno i tím, že nová doba poukazuje k odlišným hodnotovým rámcům než doba minulá. Často je to celé prezentováno jako vítězství ekologie nad ekonomií, hovoří se o nové základně a nadstavbě o novém stavění světa z hlavy na nohy. To vše ovšem zavání jakousi snahou o vyrovnávání starých účtů ve starých souřadnicích starého světa. Pokusíme se i v tomto ohledu se přidržet pojmu, v této rubrice mnohokrát zmiňovanému a definovanému, a tím je pojem prostředí.

Připomeňme si, že prostředí jsme obecně popsali jako vše, čeho jsme součástí, včetně nás samotných. Prostředí je uspořádání nerovnováh v časoprostoru a má tedy přirozeně trojí obsah. Časoprostorový, energetický a informační. Tyto obsahy se nacházejí mezi polaritami času a prostoru, energie a hmoty, chaosu a informace. Tyto polarity můžeme nazvat podle typu prostředí různě, jedna z nejjednodušších variant zní tak, že jde o vnější a vnitřní, aktivní a pasivní, známé a neznámé. Nerovnováhy, které jsou podstatou prostředí a zdrojem jeho pohybu prostřednictvím změn, mohou být nejrůznější povahy a ve společenském kontextu jde zcela přirozeně o lidské zájmy. Pokud pomineme skutečnost, že samotné dluhy a viny vytvářejí v lidských společenstvích nerovnováhy, ať již vznikly jakkoliv, pak platí, že mezi zájmy patří i zájem být něčím vinen nebo dlužit, být černým pasažérem nebo lapidárněji řečeno parazitem. Ale stejně tak je kolem nás patrný zájem některých osob, aby byly věřiteli, aby k nim jiné osoby byly povinnými až vinnými. Jde nejen o banky a jiné finanční instituce nebo o lichváře, ale rovněž o jednotlivce, deprivanty, kteří kolem sebe vytvářejí falešnou auru zásluh a očekávají vděk a obdiv bližních. V konečném důsledku se tak v určitém prostoru potkávají věřitelé s dlužníky, obrazně řečeno, v jednom pytli. Z vnějšího pohledu je skoro lhostejné, kdo je kdo, kdo je dlužník a komu dluží, protože důležitější je, kolik představuje onen konkrétní dluh nebo pohledávka. Z hlediska posouzení celé situace v širším kontextu je důležité, jaká je suma dluhů a jaké je jejich rozdělení v dané společenské entitě.

Další skutečnost, kterou nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, je to, že když mluvíme o dluzích, nikdy nesmíme sklouznout k tomu, že jde pouze o dluhy finanční. Je to sice banální, ale klíčové. Jakékoliv společenství je plné viníků a dlužníků, jejich vin a dluhů, ale tendence k tomu převádět tyto viny a dluhy na společného jmenovatele, vyjadřovat je v penězích a dávat je do bilancí a tvořit nesmyslné zápočty jednotlivých čísel proti sobě je pro každé lidské společenství cesta do zatracení. Neměli bychom se nechat zmást ani tím, že je řada řečí, ve kterých je možné viny a dluhy vyjádřit jedním výrazem a skoro ve všech lze jeden výraz opsat s použitím výrazu druhého. Zdá se, že je tomu tak od počátků dějin lidské řeči. Redukovat lidská společenství na bilanci posunující se v čase pomocí nástroje zvaného diskont je výsadou vědy, možná spíše  svobodného umění, zvané ekonomie. Není to rozhodně její vina, vždyť i Václav Klaus vždycky říkával, že opravdoví ekonomové nemají jiné nástroje, než jsou právě bilance a diskont. To by mělo obecný lid poněkud varovat před jejími šamanskými předpověďmi, které chrlí do světa ekonomové, politici a novináři. Každý převod velikosti na kolikost je redukcí, která až příliš často není schopna udržet kvalitu obsahu nebo dokonce podstaty věci.

Do třetice do úvodního textu náleží několik poznámek na téma trestu a odpuštění. Je to jeden z nejmocnějších nástrojů a nejúspěšnějších metod řešení nejrůznějších problémů, jejichž původ leží v nerovnováhách prostředí daných vinami a dluhy. I zde však platí více než kdykoliv a kdekoliv, že přiměřeně a všeho s mírou. Odpuštění nemůže být samozřejmé a jak jeho nedostatek, tak jeho přebytek probouzejí ve společenství věci neblahé. Odpuštění může být svého druhu trestem a trest může být cestou k odpuštění. Snad je zde na místě připomenout Dostojevského Zločin a trest. Je to nejen dílo klasické ruské a světové literatury, ale je to i kabinetní ukázka toho, jak se v čase mění pohledy společnosti a odborníků na určitou situaci. Dostojevský je dodnes taková berlička pro psychology kutily, ale ve skutečnosti se v řadě svých názorů mýlil. Bylo to dáno tím, že jeho etický pohled na svět formoval vrchní prokurátor Posvátného synodu pravoslavné církve Konstantin Pobědonoscev, a to nebyl zcela jistě člověk s jakýmkoliv porozuměním pro motivy chování a jednání obyčejných lidí. Dostojevský pod jeho vlivem šířil myšlenku, že zdrojem správného morálního chování je víra v Boha. Je to samozřejmě nesmysl a František Koukolík věnoval Dostojevského omylům celou knihu, s vypovídajícím názvem Proč se Dostojevský mýlil? Její text nám sděluje, že lidé nábožensky věřící, bez ohledu na druh víry, se chovají jak morálně, tak amorálně, a to někdy do krajnosti, úplně stejně jako lidé nábožensky nevěřící. Z této zkušenosti a vývoje poznatků sociokognitivních neurověd posledních desetiletí plyne, že nikdy, za žádných okolností, nebylo, není a nebude lidem věřícím ani nevěřícím dovoleno vše, přestože se dopouštěli a dopouštějí  zločinů.  Kořeny lidského vědomí, empatie, altruismu, lásky, zla i religiozity jsou přirozené a je nutné hledat je hlouběji, a to jak v biologické, tak kulturní evoluci. 

Závěrem si dovoluji vyslovit pozdní novoroční přání. Nechť přirozená plachost a pud sebezáchovy zvítězí nejen nad lží a nenávistí…Pro jeho splnění je třeba v našem prostředí mnohé vykonat…

 O vinách a dluzích II.

Těžko začít toto pokračování naší rubriky jinak než konstatováním máme prezidenta, jak říkají katolíci, habemus papam. Slouží ke cti těmto textům, že se nedopouštějí politických názorů, i když, samozřejmě, dnes lze za politické názory označit cokoliv. Dopustíme se tedy názoru obecného, tedy, že klíčem ke skutečné demokracii je vědomí toho, že občan, zvolený do role nebo funkce prezidenta České republiky je výsledkem naší společné volby. Není rozhodující, kdo jak volil, prostě jsme se sešli u volebních uren nebo jsme zůstali doma a společně jsme rozhodli. Jistě existuje poražený kandidát, ale neexistuje poražený volič. Slova o tom, že dotyčný není mým prezidentem, protože jsem ho nevolil nebo slova o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou občané a voliči druhé kategorie a urážky mezi voliči svědčí o nepochopení samotného podstaty demokracie. Připomíná to slova Masaryka o tom, že demokracie máme sice plnou hubu, ale nedostává se nám demokratů. Žádný skutečný demokrat neuráží a neponižuje nositele jiného názoru. Často se říká, že demokracie je bezbranná proti názorům, které ji chtějí zničit, ale to není pravda. Demokracie a demokratická společnost je právě natolik silná, nakolik je v ní respektována společná volba, ať již dopadla jakkoliv. Nositele odlišných názorů nejsou ve skutečné demokracii nepřáteli, ale partnery.

Měli bychom to mít v naší malé zemi s hlubokými demokratickými tradicemi na paměti, než se nám podaří v demokratické společnosti vytvořit netolerancí skutečnou širokou antidemokratickou frontu. Je smutné, že jsme byli v této kampani opět svědky útoků na voliče protistrany, a to především opět ze strany kandidáta, který byl, bůhvíproč, označován za demokratického. Z tábora samozvaných demokratů pak urážky voličů protikandidáta jen pršely. Nebezpečí pro naši budoucnost představují právě tyto hlasy falešné demokracie, protože rozkládají společnost. Jsou nebezpečnější než nejrůznější demonstrace, jakkoliv si ani jejich účastníci neberou servítky, ale není z nich patrný úmysl dělit společnost. Demonstranti především protestují, nemají žádný program ani vedení. Právě hlasy o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou nehodní společnosti vítězů, může na náměstí přivést nejen větší počet lidí, ale především ty, kteří mají politické zkušenosti a mohou se pokusit protest proměnit v program a politické hnutí, daleko razantnější, než jsme byli v posledních několika desetiletích zvyklí.

Minule jsme slíbili, že se budeme věnovat pojmu spravedlnost, což je v současné společenské situaci nad jiné aktuální. Připomeneme, že spravedlnost je jednou z klíčových komponent komplexu, kterému se říká dobré vládnutí. Ostatními komponentami jsou bezpečnost a trojí reprodukce. Biologická, sociálně ekonomická a duchovní. Nelze říci, která komponenta je důležitější, i když v různých podmínkách mají různé komponenty různou váhu. Pokud jde o spravedlnost, pak úkolem dobrého vládnutí je zajistit dvě vrstvy tohoto pojmu ve společnosti. Tou jednou jsou systémové předpoklady spravedlnosti ve společnosti a tou druhou jsou pocity spravedlnosti kolektivních i individuálních členů společnosti. V řadě ohledů se procesy dobrého vládnutí v obou vrstvách míjejí, ale v jednom se nepochybně úzce prolínají. Jde o systémové předpoklady i pocit dynamické rovnováhy v celé společnosti nebo v jejích částech až k jednotlivcům. Pocit, že nikomu nic nedlužím a nikdo nic nedluží mě. Nejde zdaleka jen o peníze. Jde o celý komplex kvality postavení ve společnosti. Jde o individuální důstojnost, vzájemnou důvěru a přiměřený dostatek.

Systémové předpoklady jsou podmínkou nutnou, ovšem nikoliv postačující. Pokud nepřispívají k existenci a kvalitě individuálních pocitů spravedlnosti, zůstávají mrtvou normou.  Stejně tak pocity spravedlnosti jsou nutné, ale bez systémových předpokladů tvoří poněkud chaotické pole. Pocit spravedlnosti by měl mít nejen svůj horizontální partnerský komparativní rámec, ale měl by se zároveň v daném společenství k něčemu vztahovat, mít svou vertikalitu. Opačná vertikalita by měla systémové předpoklady přibližovat lidem a jejich pocitům. A právě tahle vztahová vertikalita je důležitým propojením mezi systémovými předpoklady spravedlnosti ve společnosti a pocity spravedlnosti jednotlivců. 

Utváření systémových předpokladů spravedlnosti, stejně jako celý komplex dobrého vládnutí, je přirozenou odpovědností elit. Do této odpovědnost patří i úkol zjednat spravedlnost. To se v demokratické společnosti děje obvykle prostřednictvím práva a justice. Této odpovědnosti se elity nemohou zříci, jakkoliv se o to pod nejrůznějšími záminkami jejich příslušníci neustále pokoušejí. Je to dáno mimo jiné tím, že v současné společnosti je hluboce zakořeněna mantra o tom, že každý si za svůj osud může výhradně sám. Tento projev vypjatého individualismu se snoubí s tím, že příslušníci elit jsou úspěšní, že se jim daří, prosperují, a to přirozeně pokládají za spravedlivé. Jako kdysi kalvinisté věří tomu, že úspěch je znakem spasení, že úspěšní lidé systémové předpoklady nepotřebují, natož, aby ztráceli čas s jejich tvorbou pro druhé. Je to pro ně omezující a jim samotným stačí jejich vlastní pocit spravedlnosti odvozený od jejich úspěchu a něj plynoucího sociálně ekonomického statusu. Tento nedostatek společenské odpovědnosti elit má hned čtyři velmi neblahé důsledky.

Prvním je skutečnost, že samotné právo a justice začínají sloužit jen vybraným. Starší ročníky to znají z otevřené teze z marxismu-leninismu, kde je právo otevřeně nazváno nástrojem třídního boje. Právo má třídní charakter - je tedy produktem a mocenským nástrojem třídy, která právě teď vládne.  V nacistickém Německu a jiných vůdcovských státech včetně současného Ruska platilo a platí, že pramenem práva není ve skutečnosti zákon, ale duch národa. Existuje v nich koncepce práva jako politického rozhodnutí. Princip kdo má moc, ten tvoří právo nebo v duchu Vestfálského míru cuius regio, eius justicia. V těchto státech byla a je vůle vůdce právem, i když by byla vyjádřena neformálním způsobem. Nacismus vytvořil svébytný systém vůdcovského státu, ale současný ruský putinismus v tom v posledních deseti letech při rozkvětu Surkovovy doktríny suverénní nebo řízené demokracie nikterak nezaostal. Je překonána dělba moci v horizontálním smyslu-justice, legislativa a exekutiva se sjednotila v rukou vůdce. Zároveň byla také eliminována dělba moci ve vertikálním smyslu. Nástroje určení pravidel společenské selekce v přístupu ke spravedlnosti mají v historii lidstva nejrůznější podobu a povahu.

Druhým neblahým důsledkem rezignace elit na svou odpovědnost je to, že lidé začnou hledat oporu pro svůj pocit spravedlnosti jinde a u jiných. Totalitním a vůdcovským státům jejich vůdcům to tolik nevadí, protože mají vždy možnost takové lidi eliminovat. Ale pro demokratické státy a jejich společnosti takové hledání a nacházení alternativní spravedlnosti představuje smrtelné nebezpečí a nastoupenou cestu k od demokracie k totalitě. Je lhostejné, zda se lidé utíkají k nejrůznějším domácím mafiím, tak jak to známe z Itálie,  nebo dokonce hledají spravedlnost u cizí moci, podobně jako mnozí Čechoslováci na konci první a za druhé republiky, kdy vzývali Hitlera a pilně pronásledovali Židy a demokraty. V tomto obchodě nepotkáte Žida nebo Judenfrei stálo na výlohách obchodů druhé republiky a Hugo Haas byl s mnohými dalšími odejit z Národního a jiných divadel. Našinci toužící po německé spravedlnosti uštvali k smrti Karla Čapka. Samostatnou kapitolou pak byli Slováci, kteří vyhlásili svůj samostatný stát, který byl přirozeně fašistický a nacistický, protože to byl hitlerovský fašismus a nacismus, který jim tu samostatnost umožnil.

Pražské jaro opět vyvolalo v mnohých našich lidech touhu po sovětské tuhé třídní spravedlnosti, kterou pak rozsévali a prosazovali v politických prověrkách a čistkách mezi soudruhy i bližními. Tato třídní spravedlnost pak jako pověstná Urválkova železná pěst dopadla i na děti těch neprověřených. Postupovalo se podle partajní inkviziční příručky Poučení z krizového vývoje novodobého Kladiva na čarodějnice. Opět se prokázalo, že lidem inkvizice, čarodějnické procesy a veškeré výbory veřejného blaha většinově nevadí. Stačí jim, když sedí na té správné straně stolu. Ti, kteří upozorňují na skutečnost, že tento způsob provozování spravedlnosti je poněkud nešťastný, jdou pod gilotinu, do plynu, do koncentráku, gulagu nebo prostě od válu jako první. Na závěr tohoto smutného odstavce je třeba splnit smutnou povinnost a poukázat na skutečnost, že v této zemi existuje nikoliv nepodstatná skupina našich spoluobčanů, kteří zase touží po ruské putinovské spravedlnosti.

