Snění o moudré zemi...

 

 Snění o moudré zemi, poprvé…

 Nevím, jestli je to dobrá zpráva pro čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN, ale budu se pravidelně pokoušet o jejich přízeň i v tomto kalendářním roce 2019, celkem již sedmnáctém v pořadí. Asi nebývá úplně časté tak dlouhé spojení autora s médiem v podobném žánru. Jsem vděčný KONKURSNÍM NOVINÁM za tuto možnost, protože mám od roku 2002 zajímavou kroniku svých názorů a jejich vývoje. Dovoluji si jen doufat, že čtenáři neplatí za tuto mou kroniku příliš vysokou daň a upřímně si přeji, aby je mé texty přivedly alespoň občas k jejich vlastnímu zamyšlení a snad i k vlastnímu názoru na určité důležité věci a jevy kolem nás. Právě trpělivosti čtenářů a vedení KONKURSNÍCH NOVIN děkuji za to, že jsem si při přípravě svých textů mohl utvořit na celou řadu věcí a jevů celou řadu svých vlastních názorů...

 V prvním, lednovém textu nového ročníku si již tradičně připomeneme některá výročí, která jsou s rokem 2019 spjata. Před deseti lety jsme si kvůli vlastní hlouposti doslova „podělali“ naše předsednictví v EU a presidentem USA se poprvé stal černoch. Dvacet let uplynulo od našeho vstupu do NATO a vzniku eurozóny. Letos to bude třicet let od pádu berlínské zdi a našich listopadových událostí, které jsou nazývány všelijak. Já bych se spokojil s pojmenováním „konec vlády jedné strany“, tedy konec něčeho, oč je u nás neustále více nebo méně latentně usilováno. V těchto dnech to je čtyřicet let od legendárních uhelných prázdnin a ve světě začal prodej prvního tabulkového procesoru VisiCalc. Padesát let uplynulo od vzniku česko-slovenské federace, ustavení skutečné novodobé české státnosti a přistání člověka na Měsíci. Před šedesáti lety vstoupil Fidel Castro a jeho „barbudos“ do Havany a vznikla vodní nádrž Lipno. Před sedmdesáti lety byli komunisté a jim loajální věřící exkomunikováni z katolické církve, vznikly dva německé státy a ještě k tomu ČLR. Před osmdesáti lety zahájilo Německo druhou světovou válka a z německé zvůle byly uzavřeny české vysoké školy. Před devadesáti lety byla dokončena svatovítská katedrála a „černý pátek“ zahájil světovou hospodářskou krizi. Před sto lety byl zvýšen počet poslanců národního shromáždění ze 14 na 270 a skončila pandemie španělské chřipky. Před stopadesáti lety byl zahájen provoz Suezského kanálu a brněnské koňské tramvaje. Dvě stě let uplynulo od založení Singapuru a divadla v Českých Budějovicích. Před třemi sty lety bylo provedeno první systematické sčítání lidu v Prusku a poprvé byl vydán Robinson Crusoe. V roce 1619 vznikla Česká konfederace, ústavní pořádek mezi zemí českou, lužickou, moravskou a slezskou. Na území USA se sešlo první anglicky mluvící zákonodárné shromáždění a rozhodlo, že každá domácnost má mít své políčko s konopím. Konečně před půl tisíciletím byla v Mladé Boleslavi vydána první česká porodnická příručka a byl poprvé obeplut svět…

 V čase adventním i vánočním jsem dlouze přemýšlel o tom, jak navázat na loňskou sérii úvah o století, které uplynulo od ztráty vídeňského trůnu, a předloňské celoroční putování s EU po jejím vlastním úpadku. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je na čase pokusit se odpovědět na věčnou otázku „co se s tím dá dělat...?!?“ Prostě poukázat na možnosti, které nám současný svět nabízí. Nejen jednotlivcům, ale rovněž nejrůznějším lidským skupinám a celým společnostem. Někdy se možnosti přímo nabízejí, někdy je třeba je hledat a někdy nezbude, než je vytvářet, ale skutečností je, že možnosti zdaleka nevyužíváme. Často spíše připomínáme kandidáty na Darwinovu cenu, kteří si pod sebou řežou vlastní větev, na které sami sedí. Určitě se ani nepokoušíme je využívat natolik, abychom mohli o naší krásné zemi v širším kontextu hovořit jako o moudré zemi s moudrou společností a společenstvími. Máme spoustu neobyčejně talentovaných, pracovitých, dovedných a chceme-li, tedy i chytrých nebo moudrých lidí. Jakmile se ale tito lidé  mají dát dohromady, tak to u nás docela dost drhne. Síť mezilidských vztahů je díky nesmyslným osobním i skupinovým antagonismům najednou natolik potrhaná, že nějakou systematičtější standardní výchozí úroveň spolupráce prostě neumožňuje. Vzpomněl jsem si na slavný projev Martina Luthera Kinga o jeho snu, že jednou spolu budou spolupracovat bílí a černí Američané bez rasových předsudků. Tenhle obraz mi vnukl inspiraci k tématu a názvu letošního cyklu zamyšlení.

 Pokusím se tedy v roce 2019 snít o moudré zemi, o moudré České republice. Kdyby mi snad mladší generace nerozuměla, půjde mimo jiné o variace na téma „smart society“ nebo „smart country“. Vím, že správný překlad slova „smart“ v současném diskursu je chytrý, ale já mám vždy pocit, že chytrosti chybí zkušenost a pokora. Líbí se mi bonmot, že chytrý člověk najde cestu z obtíží, ale moudrý se do nich nedostane. Osobně se domnívám, že máme v našem diskursu o to více „přesmartováno“ a tedy „přechytřeno“, čím více blbneme nebo jsme účelově debilizováni, ale asi se jen těžko můžeme tomuto slůvku „smart“ úplně vyhnout. V každém případě se nevyhneme tomu, abychom v příštích letech prošli novou podobou „národního obrození“ procesem, který by se neměl opírat o obsah pojmu „národ“, ale o obsah pojmu „země“, který je komplexnější a zahrnuje i pojem národ, vlast nebo rodina, které jsou v současné době popírány a dehonestovány. Takových procesů a pojmů jsme zažili v domácí i evropské nedávné historii už mnoho. Od nejrůznějších obnovení a restartů přes přestavby a obrození až k risorgimentu a znovusjednocení. Ale když už jsme v tom snění, bylo by krásné, kdyby naše země a její společnost prostě aspoň trochu zmoudřela. Pokládám za důležité podotknout, že zemi nevnímám jako něco, co nás nebo společnost teritoriálně nebo jakkoliv jinak ohraničuje nebo dokonce omezuje. Vnímám ji jednoznačně jako něco co nás navzájem spojuje, ať již jsme kdekoliv. Čeština má krásný výraz krajan, krajané. Dovolím si poznamenat, že jakkoliv se nabízí, že krajany spojuje krajina, myslím si, že tím spojujícím médiem je právě země, která je opět komplexnějším pojmem než krajina. Vztah mezi zemí a krajany je nepochybně něčím, co je hodné zvláštní pozornosti a péče. U nás o určitou část takových vztahů pečuje spolková organizace, která se na konci loňského roku dočkala devadesátky, Československý ústav zahraniční, založený TGM a dalšími osobnostmi první republiky.

