O vinách a dluzích 2023
O vinách a dluzích I.
Tento text vzniká ve vánočním čase na přelomu let 2022 a 2023. Je tedy jenom přirozené, že v něm budou doznívat témata roku odcházejícího a otevírat se témata roku přicházejícího. Tématem loňského roku bylo kritické myšlení, jako hodnota, etická kotva, nástroj pro tvorbu vlastního názoru a proti manipulaci. Několikrát jsme se zamýšleli nad tím, proč jsou naše česká společnost i evropská společenství poněkud „zasukované“ a společenský pohyb v nich připomíná mobilitu opilé mátohy stojící po kolena v bahně. Texty roku 2022 byly samozřejmě ovlivněny agresí ruského putinovského režimu na Ukrajině, která přerostla v neuvěřitelně barbarskou válku proti suverénní zemi, které navíc Rusko v roce 1994 zaručilo společně s ostatními zeměmi bezpečnost na konferenci v Budapešti. Dnes je více než patrné, že se Kreml rozhodl vymazat Ukrajinu z mapy. Používá k tomu v neposlední řadě zbraně, které Ukrajina Rusku před třemi desítkami let odevzdala výměnou za garanci svých hranic a své mírové existence. Bohužel toto barbarství a jeho důsledky budou nejen v těchto textech, ale i v našich životech přítomny ještě dlouho. Ne vždy nutně k tomu horšímu. Byla to mimo jiné právě tato válka na Dněpru, která alespoň trochu probudila Evropu z její vznešené podřímlosti a donutila ji k tomu, aby alespoň trochu začala pracovat na své odolnosti, soběstačnosti nebo, chcete-li, antifragilitě či resilienci. Dnes je však patrné, že ono alespoň trochu je pro zvládnutí situace, do které jsme se dostali, opravdu ale opravdu žalostně málo.
Je lednovou tradicí této rubriky, že připomínáme výročí některých událostí, která nás v daném roce očekávají. Před pěti lety oslavovala naše země sto let od založení samostatného československého státu a tomuto tématu byla věnována celoroční série Sto let hledání trůnu. Před třiceti lety vznikl samostatný český stát s názvem Česká republika. Často ovšem zapomínáme, že současná česká státnost se odvíjí od zákona o československé federaci, který vešel v platnost 1. ledna 1969, tedy již více než před půlstoletím. V roce 1963 byl zavražděn John Fitzgerald Kennedy. V roce 1953, před sedmdesáti lety, bylo zahájeno pravidelné vysílání Československé televize a proběhla měnová reforma, která dokončila zbídačení lidí a nastavila násilně absurdní podobu rovnostářství ve společnosti. V roce 1943 se uskutečnily tři významné mezinárodní konference. Nejen Casablanská konference, ale i třetí Moskevská, o které nevíme skoro nic, stejně jako o první a druhé, a Teheránská konference, o které jsme se sice všichni učili, ale o její podstatě ani po těch osmdesáti letech stále nevíme dost. V roce 1943 zazněly poznaňské projevy Heinricha Himmlera k elitám SS. Je to pozoruhodné vystoupení, které kabinetní ukázkou toho, jak široký může být pojem etika. Už jsme o tomto vystoupení také v naší rubrice před několika lety psali. V roce 1933 se dostal v Německu Hitler k moci, v Československu proběhl fašistický puč a byl podepsán organizační pakt Malé dohody. Je tomu už sto let, co bylo zahájeno vysílání Československého rozhlasu, byly založeny Československé aerolinie, začal fungovat Sovětský svaz, umřel Jaroslav Hašek a přišli na svět moji rodiče. V roce 1823 byla prohlášena stále platná Monroeova doktrína o tom, že USA jsou suverény celého amerického kontinentu a potažmo západní polokoule. Uplynula tři století, kdy nás opustil genius Jan Blažej Santini. Před čtyřmi sty lety, v roce 1623, Jan Amos Komenský dokončil své umělecky nejvýznamnější dílo, Labyrint světa a ráj srdce. Dochovala se i zmínka o první konzumaci brambor v českých zemích, a to na hostině u místodržícího Viléma Slavaty, který proslul o pět let dříve jako jeden z protagonistů pražské defenestrace. Neblahou tečkou za celým rokem 1623 se stal prosincový patent císaře Ferdinanda II. o státním bankrotu. Oběživo ztratilo až 98 % své hodnoty a většina lidí tragicky zchudla, podobně jako o 330 let později. Naopak Albrecht z Valdštejna a další členové mincovního konsorcia pohádkově zbohatli. To je něco, co by nás v dnešních reáliích naprosto zbytečné inflace a zdražování ani nenapadlo a můžeme se jenom ptát, kdo si takto nakradl v roce 1953 a kdo si nakrade v současné inflační vlně. Malé kalendárium uzavřeme letopočtem 623, kdy podle našich učebnic vzniká Sámova říše.
Než přistoupíme k hlavnímu tématu dvacátého prvního ročníku této rubriky, nelze opominout téma prezidentských voleb. Nedojde k žádným politickým názorům, natož k nějakým agitkám ve prospěch jednotlivých kandidátů. Omezíme se na upozornění na to, že samotný proces organizace tohoto významného volebního a politického aktu je odpovědnými státními orgány České republiky opět, již potřetí, naprosto nezvládnutý. Připomenu jenom frašku z první prezidentské volby, kdy ministerstvo vnitra prokázalo, že počítání s procenty na úrovni základní školy je pro jeho úředníky španělská vesnice. Největší problém celé prezidentské volby spočívá v lidsky i demokraticky nedůstojném nepoměru váhy hlasu občana, poslance a senátora při podpoře kandidatury. Připomenu jenom, že na hlas jednoho senátora je roven hlasům dvou poslanců a… pěti tisíc občanů. Schází už jenom to, že by kandidátovi stačil podpis jednoho prezidenta. Navíc se nám tu rozmohl takový nešvar, že úsilí těch, kteří se chtějí podrobit martyriu sběru 50 000 podpisů občanů, házejí klacky pod nohy někteří jim nepřející lidé tím, že vytvářejí zcela úmyslně a účelově falešné archy podporovatelů. Kandidáti nemají žádnou možnost si platnost jednotlivých podpisů ověřit a jsou proti podobné zlovůli při současné módě až absurdní ochrany osobních údajů a GDPR zcela bezmocní. Nelze ani spravedlivě požadovat, aby byly statisíce podpisů ověřovány nebo požadovat dosud málo rozšířený elektronický podpis. Jednoduchým řešením by bylo vytvořit databázi, ve které by si mohl občan po příslušném ověření své identity vybrat příslušného kandidáta nebo kandidáty a vyjádřit jim svou podporu. Když bylo možné vymyslet systém, který dokázal na určité úrovni bezpečnosti objednávat občany na očkování, vytvořit podobný systém na podporu kandidátů by určitě nemohl být problém.
Další ostudou státních orgánů jsou kromě potíží s podpisy občanů opakující se nejasnosti v rámci podpisů senátorů a poslanců. Může jeden poslanec nebo senátor podpořit více kandidátů…?!? Platí hlasy v období, kdy končí mandáty „starých“ senátorů a už platí mandáty „nových“, tedy krátký čas, kdy máme až 108 možných senátorů…?!? Mohou kandidáti sbírat podpisy politiků v době, kdy ještě nebyly vyhlášeny volby…?!? Je to pořád dokolečka dokola a i těm méně bystrým z nás je jasné, že kdybychom přistupovali k organizaci svých životů podobně jako náš stát k prezidentským volbám, dopadli bychom rychle dost tragicky. Od politiků a mnohých expertů za to neustále slýcháme, jaká to byla strašná chyba svěřit volbu prezidenta do rukou lidu. Je to výraz prastaré figury, která říká, že společnost by fungovala bezvadně, jenom kdyby v ní nebylo tolik lidí… Základem změn v organizaci volby prezidenta by však mělo být především zlepšené postavení občanů, jejich snadnější dostup k podpoře kandidáta a změna nedůstojného poměru 5000:2:1 mezi rovnými, rovnějšími a nejrovnějšími z nás. V době na přelomu roku, kdy vzniká tento text, existuje stále ještě malá naděje, že se volby nezvrhnou v jakousi estrádu umělců z Prahy, která má především pobavit a nechat zapomenout na starosti a strasti všedního dne. Zejména chystané televizní debaty a super debaty, které v minulosti sloužily především v České televizi k sebeprezentaci některých ambiciózních moderátorek, zamindrákovaných moderátorů a ostudně primitivně návodné prezentaci jediného správného nebo špatného kandidáta, mají ohromný potenciál udělat z celé prezidentské volby frašku.