Třetím důsledkem nedostatku systémových předpokladů spravedlnosti, těžko říci, zda nejméně blahým, je to, že lidé začnou brát spravedlnost do vlastních rukou. Společnost a její uspořádání, které mělo být dáno právě komplexem dobrého vládnutí, se zpravidla na nejbližší nižší úrovni rozpadá, fragmentuje a tento proces může dojít až na úroveň rodin nebo dokonce jednotlivců. Dějiny znají bezpočet příkladů od přechodných období mezi Starou, Střední a Novou egyptskou říší, kde se moc a spravedlnost faraonů rozpadla na spravedlnost jednotlivých satrapů až k naprostému chaosu v zhroucených státech a městech, kupříkladu v Istanbulu v průběhu pádu Osmanské říše. Ani současná doba není podobných hrůzných jevů ušetřena. Připomeňme si řádění hnutí žlutých vest ve Francii nebo Black lives matter v USA. Je tragickou zkušeností, že často se do čela násilné anarchie staví ty mocenské složky, které mají za normálních okolností spravedlnost prosazovat, včetně policejních sborů všeho druhu. Policejní násilí, které bylo dříve jednoznačně prezentováno jako rasistické ze strany bílých policistů a důvodem hnutí BLM, je dnes už dávno otevřenou záležitostí útoků černošských policistů vůči černochům. Je zvláštní, že skoro nic nevíme o tom, když policisté bez rozdílu barvy pleti zbijí bělochy. Asi převládá obecně názor, že v tomto případě platí okřídlené úsloví škoda rány, která padne vedle.

Čtvrtým možným důsledkem je to, že se jednotlivé části společnosti rozhodnou celý systém prostě ignorovat a jsou vůči němu lhostejné. Snaží se mu vyhýbat a nemít s ním cokoliv společného, aniž by jakkoliv aspirovaly na pozici tvůrce jakéhokoliv systémového předpokladu spravedlnosti. Udržují jenom vlastní systémovou integritu a dbají o dobrý pocit svých příslušníků. Jednoduše řečeno, starají se jenom o sebe. Často jsou nuceny principy svého fungování skrývat a tajit, zejména před totalitními systémy, které dbají na to, aby totalitní principy spravedlnosti prosákly až do nejnižších pater společnosti. Některá impéria v dějinách ponechávali a ponechávají moudře jednotlivým částem impéria na základní úrovni maximum možné volnosti. Kupříkladu v oblasti rodinného práva, vyznání nebo základního školství. Takovým tolerantním impériem byla Osmanská říše a svým způsobem i Sovětský svaz. Naopak dnešní Rusko a Čína potlačují zuřivě a násilně jakékoliv náznaky vlastního názoru poslední obcí počínaje a prezidentskými dvory Ruska a Číny dneška konče. Lhostejnost k podobě vládnutí je pro každé vládnutí jako jed nebo spíše jako leptavá látka, která ho dříve nebo později rozloží. Lhostejnost má samozřejmě mnoho podob a je velice snadno uchopitelná nejrůznějšími hnutími pasivního odporu nebo neprotivení se násilí nikoliv nepodobným indickému hnutí Mahátma Ghándího.

Když tady mluvíme o pocitu spravedlnosti, měli bychom se mimo jiné vrátit k základním pojmům letošního tématu, kterými jsou vina a dluh. Připomeňme si, že se významy obou pojmů v různých jazycích a v různých dobách více nebo méně prolínají. Klasickým příkladem je němčina, kde oba pojmy můžeme přeložit slovem Schuld. Náš pocit spravedlnosti je spjat úzce s tím, jak je ve společnosti nakládáno s našimi vinami a dluhy a samozřejmě také, jak je nakládáno s ostatními dlužníky a viníky, především pak s těmi, kteří se něčím provinili nebo dluží něco právě nám. Obecně se tedy dá opět konstatovat, že náš pocit spravedlnosti je spjat s obecnými pravidly přístupu k vinám a dluhům ve společnosti a zvláštní vliv na nás samozřejmě mají ty přístupy, které se nás bezprostředně týkají.

Různá společenství v lidských dějinách se s problematikou viny a dluhu vypořádávala a vypořádávají různě. Jde o to, že dluhy a viny jsou přítomné v každé společnosti bez ohledu na stav jejího společenského rozvoje. Obecně můžeme říci, že ve společnosti se různé přístupy k otázce viny a dluhu se pohybují mezi aktem uznání a aktem odpuštění. Někde mezi čistým uznáním a čistým odpuštěním se pohybuje trest, který je v různé míře doplňuje. Jsou situace ve kterých není uznání a není ani odpuštění. Zůstává jenom trest, msta nebo spíš prázdnota plná nejistoty.

Uznání viny má různých kulturách dlouhou tradici. Když se budeme toulat českou krajinou, najdeme v ní řadu smírčích křížů nebo křížových kamenů. Ty jsou mimo jiné symbolem toho, že někdo uznal svou vinu a mimo jiných povinností mu bylo uloženo postavit na místě jeho provinění smírčí kříž. Smírčí kříže byly spíše symbolem prominutí trestu za vraždu nebo zabití smírčím právem právě na základě uznání viny  než symbolem odpuštění. Bylo to zejména proto, že mrtvý poškozený odpustit nemohl a jeho rodina tak nemohla učinit zejména z důvodu nerovného stavu. Usmrcení člověka byl skutek proti bohu, dárci života a smírčí kříž měl symbolizovat obnovení úcty k nejvyšší autoritě vyjádřené vykupitelovým křížem. Zpravidla bylo uloženo nápravné opatření v podobě odškodnění pozůstalých, pokud byli ochotni ho přijmout.

Akt uznání dluhu znají čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN lépe než kdokoliv jiný. Stejně jako směnka, smlouva a další možné způsoby zakládají nerovnost mezi dvěma osobami v mezích pravidel své doby. Takové uznání je ocenitelné a v některých případech daných zákonem je i obchodovatelné.  Řešení dluhů je významnou součástí snad každé právní úpravy v dějinách lidstva. V třetím pokračování naší rubriky se na tuto problematiku zaměříme podrobněji.

 O vinách a dluzích III.

Toto březnové pokračování jedenadvacátého ročníku naší rubriky bude na svém počátku věnováno jevům a událostem značně různorodým, nicméně nesoucím jedno společné poučení. Než se dostaneme k tématu o vinách a dluzích, projdeme si dvě poněkud neblahá výročí a jednu, jak se zdá, rovněž neblahou aktualitu. Možná nakonec dojdeme k závěru, že to spolu všechno tak nějak souvisí.

Začneme připomenutím smutného výročí přepadení Ukrajiny Ruskem. Určitě nebudeme rozšiřovat a prohlubovat nekonečné moře bajtů, které byly věnovány tomuto tématu jako události. Připomeneme si jenom moment, kdy Rusko svým barbarským přístupem k ukrajinským životům i hmotným statkům způsobilo, že se boj proti němu stal věcí cti obyčejných lidí, věcí cti národní. Moment, kdy se agresor dostal nejen v důsledku počátečního ideového, strategického i taktického debaklu do velice nekomfortní situace. Rusko chtělo potvrdit svou důstojnou, honosnou až posvátnou úlohu impéria, majícího právo spravovat bičem, ohněm a mečem své okolí, sousedy, jejich osudy a životy. Jak říkala moje babička, žena v této rubrice mnohokrát vzpomínaná, všechno se musí umět. To platí i o imperiální válce, plné brachiálního násilí. Rusko zapomnělo na důležitou věc. Totiž na to, že každé podobné tažení by mělo napadenému také něco přinést. Nikoliv jenom zmar a smrt. Rusko vstoupilo do konfliktu s tím, že Ukrajina vlastně neexistuje, že její názory nemají žádnou váhu a pravda je přirozeně na straně síly, tedy na straně Ruska. Připustilo pouze existenci Ukrajinců jako lidských bytostí, byť v podobě dočasně pomýlených Rusů. Přesto neváhalo používat proti pokojnému ukrajinskému obyvatelstvu metody blízké genocidě a některé ukrajinské obce v důsledku působení ruského vlivu až příliš nápadně připomínají Lidice po heydrichiádě. Tento přístup, tedy bezohledný postup proti slabším, může jistě dočasně uspět a v dějinách se tak už mnohokrát stalo. Na druhé straně tahle bolševická násilná bezohlednost zakládá z dlouhodobého pohledu konečný krach. Režim, který se ustanoví takovým násilím je nereformovatelný a má velké štěstí, když se jeho konec obejde bez násilí. Toto nebude případ režimu, který chce Rusko ustavit na Ukrajině. V tamním kraji není nenásilná změna poměrů už mnoho set let zvykem.

Druhé půlkulaté výročí, které bychom neměli pominout, je třičtvrtě století, které uplynulo od Února 48, tedy podle pravidel českého pravopisu února s velkým Ú. K tomu lze přičinit několik poznámek. Především si musíme uvědomit, že pokud se hovoří o tom, že Únor uvrhnul naši zemi na čtyři desetiletí do totality a područí Sovětského svazu, pak jednoduchými počty dojdeme k závěru, že pětatřicet let žijeme mimo totalitu a vliv SSSR, a přesto jsme kdykoliv schopni svést jakýkoliv náš nezdar na totalitu, komunisty a Moskvu. Moskva je samozřejmě evergreen negativity, jak vyplývá ze skutečnosti ruské invaze na Ukrajinu. Ostatně, výraz Moskal nemá úplně nejlichotivější obsah v dějinách východní Evropy už drahná léta. Letos po dlouhé době nebylo připomenutí Února spojeno s určitou politickou antikomunistickou hysterií a útoky na politické strany a hnutí v levé části politického spektra. Kdysi jsme tu uvedli, že primitivní antikomunismus bude v naší společnosti fungovat tak dlouho, pokud ponese politické body. Vzhledem k tomu, že levicové spektrum bylo především díky vlastnímu úsilí skoro absolutně marginalizováno, není ani úplně drobným antikomunismem koho potrefit, protože ho není možné najít. Je to mimo jiné důsledek naprosto nezvládnutého nástupu komunistů k moci. Likvidace všeho a všech, kdož se jim znelíbili. Zlikvidovali  jiné názory, jejich nositele i jejich majetek. Problém je v tom, že od tohoto likvidačního nástupu ke světlým zítřkům nebylo velké straně pomoci. Neunesla by své hříchy už po dvaceti letech, ale Pražské jaro bylo potlačeno násilím. Když se síly k násilí nedostávalo doma, zjednali si ho jeho zastánci zvenku. Dalších dvacet let pak trvalo, než režim, který stál na prvotním hříchu násilí, padl. Za dalších třicet let pak už není po pohrobcích tohoto režimu na politické scéně ani vidu ani slechu. Bohužel, tím vším byla poškozena i dobrá pověst myšlenky sociální spravedlnosti, která potřebuje v každé době svou prestiž a zastání. Dnes je ten, kdo se zastává slabších a požaduje pro ně bezpečí, podporu a respekt, dehonestován přirovnáváním k těm, kteří před více než sedmdesáti lety násilím likvidovali své bližní, jejich majetky i životy.

Třetím tématem, který je třeba zmínit, je nedávné dění na domácí politické scéně. Klíčovým problémem je otázka snížení valorizace důchodů. I v jedenadvacátém ročníku této rubriky si udržíme odstup od politických preferencí a zůstaneme u hodnocení spíše podle profesionálních pravidel. Vyjdeme z teze, kterou dobře zná každý, kdo někdy něco organizoval, řídil, vedl nebo dokonce něčemu vládnul. Ta teze zní, že řídit, vést nebo vládnout znamená především předvídat. To, čeho jsme svědky v případě jednání české vlády, má už tradičně do předvídání opravdu daleko. Zdaleka se to netýká jenom vlády stávající, úroveň vládnutí v této zemi je tragická dlouhodobě a často se zdá, že snad ani není možné něco podobného za vládnutí vydávat. Platí ovšem stará teze, že když už jednou něco je, tak to je i možné. Tak se v naší společnosti stalo možné označovat důchody za škodu, zneužívat parlamentní procedury legislativní nouze, vstupovat na tenký led retroaktivity a pořádat nedůstojnou non-stop taškařici v Parlamentu pod heslem včera bylo pozdě. To vše jenom proto, že se vláda bála o svou popularitu a popularitu svého prezidentského kandidáta. O tom, že zákonitě dojde k další mimořádné valorizaci nebylo pochyb ještě před  podzimními obecními a senátními volbami. Zřejmě nelze nalézt prognózu inflace, která by na podzim 2022 nepredikovala její další zvyšování i v novém roce 2023. Došlo k tomu přirozeně jenom díky inflačním doložkám ve smlouvách, o dalších faktorech nemluvě. Vláda nakonec sáhla ke skutečnému majstrštyku, změnila své programové prohlášení, aniž by se s ním obtěžovala předstoupit před Sněmovnu. Ihned potom začala dělat, že nikdy žádné vlastní prohlášení neporušovala, protože má jiné. Doufejme, že celý tento nevkusný politický spektákl není jenom zastíracím manévrem, který má odvrátit pozornost od opravdu velkého problému. Třeba toho, který naznačuje únorový schodek státního rozpočtu ve výši sto dvaceti miliard.

Vláda tedy ke svému vládnutí přistupuje nikoliv z pozice předvídavosti, ale z pozice síly. Je přesvědčena, že ji parlamentní většina legitimuje k politickému násilí na opozici i k omezování práv a svobod občanů. Dokonce se tuto údajnou a zcela falešnou legitimitu snaží legalizovat pomocí na sílu protlačených zákonů.. Když Jiří VI. pronášel svůj první válečný projev, popsal v něm hitlerovské Německo, jako nepřítele, který je přesvědčen, že pravda je na straně síly. Toto bolševicko-fašistické přesvědčení leží v základech budoucí porážky režimů, které se podle něj chovají ke svým oponentům a bližním. Aktuální kroky koalice a její vlády zakládají její budoucí porážku. Lze jenom doufat, že k porážce této vlády dojde pokojně ve volbách. Tím se zpráva o současném vládnutí v Česku propojuje se zmínkami o ruském násilí na Ukrajině a smutném konci dědictví komunistického násilí po Únoru.

Bohužel, tento přístup vlády k vládnutí má ještě jednu oběť, respektive mnoho obětí. Opět patří k těm nejzranitelnějším. Hněv společnosti, kterou se vláda snaží z ničeho nic bez jakékoliv společenské debaty omezit na příjmech, abychom použili neutrálního až korektního výrazu, se rychle obrací proti Ukrajincům, které jsme před rokem začali přijímat. Vždy tu byli mezi námi lidé, kteří je označovali za přítěž a parazity, o horších výrazech nemluvě. Nyní jejich počet rychle narůstá a vztah společnosti k Ukrajincům i k celému válečnému konfliktu se mění. Vláda tak prostřednictvím svého vlastního pokusu o bezohledné vládnutí na sílu obětovala i jednu z mála záležitostí, které se jí povedly. Obětovala společenskou podporu své politiky vůči Ukrajině, Ukrajincům a svému zásadovému postoji k celému konfliktu.

Když už mluvíme o ukrajinské emigraci, připomeňme si tu, která přišla po bolševické revoluci v Rusku na samém počátku budování československého státu. Ukrajinská emigrace, podobně jako ruská a běloruská částečně vystupovaly společně, částečně se diferencovaly. Právě tehdejší diferencované vztahy jsou dnes předmětem zkoumání, protože se staly znovu aktuálními. Některé autority mluví o tom, že Praha nebyla jenom tradičně česko-německo-židovská, ale podobně rovněž bělorusko-rusko-ukrajinská. Vznikla tu řada významných ukrajinských kulturně vzdělávacích institucí. Ukrajinská svobodná univerzita, Ukrajinská polytechnika, Ukrajinská hospodářská akademie, Ukrajinský pedagogický institut, Ukrajinské gymnázium nebo Ukrajinské studio výtvarných umění. Samozřejmě podobné instituce měla i emigrace ruská a v menší míře i běloruská. Zdá se tedy, že tu kdysi za Masaryka fungoval osvědčený model, kdy emigrace převzala do značné míry odpovědnost za své osudy na cizím území. Dnes jsme svědky dalšího neúspěšného pokusu o integraci Ukrajinců do naší společnosti, kterou nikdo rozumný nechce a ani chtít nemůže. Je těžké odhadnout, jakými myšlenkovými pochody jsme u nás došli k názoru, že být Čechem je nějaké zvláštní štěstí nebo dokonce výsada.