 To, o čem bychom měli v rámci snění o moudré zemi zejména snít, je především funkční veřejný prostor, jako předpoklad toho, že země a její společnost bude mít nejen stabilní strukturu, ale bude mít i základní funkcionality. To znamená, že jejím rámci bude funkční spravedlnost, bezpečnost a dostatečný reprodukční potenciál přírodní, společenský i duchovní. Veřejný prostor byl jako pojem i jako skutečnost za posledních sto let několikrát na výsluní a několikrát v hlubokém ústraní až úpadku. Návrat kapitalismu po sametové revoluci přinesl bezmála jeho zánik, protože cokoliv veřejného bylo spojováno se socialismem, komunismem, totalitou a nesvobodou. Zdálo se, že všechny problémy budou vyřešeny totální privatizací, včetně privatizace symbolických „veřejných pastvin“. Pro pořádek si připomeňme, že veřejný prostor je takové místo, které slouží veřejnému zájmu bez toho, že by v něm byli lidé nuceni k nějaké aktivitě.  Veřejný prostor je prostorem života společnosti, prostorem společenské komunikace. Je místem, kde se společnost „děje“, kde dochází ke kontaktům a komunikaci mezi lidmi, ke sdílení, inspiraci a vzniku všeho, co přesahuje jedince. Veřejný prostor je prostorem dějinným, kde se děje rozlišování mezi vysokým a nízkým, krásným a ošklivým, důležitým a podružným. Tento prostor je prostorem otevřeným ve velice širokém smyslu slova: je přístupný všem členům dané společnosti, ale též prostorem, kde se tato společnost otevírá věcem a lidem cizím; tento prostor je též otevřený širokému spektru aktivit a využití; je prázdnem, kde se může odehrát něco nečekaného a je tedy i prostorem, kde se společnost otevírá směrem do budoucna.

 V současné době rozlišujeme dva základní typy veřejného prostoru: fyzický a virtuální. Fyzickým veřejným prostorem jsou, mimo jiné, klasická veřejná prostranství: náměstí, agory, ulice, parky, veřejné budovy. Jsou to části zemského povrchu či uměle vytvořeného prostoru budov, které jsou přístupné prakticky komukoli a bez omezení. Virtuální veřejný prostor se začal pomalu, nenápadně rodit po vynálezu knihtisku, jeho růst byl spojen s vynálezem novin a později rádia a televize. Opravdová exploze tohoto typu veřejného prostoru však přišla teprve s vynálezem elektronické komunikace a internetu, který, oproti všem starším typům komunikace na dálku, umožnil její výraznou decentralizaci. Dnes je nastolována otázka setkávání ve virtuálním veřejném prostoru mezi našimi digitálními dvojníky, ale i komunikace mezi námi a našimi digitálními dvojníky, jako našimi výtvory, artefakty. Zvláštní pozornost si zaslouží návrat občiny v její digitální podobě. Tam, kde dříve šlo o „veřejnou pastvinu“ v jejím přírodním, fyzickém smyslu, dnešní společná pastvina je digitální a má podobu otevřených softwarových zdrojů a kódů. Bude zajímavé sledovat, v jaké podobě se do digitální podoby promítne „tragédie veřejné pastviny“, jak ji známe z ekonomických a sociologických pouček, týkajících se její fyzické podoby. Oba typy veřejného prostoru jsou strukturované dle míry jejich otevřenosti, takže mezi prostorem veřejným a soukromým jsou též různé prostory smíšené, klubové, poloveřejné, polosoukromé a prostory přechodové.

 Představme si veřejný prostor jako ohromný fraktál, který tvoří nosnou infrastrukturu, doslova páteř možností mezilidských vztahů celé země. Ve své fyzické i virtuální podobě by měl mezilidské kontakty nejen umožňovat, ale měl by k nim vybízet, činit je přirozenými a produktivními. Moudrost, o které sníme, by měla bazírovat přirozeně na to, že jakákoliv společenství nebo společnost jsou tvořeny mezilidskými vztahy, ať již jsou jakkoliv problematické, a nikoliv individuálními názory, ať již jsou jakkoliv skvělé. V základu společnosti tedy není člověk nebo lidé jako individua, ale mezilidské vztahy. Platí, že společnost, ve které funguj mezilidské vztahy, na jejichž základě se ustanovují určité etické normy, které podporují produktivitu mezilidských vztahů, taková společnost je produktivnější než společnost individualistická. Společnost na jedné straně dosáhla stavu, kdy jednotlivec má nejen zabezpečenou možnost přežití, ale i reprodukce bez toho, že by se účastnil společenského života v nějakém kolektivu. Na druhou stranu jsou výzvy, před které je společnost postavena, natolik komplexní, že bez dělby práce a následné spolupráce je nelze úspěšně vyřešit. Tlak na individualismus je tedy v rozporu se zájmem na přežití společenství a v konečném důsledku i na přežití jednotlivců, samotářů.

 Náš svět se mění někdy nenápadně, o čemž pojednává kniha mého jmenovce Jaroslava Žáka, kterou doporučuji pozornosti laskavého čtenáře, někdy naopak až příliš nápadně, spektakulárně, ale při obojím platí, že úspěšní jsou ti, kteří na změnu svého prostředí dokážou dobře zareagovat. Říká se tomu adaptabilita zejména proto, že český výraz „přizpůsobivost“ se zdá být mnohým z nás nepochybně příliš provinčním, ne-li přímo „vidláckým“, a popravdě, věda má obecně radši latinu a dnes zejména angličtinu. Na slovo „přizpůsobivost“ známe legendární verše klasikovy, když se ve hře „Dobytí severního pólu“ zpívá: „kde hynou vlci, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí“. Ať již tedy budeme hovořit o chytré zemi v jakémkoliv smyslu, přizpůsobivosti či adaptibilitě se prostě nevyhneme. Měli bychom si uvědomit, že adaptivní chování znamená přežití. Pokud jsme někdy vystaveni kritice za to, že jsme se nějak něčemu přizpůsobili, stačí, když si uvědomíme, že nás kritizují živí lidé, tedy ti, kteří se buď rovněž přizpůsobili, nebo přežili díky nesystémovým náhodám, které se ještě nestačily promítnout do obecných vzorců chování. Většinou je to ovšem tak, že jsme v rámci kritiky vlastní přizpůsobivosti konfrontováni s mravoučnými legendami a mýty, které nechali napsat vládnoucí elity, mimo jiné právě proto, aby se mohly prohlašovat za následníky padlých hrdinů a mučedníků, což má na lidi ohlupující vliv. Osvědčené legendy pak postupují časem a mají neuvěřitelnou výdrž. Dobré příběhy, osvědčené časem, se stávají určitými archetypy a mají až neuvěřitelnou moc. Snění o chytré zemi je tak v každém případě sněním o  účinné přizpůsobivosti změnám v našem prostředí. Změnám vnějším i vnitřním, protože platí jednoduchá poučka, že i my sami jsme součástí svého prostředí. Otázka, které se v roce 2019 budeme věnovat, tedy může znít: jaké jsou dnes zdroje a součástí naší přizpůsobivosti…?!?

 Závěrem si pro lepší orientaci a porozumění letošnímu souboru textů  připomeňme některé základní pojmy, které budeme používat. Půjde  především o pojmy prostředí, změna,  proměnlivost… Prostředí, jehož součástí jsme všichni jako jednotlivci i jako organizace, budeme definovat jako časoprostorové fraktální uspořádání nerovnováh. Jednoduše platí, že nic není větší než své prostředí a vše je součástí svého prostředí. Nerovnováhy jsou zdrojem změn a právě změny jsou tím, co jsme schopni přirozeně i technicky pozorovat a vnímat daleko lépe než klidový stav. Své prostředí tedy můžeme popsat jako fázový prostor jeho vlastních změn. Jednou ze základních nerovnováh je ta mezi chaosem a řádem. Proměnlivost prostředí právě závisí na tocích prostředí mezi neuspořádaností a pořádkem. Pro jednoduchost uveďme, že neuspořádanost je životodárná, protože pokud ji komunikací a svými informacemi ve svém prostředí uspořádáváme, což je podstatou života, můžeme získat z energetického rozdílu mezi nespořádaností a řádem zdroj energie pro svou vlastní reprodukci.

