Průvodce EU po jejím vlastním úpadku

Průvodce EU po vlastním úpadku… I.

Vstupujeme do roku 2017 a dovolím si připomenout jen tak pro pořádek, že před půltisíciletím vystoupil Martin Luther ve Wittenbergu se svými články a uplyne tři sta let od narození Marie Terezie. Musím se přiznat, že ze všech adventních, vánočních a novoročních úvah o naší budoucnosti v tomto roce mne oslovila ta, která si pohrávala se srdečnými přáními všeho dobrého do roku 1917 v Rusku a jejich výsledky. Viděl jsem novoroční přání pro tento rok v ruštině, kde dvojice mladých lidí hledí s optimismem do rozzářeného okna se sklenkami šampaňského v rukách a měl jsem takový zvláštní svíravý pocit kolem žaludku. Je dobře, že neznáme své osudy a svou budoucnost, byť po tom mnozí toužíme a jsme za to schopni i leccos utratit. Dnes se svět jenom hemží věštci všeho druhu a věštby jsou na odbyt, ať již jsou jejich autoři kartářky, astrologové nebo nobelisté. Mé hluboké přesvědčení spočívá v tom, že budoucnost tvoříme my všichni právě tady a teď. Rád bych se v letošním pokračování svých úvah soustředil právě na to, co činíme kolem sebe tady a teď, že se nám zdá, že to s námi jde v rámci EU poněkud s kopce. Byl bych rád, aby bylo z mých textů patrné, že věřím, že evropská integrace je proces, který je nikoliv dobrý nebo špatný, ale že jde o proces, který může být tvůrčí, že může vytvářet nové možnosti pro život. Stejně tak jsem přesvědčen, že stávající způsob evropské integrace shledávám poněkud nešťastným. Dojdeme i k tomu, že jsem přesvědčen, že už samotný název evropská integrace zdá se mi poněkud nešťastným a zavádějícím.  

Titulek tohoto ročníku připomíná klasickou knihu Pavla Tigrida „Kapesní průvodce inteligentní ženy po jejím vlastním osudu“ a bez uzardění se přiznám, že jsem se jejím názvem při hledání nového názvu rubriky inspiroval. Trochu jsem ho zkrátil, ale rád bych zachoval podstatu Tigridova přístupu, kdy se snaží odpovědět na dilema mladé inteligentní dámy emigrovat či neemigrovat tím, že popisuje některé klíčové události z československých dějin. I u nás se v poslední době objevují hlasy volající po opuštění EU a dokonce existuje iniciativa „Czexit“. Věnoval jsem evropské integraci a jejímu vlivu na Českou republiku v uplynulých letech v KONKURSNÍCH NOVINÁCH hodně prostoru. Na konci tohoto ročníku se završí patnáct let mého pravidelného úsilí zprostředkovat čtenářům svůj pohled na měnící se svět kolem nás. Se změnami je nutně a přirozeně spojen i úpadek řady dosavadních jistot, které jsou reprezentovány určitou strukturou sociálně ekonomického prostředí. Svět se nemění zdaleka jen nenápadně, někdy je to skutečně nápadné až až… 

Rád bych v tomto roce provedl čtenáře po základních problémech, které přispívají k tomu, že stále více našich spoluobčanů přemýšlí o tom, zda by nebylo lepší z EU vystoupit. Především bych rád na samém začátku sdělil, že jsme lidé a za naše potíže a problémy si většinou můžeme sami, protože naprostá většina toho, co nám v životě vadí, je dílem člověka. Někdy dokonce i nás samotných. Za druhé pokládám za důležité sdělit, že jsem hluboce přesvědčen, že vše co člověk vytvořil, může také změnit - někdy dokonce k lepšímu. Lze to odstranit nebo zničit. Za třetí bych rád  vymezil některé pojmy, mezi kterými dochází k mimořádnému zmatení. Jsou to v našem kontextu  především pojmy Evropa, Evropská unie, Evropan, obyvatel Evropy, občan evropského státu, občan EU a v neposlední řadě jsou to výše uvedená evropská integrace a s ní pojem integrace EU. Nabízí se ovšem otázka, zda existuje a zda lze vůbec nějak popsat pojem „evropanství.“

Evropa je geograficky vnímána tradičně jako světadíl, který vznikl tak, že na něm žili ti, kteří objevili ostatní světadíly a tak jim přišlo logické i zeměpisně vymezit nějak ten, na kterém žijí a tvoří. Z dnešního pohledu se to zdá být překonané, protože Evropa je dokonce už i podle školních osnov spíše hustě osídlený poloostrov na západě Eurasie. Jména Evropa stejně jako Asie jsou prastará, ještě akkadská, a znamenají západ respektive východ slunce podle vnímaní starých civilizací Středního a Blízkého východu. Odtud se dostala do řečtiny a latiny. Početné pokusy vymezit zeměpisné hranice mezi Evropou a Asií na Kavkaze a na Urale jsou  nejlepším důkazem toho, že tam asi žádné skutečné hranice nebudou. Evropa tedy jako zeměpisný pojem ve smyslu světadílu tedy ztrácí pomalu smysl, zůstává tedy jako pojem civilizační, kulturní a politický. V žádném případě ovšem nelze Evropu personifikovat, snad mimo oblast mýtů a bájí. Nelze tvrdit, že Evropa něco chce, něco potřebuje, někoho nenávidí, miluje, podporuje…atd. atd. atd., tak jak jsme toho svědky v médiích a jak se často vyjadřují politici. Evropa není ovšem v žádném smyslu jednotná. Naopak, je krásná svou pestrostí a proměnlivostí.

EU je nadnárodní organizace, která sdružuje státy v západní části území Evropy. Její podoba a fungování jsou dány Lisabonskou smlouvou, která upravila základní smlouvu z Maastrichtu. Tragédie Lisabonské smlouvy spočívá v tom, že zavedla možnost majorizace menšiny, a proto se o některých věcech v EU raději nemluví, protože nikdo nechce být přehlasován. Konec konců, má v EU jakési slovo Evropská rada, což je shromáždění představitelů členských států, tzv. summit EU. Dále evropská komise, kde má každá členská země svého komisaře a do třetice Evropský parlament, kam volí občané EU své zástupce-europoslance. Vyplývá z toho, že EU může ve vztahu k nějakému partnerovi nebo procesu zaujmout jakési stanovisko, takže teoreticky je možné přijmout formulaci, že EU je toho názoru, že… Je to jev tak řídký, že je skoro zázračný podle Humeovy břitvy, ale stává se to. Pokud ovšem EU projeví nějaký názor, jde v drtivé většině případů o kompromis, který dokládá existenci groupthinku, tedy výsledku, který je daleko horší a nesmyslnější, než nejhorší a nejnesmyslnější názor, který vstoupil původně do diskuse. Další personifikace EU jsou ovšem podobně nesmyslné jako v případě Evropy. EU nic necítí, není zklamána, nadšena, nikam se nekloní… atd. atd. atd. EU tedy nemá s Evropou mnoho společného. Mantrou EU je jednotnost, Evropa je přirozeně pestrá. EU je lidský výtvor, bohužel minimálně ovlivněný realitou, zatímco Evropa je přírodní výtvor, bohužel, významně ovlivněný člověkem. Společné jim je, že obě mají vliv na životy Evropanů a především, že obě mají personální obsah, tedy, že jejich tvůrci jsou, byť v různé míře, lidé.

Ani EU jako systém ovšem nemůže fungovat bez lidského faktoru. Je třeba si uvědomit, že o půlmiliardě lidských bytostí žijících a snících v rámci EU rozhoduje jedna milióntina, asi tak pět stovek vyvolených. Je to promile z promile a konec konců i tato hrstka je tvrdě hierarchizována, takže můžeme hovořit o tom, že skutečný vliv má trvale deset, ale možná jen pět skutečných lídrů. Od nich se rozbíhají nitky ovládající bruselské mechanismy i národní vlády, takže Evropská rada i Evropský parlament připomínají spíše loutková divadla než setkání rozumných lidí. Výsledky vzcházející ze summitů a zasedání europarlamentů překonávají svou stupiditou jakákoliv očekávání či spíše obavy. 

Evropan či Evropané jsou pro výklad velmi složitými pojmy, poměrně úspěšně se vzpírající jakékoliv definici. Jsou to pouzí obyvatelé Evropy nebo dokonce i ti, kteří na jejím území z různých důvodů delší dobu jen pobývají?!? Je Evropan něco jako starousedlík nebo je to někdo, kdo má určitý pohled na svět?!? Jsem Evropanem vůbec já…?!? A proč…?!? Obecně přijatý názor, že Evropan je prostě obyvatel Evropy dnes v očích některých z nás neobstojí. Jedni by chtěli jako důkaz rodokmen a druzí za Evropany pokládají málem i ty, kteří se rozhodnou kdesi ve světě, že budou v Evropě žít. Nechci provádět žádné historické exkursy k invazi Hunů, Mongolů, Turků nebo stěhování národů či náboženským válkám nebo šílenství XX. století, a proto se dopustím pokusu o definici dnešního Evropana. Jsem přesvědčen, že opravdovým Evropanem je dnes ten, kdo se aktivně podílí na utváření prostředí v Evropě, a přitom respektuje zájmy druhých. Připouštím samozřejmě možnost Schumpeterovy „kreativní destrukce“, ale vylučuji úmyslné a samoúčelné ničení a zabíjení. Základními hodnotami by pro Evropany měly být mír, svobodná možnost volby a volný čas. Tyto hodnoty jsou základem prostředí, které by si měli Evropané pomáhat navzájem tvořit a chránit a ukazovat ostatním obyvatelům Země bez nároku na jeho univerzálnost. Žádný Evropan by už neměl komukoliv na naší planetě vnucovat jeho způsob života. Dovolím si upozornit, že jsem si tyto tři hodnoty určil sám, prostě proto, že mi přišly smysluplné a navzájem se doplňující a posilující.  Pátrání po hodnotových kořenech Evropy, čímž někdy před deseti lety strávili autoři pokusu o Ústavu Evropy spoustu času, když se nemohli dohodnout, zda jsou více antické, křesťanské nebo židovské, skončilo ve slepé uličce. Stejně tak nejsem přitahován donekonečna omílanými hodnotami liberální demokracie, volného trhu a individuálních svobod, které se často navzájem vylučují. Navíc si všichni vzpomínáme na časy, kdy základní hodnotou, smyslem i cílem celého procesu evropské integrace byl právě mír. Byla to zcela jiná organizace než dnes.

To, co je důležité pro Evropana i občana EU, je právě jednota práv a povinností. Jednota v tom smyslu, že není práv bez povinností a kde existuje povinnost, tam by mělo existovat i s ní spojené právo. Samotná instituce občana, ať již státu nebo EU, jakkoliv je samozřejmě spojena s konkrétní lidskou bytostí, je především komplexem práv a povinností. Nadstavbou jednoty práv a povinností by měly tvořit občanské ctnosti. Dnes žijeme v prapodivné iluzi absolutizace lidských práv, která jsou prý přirozeně dána každé lidské bytosti bez výhrad a bez jakýchkoliv souvisejících povinností. Je to iluze vysoce nebezpečná, která ve svém důsledku vede k extrémnímu individualismu a popírá nejen to, že člověk je tvor společenský, ale dokonce i existenci společnosti jako takové. Lidská práva mohou náležet jen člověku a ten nemůže být člověkem, aniž by žil v duálních vztazích k ostatním lidem, vůči kterým má povinnosti, spočívající v ochraně jejich práv. Pojmy občana EU a Evropana tedy nelze volně zaměňovat nejen jednoduše proto, že velká skupina Evropanů prostě není občany EU, protože žijí v státech, které nejsou členy EU a navíc spousta neobčanů EU žije i v členských zemích EU. Volná záměna za Evropany neměla být možná ani u samotných občanů členských zemí EU, protože bychom měli mít na paměti, že občan je více instituce a Evropan je více lidská bytost.

Pokud jde o samotnou evropskou integraci, pak je k dispozici podivuhodná definice, která říká, že evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Potenciálním opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská desintegrace. Něco tak pozoruhodného nemohl vymyslet jen tak někdo a je na místě si připomenout nedávná slova profesora Miroslava Bárty, předního světového egyptologa, že se mu zdá, že ti, kteří formulují evropskou politiku, nepatří k nejbystřejším. Vytváření užšího svazku mezi národy Evropy je něco zcela nereálného a nerealizovatelného. Je to hloupé ze své podstaty stejně jako socialistické bratrství mezi národy. Takové úrovně vztahů prostě nejsou národy efektivně schopny. To už jsou lepší Svěrákovy verše pro děti: Národy, mějte se rády, rozeberte barikády, vydlážděte k sobě chodník, svět je náš rodinný podnik. Více smyslu pro realitu má i známý slogan Proletáři všech zemí spojte se, protože ten neoperuje s národem, ale obrací se k určitým lidem. Výsledek se dostavil, národy a národní státy prostě nebyly schopny od určitého okamžiku další integrace a ještě užších svazků a tak bruselské rozumbrady napadlo, že nejlepší bude národy rozpustit a národní státy nejprve zbavit suverenity a následně zrušit. Stejně tak je Bruselu nebezpečný lid a je třeba jeho existenci nejlépe vědecky vyvrátit.  Zde si dovolím podobenství, že jsme díky rozpadu SSSR unikli z pasti absolutizace kolektivizace a plánovitého hospodářství, abychom v EU upadli do pasti absolutizace individualismu a volného trhu. Je těžké hovořit o integraci tam, kde není co a koho integrovat. Představitelé EU hovoří o evropské integraci, ale ve skutečnosti dezintegrují a rozbíjejí vše, co by integrovat mohli. Kdybychom velezrádně připustili Gorbačovovu vizi Evropského domu, pak je skutečnost taková, že dnešní evropské elity melou a drtí cihly, kameny, dřevo a ostatní stavební prvky na prášek a snaží se postavit příslovečný hrad z písku bez vody.

Vážení a milí čtenáři, toto bylo první zastavení průvodce EU po jejím úpadku, které by se dalo nazvat podle filmového Švejkova legendárního výroku: Co blázníte, vždyť jsou tady lidi… Představitelé EU a jejich orgánů skutečně dokonale ignorují skutečnost, že jejich nikým nekontrolované  a silou prosazované fantasmagorie mají zničující dopad na životy skutečných, opravdových lidí. Lidé z Bruselu připomínají generály, kteří klidně obětují obě křídla i střed, jenom aby vstoupili do historie. Přitom mají pocit, že nám ukazují, jak se dělají dějiny ve velkém stylu, a diví se, že se neradujeme, když na nás stříkají jejich špínu. Pouhé zajišťování míru na evropském kontinentu, péče o svobodnou volbu a komplexní investice za hranicemi EU, které by přinášely nám všem dobré jméno, jsou nezajímavé. Velká Británie, srdce Commonwealthu, podivuhodného uskupení více než půl stovky subjektů, země s originálními zvláštními vztahy k USA, nemohla v EU zůstat. Ztratila by vše, co po druhé světové válce vykonala, aby se vyrovnala se ztrátou pozice světového impéria. Právě fungování řady jiných integračních procesu ve světě může být pro EU dobrým příkladem. Bohužel, v Bruselu si myslí, že co nejde silou, půjde ještě větší silou, protože podle euroelity pravda sedí na delším konci klacku.

  

Průvodce EU po vlastním úpadku… II.