Pokud jde o nosné téma tohoto ročníku, tedy dluhy a viny, budeme si všímat v minulém pokračování avizovaného uznání dluhu a nakousneme také téma odpuštění. Když jsme hovořili v předchozím textu o němčině jako jazyku, který má ve svém slovníku totožný výraz pro dluh i vinu, tedy Schuld, pak je třeba připomenout, že podobné obraty najdeme i v jazycích slovanských. Připomeňme si východoslovanské slovo dolžen, které v sobě nese obsah určité nutnosti, povinnosti nebo nesvobody. Blízko tohoto výrazu stojí slova jako dolg nebo dolžnosť. Uznání dluhu, ať již je jakéhokoliv druhu, zakládá přirozené povinnost dostát závazku z tohoto uznání vyplývajícímu. Na druhé straně ten, kdo uznal svůj dluh nebo vinu, má přirozené právo spravedlivě očekávat, že po splnění povinnosti nastane nějaká podoba odpuštění, zbavení viny. Vše se děje v nějakých lhůtách. Právě lhůty jsou něčím, co se vyvíjelo po celou dobu existence lidské civilizace. Možnost odloženého splnění nějaké povinnosti je kulturním výdobytkem. To vše se děje na základě určitého stupně nebo kvality vzájemné důvěry. Celá lidská civilizace a její kulturní evoluce stojí na důvěře.

Dokonce lze říci, že kvalita důvěry v různých lidských společenstvích byla v dějinách často rozhodující evoluční výhodou. O společnosti, která stojí na tržním hospodářství, to platí mnohonásobně. Když by nějaký mimozemšťan pozoroval, jak se chováme a jednáme, jak komunikujeme, musí si klást otázku, jak je to možné, že celý měsíc pracujeme, pak nám někdo nasype na účet větší nebo menší hromádku bajtů a my věříme, že celý další měsíc budeme moci za tyto bajty nakupovat vše potřebné. Jak dlouho trval lidských dějinách vývoj trhu od obchodu něco za něco tady a teď přes vznik prvních ekvivalentů a možnosti s nimi putovat za požadovaným zbožím široko daleko světem s důvěrou v to, že můj zlatý nuget nebo hliněná tabulka s úpisem nebo provázek s uzlíky bude přijat a já obdržím to, co potřebuji, až k nejrůznějším současným systémům opcí a nejrůznějším finančním derivátům. Tyto ekvivalenty, od zlata a drahých kamenů, přes peníze, bankovky, až k dnešním virtuálním penězům, cenným papírům a bajtům na našem účtu, nám dávají svobodu, nemusíme čekat na to, až nám někdo něco dá. Ekvivalenty osvobodily v dějinách lidstva daleko více lidí než všechny revoluce dohromady.

Nepotřebujeme jenom velkou důvěru k jakési ústřední moci nebo státu. Daleko více nám přinášejí malé důvěry k rodině, k sousedům, k přátelům, k obci, ke kolegům v práci nebo sportovním či zájmovém klubu. Pestrá partnerská důvěra v rámci toho, co nazýváme občanská společnost. Dnes jsme svědky úpadku důvěry ve společnosti a je nám vnucována jediná správná důvěra k centrální autoritě. Zdá se, že by někteří představitelé centrální autority byli nejradši, kdyby všechny mezilidské kontakty právě oni zprostředkovávali, evidovali a samozřejmě kontrolovali. Mnohým z nás to vadí, nejsme rádi, když někdo odněkud strká nos a dlouhé prsty do našich osobních, rodinných, občanských, přátelských a kolegiálních vztahů. To ale není ten hlavní problém. Je přirozené, že moc má tendenci penetrovat vztahy ve společnosti. Naopak, pokud je penetrace slabá, dochází k rozpadu státního nebo jiného mocenského zřízení. Abychom se v duchu nejlepších tradic této rubriky vyhnuli jakýmkoliv aktuálním konotacím, připomeneme si interregna mezi Starou, Střední a Novou egyptskou říší.

Hlavním problémem naší doby je skutečnost, že postupně ztrácíme možnost někomu důvěřovat. Kvalita důvěry nebo, honosně řečeno, sociálního kapitálu v různorodých společenstvích je za všech okolností funkcí důvěryhodnosti každého jednoho z jejich příslušníků. Současný neblahý stav důvěry ve společnosti je dán jednak tím, že kolem nás postupně mizí důvěryhodnost druhých a zároveň ji často ztrácíme sami. Je to dáno mimo jiné tím, že být důvěryhodným je složitá a náročná úloha a cesta k ní je pracná a trnitá. Navíc si stále více lidí myslí, že důvěryhodnost je plezír pro bohaté lidi, luxus, který si normální člověk nemůže dovolit. Tvorba horizontálních sítí důvěry tak velmi a velmi trpí a nahrazují je sítě, jejichž vlákna jdou přes nikým nedefinovaný centrální uzel. Společnost směruje od liberální občanské společnosti nejprve ke skrytému a potom k otevřenému totalitnímu diktátorskému systému.

Dokud neobnovíme vzájemnou důvěru prostřednictvím vlastní důvěryhodnosti, nezmění se nic a neblaze to jako první pocítí ti nejslabší z nás a hned potom střední třída. Můžeme doufat, že se někde v naší společnosti objeví ostrov pozitivní deviace plný důvěryhodných bližních. Naděje sice umírá poslední, ale lepší bude, když sami začneme podobné deviantní ostrovy důvěryhodnosti tvořit kolem sebe…

 O vinách a dluzích IV.

Toto pokračování zahájíme banálním konstatováním, že už je jaro. Máme po Velikonocích, svátcích jara, ukřižování, zmrtvýchvstání vzkříšení nebo době nové řeči, jak říká Kiplingův Mauglí. Letos má ovšem tato banalita zvláštní význam. Je totiž zároveň sdělením o tom, že skončila definitivně zima, kterou se podařilo naší zemi a společnosti přečkat ve vztahu k energetické krizi nad očekávání klidně. Byl to souběh několika vlivů. Patří mezi ně nepochybně počasí, situace na světových i regionálních  trzích, dílčí inovace, úspory energií podniky i obyvatelstvem, vládní cenové stropy a zajištění dodávek energií, především plynu, z terminálů v zahraničí. Tento mix subjektivních i objektivních vlivů se nakonec pro tuto zimu ukázal jako dostatečný. Podařilo se snížit závislost na dodávkách z Ruska, především pokud jde o plyn. To je karta, která nám zůstane v ruce i do budoucna. Z východu tak k nám přímo přitékají už jenom některé ropné produkty. Ovšem globální námořní obchod s uhlovodíky se stal zároveň velmi neprůhledný a často lze jen obtížně určit, odkud vlastně obřími loděmi převážené rodné produkty a plyn pocházejí. Nicméně v úsporách, inovacích a diverzifikaci energetických zdrojů můžeme a musíme pokračovat, to máme ve vlastních rukách a je to správná cesta. Dále bychom měli přestat s primitivním se vymlouváním na zlé Rusko a Čínu, které mohou podle některých našich politiků za všechny naše obtíže. Je to nedůstojné a směšné, protože vždycky platilo, platí a platit bude, že za většinu našich problémů může naše lenost, tupost a neschopnost a pomoc nemůžeme očekávat od nikud jinud, než od našich schopností,  pracovitosti a činorodosti. Pokud nás podpoří alespoň částečně počasí a situace na trzích, můžeme očekávat, že se v roce 2025 budeme cítit v nové situaci alespoň trochu stabilně a nebudeme se muset pořád ohlížet přes rameno, zda se k nám nesnáší nějaká ta černá labuť.

Výraz černá labuť je oslím můstkem k jedné z nejvýznamnějších politických událostí přelomu zimy a jara . Touto událostí je státní návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě, jeho několikahodinové rozhovory s ruským prezidenta Vladimírem Putinem na čtyři oči  a následně v rámci oficiálního jednání delegací obou zemí. Byly podepsány dvě velké deklarace, jedna více politická a druhá více ekonomická. Celkem bylo podepsáno více než osmdesát menších nebo větších smluv, dohod nebo protokolů. Hovoří se o tom, že mezi nimi může být i obdoba slavného aktu o půjčce a pronájmu z roku 1941, který umožnil USA dodávky válečného materiálu spojencům bez toho, aby samotné USA musely vstoupit do války. V každém případě návštěva potvrdila další široké a přitom rychlé a efektivní sbližování dvou eurasijských velmocí. Je obtížné říci, co bude na jeho konci, ale vzhledem k tradicím obou velmocí i kultur se zdá nevyhnutelné, že dříve nebo později začne mít jedna strana tohoto partnerství bez hranic tak říkajíc navrch. Je zřetelné, že Rusko v jeho rámci řeší své dlouhodobé i aktuální problémy, zatímco Čína se více zaměřuje na využití Ruska pro své dlouhodobé globální cíle, především v oblasti Arktidy a v Africe. Tato asymetrie je dlouhodobě patrná a je připomínkou období tatarsko-mongolského jha v dějinách utvářejícího se Ruska. Je zřejmé, že se dějiny nebudou opakovat jedna ku jedné, ale duch dob Zlaté hordy se začíná stále nápadněji vznášet nad euroasijskými pláněmi.

K summitu v Moskvě došlo bezprostředně po ukončení Všečínského sjezdu lidových zástupců, který potvrdil závěry říjnového XX. sjezdu KS Číny. Skončilo tak tradiční několikaměsíční čínské interregnum. Připomeňme, že Čína na tomto sjezdu definitivně po dekádě lavírování a vnitrostranických mocenských hrátek opustila cestu kompromisu a nastoupila cestu konfrontace se Západem. Ale existují i jiné podoby formulace čínské pozice. Si Ťin-pching je shrnul do 24 čínských znaků zásady, jimiž by se měla řídit čínská domácí i zahraniční politika. Slavnou Teng Siao-pchingovu strategii o skrývání lesku a vyčkávání nahradil výzvou k aktivní přípravě na černé labutě a šedé nosorožce. Tyto metafory Si používá už několik let a naznačují, že chce svůj režim připravit na všechny typy hrozeb, včetně možného konfliktu s USA.

Šedý nosorožec je vysoce pravděpodobná, vysoce dopadavá, ale opomíjená hrozba, příbuzná jak se slonem v místnosti, tak s nepravděpodobnou a nepředvídatelnou černou labutí. Šedí nosorožci nejsou náhodnými překvapeními, ale vyskytují se po sérii varování a viditelných důkazů. Prasknutí realitní bubliny v roce 2008, ničivé následky hurikánu Katrina a dalších přírodních katastrof, nové digitální technologie, které převrátily mediální svět vzhůru nohama, pád Sovětského svazu... Všechny byly zřejmé v dostatečném předstihu. Šedého nosorožce vnesla do veřejného i odborného diskurzu před deseti lety americká komentátorka a analytička Michele Wuckerová. Později vyšla její kniha s nepřekvapivým titulem The Gray Rhino.

Černá labuť je termín z ekonomické vědy, který označuje neočekávanou událost, kterou téměř nikdo nedokáže předvídat. Tyto události mají často obrovský dopad na svět a negativně ovlivňují ekonomiku a společnost. Charakteristická je skutečnost, že často lze zpětně logicky vysvětlit příčiny i počátek černé labutě. Termín také do jisté míry symbolizuje zbytečnost a neplatnost předpovědí na základě předchozích zkušeností a modelů. Termín černá labuť byl běžně používaný v Londýně v 16. století. Jednalo se o metaforu k označení věcí, které z pohledu tehdejších lidí neexistovaly. Když v roce 1697 nizozemští průzkumníci pod vedením Willema de Vlamingha objevili černé labutě v západní Austrálii, termín ztratil svůj prvotní význam. V 19. století anglický filozof a ekonom John Stuart Mill používal termín černá labuť ve vztahu k padělání peněz. Výraz slon v místnosti nebo slon v obývacím pokoji je starší příbuzný šedého nosorožce. Je  to především metaforický idiom v angličtině pro důležité nebo obrovské téma, otázku nebo kontroverzní problém, který je zřejmý nebo o kterém každý ví, ale nikdo jej nezmíní ani nechce diskutovat. Mimo jiné proto, že alespoň některé z nich je nepohodlné nebo je osobně, společensky nebo politicky trapné, kontroverzní, pobuřující nebo nebezpečné.

V souvislosti se šedými nosorožci se objevuje celá řada obrazů z české politiky dneška i včerejška. Především to jsou obrazy veřejných sociálních systémů, jakými jsou především školství a zdravotnictví. Stát neustále sděluje veřejnosti, že je zaskočen tím či oním, co je lidem, kteří se jenom trochu vyznají v demografii jasné už mnoho a mnoho let dopředu. Stát byl zaskočen velkým počtem dětí v jeslích až po doktorandy, nedostatkem nebo naopak nadbytkem učitelů, lékařů a lidí působících v dalších klíčových profesích pro fungování společnosti i státu. Odpovědní lidé naprosto ignorují tvrdá data, která přicházejí od demografů s ohromným předstihem. Jde o to, že pokud má problém přijít až za horizontem volebního období, neřeší se, s pokud už se blíží v daném volebním období, hledá se výmluva, proč se to stejně nedá řešit. Typickou výmluvou dnešních dnů na potíže ve zdravotnictví a školství jsou kovid a Ukrajinci. Ale nejde jenom o složité společenské systémy. Dnes se podobným způsobem masově ignorují i potřeby technických systémů, které mají ve svých pasportech jasně a závazně učen plán údržby. Zanedbává se masově údržba staveb a to tak klíčových, jako jsou mosty, vodovody nebo kanalizace. Krásným příkladem šedého nosorožce je nebývalá česká inflace. Každý průměrně inteligentní člověk si umí představit, že inflace bude nějak souviset s množstvím peněz v ekonomice. Samozřejmě existuje spousta mudrců, kteří ve svých disertacích a populárních článcích tvrdí, že je to jinak, ale prostá řešení a interpretace problémů mají nakonec i v kulturní evoluci navrch. Připomeňme si zmatené chování našich elit v pandemii kovidu, rozdávání peněz napravo i nalevo, rozvrat hospodářství pod heslem best in covid. Udělali z nás hlupáky, kteří si mohli koupit svařák na ulici, ale mohli si ho vypít až doma, nasadili ozbrojené síly, včetně armády, proti občanům na hranicích okresů i v ulicích měst. Stali se best in covid v soutěži podle vlastních hloupých a nesmyslných kritérií, ale za tohle Pyrrhovo vítězství se nám dostalo jenom inflace, rozvratu a posměchu. Dnes se to vláda bojí přiznat, protože by musela zároveň přiznat, že i ona se v opozici chovala hystericky a nezodpovědně a má na současném rozvratu hospodářství země lví podíl. Nejsměšnějším argumentem jsou prohlášení, že toto není náš nosorožec nebo že máme signály, že toto není šedý nosorožec, ale bílé kotě. Jde o kabinetní ukázky pštrosí politiky, Ale vláda spíše připomíná malé dítě, které si zakryje oči a volá není vláda, není nosolozec…

Česká veřejná a státní správa je skutečně přeborníkem v ignorování šedých nosorožců, a to i v tom případě, že mají zákonnou povinnost se jimi zabývat, třeba v oblasti údržby a opravárenství. Vyspělé technické výrobky, stavby a technologické procesy mají přímo v sobě zakomponovány kontrolní uzly, a pokud se jim nedostane včasné a patřičné péče, přestanou fungovat. Ty starší mají technické pasporty, kde je předepsáno, co je třeba nutně udělat, aby bylo možné je dále bezpečně užívat. Je samozřejmě ambicí dobrého vládnutí, aby podobné kontrolní uzly v sobě měly zakomponovány i společensko-politické produkty a procesy. Politici se tomu ovšem brání jako čert kříži a děsí se toho, že jejich zmetky dokázaly samy o sobě volat po nápravě. Proto je politická produkce v Česku povětšinou opravdu strašidelná cochcárna. Po ovoci poznáte je, zaznělo v této rubrice už mnohokráte a toto poznání je ve vztahu k naší politické reprezentaci dlouhodobě nelichotivá. Je nepochybné, že naše politické a byrokratické elity se provinily a proviňují dlouhodobě svou netečností a nečinností ve vztahu ke zjevným problémům a mají v tomto smyslu ve vztahu k zemi i jejím občanům obrovský dluh.

Tyto viny a dluhy elit nelze ze strany občanů ani ignorovat ani odpustit. Jsou totiž samy o sobě opravdu velkým šedým nosorožcem a když nebudeme nekompromisně požadovat nápravu, tak nás dříve nebo později tento nosorožec zničí nebo alespoň opravdu významně poškodí. Elity se nás snaží čas od času ukonejšit nějakým tím cumlem, chrastítkem nebo zklidnit slzným plynem vodním dělem nebo mlácením policejními obušky, ale zdá se, že jim to daří méně a méně. Lidé po celém Západě ukazují stále jednoznačněji, že toho máme dost. Elitám zbývá jako jeden z posledních nástrojů ono legendární rozděl a panuj. Dobře vědí, že rozdělená společnost se lépe ovládá, a čím je rozdělenější, tím lépe a snadněji. Do krámu se jim hodí doslova cokoliv, ať už jde o spory generační, genderové nebo sociální. Ochota lidí střetávat se doslova o cokoliv, o jakoukoliv hloupost, je vodou na mlýn elit, které se systematicky zpronevěřují nejen svému poslaní, ale přímo i svým povinnostem. Návod na obranu proti štěpení společnosti a rozdělování lidí existuje. Je to umění odpuštění. Je to záležitost každého z nás. Součástí tohoto umění je jednak hluboké uvědomění si skutečnosti, že když nejde o život, jde skoro vždycky o h...o., jednak umění hledat to, co nás spojuje, a dokázat to jasně a zřetelně vyjádřit.

