Role institutů v současném tekutém světě…

Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové…

především přijměte pozdravy z Prahy, která se chystá k připomenutí výročí Sametové revoluce v listopadu 1989 a boje českých studentů za svobodu v roce 1939. Díky jejich obětem je zítřek svátkem Mezinárodního dne studentstva.

Svět se za ta více než tři desetiletí změnil. Svět, ve kterém vyrůstala, studovala a pracovala polovinu svého života moje generace je jednoduše pryč. Zmizel… Dnešní svět kolem nás je jiný. Když bych se měl pokusit charakterizovat tendenci změny kterou prošel, dovolil bych si poznamenat, že dnešní svět oproti tomu minulému jednoduše „tekutější“.

V nostalgických poznámkách u nejrůznějších vzpomínek a retro fotografií na sociálních sítích i v jiných médiích často slyšíme že „to byl svět ještě normální…“ nebo „to ještě svět fungoval…“ Cítíme v tom nejen nostalgii, ale i tendenci k nepřijetí stávajícího stavu běhu světa a touhu po návratu jakýchsi „starých dobých“ nebo dokonce „zlatých časů“. Jde nepochopení nebo nepřijetí základní pravdy o fungování našeho světa, spočívající v tom, že základním stavem našeho prostředí je skutečnost, že se mění. My, lidé, máme naopak rádi stabilitu a předvídatelnost. Snadno podléháme iluzi, že tyto naše pouhé emoce mohou naše prostředí měnit k lepšímu v duchu našich přání. Všichni se snažíme směřovat co nejúčelněji a nejrychleji k lepšímu. To nás spojuje napříč civilizacemi, kulturami i generacemi. Věčný problém tkví v tom, že máme velice různorodé názory na to, co je ono lepší, účelné a rychlé…

Velký vliv na naše prostředí mají právě nejrůznější instituty nebo instituce. V ekonomickém pojetí jsou instituce jakékoliv omezení, které utváří nejen ekonomické chování jednání lidí. Jinak řečeno jsou instituce množinami pravidel ovládajících jednání. Dělíme je na formální a neformální nebo také explicitní a implicitní, přičemž za formální instituce můžeme označit např. zákonné normy, občanská práva, ústavu či soukromé vlastnictví. Neformální instituce pak mohou nabývat podoby rituálů zvyků, jazyka či obecně kultury společnosti. Formální instituce jsou obecně považovány za rychle a snadno změnitelné, například přijetím příslušného zákona. Je to velká iluze, protože změnit dnes zákon, a ještě k tomu lepšímu je dnes zejména v některých politických systémech značný problém.  Naproti tomu neformální instituce mohou být velice rigidní, neboť podléhají dlouhodobým společenským procesům. Mnozí institucionalisté soudili, že neformální instituce jsou sice relativně stabilní, ale historicky proměnlivé. Platí úsloví, že nic netrvá věčně…

Na tomto místě stojí za to připomenout, že bychom jako lidé, byť jenom s elementárním vzděláním a životní zkušeností, měli odmítnout nejrůznější nabídky návratu k původním stavům. Pro vzdělané lidi je takové odmítnutí povinností. Je zvláštní, že nad rozbitou sklenicí bychom se asi jen těžko nechali přesvědčit, že náprava spočívá v návratu do původního stavu. Celá naše životní zkušenost nám říká, že se střepy nedají dohromady a sklenice se nevrátí na místo, odkud spadla. Všichni známe moudrost, že „není třeba a je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem“ nebo „co se stalo, to se nedá odestát“ popřípadě „dějiny se opakují výhradně jako vlastní fraška“ Toto poznání odpovídá základům fyziky makrosvěta, jde o klíčovou přírodní zákonitost, kterou se podařilo popsat přírodními zákony a jejíž zkoumání přináší stále nové a nové ovoce. Je proto pozoruhodné, jak snadno se necháme ukolébat tím, že je žádoucí návrat k jakýmsi minulým poměrům, které nám přinesou ráj na zemi.   

Síla určitého stavu věcí, nazývaného status quo, je v určitém ohledu nezměrná a tvořena vírou velkého počtu lidí, že právě tohle je to „pravé ořechové“. To je ta správná základna jakékoliv skutečné moci, která není udržována pouhým strachem z násilí elit a jejich ozbrojeného i neozbrojeného byrokratického aparátu. Je na místě připomenout, že současný stav společnosti je, bohužel, charakterizován právě tím, že ona společná víra, tvořící základ implicitních institutů nebo legitimity, se rozkládá na straně jedné prostřednictvím tlaku individualismu na řadu osobních názorů. Na straně druhé přirozeně legitimitou nekorigovaná explicitní instituty, legalita systému, vyjádřená zákony, postupně směřuje ke stále intenzivnějšímu byrokratismu, technokracii, a to často i násilnými cestami a metodami. Přirozený zdroj společenského pohybu v demokratických systémech, tedy určité vzájemné napětí právě mezi legalitou a legitimitou, mezi explicitními a implicitními instituty se vytrácí a zdá se, že v dohledu není adekvátní náhrada.