Po minulém úvodním terminologickém exkursu na téma rozdílných významů pojmů spojených s  výrazy EU a Evropa zůstaneme i při druhém provázení Evropské unie po jejím vlastním úpadku v rovině jazykové. Budeme si všímat pojetí výrazů „evropská integrace“ nebo „proces evropské integrace“. Tentokrát bych nazval popisovaný kámen úrazu „takovým malým přeřeknutíčkem“. Kdo by snad neznal onen starý vtip, ve kterém jeden kamarád vysvětluje druhému, proč se vlastně po několika desítkách let náhle rozvedl, připomenu, že i zde šlo o „takové malinkaté přeřeknutíčko“. Dotyčný džentlmen se totiž jako po desítky let chtěl u snídaně obrátit na manželku s prosbou: „Nepodala bys mi marmeládu, miláčku…?!?“ a najednou sám sebe uslyšel, jak říká: „Ty krávo, zkazila jsi mi celý život…“ Rád bych předeslal, že zatímco v tomto vtipu je „malinkaté přeřeknutíčko“ postavené na poměrně rozdílných významech zcela různých sentencí, pak „malinkaté přeřeknutíčko“, o které jde  při výkladu pojmu evropská integrace, je postaveno na skoro identických slovech, ovšem, bohužel, s kardinálně odlišnými významy.

Pojem integrace má mnoho významů, ale obecně jde o komunikaci směřující k nějaké vyšší kvalitě koexistence, cesta k nalezení funkčního vyššího celku. Výsledkem má být zcela jistě určitá podoba vyšší míry jednoty a proces, který k tomu vede, se nazývá sjednocování. Jde o jednotu a sjednocování. Tyto pojmy se v myslích evropských elit poněkud zvrtly a byly nahrazeny pojmy  jednotnost a jednocení.

Než se budeme zabývat dotyčným malinkatým přeřeknutíčkem, které je symbolem velkých problémů, je na místě otázka, kdy k tomu celému asi začalo docházet. V KONKURSNÍCH NOVINÁCH v rubrice „Evropa a úpadek“ před deseti lety byla uvedena následující slova (psána kurzívou), která si jako jejich autor dovolím s odstupem dekády okomentovat.

Státy EU rovněž směřují ke svému obzoru danému neodvratným bodem zvratu, který rozhodne o tom, zda se budou dále spojovat nebo rozcházet. Tento „breaking point“ vidí všichni, i ti méně chápaví. Nejde vůbec o to, zda nastane či ne. Jde o to, že jedni se na něj těší, protože se jim budoucí integrace líbí, druzí se na něj těší s nadějí, že na něm něco vydělají a budoucnost je příliš nezajímá a třetí se ho bojí a všemožně se snaží postup skupiny zbrzdit. Bohužel europesimisté a eurooptimisté vedou otevřené spory a vzájemně se oslabují a tím předávají pomalu klíčové pozice těm, kteří se těší na onen bod zlomu, obzor, jako takový nikoliv proto, aby šli dál, ale proto, aby si na něm postavili DUTY FREE a mýto. A to je ze všeho ta nejhorší varianta.

Aktuálně můžeme konstatovat, že boj eurooptimistů a europesimistů zuří dál a jejich mocenské pozice už jsou dávno v rukách eurohokynářů. Brexit jejich pozice jen posílí, protože rozpoutá další spory o evropské vznešené cíle a hodnoty, za kterými se ze všeho nejlépe krade.  Programem eurohokynářů je sice existující, ale nefunkční EU, a tento program naplňují s neutuchajícím úsilím ve vlastním zájmu a v zájmu cizích velmocí, především USA, Ruska a Číny. Řešení jakýchkoliv problémů je obtěžuje a dobře je to vidět na uprchlické vlně. Je více než patrné, že se eurohokynáři propojují s organizovaným zločinem s jediným cílem-vydělat na uprchlické vlně a lidském neštěstí.

Evropská integrace je ryze neekonomický cíl pro korporaci s názvem Evropská unie. A je to cíl pro celek. Snaha o “paretovská“ řešení tohoto úkolu na základě možných ekonomických zisků a ztrát pro jednotlivé členské země je pokusem o kvadraturu kruhu nebo perpetuum mobile. Jestliže se jakýkoliv systém má překlopit do skutečné nové kvality a struktury, pak je poněkud protismyslné a anachronické kalkulovat s budoucími zisky a ztrátami jeho stávajících částí, protože ty už prostě v nové kvalitě a struktuře nebudou v současné podobě existovat.

Ke změně kvality nedošlo už jenom proto, že vedení EU je obsazeno právě eurohokynáři bez jakéhokoliv nadhledu a smyslu pro celek. Organizovat cokoliv, co jim nepřináší peníze, se jim příčí. Naopak v zájmu svém i cizí moci ničí vše, co by mohlo sloužit skutečné integraci. Ničí akceschopnost, identitu, různorodost, odstraňují vše, co se vymyká jakémusi šedému průměru. Nesjednocují, ale jednotí. 

Situace, ve které se nyní EU nachází, se podobá stavu, který byl… popsán jako „pohyb korporace kolem hranice chaosu“. Takový stav není dlouhodobě udržitelný zejména proto, že dochází k relativizaci hodnot a nouzi pravidel, kterými se korporace řídí, aniž by se vytvářely nebo dokonce mohly vytvářet pravidla nová…. To v praxi vytváří živelnou diskriminaci v evropských vztazích daleko účinněji, než na druhé straně stačí nejrůznější bruselské reglementy harmonizaci EU deklarovat nebo dokonce reálně vytvářet. A v kombinaci právních systémů se to projevuje zvláště bolestně. Tento stav se samozřejmě velice neblaze dotýká úpadkového práva a úpadku jako takového. Nejde pouze o to, že zatímco obchodní společnosti se „europeizují“, tak úpadkové právo se v tomto směru spíše stahuje do národních jurisdikcí. Nařízení 1347/2000 se stalo tak trochu legendárním „kůlem v plotě“. Daleko podstatnější je to, že se neutváří evropský standard společného nebo morálního pohledu na úpadek. Ten zůstal na lokální nebo skupinové úrovni a je v rámci EU velice roztříštěný. A protože platí, že dobrý zákon by měl být normativním výrazem širšího společenského konsensu, vypadá to tak, jak to vypadá.

S odstupem desetiletí nelze než konstatovat, že se popisovaný problém kolem úpadkového práva a Nařízení 1347/2000 stal v EU smutným standardem. Dnes prakticky v ničem a na nic nemáme evropský pohled, a pokud je nastolován a prosazován, tak je patrné, že je tak činěno s úmyslem zvýšit ke všemu společnému v EU odpor. Uprchlické kvóty, odzbrojování obyvatelstva, likvidace soukromí-to jsou jen některé smutné příklady. Když se většina Evropanů dozví, jaký je evropský přístup k nějaké problematice, mají pocit, že sami Evropany nejsou.

Často hovoříme o evropských hodnotách. V minulých pokračováních jsem o těchto hodnotách psal v kontextu se zněním Smlouvy o evropské ústavě a její první hlavy. Jsem přesvědčen o tom, že významnou evropskou hodnotou bylo vždy hledání, nalézání, rozumný pohyb v duchu poznání. V poslední době jako kdyby se zdálo, že Evropa místo poznání hledá zisk a pohybuje se tam, kde ho cítí ve větší míře. Bojím se toho, že je to cesta opravdu, ale opravdu špatným směrem. A jestli někdo tvrdí, že si za získané peníze může potom kdykoliv poznání koupit, tak se opravdu, ale opravdu hluboce mýlí….

Znovu je nutné konstatovat, že se neblahá tušení z jara roku 2007, týkající se uchvácení EU hokynáři a penězoměnci, se vyplnila měrou více než vrchovatou. Lze tedy říci, že chleba se začal zřejmě lámat tam, kde otcům zakladatelům evropské integrace, kteří byli přes veškeré možné výhrady nositeli mírového étosu, začal docházet s narůstajícím věkem dech. Dopustili se chyby spočívající v tom, že nehledali své nástupce, kteří by nesli dál pochodeň evropské integrace v duchu míru a dalších výrazných morálních imperativů, ale chtěli přijmout normu, která by již nedovolila cestu zpět. Tou normou se měla stát Evropská ústava. Najednou toho bylo společně s velkým rozšířením EU v roce 2004 a nastupujícím islámským terorismem trochu moc a další, především společenská a politická integrace se zadrhla, a to zabrzdilo i velkou hospodářskou integraci. To vše posadilo do křesla evropskou hokynářskou, příštipkářskou a veksláckou galerku či plotnu, která nám dnes otravuje každodenní osobní, rodinný i obecní život. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a otcové zakladatelé EU se ukázali jako prvotřídní dlaždiči. Zbývá podotknout, že autor těchto řádků by velice rád uváděl ve svém komentáři k vlastním, dekádu starým textům, že se tehdy hluboce mýlil. Zůstal sice eurooptimistou, ale stal se hlubokým a přesvědčeným EUskeptikem. 

Zpět k sjednocení a jednocení, tedy k našemu „malinkatému přeřeknutíčku“. Sjednocování znamená složitý, odborně, lidsky, společensky, politicky i časově náročný proces. Máme-li sjednocovat, musíme hledat možné společné rámce, ve kterých mohou kandidáti sjednocování fungovat, stejně jako hodnotové úběžníky, ke kterým se mohou vztahovat. Rámce i úběžníky by měly být v kvalifikovaně vedeném integračním procesu především motivující a nikoliv omezující nebo dokonce likvidační. Vše musí vycházet z toho, že pro moudrého sjednotitele spočívají pojmy rámce i úběžníku v pravděpodobnosti, že lze při jejich existenci ze známých událostí usuzovat na podobu průběhu věcí a dokonce na určité budoucí následky. Pro Brusel jsou pojmy rámec i úběžník blízké pojmu zákon v podobě neměnného pravidla, které teprve dává tomu všemu, co se podle něho řídí, smysl.

Ničeho, co by zavánělo zdravým rozumem nebo odborností, ovšem nejsme v EU svědky. Rámec se vymyslí někde ve slonovinových věžích Bruselu a potom se do něj všechny dotčené snaží euroelity doslova narvat. Pokud někde něco přebývá, neupraví se rámec, ale usekne se to. Přitom neustále posloucháme z Bruselu, že odpovědí na chyby EU je více ještě EU. Jako kdyby se z Bruselu ozývaly motivy legendárních Husákových slov z dubna 1969. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť. Tak zněla slova, která předznamenala řádění prověrkových komisí, velké jednocení strany a společnosti a neštěstí pro statisíce lidí a jejich rodiny v tehdejším Československu. Obecně se o tomto období hovoří jako období normalizace. Stačí si dosadit pár euroslovíček a máme podstatu řady probruselských výlevů. Kdo nejde s námi, jde proti nám… a nedostane dotace, a také proletáři všech zemí spojte se… nebo sankce. Bruselské rámce mají ještě jednu vlastnost. Je jich moc a připomínají spíše hustou klec, takže opět platí, že „jako lvové bijem o mříže.“

S úběžníky je to podobné. Je hezké se k něčemu vztahovat a nechat se tím svým způsobem v životě vést. Píšu vést a nemyslím tím rozhodně vodit. Pokud se totiž máme nechat vést více úběžníky najednou, brzo zjistíme, že se nemůžeme ani pohnout. V našem trojrozměrném světě stačí přesně tři úběžníky, kterými se chceme dát najednou vést, abychom byli zcela paralyzování. Kolem nás není žádná mříž, žádná zeď a žádný řetěz, ale svoboda je pryč. Kolem nás i v nás jsou samé dobré úmysly, a my mezi nimi pomalu umíráme jako Buridanův osel. Do mysli se vkrádá představa skřivánků na niti, kteří se ještě trochu zmítají, ale nelétají a nezpívají.

Jak už bylo uvedeno, Brusel nás v rámci našeho „malinkého přeřeknutíčka“ s pomocí našich domácích pohůnků nesjednocuje, ale jednotí. Mnozí z nás si pamatují, co to znamená, někteří zahrádkáři tak činí doposud. Rostlinky vyrostou, povyrostou, ale nejsou stejně veliké a jsou nepravidelně rozmístěné. Nemají ten správný spon. Někdo určí, jak má záhon vypadat, a v duchu Husákových dubnových tezí musí vše, co se nehodí do přijatého rámce, pryč. Výsledkem je něco vyjednoceného, unifikovaného, jedině správného, podle předem přijatého vzoru, kadlubu, formy. Normalizace, nic skutečně živého, ani žádná pořádná dynamická figura, samá pevná forma. Snem jednotitelů je spíše KLDR než sjednocená Evropa, která využívá všech předností svých částí. Brusel vidí pevné řady, rozestupy, jediné výrazy, obraty na povel. Vzpomínám si na spokojené, ba hrdé pohledy zahrádkářů i zemědělců na záhony ředkviček, kedluben, salátu nebo pole řepy. Naprosté odstranění svobodné vůle, autentičnosti, vše podřízeno jedinému účelu, stát se co v největším objemu salátem nebo řepným cukrem. Lze si jen obtížně domýšlet, k čemu máme sloužit my, až projdeme procedurami eurojednotitelů, ale nic dobrého to pro nás, naše rodiny a obce nebude.

Už dnes zbavuje EU Evropu a Evropany jejich budoucnosti tím, že výrazně a usilovně směřuje k zamrznutí. Jsme obklopeni celou řadou legend, které jsou pevně svázány kauzalitou. Karel Marx se svým poněkud bystřejším sponzorem by s jejich historickým materialismem museli zaplakat štěstím, jak se kolem nás prosazují „zákony“ společenského vývoje a stávají se nedotknutelnými modlami. Jsou to ubohé uzlíčky fundamentalistických, zamrzlých, kauzálních pravd a často dokonce tautologií, které k nám přicházejí z Bruselu v rámci integračního procesu. Václav Havel kdysi napsal, že nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. Integrační proces by měl být spíše Auerbachovou figurou v nejlepším slova smyslu. Figura je symbolem proměn, reinterpretace smyslu minulosti, figura dokáže spojovat lidí i události. EU by měla být přes všechny možné pohledy konec konců živou proměnlivou organizací lidí a hlavně pro lidi.

Závěr tohoto pokračování věnuji klasickým myšlenkám o přírodě. Nejprve z Ovidia, autora věhlasného díla Proměny. Natura, to co se rodí, dává zrod podobám z jiných podob, též netrvá při ničem táž tvář, a věcí novitelka příroda stále v jiné předělává způsoby dřevní. Přidám něco z Lucretia a jeho díla O přírodě. Proto i praprvky věcí, tak tvrdím znova a znova, musí podobně všechny se lišit od sebe tvarem, neboť je příroda tvoří a nikoliv člověk svou rukou, jeden z nich maje za vzor a přesnou podobu jeho. Slova klasiků přímo ukazují, jak má vypadat integrace živých celků. Jednocení to rozhodně není. Zbývá poznámka, že Brusel  jednotí EU daleko hloupěji než zemědělec nebo zahrádkář, kteří jednotí podle těch rostlin, kterých je nejvíce a tvoří přirozený standard záhonu nebo pole v době jednocení. Brusel notoricky jednotí EU podle menšinových skupin a jevů a preferuje je proti většině.

Podruhé jsme se EU snažili ukázat, proč v současné době spěje k bezvýznamnosti. Evropská integrace je klíčovým procesem, který by měl EU charakterizovat jako projekt výhodný jejím součástem a hodný respektu partnerům ve světě. EU tento proces absolutně nezvládá a nahrazuje tvůrčí sjednocování většin a menšin normalizačním, mechanickým jednocením ve jménu menšin a nemravných prebend svých hokynářských politických a byrokratických elit.  