Řešení tohoto úkolu úzce souvisí s hledáním systémových souvislostí prvního, druhého i třetího řádu. Souvislostí prvního řádu nazveme souvislosti uvnitř prvků systému, souvislostí druhého řádu souvislost mezi prvky určitého systému a souvislostí třetího řádku souvislost mezi systémy. Jde o disciplínu hledání souvislosti mezi souvislostmi. Teprve v rámci těchto souvislostí lze hledat ty souvislosti, které mohou nést komunikační kanály. 

Podobně můžeme mluvit o podobě prvku, podobě systému prvků a podobě podob, a tedy podobě, která spojuje, slavný pattern, which connect Gregory Batesona, a tudíž umožňuje komunikaci. Bertrand Russell hovoří o prvku, třídě a třídě tříd. Význam této triády spočívá v tom, že je nejen univerzálně použitelná, ale do značné míry představuje úplný popis vztahů v daném prostoru prvků. Hledat společné souvislosti je při dobrém popisu snadnější. Navíc platí jednoduchá poučka, že souvislost, podoba je vždy starší než rozdíl a zároveň je i jiného logického typu. Je komplexnější, protože vzniká jakousi kalibrací nad širokou třídou úkonů a teprve v rámci ní probíhají zpětnovazebné cykly komunikace. Na druhé straně je to ale významný rozdíl, tedy informace, která na jednu stranu ukazuje k souvislostem, podobám a jednotám, na základě kterých vznikla, a na druhou stranu k možným budoucím souvislostem, podobám a jednotám, které z tohoto rozdílu mohou za určitých podmínek povstat.

Druhá elementární poučka vychází z přírodní zákonitosti, že složitější systémy mohou s vyšší pravděpodobností ovládat systémy jednodušší, samozřejmě, pokud mezi nimi existuje alespoň základní podoba. Zároveň však platí, že složitější systémy mohou bez těch jednodušších jen obtížně existovat. Ovládání a propojování složitějších s jednoduššími systémy tak přináší nutně zjednodušení složitějších systémů, což není v podstatě nic jiného než emise entropie ve prospěch jednodušších ovládaných systémů. Jakkoliv to vypadá podivně, v tomto smyslu  tedy nesou různé druhy ovládání s sebou nepochybně etický náboj.

Pokud ovšem chceme univerzální radu pro jakoukoliv činnost, včetně hledání souvislostí a možných aliancí proti ignoranci elit, pak od počátku věků platí, že hněv je špatný rádce a k celé záležitosti je třeba přistupovat sine ira et studio, s čistou, prázdnou a otevřenou myslí. A právě k tomuto stavu mysli nebo duše vede odpuštění. Je bezpodmínečně nutné zapomenout na žabomyší spory o to, či ono… Je důležité si uvědomit, že věčné spory o suché z nosu nás vedou do otroctví, a připomenout si pruty Svatoplukovy. Protože, když jsme vedeni ignoranty, kteří odmítají jakoukoliv odpovědnost za řešení zcela zjevných problémů, malých nebo velkých šedých nosorožců a sami se stávají opravdu velkým šedým nosorožcem, pak už nejde o h…o, ale jde nám, našim rodinám a bližním doopravdy o život…

O vinách a dluzích V.

Další jarní pokračování našeho cyklu o vinách a dluzích, tentokrát květnové, nelze začít jinde než tam, kde jsme minule skončili. Ale nejen tam. Před necelou dekádou, v sedmém pokračování tehdejšího cyklu Čas sluhů a dluhů, jsme hledali odpověď na otázku, kterou obsahoval podtitul Dlužíme svým možnostem…?!? Nabízím čtenářům odkaz  Čas sluhů a dluhů VII. (zaking.cz), kde se mohou s textem seznámit. Možnostem, tomu všemu kolem nás i v nás, co je možné, dlužíme opravdu hodně. Je důležité vědět, že tyto dluhy nelze nikdy splatit, protože možností kolem nás je nepřeberně více, než jsme vůbec schopni ve správný čas zachytit. Tato naše nedokonalost by nás neměla trápit, protože jak praví modlitba bretaňských rybářů Pane, tvé moře je tak velké a naše bárka tak malá… Nebo si také můžeme připomenout známou hlášku z filmu Někdo to rád horké Nikdo není dokonalý… Dovolím si malé doplnění v tom smyslu, že touha po dokonalosti zničila možná více osudů, zdraví a životů než mnohé epidemie nebo války.

Možnosti jsou našimi klíčovými věřiteli, především, pokud si je uvědomíme pozdě. Zároveň jsou nám ale tou největší oporou, zcela unikátním a nenahraditelným zdrojem naší životaschopnosti a spokojenosti, pokud je dokážeme včas využít. Podmínkou ovšem je, že ty možnosti dokážeme vůbec zaznamenat, rozpoznat, poznat, pochopit, uchopit a využít. Pokud je rozpoznáme pozdě je skutečně pozdě bycha honit. Pokud je nerozpoznáme vůbec setrváváme v sladké nevědomosti, která, jak víme, hříchu nečiní a my necítíme ani dluh ani vinu. Abychom si uvědomili, o čem je přibližně řeč, uveďme, že mozek je schopen zpracovat až čtyři sta miliard bitů za sekundu, ale vědomě pouhé dva tisíce. Je to jedno z největších třídění pod sluncem. Nezapomeňme přitom na to, že oněch čtyři sta miliard bitů je jenom malá část prostředí, které náš mozek dokázal zaznamenat. Nevíme, jak malá nebo velká je ta část prostředí, protože prostě o ní nic nevíme. Je jednoduše mimo naše kapacity a probouzí naši fantazii způsobem přímo nebývalým. Nejde však zdaleka jenom o nás, druh Homo sapiens sapiens, nebo možná spíše Homo sapiens stupidus, jak píše František Koukolík. Musíme překonat starou křesťanskou uhlířskou víru, že jenom my jsme byli stvořeni k obrazu božímu a že jsme vrcholem evoluce a nadřazeni všem a odpovědni za všechno. Jsme spíše jedním z nekonečné řady evolučních experimentů a dobrodružství a nikde není dáno, že úspěšným. Musíme se ptát, jak vypadají zpracování dat z prostředí u ostatních účastníků evoluce, živáčků všeho druhu včetně rostlin, hub, bakterii a virů. Jen evoluce ví, čeho všeho ještě, kdo nebo co dokáže zpracovávat data o svém prostředí. Podobné úvahy by měly krotit naši nezměrnou pýchu všeho duhu, se kterou se chováme ke svému prostředí, ať již je jakéhokoliv druhu nebo charakteru. 

To, co přispívá k třídění informací na ty, kterým je a není dáno proniknout do našeho vědomí, jsou mimo jiné naše vlastní limity, omezující otevřenost naší mysli. Nejde o to, že by do našeho vědomí mohlo dorazit podstatně více informací, i když ani to nelze pominout. To, co je podstatné, je vliv těchto omezení na podobu a kvalitu těchto informací. Jinými slovy, že by při jiných omezeních mohly do našeho vědomí dorazit informace zcela odlišného charakteru. Tato naše omezení nebo možná podoby třídičů a řadičů jsou dána širokou paletou skutečností. Jsou to mimo jiné naše vzdělání, naše životní zkušenosti, naše víra, společenské konvence a tradice, teritoria a krajiny, ze kterých pocházíme, aktuální paradigmata, ale i okamžitý fyzický a duševní stav každého z nás. Je tedy zřejmé, že třídění je nutně velmi individuální a vjemy, které doputují ke zpracování naším vědomím jsou nutně odlišné, ale zároveň nutně podobné. Někdy je to z našeho pohledu k lepšímu někdy k horšímu, ale je vždycky to nějak je a je jenom a jenom na nás, jak si s tím dokážeme poradit.

V současnosti je velice diskutovanou problematikou vstup umělé inteligence do našich životů. Ozývají se nadšení i varování a mnozí začínají šířit strach z umělé inteligence. Podobně se už dlouhodobě rozjíždí strach z výsledů vědeckého poznání v oblasti nano, bio, info a cogno technologií. Často je můžeme najít pod zkratkou NBIC. Jde o návrat tmářství spojený s komplexní debilizací společnosti i customizovanou debilizací každého z nás, kus po kusu, step by step. Nejde o nic, co by nás mělo přesahovat. Jde jenom o touhu jiných lidí nás ovládat s pomocí naší vlastní hlouposti, které předkládají stále nová a nová strašidla, která pocházejí ze všeobjímajícího a všepohlcujícího neznáma. Pokud jde o současná hysterická varování před umělou inteligencí, pak se až úsměvně podobají hysterickým reakcím katolické církve na vynález knihtisku, který sebral prelátům monopol na šíření informací jejich opisováním. Těmto zvrhlým touhám ovládat mysli a myšlení lidí lze čelit vzděláním, poznáním a moudrostí. Manipulátorům pak lze jednoduše čelit jasně strukturovaným vlastním názorem a vědomím si vlastní hodnoty. Umělá inteligence je jenom nástroj a netřeba ho ani adorovat ani démonizovat. Umělá inteligence má možnosti, kterými ta přirozená nedisponuje a platí to samozřejmě i naopak. Nabízejí se úžasná vzájemná doplňování a zatím netušené možnosti řady synergií.

Pokud vyjdeme z toho, že důležitým polem spolupráce přírodní a umělé inteligence je kvalita rozhodovacího procesu, pak jako příklad synergických efektů můžeme vzít šachovou hru a hledání dalších tahů v jednotlivých pozicích či herních situacích. Tento příklad můžeme alespoň částečně použít na situace v nejrůznějších oblastech našeho života. Šachista musí v každé herní pozici udělat další tah, ovšem s tím, že situace v životní praxi je daleko složitější. Šachista například nemusí hledat krok, který ho do dané pozice přivedl, protože tím byl jednoduše předchozí tah soupeře. To, co je v reálném životě podobné šachům, je pokus o komplexní porozumění situaci, ve které se nacházíme. Lidské porozumění je vždy komplexnější a důležitější než počítačová analýza, což neznamená, že technologie včetně umělé inteligence nejsou užitečné. Opět se nabízejí na jejím rozvoji í paralely se šachovou hrou, a především šachovou teorií, která se za několik desetiletí díky spoluúčasti široké palety technologií na jejím rozvoji významně proměnila. Dnes nemá pro lidského jedince prakticky cenu hrát soutěžně šachy proti počítači s algoritmy umělé inteligence, protože je v současnosti odsouzený k pravidelné porážce. Nejde jenom o výsledek. Pro lidského jedince je navíc nemožné nebo aspoň obtížné se od umělé inteligence něco naučit, protože její přístup k hledání řešení je od lidského vědomí naprosto odlišný. Co je však pro celou šachovou obec velkou výzvou, je možnost používat technologie k analýzám partií a rozvoji šachové teorie. Vznikají pozice a jejich řešení, které by byly prostřednictvím samotného lidského vědomí obtížně myslitelné a byly by spíše dílem náhody.

Špičkoví šachoví hráči měli, zejména v období po druhé světové válce, k dispozici jednoho nebo několik sekundantů. Někteří hráči se dokonce na roli sekundantů tak trochu specializovali nebo jim byla tato schopnost přirozeně vlastní. Jenom malá odbočka. Jedním z nejznámějších byl i československý velmistr Luboš Kaválek, svého času hráč světové desítky. Mimo jiné byl sekundantem Bobbyho Fischera v zápase o mistra světa s Borisem Spasským před více půlstoletím v Reykjavíku. Později byl trenérem Nigela Shorta. Vstupem a uplatněním možností výpočetní technologie se hra v šachy nenávratně proměnila a je těžké říct, zda k lepšímu nebo k horšímu. Jsou to prostě jiné šachy, jak ukazují názorně mistrovské partie mezi počítači. Trochu jiné šachy to jsou dnes i mezi lidskými jedinci, kteří jsou podporování umělou inteligencí. Pozice se vyrovnávají. Technologická převaha některého z algoritmů je většinou krátkodobá a není tak významná jako schopnost hráče komunikovat a spolupracovat s umělou inteligencí, samozřejmě v rámci pravidel. Samozřejmě, že možnosti nedovolené on-line podpory svádí k podvádění, ale to je jednoduše lidské. Nepřeberné podoby a množství taháků všeho druhu o tom hovoří samy za sebe. Právě schopnost a dovednost využívat a používat nejrůznější nástroje a později přístroje je jednou z podstat vzestupu člověk, jeho kultury a civilizace.

Podobně mohou technologie přispívat k hodnocení životních situací, ve kterých nám mohou nejen poopravit náš někdy snad až příliš emocionální přístup. Mohou nás vybavit informacemi v podobě stále komplexnějšího pohledu na věc. Tento komplex je samozřejmě odlišný od toho, které nám je schopen vyprodukovat náš mozek. Pokud se naučíme sdělením umělé inteligence respektovat, dobře mu porozumět a využít ho budeme rozhodně úspěšní nebo alespoň nebudeme neúspěšní. Jak kdysi napsal jeden ze zakladatelů kybernetiky Gregory Bateson dva pohledy jsou více než jeden. Je to triviální poučka, zcela v souladu s našimi přirozenými elementárními zkušenostmi, je ostatně základem toho, že se na svět díváme dvěma pohledy dvou očí, které nám po složení dávají úplně jiný obraz, než když si jedno oko zakryjeme. Prostě více očí více vidí. Ví to prakticky každý z nás, každý to na sobě zkoušel, ale je s podivem, jak málo si to uvědomujeme, když jde dva odlišné názory ve společenském diskursu. Nikdy se nerozhodovat podle jediného dostupného názoru, i kdyby se zdál sebedokonalejší. To je zlatá poučka kritického myšlení. Než učiníme rozhodnutí, měli bychom znát více názorů. Doposud jsme se na názory konec konců mohli ptát jenom lidí jako jsme my, ať už si říkají přátelé, poradci, experti nebo úplně jinak. Vynechme ty z nás, kteří umějí komunikovat s vlastním podvědomím, nadpřirozenými silami a zásvětím.  Umělá inteligence nám přináší pohled, který je v mnohém ohledu unikátní. Především jde o to, že umělá inteligence má od dané situace úplně jinou kvalitu odstupu, než máme nebo můžeme mít my, lidé.