Nosným tématem letošních textů budou viny a dluhy a vztah společnosti k nim. Tento vztah nelze rozebírat a popisovat bez pomoci opravdu košatého a mnohovrstevnatého pojmu odpuštění a neméně komplexního pojmu trest. Pokusíme se na těchto pojmech formulovat základní hodnotu, která leží v centru pozornosti členů jakékoliv společnosti. Touto hodnotou je spravedlnost. Bude to trochu jiný pohled na dluhy než ten, který měli čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN možnost sledovat v sérii Čas sluhů a dluhů v letech 2014 a 2015. Je to sice sotva deset let, ale svět kolem nás se významně a s nejvyšší možnou pravděpodobností nevratně změnil a my se měníme s ním. Často více než jsme si ochotni přiznat a také, než je nám samotným milé. To mění i podobu a postavení viny, dluhu, trestu, odpuštění a spravedlnosti v nové době. Je to dáno i tím, že nová doba poukazuje k odlišným hodnotovým rámcům než doba minulá. Často je to celé prezentováno jako vítězství ekologie nad ekonomií, hovoří se o nové základně a nadstavbě o novém stavění světa z hlavy na nohy. To vše ovšem zavání jakousi snahou o vyrovnávání starých účtů ve starých souřadnicích starého světa. Pokusíme se i v tomto ohledu se přidržet pojmu, v této rubrice mnohokrát zmiňovanému a definovanému, a tím je pojem prostředí.
Připomeňme si, že prostředí jsme obecně popsali jako vše, čeho jsme součástí, včetně nás samotných. Prostředí je uspořádání nerovnováh v časoprostoru a má tedy přirozeně trojí obsah. Časoprostorový, energetický a informační. Tyto obsahy se nacházejí mezi polaritami času a prostoru, energie a hmoty, chaosu a informace. Tyto polarity můžeme nazvat podle typu prostředí různě, jedna z nejjednodušších variant zní tak, že jde o vnější a vnitřní, aktivní a pasivní, známé a neznámé. Nerovnováhy, které jsou podstatou prostředí a zdrojem jeho pohybu prostřednictvím změn, mohou být nejrůznější povahy a ve společenském kontextu jde zcela přirozeně o lidské zájmy. Pokud pomineme skutečnost, že samotné dluhy a viny vytvářejí v lidských společenstvích nerovnováhy, ať již vznikly jakkoliv, pak platí, že mezi zájmy patří i zájem být něčím vinen nebo dlužit, být černým pasažérem nebo lapidárněji řečeno parazitem. Ale stejně tak je kolem nás patrný zájem některých osob, aby byly věřiteli, aby k nim jiné osoby byly povinnými až vinnými. Jde nejen o banky a jiné finanční instituce nebo o lichváře, ale rovněž o jednotlivce, deprivanty, kteří kolem sebe vytvářejí falešnou auru zásluh a očekávají vděk a obdiv bližních. V konečném důsledku se tak v určitém prostoru potkávají věřitelé s dlužníky, obrazně řečeno, v jednom pytli. Z vnějšího pohledu je skoro lhostejné, kdo je kdo, kdo je dlužník a komu dluží, protože důležitější je, kolik představuje onen konkrétní dluh nebo pohledávka. Z hlediska posouzení celé situace v širším kontextu je důležité, jaká je suma dluhů a jaké je jejich rozdělení v dané společenské entitě.
Další skutečnost, kterou nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, je to, že když mluvíme o dluzích, nikdy nesmíme sklouznout k tomu, že jde pouze o dluhy finanční. Je to sice banální, ale klíčové. Jakékoliv společenství je plné viníků a dlužníků, jejich vin a dluhů, ale tendence k tomu převádět tyto viny a dluhy na společného jmenovatele, vyjadřovat je v penězích a dávat je do bilancí a tvořit nesmyslné zápočty jednotlivých čísel proti sobě je pro každé lidské společenství cesta do zatracení. Neměli bychom se nechat zmást ani tím, že je řada řečí, ve kterých je možné viny a dluhy vyjádřit jedním výrazem a skoro ve všech lze jeden výraz opsat s použitím výrazu druhého. Zdá se, že je tomu tak od počátků dějin lidské řeči. Redukovat lidská společenství na bilanci posunující se v čase pomocí nástroje zvaného diskont je výsadou vědy, možná spíše svobodného umění, zvané ekonomie. Není to rozhodně její vina, vždyť i Václav Klaus vždycky říkával, že opravdoví ekonomové nemají jiné nástroje, než jsou právě bilance a diskont. To by mělo obecný lid poněkud varovat před jejími šamanskými předpověďmi, které chrlí do světa ekonomové, politici a novináři. Každý převod velikosti na kolikost je redukcí, která až příliš často není schopna udržet kvalitu obsahu nebo dokonce podstaty věci.
Do třetice do úvodního textu náleží několik poznámek na téma trestu a odpuštění. Je to jeden z nejmocnějších nástrojů a nejúspěšnějších metod řešení nejrůznějších problémů, jejichž původ leží v nerovnováhách prostředí daných vinami a dluhy. I zde však platí více než kdykoliv a kdekoliv, že přiměřeně a všeho s mírou. Odpuštění nemůže být samozřejmé a jak jeho nedostatek, tak jeho přebytek probouzejí ve společenství věci neblahé. Odpuštění může být svého druhu trestem a trest může být cestou k odpuštění. Snad je zde na místě připomenout Dostojevského Zločin a trest. Je to nejen dílo klasické ruské a světové literatury, ale je to i kabinetní ukázka toho, jak se v čase mění pohledy společnosti a odborníků na určitou situaci. Dostojevský je dodnes taková berlička pro psychology kutily, ale ve skutečnosti se v řadě svých názorů mýlil. Bylo to dáno tím, že jeho etický pohled na svět formoval vrchní prokurátor Posvátného synodu pravoslavné církve Konstantin Pobědonoscev, a to nebyl zcela jistě člověk s jakýmkoliv porozuměním pro motivy chování a jednání obyčejných lidí. Dostojevský pod jeho vlivem šířil myšlenku, že zdrojem správného morálního chování je víra v Boha. Je to samozřejmě nesmysl a František Koukolík věnoval Dostojevského omylům celou knihu, s vypovídajícím názvem Proč se Dostojevský mýlil? Její text nám sděluje, že lidé nábožensky věřící, bez ohledu na druh víry, se chovají jak morálně, tak amorálně, a to někdy do krajnosti, úplně stejně jako lidé nábožensky nevěřící. Z této zkušenosti a vývoje poznatků sociokognitivních neurověd posledních desetiletí plyne, že nikdy, za žádných okolností, nebylo, není a nebude lidem věřícím ani nevěřícím dovoleno vše, přestože se dopouštěli a dopouštějí zločinů. Kořeny lidského vědomí, empatie, altruismu, lásky, zla i religiozity jsou přirozené a je nutné hledat je hlouběji, a to jak v biologické, tak kulturní evoluci.
Závěrem si dovoluji vyslovit pozdní novoroční přání. Nechť přirozená plachost a pud sebezáchovy zvítězí nejen nad lží a nenávistí…Pro jeho splnění je třeba v našem prostředí mnohé vykonat…
O vinách a dluzích II.