 Další pokračování bychom měli věnovat tématu výzev, kterým musíme v současné době čelit, jak se dnes módně říká. Výzvami ovšem mohou být sice zase jen a jen změny v našem prostředí, ale bude důležité některé z nich jasně pojmenovat a jiné možná přejmenovat. První bude asi právě rozdělená společnost…  

 

 

Snění o moudré zemi, podruhé…

Toto pokračování celoročního cyklu esejů vzniká, podobně tak jako mnohá předešlá, v rakouské alpské obci Ramsau am Dachstein. Píšu o tom nejen kvůli místní nádherné přírodní, příjemné lidské a z nich plynoucí tvůrčí atmosféře, ale také kvůli jedné zvláštnosti, která se v historii rakouského mocnářství váže k tvorbě a fungování veřejného prostoru. Je to spojeno se slavným Tolerančním patentem Josefa II., který naprosto přepsal církevní mapu říše, odstranil monopol katolictví a navždy změnil společnost. Přes konfiskace majetku, rušení řádů a klášterů učinil možná Josef II. pro katolickou církev více než si tenkrát uprostřed zmatku, pádu starých pořádků a starých dobrých časů mohli její preláti uvědomit.

Josef II. si uvědomoval, že nestačí dát pouze jakousi direktivu k toleranci mezi katolíky a evangelíky, kteří byli ve své podstatě pronásledovanou sektou. Věděl, že pokud chce, aby byl proces vzájemné tolerance úspěšný, musí mu dát patřičné místo nejen na papíře, ale i v reálném životě. Jeden z prvních „toleranzhausů“ vznikl právě v Ramsau am Dachstein a dnes je v této budově radnice hned vedle pěkného výstavného evangelického kostela. Ten by nikdy nemohl vzniknout, kdyby toleranční proces nevyšel úspěšně na  konci 18. století z tolerančního domu. Josef II. kromě skvělé myšlenky tolerance, vytvořil mimo právního rámce také fyzický veřejný prostor, ve kterém tolerance dostala možnost svého skutečného počátku a rozvoje. Josef II, vytvořil možností stavby tolerančních domu a modliteben příležitost, možnost, aby se společnost ubírala podle něj žádoucím směrem. Směrem tolerance, porozumění a odstraňování nesmiřitelnosti, která poškozovala všestranný společenský i hospodářský rozvoj Rakouského císařství, které bylo v té době ještě navíc jádrem Svaté říše římské. Jakkoliv jeho následovníci zdaleka nesdíleli jeho osvícené názory, které poněkud zdiskreditovala Velká francouzská revoluce a její jakobínský teror, nezahálející gilotina, masakr, doslova genocida bezmála dvou set tisíc rolníků ve Vendeé, návrat před tereziánské a josefínské reformy se jim nepodařil ani náhodou. Přišla korunovace Napoleona I. císařem, konec Svaté říše římské, napoleonské války, rakouský státní bankrot, Vídeňský kongres a byla tu úplně jiná Evropa. Moderním jazykem bychom mohli říci, že k tomu přispěla  nová podoba a kvalita veřejného prostoru a možnosti produktivního setkávání lidí, kteří na to nemohli z řady důvodů ještě před několika lety ani pomyslet. Pokud jsem už v uplynulých více než patnácti letech v této rubrice toleranci a „toleranzhaus“ zmínil, omlouvám se za opakování. Nicméně si myslím, že zejména v této době není zamyšlení nad tímto tématem nikdy dost.

Tento text bych totiž rád věnoval snění o „zemi neomezených možností“. My starší si pamatujeme, že takto byly nazývány v hantýrce Spojené státy americké, lidově prostě „Amerika“. Alegorií této země byl chudý chlapec, který se vypracoval a ke štěstí přišel, nejlépe to pak byl malý prostý čistič bot, který se stal milionářem. Některé takové příběhy byly i součástí výchovy malých baťovců. Pominu jakékoliv korektní nebo nekorektní jedovatosti a dovolím si pozastavit se právě nad těmi „neomezenými možnostmi“, které mají samozřejmě jako všechno své meze. Měl jsem možnost mluvit s mnoha lidmi, kteří opustili svou zemi a šli někam jinam, třeba na druhý konec světa. Ptal jsem se jich, co je přimělo ke změně. Musím říci, že zákonitosti lidské migrace, které odhalil a formuloval před celým stoletím pomocí tří zákonů antropolog a Čechoameričan Aleš Hrdlička, se plně potvrdily. Samozřejmé, že lidé volili změnu pod tlakem něčeho nepříznivého a pak utíkali před zlým skutečně nejkratší cestou nejmenšího odporu. Na druhé straně šli lidé, kterým jakoby na původním místě nic nechybělo za možností uplatnění, možností realizace svých plánů a snů. Někteří tak říkajíc věděli, co chtějí a postupovali naprosto cíleně a druzí jenom věděli, že to musí zkusit někde jinde, protože se jim zdálo, že jim současné místo pobytu mnoho nenabízí, že tu nemají budoucnost. Nebyla to tedy touha ani po  bohatství, ani po společenském postavení, tedy po penězích a moci. Spíše šlo o obecnou touhu něco dokázat a pocit, že se jim k tomu doma nedostává možností a příležitostí. Trochu ošklivěji řečeno, že tam „chcípnul pes…“

Můžeme namítnout s klasikem, že záleží především na nás samotných. Připomenu jen Mardenovo: „Slabí lidé čekají na příznivou příležitost, silní si ji vytvářejí“, a Napoleonovo „Slaboši čekají na příležitost, silní ji vytvářejí“, které doplním, jistě poněkud nekorektně, myšlenkou Lao´ce, že „Silní neumírají přirozenou smrtí“. Na téma možnosti zmíním ještě Čapkovo: „Neúspěch: nevyužít příležitost, úspěch: zneužít příležitost“. Neopomenu ani svého profesora deskriptivní geometrie z gymnázia, který nám vždy tvrdil, že je nezbytné si přiznat, „že když něco je, pak to nutně bylo a často stále ještě je možné“. Kdysi jsem se sám pokusil při nějakém rozhovoru formulovat můj osobní pocit svobody a tehdy jsem odpověděl, že je někde mezi tím, že „nemusím dělat to, co nechci a nechci dělat to, co mohu...“ O příležitosti a možnosti toho bylo napsáno opravdu mnoho a já sám si uvědomuji, že jsme někdy před pěti lety věnovali otázkám možnosti a toho, co jí dlužíme, celé letní sedmé pokračování této rubriky tehdy pod názvem „Čas sluhů a dluhů“.