           

 Průvodce EU po vlastním úpadku III…

V tomto třetím pokračování se s EU na jakési naučné stezce, zabývající se příčinami jejího úpadku, zastavíme u stanoviště, které bude ukazovat neblahý přístup této nadnárodní organizace k problematice menšin. Pojem „menšina“ pro potřeby tohoto textu zahrnuje všechno, co v určitý okamžik nepřevládá. Nejde tedy “a priori“ jenom o menšiny národnostní nebo skupiny obecně vyjádřené počtem osob, který je menší než největší část nebo dohodnutá hranice majority. Může jít například o inovace, jako svého druhu menšinový názor, i když i ony jsou samozřejmě spjaty s osobnostním substrátem na počátku většinou jednohlavým.

EU zřetelně vykazuje určitou posedlost vyhledáváním, pojmenováváním a prosazováním stále nových a nových práv a povinností Zatímco nová práva jsou udělována především právě nejrůznějším menšinám, povinnosti naproti tomu jsou ukládány plošně většině, jednak proto, aby garantovaly nová práva menšin, jednak proto, aby ustanovovaly nový žádoucí způsob života. Tato naprostá nejednota práv a povinností u menšin a většin plus nerovnoměrná distribuce práv a povinností mezi menšiny a většiny, to jsou základy klíčových chyb, kterých se EU ve své politické i legislativní činnosti dopouští. Ve větší nebo menší souvislosti s tímto jednáním dochází k celé řádě dalších chyb a omylů, které jsou do značné míry příčinou jejího současného vleklého úpadku. Soustředíme se v tomto textu jen na několik z nich a vynecháme ty obecně známé, například tu, že distribuce povinností a práv probíhá v EU důsledně shora dolů, a to i přesto, že jedním ze základních principů výstavby EU je princip subsidiarity.

Problém je v tom, že i když je problém identifikovaný skutečně dole v životní praxi mezi lidmi a reálně doopravdy existuje, je jeho cesta k řešení vedena křovinami a džunglemi odborných názorů a politických handlů, takže ono řešení nakonec přichází pozdě a v podobě, kdy je v něm jen obtížně možné identifikovat vztah k původnímu problému. Párátko je smrkový les po mezirezortním připomínkovém řízení, říkávalo se v úřednických kuloárech v temných časech totality, ale dnešní praxe EU tuto alegorii, bohužel, daleko a daleko překonává. Nebudeme se také zabývat tím, jak se v hlavách byrokratů ve slonovinových věžích Bruselu jako „deus ex machina“ rodí nápady na zbytečné normování a ovlivňování všeho možného od banánu, přes rum a pomazánkové máslo až po správný jazyk, eurospeak, a nakonec zrůdné nápady na to, co se vlastně smí a nesmí říkat, a jak máme vychovávat vlastní děti.  

Základním nepochopením, které se prolíná nejen skrz naskrz EU, ale víceméně celou západní kulturou nebo euroatlantickou civilizací, je nepochopení a zároveň pozapomnění toho, jak vlastně vzniká právo. Nemyslím tím teď právo jako soubor pravidel nebo dokonce zákonů, tedy legislativu, myslím právo jako nějaký individuální nebo skupinový nárok na nějaké konkrétní jednání, společenské postavení, věc či statek. Především jde o to, že máme pocit samozřejmosti našich práv, že svá práva odněkud či od někoho dostáváme, že je někdo garantuje, že tu jsou tak nějak odedávna a nejlépe navěky. K tomu přispívá v určitých obdobích i názor vládnoucí skupiny, že ona už určitá práva vybojovala, a to nejlépe jednou provždy, a že její následovníci se již tímto vyhraným zápasem nemusejí zabývat a nemusejí jím projít. Je to zejména proto, že vládci dobře vědí, že takový zápas by se dříve nebo později obrátil proti jim samotným.

Proto jsme tak překvapeni a rozhořčeni, když se nám někdo pokusí více nebo méně úspěšně nějaká naše práva odejmout. Pokřikujeme a hledáme toho, kdo nám je vrátí, oslovujeme domnělé garanty našich práv a ono nikde nic a nikde nikdo. Neslyšíme nic nebo maximálně tichý potutelný smích. Některá práva možná lze po předcích či předchůdcích zdědit, ale jenom ta k věcem movitým a nemovitým, a to ještě jenom někde a určitým způsobem. Práva obecně zdědit ani jinak od jiného získat nelze, ale je nutné je vlastními silami neustále obnovovat, což je předmětem neustálých střetů. Bez tohoto obnovování nelze zdědit svobodu, spravedlnost, bezpečnost nebo vlast, jakkoliv nám v dědictví danou.

Práva jednotlivce nebo skupiny existují jenom tam, kde je podstatná část společnosti ochotna taková práva garantovat, vnímat jejich existenci jako důležitou a mít za svou povinnost je chránit. Při jiných vztazích společnosti k individuálním nebo skupinovým společenským právům, například při strachu nebo lhostejnosti, může sice také jít o úspěšné uplatnění nároku jednotlivce nebo skupiny, ale jde o bezpráví a nespravedlnost. Slova o jednotě práv a povinností zná většina z nás ze školy nebo z rodiny, ale když je máme uplatňovat při posuzování občanských nebo dokonce lidských práv, tak začínají problémy. Od práva na život, přes právo na hledání štěstí a lepší život,  přes volební právo, až k právu na to chodit na záchod, na jaký uznám za vhodné, pokud pro mě, jako pro toho, který neví, kdo jsem, nevybudují záchody neutrální povahy - vždycky jde o to, že tato práva musí být vybojována, uznána a udržována. Naše individuální či skupinová práva jen takto mohou vstoupit mezi povinnosti druhých je obhajovat, a to právě v té míře, v jaké jsou společností pokládána a uznána za práva všeobecná.

Svět kolem nás je plný údivu nad tím, že již něco neplatí, že si od nás někdo bere něco, co by si dříve brát netroufnul. Příkladů je bezpočet. Brexit, separatismus ve Skotsku, v Katalánsku, Baskicku, Belgii, Faerských ostrovech a na Donbasu. Klasickým příkladem je konzumace místních práv migranty, kteří je ani nevybojovali ani neudržovali a uznávají je jen v omezené míře pro sebe bez pocitu jakékoliv povinnosti. Na místo údivu je nutné se zamyslet nad tím, zda jsme o svá práva v minulosti dostatečně usilovali, zda jsme je dostatečně udržovali a sami mezi sebou je uznávali, nebo jsme se spokojili s tím, že byla kdysi kýmsi vybojována a odhlasována a jsou kdesi stále zapsána. V českých pověstech je tato figura uplatněna v pověsti o Kozinovi a Lomikarovi. Rovněž známá revoluční píseň o Sokolících na Strahovských hradbách popisuje matku Čechii, jak v potu tváře vyorává na Bílé hoře naše stará práva od nepřátel tam zašlapaná, zatímco Sokolíci přihlížejí v sevřených řadách. Nakonec je ovšem zpocené a uštvané matce dána možnost na Sokola o pomoc zavolat, aniž by bylo řečeno, jestli se na Strahově pohne byť jenom pírko, natož sevřené divácké řady…

Pojem „univerzální lidská práva“ je v tomto světle společnosti a životu nebezpečný žvást, protože svádí právě k uspokojení ze status quo a rezignaci na jejich obnovu a novou kvalitu i kvantitu jejich uznání. Tato rigidita v přístupu západní kultury k vlastnímu, velice nedokonalému osvíceneckému konstruktu a jeho prosazování jako univerzálního modelu vede nejen k nedorozumění, ale i k násilí a v neposlední řádě k válkám. Dnes se začínají ozývat hlasy některých antropologů, že lidská přirozenost v rámci nesmírné pestrosti sociálního chování člověka neexistuje a tudíž je pochybné, zda existují přirozená lidská práva z takové přirozenosti vyplývající. Jistě nelze západní civilizaci bránit, aby ustanovila, rozvíjela, obnovovala a uznávala svůj koncept lidských práv, ale zároveň nemá žádné právo vnucovat tento koncept jiným kulturám, než tak, že jej prezentuje jako vlastní způsob přístupu k dané problematice a jako alternativu k přístupům jiných kultur. Stejně se má chovat k jiným koncepcím, vnímat je jako alternativy a v rámci tohoto poznání se zabývat konceptem vlastním.

Když hovoříme o lidských právech, nemůžeme se totiž vyhnout tomu, abychom si pojmenovali, kdo je v jejich kontextu člověkem. Tím je ten jednotlivec druhu Homo sapiens, který si je vědom právě jednoty práv a povinností obecně i ve svém případě v tom smyslu, že jeho práva a jeho uznání vyplývá z jeho povinnosti chránit a uznávat práva druhých a naopak, že jeho povinnosti nemohou existovat bez toho, že by z nich nevyplývala jeho práva a jeho uznání. Kupříkladu, jak kdysi napsali obyvatelé britských kolonií, „již žádné daně bez zastoupení“. Může se snadno stát a také se to stává, že se obnova a uznání i tak základního práva, jako je právo na život, nějak vytratí a pak dochází ke genocidám. Připomenu genocidu amerických Indiánů migranty všeho druhu, evropských Židů, Slovanů a dalších národů Němci, Arménů Turky, asijských Číňanů a Korejců Japonci nebo afrických Tutsijú sousedními Hutuy, tedy jen ty největší hrůzy za posledních pár osvícených století.

Někteří autoři, kteří se zabývají etapami v dějinách lidstva, uvádějí, že po držitelích půdy a následně po držitelích kapitálu se na výsluní moci dostávají právě držitelé práv. Můžeme k tomu mít řadu poznámek i námitek, ale něco na tom být může, stejně jako na tom, že práva jsou v současné době jedním z hlavních zdrojů bohatství. To, co je nesporné, je skutečnost, že stále častěji slyšíme, že někdo kolem nás má na cosi právo. Zároveň se podobným tempem vytrácí z diskuse pojem „musím něco udělat“ ve smyslu „mám povinnost“, která je pro mne důležitá jinak, než účelově, jako zdroj odměny nebo naopak sankce. Nemám tím na mysli přímo čestnou povinnost, ta už je dnes obecně prakticky v kategorii sci-fi, ale povinnost, která ze mne činí platného člena společnosti, jinak, než že z mé práce dostává stát daně. Přesto bychom měli Bruselu dokázat říci, že chápeme svou jednotu práv a povinností jinak než jako promyšlený soubor nejvyšších bruselských instrukcí a nařízení. Jednoduše jde o to, že náš pocit svobody leží  obecně mezi polohami: nemuset dělat všechno, co dělat můžu, a nemuset dělat nic, co dělat nechci. Nicméně jsme obecně připraveni přijmout povinnosti, pokud budou zdrojem práv. Stejně tak práva přijmeme nebo uznáme jiným, pokud bude řečeno, jaké povinnosti jsou s těmito právy spojeny. Obojí, práva i povinnosti, pokud jsou nařízena shora, pak musíme mít možnost přijmout skutečně za svá. Nic z toho se v EU neděje a naše pocity bruselské tvůrce byrokratických nařízení doopravdy vůbec nezajímají.

Byrokratizaci demokracie v EU budeme věnovat jedno z příštích zastaveni naší naučné stezky po příčinách úpadku EU. Poznamenám jenom, že byrokratizace demokratického systému v EU, který je skutečně z hlediska demokracie minimalistický, ale i v rozvinutých demokraciích členských zemí, dosáhl takového stupně, že byrokracie lidem přestává umožňovat jednat svobodně ve zcela základních životních záležitostech. Do neustále se rozšiřující sítě zákonů, vyhlášek a kontrol spadá stále větší část našeho života od rodinného života, přes podnikání až k nakládání s osobním majetkem. Stabilita demokratického systému, kterou se snaží byrokracie zabezpečit se stále ostřeji a intenzivněji obrací proti demokratickému systému samotnému. Podobně si na podstatné části zbytku svobodného života, ponechaného veřejnou byrokracií lidem, vedou jako nájezdníci soukromé korporace, které zbavují lidi největšího bohatství, volného času, tím, že volný čas a jeho organizaci učinily obchodní komoditou a tím ho prakticky zbavily své podstaty. Mimochodem, podobně to dělají církve s bohatstvím daru víry. Když nelze svobodně věřit, myslet a tvořit, vychovávat děti a žít pro svou rodinu a svůj volný čas, když je stále větší skupině lidí dáváno jasně najevo, že jejich práce je zbytečná, pak začíná docházet k tomu, že se společnost v EU i v jejích členských zemích začíná dělit na dvě velké skupiny na „participující“ neboli „zúčastněné“ a na „vyloučené“. Tito vyloučení zcela legitimně ztrácejí ochotu bránit stávající podobu demokracie, protože s ní spojují ztrátu svobody, životní perspektivy a vlastní identity. Někteří z nich ještě brání civilizační benefity, které systém přináší, ale jejich podstatu už dávno pustili z hlavy a ponechali ji svému osudu.

Na tomto místě se dostáváme k praktickému dopadu zmatené distribuce práv a povinností v EU mezi většiny a menšiny při  absenci jejich vzájemné jednoty. Jde o katalyzátor zrychleného růstu počtu těch, kteří se cítí být v EU vyloučenými. Tragickým omylem a chybou EU je to, že tuto menšinu, jako jednu z mála nevnímá a dá se říci, že ji nejen ignoruje, ale dokonce její existenci popírá a ty, kteří si popisují, označuje za zrádce nehodné dotací a členství. Mluví o nepřátelských dezinformačních webech, informační nebo hybridní válce, obviňuje Rusko a Čínu, ale holou skutečnost si připustit neumí. Počet vyloučených rychle roste, tragická distribuce práv a povinností v EU v souvislosti s migrační vlnou způsobila, že už nelze hovořit o čisté menšině a pouhou otázkou času, kdy se vyloučení stanou menšinou. Zdá se, že to bude hloupý postoj EU k brexitu, Rusku, Čině, Blízkému Východu a v neposlední řadě k dění v USA, co přinese další významný nárůst vyloučených a před námi bude stát otázka, jak vyloučení naloží se svou nově nabytou pozicí většiny. Může jednat demokraticky, usilovat o zjednodušení složitých byrokratických vazeb, ve kterých jako v pavoučí síti uvízla a umírá nejen evropské společnost, ale i jednotlivé rodiny a lidé, nicméně výsledkem bude v nejlepším případě prosazování autoritářských prvků a nahrazování konzulátů principáty bez jakékoliv záruky zpětné nápravy. Většina vyloučených může rovněž vyvolat novou občanskou válku, která se propojí všechny neřešené a stále narůstající rozpory v EU a jejím sousedství, kde strany „čekají na výstřel“, podobně jako tomu bylo před první světovou válkou a konec konců i před válkou třicetiletou. Dojde k významnému zjednodušení současného stavu a lidé a jejich rodiny, sice za cenu ohromných obětí, začnou opět normálně žít bez byrokratické kurately, na kterou budou mnozí možná se slzou v oku vzpomínat, ale bude už opravdu pozdě. Spoustu věcí bude třeba znovu vybojovat, vytvořit a uznat.

Nejtragičtější roli bude ovšem sehrávat stále menší menšina zúčastněných, která bude bojovat za status quo. Kromě toho, že se historicky znemožní a zesměšní, jí nezbývá nic jiného než rozpoutat válku proti většině vyloučených, proti vlastním lidem. A to je to, oč tu běží. Válka nebo mír. Mír mezi většinami a menšinami je v rukách a myslích nás všech…

 

Průvodce EU po vlastním úpadku…IV.