Těžko začít toto pokračování naší rubriky jinak než konstatováním máme prezidenta, jak říkají katolíci, habemus papam. Slouží ke cti těmto textům, že se nedopouštějí politických názorů, i když, samozřejmě, dnes lze za politické názory označit cokoliv. Dopustíme se tedy názoru obecného, tedy, že klíčem ke skutečné demokracii je vědomí toho, že občan, zvolený do role nebo funkce prezidenta České republiky je výsledkem naší společné volby. Není rozhodující, kdo jak volil, prostě jsme se sešli u volebních uren nebo jsme zůstali doma a společně jsme rozhodli. Jistě existuje poražený kandidát, ale neexistuje poražený volič. Slova o tom, že dotyčný není mým prezidentem, protože jsem ho nevolil nebo slova o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou občané a voliči druhé kategorie a urážky mezi voliči svědčí o nepochopení samotného podstaty demokracie. Připomíná to slova Masaryka o tom, že demokracie máme sice plnou hubu, ale nedostává se nám demokratů. Žádný skutečný demokrat neuráží a neponižuje nositele jiného názoru. Často se říká, že demokracie je bezbranná proti názorům, které ji chtějí zničit, ale to není pravda. Demokracie a demokratická společnost je právě natolik silná, nakolik je v ní respektována společná volba, ať již dopadla jakkoliv. Nositele odlišných názorů nejsou ve skutečné demokracii nepřáteli, ale partnery.
Měli bychom to mít v naší malé zemi s hlubokými demokratickými tradicemi na paměti, než se nám podaří v demokratické společnosti vytvořit netolerancí skutečnou širokou antidemokratickou frontu. Je smutné, že jsme byli v této kampani opět svědky útoků na voliče protistrany, a to především opět ze strany kandidáta, který byl, bůhvíproč, označován za demokratického. Z tábora samozvaných demokratů pak urážky voličů protikandidáta jen pršely. Nebezpečí pro naši budoucnost představují právě tyto hlasy falešné demokracie, protože rozkládají společnost. Jsou nebezpečnější než nejrůznější demonstrace, jakkoliv si ani jejich účastníci neberou servítky, ale není z nich patrný úmysl dělit společnost. Demonstranti především protestují, nemají žádný program ani vedení. Právě hlasy o tom, že voliči poraženého kandidáta jsou nehodní společnosti vítězů, může na náměstí přivést nejen větší počet lidí, ale především ty, kteří mají politické zkušenosti a mohou se pokusit protest proměnit v program a politické hnutí, daleko razantnější, než jsme byli v posledních několika desetiletích zvyklí.
Minule jsme slíbili, že se budeme věnovat pojmu spravedlnost, což je v současné společenské situaci nad jiné aktuální. Připomeneme, že spravedlnost je jednou z klíčových komponent komplexu, kterému se říká dobré vládnutí. Ostatními komponentami jsou bezpečnost a trojí reprodukce. Biologická, sociálně ekonomická a duchovní. Nelze říci, která komponenta je důležitější, i když v různých podmínkách mají různé komponenty různou váhu. Pokud jde o spravedlnost, pak úkolem dobrého vládnutí je zajistit dvě vrstvy tohoto pojmu ve společnosti. Tou jednou jsou systémové předpoklady spravedlnosti ve společnosti a tou druhou jsou pocity spravedlnosti kolektivních i individuálních členů společnosti. V řadě ohledů se procesy dobrého vládnutí v obou vrstvách míjejí, ale v jednom se nepochybně úzce prolínají. Jde o systémové předpoklady i pocit dynamické rovnováhy v celé společnosti nebo v jejích částech až k jednotlivcům. Pocit, že nikomu nic nedlužím a nikdo nic nedluží mě. Nejde zdaleka jen o peníze. Jde o celý komplex kvality postavení ve společnosti. Jde o individuální důstojnost, vzájemnou důvěru a přiměřený dostatek.
Systémové předpoklady jsou podmínkou nutnou, ovšem nikoliv postačující. Pokud nepřispívají k existenci a kvalitě individuálních pocitů spravedlnosti, zůstávají mrtvou normou. Stejně tak pocity spravedlnosti jsou nutné, ale bez systémových předpokladů tvoří poněkud chaotické pole. Pocit spravedlnosti by měl mít nejen svůj horizontální partnerský komparativní rámec, ale měl by se zároveň v daném společenství k něčemu vztahovat, mít svou vertikalitu. Opačná vertikalita by měla systémové předpoklady přibližovat lidem a jejich pocitům. A právě tahle vztahová vertikalita je důležitým propojením mezi systémovými předpoklady spravedlnosti ve společnosti a pocity spravedlnosti jednotlivců.
Utváření systémových předpokladů spravedlnosti, stejně jako celý komplex dobrého vládnutí, je přirozenou odpovědností elit. Do této odpovědnost patří i úkol zjednat spravedlnost. To se v demokratické společnosti děje obvykle prostřednictvím práva a justice. Této odpovědnosti se elity nemohou zříci, jakkoliv se o to pod nejrůznějšími záminkami jejich příslušníci neustále pokoušejí. Je to dáno mimo jiné tím, že v současné společnosti je hluboce zakořeněna mantra o tom, že každý si za svůj osud může výhradně sám. Tento projev vypjatého individualismu se snoubí s tím, že příslušníci elit jsou úspěšní, že se jim daří, prosperují, a to přirozeně pokládají za spravedlivé. Jako kdysi kalvinisté věří tomu, že úspěch je znakem spasení, že úspěšní lidé systémové předpoklady nepotřebují, natož, aby ztráceli čas s jejich tvorbou pro druhé. Je to pro ně omezující a jim samotným stačí jejich vlastní pocit spravedlnosti odvozený od jejich úspěchu a něj plynoucího sociálně ekonomického statusu. Tento nedostatek společenské odpovědnosti elit má hned čtyři velmi neblahé důsledky.
Prvním je skutečnost, že samotné právo a justice začínají sloužit jen vybraným. Starší ročníky to znají z otevřené teze z marxismu-leninismu, kde je právo otevřeně nazváno nástrojem třídního boje. Právo má třídní charakter - je tedy produktem a mocenským nástrojem třídy, která právě teď vládne. V nacistickém Německu a jiných vůdcovských státech včetně současného Ruska platilo a platí, že pramenem práva není ve skutečnosti zákon, ale duch národa. Existuje v nich koncepce práva jako politického rozhodnutí. Princip kdo má moc, ten tvoří právo nebo v duchu Vestfálského míru cuius regio, eius justicia. V těchto státech byla a je vůle vůdce právem, i když by byla vyjádřena neformálním způsobem. Nacismus vytvořil svébytný systém vůdcovského státu, ale současný ruský putinismus v tom v posledních deseti letech při rozkvětu Surkovovy doktríny suverénní nebo řízené demokracie nikterak nezaostal. Je překonána dělba moci v horizontálním smyslu-justice, legislativa a exekutiva se sjednotila v rukou vůdce. Zároveň byla také eliminována dělba moci ve vertikálním smyslu. Nástroje určení pravidel společenské selekce v přístupu ke spravedlnosti mají v historii lidstva nejrůznější podobu a povahu.
Druhým neblahým důsledkem rezignace elit na svou odpovědnost je to, že lidé začnou hledat oporu pro svůj pocit spravedlnosti jinde a u jiných. Totalitním a vůdcovským státům jejich vůdcům to tolik nevadí, protože mají vždy možnost takové lidi eliminovat. Ale pro demokratické státy a jejich společnosti takové hledání a nacházení alternativní spravedlnosti představuje smrtelné nebezpečí a nastoupenou cestu k od demokracie k totalitě. Je lhostejné, zda se lidé utíkají k nejrůznějším domácím mafiím, tak jak to známe z Itálie, nebo dokonce hledají spravedlnost u cizí moci, podobně jako mnozí Čechoslováci na konci první a za druhé republiky, kdy vzývali Hitlera a pilně pronásledovali Židy a demokraty. V tomto obchodě nepotkáte Žida nebo Judenfrei stálo na výlohách obchodů druhé republiky a Hugo Haas byl s mnohými dalšími odejit z Národního a jiných divadel. Našinci toužící po německé spravedlnosti uštvali k smrti Karla Čapka. Samostatnou kapitolou pak byli Slováci, kteří vyhlásili svůj samostatný stát, který byl přirozeně fašistický a nacistický, protože to byl hitlerovský fašismus a nacismus, který jim tu samostatnost umožnil.