Je nepochybné, že na nás samotných záleží ze všeho nejvíce, ale tak jako každý text má svůj kontext, tak i my všichni máme své prostředí, jehož jsme součástí a které nás inspiruje, je zdrojem naší existence a dává nám odezvy na naši aktivitu. A přiznejme si, že každý z nás má zkušenost, že se mu někde a někdy daří lépe a má pocit, že je vnímán a uznáván nebo ignorován a odmítán. Pozastavíme se teď nad tezí, že „prostředí je zdrojem naší existence“ a  dovolím si myšlenku a pokusím se vyslovit názor na to, jakým způsobem vlastně život hledá a získává energii pro svou existenci. Je patrné, že živé organismy komunikují se svým prostředím a informacemi, které vysílají, své prostředí uspořádávají tak, aby z něj mohly mít užitek. Jakkoliv to tedy zní podivně, platí, že jsou to právě toky entropie prostředí mezi jednotlivými systémy, které jsou možným zdrojem vzájemné komunikace mezi živými i neživými systémy. Tak jako větry vanou mezi místy s různým tlakem, tak i toky entropie jsou pohybem prostředí mezi lokalitami s jejími rozdílnými hodnotami, tedy mezi oblastmi s rozdílnou uspořádaností. Proti tendenci k obecnému růstu entropie v prostředí stojí zájem života a živých organismů entropii lokálně ve svém okolí snižovat a uspořádávat své prostředí ve svůj prospěch. Dovolím si teď použít zmíněný pět let starý text, abych uvedl příklad takového procesu uspořádávání při současném získávání užitku.

Představme si různorodost souboru možností na úrovni souboru produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu, potom různorodost souboru možností na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze které zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodost souboru možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, její vybíravý strávník sní následně jen něco. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň ovšem produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti pro nová třídění. Jde o čtyři navazující gradienty různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou uplatňována.

Dovolím si kacířskou myšlenku, že tato myšlenková posloupnost nás přivádí rovněž k jinému možnému pohledu na podstatu pojmu „kapitál“. Kapitál je aktuální idea, spojená s jinou, již dříve materializovanou ideou, spočívající v tom, jak a kam umístit tuto materializovanou ideu do prostředí tak, aby přinesla nositeli aktuální ideje užitek. Možná bychom se mohli pokusit o trochu více elegantní tezi, že kapitál je možností redefinice nebo reinterpretace kontextu stávající reality. Redefinice nebo reinterpretace kontextu otevírá před daným artefaktem, jako produktem materiální kultury, ideofaktem jako produktem duchovní kultury a ekofaktem jako odpadem materiální i duchovní produkce (jde o recyklaci) novou možnost, novou budoucnost, nový potenciál užitečnosti. V případě úspěchu se pak taková redefinice nebo reinterpretace sama zařazuje mezi artefakty nebo ideofakty nové reality.

Do této komunikace s prostředím samozřejmě patří i etická poselství. Z obecně  přírodovědného pohledu je možné předložit tezi, že etickým jednáním systému je taková jeho produkce, která není pouhým systémem už dále nevyužitelným odpadem nebo produkcí systému směřovanou účelově na směnu. Jinými slovy, že systém přispívá do svého prostředí něčím, co je potenciálně užitečné jiným systémům a neslouží to primárně pouze jeho reprodukci, včetně uchování jeho struktury.  Naopak, spíše to obohacuje svým způsobem jeho prostředí k možnému primárnímu prospěchu druhých a možnému sekundárnímu prospěchu systému samotného. Obecně jde o entropický tok ze systému směrem do jeho prostředí. Není důležité, zda jde o fyzickou nebo duševní produkci. Je třeba zdůraznit, že tato teze neříká nic o tom, jak takový tok hodnotit, kladně či záporně, nebo dokonce jako dobro nebo zlo. Jediné, co lze říci, že je využitelný jinými systémy, organismy nebo organizacemi.

To, že takové jednání není úplně samozřejmé a zaslouží si svůj etický rozměr, je patrnější pokud si uvědomíme, jaká jiná hodnocení si může systém zasloužit, pokud se nějak vymyká šedému průměru spočívajícím v tom, že žije v nenápadné rovnováze se svým prostředím a bere si i produkuje do něj plus minus to, co musí. Nabízí se tedy hodnocení, že si bere méně, než musí, jako opozitum k již zmíněnému. Z toho plyne, že pro ostatní zůstává sice více, ale daný systém tím páchá jakousi sebevraždu a stojí otázka, zda jde o sebeobětování pro druhé, prostou nechuť pokračovat nebo o neschopnost. O neschopnost jde nepochybně v případě, že systém produkuje méně, než musí. I tento systém pracuje ke svému konci, je neudržitelný O etiku a etický soud s opačným znamínkem však může jít v případě, že si systém bere více, než musí. Tam je obecný etický soud zřejmý. Jde o nenažrance, který ohrožuje své prostředí a zejména své partnery v něm působící.

Jakkoliv se na první pohled  zdá, že ve spojení s etikou je třeba se dožadovat jakéhosi dobra,  problematiku dobra a zla ponechme hodnotovým soudům. Připomeňme si v této souvislosti charakteristiku jedné z nejznámějších ďábelských bytostí, Goethova Mefistofela, který sám sebe charakterizuje veršem: „té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“.

Budeme se tedy pohybovat v oblasti pojmu etika s vědomím, že pro označení „etické“ postačí taková podoba jednání, ve kterém dotyčný jednotlivec nebo systém „vykoná nebo dělá více, než musí…“ Ať již v tom či onom směru. Tady se od teorie dostáváme doprostřed samotného každodenního života, protože právě těmito slovy často hodnotíme své bližní a pokládáme takový soud za etický, aniž bychom přitom domýšleli dopady této aktivity, a vynášeli osobní hodnotové soudy na ose „pozitivní - negativní“ nebo „dobrý - zlý“. To, co je důležitější, je okolnost, že je nesmírně obtížné produkovat  „užitečnost“ adresně někomu určenou, nebo jen s vědomím, že bude nějak užitečná. Podle klasiků by takové jednání ani nemohlo být etické, protože by mohlo být interpretováno jako účelové. Možná bychom tedy mohli tuto pasáž uzavřít s tím, že etika a etické jednání se objevuje všude tam, kde je vůle udělat „něco navíc“ a je dovršeno tehdy, jestliže uspořádáváním onoho „něčeho navíc“ získá někdo jiný užitek, aniž by byla mezi oběma, producentem a spotřebitelem, nutná nějaká přímá souvislost.

Naše prostředí nám tedy dává život a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat. Snad už je tedy čas napsat, o čem sním, když se mi před očima objevuje země plná možností, abych neopakoval ono úsloví „země neomezených možností“. Vidím zemi, která bude vytvářet pro všechny takový veřejný prostor, že se stane příjemným místem k životu a lidé v ní budou mít pocit, že na nich záleží a nalézají v ní příležitosti ke své realizaci a reprodukci, realizaci svých přání a snů. Vidím zemi, ve které nestačí být úspěšný tím způsobem, že seberu možnost uspět všem ostatním. Vidím zemi, která se těší ze svého nerostného bohatství, které rozumně užívá ku prospěchu všech a neožebračuje všechny tím, že toto využívání blokuje. Vidím zemi, která leží v srdci Evropy a buduje komunikační infrastrukturu k tomu, aby se tímto srdcem a tepnami dala propojit nejen celá země, ale i její sousedé a celý kontinent. Vidím zemi, která toto srdce nabídne jako místo produktivního setkávání lidí a bude z něj přirozeně těžit. Vidím zemi, ze které se nebude muset odcházet natrvalo, do které budou lidé ze světa rádi vracet, protože tu budou vítáni, najdou pozitivní atmosféru a uplatnění. Vidím zemi, ze které nemusí odcházet mladí lékaři, mimo jiné proto, že jim jejich země není schopna zajistit řádné a předvídatelné další vzdělávání.