Toto pokračování našeho Průvodce vzniká ve dnech, kdy se v Římě sešel mimořádný summit EU u příležitosti 60. výročí uzavření tzv. Římských smluv, tedy smluv o Evropských společenstvích, které jsou přirozeně pokládány za jeden ze základních kamenů současné Evropské unie. Druhou aktuální událostí v životě EU je historicky první odchod členské země mimo EU. Velká Británie aktivovala čtyři dny po římském summitu článek 50 Lisabonské smlouvy. Je to příležitost k dalšímu zastavení na naší naučné stezce po současném úpadku EU, protože právě mimořádný summit měl přijmout Deklaraci, na základě které by se měl tento neblahý úpadkový trend v EU zastavit a obrátit. Oficiálně zahájený brexit tento úpadek vzápětí s plnou naléhavostí připomněl. V tomto a příštím textu se pokusíme reflektovat tyto dvě události v životě EU a poukázat na jejich příkladu, proč je dnes EU tam, kde je.

Jakkoliv je to v dlouhé historii této rubriky v KONKURSNÍCH NOVINÁCH neobvyklé, dovolím si zde citovat a komentovat autentický text podepsaný 25. března 2017 v Římě. Pokládám ho v kontextu současné situace v EU za velice nešťastný, dokonce by ho někdo mohl pokládat za provokaci, podobně jako když nedávno obyvatelům Litomyšle, z nichž mnozí jsou stále více znechuceni sochou ministra kultury Zdeňka Nejedlého, přišel do poštovních schránek leták s heslem: „Miluji Zdeňka Nejedlého!“ Nic není více vzdáleno potřebám občanů EU než níže uvedený soubor těch nejošuntělejších a nejprofláknutějších frází. Je to špatná a nekvalitní práce, a když si k tomu lidé připočtou to hrané nadšení a zdůrazňování toho, jak se lídři v palácích a pod dohledem vrtulníků nadřeli, než něco takového geniálního vzniklo a oni to mohli v potu tváře podepsat, tak mají mnozí z nás pocit, že se nás někdo snaží vyprovokovat k nepředloženým činům.

Připomenu, že níže uvedený a komentovaný text byl zpracován během půlročního vyčerpávajícího úsilí poté, co se na jeho zpracování dohodli lídři zemí EU na jiné neformální schůzce v Bratislavě 16. září. Odkaz na jeho průběh a text nazvaný Bratislavský plán zde: http://www.consilium.europa.eu/cs/meetings/european-council/2016/09/16-informal-meeting/ Po více než půlroce se jeden text proměnil v druhý, aniž by ten druhý obsahoval jakýkoliv posun, odrážel jakoukoliv změnu poznání nebo jakoukoliv vykonanou práci. Zdá se neuvěřitelné, že se někdo může v tak kritické situaci, která ohrožuje budoucnost půlmiliardy lidí, chovat takto nezodpovědně a jenom prostě přepsat jeden blábol do trochu jiného kabátku.

Prosím laskavého čtenáře, aby sám posoudil, nehledě na mé poznámky, kvalitu římského textu a případně si jej srovnal s textem bratislavským.

My, vedoucí představitelé 27 členských států a orgánů EU, jsme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem. Před šedesáti lety, kdy jsme se vzpamatovávali z tragédie dvou světových válek, jsme se rozhodli spojit své síly a z trosek náš kontinent znovu vybudovat. Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.

Zde si dovolím si poznámku, že ti lídři, kteří prohlášení podepsali, nikdy nic nevytvořili a tím méně „jedinečnou Unii“. Ten plurál zahrnující vše do jejich společného díla, je známkou hlouposti, nadutosti a špatného vkusu. Kdyby to udělal starosta na vsi, tak by se mu lidé vysmáli a popřípadě by mu hospodský plivnul do piva. Židé by řekli prostě „chucpe.“

Evropská jednota byla zprvu snem hrstky, stala se však nadějí mnohých. Evropa se poté opět sjednotila. Dnes jsme jednotní a silnější: stovky milionů lidí napříč Evropou využívají výhod plynoucích z toho, že žijí v rozšířené Unii, která překonala staré rozpory.

Jde o zjevnou lež, nešlo o žádný romantický sen nějaké hrstky, ale o mocenský plán USA na uspořádání Západní Evropy, které by mu usnadnilo její ovládání a odbyt jejich hospodářských přebytků a posléze dluhů. 

Evropská unie je vystavena nebývalým globálním, ale i domácím výzvám: regionální konflikty, terorismus, sílící migrační tlaky, protekcionismus a sociální a ekonomické nerovnosti. Jsme odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa a zajistit našim občanům bezpečnost a nabídnout jim nové příležitosti.

Poslouchat o neustálých výzvách začíná být únavné. Výraz „čelit výzvě“ odkazuje k tradici aristokratů, gentlemanů a všech mužů cti, kteří jsouce vyzváni, konali jak jim stav a povinnost kázaly. Je patrné, že dnešním lídrům EU slova jako povinnost nebo čest nic neříkají a pokládají za dostatečné, že jejich spin doktoři výzvu nějak obmyslně pojmenují a k tomu připíší nesmyslný text, který nutně obsahuje slova „odhodláni“, „řešit“ a „konstruktivní.“ Pokud se týká výzvy, kterou představuje brexit, pak jsou z EU nejsilněji slyšet hlasy, že to Británii nesmí projít, že na tom musí být Británie po brexitu hůře než před ním. Podobné hlasy se prosazují i při skutečném formování vyjednávací pozice EU, tak říkajíc mimo záznam, ale sem tam uniknou i na veřejnost.

Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí. Společně však máme šanci tuto dynamiku ovlivňovat a hájit naše společné zájmy a hodnoty. Budeme postupovat společně, v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou, avšak stejně jako dříve budeme kráčet stejným směrem, v souladu se Smlouvami, přičemž další země budou mít i nadále možnost připojit se později. Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná.

Tomu, že EU má trvalý zmatek v pojmu „jednota“ jsme věnovali celé jedno letošní pokračování naší rubriky. Přesto myšlenka, že více jednoty, tedy méně svobody, je nezbytností i naší svobodnou volbou, je opravdu mimořádně zavádějící a nebezpečná. Teze, že odpovědí ne nějaký deficit čehokoliv je vice čehokoliv, je v EU již tradiční a mentální úrovní připomíná známou poučku, platnou při řadě oprav v méně technicky zdatných domácnostech a rovněž na Apollu 13, totiž, že odpovědí na nedostatek lepicí pásky je více lepicí pásky.

V nadcházejících deseti letech chceme Unii, která je bezpečná a dobře chráněná, prosperující, konkurenceschopná, udržitelná a sociálně odpovědná, Unii, která je odhodlána a schopna hrát klíčovou úlohu ve světě a ovlivňovat vývoj globalizace. Chceme Unii, která občanům skýtá nové příležitosti ke kulturnímu a společenskému rozvoji a hospodářskému růstu. Chceme Unii, která zůstává otevřená těm evropským zemím, které uznávají naše hodnoty a zavazují se k jejich podpoře.

Vzpomínám si na Lisabonskou strategii z roku 2000, která nás měla učinit konkurenceschopnými někde kolem roku 2010, takže jsme na to měli také asi dekádu. Od počátku existovaly pochybnosti, jestli je to cesta správným směrem, ale odpověď byla standardní. Jedinou odpovědí na nedostatky Lisabonské strategie však bylo více Lisabonské strategie. Naštěstí přišla jakási krize, která dala na Lisabonskou strategii zapomenout a její občasné připomenutí je bráno jako nevkus a faux pas podobné tomu, jako když se u oběda mluví o pitvě.

V tomto čase změn a s ohledem na obavy našich občanů se zavazujeme k naplňování Římské agendy a k práci na dosažení těchto cílů:

  1. Bezpečná a chráněná Evropa: Unie, v níž se všichni občané cítí bezpečně a mohou se volně pohybovat, jejíž vnější hranice jsou zabezpečeny, jejíž migrační politika je účinná, odpovědná a udržitelná a je v souladu s mezinárodními normami; Evropa odhodlaná bojovat proti terorismu a organizované trestné činnosti.

Tento bod je přímým výsměchem všem obětem terorismu a násilí i jejich pozůstalým. Politické elity EU jednoznačně razí názor, že právě oběti násilí jsou vinny tím, že nechápou oprávněné potřeby migrantů a zraňují pocity muslimů. Je zcela vyloučeno, aby elity s tímto smýšlením jakkoliv chránily vnější hranice EU a zvládaly migraci. I kdyby změnily své smýšlení, což je nepravděpodobné, nebo byly nahrazeny, což je podobně nepravděpodobné, tak EU nemá k dosažení podobných cílů žádné technické ani mocenské prostředky.

  1. Prosperující a dlouhodobě životaschopná Evropa: Unie, která vytváří růst a pracovní místa; Unie, v níž silný, propojený a rozvíjející se jednotný trh, zohledňující technologické změny, a stabilní a dále posilovaná jednotná měna otevírají cesty pro růst, soudržnost, konkurenceschopnost, inovace a obchod, zejména malým a středním podnikům; Unie prosazující trvalý a trvale udržitelný růst prostřednictvím investic, strukturálních reforem a usilující o dokončení hospodářské a měnové unie; Unie, v níž se ekonomiky sbližují; Unie, která se vyznačuje zabezpečenou a cenově dostupnou energií a čistým a bezpečným životním prostředím.

Celé to připomíná starý přestavbový vtip, kdy sojka radí zajíci, který se zoufale snaží najít unik před liškou na břehu rozvodněného potoka, že se má stát rybkou, přeplavat na druhý břeh, tam se proměnit opět v zajíce a utéct. Na otázku, jak že to má zajíc udělat, se ubohý ušák dozví, že směrnici obdržel a realizace je jeho věc. Na prosté otázky, kdo, co, jak a do kdy nemá Unie tradičně ani náznak reakce, ale dává ostentativně najevo, že odpovědi na podobné otázky jsou hluboko pod její úroveň.

  1. 3.      Sociální Evropa: Unie, která na základě udržitelného růstu prosazuje pokrok v hospodářské i sociální oblasti, stejně jako soudržnost a konvergenci a zároveň dohlíží na dodržování integrity vnitřního trhu; Unie, která bere v potaz různorodost vnitrostátních systémů a zohledňuje klíčovou úlohu sociálních partnerů; Unie, která prosazuje rovnost mezi ženami a muži, jakož i práva a rovné příležitosti pro všechny; Unie, která bojuje proti nezaměstnanosti, diskriminaci, sociálnímu vyloučení a chudobě; Unie, kde mladí lidé dostávají nejlepší vzdělání a odbornou přípravu a mohou studovat a nalézat uplatnění po celém kontinentu; Unie, která chrání naše kulturní dědictví a propaguje kulturní rozmanitost.

 

Bez komentáře, platí to co výše…

 

  1. Silnější Evropa ve světě: Unie, která stávající partnerství dále rozvíjí, nová buduje a která ve svém bezprostředním sousedství na východ i na jih, ale také na Blízkém východě a napříč Afrikou i celým světem prosazuje stabilitu a prosperitu; Unie, která je připravena přijmout další závazky a být nápomocna při utváření konkurenceschopnějšího a integrovanějšího obranného průmyslu; Unie, která je odhodlána posílit svou společnou bezpečnost a obranu, a to i díky spolupráci a doplňkovosti činností s Organizací Severoatlantické smlouvy při zohlednění situace jednotlivých členských států a jejich právních závazků; Unie, která se angažuje v Organizaci spojených národů a hájí mnohostranný systém založený na pravidlech, je hrdá na své hodnoty a chrání své obyvatele, prosazuje volný a spravedlivý obchod a konstruktivní celosvětovou politiku v oblasti klimatu.

            Bez komentáře, platí totéž…

Budeme usilovat o naplnění těchto cílů, jsouce pevně přesvědčeni o tom, že budoucnost Evropy máme ve svých rukou a že k dosažení našich cílů je Evropská unie tím nejlepším prostředkem. Zavazujeme se naslouchat obavám vyjadřovaným našimi občany a reagovat na ně a budeme v kontaktu s našimi vnitrostátními parlamenty. Budeme spolupracovat na úrovni, na níž je možno dosáhnout skutečné změny k lepšímu, ať již to bude úroveň Evropské unie, vnitrostátní, regionální nebo místní, v duchu důvěry a loajální spolupráce, a to jak mezi členskými státy navzájem, tak i mezi nimi a orgány EU, v souladu se zásadou subsidiarity. Budeme pamatovat na zajištění nezbytného prostoru na různých úrovních v zájmu posílení potenciálu Evropy z hlediska inovací a růstu. Chceme, aby Unie v různých otázkách postupovala úměrně jejich velikosti a významu – u otázek velkých razantně, u otázek malých naopak zdrženlivě. Budeme prosazovat demokratický, účinný a transparentní rozhodovací proces a lepší naplňování stanovených cílů.

Prosím pomalu a pozorně přečíst tuto těžko uvěřitelnou změť slov bez jakéhokoliv významu, kromě zaplnění jednoho odstavce. Jediné, co je na tom strašné, je přesvědčení lídrů, mají ve svých rukou budoucnost Evropy. Snad mají v rukách osud EU, ale s Evropou to ani nehne…

Jakožto vedoucí představitelé, spolupracující v rámci Evropské rady i mezi našimi orgány, zajistíme naplňování této agendy, aby se stala realitou zítřka. Spojili jsme své síly, abychom dosáhli změny k lepšímu. Evropa je naší společnou budoucností.

Jediné, co je na tomto odstavci hluboce uklidňující, je dlouhodobá, prověřená, do očí bijící neschopnost signatářů zajistit cokoliv a dosáhnout čehokoliv, kromě pravidelných dopravních kolapsů v různých městech, kam se rozhodnou zavítat, konzumace několika recepcí a pózování na společnou fotečku. 

Jako kabinetní ukázkou toho, kde podobné velkohubé formulace ze summitů končí, posloužím osobním zážitkem z diskuse organizované v Evropském domě na téma Současné proměny Evropy a světa. Na úvod jsme se dozvěděli, proč tentokrát byl začátek setkání a nástup do sálu Evropského domu daleko organizovanější než tomu bylo dosud zvykem. Šlo o bezpečnostní opatření, protože se stalo, že nás minule bylo moc a v sále někteří stáli a jiní dokonce seděli na okenních parapetech, což je prý z pozice Evropského domu obtížně přijatelné. Do sálu bude tedy vpuštěno jen 65 osob a najednou. Dále jsme byli upozorněni, že nebude žádné občerstvení, protože z bezpečnostních důvodů nesmí být při  účasti vyšší než 40 osob podávány teplé nápoje. Organizátoři tak ušetřili obolus, který vydávali na kávu a čaj. Do třetice jsme se dozvěděli, že z bezpečnostních důvodů už budou pro případné popíjení vody k dispozici jenom plastové kelímky, protože sklo je zřejmě příliš rizikový faktor.

Problém je v tom, že máme se svými setkáními a diskusemi možnost ze „sekuritizovaného“ Evropského domu odejít jinam. Ale kam máme jít jako Evropané, o jejichž dobro a nejvlastnější zájmy pečuje zmatená EU…?!?

 

Průvodce EU po jejím úpadku… V.

