Složité vztahy vědy a řízení společnosti...
Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové…
Přijměte, prosím mé pozdravy z Prahy. Děkuji za pozvání a možnost vystoupit. Jsem rád, že se můžeme propojit takto na dálku v době, kdy složité časy příliš nepřejí přímým kontaktům. Věřím, že to všechno přejde, jak je napsáno na prstenu krále Šalamouna.
Rád bych se věnoval, tak jak je ostatně uvedeno v názvu mého vystoupení v programu naší konference, vztahům vědy a společenského řízení, jinými slovy vztahy vědy a politiky. Tyto vztahy jsou komplexní, ale i složité a často obtížné. Věda a politika si k sobě často jen s obtížemi hledají cestu, jakkoliv z obou stran zaznívají často radostné deklarace o tom, jak je vše zalito jasným sluncem a obě strany setrvávají v přátelském objetí.
Přečetl jsem si pozorně informační dopis k naší konferenci a je z něj jasně patrné, že klade důraz na trend směřující k větší komplexnosti a multidisciplinaritě vědy, k odstraňování resortismu a většímu sdílení vědeckých poznatků. Měli bychom právě o tom na naší konferenci hovořit.
Musíme si položit klíčovou otázku, proč je to tak důležité a co tím věda, společnost a lidé skutečně získají…?!? Existuje skutečná reálná společenská poptávka po tomto stavu, nebo je to jenom přání některých protagonistů vědy, kteří mají pocit, že komplexní věda bude mít ve společenských rozhodovacích procesech větší váhu nebo autoritu, když bude prezentovat spíše méně komplexních názorů než více specializovaných…?!?
Věda dnes stále více přebírá ve společnosti roli, kterou dříve zastávala církev. Dříve jsme se ptali, zda je naše konání a plány v souladu s vůlí boží, nyní se ptáme, zda máme potřebný znalecký posudek. Poučení z dějin, ve kterých církevní autority sehrávaly v blízkosti moci roli arbitra elegantiare a advokáta diaboli zároveň, je jediné. Čím blíže moci, čím více a čím častěji se s ní spojujeme, tím hůře. Pocit moci korumpuje a pocit absolutní moci korumpuje absolutně. Krásné přísloví říká, že „kdo se míchá do otrub, toho svině sežerou“. Čím více se církev míchala do politiky, čím více u ní sílil pocit moci, tím více ztrácela svůj skutečný vliv a pozici ve společnosti. O vědě a současné politice to platí úplně stejně. Bude ztrácet svůj vliv a prestiž ve společnosti…
Někteří z nás si myslí, že prestiž vědy bude o to větší, čím více jí bude moc a její politiky naslouchat, nebo dokonce, čím více se bude vědou a jejími radami řídit. Jiní si říkají, že je vlastně škoda, že věda a její představitelé nevládnou přímo. Šlo by o meritokracii svého druhu, určitou parodii na aristokracii, kde by tituly aristokratické byly nahrazeny tituly akademickými. Ještě by bylo třeba vymyslet dědičnost profesury nebo titulu akademika a bylo by to skoro dokonalé. Nicméně představa, že akademici jsou něco více než obyčejní lidé a jsou povoláni jim vládnout, ale zejména jim říkat, co je pro ně dobré a co si mají přát je, bohužel, alespoň mezi některými akademiky velice rozšířená.
Kromě osobních politických a mocenských ambicí, které mohou přirozeně dřímat v každém z nás, jde o principiální nepochopení toho, o čem a co je věda. Jde o nepochopení tak hluboké, že to hranicí s nedostatkem základního vzdělání. Konec konců již Gregory Bateson a mnozí další tvrdili, že každý žák má vědět, že mapa není krajina a věda není o světě, ale pouze o jeho modelu, zvaném objektivní realita. N. N. Taleb říká totéž jinými slovy „Chtít po vědě, aby dokázala vysvětlit život a jeho otázky, je jako chtít po gramatikovi, aby uměl vysvětlit poezii.“ Oxfordská univerzita před šedesáti lety prokázala, že jazyk není schopen popsat ani objektivní realitu natož realitu samotnou a o jazyku práva to platí dvojnásobně. Věda je totiž krátká na naše smyslové vjemy a žádná teorie neumí popsat barvu, chuť, vůni, melodii nebo jakýkoliv jiný pocit. Před dvěma a půl tisíci lety napsal Démokritos z Abdéry v jednom z mála svých zachovaných zlomků, že rozum říká: „Řekne se barva, řekne se sladkost, řekne se hořkost, ve skutečnosti to jsou pouze atomy a prázdno.“ Smysly odpovídají: „Ubohý rozume, doufáš, že nás přemůžeš důkazem, ve kterém se právě na nás odvoláváš?!? Tvé vítězství je Tvou porážkou“.