Pražské jaro opět vyvolalo v mnohých našich lidech touhu po sovětské tuhé třídní spravedlnosti, kterou pak rozsévali a prosazovali v politických prověrkách a čistkách mezi soudruhy i bližními. Tato třídní spravedlnost pak jako pověstná Urválkova železná pěst dopadla i na děti těch neprověřených. Postupovalo se podle partajní inkviziční příručky Poučení z krizového vývoje novodobého Kladiva na čarodějnice. Opět se prokázalo, že lidem inkvizice, čarodějnické procesy a veškeré výbory veřejného blaha většinově nevadí. Stačí jim, když sedí na té správné straně stolu. Ti, kteří upozorňují na skutečnost, že tento způsob provozování spravedlnosti je poněkud nešťastný, jdou pod gilotinu, do plynu, do koncentráku, gulagu nebo prostě od válu jako první. Na závěr tohoto smutného odstavce je třeba splnit smutnou povinnost a poukázat na skutečnost, že v této zemi existuje nikoliv nepodstatná skupina našich spoluobčanů, kteří zase touží po ruské putinovské spravedlnosti.
Třetím důsledkem nedostatku systémových předpokladů spravedlnosti, těžko říci, zda nejméně blahým, je to, že lidé začnou brát spravedlnost do vlastních rukou. Společnost a její uspořádání, které mělo být dáno právě komplexem dobrého vládnutí, se zpravidla na nejbližší nižší úrovni rozpadá, fragmentuje a tento proces může dojít až na úroveň rodin nebo dokonce jednotlivců. Dějiny znají bezpočet příkladů od přechodných období mezi Starou, Střední a Novou egyptskou říší, kde se moc a spravedlnost faraonů rozpadla na spravedlnost jednotlivých satrapů až k naprostému chaosu v zhroucených státech a městech, kupříkladu v Istanbulu v průběhu pádu Osmanské říše. Ani současná doba není podobných hrůzných jevů ušetřena. Připomeňme si řádění hnutí žlutých vest ve Francii nebo Black lives matter v USA. Je tragickou zkušeností, že často se do čela násilné anarchie staví ty mocenské složky, které mají za normálních okolností spravedlnost prosazovat, včetně policejních sborů všeho druhu. Policejní násilí, které bylo dříve jednoznačně prezentováno jako rasistické ze strany bílých policistů a důvodem hnutí BLM, je dnes už dávno otevřenou záležitostí útoků černošských policistů vůči černochům. Je zvláštní, že skoro nic nevíme o tom, když policisté bez rozdílu barvy pleti zbijí bělochy. Asi převládá obecně názor, že v tomto případě platí okřídlené úsloví škoda rány, která padne vedle.
Čtvrtým možným důsledkem je to, že se jednotlivé části společnosti rozhodnou celý systém prostě ignorovat a jsou vůči němu lhostejné. Snaží se mu vyhýbat a nemít s ním cokoliv společného, aniž by jakkoliv aspirovaly na pozici tvůrce jakéhokoliv systémového předpokladu spravedlnosti. Udržují jenom vlastní systémovou integritu a dbají o dobrý pocit svých příslušníků. Jednoduše řečeno, starají se jenom o sebe. Často jsou nuceny principy svého fungování skrývat a tajit, zejména před totalitními systémy, které dbají na to, aby totalitní principy spravedlnosti prosákly až do nejnižších pater společnosti. Některá impéria v dějinách ponechávali a ponechávají moudře jednotlivým částem impéria na základní úrovni maximum možné volnosti. Kupříkladu v oblasti rodinného práva, vyznání nebo základního školství. Takovým tolerantním impériem byla Osmanská říše a svým způsobem i Sovětský svaz. Naopak dnešní Rusko a Čína potlačují zuřivě a násilně jakékoliv náznaky vlastního názoru poslední obcí počínaje a prezidentskými dvory Ruska a Číny dneška konče. Lhostejnost k podobě vládnutí je pro každé vládnutí jako jed nebo spíše jako leptavá látka, která ho dříve nebo později rozloží. Lhostejnost má samozřejmě mnoho podob a je velice snadno uchopitelná nejrůznějšími hnutími pasivního odporu nebo neprotivení se násilí nikoliv nepodobným indickému hnutí Mahátma Ghándího.
Když tady mluvíme o pocitu spravedlnosti, měli bychom se mimo jiné vrátit k základním pojmům letošního tématu, kterými jsou vina a dluh. Připomeňme si, že se významy obou pojmů v různých jazycích a v různých dobách více nebo méně prolínají. Klasickým příkladem je němčina, kde oba pojmy můžeme přeložit slovem Schuld. Náš pocit spravedlnosti je spjat úzce s tím, jak je ve společnosti nakládáno s našimi vinami a dluhy a samozřejmě také, jak je nakládáno s ostatními dlužníky a viníky, především pak s těmi, kteří se něčím provinili nebo dluží něco právě nám. Obecně se tedy dá opět konstatovat, že náš pocit spravedlnosti je spjat s obecnými pravidly přístupu k vinám a dluhům ve společnosti a zvláštní vliv na nás samozřejmě mají ty přístupy, které se nás bezprostředně týkají.
Různá společenství v lidských dějinách se s problematikou viny a dluhu vypořádávala a vypořádávají různě. Jde o to, že dluhy a viny jsou přítomné v každé společnosti bez ohledu na stav jejího společenského rozvoje. Obecně můžeme říci, že ve společnosti se různé přístupy k otázce viny a dluhu se pohybují mezi aktem uznání a aktem odpuštění. Někde mezi čistým uznáním a čistým odpuštěním se pohybuje trest, který je v různé míře doplňuje. Jsou situace ve kterých není uznání a není ani odpuštění. Zůstává jenom trest, msta nebo spíš prázdnota plná nejistoty.
Uznání viny má různých kulturách dlouhou tradici. Když se budeme toulat českou krajinou, najdeme v ní řadu smírčích křížů nebo křížových kamenů. Ty jsou mimo jiné symbolem toho, že někdo uznal svou vinu a mimo jiných povinností mu bylo uloženo postavit na místě jeho provinění smírčí kříž. Smírčí kříže byly spíše symbolem prominutí trestu za vraždu nebo zabití smírčím právem právě na základě uznání viny než symbolem odpuštění. Bylo to zejména proto, že mrtvý poškozený odpustit nemohl a jeho rodina tak nemohla učinit zejména z důvodu nerovného stavu. Usmrcení člověka byl skutek proti bohu, dárci života a smírčí kříž měl symbolizovat obnovení úcty k nejvyšší autoritě vyjádřené vykupitelovým křížem. Zpravidla bylo uloženo nápravné opatření v podobě odškodnění pozůstalých, pokud byli ochotni ho přijmout.
Akt uznání dluhu znají čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN lépe než kdokoliv jiný. Stejně jako směnka, smlouva a další možné způsoby zakládají nerovnost mezi dvěma osobami v mezích pravidel své doby. Takové uznání je ocenitelné a v některých případech daných zákonem je i obchodovatelné. Řešení dluhů je významnou součástí snad každé právní úpravy v dějinách lidstva. V třetím pokračování naší rubriky se na tuto problematiku zaměříme podrobněji.
O vinách a dluzích III.