V minulém pokračování zazněl příslib, že tento text bude věnován další zvláštní, časově opět aktuální, zastávce na naučné stezce po důležitých faktorech a momentech úpadku nadnárodní instituce, známé jako Evropská Unie. Tímto zastavením bude tentokrát způsob zahájení jednání a vyjednávání podoby odchodu Velké Británie z EU. Je trvalou ambicí těchto textů, aby upozorňovaly korektně toliko na chyby a omyly vlastní strany a nebyly podřízeny nějakému stávajícímu nebo budoucímu účelu. Budiž proto jasně řečeno, že způsob a podoba vyjednávání budou testovány toliko vůči přirozenému požadavku, aby došlo ke kulturnímu rozchodu, který sám o sobě nezpůsobí více škody než užitku. Nicméně v tomto textu se nevyhneme několika komentářům vztahujícím se k situaci ve Velké Británii a jejímu možnému vývoji, protože bez nich by byl text prostě polovičatý.

Je na tomto místě důležité připomenout, že by starší české a slovenské politické reprezentace mohly přispět k zatím zoufale neefektivně probíhajícím jednáním o brexitu mnohým technickým, politickým i lidským poučením. Rozchod obou stran v rámci československé federace byl v mnohých ohledech příkladným a lidé, kteří se na něm aktivně podíleli, mají být právem nač hrdi. Neplakali nad rozlitým mlékem a dohodli mechanismus, který nejen umožnil hladký rozchod, ale nezanechal pachuť a umožnil za desetiletí přes výrazně odlišný vnitropolitický vývoj v obou nových státech po rozchodu bezproblémový společný vstup ČR a SR do EU. Když pak ochladly politické vášně ještě více, obě země začaly hledat a stále hledají další a další technická, politická, ale i společenská, například i sportovní společná témata k další systémové integraci. Zde je patrné, jak důležité je jednání i chování každého účastníka rozchodu. Psychologové, rozvodoví právníci a konec konců skoro každý z nás by mohl na toto téma přispět vlastní zkušeností. Jsou i příklady negativní, ba přímo katastrofické. Mezi ně patří alegorie „Válka Roseových“ tisíckrát jinak. Zatím to, co můžeme o přípravě jednání o brexitu slyšet a vidět, naznačuje, že to bude ze strany EU spíše tradiční hokynářská taktika a z Británie naproti tomu opakovaně a poněkud arogantně zaznělo, že když nebude do dvou let hotovo, tak se prostě sebere a půjde.

Velká Británie rozhodně přistupuje k celé záležitosti rozchodu s EU systematicky a důkladně. Theresa Mayová se ukázala jako rozená vůdkyně, když nedávno vyhlásila parlamentní volby, čímž zabila hned několik much jednou ranou. Především odvedla pozornost od existujících a přetrvávajících kontroverzí kolem podoby brexitu a zejména jeho tvrdé formy. Pod záminkou, že za sebou necítí dostatečnou opravdovou jednotu a silný mandát, vyvolala volby, které jí mohou, ale nemusejí přinést drtivé vítězství. Labouristé jsou totiž aktuálně poněkud v nedbalkách a každodenně tváří v tvář praktickým problémům, které přináší politický provoz i každodenní život společnosti, jsou bezradnější a bezradnější. Mnozí voliči si myslí, že labouristé jsou takříkajíc k ničemu, a odklánějí se od nich i voliči, kteří jim jsou přímo souzeni. Vystoupení vůdce labouristů Jeremy Corbyna a problematika, kterou se zabývají, jsou lidem, kteří žijí své životy uprostřed nemalého chaosu a mají se co otáčet, prostě k smíchu nebo k pláči., ale rozhodně ne ke zvolení. Nicméně dokud není sečteno, jsou věci nejisté a nelze dělat laciné účty bez hostinského v podobě volební komise. Lidé totiž nemají moc rádi otloukánky a kupodivu jim jsou schopni nasypat více hlasů, než by podle aktuálního politického výkonu zasloužili.

Na druhé straně získala Theresa Mayová možná docela dost času, protože s vyhlášením voleb bylo sice jasné, že se začne jednat až po nich, ale rýsují se další důvody k odkladu.  Jsou tu volby ve Francii, politické prázdniny, pak volby v Německu. A už tu máme Vánoce, takže nelze vyloučit, že se skutečně natvrdo a intensivně začne jednat až od příštího roku. V úplně neposlední řadě přinesou volby v určité konstelaci výsledků pro Theresu Mayovou i elegantní možnost, jak z celého problému brexitu osobně elegantně vycouvat. Jak bylo řečeno, vyhlášení britských voleb zabilo mnoho much a posunulo řadu problémů, ovšem až 9. červen dá odpověď na to, jak bude hrací pole na straně Velké Británie vypadat, zda Theresa Mayová potáhne do jednání pod Union Jackem nebo zda to bude jen vlajka anglického venkova.  Pořád je tu ještě možnost, že nepotáhne nikam.

Británie má totiž velký problém a bude velmi obtížné ji sjednotit pod nějaký ten prapor, kterým bude mávat Theresa Mayová při vyjednávání v čele šiku svých příznivců. Sama se totiž, alespoň pro tuto dobu do parlamentních voleb, pasovala na hlavní britskou vyjednavačku. Britská vyjednávací pozice ideově stojí a padá s tím, že velká skupina lidí v Británii odchod z EU nechápe a nikdy ho nepřijme. Jejich pohled na věc je stejně legitimní, jako pohled těch, kteří získali v referendu o brexitu několik procent navíc. Problém je v tom, že především konzervativní strana vedla v zájmu svých volebních hlasů po desetiletí systematickou protievropskou politiku, ostatně v duchu nejlepších tradic Britského impéria i anglické koruny, až se jí podařilo zemi skutečně rozdělit a lidi rozeštvat. Konzervativci nesou skutečnou primární odpovědnost, ale labouristé nezaostávají, protože ani oni nevedli politiku společenské integrace a soustředili se na svou půlku hřiště. Následně došlo právě z vůle neodpovědných elit v rozpolcené britské společnosti k jednokolovému zápasu kdo z koho na téma „rest or leave“. Dnes se všichni udiveně koukají kolem sebe, copak se to stalo, trochu to připomíná zoufalou atmosféru v Poslanecké sněmovně v březnu 2009, když se neposednému Jiřímu Paroubkovi, neustále vyvolávajícímu hlasování o nedůvěře vládě, podařilo nechtěně shodit vládu Mirka Topolánka právě uprostřed předsednictví EU. Nakonec ho tahle hravost stála politickou kariéru. Je to potvrzení staré pravdy o hře s ohněm nebo o tom, že  kdo míchá do otrub, toho svině sežerou. Hrátky s lidovým hlasováním jsou vysoce třaskavý materiál a pravidelně to někomu bouchne pořádně pod rukama. Británie má spoustu vnitřních problémů, namátkou jen Skotsko, Irsko, zcela nebritský a globální Londýn,  přistěhovalectví obecně a brexit jí jen přidělal další.

Zatím jediným východiskem, jak tyto problémy překlenout a nabídnout alternativu, je myšlenka globální Británie, se kterou přišla Theresa Mayová záhy po referendu. Myšlenka vytvořit kvalitativně novou politickou korporaci, odpovídající způsobem uspořádání a komunikace jedenadvacátému století a využít k tomu více než půlstoletí budování Commonwealthu jako podoby Britského impéria ve druhé polovině dvacátého století a v počátku století jedenadvacátého, představuje nepochybně možnou vůdčí politickou i integrační ideu a odůvodnit nutnost opustit EU právě možností vytvořit Global Britain a hrát v ní klíčovou roli. Nepochybně si to vyžádá další rozvolnění právě uvnitř Velké Británie. Zdá se, že Velká Británie si uvědomuje s plnou naléhavostí na rozdíl od EU, že se neobejde bez podstatných vnitřních změn, pokud chce obstát tváří v tvář změně vnější. Dnes už je jasné, že neexistoval žádný britský plán pro brexit.

EU se rovněž připravuje na jednání o brexitu, určitě v rámci možností rovněž systematicky a důkladně, ale v jejím přístupu je oproti Velké Británii podstatný rozdíl, který je dán jednak objektivně, samotnou podobou EU, ale i subjektivně, dlouhodobě zažitým stylem fungování EU. Jde o to, že každý, kdo někdy něco vyjednával, ví, že klíčovým faktorem úspěšnosti je vědět, co chci a proč to chci. Jinými slovy je třeba jasné ideje, co má změna, do které se pouštím, přinést. Organizační stránka věci a přípravy na jednání je nepochybně důležitá, ale bez praporu se do bitvy táhnout nedá. Klasická poučka říká, že organizačnímu sjednocení musí předcházet sjednocení ideové. Je pravdou, že Velká Británie má, jak bylo výše uvedeno, aktuálně s ideovým sjednocením velké problémy, brexitem rozdělená společnost hledá obtížně koncensus a celá řada politiků a aktivistů hledá a v dohledné budoucnosti bude stále hledat cesty, jak brexit relativizovat, popřípadě dokonce nějak odvrátit. EU má z podstaty své podoby permanentní potíže s organizačním sjednocením a tak se soustřeďuje i v přípravě jednání o brexitu především právě na organizaci sjednocování postojů jednotlivých členských zemí. Tento proces sjednocování názorů zdola v EU nahrazuje tradičně absenci nějaké vůdčí myšlenky nebo ideje. Jde o  groupthink par excelence a výsledky připomínají někdy nonsens, někdy prázdnotu a někdy stokrát dobrý dort pejska a kočičky. Jak už bylo řečeno, tento stav, který je velkým handicapem EU, je do značné míry objektivní, ale to nic nemění na tom, že v nadcházejících jednáních EU s Velkou Británií bude značnou nevýhodou. O tom, že EU působí v kolektivním hledání společných pozic nepříliš bystře, je vidět i na tom, že vedoucím vyjednávacího týmu EU má být Francouz, Michel Barnier. Každého napadne, že to určitě nepřispěje k dobré atmosféře jednání, protože jakékoliv požadavky ve francouzštině znějí v Downing Street i Whitehallu, o Buckinghamském paláci nemluvě, tradičně jako vyhlášení války.

V době vzniku tohoto textu se sešel summit EU v Bruselu a během několika minut do třetice o Bratislavě a Římu potvrdil, že EU chce jednat ve dvou fázích. Nejprve o vypořádání minulosti a až následně o budoucnosti vzájemných vztahů. Konkrétněji obsahově bude EU jednat prioritně o právech svých občanů žijících a pracujících v Británii, pro které žádá zachování status quo a recipročně totéž nabízí pro občany Velké Británie v EU. Následně bude EU požadovat po Británii všechny platby až do data rozchodu a celkové vyúčtování vzájemné koexistence. Tady odhady velikosti vyrovnání při uzavření účtů velice kolísají a vnášejí tak do atmosféry vzájemných vztahů řadu zbytečně silných slov. Do třetice jako zvláštní problém půjde o problematiku pozemních hranic mezi  Irskem jako členskou zemí EU a  Velkou Británií. Hranice mezi tzv. Severním Irskem neboli Ulsterem, jako součástí Velké Británie, a Irskou republikou na ostrově Irsko tedy může opět začít být po relativně krátké době od dob aktivní činnosti IRA opět docela horká. Samozřejmě je tu tendence otevřít i problematiku Gibraltaru a celou řadu dalších otázek, ale ty se do silné obsahové trojky nedostaly. Z formálního hlediska lze těmto tématům i jejich struktuře asi jen málo co vytknout. Celému přístupu EU však chybí dva základní momenty. Tím prvním je už zmiňovaná tradiční a dlouhodobá absence nějaké vůdčí integrující evropské ideje a tou druhou je neschopnost přijít v rámci řešení nové situace vnucené EU zvenčí s dalšími řešeními směrem dovnitř EU, které by přinesly něco pozitivního členským zemím a především občanům EU. Nejde jen o absence čehokoliv, co by mělo pozitivní motivující charakter a přineslo členským státům a občanům pocit, že EU pro ně představuje minimálně určitý bonus, když už se jim oprávněně zdá, že to není žádné terno, je smutnou charakteristikou současného stavu věcí. Z obecného hlediska systémového je totiž v zásadě nemožné být vystaven tak velké změně vnějšího prostředí korporace a nereagovat na něj změnami prostředí vnitřního. Jediné, co zaznívá dovnitř korporace s názvem EU, jsou vyhrůžky, aby se nikdo jiný ani nepokusil pomyslet na něco podobného jako Británie. Připomíná to výzvy přitroublého ředitele z filmu Obecná škola na téma „chlapci, neolizujte v mrazu zábradlí…“ Horší je, že otevřené vyhrožování komukoliv, komu se v EU cokoliv nelíbí, se stalo politickým standardem nejen v Bruselu, ale dnes i ve Francii a zejména v Německu, kde se jeho eskalace dá očekávat s nástupem volební kampaně německého vůdce nového typu Martina Schulze, kterému je úplně jedno, že jeho hloupá uřvaná rétorika připomíná mnohým středoevropanům Adolfa Hitlera více, než je zdrávo. Prohlášení zřejmého vítěze francouzských prezidentských voleb pana Macrona o tom, jak země Visegrádu do několika měsíců srovná do latě, jsou naprosto nepřijatelné. Jakkoliv to určitě není úplně milé, turecký prezident Erdogan má se svými poznámkami o nacistickém a fašistickém chování některých západoevropských států a jejich vlád více pravdy, než by se na první pohled zdálo.

Vraťme se závěrem k již zmíněnému přirozenému požadavku, aby došlo ke kulturnímu rozchodu, který sám o sobě nezpůsobí více škody než užitku. Zatím tomu opravdu nic nenasvědčuje ani z jedné, ani z druhé strany. Zdá se, že se celá věc zadrhne právě na penězích a obě strany si budou chtít nechat pro pár pětek vrtat koleno a brát si občany jako rukojmí, takže se rozumný a snadno dohodnutelný požadavek zachování status quo v přístupu k občanům rozmělní do tisíců drobných hokynářských sporů. Zde je třeba poznamenat, že Evropskou komisi vede arcihokynář Jean-Claude Juncker a s jeho schopnostmi a dovednostmi budou mít na druhé straně kanálu opravdu těžko hlavu. Je smutné, že nakonec jedinou ideou, kterou pro jednání s Velkou Británií dokázala EU vyprodukovat, je teze, že Británie na tom musí být po odchodu nakonec hůře než předtím, jako člen EU. Je to ubohé a ostudné, byť Británie si někdy svým nadřazeným jednáním o takový přístup říká. Británie dává rovněž příliš okatě najevo, že se v případě, že se jí stav vyjednávání nebude líbit, muže prostě sebrat a jít. Nikdo ji neudrží ani párem volů,  ani celou Evropskou komisí. Už dnes tvrdí, že politici EU ovlivňují britskou předvolební kampaň. Když před rokem radil Británii před referendem kde kdo, dokonce i Viktor Orbán, nikomu to nevadilo, protože se zdálo, že to přinese kýžené vítězství strany establishmentu. Otázka, kterou si možná neklade, zní, zda má kam jít. Zatím nemá žádnou srozumitelnou odpověď pro rozpolcenou společnost. Je smutné i to, že projednávanou změnu EU zatím neuchopila jako šanci změnit sama sebe, když ne k přímo k lepšímu a pro občany přívětivějšímu, tak alespoň k životaschopnějšímu způsobu své existence.

Obecně se zdá, že už dnes se dá hovořit o tom, že EU promarnila další velkou šanci, kterou ji život nabídl.

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VI.