 

Zde je namístě připomenout další klíčovou skutečnost. Skutečná demokracie a její kvalita, stejně jako kvalita demokratického rozhodovacího procesu zaleží především na tom, zda demokracie jako živý tvůrčí proces, utvářející živou společnost, stojí na skutečných živých demokratech či zda jde jenom o Demokratickou Potěmkinovu vesnici, nakašírovanou a ověšenou nabubřelými frázemi o svobodě demokracii a lidských právech. Řečeno parafrází zakladatele Československa Tomáše Masaryka: „demokracie máme dost, máme jí plnou hubu, ale demokratů je málo…“

 

Problém nejen dnešního Česka, ale prakticky celé EU a Západu vůbec, je podobný. Je demokracií bez demokratů. Bez lidí, kteří by věděli, co demokracie je, a nestyděli se ji nahlas skutečně bránit a prosazovat. Taková demokracie bez demokratů nakonec demokracií být přestane. A demokraté, co tu zůstanou, ji budou jen velmi těžko a pomalu vracet do života. Zmizí onen živý tvůrčí proces a zůstane pustý dogmatismus spojený jediným správným a pravdivým názorem prosazovaném násilně elitami. Opět připomenu, že moje generace ve světě takového dogmatismu, jediného pravdivého a správného učení polovinu svého života vyrůstala, studovala a pracovala. Proto jsme k dogmatismu všeho druhu daleko citlivější a bojíme se ho více než mladá generace, která jeho praktický zničující dopad na životy a osudy lidí nezažila a pokládá naše varování za „pohádky starých zbrojnošů“.

 

Před takovým dogmatismem varoval před více než stoletím ve svých pracích Alexandr Bogdanov, podle mého skromného názoru jeden z největších myslitelů nejen v ruském kontextu. Jeho práce a jejich vliv na klíčové vědecké teorie dvacátého století, jakými jsou teorie organizace, teorie chaosu anebo kvantová teorie dnes stále více objevují i západní autoři… Bogdanov poukazoval na to, že tento rodící se ideologický dogmatismus bolševismu nejenže odporuje dynamické povaze vědeckého myšlení, ale vede i ke zkostnatělému dogmatismu politickému.

 

Ruská revoluce, říká v oněch neklidných letech Bogdanov, vytvořila novou ekonomickou strukturu. Jestliže je kultura ovlivněna ekonomickou základnou, jak tvrdí Marx, pak porevoluční společnost bude schopna vytvořit novou kulturu, která už nebude oním ortodoxním marxismem vzniklým před revolucí. Brilantní postřeh. Bogdanovův politický program spočíval v ponechání moci a kultury lidu, aby si sám vytvořil novou, kolektivní, ušlechtilou kulturu umožněnou díky revolučnímu snu. Politickým programem leninského bolševismu naopak bylo posílit revoluční avantgardu, udělat z ní studnici jediných správných pravd nutných k postupnému ovládnutí všeho lidu.

 

Bogdanov předpověděl, že formující se dogmatismus bolševiků sevře ruskou revoluci do zamrzlého bloku. Zabrání dalšímu přirozenému vývoji. Zadusí společenský život i životy lidí a zničí vše, čeho bylo dosaženo. Ochromí celou společnost sklerózou. I to byla prorocká slova a její platnost pocítili milióny lidí zdaleka nejen v takzvaném sovětském bloku…

 

Vážené kolegyně kolegové, dámy a pánové…

 

Jak již bylo uvedeno výše, je naší povinností vzdělaných lidí, vědců a učitelů v dnešním složitém světě usilovat o novou podobu společenských institutů, které ovlivňují naše chování a jednání. Především musíme odhalovat nemilosrdně jediné správné a věčné pravdy a označovat je za nežádoucí a nebezpečné. Odhalování jejich nositelů ponechme politikům. Zapojováním se do politiky budeme vědu poškozovat. Máme krásné přísloví, že „kdo se míchá do otrub, toho svině sežerou“.

 

Odpověď na otázku, co by mělo ležet v základu těchto nových institutů v našem tekutém světě se přímo nabízí. Zjistili jsme, že instituty vedoucí v minulém k preferenci kolektivismu se neosvědčily, stejně jako instituty, které mimo jiné v reakci na ty minulé preferovaly individualismus. Kolektivismus společnost neudržel a individualismus ji rozložil. Je třeba v následujícím období začít tvořit instituty, jejichž podstatou bude dualismus. Je to přirozené, protože žijeme v třírozměrném světě a jakékoliv sítě v něm včetně společenských v jakémkoliv měřítku, musí být nutně dvourozměrné. Naše sociální prostředí se nutně skládá z duálních vztahů. To je zákonitost, kterou musí respektovat naše implicitní i explicitní instituty, zákony, zvyky, pravidla všeho druhu. Musíme obnovit napětí mezi implicitními a explicitními instituty, mezi legitimitou a legalitou a obnovit tak zdroj společenského pohybu, který bude lépe interagovat s tekutým prostředím, bude mít schopnost stát se jeho součástí a vytvářet synergické efekty při jeho uspořádávaní.

 

Vytváření institutů, které budou utvářet a chránit naše duální vztahy, formální i neformální a všestranně o ně pečovat je, podle mého skromného názoru, úkolem dneška, a nikoliv jenom pro ty… Každý z nás bez hledu na svůj sociální, profesní stav nebo věk může začít budovat a utvářet a pečovat o své duální mezilidské vztahy vytvářet jejich legitimitu a je oprávněn požadovat, aby nám v tom společenské instituty byly nápomocny.

 

Závěrem mi dovolte, abych nejen v této souvislostí připomněl památku svého učitele, profesora Vitalije Isajeviče Koškina, který právě před týdnem zemřel…Byl příkladem neustálého hledání nových přístupů k podobě společenského uspořádání Našel novou možnou podobu v tom, co nazýval solidarismem, v jehož základu fungovaly duální vztahy, aniž by potlačovaly rozumnou míru kolektivismu nebo individualismu… Není nutné se vším z jeho práce souhlasit, ale zaslouží si následovníky.

 

Čest jeho památce

 

Vám děkuji za pozornost a přeji vám k nadcházejícímu Mezinárodnímu dni studentstva hodně úspěchů, a především zvídavých studentů, ze kterých pod vaší péčí vyrostou nedogmatické, tvůrčí, samostatně osobnosti…