Toto březnové pokračování jedenadvacátého ročníku naší rubriky bude na svém počátku věnováno jevům a událostem značně různorodým, nicméně nesoucím jedno společné poučení. Než se dostaneme k tématu o vinách a dluzích, projdeme si dvě poněkud neblahá výročí a jednu, jak se zdá, rovněž neblahou aktualitu. Možná nakonec dojdeme k závěru, že to spolu všechno tak nějak souvisí.
Začneme připomenutím smutného výročí přepadení Ukrajiny Ruskem. Určitě nebudeme rozšiřovat a prohlubovat nekonečné moře bajtů, které byly věnovány tomuto tématu jako události. Připomeneme si jenom moment, kdy Rusko svým barbarským přístupem k ukrajinským životům i hmotným statkům způsobilo, že se boj proti němu stal věcí cti obyčejných lidí, věcí cti národní. Moment, kdy se agresor dostal nejen v důsledku počátečního ideového, strategického i taktického debaklu do velice nekomfortní situace. Rusko chtělo potvrdit svou důstojnou, honosnou až posvátnou úlohu impéria, majícího právo spravovat bičem, ohněm a mečem své okolí, sousedy, jejich osudy a životy. Jak říkala moje babička, žena v této rubrice mnohokrát vzpomínaná, všechno se musí umět. To platí i o imperiální válce, plné brachiálního násilí. Rusko zapomnělo na důležitou věc. Totiž na to, že každé podobné tažení by mělo napadenému také něco přinést. Nikoliv jenom zmar a smrt. Rusko vstoupilo do konfliktu s tím, že Ukrajina vlastně neexistuje, že její názory nemají žádnou váhu a pravda je přirozeně na straně síly, tedy na straně Ruska. Připustilo pouze existenci Ukrajinců jako lidských bytostí, byť v podobě dočasně pomýlených Rusů. Přesto neváhalo používat proti pokojnému ukrajinskému obyvatelstvu metody blízké genocidě a některé ukrajinské obce v důsledku působení ruského vlivu až příliš nápadně připomínají Lidice po heydrichiádě. Tento přístup, tedy bezohledný postup proti slabším, může jistě dočasně uspět a v dějinách se tak už mnohokrát stalo. Na druhé straně tahle bolševická násilná bezohlednost zakládá z dlouhodobého pohledu konečný krach. Režim, který se ustanoví takovým násilím je nereformovatelný a má velké štěstí, když se jeho konec obejde bez násilí. Toto nebude případ režimu, který chce Rusko ustavit na Ukrajině. V tamním kraji není nenásilná změna poměrů už mnoho set let zvykem.
Druhé půlkulaté výročí, které bychom neměli pominout, je třičtvrtě století, které uplynulo od Února 48, tedy podle pravidel českého pravopisu února s velkým Ú. K tomu lze přičinit několik poznámek. Především si musíme uvědomit, že pokud se hovoří o tom, že Únor uvrhnul naši zemi na čtyři desetiletí do totality a područí Sovětského svazu, pak jednoduchými počty dojdeme k závěru, že pětatřicet let žijeme mimo totalitu a vliv SSSR, a přesto jsme kdykoliv schopni svést jakýkoliv náš nezdar na totalitu, komunisty a Moskvu. Moskva je samozřejmě evergreen negativity, jak vyplývá ze skutečnosti ruské invaze na Ukrajinu. Ostatně, výraz Moskal nemá úplně nejlichotivější obsah v dějinách východní Evropy už drahná léta. Letos po dlouhé době nebylo připomenutí Února spojeno s určitou politickou antikomunistickou hysterií a útoky na politické strany a hnutí v levé části politického spektra. Kdysi jsme tu uvedli, že primitivní antikomunismus bude v naší společnosti fungovat tak dlouho, pokud ponese politické body. Vzhledem k tomu, že levicové spektrum bylo především díky vlastnímu úsilí skoro absolutně marginalizováno, není ani úplně drobným antikomunismem koho potrefit, protože ho není možné najít. Je to mimo jiné důsledek naprosto nezvládnutého nástupu komunistů k moci. Likvidace všeho a všech, kdož se jim znelíbili. Zlikvidovali jiné názory, jejich nositele i jejich majetek. Problém je v tom, že od tohoto likvidačního nástupu ke světlým zítřkům nebylo velké straně pomoci. Neunesla by své hříchy už po dvaceti letech, ale Pražské jaro bylo potlačeno násilím. Když se síly k násilí nedostávalo doma, zjednali si ho jeho zastánci zvenku. Dalších dvacet let pak trvalo, než režim, který stál na prvotním hříchu násilí, padl. Za dalších třicet let pak už není po pohrobcích tohoto režimu na politické scéně ani vidu ani slechu. Bohužel, tím vším byla poškozena i dobrá pověst myšlenky sociální spravedlnosti, která potřebuje v každé době svou prestiž a zastání. Dnes je ten, kdo se zastává slabších a požaduje pro ně bezpečí, podporu a respekt, dehonestován přirovnáváním k těm, kteří před více než sedmdesáti lety násilím likvidovali své bližní, jejich majetky i životy.
Třetím tématem, který je třeba zmínit, je nedávné dění na domácí politické scéně. Klíčovým problémem je otázka snížení valorizace důchodů. I v jedenadvacátém ročníku této rubriky si udržíme odstup od politických preferencí a zůstaneme u hodnocení spíše podle profesionálních pravidel. Vyjdeme z teze, kterou dobře zná každý, kdo někdy něco organizoval, řídil, vedl nebo dokonce něčemu vládnul. Ta teze zní, že řídit, vést nebo vládnout znamená především předvídat. To, čeho jsme svědky v případě jednání české vlády, má už tradičně do předvídání opravdu daleko. Zdaleka se to netýká jenom vlády stávající, úroveň vládnutí v této zemi je tragická dlouhodobě a často se zdá, že snad ani není možné něco podobného za vládnutí vydávat. Platí ovšem stará teze, že když už jednou něco je, tak to je i možné. Tak se v naší společnosti stalo možné označovat důchody za škodu, zneužívat parlamentní procedury legislativní nouze, vstupovat na tenký led retroaktivity a pořádat nedůstojnou non-stop taškařici v Parlamentu pod heslem včera bylo pozdě. To vše jenom proto, že se vláda bála o svou popularitu a popularitu svého prezidentského kandidáta. O tom, že zákonitě dojde k další mimořádné valorizaci nebylo pochyb ještě před podzimními obecními a senátními volbami. Zřejmě nelze nalézt prognózu inflace, která by na podzim 2022 nepredikovala její další zvyšování i v novém roce 2023. Došlo k tomu přirozeně jenom díky inflačním doložkám ve smlouvách, o dalších faktorech nemluvě. Vláda nakonec sáhla ke skutečnému majstrštyku, změnila své programové prohlášení, aniž by se s ním obtěžovala předstoupit před Sněmovnu. Ihned potom začala dělat, že nikdy žádné vlastní prohlášení neporušovala, protože má jiné. Doufejme, že celý tento nevkusný politický spektákl není jenom zastíracím manévrem, který má odvrátit pozornost od opravdu velkého problému. Třeba toho, který naznačuje únorový schodek státního rozpočtu ve výši sto dvaceti miliard.
Vláda tedy ke svému vládnutí přistupuje nikoliv z pozice předvídavosti, ale z pozice síly. Je přesvědčena, že ji parlamentní většina legitimuje k politickému násilí na opozici i k omezování práv a svobod občanů. Dokonce se tuto údajnou a zcela falešnou legitimitu snaží legalizovat pomocí na sílu protlačených zákonů.. Když Jiří VI. pronášel svůj první válečný projev, popsal v něm hitlerovské Německo, jako nepřítele, který je přesvědčen, že pravda je na straně síly. Toto bolševicko-fašistické přesvědčení leží v základech budoucí porážky režimů, které se podle něj chovají ke svým oponentům a bližním. Aktuální kroky koalice a její vlády zakládají její budoucí porážku. Lze jenom doufat, že k porážce této vlády dojde pokojně ve volbách. Tím se zpráva o současném vládnutí v Česku propojuje se zmínkami o ruském násilí na Ukrajině a smutném konci dědictví komunistického násilí po Únoru.