Po dvou textech v dubnu a květnu, které byly věnovány v kontextu našeho tématu aktuálnímu dění v EU, vracíme se v červnovém pokračování k systémovým otázkám. Obecně bude toto a zřejmě i následující prázdninová zastavení věnována hlubokým rozporům mezi deklaracemi, slovy a činy EU, jichž jsme jako občané svědky. Půjde konkrétně o rozpory mezi deklaracemi ze summitů EU a skutečnými záměry EU, reálnými kroky EU vůči svým členským státům i občanům a v neposlední řadě mezi deklaracemi a skutečnými zájmy a potřebami občanů. Je tu několik  rozporů, které dokážou paralyzovat jakoukoliv organizaci, ať už je budována na jakémkoliv principu. EU sama o sobě ve svých barevných brožurkách tvrdí, že je utvářena mimo jiné na principu subsidiarity, tedy na určitém stupni svrchovanosti zdola, takže o to více naznačené rozpory vyniknou.

Evropská unie je díky těmto rozporům dlouhodobě v podstatě neakceschopná a není sto řešit jakýkoliv problém, dokonce ani ten, který sama vytvořila. Neschopnost nápravy vlastních chyb je tak jednou s klíčových charakteristik současného stavu EU. Odchod Velké Británie z EU současné trendy jen posílí. Dnes je to zvláště bolestně patrné například na pokračující likvidaci Řecka, kde si není EU schopna přiznat, že její přístup nemůže vést k obnovení řecké ekonomiky, zcela nesmyslně trvá na úhradě neuhraditelných dluhů a uvrhla tak svého člena do dluhové pasti jako nejhoršího nepřítele. Přitom vynáší do nebes a chlubí se jakousi pochybnou hodnotou zásadovosti a rovného přístupu. Smutným praporečníkem tohoto zničujícího tažení EU proti vlastnímu členovi je Německo, jehož banky se na někdejším neuváženém zadlužování Řecka podílely nejaktivněji a také na něm patřičně vydělaly. Podobně EU pokračuje v mylném přístupu k sankcím vůči Rusku, které už dávno prokázaly Rusku neocenitelnou službu a posunuly ho, zejména v zemědělství a potravinářství, směrem k soběstačnosti, zatímco řada firem v EU, české firmy nevyjímaje, se dostala do nemalých potíží. Do třetice se EU není schopna zbavit svého schizofrenního přístupu k současné migrační vlně. Potácí se mezi extrémy „vítačství“ a xenofobie, mezi přístupy „dokážeme to“, aniž bychom tušili co, a „zavalí nás to“, aniž bychom opět tušili, co že by nás to mělo zavalit. Mezi tím vším schází jakýkoliv cíl, plán a metoda, jak ho dosáhnout. V neposlední řadě je věčnou mantrou EU slovo bezpečnost, ale namísto celé řady režimových a technologických operací, které mají v lidské společnosti hlubokou tradici a jejichž výsledkem má být odstrašení a schopnost eliminace nebezpečí a jeho nositelů, se EU v rámci zvyšování vlastní bezpečnosti rozhodla odzbrojit obyvatelstvo, odejmout jim nebezpečné předměty a vést nesmiřitelnou kampaň proti olovu a rtuti. Jde to tak daleko, že se na index dostala i rybářská olůvka, v Německu už zakázali i olověné broky, ale především jsou terčem amalgámové výplně zubních plomb. Důvodem je, že si u zubaře vyplachujeme ústa a tím kontaminujeme odpadní vody a pak sami sebe pomalu trávíme rtutí z plomb v našich ústech a zabíjíme tak i nevinné děti, které nezodpovědně vodíme k zubaři. Je nás třeba chránit a garantovat nám bezpečnost a EU stojí na stráži s praporem bezolovnaté a bezrtuťové společnosti. EU je úplně jedno, že amalgám nemá rovnocennou náhradu, zejména co do poměru užitek - cena a trvanlivosti. Samozřejmě pro bohaté pacienty estetické stomatologie může být amalgám sprosté slovo, ale to neznamená, že i oni se nemusí smířit s tím, že jim bílá plomba častěji vypadne a celkově prostě méně vydrží. Většině obyčejných pacientů se pronikavě zhorší péče a značnému počtu těch nejchudších bude odepřena základní stomatologická péče vůbec. EU nechává celebrity a „podgrantované“(podplacené zní nepěkně) odborníky v médiích hlásat, že za zubní kazy si mohou lidé sami, špatný chrup je jen a jen jejich vina, za kterou musí spravedlivě zaplatit. Evropanům jde v současné době v mnohých ohledech skutečně o život nebo minimálně o jeho kvalitu a způsob, které jsou zásadním způsobem ohroženy, ale EU se zabývá naprostými nesmysly, které ovšem umí nakonec prosadit s podivuhodnou zarputilostí a pravidelně tak likviduje v občanech EU jakékoliv pomyšlení na to, že je EU k něčemu dobrá.

Velkým společným jmenovatelem většiny „euronesmyslů“ je zhoubná epidemie politické korektnosti. Novou kvalitu v ní představuje ze západu do EU, zejména přes prestižní univerzity, plíživě se nasouvající vliv osob tvořících tzv. „generaci sněhových vloček.“ Říká se jim posměšně „generace sněhových vloček“, protože jsou rádoby čistí, zranitelní, křehcí. Termín „Snowflake Generation“ je údajně dokonce jedním ze slov roku 2016. S dovětkem, že často hanlivě označuje studenty vysokých škol neschopné se vyrovnat s názorem, který zpochybňuje jejich vlastní. To je na univerzitách, které byly založeny a druhdy sloužily jako fórum pro robustní debaty, poněkud smutné. Sociologové, psychologové a pedagogové se přitom stále nemohou domluvit, kde se vlastně, zejména v anglosaském prostředí, generace sněhových vloček, která dosáhla právní zletilosti kolem roku 2010, vzala. Její kořeny vidí v absenci rodičovské výchovy, současném nastavení vzdělávacího systému a paradoxně i tlaku na neustále posilování sebevědomí – a likvidaci všeho, co by mu stálo v cestě. Každý z příslušníků oné generace tak prý sám sebe chápe jako naprostý originál, nezávislé individuum a osobnost, ale dohromady vlastně nejsou nic víc než uniformní produkt doby. Jsou uniformní právě svou snahou po originalitě. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Vliv „snowflakes“ totiž začíná být významně cítit nejen v rámci rozhodovacích procesů v západní společnosti, ale především v odporu k nim. Spousta zcela normálních společenských aktů a procesů je pro ně obtížná nebo dokonce nepřijatelná. Pro ilustraci. Tito mladí lidé jsou šokováni tím, že v Bibli je popisováno násilí a v archeologii se pracuje s kostmi mrtvých…

 EU se v porovnání s ostatním světem chová jako opravdu velká sněhová vločka. Nedávné summity G7 a NATO, které byly prvním setkáním a konfrontací myšlení některých nových představitelů EU a nového prezidenta USA, ukázaly neschopnost lídrů EU pochopit, že jejich svět existuje už jen a jen v jejich palácích, tryskáčích, limuzínách, jachtách a zprávách jejich poradců. V konfrontaci s Čínou, Ruskem nebo USA jde o alegorii setkání mateřské školky na výletě lesem s vlkem nebo s hajným. Starý Kissingerův povzdech, že nemá do Evropy kam a komu zavolat, za ta léta nabyl výrazně na významu. Zdaleka už nejde jen o bonmot bývalého státního tajemníka USA. S podobným despektem, ovšem bez diplomatické elegance, se Evropané začínají setkávat v řadě jiných případů, při obchodních, vědeckých i politických kontaktech s lidmi z různých částí světa. Ještě před několika lety byl projekt evropské integrace a jeho dva hmatatelné výsledky, tedy euro a schengen, zdrojem obdivu a respektu u našich partnerů. Dokonce byly diskutovány možnosti zavedení společné měny nebo odstranění některých hranic i v jiných nadnárodních hospodářských a teritoriálních uskupeních. Dnes hovoří mnozí vyjednavači EU a účastníci mezinárodních a globálních setkání stále častěji o směsi pohrdání a skepse u našich partnerů, protože se EU jaksi nedokáže pohnout z místa a to, co se ještě nedávno jevilo jako zdroj pohybu a pokroku, je dnes očividnou přítěží a pískem v soukolí vzájemných vztahů. Jediný, kdo to nedokáže pochopit, jsou samotní představitelé EU, a tak se jim podle jejich vlastních slov dostává stále častěji shovívavého přístupu určeného mentálně slabším žákům, s tím, že základní úkoly si musíme plnit, abychom se hnuli z místa a nebrzdili ostatní. Okázalé ignorování místních, národních i evropských pravidel, zvyklostí a zákonů ze strany migrantů a jejich až spektakulární neúcta k Evropanům, kteří se jim snaží pomáhat, jsou tak jenom skutečně pro všechny viditelným vrcholkem ledovce ztracené prestiže EU ve světě.

Ti, kteří reprezentují EU na nejrůznějších summitech pod ochranou tisíců vojáků a policistů, se zatím ještě s ponížením a jasným názorem, že jsou partnerům s celou tou svojí EU pro smích, nesetkali, i když se o to Donald Trump evidentně velice snažil. Prý dokonce pronesl k představitelům EU legendární slova, která tak důvěrně známe z úst Michaila Gorbačova. Eto vaše dělo, to je vaše věc… Donald Trump nejspíše řekl - That´s your bussines… Signifikantní je následné prohlášení kancléřky Merkelové, která z ničeho nic přišla po setkání summitu G7 v sicilské Taormině s myšlenkou, že se EU bude muset o sebe postarat sama, že její zájmy nikdo jiný hájit nebude. Každý rozumný člověk ví, že takhle okaté příživnictví, jaké předvádí EU v otázkách vlastní bezpečnosti, nemůže nikomu dlouhodobě procházet. Buďme tedy rádi, že myšlení některých lídrů EU vykazuje zbytky smyslu pro realitu, byť s neuvěřitelným zpožděním. Smutnou skutečností však je, že kromě mimořádně hloupého veřejného prohlášení, že důkazem pozornosti věnované účastníky summitu problematice bezpečnosti a migrace je samo místo setkání na Sicílii, nepadlo o migrační vlně, která se letos v nebývalé míře valí na člunech přes Středozemní moře ani slovo. Lidé z Afriky připlouvají po tisících a přitom často po stovkách umírají. Itálie v tom zůstala opět sama, obklopena členskými zeměmi EU, které si chrání své hranice, jako kdyby byly  s Itálií ve válečném stavu nebo jako kdyby v Itálii vypukla epidemie moru. Když máte takové spojence, nepotřebujete nepřátele. Angela Merkelová se zmohla na prohlášení, že ji to mrzí. Ale začíná se objevovat otázka, k čemu je nám EU, když pro nás nejen nic nedělá, ale navíc nám stále častěji škodí…?!?

Již v osmdesátých letech minulého století bylo spoustě lidí, kteří se zabývali mezinárodní politikou nebo o ní jen četli něco jiného než Rudé právo, jasné, že klíčové události tohoto století se odehrají v tzv. ATR, tedy Asijsko-tichooceánském regionu. Tenkrát tyto informace přicházely spíše z Moskvy, ale při troše snahy se daly jasné signály najít i v západních veřejných, diplomatických nebo vojenských zdrojích. Dalším velkým hřištěm strategických her bude v brzké době arktická oblast. Odklon USA, Velké Británie, Ruska a dalších zemí od EU a soustředění jejich pozornosti na Čínu, Japonsko a celou jihovýchodní Asii tedy není nikterak překvapující. Současná společná angažovanost proti islámskému státu je jenom epizoda a ještě spíše proklamace. Navíc je stále více patrné, že zejména anglosaský svět se od EU vzdaluje i mentálně, přestává jí byť jenom chtít rozumět a obětuje ji nebo alespoň prostě ponechá celou EU Německu a jeho zájmům. Otázka, zda bude Evropa německá nebo Německo evropské, tak nalezla svou odpověď v tom, že Evropa bude patřit evropskému Německu, euro se stane geurem a budeme svědky velkého zmrtvýchvstání Svaté říše římské národa německého.

EU vykazuje ohromnou setrvačnost v neblahých přístupech k vlastnímu osudu. Pojďme si to ukázat právě na dvou klíčových pilířích EU, které byly na svém počátku prezentovány jako velký úspěch a zásadní kroky evropské integrace, po jejichž učinění už nebude cesty zpět. Jako takové byly středem pozornosti i obdivu v nikoliv nepodstatné části světa. Jde o jednotnou evropskou měnu - euro a vytvoření kvalitativně nového prostoru bez celé řady hranic, známý jako schengen. Dnes je patrné i méně bystrým, že oba pilíře se transformují do příslovečných koulí na noze. Problémy s nimi spojené se řeší jejich transformací do role nedotknutelných posvátných krav. Každý, kdo je proti, je ničen otázkou, jaká je alternativa, a obyvatelstvo EU je pravidelně děšeno k smrti příběhy a obrazy, že když posvátné krávy chcípnou, zajde s nimi celý náš svět.  Kalkuluje se s tím, že se nikdo neodváží nahlas říci, že když fungovali Evropa a Evropané mnoho tisíc let bez schengenu, bez eura a konec konců i bez EU, určitě by to dokázali i po jejich pádu. Atmosféra, ve které může kritizovat jenom ten, kdo přichází s alternativou, kterou vytvářejí probruselské elity, je hluboce nedemokratická, nefér a jde přímo proti svobodě slova. Svoboda slova v této atmosféře náleží jen těm správným slovům. Co je a není správné, určují elity a jimi podplacení nebo vydíraní odborníci, novináři a politici.

Byli jsme před EU, eurem a schengenem, budeme i po nich, zní odpověď těch, kteří mají EU a její nesvobody plné zuby. Z Bruselu a Berlína zní, že kdyby nebylo EU, schengenu a eura, museli bychom si je vytvořit. Obojí to jsou to hloupé proklamace, která známe ještě ze stařičkého mocnářství, kdy byl nositelem obojího přístupu k Vídni František Palacký. Zmíněné proklamace ovšem nejsou o nic hloupější, než argumentace šířením strachu z pádu institucí EU a následné strašné prázdnoty. Rád bych připomenul v obecné rovině, že vše člověk vytvořil, může také člověk odstranit, a rovině konkrétní připomínám, že nás takhle děsili fanoušci Rakouska-Uherska, Malé dohody, Třetí říše i SSSR, RVHP, Varšavské smlouvy a neposlední řadě Československa a celkem dobře jsme se s těmi pády impérií, soustátí a paktů, jichž jsme byli součástí, vypořádali. Pád Říma také zasáhl více římské elity než prosté obyvatele říše.

V těchto dnech se začíná ve veřejném prostoru objevovat kampaň za referendum o czexitu. EU se může setrvačností pohybovat se ještě dlouho. Otázka tedy stojí tak, zda počkat, až se zastaví a rozpadne se, nebo zda vyskočit předtím, než se rozbije v nějaké zatáčce nebo při srážce s realitou. V dubnovém textu v KONKURSNÍCH NOVINÁCH jsem konfrontoval s evropskou realitou a zájmy občanů EU deklaraci summitu EU z Říma a velice nerad bych něco podobného před čtenáři opakoval. Napodruhé by to bylo zbytečné mlácení prázdné slámy. Doporučuji opačný postup. Nechť si každý z nás uvědomí, co ho v jeho životě inspiruje, pozdvihuje nebo naopak trápí, co mu přináší a bere každodenní život, a pokusí se najít jakoukoliv souvislost s texty a proslovy, které k nám přicházejí či zaznívají z Bruselu nebo z nejrůznějších summitů EU.

Jestli nejsme zrovna nemravně placení probruselští slouhové, budeme hledat těžko…

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VII.