Dvojí pohled s různou mírou a podobou odstupu od situace ve které máme rozhodnout je to o to důležitější, že lidé se v každé životní situaci rozhodují ve dvojí roli. Jsme jak subjekty, tak i objekty dané situace a tato intersubjektivita nás nutně omezuje při hledání správného kroku. Člověk při rozhodování v situaci, jíž je součástí, nikdy nemá možnost získat potřebný odstup. Umělá inteligence naproti tomu má už z povahy sebe samotné přirozený odstup a nabízí alternativy, které nemusí být nutně správné, ale mohou být velmi užitečné. Nabízejí velmi důležitou komponentu, ze které můžeme složit netradiční plastický pohled a model situace. Umělá inteligence nám tedy nabízí zcela nové možnosti, které budou opřeny o komplementaritu pohledu člověka a technologického nástroje na jednu a tu samou věc. Komplementarita představuje rámec, který je schopen do efektivního celku pojmout i jevy vzájemně zdánlivě zcela neslučitelné. Bohužel, západní civilizace má tendenci spíše k hledání toho, co rozděluje než toho, co spojuje. Sice se hovoří v jednotlivých diskursech o jednotě a boji protikladů v různých podobách, ale také v souladu s Hérakleitovým zlomkem Boj je otcem všeho i králem všeho… Naopak východním kulturám je doplňování a spojování daleko bližší a projevují tendence opačné než my na Západě. Nám je prostě vlastní ona proslulá teze o neexistenci třetí cesty, zatímco na východ od nás jako kdyby snad ani jiná cesta, než ta třetí nebyla. Mnozí z nás máme osobní zkušenost s tím, jak se v Orientu Blízkém, Středním i Dálném rozpouští ona západní dichotomie ano-ne v jakési nepřehledné kaši možná ano-možná ne. Přesnost se mění v přibližnost, určitě v asi, pravda v lež a naopak. Je to taková poněkud hybridní skutečnost. Pokud jde o poměr jejích komponent, platí, že v nás zvítězí ten vlk, kterého krmíme…

Když se vrátíme k počáteční myšlence o tom, co dlužíme svým možnostem, pak můžeme konstatovat, že nikdo dnes nemůže říct, že k jeho vědomí nedolehla informace o možnostech, které nabízí umělá inteligence. Je to po dlouhé době zase možnost, kterou lze označit jako kardinální, možnost, kterou už se nepodaří znemožnit, džin, který se už nikdy nenechá nacpat zpátky do flašky. Je to možnost takového kalibru a potenciálu, že její nevyužití by se mohlo stát nejen dluhem a vinou, ale možná i cestou do zatracení. Nejlepší mozky planety, mozky vědců a techniků pracovaly po generace na tom, aby se stroje přiblížily člověku a začaly s člověkem komunikovat a dokázaly i komunikovat mezi sebou navzájem. Paradoxně zároveň pracovaly a pracují jiné, politické, většinově mentálně slabší mozky na tom, aby z lidí udělali mechanické poslušné stroje. Stačí se jenom podívat na tragickou úroveň českého školství. Může se snadno stát, že se stroje na své vzestupné trajektorii s lidmi na jejich sestupné trajektorii nepotkají vůbec nebo se potkají jenom na velmi krátký čas, který neumožní navázání nové kvality komunikace… Stroje a jejich vzájemná komunikace, která je podstatou Průmyslu 4.0, tak mohou začít dominovat, aniž by to bylo součástí nějakého promyšleného a podlého spiknutí. Vzestup člověka se tak stane záležitostí velmi úzké mentální elity a těch, kteří budou mít prostředky na hru o kouzelnou kuličku, zvanou šém. Je takřka jisté, že dříve nebo později bude šém v moci umělé inteligence a podíl člověka na správě jeho věcí bude marginalizován. Ukáže se totiž, že je sám sobě nebezpečným, a proto musí být jeho vliv jeho osud stroji v jeho vlastním zájmu eliminován. Bude to takový Přelet nad kukaččím hnízdem 22, jenom Mildred Radchedová bude ještě trochu bezcitnější, strojovější a bude mít větší odstup. Chtělo by se říct plechovější, ale ona bude ve skutečnosti jenom hromadou bitů.

Pokud tedy nedokážeme využít možnost kooperace s umělou inteligencí, která je opravdu nabíledni a pronikla do našeho vědomí, může se stát, že už za nějaký čas už nebude ani toho, kdo by nám tu chybu odpustil. Umělá inteligence nás ovládne a ubezpečí nás o tom, že jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli, když jsme do křesla strůjce a pyrotechnika našich osudů pustili povolanější entitu. Entitu, která nedělá chyby…

 O vinách a dluzích VI.

V tomto pokračování se přesuneme ze světa umělé inteligence do světa inteligence přirozené a pokusíme se poukázat na některé její nedostatky a výsledky, které by nás měly s inteligencí umělou poněkud smířit. Úvodem nezbývá než zopakovat, že za současnými útoky na umělou inteligenci je nejen určité zoufalství elit a jejich nohsledů z toho, že umělá inteligence zvládá vytvářet žvásty a drby na lepší úrovni než ony, ale lze zároveň stále zřetelněji pozorovat, že tyto nářky a výzvy k pozastavení vývoje a výzkumu umělé inteligence nesou zřetelnou stopu konkurenčního boje mezi technologickými giganty dneška. Pro spravedlnost je třeba připomenout, že žvásty a drby tvoří podstatnou část skupinového i společenského diskursu od počátku lidské civilizace, a to v zásadě bez rozdílu konkrétní kultury. Svým způsobem tedy žvásty a drby nepochybně stojí za dosavadním vzestupem člověka i lidstva jako celku a jako takové tedy zaslouží určitý respekt a úctu. Pokud si připomeneme knihu Nialla Fergusona Věž a náměstí, pak je zřejmé, že žvásty a drby kvetou spíše na náměstích mezi lidem, ale jsou zhusta na náměstí vnášeny z věží více nebo méně slonovinových, ve kterých sídli právě elity. Jde o to, že kromě této svým způsobem dračí setby je odpovědností elit vnášet mezi lidi i náměty, které mohou zlepšit jejich životy. Jde především o vědecké, ideové a politické náměty, které mohou zlepšovat podobu společenského uspořádání. To se ovšem děje stále méně a z věží zaznívají stále více jenom žvásty a drby. Proto ve věžích nastává zděšení, když se objeví na elitách nezávislý zdroj, který umí hovořit k náměstím v úplně jiné podobě, kvantitě a kvalitě. A co pro elity horšího, lidé mu naslouchají už jenom proto, že jeho žvásty a drby nezaznívají z mluvících hlav notoricky profláknutých politických Gumáků. Stále více z nás si dnes umí přizvat umělou inteligenci jako partnera k šíření sofistikovanějších žvástů a drbů, než jaké jsou obsahem řetězových e-mailů nebo sociálních sítí…

V květnu se na politickém a mediálním nebi objevila nová hvězda jasná. Konsolidační balíček. Podle slov jeho autorů jde výhradně o dílo inteligence přirozené, které je výsledkem jejího dlouhého a pečlivého usilování. Zároveň jde o kompromis dosažený v rámci vyjednávání pěti koaličních stran. Je v tom od počátku určitý rozpor. Přirozená inteligence je nedílnou součásti osobnosti jednotlivce. Výsledky intelektuálního úsilí skupiny, jejíž členové jsou na sobě závislí, mají v rámci skupiny vysoce rovnoprávné postavení a nemají jasné vedení, nemůže dosáhnout úrovně kvality každé jednotlivé přirozené inteligence vstupující do vyjednávání. Čím je problém složitější a čím je členů skupiny více, tím bývá výsledek horší. Tento jev se nazývá groupthink a bylo o něm v této rubrice v průběhu více než dvaceti let její existence pojednáváno mnohokrát. Lze se s ním setkat v naší literatuře mimo jiné v díle Františka Koukolíka. Znovu je třeba zdůraznit, že se to přednostně týká skupin, kde je absence majorizace. U skupin, které mají jasné vedení, k tomuto jevu nedochází, ale nesou riziko, že diktátem nejsilnějšího aktéra může vzniknout fatální omyl. Na druhou stranu si připomeňme, že i tradiční demokratické systémy předpokládaly svou vlastní dobrovolnou konverzi na diktátorské, pokud hrozilo nějaké zjevné nebezpečí. Nebo jednoduše řečeno, dva jsou rada, tři jsou zrada a tady jich máme hned pět…

Nešťastným okolnostem ovšem ještě není zdaleka konec. Pětikoalice má v Poslanecké sněmovně většinu a dává jasně najevo, že se o svém groupthinkovém veledíle nemusí s nikým radit a brát ohled na názory opozice. Navíc opozici a její voliče pokládá za takové diskuse nehodné. Označuje je za dezoláty, ruské šváby, odpírače nebo chcimíry. Prostě a jednoduše ti, kteří se honosí svými hodnotami a okázale mávají praporem svobody a demokracie, pokládají polovinu obyvatel této země za lidi a občany druhé až třetí kategorie. Nízká legitimita celého plánu spočívá v tom, že nepomáhá nikomu, ale škodí tak trochu všem, někomu více a někomu méně. Některým z nás navíc vadí, že jim vláda ohledně konsolidačního balíčku bezostyšně lže. Je to celé velice nešťastné a máme tu velice neblahou kombinaci objektivně nízké kvality kompromisu, jeho nízké obecné legitimity a vysoce pravděpodobných bolševických metod jeho legalizace. Už jenom skutečnost, že vláda dala na připomínkování sedmi set stran textu pouhých pět pracovních dnů, naznačuje, že se s nějakými připomínkami obtížného plebsu a hmyzu nikdo mazat nebude. Opozice slibuje peklo, až budou vládě rolovat ponožky, ale vláda má 108 poslanců, kteří dobře vědí, že když budou hlasovat, jak mají, čekají je do konce volebního období plus minus tři milióny prakticky bezpracného příjmu, o dalších prebendách nemluvě. Proč si to kazit přemýšlením na téma, že jsem vlastně zemský škůdce. Odpovědnost se u nás v politice nenosí a na těch několik čestných výjimek mezi poslanci je uvaleno systematické damnatio memoriae. Přes to všechno jsou slyšet hlasy, že se nerozborná jednota koalice může v příštích týdnech začít drolit…

Připomeňme, že to, co bylo předloženo veřejnosti, je kompromis mezi zástupci politických stran, který v podstatě neslouží k ničemu jinému než k zachování si vlastní tváře. Partajní koza musí zůstat celá a v první fázi nešlo o nic jiného, aby lidé uvěřili, že se vlk rozvráceného státního rozpočtu zároveň nažral. Lidé sice vidí, že rozpočtový vlk bude šátrat především v jejich kapsách, ale na nějakou demonstraci odporu to zatím nevypadá. Pokud použijeme terminologii z dubnového pokračování, tak lze tento stav, který lze pojmenovat tak, že vlk i kozy scházejí, každý svým způsobem, na úbytě, pak jde o typického šedého nosorožce, tedy aktuální stav věcí, který nás musí zákonitě doběhnout, pokud s ním něco skutečně neuděláme. Na úrovni vlády, Parlamentu i hospod, restaurací i kaváren všeho druhu probíhá většinově nedůstojná a neracionální debata o klasické otázce, kdo za to může…?!? Připomeňme si praní špinavého prádla na veřejnosti mezi vládou a centrální bankou na toto téma. To je něco, co je politicky i společensky naprosto neúnosné. Jde o opravdovou zoufalost, o bulvární překročení všech mezí, které navíc svědčí o určitém odborném zoufalství a nedostatcích v etiketě i etice chování, protože platí, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Když vztáhneme otázku, kdo za to může…?!? k letošnímu tématu viny a dluhů, můžeme si položit otázku kdo je vinen a kdo komu co dluží…?!?, že jsme tam, kde jsme. Tedy ve stavu potápějící se lodi, na jejíž palubě sice ještě mnozí tančí a další jim k tomu hrají, ale v podpalubí už lidé umírají. Jako řešení je předkládán postupný útěk ještě živých lidí vzhůru před stoupající vodou. Podobně jako Cimrmanovi v jeho problému s horníky se velmi rychle ukáže, že na palubě už není pomalu k hnutí, vrtulníků na heliportu a záchranných člunů není dostatek, a tak lidem nezbývá než masově utonout. Na kapitánském můstku panuje poněkud zvrhlá představa, že radikální snížení počtu pasažérů povede ke stabilizaci potápějící se lodi na hladině, ale to je pouhá chiméra. Každá loď je dříve nebo později těžší než voda, když už se do ní voda jednou dostane. Každý také ví, co je třeba dělat, když do lodi teče. Dnes vládní řešení naznačuje spíše úsloví, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi. Zůstaňme u tohoto podobenství s potápějící se lodí a pojďme si přiznat, že přes palubu nás jistě mohou hodit lidé z horní paluby a kapitánského můstku, ale možná si v konečném důsledku daleko více škodíme my sami z dolních palub a podpalubí navzájem.

Poněkud jinou, možná trochu zavánějící, alegorii stavu představuje často kritizovaný stav veřejných záchodků i jiných veřejných prostorů. Někdy je to tristní pohled a okamžitě si položíme otázku, kdo je tím stavem vinen. Jistě je to někdo někde nahoře na prezidiu záchodků nebo to jsou tolik populární a blíže nespecifikovaní voňové. Neměli bychom nechat cloumat zlost na voně nebo prezidium záchodků svým majestátem a uvědomit si, že tento obraz způsobil někdo nebo někteří z nás tím, že daný veřejný prostor zašpinili, pomalovali, rozkradli a poškodili natolik, že jej učinili nepoužitelným. Jistě, někdo to nestihl napravit, ale někdy nabývají naše útoky na veřejný prostor takové intenzity, že odpovědní nestíhají, rezignují nebo nemají prostě dost prostředků, aby našemu likvidačnímu počínání čelili. Naše vlastní rezignace na péči o veřejný prostor pak vychází především z myšlenky, že přece platíme daně, jízdné nebo vstupné, tak, ať se staraj…

Je paradoxem, že často mnozí z nás útočí i na ty bližní, kterým není veřejný prostor lhostejný a snaží se ho vytvářet, utvářet a chránit. Nenávist časti společnosti k lidem, kteří tvoří občanskou společnost, je jedním z důvodů, proč se spousta dobrých věcí nedaří… Schopnost kolektivní akce ve prospěch celku rapidně klesá, naše společnost se rozpadá do různorodých kmenů a klanů, například běžců, cyklistů, turistů, sběratelů všeho možného a nositele jiných nesčetných zájmů. Každý jeden klan nebo kmen, spojený často pouhou sociální sítí vyvíjejí velice bohulibou činnost, ale dát je dohromady je nadlidský problém. Je evidentní, že pokusy jít na to postaru nejrůznější osvětou nebo morálními apely jsou dnes lidem k smíchu. Připomíná to povzdech Charlese de Gaulla, že lze jen obtížně vládnout národu, který dělá šest set druhů sýrů…

Kvintesencí naší české společenské krize jsou současné potíže s přechodem dětí ze základních na střední školy. Předcházely tomu potíže s přechodem dětí ze školek do základních škol, protože katastrofální stav základního školství vede rodiče k provozování spádové turistiky. Jde o skutečně komplexní průšvih, který může směle soutěžit o čestný titul Zlatý šedý nosorožec. Po všech ujištěních o významu vzdělání pro naši společnost a její budoucnost jsme se dostali do situace, kdy se možnost chodit do slušné základní školy a studovat střední školu stává záležitostí pouze pro vyvolené. Nejde jenom o teritoriální rozdíly. Několikrát bylo v těchto textech upozorňováno na to, že rozdělení republiky na čtrnáct autonomních vyšších územních samosprávných celků, tedy krajů, je těžkým proviněním lidech této země. Naší zemí se začaly táhnout tisíce kilometrů hranic jakýchsi satrapií, vedených krajskými gubernátory a jejich věrnými. V průběhu času se tyto hranice neustále zostřují, vytvářejí společenské periferie a brownfieldy. Život lidí ve vnitrozemském pohraničí je stále horší a horší. Dokonce horší než kolem hranice státní. Jsou tam nejhorší silnice, obecná dostupnost služeb, veřejná dopravu, zdravotnictví i školství. Máme tak s postupem času čtrnáct středních školství, čtrnáct zdravotnictví atd. atd. Rozdíly v šancích dostat se na střední škole je v každé z našich satrapií diametrálně odlišný.

Horší je skutečnost, že přechod na střední školu je zatížen stále větším sociálně ekonomickým cenzem. Naše školství je až neuvěřitelně důsledným akcelerátorem sociálně ekonomického rozpadu naší společnosti. Na jedné straně blábolí nesmysly o integraci a na straně druhé provozuje až neuvěřitelně důslednou dezintegraci mladé generace a provádí doslova triáž dětí a mladých lidí ve prospěch těch se silnějším sociálně ekonomickým zázemím. Dnes nestačí se prostě na základce dobře učit, protože výuka na základních školách je vesměs mizerná. Je nutné mít rodiče s volnými desítkami tisíc korun na nejrůznější přípravné kurzy, které za peníze dělají práci, na kterou rezignovala základní škola. Rodiny s opravdu silným sociálně ekonomickým statutem mají otevřené možnosti na soukromých školách doma i v zahraničí, kde hraje významnou roli cenový census. Je skutečností, že pokud je to jen trochu možné, je pro děti i rodiče malým vítězstvím, když se jim podaří se jakýmkoliv způsobem současnému českému veřejnému školství obloukem vyhnout. Je to ovšem možnost opět toliko pro vybrané.

