Hamlet bere fámu či domněnku o bratrovraždě za bernou minci, shromažďuje indicie a šíří kolem sebe atmosféru, která vede celkem neúprosně ke skutečnému velkému neštěstí v královské rodině. Nic není buď dobré, nebo špatné, naše myšlení dělá věci dobrými nebo špatnými, jak se praví v Hamletovi. Hamlet nakonec vyřešil problém hniloby v království tím, že odstranil království… Je to metoda velmi destruktivní, ale zdá se mi, že u nás jdeme docela důsledně v Hamletových stopách.

Žijeme v ve světě "cobykdyby". Řešíme pseudoproblémy a patláme se v nich dokolečka dokola... tváří v tvář nějakému skutečnému problému jsou najednou všechny ty drahé „euroekohrátky“ jaksi směšné. Skutečný život vypadá jinak...

Moderní moc je založena na normalizaci prostřednictvím dominance technického nebo možná technicistního myšlení. Pro tento způsob myšlení je signifikantní to, že ono samo reviduje svoje vlastní nedostatky a relativizuje rizika, která samo produkuje. Tím se společnost postupně stává dispersní, je rozkládána na specifické, podle svých technických možnosti fungující a funkční části, což je právě charakteristický rys postmoderny.

Politika by měla stát na našem odpovědném občanském jednání a zpětně jej ovlivňovat, ale nikoliv nás shora poručníkovat, šikanovat nebo dokonce bez naší vůle omezovat. Proto je tak důležité podrobovat diskusi znovu a znovu věci zdánlivě dávno jasné a hledat novou podobu shody, která odpovídá aktuálním vztahům ve společnosti proto, aby se nakonec odstranění tabuizovaného status quo nemuselo dít násilnou cestou, která vždy přinese víc škody než užitku…

Pokud se tedy dnes ozývají hlasy volající po nové levici, rehabilitaci levice nebo rehabilitaci politiky, pak tato rehabilitace musí být spojena s novou mocí. Otázka zní, zda existuje, jestli ji lze najít a probudit ji k životu…?!? A máme ji vůbec hledat…?!? V každém případě je před námi dlouhá předlouhá cesta, možná delší než před prvními „petrolejníky“ v XIX. století.

Je určitě prospěšnější zbavit se problémů rychle a za jakoukoliv cenu, než usilovat o jakousi obecnou všenápravu, která ovšem často nastane i bez našeho přičinění, ovšem až tehdy, když už jsou kolem všichni po smrti, a to často i hlady.

Dokázat chránit druhé a být chráněn druhými. Budovat vzájemnou důvěru, nazírat na vlastní práva prizmatem povinnosti garantovat tatáž práva druhým, včetně otázky, zda mohu požívat práv, která sám nejsem schopen garantovat. Přitom platí, že abych mohl něco druhým garantovat nebo to s nimi sdílet, musím to sám mít. Velmi rychle také při této vzájemně prospěšné činnosti v atmosféře vzájemné důvěry a podpory dokážeme identifikovat ty, kteří nás chránit prostě nechtějí nebo nám chtějí naopak ublížit a následně je nejrůznějším vhodným způsobem eliminovat.

Autocenzura v nás, živená elitami a jejich politickými mediálními a expertními slouhy, nás zničí dříve, než to dokážou skuteční nepřátelé naší svobody a způsobu života.

Sdílená ekonomika, pokud k ní budeme přistupovat odpovědně, je tak malou, ale přece nadějí na větší svobodu pro obyčejné lidi a méně špíny ve veřejném prostoru.

Bude se nám sice hůře rychle a černobíle soudit, ale věřte, každému z nás se to tisíckrát vrátí, až bude chtít někdo rychle a černobíle soudit nás. Nesuďme příkře a chraňme ostatní před příkrými soudy. Pak budeme mít plné právo očekávat a požadovat, abychom ani my nebyli příkře souzeni.