První letní pokračování našeho průvodce EU po jejím vlastním úpadku bych velmi rád věnoval fenoménu sousedství nebo prostě žití vedle sebe. Začneme ve Velké Británii, kde krátce poté, kdy jsem minulý díl posílal do redakce, proběhly parlamentní volby, takže už nebylo možné jejich výsledek pro čtenáře zaznamenat. Brexitu a přípravě obou stran na něj byl věnován květnový díl a já si z něj dovolím citovat malou pasáž, která byla napsána v prvních květnových dnech, více než měsíc před volbami.  Jak bylo řečeno, vyhlášení britských voleb zabilo mnoho much a posunulo řadu problémů, ovšem až 9. červen dá odpověď na to, jak bude hrací pole na straně Velké Británie vypadat, zda Theresa Mayová potáhne do jednání pod Union Jackem nebo zda to bude jen vlajka anglického venkova.  Pořád je tu ještě možnost, že nepotáhne nikam. Necelý měsíc po volbách, kdy vznikají tyto řádky, se zdá, že de facto poražená a rozhodně otřesená Theresa Mayová a její konzervativní strana chtějí neochvějně vést brexitová jednání dál a dál chtějí vést Velkou Británii. Výsledkem bude zřejmě to, že uplynou dva roky, k žádným dohodám nedojde, Británie na prodloužení termínu nepřistoupí a dále se bude pokračovat podle starého dobrého ruského úsloví, „…hlavní je dát se do boje, ten nám už plán ukáže…“ Vypadá do zatím tak, že zkušení britští diplomaté od počátku vědí, že dvouletý termín na rozchod je naprosto nereálný a do Lisabonské smlouvy ho dal někdo, kdo si ani nesměl připustit, že by k nějakému podobnému jednání mohlo dojít. Zkrátka a dobře, ukáže se za takových pět až deset let, že po veliké bouři ve sklenici vody se vlastně nic podstatného nestalo a nestane. Dojde jen k pozvolnému evolučnímu přerodu Velké Británie z člena EU v jejího souseda, provázenému občas nějakým tím politickým harašením.

Doporučuji každému čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN, aby si přečetl text Jiřího Přibáně v Salonu Práva. Vyšel 29. června pod názvem „Bude nám Evropa ukradená?“ s podtitulem „Politika sousedství podle Jiřího Gruši.“ Především bych rád podtrhnul onen akcent textu na duální vzájemnost sousedství a na skutečnost, že přehnaný tlak na individualismus a kolektivismus vlastně utváření dobrého sousedství znemožňuje a již existující sousedství spolehlivě ničí. Velice zajímavé je také v článku Jiřího Přibáně pojednání vztahu mezi pojmy „bližní“ a „soused“, které ještě v našem textu přímo zmíníme, a to nejen v souvislosti se vztahem EU a Velké Británie. Je tam i celá řada dalších myšlenek, které mají jednu společnou vlastnost - drží si skvělý odstup od jakéhokoliv extrémismu v názorech na současnou EU a  upozorňují na mocenské procesy, které v ní dnes bez ohledu na jakákoliv politická stanoviska probíhají.

Velká Británie byla vždy tak nějak na okraji Evropy a bývaly časy, kdy vedla politiku „splendid isolation.“ Odvěkým mocenskými  nepřáteli byly Francie a Španělsko, až později se k nim přidal z náboženských důvodů Řím a nakonec z důvodů politických Berlín a posléze Moskva. Britské Impérium provádělo v Evropě expediční a diplomatické zásahy, které spíše připomínaly chování Ruského impéria a Osmanské říše, než chování nějaké skutečně evropské mocnosti. Na všech krocích hrdého Albionu ve vztahu k teritoriu za Kanálem bylo vždy patrné ono „Anglie nebo Británie především“ a tento trend se zachoval, když ne posílil, i během členství Británie v EU a nakonec celkem zákonitě vyústil v brexit, protože v byrokratickém bruselském galimatyáši přestalo být ono „GB first“ dostatečně patrné. Paradoxně je to právě tradiční hospodářská orientace britské diplomacie, která nejen přivedla i vyvedla Velkou Británii z EU, i když se dnes, zejména v EU, jako příčina brexitu daleko více zdůrazňuje jakési nostalgické fangličkářství po zašlé slávě Impéria. Přesto je sousedství kontinentální Evropy a ostrovní Velké Británie nezpochybnitelnou realitou už od dob dosud neprozkoumaných megalitických kultur a především Římské říše, jejíž hranice dosáhly Hadrianova valu, ale jejíž vliv sahal nepochybně ještě dále. Za ty tisíce let byla Británie mnohokrát sousedem, mnohokrát spojencem a mnohokrát nepřítelem, ale jenom jednou byla tak dlouho skutečným členem převážně kontinentální evropské korporace jako v časech EHS a EU.

Zdá se tedy, že aktuální posun ve vnímání Evropy a EU mezi Velkou Británií jako členem EU a Velkou Británií jako sousedem EU je a bude pro obyčejného nezaujatého pozorovatele opravdu nezřetelný. Nejde jenom o historické souvislosti, ale i o  otázku jazykovou.  Zamlžení rozdílů, které změna postavení přináší, totiž nahrává i anglický výraz pro pojem „bližní“, který je identický právě s výrazem pro pojem „soused“. Jde o výraz „neighbour“. Základní myšlenka křesťanství, tedy „Miluj bližního svého, jako sebe samého“ zní v angličtině „Love your neighbour as yourself.“ Pokud tedy Velká Británie hodlá být po brexitu pro EU prostě dobrým sousedem, je to zřejmě za dané situace maximum možného. Takto bylo a je možné číst většinu prohlášení britských představitelů, včetně vystoupení Theresy Mayové na červnovém summitu EU v Bruselu. Naopak, výroky a vystoupení představitelů EU v tom smyslu, že je Theresa Mayová neuspokojila, byly hloupé až nevkusné. Eurohokynáři v čele s Junckerem, Tuskem, Merklovou a v poslední době stále více i s Macronem odkazují k zatím jediné vyjednávací pozici EU, tedy k mantře, že Británie musí odejít z jednání poražena, že se musí mít po brexitu hůře než před ním. Nikdo se neodváží říci, že s tímto kazisvětským myšlením je na tom sama EU hůře než poslední žebrák. S takovým myšlením zavede EU jednání o brexitu do takové polohy, odkud bude cesta k dobrému sousedství více než obtížná. Jako kdyby se zdálo, že celé vyjednávání o brexitu slouží elitám EU více než k čemukoliv jinému k zastrašování těch, kteří by chtěli jen pomyslet na to, že by mohli britského příkladu následovat. EU je tímto svým myšlením nebezpečná nejen svému okolí, ale především svým členům. Nicméně, skutečnou moc EU v dnešním světě nepředstavuje a může vyhrožovat maximálně nějakými sankcemi, které jsou ovšem, jak vidíme na Rusku, z jedné strany masově obcházeny přes prostředníky a na druhé straně slouží dynamickému rozvoji celých hospodářských odvětví.

Vraťme se v malé vsuvce k rozdílu mezi „Miluj bližního svého, jako sebe samého“ a „Love your neighbour as yourself.“ I méně zdatnému angličtináři je patrné, že tady něco nehraje, že to tady vzala angličtina hodně zkrátka a zároveň zeširoka, zatímco čeština se zřejmě soustředila na ten překlad a výklad, kterým lze nejsnadněji dospět k paradoxu nebo nonsensu. Pokud mám milovat bližního svého a Ježíš Kristus a později apoštol Pavel mi tvrdí, že bližní je úplně každý, i ten největší nepřítel, pak se mi to celý křesťanský koncept rozpadne, protože kde jsou city, jako je láska, tam je nutně i její protipól, tedy nenávist, a kde není nenávist, protože se tam všichni milují, tam nemůže být ani láska. Čeština se evidentně soustředí na iracionální stránku věci, zatímco angličtina na tu racionální. Pojem soused a sousedství je nejen daleko přesnější než bližní ale je zároveň už tradičně pojmem právním a to od nejstarších právních úprav a kodexů lidské civilizace. Vztah k sousedům je vždy zvláštně upraven, je hodem zvláštní pozornosti zákonodárce. Pojem „bližní“ je přece jenom poněkud více rozplizlejší a navíc mu nepřidává na konkrétnosti ona „paulínská“ interpretace, že je to vlastně úplně každý.

Sousedství nebo snad blízkost je totiž trojího druhu, pokud o ní uvažujeme jako o něčem, co nás spojuje s lidmi, kteří nám osobně nemusí být nikterak sympatičtí, nejsou v žádném případě našimi bližními, ale přesto s nimi musíme v rámci daného principu koexistovat. Stejné principy leží v základech různých druhů korporací. Ty principy jsou princip územní, princip zájmový a princip ideový. Je zřejmé, že v rámci územního principu sdílíme určité území, respektive ho máme rozdělené hranicí, v rámci zájmového principu sdílíme nějaký společný zájem a v jeho rámci vykonáváme společně nebo odděleně nějakou činnost a do třetice v rámci ideového principu sdílíme nejrůznějším způsobem nějakou myšlenku. Protože žijeme v době posedlé Marxovým omylem, či spíše jeho vulgárním výkladem, že vše záleží na ekonomice, rád bych poznamenal, že sousedství postavené na společných hospodářských zájmech se ukrývá mezi ostatními zájmy. Je samozřejmé, že se tyto tři principy mohou navzájem prolínat. Z toho elementárně vyplývá, že máme celkem osm možností. Tři jednoduché, tři dvojice, jednu trojici a k tomu je samozřejmě třeba vždy připočítat i možnost, že nelze aplikovat žádný z uvedených principů. Takový „vztah-nevztah“ tedy „sousedství-nesousedství“, by měl být vždy hodný naší pozornosti a právě jeho opomíjení je zdrojem mnohých překvapení, pohříchu nepříjemných. V kraji Werichovy princezny Koloběžky nebo Němcové chytré horákyně by k tomu ovšem docházet rozhodně nemělo. EU však má v současné době k čemukoliv, co by se dalo pojmenovat jako chytré nebo dokonce moudré, opravdu, ale opravdu velmi daleko.

Bylo by dobré, kdyby si EU a její představitelé během probíhajících jednání o brexitu dostatečně uvědomili důležitost budoucího dobrého sousedství s Velkou Británií a přenesli toto uvědomění si důležitosti dobrých sousedských vztahů i na ostatní sousedy EU, tedy především na islámský a pravoslavný svět. Bylo by však přímo skvělé, kdyby si uvědomili, že i EU sama musí stát na dobrém sousedství svých součástí. Zatímco sousedství vnějšímu se EU věnuje ve svém Římském prohlášení pojednaném ve čtvrtém pokračování tohoto letošního cyklu právě na jednom jediném místě, a to ještě způsobem, který dává tušit, že sousedství je pro euroelity jenom slovo bez hlubšího obsahu, tak o sousedství jako principu vnitřního uspořádání EU není nikde ani slovo. Přitom právě EU jako systém uzavřených i otevřených sousedských řetězců, které přecházejí plynule právě do vnějšího prostředí EU a přičiňují se o dobré sousedství EU jako celku, je jedním z východisek ze současné krize. Zároveň by to byl důkaz uplatňování a fungování principu subsidiarity, o kterém Brusel tak často píše v barevných příručkách, ale ve skutečnosti ho všemožně potlačuje. Dávné heslo „Evropa regionů“ nebylo symbolem prosazování větší pestrosti a různorodosti EU, jako významného zdroje existence a fungování EU, ale tlakem na rozbití členských států a  snadnější ovládnutí nesoběstačných malých teritorií dotacemi a následně vyhrůžkami jejich odebrání. Dobrá sousedství a vzájemnost mezi lidmi, rodinami, obcemi, spolky, etniky, církvemi i státy, tedy obecně mezi korporacemi, jsou přesně tím, co mocné tohoto světa a jejich hokynáře irituje.

V rámci tohoto textu o sousedství nelze opominout trendy, které jsou v současné EU již více než patrné a nelze je jakkoliv bagatelizovat. Ukazují, proč Británie nemusí příliš litovat brexitu, ať již byly jeho důvody jakékoliv. V zemích staré EU, tedy ve „dvanáctce“, se začíná vyhrocovat agresivní postoj vůči zemím, které přistoupily k EU v roce 2004, především k zemím Visegrádu, tedy Česku, Maďarsku, Polsku a Slovensku. Jde o zcela nepokryté odhození tezí o rovnoprávnosti členů EU, jde o naprostou ignoraci dobrého nebo jakéhokoliv sousedství, jde o pokus nastolit ve vztahu k „novým zemím“ vazalství. Nové země na sebe vzaly pod vidinou členství v EU podstatnou část břemene hospodářského úpadku dvanáctky, likvidovaly celá svá úspěšná hospodářská odvětví a staly se odbytištěm pro zboží z EU. Dalších až sedm let po vstupu snášely nerovnoprávné postavení na trhu pracovních sil. Jen vypršely poslední diskriminační opatření, zejména francouzská a německá, začaly ze strany dvanáctky další útoky proti pracovníkům z Východu pod záminkou toho, že berou na území dvanáctky nižší částky než domácí. Dvanáctce naopak vůbec nevadí, že její investice v nových zemích jen kvetou, protože tam jejich zaměstnanci berou méně než ti doma. Odpovědí Visegrádu jsou stávky v „cizích“ továrnách a hnutí „Konec levné práce.“ Státy dvanáctky navíc požadují, podobně jako v devadesátých letech, aby státy Východu na sebe vzaly břemeno jejich koloniálních a zejména neokoloniálních hříchů a dělily se s nimi o děsivé sociálně ekonomické důsledky migrační vlny, která byla vyvolána především zbídačením Afriky a arabského světa západoevropskými státy a korporacemi. Jdou tak daleko, že otevřeně v Europarlamentu navrhují, aby se celé obce a města z Afriky a Blízkého východu přesouvala do Východní Evropy, zcela v duchu tradic Třetí říše a SSSR. Je patrné, že napříč Evropou se začíná spouštět nová železná opona, snad méně viditelná, ale o to citelnější.

Dokázat žít vedle sebe a komunikovat otevřeně to, co nás odlišuje nebo dokonce rozděluje, je uměním dobrého sousedství. Připomeňme si jen historii Židů v Evropě. Ve starověku jim bylo jasně dáno najevo, že nemohou žít s většinovou společností a středověk jim vyháněním a prostřednictvím pogromů v ghettech sděloval, že nemohou žít ani vedle většinové společnosti. Němci to vzali od podlahy a přišli s myšlenkou, že Židé nemohou žít vůbec. Dnes se všichni hrabou v jakýchsi pocitech viny a vztahy k Židům jsou všechno jen ne normální. Antisemitismus si mezitím hledá docela úspěšně cestu a dnes můžeme jeho mapu znovu v Evropě jasně nakreslit. Nejhorší je situace ve Francii, kterou opouští židovská komunita již docela masově. Českou republiku šlechtí to, že je jednou z mála zemí, kde Židé i židé nacházejí porozuměni i domov. Je to i proto, že Země koruny české byly odpradávna domovem i útočištěm těch, kteří chtěli být dobrými sousedy a ctili pravidla soužití a zákony Koruny. Bylo tomu tak bez ohledu na víru, jazyk nebo jiné atributy. Byly v našich dějinách i slabší chvilky, kdy se nějaký ten atribut chtěl posadit navěky jako jediný správný, ale časem se to vždycky nějak srovnalo.