Asi bych mohl pokračovat, ale je jasné, o co jde. Zcela úmyslně ani nenaznačuji, že by to měl být sen, který se nějak týká jenom změny politické reprezentace nebo mocenské struktury vůbec. Měli bychom si uvědomit, že každý má takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží, že politici nemohou být lepší, než jsme my sami. Proto se můj sen týká atmosféry v celé společnosti, především onoho strašného a v praxi až ke zrůdné dokonalosti dotaženého úsloví, že „nepotřebuji mít kozu, úplně mi postačí, když chcípne koza sousedova“. Navíc je v naší společnosti taková atmosféra, že jsme ochotni namísto prostého získání vlastní kozy vyvinout doslova nadlidské a rafinované úsilí k tomu, abychom likvidovali kozu sousedovu, nejlépe pak všechny kozy, a ještě potom chtěli grant na kozí krematorium a hřbitov, nejlépe z evropských peněz…

 

Snění o moudré zemi potřetí…

Březnové pokračování  cyklu popisujícího představy o moudré zemi, ve které chce většina z nás nejen žít, ale chce k ní v dobrém i zlém patřit, účastnit se jejího utváření, bude věnován vzdělanosti, vzdělání a vzdělávání. Bude to nejen proto, že březen byl tradičně měsícem knihy a 28. březen je Dnem a svátkem učitelů. Ten připomíná narození Jana Ámose Komenského. Kdyby se snad některým čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN zdálo, že mé snění někde splývá se sněním Jana Amose Komenského, známým z jeho díla, není to náhoda. Nejde o plagiátorství, jde o to, že se v některých ohledech v naší zemi opravdu příliš mnoho nezměnilo. Navíc se budu snažit Komenského sny vyznačovat kurzívou. Březnové snění tedy bude sněním o zemi vzdělané, jako klíčového předpokladu země moudré.

Pojmy vzdělání a vzdělávání spolu „kupodivu“ jednoduše souvisejí. Vzdělání je souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím vzdělávání. V češtině je pojem vzdělání užíván i v užším významu jako formálně uznané výsledky vzdělávání nebo učení jako stupeň vzdělání popřípadě kvalifikace uvedená v Národní soustavě kvalifikací. Původ slova vzdělání, cizím slovem „edukace“ odkrývá prazáklad jeho obsahu. Latinské slovo „educare“ pochází ze slovních kořenů znamenajících ve spojení  „vedení ven“ nebo „vedení vpřed“ s možnými implikacemi vývoje a rozvoje vrozených nebo jinak daných schopností a rozšíření horizontů. V každém případě má vzdělání a vzdělávání mnohé společného s vedením.

Je tu ještě jeden krásný význam jako ušitý na téma našeho snění. Existuje krásný starší český výraz „vzdělávat zemi“. Což znamená v širším smyslu totéž jako zemi „obdělávat“. Slovo obdělávat, že však váže k zemi spíše jako k půdě. Ve významu „vzdělávat“ jde o to, činit zemi v nejširším smyslu slova úrodnou a plodnou. Nejednou jsem slyšel i o „vzdělávání vína“, ale tady je na místě daleko obvyklejší význam „školení“. Mimochodem, jde o soubor sklepmistrových úkonů od stočení prvních kalů do lahvování.  

Naproti tomu význam vzdělanost, která se používá ve spojení „vzdělanost národa“ nebo „všeobecná úroveň vzdělanosti“, není přesně definován a jeho možným významem a obsahem se zaobírají i odborné pedagogické texty. Ty se snaží jeho obsah odvodit z významů, které jsou s ním spojovány ve vědeckém i nevědeckém diskurzu. Jsou uváděna různá pojetí, z nichž se vyjevuje komplikovanost pojmu vytvářená kvalitativně odlišnými významy. Jako adekvátní se jeví pojetí, podle něhož „národní vzdělanost“ je konstituentem širšího fenoménu „národní kultura“, zkoumaného v jiných sociálních vědách. Nejčastěji však nakonec odborníkům splyne s komplexnějším termínem „kultura“ nebo hovorově „kulturnost“. Nejsem odborník, a proto si dovolím navrhnout, abychom pojem vzdělanost spojovali s kvalitou lidské skupiny, zatímco pojem vzdělání bude spojeno s jednotlivcem. Tedy podobně jako je tomu s pojmy „genofond“ a „genotyp“.

Možná nám spoustu věcí o vzdělanosti, vzdělání a vzdělávání řeknou tradičně některé citáty vzdělaných a moudrých lidí. Hlavním cílem vzdělání není vědění, nýbrž jednání (Herbert Spencer). Návalům cizinstva neodoláme, národnosti a samostatnosti své neobhájíme, nebudeme-li se svými sousedy statně a vytrvale závoditi v průmyslu a vzdělanosti (František Ladislav Rieger). Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole (Karel Čapek). Vzdělání moudrému ukazuje, jak málo ví, a hloupému dává iluzi, že ví hodně (Julian Tuwim). Vzdělanost je šťastným lidem ozdobou a nešťastným lidem útočištěm. (Marie Curie-Sklodowská).  Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání (Mark Twain). Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem (David Hume).

Pokud jsme na počátku textu zmínili Jana Ámose Komenského, pak to určitě nebylo náhodou. Jde nejen o to, že Komenský byl jedním z největších myslitelů své doby nebo o to, že řada jeho myšlenek je pevnou součástí většiny úspěšných vzdělávacích systémů, zejména v Evropě, dodnes. Dnes půjde především o to, že Komenského důraz na kvalitu výuky mateřského jazyka je zase v naší zemi více než aktuální. Objevují se jasné a varovné signály, že česká škola přestává zvládat základní gramotnost, tedy požívání českého, tedy mateřského jazyka, slovem a písmem. To je stav, ke kterému se česká škola nepřiblížila ani v období před národním obrozením. I tenkrát totiž platilo, že pokud se někdo stal obětí výchovně vzdělávacího procesu, tak se mu podařilo mateřský jazyk zvládnout na úrovni své doby. Komenský píše:

Nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natož vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala už jako jinocha a neopustila po celých těch padesát let; k jiným věcem jsem byl přiveden jenom časovými příležitostmi. Abych ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612 za pobytu v Herbornu skládat „Poklad jazyka českého“, to jest co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobné i výrazné způsoby mluvy a přísloví. Všechno to jsem svědomitě sbíral, a přičinil jsem se, aby všechno bylo souběžné a souladné s latinou, aby se mohla vyjádřit slova, úsloví, zvláštnosti, pořekadla i sentence se stejnou ušlechtilostí a stejným důrazem (vlastní výrazy vlastními, obrazné obraznými, starobylé starobylými, žertovné žertovnými, průpovídkové průpovídkovými atakdále) tak, aby se kterýkoli spisovatel s nejumnější latinou mohl překládat do češtiny a naopak se stejnou uhlazeností.