Bohužel, tento přístup vlády k vládnutí má ještě jednu oběť, respektive mnoho obětí. Opět patří k těm nejzranitelnějším. Hněv společnosti, kterou se vláda snaží z ničeho nic bez jakékoliv společenské debaty omezit na příjmech, abychom použili neutrálního až korektního výrazu, se rychle obrací proti Ukrajincům, které jsme před rokem začali přijímat. Vždy tu byli mezi námi lidé, kteří je označovali za přítěž a parazity, o horších výrazech nemluvě. Nyní jejich počet rychle narůstá a vztah společnosti k Ukrajincům i k celému válečnému konfliktu se mění. Vláda tak prostřednictvím svého vlastního pokusu o bezohledné vládnutí na sílu obětovala i jednu z mála záležitostí, které se jí povedly. Obětovala společenskou podporu své politiky vůči Ukrajině, Ukrajincům a svému zásadovému postoji k celému konfliktu.
Když už mluvíme o ukrajinské emigraci, připomeňme si tu, která přišla po bolševické revoluci v Rusku na samém počátku budování československého státu. Ukrajinská emigrace, podobně jako ruská a běloruská částečně vystupovaly společně, částečně se diferencovaly. Právě tehdejší diferencované vztahy jsou dnes předmětem zkoumání, protože se staly znovu aktuálními. Některé autority mluví o tom, že Praha nebyla jenom tradičně česko-německo-židovská, ale podobně rovněž bělorusko-rusko-ukrajinská. Vznikla tu řada významných ukrajinských kulturně vzdělávacích institucí. Ukrajinská svobodná univerzita, Ukrajinská polytechnika, Ukrajinská hospodářská akademie, Ukrajinský pedagogický institut, Ukrajinské gymnázium nebo Ukrajinské studio výtvarných umění. Samozřejmě podobné instituce měla i emigrace ruská a v menší míře i běloruská. Zdá se tedy, že tu kdysi za Masaryka fungoval osvědčený model, kdy emigrace převzala do značné míry odpovědnost za své osudy na cizím území. Dnes jsme svědky dalšího neúspěšného pokusu o integraci Ukrajinců do naší společnosti, kterou nikdo rozumný nechce a ani chtít nemůže. Je těžké odhadnout, jakými myšlenkovými pochody jsme u nás došli k názoru, že být Čechem je nějaké zvláštní štěstí nebo dokonce výsada.
Pokud jde o nosné téma tohoto ročníku, tedy dluhy a viny, budeme si všímat v minulém pokračování avizovaného uznání dluhu a nakousneme také téma odpuštění. Když jsme hovořili v předchozím textu o němčině jako jazyku, který má ve svém slovníku totožný výraz pro dluh i vinu, tedy Schuld, pak je třeba připomenout, že podobné obraty najdeme i v jazycích slovanských. Připomeňme si východoslovanské slovo dolžen, které v sobě nese obsah určité nutnosti, povinnosti nebo nesvobody. Blízko tohoto výrazu stojí slova jako dolg nebo dolžnosť. Uznání dluhu, ať již je jakéhokoliv druhu, zakládá přirozené povinnost dostát závazku z tohoto uznání vyplývajícímu. Na druhé straně ten, kdo uznal svůj dluh nebo vinu, má přirozené právo spravedlivě očekávat, že po splnění povinnosti nastane nějaká podoba odpuštění, zbavení viny. Vše se děje v nějakých lhůtách. Právě lhůty jsou něčím, co se vyvíjelo po celou dobu existence lidské civilizace. Možnost odloženého splnění nějaké povinnosti je kulturním výdobytkem. To vše se děje na základě určitého stupně nebo kvality vzájemné důvěry. Celá lidská civilizace a její kulturní evoluce stojí na důvěře.
Dokonce lze říci, že kvalita důvěry v různých lidských společenstvích byla v dějinách často rozhodující evoluční výhodou. O společnosti, která stojí na tržním hospodářství, to platí mnohonásobně. Když by nějaký mimozemšťan pozoroval, jak se chováme a jednáme, jak komunikujeme, musí si klást otázku, jak je to možné, že celý měsíc pracujeme, pak nám někdo nasype na účet větší nebo menší hromádku bajtů a my věříme, že celý další měsíc budeme moci za tyto bajty nakupovat vše potřebné. Jak dlouho trval lidských dějinách vývoj trhu od obchodu něco za něco tady a teď přes vznik prvních ekvivalentů a možnosti s nimi putovat za požadovaným zbožím široko daleko světem s důvěrou v to, že můj zlatý nuget nebo hliněná tabulka s úpisem nebo provázek s uzlíky bude přijat a já obdržím to, co potřebuji, až k nejrůznějším současným systémům opcí a nejrůznějším finančním derivátům. Tyto ekvivalenty, od zlata a drahých kamenů, přes peníze, bankovky, až k dnešním virtuálním penězům, cenným papírům a bajtům na našem účtu, nám dávají svobodu, nemusíme čekat na to, až nám někdo něco dá. Ekvivalenty osvobodily v dějinách lidstva daleko více lidí než všechny revoluce dohromady.
Nepotřebujeme jenom velkou důvěru k jakési ústřední moci nebo státu. Daleko více nám přinášejí malé důvěry k rodině, k sousedům, k přátelům, k obci, ke kolegům v práci nebo sportovním či zájmovém klubu. Pestrá partnerská důvěra v rámci toho, co nazýváme občanská společnost. Dnes jsme svědky úpadku důvěry ve společnosti a je nám vnucována jediná správná důvěra k centrální autoritě. Zdá se, že by někteří představitelé centrální autority byli nejradši, kdyby všechny mezilidské kontakty právě oni zprostředkovávali, evidovali a samozřejmě kontrolovali. Mnohým z nás to vadí, nejsme rádi, když někdo odněkud strká nos a dlouhé prsty do našich osobních, rodinných, občanských, přátelských a kolegiálních vztahů. To ale není ten hlavní problém. Je přirozené, že moc má tendenci penetrovat vztahy ve společnosti. Naopak, pokud je penetrace slabá, dochází k rozpadu státního nebo jiného mocenského zřízení. Abychom se v duchu nejlepších tradic této rubriky vyhnuli jakýmkoliv aktuálním konotacím, připomeneme si interregna mezi Starou, Střední a Novou egyptskou říší.
Hlavním problémem naší doby je skutečnost, že postupně ztrácíme možnost někomu důvěřovat. Kvalita důvěry nebo, honosně řečeno, sociálního kapitálu v různorodých společenstvích je za všech okolností funkcí důvěryhodnosti každého jednoho z jejich příslušníků. Současný neblahý stav důvěry ve společnosti je dán jednak tím, že kolem nás postupně mizí důvěryhodnost druhých a zároveň ji často ztrácíme sami. Je to dáno mimo jiné tím, že být důvěryhodným je složitá a náročná úloha a cesta k ní je pracná a trnitá. Navíc si stále více lidí myslí, že důvěryhodnost je plezír pro bohaté lidi, luxus, který si normální člověk nemůže dovolit. Tvorba horizontálních sítí důvěry tak velmi a velmi trpí a nahrazují je sítě, jejichž vlákna jdou přes nikým nedefinovaný centrální uzel. Společnost směruje od liberální občanské společnosti nejprve ke skrytému a potom k otevřenému totalitnímu diktátorskému systému.
Dokud neobnovíme vzájemnou důvěru prostřednictvím vlastní důvěryhodnosti, nezmění se nic a neblaze to jako první pocítí ti nejslabší z nás a hned potom střední třída. Můžeme doufat, že se někde v naší společnosti objeví ostrov pozitivní deviace plný důvěryhodných bližních. Naděje sice umírá poslední, ale lepší bude, když sami začneme podobné deviantní ostrovy důvěryhodnosti tvořit kolem sebe…
O vinách a dluzích IV.