Česká republika je zemí, kde lidé mají být na co hrdí a nemusí se neustále stresovat poukazováním na někoho vedle, kdo má lepší cokoliv. Je jenom málo míst na této planetě, kde je možné v klidu a míru, při zachovávání dobrého sousedství, tak dobře žít…

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VIII.

Druhé letní pokračování provede EU dalším zastavením na naučné stezce o příčinách jejího úpadku. Zatímco minule šlo o to, jak EU nejen pomíjí, ale dokonce systematicky rozvrací dobré vztahy mezi svými součástmi, dnes se zastavíme u pomyslné tabule s velkým titulkem „Hodnoty EU.“  Bohužel nebo možná, jak ukáže dnešní text, bohudíky, v současné době na této tabuli nic jiného není a můžeme ji proto klidně nazvat „tabula rasa.“ Obsahem dnešního textu bude pokus o vysvětlení, jak jsme k takové čisté nepopsané tabuli po mnohých desetiletích evropské integrace došli, a to právě v době, kdy v projevech představitelů EU a prohlášeních summitů EU se to evropskými hodnotami a hodnotami EU jen hemží a v Praze máme dokonce think tank Evropské hodnoty. Při červencovém znovuotevření a pokřtění budovy EU jménem Václav Havel v Bruselu byly hodnoty skloňovány ve všech pádech. Nedávno dokonce padla z úst dalšího z řady francouzských „Velikánů Velikánovičů“ poslední doby slavná sentence, že Evropa není supermarket, ale společný osud. Evropa je prý jediné místo na světě, kde se hodnoty individuální svobody, ducha demokracie a sociální spravedlnost tak úzce prolínají. Demokracie se prý v Evropě rovnou narodila a spravedlnost zde přímo milujeme. Mutti Merkel přiskotačila vzápětí s myšlenkou, že EU je doslova „společenstvím hodnot.“ Zdálo by se tedy, že tabule našeho dnešního zastavení by měla být popsána více než hustě, ale navzdory tomu zůstává až na titulky bílá, možná s pověstným textem „Hic sunt leones.“

Uhelným kamenem tohoto rozporu je holá skutečnost, že EU  od počátku byla, je a dají-li zbytky zdravého rozumu, také zůstane účelovým spojenectvím či svazkem, které vždy mělo, má a bude mít více či méně otevřeně deklarovanou ambici být politickým uskupením s nějakými hodnotami, tedy možná oním „hodnotovým společenstvím“, ale nikdy tohoto cíle nejen nedosáhla, ale ani se mu nepřiblížila a snad ani nepřiblíží. Druhým úhelným kamenem je skutečnost, že se nic nestane evropskou hodnotou jenom proto, že to tak já nebo někdo jiný nazveme a do třetice je třeba znovu důrazně připomenout, že  EU není Evropa, a i kdyby nějaké přirozené evropské hodnoty byly, pak by musely urazit ještě dlouhou cestu k tomu, aby se staly hodnotami, na kterých stojí nějaká doposud zcela účelová organizace, v tomto případě EU.

Už na počátku evropské integrace před více než šedesáti lety panovalo v některých kruzích hluboké zklamání. Ve společenství uhlí a oceli, společenství pro atomovou energii a hospodářském společenství, v těchto nadnárodních účelových svazcích, které byly postaveny na ekonomickém kalkulu, nepocítili eurooptimisté a idealisté ani nádech velké politické ideje, jež byla probuzena v jejich myslích. Evropská unie byla původně sama založena jako odbytiště pro americké hospodářské přebytky, které měly svůj původ ve válkou rozjeté výrobě v USA. Myšlenkové kořeny budoucí EU  najdeme již v Bretton Woodu a dá se říci, že poválečná „prabába“ dnešní  EU byla jedním z dětí Marshallova plánu. Podobný proces proběhl i v Japonsku, kde byl o to snadnější, že šlo o jediný totalitní stát, císařství a navíc pod velením Douglase McArthura. V roce 1957 varoval Reinhold Schneider před ztotožňováním nadnárodních institucí vytvořených na základě římských smluv s Evropou jako duchovním způsobem života: „Vše záleží na tom, aby se Euratom, jestliže je tato defensivní organizace nezbytná, nestal obsahem, nýbrž přilbou na mnohem důležitější myslící hlavě, štítem před živou hrudí, a aby burza diskutovaného evropského trhu nebyla srdcem a evropský trh nebyl Evropou. Z obrany a hospodářské integrace se totiž žít nedá."

„…aby evropský trh nebyl Evropou“ je teze, kterou současní eurohokynáři nejsou schopni pochopit, navíc vyzbrojení blábolivým neomarxismem, ve kterém prý ekonomika určuje a rozhoduje vše. Přes jejich naivní víru a úsilí ji prosadit v praxi se až dosud jakákoliv jimi pojmenovaná evropská idea do žádných nadnárodních struktur tvořících dnešní EU nevtělila a slouží jim nanejvýš jako slovní historicko-rétorický ozdobný rámec a zároveň hnusný klacek, kterým mlátí po hlavě všechny, kteří se jim znelíbí.

Evropská unie nemá žádnou duši, žádnou niku, do které by bylo možné nějakou ideu nebo hodnotu vtělit, a co je důležitější, vlastně ji ani nepostrádá. Přinejmenším jí tento nedostatek nezabránil v tom, aby za půlstoletí vystoupala do pozice hospodářské velmoci a v mezích svých stále vzrůstajících kompetencí nabývala moc nad svými členskými státy. EU se právě díky těmto hospodářským úspěchům podařilo přetáhnout na sebe pojem Evropa a touto manipulací dosáhnout toho, že v obecné mluvě slovo Evropa znamená Evropskou unii a že právě ta je míněna, když je v současnosti řeč o Evropě. To potom také odpovídá vlastnímu sebepojímání EU. Vzpomeňme si jenom, jak pyšně EU a její nevolení pohlaváři vyvěšovali před více než desetiletím vlajku své vlastní ústavy jako „ústavy pro Evropu".

Hospodářská výkonnost a úroveň blahobytu členských států dosáhla před krizí výše, která by uvnitř starých národních bariér nebyla představitelná. EHS ještě před transformací v EU dopomohlo k hospodářskému rozkvětu zprvu okrajovým státům, jako například Španělsku, Portugalsku nebo Irsku. Krize však následně ukázala, že to byl rozkvět na hliněných nohou, protože kromě zařazení do PIGS (tedy prasata) se těmto státům od EU žádné podpory v krizi nedostalo. Pomoc či podpora EU komukoliv je totiž podmíněna zcela v duchu tržního pragmatismu především prospěchem EU, euroelit a prospěchem zakladatelské korporace, tedy USA. Dovnitř EU rostla organizačním upevňováním a získáváním kompetencí, navenek přijímáním nových členů, vtahováním dalších evropských států. Avšak toto sání nepramenilo z evropské ideje, nýbrž z hospodářského úspěchu a v neposlední řadě též z přitažlivosti porcování bruselského subvenčního medvěda, který byl vykrmen právě díky tomuto úspěchu a dává nebezpečnou iluzi „oběda zdarma.“ Při přijetí států, které dříve patřily do sovětského bloku v roce 2004, ovšem už v EU naplno zvítězilo ono hokynářské „něco za něco.“ Před vstupem donutila EU přistupující státy likvidovat celá hospodářská odvětví, udělala si z nich odbytiště a takové malé neokoloniální panství, které ještě oficiálně sedm let po vstupu nebylo rovnoprávné a neoficiálně není rovnoprávné doposud. EU tak vyřešila svoji vlastní hospodářskou krizi druhé půlky devadesátých let, ale staré země ani Brusel nové země de facto nikdy nepřijaly za rovnoprávné a sobě rovné partnery.

V pragmatismu křesťansko-demokratických otců zakladatelů Schumana, de Gasperiho a Adenauera se zrodila motivace evropské ideje. Vše vypadalo nanejvýše logicky, ba přirozeně. Nadnárodní účelové svazky působily od svého prvopočátku i mimo ekonomickou oblast. Společenství hospodářské je nutně společenstvím právním: „prostorem svobody, bezpečnosti a práva". Tržní svobody podnikatelů, vlastníků kapitálu, pracovníků a spotřebitelů jsou podstatnými součástmi celistvé svobody člověka a tvoří základy demokratického právního státu. Hospodářské sjednocení bylo pro západoevropské státy způsobem, jak utvrdit pod vedením USA svou svobodu vůči sovětské moci. Jakmile tato moc pominula, otevřelo se Evropské společenství jen těm východoevropským státům, které podle EU našly cestu zpět k vnitřní a vnější svobodě a především byly ochotny obětovat svá úspěšná hospodářská odvětví na oltář unijního trhu. Přistoupit však mohly jen takové evropské státy, jejichž právní i skutečné uspořádání odpovídá vzoru, který se od 18. století rozvíjel v euroamerické tradici: parlamentní demokracii s dělbou moci a právnímu státu založenému na úctě k lidským právům. Členství v NATO tradičně nepostačovalo k ospravedlnění přístupu k Evropské unii. Ten vyžaduje ústavní homogenitu podle měřítek nastolených kdysi šesti zakladatelskými státy.

Evropští politici a právníci stále znovu vznášejí výtku, že EU trpí deficitem demokratické legitimity; jako lék doporučují posílení Evropského parlamentu. Avšak z právního hlediska je tato diagnóza nesprávná a terapie nevhodná. EP není žádným zastoupením evropského lidu, neboť žádný evropský lid neexistuje, neexistuje žádný démos evropské demokracie, existuje jen lid každého jednotlivého státu Evropy. Parlament je sestaven na základě federativní parity členských států, nikoli na základě demokratické rovnosti občanů Unie. Z toho však jasně vyplývá, že pokud se hovoří o evropské integraci, míní se tím integrace národních hospodářství, ne však národů, integraci států, ne však jejich občanů. Působení evropských institucí, jakkoli je v oblasti jejich kompetencí někdy dokonce i úspěšné, nezakládá žádný pocit evropské sounáležitosti a neprobouzí žádnou všeobecnou europolitickou angažovanost. Evropské volby a plebiscity jsou rozhodovány domácími tématy a slouží k ukládání důtek národním vládám. Politické strany je využívají k vylepšení svých financí, protože volební boj je levný a náhrady nákladů od státu vysoké. Bruselské skandály, stejně jako nejrůznější dobré i špatné výsledky činnosti EK a EP se nemohou skutečně dotknout „eurounijní“ veřejnosti. Nejsou jí jednak určeny a navíc, ona sama se ještě vůbec nevytvořila. Dnes se znovu jako noční můra cesty z krize vynořuje teze, že nadnárodní rozhodnutí budou přijímána „co nejotevřeněji a co nejblíže občanovi". Bez existence eurounijní veřejnosti, bez existence eurounijního lidu, to opravdu zavání nejen tím nejhrubším cynismem, ale pro EU to není cesta z krize, ale cesta do pekel.

Vzdálenost od občanů, která je vlastní nadnárodnímu, vládnímu systému rozhodování, má totiž nejednu světlou stránku a je takřka tajemstvím dosavadních úspěchů EU. Nechat působit tržní hospodářství s jeho krátkodobými a střednědobými tvrdostmi je totiž pro orgány Unie snazší, než pro vlády a parlamenty členských států, které jsou bezprostředně vystaveny pocitům a reakcím obyvatelstva a jsou odkázány na přízeň voličů. Integrační úspěchy organizace na mezistátní úrovni jsou z podstatné části dílem kabinetní politiky a centrální byrokracie, která může - zaměřena na efektivitu - prosazovat liberální cíle smluv, zabezpečovat tržní svobody, udržovat hospodářskou soutěž, omezovat subvence a držet v mezích zadlužování států. Tím však nemůže být dosažena popularita. Je ale nutné, abychom - když chápeme její užitečnost a nezbytnost - měli evropskou organizaci navíc i rádi? Je vůbec nutné mít k nadnárodní organizaci nějaký citový vztah. Je to vůbec možné? V každém případě hrozí lásce k EU totéž co lásce k Sovětskému svazu. Řečeno s nadsázkou: „Na jednoho je takové lásky až moc a přitom nedostanete ani pusu…“

Evropská unie naštěstí zůstala i při současném stupni svého rozvoje po velké hospodářské krizi v jádru účelovým svazkem. Tento výraz je vypůjčen z komunálního práva. Obce se spojují do účelového svazku, aby společně plnily jednotlivé úkoly od školství přes silniční stavitelství až po zpracování odpadu. Takový účelový svazek se vyznačuje efektivním naplňováním svých úkolů, nerušeným fungováním a hospodárností. Nemá žádné etické nároky. Od svých členů nepožaduje loajalitu ani ochotu k integraci, nýbrž jen včasné placení výloh. Člen neprojevuje vůči účelovému svazku žádné emoce, a tyto neplodí žádné vnitřní spojení. Nikoli účelový svazek, který využívá, nýbrž obec, v níž bydlí, je s to stát se mu domovem a probudit v něm místní patriotismus. Tak se i nadnárodní organizace jeví jako prospěšný účelový svazek, který však nemá vlastního ducha, nesklízí žádný vděk, nevyvolává žádné emoce, společenskou angažovanost nebo solidaritu. Evropa vlastí, jak ji vnímal Charles de Gaulle, zatím ještě nebyla vystřídána vlastí Evropou.

Evropská unie usiluje o opuštění statusu účelového svazku a chce být hodnotovým společenstvím. Texty smluv, prohlášení a brožurek po krizi stále výrazněji poukazují na přihlášení se k hodnotám, tedy k zásadám „svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu". Tyto zásady si činí nároky na celosvětovou platnost, překračující hranice všech zemí a světadílů. To platí obzvláště o universální ideji lidských práv bez povinností, jejichž násilná implementace napáchala ve světě tolik zla a teď ničí samotnou EU a ohrožuje Evropu.. Avšak Evropská unie není žádnou globální organizací, nýbrž je jen kontinentální. Universální hodnoty nezakládají a neobjasňují žádné kontinentální hodnotové společenství, přinejmenším ne takové, které by bylo více než jen provincií společnosti světové. Universální hodnoty jsou abstraktní, obsahově chudé, mnohoznačné. Tragickým omylem je vydávat  za evropské hodnoty euro a Schengen.

Pokud chce Evropská unie získat vlastní profil, specifickou identitu, záleží na tom, z jaké perspektivy tyto hodnoty vnímá. S tím se pojí základní otázka, co má být na Evropské unii vlastně evropského. Teze o tom, že Evropa je „jednotná v mnohosti"; že je to světadíl otevřený kultuře, poznání a společenskému pokroku; že národy Evropy, hrdé na svou národní identitu a historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a vytvářet svůj společný osud; že jsme inspirováni „evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu", se sice táhnou jako nastavovaná kaše všemi možnými prohlášeními od preambule Ústavy EU až po nedávné výlevy páně Macronovy, ale neříkají o skutečných hodnotách vůbec nic.

EU by se měla soustředit na roli hospodářsko-byrokratické nadnárodní struktury, ve které byla opravdu úspěšná,  měla by být katalyzátorem dobrého sousedství mezi svými členy a sama být dobrým sousedem okolnímu světu. To by úplně stačilo a tabule s nadpisem „Hodnoty EU“ může zůstat prázdná. Možná by na ní mělo být v mnoha jazycích napsáno slovo „mír.“ Určitě by bylo lépe nemít žádné hodnoty, než o nich jen mluvit, ohánět se s nimi a zneužívat jich při urážkách a získávání pochybné morální převahy nad svými sousedy.

Konec konců i  „bezhodnotovost“ je svého druhu hodnotou…