Zde není pochyb o tom, že jde o vinu veřejné správy na všech jejích úrovních. Obce spoluzodpovídají za mizernou úroveň základního školství, Krajské satrapie za nedostatečné kapacity a zastaralou strukturu středních škol. Stát pak rezignoval na řešení problému, který mu vznikl, když se seznámil se zprávami Českého statistického úřadu někdy po roce 2005. Vzhledem k tomu že problém, pokud ho stát vůbec zaznamenal, a zejména potřeba jeho řešení přesahovaly zdaleka horizont volebního období, byl ponechán budoucím reprezentacím až do doby, kdy už bylo opravdu pozdě. Dnes nám stát sděluje, že neumí do roka uvést do života systém digitalizace přijímacího řízení, který by informoval on-line o stavu obsazených a volných míst. Taková okázalá lenost a neschopnost se v soukromém sektoru trestá vyhazovem nebo bankrotem. Veřejná správa je vinna a dluží nám lidem této země nejméně patnáct let úsilí o rozumnou, a nikoliv predátorskou a asociální podobu školství. To nebrání některým politikům, aby celkem otevřeně sdělovali veřejnosti, že si, kdyby si rodiče tehdy nenaděli tolik dětí, měli bychom všichni méně starostí…

Závěrem si připomeňme slova krále Jiřího VI., které pronesl o tom, co si od nás žádá řešení krize. Žádá něco více, než jen odvahu a vytrvalost. Žádá obnovu ducha, nové neporazitelné odhodlání. Platí to nejen o válce, o které mluvil král, a vítězství v ní, ale rovněž o překonání obtížné situace obecně. Když se podíváme na naše elity, chybí jim nejen odvaha vytrvalost, ale nechybí jim schopnost opustit jako krysy potápějící se loď první a pokud možno zapomenout, že na nějaké lodi kdy byli. V první řadě však platí, že cesta k obnově ducha nevede přes kálení do vlastního hnízda, popírání hodnot, na kterých po staletí stojí naše společnost, vyzdvihování hodnost cizích a podrývání obranyschopnosti a resilience. To je cesta do pekel a zároveň strašné provinění na lidech nejen této země…Tak nějak podobně pravil Henry Kissinger, který nedávno zahájil druhou stovku let svého pobytu v tomto slzavém údolí…

V každém případě jsou výkony přirozené inteligence při správě věcí veřejných takové kvality, že se té umělé opravdu nemusíme bát…

 

O vinách a dluzích VII.

Léto budiž pochváleno… Těžko říct, kolikrát za dvacet let v letních pokračováních této rubriky čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN toto okřídlené úsloví Fráni Šrámka četli, podobně jako Vančurovo Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…Letošní léto si zaslouží nepochybně úsloví obě. Události, které se kolem nás vynořují a jsou zdrojem informací, které se na nás valí ze všech stran, mají svou podstatu, svůj prostor důvodů, ukrytý někde hluboko pod povrchem dění. Jejich zdrojem jsou nerovnováhy, které jsou mimo jiné svého druhu dluhy a vinami. Jsou to dluhy, které nebyly dlouho splaceny, a viny, které nebyly dlouho odčiněny… Dnes jsme médii plných politiků a expertů neustále konfrontování s bezmála apokalyptickým obrazem posledního soudu, otvírajících se hrobů a blížících se čtyř jezdců Moru, Války, Hladomoru a Smrti… Kniha Zjevení sv. Jana dále pokračuje těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami. A pátým jezdcem, ze všech nejstrašnějším, který z toho všeho povstává, je náš Strach, který činí všechno zlé ještě větším a zákonitým a vše dobré náhodným a menším a ještě menším… Někteří tvrdí, že covidový Mor už přijel, ukrajinská Válka už je tady a plodí kolem Hladomor a nezbývá, než tiše čekat na Smrt. Václav Havel to pojmenoval blbá nálada, ale nejen ekonomové znají pojem podoba očekávání, která má rozhodující vliv na vývoj situace. Připomeňme si třeba inflaci, která se u nás drží úsilně a úspěšně vysoko nejen proto, že máme úplně neschopnou vládu a pasivní Národní banku, ale také díky tomu, že už ani my sami příliš zlepšení nečekáme, trpělivě a otrocky platíme zlodějům zlodějské ceny a vysmíváme se těm, kteří se snaží nakupovat v Polsku. Jinými slovy, dávejme si pozor na svá přání, mohly by se nám také splnit…

Je holou skutečností, že v současné době na nás tito kostlivci začínají vypadávat ze skříní jako o závod a zdá se, že jsme toho za sebou nechali více než je zdrávo, že jsme s panskou pýchou nedbali ani sebelépe vyargumentovaných a zároveň dobře míněných rad a varování. Rád bych na tomto místě připomenul opakovaná varování Václava Cílka před možným budoucím souběhem vzájemně podmíněných a sebeposilujících se energetické, klimatické a demografické či migrační krize, které jsem poprvé četl snad před čtvrt stoletím…Postupem času byly obrysy této dokonalé bouře zřetelnější a zřetelnější, ale celkem vzato na to nikdo nebral zřetel, a pokud snad, tak opatření byla spíše kosmetická, orientovaná na drobné následky a masivní rabování veřejných rozpočtů… Různí moudří lidé v minulosti varovali před tím, že problémy nelze řešit metodami, které je vyvolaly a mnohokrát i v této rubrice za zaznělo úsloví, že dnešní problémy nejsou ničím proti těm budoucím, které nastanou, pokud ty současné nebudeme řešit… Velký šedý nosorožec prostě jednou přijde, jak jsme o tom pojednávali především v dubnovém pokračování. Dokonce nepomáhá ani pevné zavření očí a volání není problém, není šedý nosorožec není ani Já…

Na konci minulého pokračování jsme se zmínili o kolapsu přijímacího řízení na střední školy a jemu předcházejícímu hysterickému průběhu zápisu do škol základních. Novináři měli o čem psát, byly založeny komise a poradní sbory na MŠMT, jeden dokonce sedmdesátihlavý s hrdým názvem Konvent, ale podstaty problému se stále nikdo ani nepřiblížil. Jde o hluboký rozpor mezi podstatou pravidel, kterými se řídí veřejná sféra, tedy, co není povoleno, to je zakázáno, a soukromá sféra, tedy, co není zakázáno, to je povoleno. Aby toho nebylo málo, do třetice tu máme pravidla našeho každodenního života, ve kterém se řídíme neomylně tím, co se nám zrovna hodí. Říkáme tomu cizím slovem oportunismus a jinak lidově česká cochcárna. Tyhle tři množiny pravidel by si zasloužily jako domácí úkol pro čtenáře klasický Vennův diagram, protože mají celou řadu zajímavých průniků i sjednocení…Ale i tento velmi obecný rámec problému, spočívající v určité nekompatibilitě pravidel, která užíváme, má však své prostředí, které je ještě o kousek obecnější…

Pokud si budeme povědomí skutečností, že se nacházíme v problémech a že je nelze řešit metodami, které nás do nich přivedli, pak nám nezbude než se pohlédnout po něčem novém, tak říkajíc, onačejším. Obecně se ono nové a onačejší nazývá novinka neboli inovace. Ovšem funkční inovace nepadají jen tak z nebe a jako všechno chtějí nejen čas, ale především práce, hodně potu, krve a slz. Dnešní dětinské představy lidí, které jsou živené mainstreamovými médii, které spočívají v tom, že se vlastně nic neděje, protože lidský duch to přece celé zvládne a vymyslí rychle něco, co nás z dané situace vytáhne, jsou nebezpečně zavádějící, manipulativní a lživé. Dnes jsou mnozí z nás ochotni věřit tomu, že nám náhle se objevivší inovace, pomůže z brandy stylem barona Prášila, který se, jak víme, přece vytáhl z bažiny za vlastní límec… Když už jsme u těch literárních alegorií, připomeňme si Stopařova průvodce po Galaxii Douglase Adamse. V této okouzlující a zároveň ohromující alegorii našeho světa pohání kosmickou loď Srdce ze zlata, jako metaforu bohatství, podivuhodná hnací síla na principu nekonečné nepravděpodobnosti. Pokud si uvědomíme skutečnost, jak vysoce nepravděpodobná uspořádání našeho prostředí představuje sám život, celá kulturní i přírodní evoluce, pak se nám to může v duchu kauffmanovských úvah o brzdném padáku jako složenině deštníku a vozíku, složit do teze, že inovace jsou tím nekonečně nepravděpodobným pohonem našeho světa.

Problém nám předkládaných příběhů inovací spočívá v tom, že jde vesměs o příběhy inovací úspěšných, které vybavily jejich autora nebo autory možnostmi, jak z nich učinit legendu na otřepané téma, jak chudý chlapec ke štěstí přišel. Většinou bylo všechno jinak a úspěšné inovace se prosazovaly do našich životů velice zdlouhavě a tvrdě. Většina úspěšných inovací neměla jediného otce, ale v průběhu času se na nich podílely desítky lidí v různých částech světa. Všichni víme, že žárovku vynalezl Edison, ale nevíme, s podobnými principy přišlo v průběhu dvou desetiletí nejméně dvacet jiných vynálezců. Edison si své spojení s žárovkou zaslouží především kvůli úmorné experimentální práci, při které vyzkoušel na sedm tisíc různých vláken, která byla schopná dávat světlo ve skleněné baňce ze které byl vyčerpaný vzduch.

Jenom zcela zanedbatelné množství textů je věnováno inovacím neúspěšným. Možná ještě těm dočasně neúspěšným… Dovolím si citovat jednoho ne zcela úspěšného inovátora jménem William Petty, který byl mimo jiné tajemníkem Thomase Hobbese a profesorem anatomie na Oxfordu, členem parlamentu a průkopníkem studia ekonomiky. Vynalezl mimo jiné most bez pilířů v korytu řeky, kopírovací stroj, a secí stroj na kukuřici. William Petty v roce 1662 napsal tuto elegii o údělu vynálezcově…

Jen málo nových vynálezů bylo někdy odměněno monopolem. Ačkoliv se totiž vynálezce často opájí přesvědčením o svém významu a myslí si, že se o něj celý svět popere, všiml jsem si, že většina lidí jen málokdy začne používat nové substance, jež sami důkladně neozkoušeli a které ani čas nezprostil skrytých obav, takže když je představen nový vynález, mají všichni námitky a nebohý vynálezce se musí potýkat s nedůtklivou kritikou, neboť každý nachází chyby a nikdo vynález neuzná, dokud nebude vylepšen v souladu s jeho vlastním postupem. Tuto torturu přežije ani ne jeden ze sta vynálezů a ty, které ano, jsou nakonec tak ovlivněné rozličnými výmysly ostatních, že není možné, aby si jeden jediný člověk nárokoval cely vynález, a nelze se ani dobrat shody, jaký má kdo podíl na jednotlivých částech. Navíc se tento proces obvykle táhne tak dlouho, že nebohý vynálezce mezitím bud zemře, nebo ho ochromí dluhy, jež ve snaze návrh rozvíjet nadělal. A k tomu všemu mu ti, kdož jeho důvtip podpořili vlastními penězi, ještě spílají do spekulantů, nebo i něčeho horšího. Vynálezce a jeho nároky tak zcela zaniknou.

Ti starší z nás si dobře pamatují na průpovídku o pěti fázích budování socialismu, která parodovala a volně navazovala na závazné učení o fázích budování komunismu. Šlo o organizační nadšení, realizační vystřízlivění, hledání viníků, potrestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných. Tento vtípek by se mohl zdát poněkud vyvanulý podobně, jako si to mnozí myslí o Benešových dekretech, ale stejně jako v jejich případě tomu tak ani zdaleka není. Průpovídka i dekrety pořád platí… Podobnými fázemi totiž prochází i náš vztah k inovacím, jenom si nejsem úplně jist tím, zda Nobelovy a jiné ceny jsou nakonec udělovány těm, kteří u toho nebyli. Existuje dokonce Amarův zákon, vzniklý na Stanfordské univerzitě někdy v 60. letech minulého století a je pojmenován po Royi Amarovi, dlouhodobém řediteli stanfordského Institutu pro budoucnost. Amarův zákon v podstatě říká, že máme sklon přeceňovat dopad nové technologie v krátkodobém horizontu, ale dlouhodobě její význam podceňujeme. S tímto zákonem nebo spíše zákonitostí je spojen pojem Amarův hype cyklus. Vede poetickými, leč výstižnými pojmy od úspěšného spuštění inovace, přes vrchol přehnaných očekávání do údolí zklamání a pak cestou osvícení až k plošině produktivity. Aby to nebylo tak jednoduché a jak už to tak v inovacích bývá, má tato zákonitost více tatínků, mezi jinými A. C. Clarka. Dnes se tato zákonitost a její aplikace objevuje v odborném diskursu především pod hlavičkou firmy Gartner.com.

Amarův hype cyklus vysvětluje leccos a naznačuje, že mezi raným nadšením a pozdějším podceňováním musí nutně existovat okamžik, kdy máme plus minus realistický pohled na věc. Vypadá to tak, že je to obecně někde kolem patnáctého roku trvání inovace. V prvních deseti letech očekáváme od inovace příliš mnoho a po dvaceti letech příliš málo, ale při pohledu dopředu po oněch patnácti letech bychom se měli přibližně trefit. Mělo by to být dříve, než dojde k pádu z vrcholu očekávání do údolí zklamání. Přesto, že se sestup do údolí zklamání asi nedá poznáním zastavit, můžeme toho poznání využít při hledání nástupu na cestu osvícení a lepší uvědomění si toho, že jsme asi dosáhli plošiny produktivity.

Klíčovým poselstvím úspěšných inovativních procesů je skutečnost, že v prostředí, ve kterém tyto procesy vznikly, rozvíjely se a uspěly, hrála klíčovou roli svoboda. Svoboda směňovat, experimentovat, představovat si, mimo jiné i svoboda investovat – a neuspět. Svoboda nenechat se okrádat či omezovat vládci, kněžími nebo lupiči. Svoboda spotřebitelů odměnit inovace, které se jim líbí, a odmítnout ty, které se jim nelíbí. Minimálně od 18. století liberálové tvrdili, že svoboda vede k prosperitě, nikdy však neobjevili přesvědčivý mechanismus, hnací řetěz, jímž jedno způsobuje druhé. Tím hnacím řetězem, chybějícím článkem, je inovace, pohon na principu nekonečné nepravděpodobnosti.

Inovace je doslova dítětem svobody, neboť jde o svobodný, tvůrčí pokus uspokojit svobodně vyjádřené lidské touhy. Inovativní společnosti jsou svobodnými společnostmi, v nichž lidé svobodně vyjadřují svá přání a snaží se je uspokojit, zatímco tvůrčí jedinci mohou svobodně experimentovat, aby nalezli způsoby, jak tyto požadavky naplnit, pokud tím neubližují ostatním. Nemáme na mysli svobodu v nějakém extrémně libertariánském, zákonů nedbajícím smyslu, pouze obecnou myšlenku, že pokud něco není specificky zakázáno, lze předpokládat, že by to mělo být povoleno: což je pozoruhodně vzácný jev v současném světě, kde se nám stát pokouší diktovat, co smíme i nesmíme.

Tato závislost na svobodě vysvětluje, proč nelze inovaci jednoduše naplánovat. Je tomu tak, protože není snadné do nezbytných detailů předjímat přání lidi ani prostředky k jejich uspokojení. Vysvětluje také, proč se inovace zpětně jeví jako nevyhnutelná, protože spojitost mezi tužbou a uspokojením je zjevná právě teprve poté. Proč je inovace kolektivní a vzniká spoluprací…?!? Protože jedna mysl toho o ostatních ví příliš málo. Proč je inovace organická…?!? Protože musí být reakci na autentickou a svobodnou touhu, nikoli něčím, co lidé chtějí podle názoru nějaké autority A proč nikdo doopravdy neví, jak inovaci vyvolat…?!? Protože nikdo nemůže lidi přimět, aby něco chtěli… Víme, že lidé směřují za lepším cestou nejmenšího odporu. Ale co je to pro každého jednoho z nás to lepší…?!? A co je to pro každého jednoho z nás cesta nejmenšího odporu…?!?