Aktuální průzkum České školní inspekce ukázal, že děti sice dostávají z českého jazyka jedničky na vysvědčení, číst ale pořádně neumějí a je možné jednoduché konstatování, že prostě naše děti ve své většině neumějí česky. Je konstatováno, že děti sice dokážou vyhledat informaci v učebnici, ale jestli s nimi autor textu manipuluje, tak neodhalí. To svědčí o to, že ani pedagogické elity naší země nemají jasno v tom, že zvládnutí určitého jazyka ještě neznamená dostatečné vzdělání a dosažení kritického myšlení jeho prostřednictvím. Představa, že stačí umět komunikovat, číst a psát, k tomu aby mladý člověk dokázal rozlišit mezi různými obrazy skutečnosti, okovanými fakty, je dětinská. Kdo by chtěl příklad, nechť si uvědomí rozdíly dvou nebo více naprosto relevantních obrazů dnešní Venezuely. Kromě dokonalého zvládnutí jazyka, ve kterém jsou fakta utvářející komplexní obraz podávána, jsou nutné jejich pochopení, zkušenost a v neposlední řadě cit pro to, který obraz právě já upřednostním. Důkazem nejlepšího možného mixu uvedených nároků v jedné osobnosti je vytvoření si vlastního názoru v podobě vlastního originálního obrazu. Teprve ten je možnou ochranou před manipulací, požadovat toto od přečtení informace o daném faktu je opravdu dětinské. Dnes se za obranu proti „fake news“ pokládá zastávání názoru právě té skupiny, která dotyčný názor označila jako „fake news“. K tomu nepotřebujeme jakoukoliv dovednost nebo vzdělání, postačí prosté papouškování jediného správného názoru.

Je nabíledni, že pro drtivou většinu naší populace, stejně jako jakékoliv jiné populace, je tím „určitým jazykem“ jazyk mateřský. Schopnost komunikovat v mateřském jazyce tvoří svého druhu hranice možností daného člověka. Nejdůležitější část češtiny, čtenářská gramotnost českých dětí, je prý podle odborných zjištění i zjištění českých novinářů upozaďována literaturou a diktáty. Čtení je dovednost, bez které se neobejde student vysoké školy, podnikatel vyplňující daňové přiznání ani průměrný spotřebitel zpráv na internetu. Ze škol však odchází generace, která je s ním na štíru. Děti se sice naučily abecedu a vědí, jak se písmena spojují do slov, hlubší porozumění tomu, co čtou, je pro ně už ale problém. Trochu drsně to říká sám Komenský: „Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stát se hlupákem“. Je naprosto šokující, s jakým klidem jsou podobné závěry o tragické nedostatečnosti našich dětí společnosti prezentovány a jak hloupé důvody si dokážou pedagogové najít, aby se zbavili odpovědnosti za své naprosté selhání. Hloupost jejich argumentů vyvolává otázku, zda jsou nejen pedagogové, ale především školství jako celek, vůbec kompetentní tento problém řešit. Na pováženou je i reakce kompetentních míst, která je v zásadě nulová. Tedy mimo toho, že veřejná místa systematicky štvou společnost proti rodičům, kteří s tím chtějí něco dělat, především prostřednictvím zakládání vlastních soukromých škol a alternativním vzděláváním. MŠMT a s ním spojená tzv. odborná veřejnost se snaží jejich rozvoj všemožně brzdit a dehonestovat.

Platí stará poučka, samozřejmě široce rozpracovaná právě Komenským, že chrám vědění, vzdělání a moudrosti je nutné budovat od základu. Kdysi dávno, v době, kdy jsem chodil do školy, mi tuhle pravdu vštěpovali rodiče i učitelé. Bylo jen přirozené, že to ve mně vzbudilo k takovým poučkám velkou nedůvěru. To nejdůležitější ale bylo, že jsem potvrzení těchto jejich slov viděl všude kolem sebe, všude, kde jsem se snažil něčemu se naučit, získat nějakou dovednost. Ve sportu, v hudbě, v klukovské partě a konec konců i v některých předmětech ve škole, především češtině a matematice. Chtěl jsem původně ve svém snění o moudré zemi snít o všem možném, ale vidím, že jeho základem musí být snění o dětech, které jsou motivovány k poznání. Žádné sebelepší univerzitní elity, žádný skvělý univerzitní žebříček nemůže nahradit co do důležitosti obecný vztah společnosti jako celků a jejich členů jako lidských jedinců ke vzdělání a poznání.  

Vzdělávací systém společnosti, včetně univerzitního, není jen výcvikem individuálních dovedností, nýbrž podstatnou složkou reprodukce společnosti. To platí pro humanitní a sociální obory ještě daleko víc než pro obory přírodovědné nebo technické.  Není nutné připomínat, že moderní společnosti ruku v ruce s tím, jak se snaží rozšiřovat lidské možnosti a zpřístupňovat je stále větší části svých členů, kladou na jejich intelektuální schopnosti stále větší nároky. Naléhavá potřeba soustavného vzdělávání provází v historii zcela specificky společnosti demokratické, založené na účasti všech ve veřejných záležitostech celé obce. Není náhodou, že Platón se otázce vzdělávání věnuje v Ústavě a Aristotelés jí věnoval osmou knihu své Politiky. Otevřeně deklarovaným cílem antického vzdělávání je výchova budoucích občanů, na nichž osud obce evidentně závisí. Oba jmenovaní se jí mimochodem zabývali v době, kdy athénská obec žalostně ztroskotala, a to podle jejich přesvědčení kvůli nedostatečnému rozhledu svých občanů. Lidé, kteří rozhodují o veřejných věcech a přitom mají před očima jen horizont vlastní domácnosti, své vlastní zájmy a své osobní ctižádosti, nemohou nezpůsobit katastrofu.

Z podobných důvodů vznikaly v pozdním středověku a zejména v reformaci městské školy a univerzity jako zařízení, která mají rozšiřovat obzor svých žáků a připravovat je pro rozhodování, která svými důsledky přesahují jejich soukromé horizonty. Když britští kolonisté v 17. století začali osídlovat Novou Anglii, žili zpočátku v neobyčejně těžkých podmínkách a více než polovina příchozích v prvním roce pomřela. Zdálo by se tedy, že měli úplně jiné starosti než vyšší vzdělávání svých dětí – a přece už po pěti letech založili v osadě, kterou přejmenovali na Cambridge, první vysokoškolskou kolej. Co tím sledovali, nejlépe dokládá fakt, že za dalších pět let pozvali k jejímu vedení Jan Amose Komenského, muže, který se proslavil právě svými plány na nápravu světa vzděláváním. Komenského optimismus v této věci sotva můžeme plně sdílet: byly to vzdělané a kulturní národy, které ve dvacátém století nadělaly na světě tu nejhorší paseku. Je však také řada analýz, podle nichž děsivé selhání například německých vzdělanců a vzdělanosti souviselo právě s tím, že se tato vzdělanost téměř štítivě zříkala své veřejné role a odpovědnosti. Jako kdyby její hlavní kvalitou bylo to, že pěstuje své akademické obory výhradně  co nejdále od špinavých vyjednávání veřejného života, který tak zůstal na pospas demagogům a jejich nevzdělaným zákazníkům.

Závěrem tohoto březnového snění si dovolím citovat další pasáž z Komenského určenou „vzdělancům mého národa“, který ukazuje, že je opravdu těžké najít pod sluncem něco nového:

„Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa? Kdo ukázal způsob, jak pozorovati pohyby nebeské? Kdo naučil zpytovati prvky, vlastnosti a síly přírodních těles? Kdo otevřel divadlo okršku zemského? Kdo dal našim poznati jemnosti geometrie? Kdo okusiti příjemnosti optiky? Kdo utkal pořad dějin? Kdo popsal původ, polohu a různé zvyky národů na světě bydlících? Kdo vyložil něco o způsobu řečnickém a kdo ukázal cestu, jak říditi myšlení? Domníváte se, že jest možno trpěti Vám dále, aby každý směl žíti pro sebe sama a nepodnikati žádných prací pro rozmnožení vážnosti vlasti? Myslíte si, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnouti řečí? Zřejmě se mýlíte. Nikde není nic tak nesnadného, co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce! Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, na nás je vina, kteří nad míru zanedbáváme jeho pěstování“.

