V minulém příspěvku jsem si kladl otázku, co je dnes opravdu důležité a postupně jsem došel k závěru, že to, co tvoří lesk a bídu pojmu „lidský kapitál“ je zakleto právě v syntaktické podobě jeho samotného. Myslím, že bychom se měli pozastavit nad tím, že člověk je pouhým přídavným jménem k podstatnému jménu kapitál. Je to zcela v souladu se současnou podobou vnímání našeho světa, ve kterém hraje kapitál a zejména ten finanční takřka absolutní prim. Jde o největší selhání západní politiky a společenských věd v dějinách, protože lehkomyslně dopustily takřka naprostou nadvládu jednoho malého subsystému...

Nelze se ubránit dojmu, že se mezi pojmy jako „lidský kapitál“ a „lidské zdroje“ nějakým zvláštním způsobem ztratil člověk. „Člověk“ jako pojem, ale především člověk jako živá bytost. Objevil se nám nový pojem „financování odvětví produktivních služeb“, který je údajně komplexnější než pojmy dosavadní, např. „investování do lidského kapitálu.“ Klademe si dokola stále stejné otázky, ale nedáváme na ně odpovědi, které by měly praktickou vypovídací hodnostu...

Toto pokračování rubriky o sluzích a dluzích navazuje na předchozí text, který byl věnován možnosti a její rozmanitosti jako významnému zdroji. V jeho závěru byla otevřena řada témat, včetně příslibu novinek z oblasti problematiky temné hmoty a temné energie, zatím spíše pouze tušeného, než poznaného zdroje netušených možností. Ve vzduchu se vznáší otázka na věčné téma, co když je všechno jinak…?!? Pro moudré lidi je jednou ze základních jistot právě to, že věci se mají jinak, než se zdají, ale stále drtivá většina lidí věří jen tomu, co je patrné na první pohled...

Tento a možná i následující text budou věnovány otázce možnosti a jejího vztahu ke skutečnosti. Pokusíme se rovněž odpovědět na otázku, jestli jsou možnosti předem dané, nebo zda je možné si je vytvořit, a hlavně jestli někdo celé řídí, tedy, do jaké míry jsou možnosti skutečnými možnostmi. V našem tématu „času sluhů a dluhů“ se tak zamyslíme nad tím, jestli důležitým zdrojem nerovnováhy není právě disproporce mezi možnostmi a skutečností, jestli tam nevzniká závislost a dluh, který tak často v hovorové řeči odbýváme frází: nikdy se s tím nevyrovnal...