Toto pokračování zahájíme banálním konstatováním, že už je jaro. Máme po Velikonocích, svátcích jara, ukřižování, zmrtvýchvstání vzkříšení nebo době nové řeči, jak říká Kiplingův Mauglí. Letos má ovšem tato banalita zvláštní význam. Je totiž zároveň sdělením o tom, že skončila definitivně zima, kterou se podařilo naší zemi a společnosti přečkat ve vztahu k energetické krizi nad očekávání klidně. Byl to souběh několika vlivů. Patří mezi ně nepochybně počasí, situace na světových i regionálních trzích, dílčí inovace, úspory energií podniky i obyvatelstvem, vládní cenové stropy a zajištění dodávek energií, především plynu, z terminálů v zahraničí. Tento mix subjektivních i objektivních vlivů se nakonec pro tuto zimu ukázal jako dostatečný. Podařilo se snížit závislost na dodávkách z Ruska, především pokud jde o plyn. To je karta, která nám zůstane v ruce i do budoucna. Z východu tak k nám přímo přitékají už jenom některé ropné produkty. Ovšem globální námořní obchod s uhlovodíky se stal zároveň velmi neprůhledný a často lze jen obtížně určit, odkud vlastně obřími loděmi převážené rodné produkty a plyn pocházejí. Nicméně v úsporách, inovacích a diverzifikaci energetických zdrojů můžeme a musíme pokračovat, to máme ve vlastních rukách a je to správná cesta. Dále bychom měli přestat s primitivním se vymlouváním na zlé Rusko a Čínu, které mohou podle některých našich politiků za všechny naše obtíže. Je to nedůstojné a směšné, protože vždycky platilo, platí a platit bude, že za většinu našich problémů může naše lenost, tupost a neschopnost a pomoc nemůžeme očekávat od nikud jinud, než od našich schopností, pracovitosti a činorodosti. Pokud nás podpoří alespoň částečně počasí a situace na trzích, můžeme očekávat, že se v roce 2025 budeme cítit v nové situaci alespoň trochu stabilně a nebudeme se muset pořád ohlížet přes rameno, zda se k nám nesnáší nějaká ta černá labuť.
Výraz černá labuť je oslím můstkem k jedné z nejvýznamnějších politických událostí přelomu zimy a jara . Touto událostí je státní návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě, jeho několikahodinové rozhovory s ruským prezidenta Vladimírem Putinem na čtyři oči a následně v rámci oficiálního jednání delegací obou zemí. Byly podepsány dvě velké deklarace, jedna více politická a druhá více ekonomická. Celkem bylo podepsáno více než osmdesát menších nebo větších smluv, dohod nebo protokolů. Hovoří se o tom, že mezi nimi může být i obdoba slavného aktu o půjčce a pronájmu z roku 1941, který umožnil USA dodávky válečného materiálu spojencům bez toho, aby samotné USA musely vstoupit do války. V každém případě návštěva potvrdila další široké a přitom rychlé a efektivní sbližování dvou eurasijských velmocí. Je obtížné říci, co bude na jeho konci, ale vzhledem k tradicím obou velmocí i kultur se zdá nevyhnutelné, že dříve nebo později začne mít jedna strana tohoto partnerství bez hranic tak říkajíc navrch. Je zřetelné, že Rusko v jeho rámci řeší své dlouhodobé i aktuální problémy, zatímco Čína se více zaměřuje na využití Ruska pro své dlouhodobé globální cíle, především v oblasti Arktidy a v Africe. Tato asymetrie je dlouhodobě patrná a je připomínkou období tatarsko-mongolského jha v dějinách utvářejícího se Ruska. Je zřejmé, že se dějiny nebudou opakovat jedna ku jedné, ale duch dob Zlaté hordy se začíná stále nápadněji vznášet nad euroasijskými pláněmi.
K summitu v Moskvě došlo bezprostředně po ukončení Všečínského sjezdu lidových zástupců, který potvrdil závěry říjnového XX. sjezdu KS Číny. Skončilo tak tradiční několikaměsíční čínské interregnum. Připomeňme, že Čína na tomto sjezdu definitivně po dekádě lavírování a vnitrostranických mocenských hrátek opustila cestu kompromisu a nastoupila cestu konfrontace se Západem. Ale existují i jiné podoby formulace čínské pozice. Si Ťin-pching je shrnul do 24 čínských znaků zásady, jimiž by se měla řídit čínská domácí i zahraniční politika. Slavnou Teng Siao-pchingovu strategii o skrývání lesku a vyčkávání nahradil výzvou k aktivní přípravě na černé labutě a šedé nosorožce. Tyto metafory Si používá už několik let a naznačují, že chce svůj režim připravit na všechny typy hrozeb, včetně možného konfliktu s USA.
Šedý nosorožec je vysoce pravděpodobná, vysoce dopadavá, ale opomíjená hrozba, příbuzná jak se slonem v místnosti, tak s nepravděpodobnou a nepředvídatelnou černou labutí. Šedí nosorožci nejsou náhodnými překvapeními, ale vyskytují se po sérii varování a viditelných důkazů. Prasknutí realitní bubliny v roce 2008, ničivé následky hurikánu Katrina a dalších přírodních katastrof, nové digitální technologie, které převrátily mediální svět vzhůru nohama, pád Sovětského svazu... Všechny byly zřejmé v dostatečném předstihu. Šedého nosorožce vnesla do veřejného i odborného diskurzu před deseti lety americká komentátorka a analytička Michele Wuckerová. Později vyšla její kniha s nepřekvapivým titulem The Gray Rhino.
Černá labuť je termín z ekonomické vědy, který označuje neočekávanou událost, kterou téměř nikdo nedokáže předvídat. Tyto události mají často obrovský dopad na svět a negativně ovlivňují ekonomiku a společnost. Charakteristická je skutečnost, že často lze zpětně logicky vysvětlit příčiny i počátek černé labutě. Termín také do jisté míry symbolizuje zbytečnost a neplatnost předpovědí na základě předchozích zkušeností a modelů. Termín černá labuť byl běžně používaný v Londýně v 16. století. Jednalo se o metaforu k označení věcí, které z pohledu tehdejších lidí neexistovaly. Když v roce 1697 nizozemští průzkumníci pod vedením Willema de Vlamingha objevili černé labutě v západní Austrálii, termín ztratil svůj prvotní význam. V 19. století anglický filozof a ekonom John Stuart Mill používal termín černá labuť ve vztahu k padělání peněz. Výraz slon v místnosti nebo slon v obývacím pokoji je starší příbuzný šedého nosorožce. Je to především metaforický idiom v angličtině pro důležité nebo obrovské téma, otázku nebo kontroverzní problém, který je zřejmý nebo o kterém každý ví, ale nikdo jej nezmíní ani nechce diskutovat. Mimo jiné proto, že alespoň některé z nich je nepohodlné nebo je osobně, společensky nebo politicky trapné, kontroverzní, pobuřující nebo nebezpečné.