Závěrem si připomeňme Thomase Edisona. Jak bylo uvedeno výše, byl jedním z mnoha, kteří přišli s myšlenkou žárovky, ale byl to právě on, kdo ji přetvořil v praktický produkt. Nedosáhl toho svou genialitou, ale experimentováním. Opakovaně tvrdil, že genialitu tvoří procento inspirace a zbytek je práce. Občas přiznal inspiraci procenta dvě… Říkám vám, genialita je tvrdá práce, houževnatost a zdravý rozum, dodával.  Především práce, nikoli pouhá inspirace" je heslo, na které většina Západu už před nějakým časem zapomněla nebo si ho rovnou zakázala. Nemožnost opakovat experimenty v některých oborech brání tomu, aby se jaderná energie stala bezpečnější a levnější, zabraňuje zlaté rýži a ostatním GMO zachraňovat životy, zpomaluje vývoj nových léčebných metod. Naopak hojnost opakovaných experimentů vedla k vzestupu internetu a k rozmachu světa digitální komunikace. Musíme nějak najít způsob, jak reformovat regulatorní státy anebo molochy typu Evropské komise a Evropského parlamentu tak, abychom stále byli v bezpečí, ale aby se nebránilo jednoduché metodě pokusu a omylu, na níž veškeré inovace závisejí.

Inovace se rodí ze svobody a plodí prosperitu. Vzdáváme se inovačního potenciálu neseného svobodou na vlastní nebezpečí. Poznání, že lidský druh si z nějakého důvodu začal úspěšně uspořádávat své prostředí tak, aby vytvářel nové a termodynamicky nepravděpodobné struktury a myšlenky, jež prakticky přispívají k jeho blahobytu, je prostě fascinující. Je naopak znepokojující, že mnozí lidé přemýšlejí spíše o tom, jak inovace omezit než povzbudit. Bude to onen nanejvýš nepravděpodobný pohon inovací, který lidstvo povede do budoucnosti. Pokud se tento pohon zastaví, ztratíme svou budoucnost…A s budoucností ztratíme všechno…

 

 O vinách a dluzích VIII.

Letos se zabýváme vinami a dluhy… Srpnové pokračování bude věnováno tomu, čím jsme si nejvíce sami vinni nebo čím se prohřešujeme světu a svým bližním. Je to vlastní hloupostí a podporou všeobecného tmářství, které se rozlézá a ničí vše inspirativní a inovativní kolem nás podobně jako všepožírající, zlá Nicota likvidovala ve filmu Nekonečný příběh říši Fantasie.

V minulém pokračování jsme se zabývali inovacemi jako nejnepravděpodobnějším pohonem lidských dějin. Živnou půdou tohoto pohonu je svoboda ve všech svých myslitelných podobách. Čerpali jsme přitom mimo jiné z knihy Matta Ridleyho Jak fungují inovace. Mimochodem před nějakými deseti lety jsme upozorňovali na jeho tehdejší knihu Racionální optimista. V tomto srpnovém pokračování se k myšlenkám Matta Ridleyho vrátíme, protože jeho kniha poskytuje neuvěřitelně obsáhlý popis všech možných argumentů proti nejrůznějším inovacím. Pokládáme za důležité, abychom si jejich konkrétní i obecné podoby připomněli právě v době, kdy se zejména na Západě rozmáhá tmářství měrou přímo nebývalou a západní autority, především v Evropské unii se jen klepou na to, aby mohly něco zakázat pod mantrou předběžné opatrnosti nebo jen tak prostě z vlastní hlouposti nebo za cizí peníze v rámci konkurenčního boje. Současná hysterie kolem pokroku umělé inteligence toho budiž příkladem. Bude ještě dlouho trvat, než umělá inteligence všechna ta tmářská odmítání překoná, ale stejně ji čeká ještě vrchol přehnaných očekávání, údolí zklamání, cesta k osvícení a produktivní plošina, tak jak popisuje osud úspěšných inovací Amarův hype cyklus, se kterým jsme se rovněž seznámili minule. Připomeňme ještě Amarovo pravidlo, zákonitost či zákon, které nám říká, že máme tendenci přeceňovat krátkodobé dopady inovací a podceňovat či nedomýšlet ty dlouhodobé.

Pokud jsme nedávno komentovali současné požadavky na zastavení vývoje umělé inteligence, zmiňovali jsme podobnost s nářky a útoky, které zaznívaly proti vysoce inovativnímu knihtisku a všem inovacím, které s ním souvisejí až do dnešních dnů. Zmiňovali jsme především útoky ze strany katolické církve a jejich prelátů, kteří nejen ztráceli monopol na šíření textů a informací nekonečným opisováním v klášterech a jejich uchovávání tamtéž. Šlo o ztrátu monopolu na vzdělanost, ať již byla jakákoliv. Připomeňme si jinou hysterii v křesťanstvu, když Cyril a Metoděj přišli v polovině 9. století na Moravu a přinesli tam nejen nové slovanské písmo, hlaholici, ale dokonce do něj převedli podstatné části Písma a sloužili v novém jazyce bohoslužby. Byl to ne neuvěřitelný útok na tradiční křesťanské tmářství, které tvrdilo, že Písmo svaté může být zapsání a šířeno toliko latinsky, řecky a hebrejsky. Obhajoba obou bratří v Benátkách a posléze před samotným papežem byla natolik brilantní, že dokázali hlaholici i způsob šíření Písma v ní obhájit a získat pro Velkou Moravu slovanskou diecézi a biskupství.

Je s podivem, jak málo takové inovace v našich dějinách vážíme, jak málo upozorňujeme a na její podstatu a souvislosti a jak málo se z nich učíme. Obhajoba obou bratří, kterou pronášel povětšinou mladší z nich, Cyril, Konstantin či Crha, stála především na obhajobě rozmanitosti a různorodosti, jako výrazu boží vůle a prozřetelnosti a podmínce životaschopnosti církve i lidských společenství kolem ní. Zákazy a omezování byly v rozporu s božskou kreativitou a inovativností. Je zvláštní, že když se podobným způsobem, tedy boží vůlí k rozmanitosti světa a světů, hájil o necelé třičtvrtě tisíciletí později Giordano Bruno, skončil na hranici hlavou dolů na římském květinovém tržišti. Zřejmě se tenkrát už katolická církev bála nových myšlenek daleko více než před reformací a velkým schismatem a upalování byl její oblíbený argument. Připomínat české kazatele, Jana a Jeronýma, kteří skončili na hranici v Kostnici, je zřejmě zbytečné.

Je to právě rozmanitost, různorodost, které pomáhají všemu novému na svět, jsou znakem životaschopnosti. To platí i o politické a správní struktuře prostředí, ve kterém inovace vznikají. Je možné konstatovat, že inovace upřednostňují fragmentovaný způsob vládnutí před velkými říšemi. Imperiální režimy sice přirozeně disponují bohatými a vzdělanými elitami ve větším počtu než politické útvary menší, ale je na nich patrná tendence menší zvídavosti a vynalézavosti, což je v konečném důsledku významně poškozuje. S tím, jak jde čas a centrální moc impéria zákonitě kostnatí, má technologický pokrok tendenci stagnovat, elity se začínají bránit novotám a finance směřuji spíše do luxusu, válek a korupce než do podnikání. A to navzdory tomu, že říše jsou skutečně obrovskými jednotnými trhy pro šíření myšlenek. Bohužel, až tak jednotnými, že začínají stále větší množství myšlenek potlačovat. V dějinách Itálie byla obdobím nejplodnějším na vynálezy renesance, kdy inovaci poháněly malé městské státy vedené obchodníky a bankéři. Fragmentované politické uspořádání se ukázalo být pro inovace lepší než jednotné. Stejné ponaučení nám skýtá starověké Řecko.

V 15. století si Evropa poměrně rychle osvojila již výše zmíněny knihtisk, původně vyvinutý v Číně, který zásadně proměnil ekonomiku, politiku i náboženství tehdejšího Západu. Významnou roli v tom, že se knihtisk ujal, hrál fakt, že Evropa byla v té době politicky fragmentovaná. Sám Johann Gutenberg musel opustit rodnou Mohuč a přestěhovat se do Štrasburku, aby našel režim, který by ho nechal pracovat. Martin Luther výrazně uspěl na poli knihtisku a přežil pouze díky ochraně, kterou mu ve Wartburgu poskytl kurfiřt Fridrich III. Saský. William Tyndale vydal svůj třaskavě podvratný a esteticky nádherný překlad Bible, když se skrýval v Nizozemí. V centrálně řízené říši by žádný z těchto projektů nebyl myslitelný a uskutečnitelný.

Osmanská a Mughalská říše zakázaly knihtisk na více než tři století. V roce 1485 byl knihtisk zakázán nařízením sultána Bájezída II. V roce 1515 sultán Selim I. rozhodl, že muslimové provozující knihtisk budou trestáni smrtí. Bylo to příšerné spojenectví. Kaligrafové hájící svůj obchodní monopol byli spřažení s duchovními hájícími svůj náboženský monopol a úspěšně u říšských autorit lobbovali, aby knihtisk drželi v patřičných mezích. Cizincům bylo nakonec v Osmanské říši povoleno tisknout knihy v cizích jazycích, ale teprve v roce 1726 se maďarskému konvertitovi k islámu Ibrahímu Muteferrikovi podařilo říšské autority přesvědčit, aby povolily tisk sekulárních nikoli však náboženských knih v arabštině. Kdyby byla říše řízená sultány rozdrobená na různá politická teritoria a různé oblasti, pravděpodobně by se zde knihtisk prosadil dříve a šířil se rychleji.

I v Číně korelovala prudká inovační vlna s decentralizací vlády, k níž došlo během takzvaného období válčících států. V dobách, kdy byla říše nejsilnější, zejména za dynastie Ming, se inovace v podstatě zastavila, a stejně tak obchod a podnikatelská činnost obecně. Skutečnost, že Čína přestala být zdrojem novinek, protože byla sjednocená, zatímco Evropa prosperovala, jelikož byla rozdělená si už v 18. století uvědomil filozof David Hume.

Může se zdát, že Amerika je výjimkou, ale Spojené státy toto pravidlo ve skutečnosti potvrzují. Jejich federální uspořádání vždy umožňovalo experimentovat. Většinu 19. a 20. století měly daleko k monolitickému impériu a představovaly laboratoř s rozdílnými pravidly, daněmi, politickými postoji a zvyky, a podnikatelé se libovolně stěhovali do států, jež se pro jejich projekt nejvíce hodily V poslední době vláda posílila a ve stejném okamžiku se mnozí Američané začali divit, proč země neinovuje tak rychle jako kdysi.

Nejlépe tato fragmentace funguje, když vyústí ve vznik městských států, tedy států ovládaných jediným městem. Přinejmenším posledních tisíc let probíhaly inovace nepoměrné více právě v autonomních městech. Navíc obecně platí, že města se zvětšují podle předvídatelného matematického vzorce zvaného mocninný zákon. To znamená, že na základě velikosti populace určitého města lze překvapivé přesné říct, nejen kolik v něm bude čerpacích stanic nebo kilometrů elektrických kabelů a silnic, ale i kolik restaurací, univerzit a jaká bude mzdová a cenová hladina. Opravdu zajímavé potom je, že s růstem města potřebují v přepočtu na obyvatele méně čerpacích stanic, kilometrů elektrického vedení a silnic, ale že mají na hlavu nepoměrně více vzdělávacích institucí či patentů a vyšší mzdy. Jinak řečeno, infrastruktura města roste sublineárně, kdežto socioekonomické produkty superlineárně.

Totéž ovšem neplatí pro firmy. Když rostou, stanou se po překročení určitého bodu méně efektivními, méně zvladatelnými, méně inovujícími, méně hospodárnými a méně tolerantními k výstřednostem. Navíc pro ně platí, že velké firmy nejsou dobré pro inovace, podobně jako velké politické a správní celky, a to v podstatě z totožných důvodů. I proto obchodní společnosti neustále umírají, kdežto města nikoli. Pokud pomineme města vyvrácená živelními pohromami, klimatickými změnami a válkami, pak města představují podivuhodně efektivní místo k životu a projevují podivuhodnou vitalitu a trvání. Čím větší jsou města, tím produktivnějšími a efektivnějšími se stávají z hlediska využívání energie k vytváření nepravděpodobnosti, stejně jako těla živočichů. Velryba spálí v poměru k hmotnosti méně energie než rejsek a žije déle, má větší mozek a její chování je komplexnější. Londýn spotřebuje proporčně méně energie než Bristol, má větší kolektivní mozek a funguje složitěji. Z obecného hlediska jednoduše platí, že životaschopné je to, co dokáže z méně zdrojů vytvářet více užitku. Čest výjimkám, potvrzujícím toho pravidlo.

Někteří lidé tvrdí, že žijeme ve věku inovační krize. Inovací je příliš málo, nikoli příliš mnoho. Zdá se, že západní svět zejména po roce 2009 hledá cestu, jak zrychlit svou ekonomiku na nějakou rozumnou míru. V Evropě, Americe a Japonsku začínají vítězit síly sebeuspokojení a stagnace. Existenční výzvou dnešního kapitalismu je skoncovat s neochotou společností i vlád povzbuzovat inovace a falešnými tvrzeními, že tak činí. Schumpeterova věčná smršť kreativní destrukce byla nahrazena jemným vánkem dobývání renty. S tím, jak v podnikatelské sféře rostoucí měrou dominují velké společnosti v pohodlném spolčení s velkým státem, korporátní manažerismus postupně vysává z podnikání život. Již nevynalézáme věci, jež by skutečně měnily svět, jako jsou toalety nebo auta, ale stále více si pohráváme s drobnostmi, jako jsou sociální média.

 Příznakem této choroby je, že firmy sedí na obrovské hromadě hotovosti v řádu bilionů dolarů a z nadnárodních společností se staly místo vypůjčovatelů čistí věřitelé, jelikož nevidí možnosti, jak investovat do inovací. Některé velké farmaceutické firmy dnes dost možná vydělají více finančními investicemi než vývojem a prodejem léků. Když už velké společnosti utrácejí peníze, často tak činí defenzivně na podporu svých patentů nebo ochranu tržního podílu. Jejich aktiva stárnou a oni mají stále větší sklon hrát bezpečně. Částečnou vinu nese rozptýlené vlastnictví, které je v rukou penzijních a zajištěných fondů, a s ním související nedostatek motivace, což vede k tomu, že se z podnikatelů stávají rentiéři, kteří dobývají rentu z lokálních monopolů. Své renty dosahují budováním vstupních překážek prostřednictvím duševního vlastnictví, licencí k výkonu povolání a státních subvencí.

Břemenem korporátního manažerismu je fakt, že je snazší trhy kontrolovat než na nich soutěžit, plánovat než experimentovat. Jak to probíhá, ukazuje rychlý a setrvalý růst počtu kontrolorů shody ve firmách. Dodržování regulací skoro vždy dopadá více na malé firmy než na ty velké, což od vstupu na existující trhy odrazuje nováčky s čerstvými nápady. Platí, že nejlepším způsobem, jak vydělat hodně peněz, většinou není přijít s novými skvělými nápady a tvrdě pracovat na jejich uskutečnění, ale spíše pěstovat si spojence ve státní sféře. Samozřejmě mnohé společností inovace stále podporují, najímají na ně výkonné pracovníky, kteří mají slovo „inovace” v popisu práce a chlubí se slogany, které ho používají, ale většinou jsou to bezvýznamné tlachy maskující hlubokou náklonnost vůči status quo.

Globalizace tento trend ani zdaleka neoslabuje, ba naopak jej možná upevnila. Nadnárodní korporace absorbovaly spíše mentalitu plánovačů než podnikatelů. Tyto faktory pravděpodobně vysvětlují klesající dynamiku západních ekonomik a jejich rostoucí vnitřní i vzájemné nerovnosti. Podle studie OECD klesá podíl startupů v šestnácti z osmnácti ekonomik. Problém je ještě horší v samotné Evropské unii, kde se kreativní destrukce v mazlivém sevření Evropské komise s jejím sklonem vytvářet pravidla ve prospěch existujících firem téměř zastavila. Ze sta nejhodnotnějších evropských firem žádná nevznikla v posledních čtyřiceti letech. V Evropě nevznikl ani jeden digitální gigant, který by čelil Googlu, Facebooku či Amazonu. O to více se EU snaží tyto společnosti regulovat a škodit jim, podle hesla, že netřeba mít kozu, stačí, když chcípne sousedovi.

Pokud jsou tyto úvahy správné, schopnost západních ekonomik inovovat oslabila. Pokud příjmy stagnují a příležitosti k sociální mobilitě vysychají, není na vině příliš mnoho inovací, ale příliš málo. Zneklidňující skutečností je, že bychom se měli obávat spíše inovačního hladomoru než nadbytku. Soukolí kreativní destrukce zpomaluje, jak dokládají rostoucí korporátní zisky, zpomalování vzniku nových firem a znepokojivá stabilita velkých firem v čase. Možná však přijde na pomoc jiná část světa. Podobně jako Evropa před šesti staletími převzala štafetových kolík inovace od kostnatějící Číny, nyní si jej Čína možná vezme zpět.