 

Snění o moudré zemi po čtvrté…

Duben býval, alespoň kdysi v dobách mého mládí, měsícem bezpečnosti. Proto se přímo nabízí věnovat dubnové snění otázkám bezpečnosti a především bezpečí. Je to totiž právě bezpečí nebo spíše pocit bezpečí, který je pro každého z nás důležitým faktorem pro rozhodování o tom, jakým směrem se budeme rozvíjet a jakou část své osobnosti budeme rozvíjet především. Nejde zdaleka jen o osobní pocit bezpečí, jde o pocit aktivně i pasivně sdílený. Bezpečí a bezpečnost souvisí s moudrostí mimo jiné podle přísloví, že chytrý člověk si s problémem poradí, zatímco moudrý člověk se do něj vůbec nedostane. Pro pořádek připomenu, že slovo „bezpečnost“ nebo „bezpečný“ má v řadě jazyků dva poněkud odlišné významy. Jeden pochází z latinského securus, což je především jistý a druhý z latinského salus, což znamená zdravý. Řada jazyků má naproti tomu pro oba významy různá slova. Většina slovanských jazyků navíc pracuje s nikoliv pozitivním významem, ale se slovem, který popisuje stav bez-něčeho.

Sen o zemi a její společnosti, které budou dávat lidem onen pocit bezpečí, je především snem o zemi a společnosti, která je prostá bezvýchodnosti. Vracíme se tedy obloukem k tomu, že možnost nebo možnosti, které nám život nabízí, ho činí pocitově bezpečnější, ale zároveň platí, že možnosti a zejména jejich tvorba jsou v určitém smyslu slova doslova životodárné. Ve druhém „Snění“ jsme tvorbu možností spokojili s pojmem etika  je zbytečné tyto myšlenky opakovat. Připomenu jenom shrnující větu: „Naše prostředí nám tedy dává život a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat“. Nepochybně můžeme volně navázat tezí, že naše prostředí nám dává bezpečí a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat. Pojem „bezpečnost“ je v tomto kontextu pojem označující vlastnost konkrétního prostředí, jeho části nebo elementu-osoby, jevu, procesu nebo věci, která vyjadřuje míru jeho či jejich způsobilosti nepoškozovat své prostředí, včetně sebe sama. Prostředí nebo jeho část označíme jako poškozené, jestliže je znemožněná další existence některé jeho části, nebo omezená, nebo znemožněná jeho dosavadní prospěšná činnost nebo působnost. Za zničené ho potom můžeme označit tehdy, když už je zbaven schopnosti reprodukce a to jak vlastními silami, tak i za účelové a adresné pomoci svého prostředí.

Míra způsobilosti části prostředí nepoškozovat své prostředí se nachází na škále mezi stavy bezpečí a nebezpečí. Bezpečnost v daném v prostředí je tedy mírou toho, jak je tato praxe způsobilá zamezit nejen přímým škodám, ale celé dlouhé řadě externalit, jejichž náklady nesou jiná prostředí a jejich součásti. Mezi externality patří na čelné místo tzv. bubliny, které známe z hospodářské praxe jako bubliny tržní. „Bubliny“ obecně nejsou ve své podstatě ničím jiným než nadměrným hromaděním určitých artefaktů, jako reprezentantů hmotné produkce, ideofaktů, jako reprezentantů duševní produkce nebo ekofaktů, jako odpadů z předchozích. V hospodářství pak jde nejčastěji hmotných nebo nehmotných statků a finančních prostředků. Bezpečnost je potom pojmem, bez kterého se zpětně nelze obejít při vyjádření obecné kvality našeho prostředí společně s pojmy spravedlnost a reprodukce, ať již v biologickém, společenském nebo duchovním smyslu slova.

Bezpečnost je ve výše uvedeném kontextu vlastnosti prostředí pak zároveň také úzce spojena se samotným procesem zajišťování bezpečí. Bezpečí je žádoucí stav prostředí, na základě něhož je předpokládáno přežití jeho součástí a jejich předvídatelné fungování. Předpokládání, tvorba hypotéz a z něj plynoucí míra předvídatelnosti chování systému je založeno daným stavem vědeckého, praktického i ideologického poznání. Je třeba zdůraznit, že kvalita produktu, v tomto případě stavu bezpečnosti nebo bezpečí je přímo závislá na kvalitě procesu, který k tomuto stavu vede. Jedno bez druhého pak ztrácí význam.

To klíčové, co přispívá ke zvýšení bezpečnosti prostředí nebo jeho částí, jsou pravidla, kterými je daná část prostředí řízena a která mu jsou dána při jeho vzniku a postupně upravována v průběhu jeho existence. Pravidla přispívají k předvídatelnosti prostředí a procesů v něm probíhajících. Předvídatelnost je tak významnou komponentou podílející se na spoluutváření pocitu bezpečí. Tvorba těchto pravidel leží většinově mimo daný systém a jsou do něj vkládána podobně jako program do počítače. Existují dílčí procedury, které mohou vznikat uvnitř daného systému, ale ty musí být vždy podřízeny základnímu systému pravidel přicházejících zvenčí. Právě hierarchizace jednotlivých prostředí a podob jejich zákonitostí, při vědomí základního frontálního uspořádání je důležitým metapravidlem při hledání vhodné metodiky tvorby takových pravidel v konkrétní části prostředí.

Žádná pravidla tedy nemohou působit dlouhodobě a ještě méně úspěšně proti řádu, uspořádání, které danému prostředí a jeho částem vtiskla evoluce. Naopak prosazování pravidel řízením shora proti charakteristikám řádu zdola může bezpečnost prostředí a bezpečí v něm významně ohrozit. Pojem bezpečnost tedy mimo jiné v tomto kontextu úzce souvisí se stavem a zároveň s procesem, který je známý jako adaptace. Lze tedy říci, že pojem „bezpečnost“ obecně představuje aktivní adaptaci části prostředí ve vztahu ke svým vlastním částem, časti prostředí, jejíž je součástí, i ostatním částem prostředí. Můžeme rovněž obecně hovořit o bezpečnosti jako o míře a zároveň procesu  harmonizace prostředí.

V tomto smyslu je třeba upozornit na jeden moment, který představuje systémové riziko a ohrožení pro jakékoliv prostředí. Jde o představu, že prostředí má být nejen transparentní, průhledné pro všechny jeho části, vnitřní i vnější, ale navíc má být všem doslova k dispozici, k použití. Jde o vzájemně provázané a sebeposilující se nesplnitelné, ale o to škodlivější nároky. Zde lze sice identifikovat převahu nároků z vnitřní části prostředí, ale nejsou výjimkou ani představy, že skutečně všechno patří všem, neomezeně a bez hranic. Sama podstata těchto představ znamená konec jakékoliv prostředí, protože každé prostředí potřebuje ke své existenci hranice a vnitřní strukturu, morfologii postavenou  mimo jiné na  komunikaci jeho částí jak vzájemně mezi sebou uvnitř, tak navenek. Prostředí vzniká tak, že se vydělí hranicemi z prostředí vyššího řádu a postupně v něm narůstá počet a variabilita částí, což klade zvýšené nároky na vnitřní upořádání a kapacitu i kvalitu komunikačního systému. Postupně dojde k určitému vyladění, které zachovává vnitřní variabilitu a schopnost adaptace. Klíčová nebo spíše nezbytná je tedy svoboda šíření informací strukturou prostředí. Žádná vnitřní komunikační struktura však nemůže odolat nároku na to, aby bylo všechno všude pro všechny, což je podstata volání po transparentnosti a dostupnosti všech informací pro všechny.  Zaznívá-li takové volání zevnitř systému, jde o snahu o jeho naprostý rozvrat, zaznívá-li zvenčí, jde o snahu o ovládnutí prostředí a jeho naprostému podřízení jinému prostředí.

Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Jsou to velice nebezpečné tendence a touhy. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka, se tváří v tvář svobodě informací přežil.

Prostředí, které je transparentní, je naprosto bezbranné a vlastně mrtvé a odsouzené k pomoci zvenčí. Fýsis krypthesthai fílei, příroda se ráda skrývá, nebo jinak řečeno, bez tajemství není života. Nic autentického, a tedy skutečně živého, nemůže být transparentní. Boj za společenskou transparentnost, je zápasem o zničení její autenticity a tím i možnosti jejích členů podílet se přímo na tvorbě našeho prostředí a tak ho skutečně poznat. Kazatelé a hlasatelé transparentnosti slouží zájmu těch, kteří z nás chtějí udělat  své loutky bez vlastní vůle. Každé dítě ví, že s odkrytými kartami nelze vyhrát ani v rovné a poctivé hře mezi těmi nejpoctivějšími hráči. Život takovou hrou rozhodně není, není to vůbec hra, je návykový a může zabíjet. V životě nejde o nic menšího než o život a je nesmyslným hazardem přistupovat k němu lehkomyslně. Nemáme ho ale na druhou stranu brát příliš vážně, protože z něj stejně nevyvázneme živí. Nicméně na našem životě záleží, jaký bude život jako celek a jaké budou životy druhých, jak našich současníků, tak i těch, co přijdou po nás. O to větší důvod nenechat do sebe vidět jako do hubené kozy a nechat si do všeho mluvit.

Ohrožení, rizika a nebezpečí plynoucí pro společnost z nesmyslných nároků na transparentnost a svobodu informací nejsou jedinými, které nepříznivě působí na náš pocit bezpečí. Existuje celá řada rizik, která plynou z pocitu bezalternativnosti a bezvýchodnosti, která je v našem prostředí přítomná mimo jiné v důsledku nedostatečné péče o různorodost, rozmanitost a pestrost možností, které jim prostředí nabízí. Není to však jediný důvod. Mnozí lidé nechtějí být vystavováni příliš složitým volbám a rozhodování o nich a někteří raději vůbec žádným. Takové typy osobností elity rady a štědře odměňují. To vede k tomu, že naopak na ty, kteří odmítají normalizaci všeho druhu, elity pohlíží jako na nezodpovědné šťouraly, rebely a elementy, nevážící si pachatelů dobra, kostí a drobků z panského stolu. Obrazem nebo podobenstvím určité bezvýchodnosti jsou tedy také zástupy kolaborantů s mocí nebo jen stoupenců jediné pravdy, kazatelů odmítajících jakoukoliv diskusi o jim jednou zjevené pravdě.

Bezvýchodnost nemá jenom podobu obklíčení, zahnání do rohu nebo obecně nějaké pevné překážky. Může mít naopak podobu neurčitosti, mlhavosti, neexistence pevného bodu, ze kterého lze vyjít, nebo ke kterému lze směřovat. V husté mlze ztrácí nejen lidský organismus schopnost orientace, ztrácí se schopnost rozpoznat kde je nahoře a dole, vpředu a vzadu, natož, kde je vpravo a vlevo. Znovu tedy vystupuje do popředí důležitost určitých mezí, hranic, které tvoří strukturu, ale zachovávají volnost. Bezmezná volnost i strnulost  jsou bezalternativní, bezvýchodné a život ohrožující. Necítíme se v nich bezpečně a měli bychom proto neustále dělat vše proto, abychom žili v řádu, ve společenském uspořádání, ve kterém budou volnost a pořádek nikoliv v rovnováze, ale v nezbytné jednotě. Nejrizikovější je pro nás v tomto smyslu ono buď anebo „tertium non datur“, není třetí cesty. Život však kráčí jenom po třetích cestách, nové druhy vnikají nejen vývojem, vlivem prostředí a mutacemi v čase, ale i komunikací různých druhů v prostředí časem napříč…

Nebezpečí, které nám hrozí, má ještě jednu podobu. Podobu přísné racionality, vyčíslitelnosti, ocenitelnosti, bilancovatelnosti na způsob má „dáti-dal“. Vše musí být hospodárné, účelné a účinné. V EU tomu říkají zásada 3E. Je to nepopiratelně důležité, bez přítomnosti těchto charakteristik nelze nic postavit, vyrobit, vyprodukovat. Na druhou stranu podle těchto charakteristik nelze nic vytvořit. Tvůrčí činnost, tvorba je naopak těmito charakteristikami ubíjena. Tvorba potřebuje jiná „tři éčka“. Potřebuje etiku, entuziazmus a emoce. Vzpomeňme si na film „Nekonečný příběh“, ve kterém probíhá boj za záchranu říše fantasie. Nechali jsme až příliš proniknout ta první „éčka“ nejen do našich společenství i osobních životů, ale především do politiky a mysleli jsme si, že si s nimi vystačíme. Zjišťujeme však, že najednou nikdo nic nového nevytváří ani nenavrhuje. Subsidiarita, jako jeden ze základních kamenů EU je v systému „economy, effectiveness, efficiency“ nežádoucím elementem, který ruší v práci nikým nevolené vyvolené a sebou povolané v Bruselu.

Vzpomínám si na závěr tohoto snění, že duben, jako  měsíc bezpečnosti byl především měsícem bezpečnosti v dopravě. Na konci dubna probíhaly masově technické kontroly způsobilosti provozu vozidel právě na pozemních komunikacích. Dovolím si tedy ještě jednu alegorii na naši situaci a náš pocit bezpečí. Představme si auto, které má perfektně technicky zvládnutý systém zpětných zrcátek, snad má i zpětný kamerový systém, ale nemá přední sklo. Palubní rádio nás neustále v dobrém i špatném informuje o tom, odkud vlastně jedeme, kde jsme byli, ale ani slovo o tom, co nás čeká nebo čekat může. Tato informace je prokládána  radostným sdělením, že auto je řízeno autopilotem, který reaguje na tažný Besselův paprsek. Tady si dovolím poznámku, že tažný paprsek je nejen předmětem sci-fi a spikleneckých teorií, ale jeho existence i funkce je vědecky dokázána, mimo jiné vynikajícími pracemi českých vědců. Jméno má po německém matematikovi, astronomovi a geodetovi 19. století F.W.Besselovi, řediteli observatoře v Královci.

Věřím, že naprostá většina z nás nechce jet někam v autě, ze kterého není vidět dopředu. Přesto se o naplnění této alegorie mnozí mocní intenzivně pokoušejí a jejich četní nohsledové volají: „…už aby to bylo, protože my jsme lidé chybující, když sami řídíme vozy, ze kterých vidíme. Rádi se toho vzdáme, protože vy mocní přece nejlépe víte, jací jsme a kam patříme, kde je naše místo a jak nás tam bezpečně a bez naší spoluodpovědnosti dostanete…“

Sním o tom, že vláda věcí Tvých, k Tobě se zase navrátí, ó člověče obyčejný…