O návratu obrazu konce první republiky

O moci, vědě a odpovědnosti...

Soubor čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 je pokusem o model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněn nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Model vychází z předpokladu, že klíčovou charakteristikou společnosti je podoba její komunikace a zároveň z předpokladu, že přírodní i kulturní evoluce jsou procesy fungující na principu sémiotického vztahování se k informacím uloženým v prostředí, ve kterém právě evoluční proces probíhá. Stejnými principy fungování je ovlivněn i vědeckotechnický rozvoj a samozřejmě ovlivňují i vývoj společnosti. Nezbytná esenciální jednota kulturní a přírodní evoluce se promítá i do jednoty různých komponent kulturní evoluce, v tomto případě komunikace a vědeckotechnického rozvoje. Právě tato myšlenka nezbytné esenciální jednoty, podoby, která spojuje, leží v základu pojednávaného modelu.

Boj s terorismem je stále pouhým instrumentáriem civilizačního, kulturního, ekonomického a politického sporu, přesto, že už dávno měl být směrem společného hlavního úderu proti vraždící nekulturní necivilizaci s globálními mocenskými ambicemi.

И остается только один вопрос: не последует за нашими плевками на Восток, плевок Запада в нашу незащищенную спину?

Je otázkou, jestli si pliváním na Východ zasloužíme něco víc než plivanec mezi lopatky ze Západu.

Parafrázuji Jeroma Klapku Jeroma. Pokud některé lidi popudím, neomlouvám se, dobře jim tak…

V základech rozkladu a úpadku společnosti leží nejednota práv a povinností nejen mezi menšinami a většinami, ale i uvnitř skupin samotných. Skutečná práva jednotlivce nebo skupiny existují jenom tam, kde je podstatná část společnosti ochotna taková práva garantovat, vnímat jejich existenci jako důležitou a mít za svou povinnost je chránit.

To podstatné však spočívá v tom, že defenestrace nějakým způsobem předznamenávají konec umírajícího času a příchod nové doby. V auerbachovské figuře defenestrace jako kdyby byla reprodukována Michelangelova Pieta, na které vidíme zřetelně vystupovat nové ze starého. Defenestrace není jen demonstrace s krvavým koncem, je to symbol současného neudržitelného stavu věcí, předznamenání příchodu něčeho nového, co se sice vyvinulo ze starého, ale zůstává nepředvídatelným.

Je totiž koneckonců úplně jedno, jaké jsou genderové role u jednotlivců různého pohlaví, to podstatné je jak se tyto role a jejich nositelé dokážou poskládat do produktivních nebo alespoň stabilních párů. Společnost se totiž nutně skládá ze sítě duálních vztahů, tedy z párů, a to proto, že prostě jiné sítě neumíme v třírozměrném světě vytvořit. I proto je možné obecně konstatovat, že individualismus, stejně jako kolektivismus jsou pro společnost destruktivní.