Problém je v tom, že v Číně přetrvává nedostatek obecné společenské i individuální lidské svobody, která je živnou půdou skutečně zásadních inovací. Ale možná, že budoucnost ukáže, že svoboda je trochu něco jiného než její západní model. V každém případě to budoucí rozvoj inovací v Číně, který dá odpověď na řadu otázek, včetně těch, které jsme dosud nepoložily stejně jako těch, které nás dosud nenapadly…

 

 O vinách a dluzích IX.

Začal školní rok, a právě v pátek 1.září se nás rozhodl pan premiér obdařit svou vizí pro tuto zemi na příští tři desítky let. Šlo o podivuhodný soubor floskulí, klišé a frází, které může říct kdykoliv, kdekoliv, kdokoliv a komukoliv. Proto je také většinový dojem byl ten, že už jsme to každý někde, někdy od někoho slyšel. Otázka zní, proč muselo něco tak obskurního zaznít v době, kdy se tato země propadá do bezvýznamnosti a není schopna realizovat jakékoliv, byť sebeprimitivnější kroky ke své záchraně. Nabízí se alegorie toho, když jsme říkávali, že nejmocnějším zdrojem pracovní inciativy je blížící se termín a prožraná záloha. Této zemi zvoní hrana, což představuje obojí najednou, musí se něco stát, protože zdroje na švejkování před vlastním osudem došly a čas splácení dluhů a apokalypsy se naplnil. Je smutné, že ta nutnost něco udělat padla na tu nejnešťastnější a nejneschopnější vládu v dějinách této země. Zdaleka nemůže za to, že naše elity a jejich vlády bezostyšně ruinují tuto zemi už bezmála patnáct let. Tragédie naší společné pastviny sice začala v této zemi již s opoziční smlouvou, ale její proměna v poušť začala s vychytralým svržením Topolánkovy vlády Paroubkovým sexy mozkem v průběhu předsednictví v roce 2009.

Premiérova slova byla tradičně zcela mimo čas a prostor, nesla se v duchu toho, co by mělo být, bez toho, že by uvedl, co je a kudy je od toho třeba jít k tomu, co by být mělo. Vzhledem ke stavu země připomínaly cíle Petra Fialy něco na způsob poručíme větru dešti nebo mimořádné kouzlo rytíře Brtníka z Brtníku při rekonstrukci hradu Brtníku. Toto zoufalé představení neschopnosti vlády pochopit stav, ve kterém se země nachází, a popsat alespoň základní východiska na cestě za lepším životem, přichází v polovině jejího funkčního období. Je jasné, že se do jeho konce nestane už nic a vládě se zřejmě podaří naopak úspěšně likvidovat pokusy soukromé sféry usilovat o inovace a zlepšení stavu podniků. Vláda tak zřejmě dosáhne mimo jiné toho, že další a další firmy naši zemi opustí a zároveň odradí i zahraniční investory, protože podnikat v zemi, kde je hlavním posláním státní a veřejné správy házet soukromému sektoru klacky pod nohy, opravdu nikdo nemusí a nechce. Svět je velký, a tak stejně jako občané opouštějí domácí obchody, protože ve světě je levnější a kvalitnější zboží, tak odejdou za lepšími podmínkami do světa i naše firmy.

Zářijová pokračování této rubriky velmi často začala vznikat na břehu Středozemního moře, nejčastěji pak na některém z řeckých ostrovů. Není tomu jinak ani letos, protože autor hleděl z jižní Kréty přes Lybijské moře směrem k Africe. Jižní pobřeží Kréty je nejjižnějším pobřežím celé Evropy i Evropské unie. Od pradávna bylo Středozemní moře pro Evropu a její impéria Mare nostrum, a to přes všechny dílčí spory a války s Araby a posléze s Osmany, které vedly evropské mocnosti nejen pod praporem kříže, ale i městských námořních a obchodních velmocí, Benátek či Janova. Později, na samém konci 18. stol. ruská flotila s podporou Osmanů nejen že dobila na Francouzích pevnost na Korfu a založila v Jónském moři Republiku sedmi ostrovů, ale admirál Ušakov se dokázal vypořádat i s námořním odporem Francouzů ve Středozemním moři a ruská námořní pěchota obsadila přes odpor Napoleonových vojsk dokonce Řím, Neapol, Janov a Anconu. Jenom pro zajímavost, slavná mise skončila neslavně, car Pavel I., mimochodem obsedantní neurotik a těžký paranoik, přikázal roku 1800 Ušakovovi vrátit se do Černého moře, zbavil ho velení a ustanovil ho do druhořadých až bezvýznamných pozic, ze kterých v roce 1807 rezignoval. V témž roce se Iónské ostrovy dostávají zpět pod nadvládu Francie a po Vídeňském kongresu připadají Anglii. Je to jenom malá epizoda z velmi pestrých dějin Mare nostrum, na které jsme v období po druhé světové válce postupně rezignovali…

Evropa si přes vlastní různorodost a pestrost byla dlouhodobě vědoma důležitosti bezpečnosti na často neklidných březích tohoto vnitřního a nesmírně členitého moře. Věděla, že se její jižní pobřeží nedá efektivně bránit. I proto Řím zničil Kartágo dočista dočista, protože věděl, že v další punské válce by nemusel mít tolik štěstí. Dnes je čím dále více patrné, že tohle EU příliš nezajímá a její jalová a hloupá opatření proti katastrofálnímu sociálně ekonomickému i politickému stavu jižního a východního pobřeží Středozemního moře, jejichž důsledkem jsou neustálé války, ozbrojené spory a masová migrace, jsou okolnímu světu pro smích a nám všem k velké škodě. To vše tvoří nebezpečný základ pro konec Evropy tak, jak ji známe. Připomeňme si Umberta Ecca, který už více než před třemi desetiletími napsal, že vše směřuje nezadržitelně k afroevropské nebo evroafrické civilizaci. Otázkou je jenom to, jak bude tento přechod vypadat. Zatím se zdá, že vše probíhá podle scénáře, který popsal v roce 2015 ve své knize Podvolení francouzský spisovatel Michel Huellenbecq. Je pravda, že to vzal trochu zostra, Francie už měla mít touto dobou islámského prezidenta, ale procesy, které k podvolení většinové společnosti invazi menšinových vlivů vedou, popsal přesně a ony nejen ve francouzské, ale i v dalších evropských společnostech, namátkou švédské, belgické, nizozemské i německé, čile probíhají.

Naši a evropští, v různých odstínech nazelenalí politici, novináři a s mocí spřažení přídvorní vědci grantožrouti nás zavalují mantrou o tom, že si žijeme na úkor svých dětí a vnuků, protože nelikvidujeme dost uhlovodíků a nesnižujeme sebevražedným tempem jejich emise. Je to až neuvěřitelný paradox, když si uvědomíme, že ty jednotlivce a jejich skupiny, především náboženského charakteru, kteří se budou během krátké doby podílet na řízení Evropy, to vůbec, ale vůbec nezajímá, podobně jako demokracie, svoboda a lidská práva, tedy kromě těch jejich. Dnes už se sem tom ozve hlas zdravého rozumu, ale zatím je to pořád volání umírajícího na poušti. Podstatou současných nápravných opatření není řešení problému, ale právě potlačování a likvidace tohoto hlasu volajícího z pouště ve jménu ideové zelené čistoty, likvidace svobody slova a další opatření proti samotné podstatě evropské civilizace. Trochu to připomíná podávaní imunodepresiv před transplantací, ale připojení africké civilizace není transplantace, to je v podstatně likvidace, protože africké kultuře a kulturám je v zásadě jedno, co se s Evropou stane. Evropský elitám je to naprosto jedno. Podstatná část afrických elit se navíc těší na to, že Evropě vrátí staletí vraždění, znásilňování, zotročování a masového okrádání s celou parádou. I proto jsou pro Afriku země BRICS přirozeným mocenským i hospodářským partnerem a její země většinově tiše doufají, že se na Ukrajině nabije Evropě a Západu vůbec pořádně huba…

Je třeba na tomto místě připomenout leitmotiv současných změn ve světě, kdy Čína a Rusko deklarovaly před olympiádou v Pekingu na počátku února 2022 jasně a zřetelně, že už jim Západ nebude říkat, co a jak mají dělat, protože na to nemá žádný nárok. Čína, Rusko a další státy se vydaly a vydávají jednoznačně na cestu velice pestré konfrontace se Západem. Válka na Ukrajině je jenom jednou malou částí tohoto velice různorodého konfrontačního komplexu. Je až absurdní, jak to u nás, ale i v dalších zemích Západu politici, experti a novináři nechápou. Těší se na porážku Ruska a návrat jakéhosi normálního stavu. Ten už ale jednoduše nastat nemůže. Rusko jasně deklaruje, že kdyby snad Západ najednou z nějakého nepochopitelného pokynu shůry navrhl Rusku vrátit se k víceméně normálním kontaktům, Rusko by se rozmýšlelo, zda má smysl to udělat. A pokud ano, tak v jakých oblastech. Nepřistoupíme na spolupráci se Západem v oblastech, na kterých závisí naše bezpečnost v každém smyslu. Vzhledem k tomu, jak se Západ neustále zabývá termínem porážky Ruska Ukrajinou, Moskva poměrně škodolibě upozorňuje na termíny vítězství Západu v Iráku, Afghánistánu nebo ve Vietnamu.

Dnes to je Saudská Arábie, díky svým exkluzivním vztahům s Čínou a poněkud méně exkluzivním vztahům s USA, která je místem, kde se sešli zástupci zemí, které se měly dohodnout na dalším postupu v otázkách Ukrajiny. Nedohodly se na ničem a za největší úspěch je pokládána pouhá účast Číny na podobném jednání. Pro Ukrajinu je to, po pro ni ponižujícím výsledku summitu NATO ve Vilniusu, další políček a upozornění na to, že svět funguje úplně jinak, než si myslí elity v Kyjevě a jak se nám snaží namluvit představitelé naší vládnoucí pětikoalice. Dokonce si někteří účastníci dovolili poznamenat, že takováto konference bez Ruska jako přímého účastníka konfliktu asi postrádá smysl. Saudská Arábie, kterou se čínské diplomacii podařilo nejen usmířit, ale i pozvat do BRICS, je dnes další globální ropnou mocností, která se začíná vymykat vlivu Západu. V podobném duchu se nesou i politické pohyby v Subsaharské Africe, kde ztrácí Francie a Západ vliv každý den a nemohou s tím vůbec, ale vůbec nic dělat. Popis těchto změn v našich sdělovacích prostředcích je opět daleko od skutečnosti a jejich interpretace je v určitých ohledech až směšná.

V Jihoafrické republice se sešel summit BRICS, organizace, kterou naši snaživí přídvorní novináři označují jako organizaci méně rozvinutých zemí. Setkání prošlo v našich sdělovacích prostředcích v podstatě bez jakékoliv pozornosti. Komentáře se nesly v převážně ironickém tónu a soustředily se především na roli Ruska a na to, že ruský prezident Putin nemohl přiletět, protože by mu v JAR hrozilo zatčení. Vůbec nebylo komentováno ústřední heslo summitu s tématikou utváření inkluzivního světa jako podoby alternativního světového řádu. Tento řád má jasnou ambici nahradit ten stávající, který obsahuje ideje neokolonialismu, připomíná legendární břemeno bílého muže a v praxi stále více zavání chaosem a úpadkem Západu. Bylo sotva zmíněno, že BRICS přijal další nové členy Argentinu, Egypt, Etiopii, Írán, Saudskou Arábii a Sjednocené Arabské Emiráty. U nás padly nějaké ostrovtipné poznámky o chudých příbuzných, ale světové agentury a globální prostředky mimo země BRICS jako jsou AFP, Reuters, BBC, AP, Bloomberg či CNN věnovaly této globální události obsáhlou pozornost, komentovaly slova vedoucích jednotlivých delegací, stejně jako závěry summitu a jeho ekonomického fóra. Dovoluji si poznamenat, že tyhle chudé a rozvíjející se země mají dohromady nejen většinu světového obyvatelstva, ale i přírodních zdrojů všeho druhu a mimo jiné úrodné půdy. Opět tak vynikla téměř dokonalá čecháčkovská novinářská malost, především v mainstreamových médií v čele s Českou televizí.

 Je tu ještě jeden vliv či trend, který nesvědčí obrazu světlých zítřků západní civilizace. Je to určitý spor, konflikt, konfrontace, určitá podoba boje, který, jak napsal Hérakleitos z Efesu, je otcem všeho. Jde o různé podoby konfrontací na úrovni jednotlivců a lidských skupin, a především rozdílné výsledky, které tyto různé podoby konfrontací přinášejí. Platí, že zdatnost jednotlivce není nutně vypovídající o zdatnosti skupiny a neméně to platí naopak. Je tedy zcela evidentní, že externalizací určitých individuálních schopností do našeho prostředí, ať již pouze na své bližní nebo na své bližní a instituty můžeme dosáhnout toho, že i když v boji jednotlivců prohráváme, tak v souboji kolektivů, skupin nebo týmů vítězíme na celé čáře. Jde o velice komplexní problematiku, ale v zásadě se pohybujeme ve třech kvalitách a jejich škálách. Jde o jednotlivce, skupiny a schopnost skupiny uspořádat.

Zdálo by se, že především kategorie jednotlivec je skoro bez škály a kategorie skupina má rovněž své meze. Jednou z bariér je tzv. Dunbarovo číslo, které určuje počet jednotlivců ve skupině, která může ještě fungovat napřímo, bez potřeby vytvářet instituty. Rozvoj institutů, informačních systémů a v neposlední řadě sociálních sítí ovšem umožnil organizovat jednotlivce a externalizovat jejich schopnosti prakticky bez omezení. Tím ovšem přestal na druhé straně existovat jako účastník této externalizace fungovat jedinec jako celek a součástí externalizace se stávají stále menší a menší části lidského jedince, jeho schopností a zájmů. Jsme vybaveni skvělou možností uvařit si rybu fugu, aniž bychom ji kdy viděli, stačí umět číst a věřit, že jsme našli správný návod. Rovněž schopnost organizovat skupiny a týmy se týká pouze parciálních schopností a zájmů. Pokud chceme dosáhnout kolektivní akce, která potřebuje celého jednotlivce začínáme mít problém. Tedy, zorganizujeme cyklisty, bočisty, ty, co pletou čepice, ty, co dělají patchwork, ale k obecným cílům lidi pohneme jenom velmi obtížně. To se bolestně dotýká především bezpečnosti a obranyschopnosti skupiny a země, ve které dotyčný lid jako skupina žije. Výsledkem je stav, že když budeme napadeni skupinou s nižší úrovní dělby práce a složenou ze skutečných integrovaných, a přitom jednoduchých jedinců, nutně prohrajeme jako jedinci i jako skupina. Dojde k našemu zničení, likvidaci naší léta budované přebujelé komplexity a zároveň likvidaci primitivního individualismu, který je jejím neodmyslitelným protipólem a průvodcem. Vzpomínám si na pionýrské heslo, které znělo: K budování a obraně (socialistické) vlasti, buď připraven… Odpovědí bylo: Vždy připraven…

Nejde tu o připomenutí temných dob totality, ale o připomenutí dvou přirozených kvalit, každého organismu, každé organizace, každého společenského uspořádání. Schopnost vlastní obrany a schopnost vlastního rozvoje. Společně se to dá pojmenovat jako životaschopnost. Svoji životaschopnost si nemůžeme nikde koupit, pronajmout, půjčit ani jinak získat. Je to jen a jenom věc nás jako jedinců, skupiny, společnosti. Je to naše věc v nejlepším smyslu toho slova…

Pokud tedy jsme jako západní civilizace sami sobě něco dlužni a něčím vinni, pak je to především to, že jsme postupně na svou vlastní životaschopnost rezignovali a nalháváme si, že až ji budeme potřebovat, tak si odněkud stáhneme… Ale pokud ji nemáme v svých tělech, mozcích a srdcích, tak ji prostě nemáme a stáváme se lovnou zvěří pro ty, kteří ji mají. Takový je světa a jeho evoluce běh…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu