Pravdu můžeme jenom hledat…
Vážení kolegové, dámy a pánové…
Všem pozdravy z Prahy…
v těchto dnech je tomu právě šest let, co jsem měl díky Marině Alpidovské možnost před vámi poprvé vystoupit. Jsem velmi rád, že mám tuto možnost i letos, i když, bohužel, opět pouze distančně. Již poněkolikáté je tento jarní Kulatý stůl spojený se vzpomínkou na profesora Dmitrije Jevgenějevíče Sorokina. Lidé jako byl on nás opouštějí a zůstává v nás po nich zvláštní pocit osiřelosti. Na konci loňského roku mě opustil můj učitel, profesor Vitalij Isajevič Koškin, a já tu podivnou prázdnotu stále bolestně cítím.
Říká se, že když nám zemřou rodiče, přestáváme být dětmi. Ale když nám umře učitel, přestáváme být žáky…?!?
Říká se také, že dobrou otázku nemáme nikdy měnit za sebelepší odpověď. Najednou si uvědomujeme, kolik otázek jsme si nemuseli hledá, dokud zde byli naši učitelé s námi. Lidé jako oni totiž ty správné otázky přímo ztělesňují. Nemusí je klást, vyslovovat je nebo na ně dokonce odpovídat. Nabízí se taoistické podobenství, kdo ví, nemluví, kdo mluví, neví…
Niels Bohr vždy upozorňoval své posluchače, že každá věta, kterou vysloví, by měla být chápána jako otázka nikoliv jako sdělení či oznámení nebo dokonce tvrzení….
V informačním dopise našeho Kulatého stolu je titulní obrázek, na kterém pravda v podobě blesku rozbíjí dogma v podobě jakéhosi viru. Nemyslím si, že dogma je možné zničit, je ho možné nahradit jiným dogmatem, podobně jako vědecká paradigmata střídají jedno druhé. Max Planck kdysi řekl, že nová vědecká pravda nevítězí tím, že by přesvědčila oponenty, ale spíš tak, že oponenti vymřou a nová generace vyrůstá s novou pravdou, která je jí přirozeně vlastní…
Dovolím si položit, podle mého názoru, důležité otázky. Nejprve tu biblickou Pilátovu: Co je to pravda…?!? A další: Existuje vůbec něco jako pravda…?!? Nestáváme se označením něčeho za pravdu spolutvůrci nového dogmatu…?!? Můžeme se tímto způsobem vůbec dogmatu zbavit…?!?
Všichni víme, že nikolivěk, že to není možné, ale přesto se o podobné záměny a odstraňování dogmat občas pokoušíme…
Jediné, co může odstranit z našeho prostředí a života dogmata, je svoboda. Především svoboda myšlení a svoboda slova. Akademická půda by měla být nejen jejich domovem, ale navíc i jejich významným zdrojem pro ostatní součásti společnosti i pro společnost jako celek. Pokud tedy vůbec chceme tvořit prostor problémů a v něm hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které si v jeho rámci můžeme položit, musíme vytvářet a udržovat funkční svobodný prostor pro diskusi. Peče o to, aby nejen na akademické půdě existoval prostor pro svobodné vyjádření názorů a svobodnou diskusi o nich, je naším klíčovým přirozeným úkolem. Úkolem nás všech i každého jednoho z nás. Ale to nestačí. Je důležité, aby takový svobodný prostor byl opět podstatou každé z našich univerzit.
Obloukem se tak vracím k mému prvnímu vystoupení na Finanční univerzitě před šesti lety. Hovořil jsem o důležitosti neustálé tvorby existence a fungování samosprávného univerzitního společenství studentů a učitelů, které je podstatou každé skutečné univerzity a základem jejích svobod.
Bohužel v posledních letech jsme svědky omezování univerzitních svobod, a to jak z vnějšku, tak i zevnitř. Nejsmutnější je, když to jsou samotní studenti, kteří bojují za to, že nechtějí být znepokojováni různorodými názory a chtějí slyšet jenom ty správné. Diskusi odmítají a utočí proti ostatním studentům i učitelům, které obviňují z nevhodných názorů. Jde o popření samotné podstaty univerzity.
Podle nich by měla být dnešní univerzity výcvikovými středisky k osvojení si dogmat. Nad jejich čistotou budou bdít jakési výbory pro veřejné blaho nebo novodobá inkvizice... Toto přesvědčení některých jedinců a skupin, že dospěli ke konečnému poznání, jehož podobu je třeba vnutit ostatním v podobě víry, často násilně, má v dějinách mnoho podob. Ale dnes zasahuje tato zvrhlá podoba svobody společnost obzvláště citlivě. Zdaleka se to netýká jenom univerzit, ale tam tyto tendence pociťujeme obzvláště bolestně.
Je tu stále silnější problém spočívající v tom, že spolu přestáváme umět hovořit, diskutovat své názory a tvořit společně nové myšlenkové konstrukce, které podrobujeme dalším svobodným diskusím. Rozdílné názory bereme jako důvod k agresi, nikoliv jako možnost k nové kvalitě dohody. Jde o systémové selhání společenských věd, které rezignovaly na zkoumání prezentaci blahodárné role logodegradabilních procesů. Umění, které dříve přirozeně a obecně patřilo k akademické půdě, je dnes doménou policejních vyjednavačů a možná i diplomatů.
Problém dnes začíná již v rodinách v útlém dětství a v nezvládnutém rodičovství, včetně substituce rodičovství nejrůznějšími elektronickými náhražkami. Tento problém se táhne následně celým životem dětí a mládeže přes základní i střední školy až na akademickou půdu. Vidíme jeho projevy všude kolem sebe, u dospělých bez rozdílu pohlaví a věku, nejen v politice a na akademické půdě. To vede k fragmentaci lidí, jako jednotlivců a jejich společenství, na straně jedné, a jejich vzájemnou polarizací až agresivitou, na straně druhé. Všichni se musíme zasadit o změnu tohoto neblahého stavu, protože už dnes jasně vidíme, jak fragmentované a polarizované společnosti ztrácejí svou životaschopnost.
Jakákoliv svoboda je naprosto neodmyslitelně spojena s odpovědností. Bez skutečné odpovědnosti není skutečné svobody a bez svobody není skutečné odpovědnosti. Je mnoho rádoby svobod a neméně tolik rádoby odpovědnosti. Bez skutečné odpovědnosti a skutečné svobody ve společnosti neexistují ani skutečné hodnoty. Občas nám někdo připomene jejich hierarchii.
Dovolím si zde připomenout, vážení kolegové, dámy a pánové, oběť Giordana Bruna, který byl upálen, protože se nechtěl vzdát svých názorů ani tváří v tvář nátlaku tehdejší církve. Katolická elita se děsila toho, že by mohlo existovat více světů, které by nemohla ovládat... Nejen Giordano Bruno nám připomíná, že nejvyšší hodnoty, hodnoty, pro které stojí za to žit, jsou právě ty, pro které jsme ochotni zemřít...
Lidská svoboda, svoboda myšlení a svoboda slova k nim nepochybně patří.
Děkuji Vám za pozornost…