V souvislosti se šedými nosorožci se objevuje celá řada obrazů z české politiky dneška i včerejška. Především to jsou obrazy veřejných sociálních systémů, jakými jsou především školství a zdravotnictví. Stát neustále sděluje veřejnosti, že je zaskočen tím či oním, co je lidem, kteří se jenom trochu vyznají v demografii jasné už mnoho a mnoho let dopředu. Stát byl zaskočen velkým počtem dětí v jeslích až po doktorandy, nedostatkem nebo naopak nadbytkem učitelů, lékařů a lidí působících v dalších klíčových profesích pro fungování společnosti i státu. Odpovědní lidé naprosto ignorují tvrdá data, která přicházejí od demografů s ohromným předstihem. Jde o to, že pokud má problém přijít až za horizontem volebního období, neřeší se, s pokud už se blíží v daném volebním období, hledá se výmluva, proč se to stejně nedá řešit. Typickou výmluvou dnešních dnů na potíže ve zdravotnictví a školství jsou kovid a Ukrajinci. Ale nejde jenom o složité společenské systémy. Dnes se podobným způsobem masově ignorují i potřeby technických systémů, které mají ve svých pasportech jasně a závazně učen plán údržby. Zanedbává se masově údržba staveb a to tak klíčových, jako jsou mosty, vodovody nebo kanalizace. Krásným příkladem šedého nosorožce je nebývalá česká inflace. Každý průměrně inteligentní člověk si umí představit, že inflace bude nějak souviset s množstvím peněz v ekonomice. Samozřejmě existuje spousta mudrců, kteří ve svých disertacích a populárních článcích tvrdí, že je to jinak, ale prostá řešení a interpretace problémů mají nakonec i v kulturní evoluci navrch. Připomeňme si zmatené chování našich elit v pandemii kovidu, rozdávání peněz napravo i nalevo, rozvrat hospodářství pod heslem best in covid. Udělali z nás hlupáky, kteří si mohli koupit svařák na ulici, ale mohli si ho vypít až doma, nasadili ozbrojené síly, včetně armády, proti občanům na hranicích okresů i v ulicích měst. Stali se best in covid v soutěži podle vlastních hloupých a nesmyslných kritérií, ale za tohle Pyrrhovo vítězství se nám dostalo jenom inflace, rozvratu a posměchu. Dnes se to vláda bojí přiznat, protože by musela zároveň přiznat, že i ona se v opozici chovala hystericky a nezodpovědně a má na současném rozvratu hospodářství země lví podíl. Nejsměšnějším argumentem jsou prohlášení, že toto není náš nosorožec nebo že máme signály, že toto není šedý nosorožec, ale bílé kotě. Jde o kabinetní ukázky pštrosí politiky, Ale vláda spíše připomíná malé dítě, které si zakryje oči a volá není vláda, není nosolozec…
Česká veřejná a státní správa je skutečně přeborníkem v ignorování šedých nosorožců, a to i v tom případě, že mají zákonnou povinnost se jimi zabývat, třeba v oblasti údržby a opravárenství. Vyspělé technické výrobky, stavby a technologické procesy mají přímo v sobě zakomponovány kontrolní uzly, a pokud se jim nedostane včasné a patřičné péče, přestanou fungovat. Ty starší mají technické pasporty, kde je předepsáno, co je třeba nutně udělat, aby bylo možné je dále bezpečně užívat. Je samozřejmě ambicí dobrého vládnutí, aby podobné kontrolní uzly v sobě měly zakomponovány i společensko-politické produkty a procesy. Politici se tomu ovšem brání jako čert kříži a děsí se toho, že jejich zmetky dokázaly samy o sobě volat po nápravě. Proto je politická produkce v Česku povětšinou opravdu strašidelná cochcárna. Po ovoci poznáte je, zaznělo v této rubrice už mnohokráte a toto poznání je ve vztahu k naší politické reprezentaci dlouhodobě nelichotivá. Je nepochybné, že naše politické a byrokratické elity se provinily a proviňují dlouhodobě svou netečností a nečinností ve vztahu ke zjevným problémům a mají v tomto smyslu ve vztahu k zemi i jejím občanům obrovský dluh.
Tyto viny a dluhy elit nelze ze strany občanů ani ignorovat ani odpustit. Jsou totiž samy o sobě opravdu velkým šedým nosorožcem a když nebudeme nekompromisně požadovat nápravu, tak nás dříve nebo později tento nosorožec zničí nebo alespoň opravdu významně poškodí. Elity se nás snaží čas od času ukonejšit nějakým tím cumlem, chrastítkem nebo zklidnit slzným plynem vodním dělem nebo mlácením policejními obušky, ale zdá se, že jim to daří méně a méně. Lidé po celém Západě ukazují stále jednoznačněji, že toho máme dost. Elitám zbývá jako jeden z posledních nástrojů ono legendární rozděl a panuj. Dobře vědí, že rozdělená společnost se lépe ovládá, a čím je rozdělenější, tím lépe a snadněji. Do krámu se jim hodí doslova cokoliv, ať už jde o spory generační, genderové nebo sociální. Ochota lidí střetávat se doslova o cokoliv, o jakoukoliv hloupost, je vodou na mlýn elit, které se systematicky zpronevěřují nejen svému poslaní, ale přímo i svým povinnostem. Návod na obranu proti štěpení společnosti a rozdělování lidí existuje. Je to umění odpuštění. Je to záležitost každého z nás. Součástí tohoto umění je jednak hluboké uvědomění si skutečnosti, že když nejde o život, jde skoro vždycky o h...o., jednak umění hledat to, co nás spojuje, a dokázat to jasně a zřetelně vyjádřit.
Řešení tohoto úkolu úzce souvisí s hledáním systémových souvislostí prvního, druhého i třetího řádu. Souvislostí prvního řádu nazveme souvislosti uvnitř prvků systému, souvislostí druhého řádu souvislost mezi prvky určitého systému a souvislostí třetího řádku souvislost mezi systémy. Jde o disciplínu hledání souvislosti mezi souvislostmi. Teprve v rámci těchto souvislostí lze hledat ty souvislosti, které mohou nést komunikační kanály.
Podobně můžeme mluvit o podobě prvku, podobě systému prvků a podobě podob, a tedy podobě, která spojuje, slavný pattern, which connect Gregory Batesona, a tudíž umožňuje komunikaci. Bertrand Russell hovoří o prvku, třídě a třídě tříd. Význam této triády spočívá v tom, že je nejen univerzálně použitelná, ale do značné míry představuje úplný popis vztahů v daném prostoru prvků. Hledat společné souvislosti je při dobrém popisu snadnější. Navíc platí jednoduchá poučka, že souvislost, podoba je vždy starší než rozdíl a zároveň je i jiného logického typu. Je komplexnější, protože vzniká jakousi kalibrací nad širokou třídou úkonů a teprve v rámci ní probíhají zpětnovazebné cykly komunikace. Na druhé straně je to ale významný rozdíl, tedy informace, která na jednu stranu ukazuje k souvislostem, podobám a jednotám, na základě kterých vznikla, a na druhou stranu k možným budoucím souvislostem, podobám a jednotám, které z tohoto rozdílu mohou za určitých podmínek povstat.
Druhá elementární poučka vychází z přírodní zákonitosti, že složitější systémy mohou s vyšší pravděpodobností ovládat systémy jednodušší, samozřejmě, pokud mezi nimi existuje alespoň základní podoba. Zároveň však platí, že složitější systémy mohou bez těch jednodušších jen obtížně existovat. Ovládání a propojování složitějších s jednoduššími systémy tak přináší nutně zjednodušení složitějších systémů, což není v podstatě nic jiného než emise entropie ve prospěch jednodušších ovládaných systémů. Jakkoliv to vypadá podivně, v tomto smyslu tedy nesou různé druhy ovládání s sebou nepochybně etický náboj.
Pokud ovšem chceme univerzální radu pro jakoukoliv činnost, včetně hledání souvislostí a možných aliancí proti ignoranci elit, pak od počátku věků platí, že hněv je špatný rádce a k celé záležitosti je třeba přistupovat sine ira et studio, s čistou, prázdnou a otevřenou myslí. A právě k tomuto stavu mysli nebo duše vede odpuštění. Je bezpodmínečně nutné zapomenout na žabomyší spory o to, či ono… Je důležité si uvědomit, že věčné spory o suché z nosu nás vedou do otroctví, a připomenout si pruty Svatoplukovy. Protože, když jsme vedeni ignoranty, kteří odmítají jakoukoliv odpovědnost za řešení zcela zjevných problémů, malých nebo velkých šedých nosorožců a sami se stávají opravdu velkým šedým nosorožcem, pak už nejde o h…o, ale jde nám, našim rodinám a bližním doopravdy o život…