Démokritos není jediný, kdo přispěl k obrazu této antinomie. Arthur Eddington přišel s myšlenkou, že ve fyzikálním světě sledujeme stínové představení běžného života. Stín mého lokte, spočívá na stínovém stole, podobně jako stínový inkoust se vpíjí do stínového papíru… Upřímné uvědomění si, že fyzika jako věda má co dělat se světem stínů, je jedním z jejích nejvýznamnějších posledních úspěchů. Eddingtonovu výroku není ani sto let, ale znamená, že už na konci devatenáctého století si vědci začali uvědomovat, že nezkoumají samotný svět, ale jeho obraz, nazývaný „objektivní realita“ nebo také „hypotéza reálného světa“.
Doporučuji vám, ve vší skromnosti, seznámit se s dílem „Trialogus de Possest“ Mikuláše Kusánského z poloviny XV století. Ukazuje nám debatu o podobě božího bytí jako předchůdce „naší“ objektivní reality…
Myslet si, že takto přísně samo omezený systém, jako je věda, může ovládat systémy nepoměrně složitější, jakými jsou moc a její politické projevy, jejichž základní vlastností je neomezenost, je prostě dětinské. To, že jsou v některém systému osoby v průměru vzdělanější než v jiném, nehraje žádnou roli. Úroveň vzdělání nevypovídá nic o tom, jakými jsme lidmi a jak jsme způsobilí komunikovat s jinými lidmi. Navíc dnes nejsme schopni rigorózně určit, co je to vlastně vzdělání a kdo je vzdělaný více nebo méně. V našem světě platí přírodní zákonitost, že složitější systémy mohou ovládat ty jednodušší, ale nemohou bez nich existovat a fungovat. Naplnění role systému, který sice nemůže moc a politiku ovládat, ale je pro ně nepostradatelný, je tou správnou parketou pro vědu.
Skutečná věda má navíc tu úžasnou vlastnost, že je kompatibilní napříč státy, kulturami, napříč celou globální civilizací. O přírodních vědách to platí více než o těch společenských. Snad právě zde je prostor k většímu propojení Platí jednoduchá poučka, že souvislost, podoba je vždy starší než rozdíl a zároveň je i jiného logického typu, je komplexnější, protože vzniká jakousi kalibrací nad širokou třídou úkonů a teprve v rámci ní probíhají zpětnovazebné cykly komunikace. Proto je hledání podob, podobností a souvislostí pro hledání praktických a lidem potřebných řešení daleko významnější než vědecké hledání rozdílů a popírání teorií. Společenské vědy by měly paradigma popiratelnosti vyměnit za paradigma podobnosti nebo souvislosti.
Skutečnost není nehybné, „parmenidovské“ jedno, není metafyzické povahy bez času a beze změny. Skutečnost je drama, proces, děj, otevřený příběh. Nelze ji proto ztotožnit se soustavou vědeckých poznatků, alespoň ne s takovou, která by byla konečná, uzavřená a definitivní. Není také možné způsob, kterým byly tyto poznatky získány, prohlásit za jedině vědecký, jiné přístupy vylučující. Vědecké poznání je právo poznávané skutečnosti nikoli proto, že by se blížilo její konečné znalosti, nýbrž proto, že je samo součástí poznávané skutečnosti a natolik je její součástí. Vždyť věda sama je skutečným, tj. přirozeným procesem: poznání je činností živých, do času vsazených bytostí z masa a kostí. Každá činnost působí na skutečnost a sama je pod jejím vlivem. Lidé vybavení určitými vědomostmi se chovají jinak, mají jiné problémy a kladou jiné otázky než lidé s jinými znalostmi. Proto i jejich poznávání je odlišné. To vede ke vzniku nesouměřitelných, neslučitelných pojetí skutečnosti — paradigmat, jejichž střetávání tvoří hybnou sílu vývoje vědy a jejichž střída tvoří páteř dějin poznání. Jde však o skutečné dějiny, o fascinující pohyb dějin poznání v nedávné době.
Vážení kolegové, dámy a pánové, domnívám se, že vědecké bádání a vládnutí jsou příliš nesouměřitelné, něž aby skutečná věda a její představitelé mohli stát zároveň představiteli moci. Dovolte mi, bych nám všem popřál, abychom rozvíjeli vědu skutečnou a nezávislou, nikoliv vědu poplatnou trůnu a panskému stolu…“
Děkuji vám za pozornost a „s nóvym gódom“, dámy a pánové…